Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 12
<- Jezero smrti

Les les les. To je to, co teď vlčice potřebuje ze všeho nejvíc. Ač si to sama nechce přiznat, ztratila se. Původně chtěla zamířit opět do lesa se zlatými listy, tak nějak ztratila správný směr. A vlčka ztratila rovněž. Musela se tedy nyní potácet kamsi do neznáma a i když by to tady ráda ve dne prozkoumala, nyní jediná věc, na kterou myslí, je odpočinek.
Jezero vlčice obejde se vší obezřetností, nerada by se tu přes noc zdržovala déle, než je zapotřebí. Najednou před obzorem uvidí temné koruny stromů. Jelikož je tma, všechno v okolí je temné a tak jí nenapadne nic lepšího, než se vydat tam. Když se dostane ke hranicím podezřelého lesa, zarazí se. Tady se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí, změří svýma šedivýma očima podivný zjev stromů. Sic jezero vypadalo hrozivě, tady to veselím též nezavání. Pff, zas taková bábovka přeci nejsem! Nakonec se do lesa odváží vstoupit.
Je tu až podežřelé ticho. Každičký krok Aerrav je slyšet snad míle daleko, ale možná se to sněhové vlčici jen zdá. Zavrtí neklidně ocasem. Cítí zvláštní pachy… podivných rostlin a… vlčete? Aerrav si ihned vzpomene na Deirona, ale záhy změní názor. Kdyby jí potají sledoval, asi by si toho všimla dřív. Jde za pachem – a že jí čich neklamal! Vlče. Malé, ještě menší, jak Deiron, potlukuje se tu uprostřed noci samo! Ze stínů vyrazí, odhodlaně, pošetile, před vlče. Její bělostná srst, sic na pár místech ušpiněná, v tomto pochmurném lese skoro až září.
„Zdravím, copak se tu tak potuluješ samotinká?“ starostlivě dojde k vlčeti. Zavrtí ocasem a usměje se. V okolí žádnou smečku necítí, odkud se tu jen tak mohlo vzít?

Postovaná 11
<-Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

Jde a jde a před vlčicí se otevře pěkná louka. Nad travinami svítí tisíce hvězd a všechny září přímo na bělostnou Aerrav. Možná v tuto chvíli vypadá jako chodící pochodeň, proto sama vlčice usoudí, že tato louka není nejbezpečnějším místem pro odpočinek, proto se rozhodne šlapat dál. Očka se jí klíží a jde vskutku pomalu, přesto se nezastavuje.
Zastaví se až u temně vzhlížejícího jezera, které za mák nevypadá hezky. Aerrav se k němu přiblíží, ale jakoby voda z něj šeptala, aby se nepřibližovala. Vlčice sic je už docela znavena, měsíček na ní svítí a možná se trochu vysmívá vlčici, že nemá kam složit hlavu, s odfrknutím se vydá na cestu dál. Snad brzy najde nějaký lesík, kde by si v bezpečí mohla odpočinout.

->Temný les

Postovaná 10

Tma pomalu pohlcuje krajinu a při učení mladého vlčka se projevilo, jak Aerrav vlastně dlouho nespala. Krom řeky a vody v ní ještě ukáže Deironovi ještě pár užitečných rostlin, které napomáhají při problémech se zažíváním a dokonce vyčmuchá i jednoho leskle černého broučka, který je velmi jedovatý. „Majky bych být tebou nelízala, myslím, že tě není schopna zabít, ale bude ti po ní špatně až až,“ tentokrát nenechá Deirona, aby si to názorně oskoušel, nejsou tu od toho, aby se přiotrávili.
„Myslím, že je už čas se rozejít. Je pozdě a mně se klíží oči. Divila bych se, kdyby tobě ne,“ usměje se na vlčka. „Určitě se tu ještě někdy objevím, až nasbírám víc zkušeností, ale pro zatím už moc nic dalšího nemám. Měj se dobře, věřím, že z tebe bude silný vlk – prozatím sbohem,“ mrkne a pomalu odchází hledat vhodný nocleh. Do hlavy se jí dostane zvláštní myšlenka: učení vlčat je vlastně docela zábava! Pousměje se. Sic v zátoce není zas tak špatně, tlapky Aerrav nepřestávají chodit a ona je nucena poslušně následovat své nožky.

->Jezero smrti (přes Kvetoucí louku)

postovaná 9
<-Zlatý les

Další den líně odplynul, a když se bílá vlčice s Deironem v patách ocitne na kraji lesa, slunce pomalu cupitá za obzor. To ale ničemu nevadí, vlci přeci upřednostňovali tmu před světlem. Tma skrývá jejich stíny, když loví. Temnota vždy byla a je jejich přítelem.
Naštěstí vlček netrvá, aby mu Aerrav pověděla něco o zlatých stromech, na což si vlčice v duchu oddychne. Cestou přemýšlí, co vlastně mladému vlkovi ukáže, neb v novém prostředí sama neví, co čekat… To je ono! Najednou jí docvakne. Jak se přizpůsobit v novém prostředí. Aerrav se ušklíbne, její plán je již uvařený. Mezitím se Deiron přizná, že už někdy dřív chtěl s bratrem cestovat. Vlčice se usměje. „Já když byla ještě taková skorovlče – trochu starší jak ty, ale ne moc – matka nás pustila do otevřeného světa. Se sourozenci jsme se hodně dlouho všude poflakovali, viděli hory, lesy, pobřeží a kdejakou zvířenu, aach,“ sama se ukolébá do říše vzpomínek, před čím vším se svými sourozenci museli zdrhat, protože tomu šlápli na ocas.
Nad slovem, že snad už na Deirona bude mít jeho otec víc času se Aerrav pousměje. Vidíš, nikdy není konec světa…
Kraj lesa jim otevře pohled na vskutku klidnou zátoku. Voda zde líně bublá mezi kamínky a vlnkami se vzdaluje z očí obou vlků. „Pravidlo číslo jedna:“ rozhodne se vlčice rozvrhnout učení vlčka do bodů. „Před námi je voda. Žízeň po dlouhé cestě může být neutuchající, jsou chvíle, kdy bys do vody prostě skočil a vypil jí až do dna, že?“ ohlédne se po reakci mladého učedníka. „Následky ale mohou být nepěkné. Bolest břicha a… další nemilé potíže při trávení,“ snad nemusí víc zmiňovat, že průjem opravdu není příjemný. „Jakákoliv voda se musí nejdřív prozkoumat. Stojaté vody na tom bývají mnohem hůř jak řeky. Tady voda proudí pryč, takže to splňuje. Pokud v řece plavou takové divné zelené chuchvalce, taky bych z toho úplně nechlemtala. Poslední možnost, proč nepít z cizí vody…“ zastaví se u koryta, nejdřív rádoby zkušeně začmuchá, poté jemně – na špičku jazyka nabere čiré vody… „Ha! Tušila jsem to. Pokud je voda až moc čistá, znamená to, že v ní je něco, co zabije říční živočichy. Voda je slaná. Na, zkus se napít,“ trochu škodolibě se usměje na Deirona. Nepředpokládá, že by se vlček zvládl napít slané vody víc jak lok. A zkušenost vydá za víc jak tisíc teoretických slov.

postovaná 8

Aerrav ani nečekala, že mladého vlka tolik zaujme možnost poznat něco nového. Při mluvě zní trochu rozpačitě, poslední, co by chtěla, bylo se vydávat za Studnu moudrosti. Ne, že by jednou takovou studnou nechtěla být, teď je ale maximálně tak Louže několika zkušeností. „No, jestli o to tolik stojíš, tak dobře, hlavně žádné přetahovačce,“ zazubí se. Rozhlédne se po lese, kde by mohla začít, bohužel, zlaté stromy nikdy neviděla a nemá o nich co Deironovi říct.
„Mám nápad. Trochu se projdeme, svůj rodný les přeci už znáš dobře, no ne? Neboj, nechci nikam daleko, jen někam tady za les,“ mrkne šibalsky na výrostka. Neví, jak daleko se mohou vzdálit, ale vlk nevypadal jako mimino, přeci by mu dovolili se trochu proběhnout. A přeci za něj může zaručit! Navíc, jestli sám šel si pročistit hlavu, nějaká procházka mu určitě prospěje. A na oči určitě taky prospěje jiná barva než les. I když, Deironovy oči, kdo ví, jak fungovaly, ty barvy byly stejně matoucí jako celý tento les.
Vlčice hodí pomyslnou kostku náhody a vydá se podle toho tím směrem. Tedy jen v tom případě, že ji vlček bude následovat. Sněhová se usměje. „No vidíš, jestli už je vše vyřešené, tak teď by na tebe taťka mohl mít víc času, no ne?“ Deiron má takové štěstí, že svého otce poznal. Stále mu v průběhu života určite věnoval víc jak taťka Aerrav… a i kdyby, cokoliv je větší než nic.

->Tichá zátoka

postovaná 7

Vlčice na něj dál zkoumavě pokukuje a přemýšlí, jak by mohla mladého vlčka rozveselit. Tu se sám prozradil, co se tak mohlo doopravdy stát. Někoho ztratil. Jestli to bylo nedávno či už před delší dobou, vlčice se rozhodně nechce vyptávat. Už samo o sobě výraz Deirona vypovídá za vše, přestože se to snaží ze všech sil skrýt. Taky jí moc nejdou skrýt emoce, ale poslední, co by chtěla, je rýpat si do mladého vlka, co že se vlastně teda stalo.
„No, nevím, jestli jich mám nějak extra, jsem taky docela mladá vlčina. Teda jako, nějaké bobule jsou jedlé, nějaké hnusné, některé maso zvířat chutná lépe než dalších a takové ty prkotinky. Říkám, teprve je sbírám. Ale až budu mít sbírku kompletní, ráda se s ní s tebou podělím,“ Zazubí se na Deirona a zvesela švihne ocasem. Její bezstarostnost je občas docela fajn vlastnost.
Vlček jí pak popíše, co vlastně Zari prováděli. Aerrav se u toho usmívá a živě si to představuje, určitě to s vlčaty nemůže být vůbec lehké. Ona sama ještě ani o vlčatech víc nepřemýšlela. „A teď jsi jí vlastně doufám taky neutekl, no ne?“ mrkne po béžovém vlkovi. Co byly vlčice spolu, nezdálo se, že by Zari někoho sháněla, ale poznámky si odpustit nemohla.
Aerrav pokýve hlavou, že rozumí. Asi bude lepší alfa, který se o ostatní členy smečky stará, než že se celou dobu jen fláká, ale kdyby ona měla být alfou, asi zůstane u toho jezírka a sluncem v zádech. „To víš, ti dospělí pořád něco řeší. Ale aspoň ty problémy vyřeší, než aby od nich pořád zdrhali. A podařilo se jim to aspoň vyřešit, jestli se teda mohu zeptat?“ zvědavě koukne na vlčka. Ne, že by chtěla zneužít citlivé informace zdejší smečky, je jen holt moc zvědavá.

postovaná 6

Přikývne na Deironův poznatek. „Jako, z hlediska přežití by to dávalo smysl, ale stejně mě vždycky zajímalo, jak to moje srst věděla, že jeho majitel se narodí v místě hojné na sníh. Matka i sourozenci byli takoví nahnědlí, i když…“ poslední slova spíš vyřkne pro sebe a zamyslí se. Ještě tu byl otec, kterého vlastně nikdy ani nepoznala. Jestli jim jako vlčatům matka vyprávěla, jak vypadal jejich tatík, docela dobře to dokázala ze svého malého mozečku zase vytrousit.
Mise rozveselení vlčete začíná mít úspěch, Aerrav pozoruje, jak se Deironovi postupně zvedají koukty úst do úsměvu či zvesela švihne chundelatým ocasem. „U… umění? Neřekla bych, že bych byla nějaký umělec. Jen nerada vidím ostatní smutnit, to mě vždycky rozesmutní taky. Život je jen jeden a navíc moc krátký na to, aby se celý jen prosmutnil někde zavřený v díře. Celý svůj život šlapu a sbírám zkušenosti, abych je pak zase mohla předat dalším, kdo je bude potřebovat. Ale chápu, že ne vždy je všechno krásné. Taky jsem zažila nějakou tu krušnou chvilku…“ trochu tajemně zakončí svůj rádoby hluboký proslov. Nechce působit, že dorostka chce poučovat o životě, spíš při tom mluvení dostala jakousi vypravovací náladu. Nezažila toho mnoho, ale nějaký ten příběh přeci jen s sebou nese.
Deiron se přizná, že Zari trochu pozlobili. „To by mě zajímalo, co by dokázalo tu milou vlčici rozzlobit. Nevypadala, že by dokázala ublížit mouše, když jsme spolu byly na lovu, i toho králíka jedla s lítostí v očích,“ uchechtla se.
Nakonec z mladého vlka vypadne, že je syn alfy. Proč by si alfa nemohl najít čas na to nejmilejší, co má – totiž své potomky. Sněhová se nad Deironovými slovy trochu zakaboní, protože nerozumí. „A víš, co měl tak důležitého na práci, aby se ti nemohl věnovat?“ zvídavě se táže. Měla za to, že naopak alfa vždycky na ostatní štěkne pár rozkazů a pak se zbytek dne sluní u jezírka. Ale je pravda, že žádného alfy se nikdy neptala, jaká je jeho práce.

postovaná 5

Její ubohý pokus o vtip má ku podivu trochu úspěch, když se vlček na poznámku chytl. Aerrav přikývne. „Tam, kde jsem žila, bylo sněhu vždy až dost, a to potom se lovilo úplně jinak, když vypadám jako všechno okolo,“ sice kdykoliv jindy je její bílá srst vidět kilometry daleko, ale alespoń v zimě má pocit bezpečí.
Jak je vidět, Deiron se v přítomnosti sněhové docela uvolňuje, dokonce sám začíná předhazovat tu a tam poznámku. To se Aerrav líbí, přesně tenhle styl humoru úplně žere. „No, hodně vlků už mi řeklo, jim přetékají ušní dírky mými slovy. Ale snad to nemysleli nijak zle, v nejhorším bych jim ty uši vylízala, aby pak měli ještě víc místa pro další a další,“ zazubí se při představě, že by někomu olizovala slechy. Nebyl to zas tak špatný pocit.
Jak je vidět, Zari má, nebo spíš měla na starosti vlčátka, to upřímně Aerrav dávalo smysl. Sice se dlouho neznaly, ale její přátelská a vřelá aura z ní vyzařovala na všechny strany. Pobaveně se usměje, když Deiron představí šedivou jako tetu Vačici, Aerrav si ale nevšimla, že by Zari doopravdy nějaké vaky měla, i když teď by věřila ledasčemu.
„Taky bych chtěla takovou vychovatelku jak ona, působila na mě jako ten typ, co by mě dovolila lézt po stromech, dávala dobrůtky a nechávala ponocovat. Moje mamka byla sice dobrá učitelka a všechno, ale docela přísná,“ trochu se rozpovídá o své rodině. Kdo ví, kde je jí konec, ale vzpomínky jí nikdo nevezme… teda, snad.

postovaná 4

Na rádoby vtipnou poznámku dorostek odpoví až moc rozpačitě. Většinou se Aerrav snaží o uvolnění atmosféry už od začátku, ale zdá se, že jí to protentokrát moc nevyšlo. Bude muset seznamování ještě víc procvičit, jelikož zde je, jak si hned sněhová všimla, spoustu nových vlků, se kterými se bude chtít/muset poznat.
„Sákryš, tak v tom případě budu muset ještě na své dovednosti maskování před nepřáteli ještě zapracovat,“ pokusí se ještě jednou navázat přátelštější atmosféru. Ne že by doufala, že by poněkud rozrušeného vlčka dokázala rozveselit, zas takovým šprýmařem se necítí. Jen nechce, aby byla pochopena špatně.
Tak či onak, společník jí místo odpovědi na celkem opodstatněnou otázku jen záporně zavrtí hlavou. (Samozřejmě) to jen bílou vlčici utvrdí v tom, že se něco děje. Na druhou stranu chápe, že asi není ten správný vlk, komu by se chtěl svěřit Ale kdo by mohl být lepší než já!
Místo toho se mlady vlk představí jako Deiron. „Vskutku pěkné jméno,“ usměje se na svého společníka. „Já jsem Aerrav, což o mě teda asi moc nic neřekne, viď? No, kdybych na sebe měla nalepit nějaký identifikační odznáček... Tak jsem něco jako... Jako cestovatelka,“ zapřemýšlela, jak sama sebe označit. Ne že by ze svých cest byla nějak moudrá či co, spíš proto, že nikde nevydrží. Sice tento les vypadá pěkně, ale její tlapky jí pomalu začínají pálit, jak dlouho stály.
„Ty patříš taky do zdejší smečky, jako Zari?“ asi by dávalo smysl, že se tu nebude potulovat nazdařbůh.

postovaná 3

Sněhová vlčice rozjímá nad lesem možná až trochu moc dlouho, myšlenky jí už mezitím přeběhnou z této krajiny snad až na opačný konec světa. Přemýšlí, kam se vydá, co prozkoumá a na co všechno se zeptá vlků, kteří zde žijí. Je do takové meditace zaobraná natolik, že jí dost vyleká, když do ní něco vrazí. Skoro až nadskočí s obavou, že ji mezitím přišel sníst medvěd nebo tak něco. Trhnutím se otočí a je připravena na nejhorší. Naštěstí to nebyla žádná nebezpečná šelma, nýbrž… vlče?
To tady všichni vypadají jak z jiné dimenze? …ale počkat, vždyť já jsem tady ten návštěvník, prohlédne si výrostka od hlavy až k patě. Co když nakonec já jsem tady ta divná? Pobaví jí myšlenka, že by se svým vůbec nejjednodušším vzhledem pod sluncem mohla být výstřední.
„Ale to nic, spíš já tady stojím jak pařez, nedivím se, že mě jde tak snadno přehlédnout,“ po až nápadně dlouhé chvilce se zazubí se na mladého vlka. Vedle jeho zajímavého zbarvení, očí a celkově podivné aury, Aerrav si všimne i kusu hadru(?) co má na tlapě. „Je všechno v pořádku?“ Trochu méně vesele se optá, protože ať se zdá, jak se zdá, mladý vlčík vypadá docela nešťastně. Že by se ztratil? I když nevím, jestli bych mu zrovna já mohla pomoct najít cestu zpět…

//Úkryt Zlaté (přes Zlatou smečku)
postovaná 2

Občas si podupne, občas poskočí, občas zakopne a doufá, že toho nikdo nebyl svědkem. Ohlédne se zpátky a zjistí, že kromě ptáků a všudypřítomného hmyzu se snad nikdo na trochu ještě rozespalou vlčici nedívá. Teda, snad nepoužívá nějaký vlk magii neviditelnosti a teď ze mě nemá druhé Vánoce, chvilkově Aerrav znejistí, pak však tyhle magie nesmysly hodí zpět za hlavu.
Zlatý les po ránu vypadá úplně jinak, než když se v něm sněhová procházela včera večer. Ranní slunce své paprsky proplétá skrze nazlátlé lístečky a ty se skoro až třpytí na všechny strany. Poloospalá vlčice si sic nejdříve této krásy nevšímá, když ale vzhlédne ke žlutému kotouči (snad aby se zorientovala v čase), najednou si uvědomí, kudy to vlastně prochází. Les je hodně hustý a možná vypadá i nebezpečně, ale jeho zbarvení v záři slunce vypadá opravdu kouzelně.
„Zari opravdu měla pravdu…“ zamumlá si spíše pro sebe. „Žádný obyčejný poddruh, ale skutečný magický les.“ Chvíli zůstane stát a jen tak si rozjímá nad tou krásou.

postovaná 1

Naštěstí se Zari při neúmyslném pochumláním neprobudila, Aerrav si oddychne. Ještě chvíli leží a přemýšlí, co teď. Odejít? I když, bez jakéhokoliv by to nebylo vůbec slušné, navíc, když pro mě Zari udělala takovou laskavost, jako nabídka úkrytu… Nene, ještě chvíli počkám.
O chvíli později, sněhová nedokáže určit, jestli to bylo pár minut či snad hodinu, Zari se probudí. Popřeje tedy dobré ráno, šedivá se na ní zazubí. „Ty jo, přemýšlím, jestli mi může vůbec chybět, dlouho jsem na žádnou střechu nad hlavou nenarazila,“ zazubí se na ni zpět. „Na druhou stranu, suchý kožich je vždycky lepší možnost, než kapat,“ přizná, že možnost schovat se před deštěm opravdu bodla.
Opět na řadu přichází, co teď. „Myslím si, že je na čase vyrazit. Ve smečce je určitě mnoho, co dělat a já rozhodně nechci zavazet. Ani nevím, jestli bych mohla být vůbec nápomocna. Myslím, že bude nejlepší, když zase… půjdu po svých. Je tu spoustu čeho objevit a kdo ví, kolik na to mám ještě času,“ rozhodne se rozloučit se Zari. Ještě jí doprovodí z úkrytu, než se rozhodne jít svou vlastní cestou. Snad se dopraví tam, kde bude šťastná. Anebo aspoň nějakou známost? Nějaký statný, mladý vlk?
„Buď zdráva, Zari, snad na sebe někdy v budoucnu ještě narazíme. Ostrovy nejsou nekonečné (teda, snad), dřív nebo později je možná pošlapu dokolečka opět do Zlatého lesa,“ vřele se usměje na novou kamarádku a vyrazí. Slunce září už teď poránu a vypadá to, že jestli včera lilo jak z konve, dnes se všechna ta voda opět vypaří…

//Zlatý les (přes Zlatou smečku)

Okrajově jí Zari vyjasní, co myslela onou otrávenou magií. Takže: máme magii, kterou můžeme tvořit a ovládat nějaké věci. A dále tu máme magii, která dokáže tu vaší nějakým způsobem znehodnotit, otrávit, takže se to obrátí proti vám. Skvělé, teď tomu rozumím ještě víc, podupne si. Přemýšlí, jestli se má vůbec ještě vyptávat, šedivá ani trochu nevypadá, že by o tom mluvila ráda. Nakonec tedy jen pokýve, že jakž takž rozumí (ani trochu) a už ji dalšími otázkami netrápí. Holt bude muset najít nějakého odborníka. Buď toho pana Wu, který si tu smyčkuje po ostrovech, možná bude mít štěstí na nějakého vlka učence.
Na poznámku o nošení vlků na zádech se Aerrav zazubí. „Abych pravdu řekla, myslím, že jsem ani nikomu na zádech ještě nezavazela. Dokud se nezastavuješ a pohybuješ se nějakým tím rovnoměrným a nejlépe přímočarým pohybem, ono tě to posouvá tak nějak samo. Až když si lehneš, pak už jde vstát horko těžko,“ pronese moudro na dobrou noc.
Usne jako blesk a spánek je tvrdý, bezesný, ale na druhou stranu během noci se Aerrav doplní dost energie. Občas sebou cukne či mírně zavrčí, nějakými pohyby se nakonec dostane až k Zari, ke které se ze spaní přichumlá. Společnost jí chyběla dlouho, a i když nějaké dobré vychování má, tělo sněhové samo o sobě vyžaduje hmatový kontakt.
Při probuzení Aerrav samo překvapí, kam se to doplazila během spaní. Jestli Zari ještě spí, pomaloučku se zase odplazí do bezpečné vzdálenosti. A pokud se probudí společně s Aerrav, hodí na ní usměvavý škleb. „Emm, dobré ráno,“ omluvně se na ní zazubí.

//Zlatý les (přes území Zlaté smečky)

Cestou naslouchá vyprávění šedivé o magii. Jakmile má Aerrav plný žaludek, může se soustředit na další problémy. Trochu se zarazí, když se od Zariny doví, že na vlka bez magie ještě nenarazila. Tak to jsem asi čekala při rozdávání takových schopností u bohů někde na dobrý biftek, zakaboní se na šedivou. Na druhou stranu, jestli jí pan Wu pomůže, třeba ještě toho světu ukáže mnoho. Stále si připadala, že vlastně za život nic nedokázala a možnost to změnit nezní vůbec špatně.
Zarina o magii pokračuje. Sněhová trochu překvapeně zamrká, když jeden z blízkých šedivé byl dokonce zraněn… svojí magickou schopností. V tu chvíli jí prvotní nadšení z magie začne vyprchávat. Asi mi mělo být jasný hned o začátku, že to nebude zas tak jednoduché, neznatelně se zachmuří. „Otrávená magie? To… to jako snědl něco špatného? Nebo se o něco řízl? Teda, asi není vhodné se úplně takhle vyptávat, zvlášť takhle navečer,“ vůbec nerozumí, jak se magie může otrávit. Holt neví nic. A možná by na podobné otázky neměla zneužívat Zari, protože ona sama vypadá, že trochu u toho tápe. Možná i kvůli tomu, že když se s nějakou schopností narodíš a žiješ, nepotřebuješ o tom tolik přemýšlet.
A u ne moc pozitivních faktů Zari i zůstane. Ani pana Wu nebude nejlehčí najít. „Hm… tak, třeba se mi poštěstí…“ zazubí se na šedivou a bude jen doufat, že se nemýlí.
Dál následuje Zari přes území smečky až do vskutku útulné jeskyňky, která se Aerrav hned zalíbí. Jakmile vstoupí, bílá se otřepe od těžké vody, která jí uvízla mezi srstí. Zari jí ukáže, kde se může uložit a vlčice jí už bez řeči uposlechne. Jakmile zalehne, ucítí, jak jí vlastně veškeré svalstvo kouše do kostí. „Jojo, to cestování, divím se, že jsem sem vlastně dokázala dojít,“ oddechne si na suché zemi. Sic kolem sebe už čaruje menší loužičku ze zmoklé srsti, stále je tu větší absence vlhka než venku. „Dík moc,“ vděčně broukne na Zari a pomalu se jí z ospalosti zavírají tmavé oči. Možná ještě stihne popřát dobré noci, ale možná se jí to jen zdálo…

Šedivá přizná, že asi nebude tak lehké se po ní poptat po ostrovech. Jasně, ne všichni mohou být celebrita. A Zarina nevypadala, že nějakou hvězdou vůbec chtěla být. „Nu, pokud nikdo nebude vědět, nakonec se ještě mohu poptat po lese se zlatými listy a smečkou zde žijící,“ vesele po ní mrkne. I když zrovna tahle vlčice vypadá až moc specifický… aby si jí ostatní vlci nezapamatovali, zvlášť ty krásné ornamenty.
Dál se opět zmíní o vlkovi se stánkem. Zní to bizarně, ale Aerrav přikývne, že rozumí. „Tak o tom popřemýšlím… jestli tady tu magii má kde kdo, asi by se hodilo taky si nějakou sehnat, co?“ uvažuje sněhová. „Je nějaké místo, kde bych měla toho vlka hledat… pana Wu?“ pro začátek aspoň bude mít nějaký cíl, kam se po ostrovech porozhlédnout… jestli se tu vůbec zorientuje.
Déšť ze stromů kape na už tak promočené srsti obou vlčic a Zarina tedy zavelí, aby se šlo. A Aerrav ji poslušně následuje. U toho jí šedivá vysvětlí původ jejího jména. Bílá se pousměje, taková docela zajímavá tradice v rodině. U nich žádná nebyla, matka jim všem dala jména, které jí při pohledu na ty malé bezbranné uzlíky přišlo na plíce… teda srdce. „Mně se teda zalíbilo označení Zari,“ pousměje se na šedivou. Minimálně při vyřčení této varianty jména to neznělo, že na ní štěká.

//úkryt Zlaté (přes Zlatou smečku)