Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na podotknutí Zariny s úsměvem přikývne. Nu, ne že by Aerrav neměla ráda dobrodružství. Sice hon za borůvkami při silné bouřce zase úplně nezní jako příběh, který lze vyprávět vlčatům na dobrou noc, ale sněžné při zmínce od Zariny na chvilku zapřemýšlí, kdy naposled byla na nějakém dobrodružství. Občas jí chybí cítit pořádný příval adrenalinu v žilách, jako třeba teď.
Zajíc jí nyní leží v žaludku, snad si aspoň jeho duše šťastně hopká a žere čerstvou trávu v zaječím nebi. Sice zabíjení obecně není nic hezkého, připravit o život je hodně krutá věc, avšak přírodě se holt vzdorovat nedá. A uživit se jen na borůvkách vlk se svým žaludkem prostě nedokáže.
Na zápornou odpověď Zarina reaguje víc pozitivněji, než Aerrav čekala. Při jejích slovech se trochu trapně usměje, že jí to tak vzalo, na Zarinino pobídnutí, aby ji Aerrav někdy v budoucnu navštívila, se milé usmála. „Ale no to si piš že jo. Já si to tu celé poobhlédnu a pak… když trefím sem, určitě tě tu někde vyčmuchám. A jestli ne, určitě se po tobě poptám,“ zazubí se na společnici.
Šedivá ale trvá na nabídce, že vězně Aerrav do úkrytu. S odpovědí si dá malou chvilku na zamyšlení. I když to vypadá, že to není problém, nakýblovat se do úkrytu smečky není jen tak. Možná je ale tak velká, že by si toho snad nikdo ani nepovšiml, vlčích pachů je tu cítit spoustu… rozjímá.
„Ale jo…“ po chvilce nakonec přijme nabídku. „Však kdyby byly se mnou nějaké problémy, určitě ten problém přesunu o nějakej ten kopec či dva pryč. Klidně i utřu po něm ten hroznej odér,“ usměje se na Zarinu a následuje jí.
„Hele poslyš… tobě všichni říkají Zarina? Mně to možná přijde takové hodně… noo… ehm, ne úplně pozitivně vyzařující oslovení,“ zničehonic se sněhová otočí na svou společnici.

Druhá vlčice sice s výrokem Aerrav úplně nesouhlasí, ale to ostatně ani sněhová. Pokýve hlavou na poznámku s příběhem jizev, určitě má k takovým vlkům respekt, sama však jizev pozbývá. A určitě ve skutečnosti není kvůli tomu smutná. „Všechno holt má své výhody i nevýhody,“ nakonec prohodí.
Zarina se poté přesune k tématu lesního ovoce. Zdá se, že ho má nadmíru v oblibě, dokonce její kulinářskou lásku přirovná až ke spřízněné duši. Na to se musí Aerrav opravdu zasmát. „Závidím ti takové city, i když nevím, jestli bys mohla mít podobné i ke skutečnému vlku. Kdybych jím byla já, možná bych se trochu bála, zda by ze mě ve vztahu s tebou něco zbylo,“ opět se zasměje. Samozřejmě se tím nechce Zariny nijak dotknout, jen jí nepřišlo bezpečné srovnávat lásku k jídlu a k partnerovi. „Ale samozřejmě s tebou – v lepším počasí – určitě ráda půjdu na borůvky,“ nakonec ještě dodá.
V lese se zastaví, aby mohly konečně spotřebovat jejich úlovek. Zarina si zatím nedá, přesto jí Aerrav nechává poctivou polovinu chlupáče. Snaží se nehltat čerstvé maso, ale hlad ji v tom úspěšně brání. Za dobře odvedenou práci si nyní vychutnává odměny nejvyšší. Jakmile dobaští, olízne si všechny chlupy na tlamě, kam až dosáhne. Krev ráda barví a na bílém, jemném kožichu dvojnásob.
A co teď? Až neočekávaně nabídne Zarina úkrytu před bouří. Aerrav radostně prohodí ocasem a už už vyhrkne souhlas, když v tu chvíli do jejího mozku doputuje, jak to šedivá myslí. V její smečce…? Z nadšení se (doslova) bleskem stanou rozpaky. Smečka… Aerrav už dlouhou dobu žije sama na vlastní pěst, sic se sourozenci byl život o něco jednodušší, takhle všechno naráz asi úplně nezvládne.
„No, já…“ začne se vymlouvat. „Ehm, já, nikdy v žádné smečce nebyla. Totiž, toulám se hodně dlouho a teď – je tu toho nějak tak trošku hodně. Nechci rozhodně být nezdvořilá, ale asi nejsem schopna se teď rozhodnout. Co se týče úkrytu, podobných přeháněk jsem zažila mnoho – i když netvrdím, že v suchu se nepřečkávají lépe, hehe,“ pousměje se, aby nezněla až moc vážně. „Ale, asi budu muset tvou nabídku teď odmítnout – i když v budoucnu… Popřemýšlím,“ trochu veseleji prohodí. Snad se šedé moc nedotkla.

//Bašta

„Nu, případný další zajíc by maximálně měl být na pozoru, jelikož jsme mu dokázaly, že jsme dost lovuschopné. A to samé maliníky! My jsme tady vskutku postrach celého okolí!“ s nadsázkou podotkne. Ne že by měla Aerrav sebevědomí do nebe, sama moc dobře věděla, že je určitě stále v čem se zlepšovat. Ale proč si z toho neudělat trochu srandy? „Ale kdepak, škoda že z toho není nějaká jizva, ty bývaly v mém kraji docela v módě,“ zašklebí se. „A ani bych se nedivila, jestli tu to je zde jakbysmet, ono je pak znát, že vlk si něčím prošel a má zkušenosti – s tím se pojí respekt a menší potřeba mu vrazit do tlamy,“ naoko lituje, že je to ‚jen‘ menší bolístka. Samozřejmě, že je Aerrav rada, že z toho nic není, ještě by se to poté mohlo zanítit a bůhví co ještě.
Nakonec vezme ušáka Zarina. Dává to docela smysl, mít před tlamou kořist a ještě dávat pozor na cestu – ve tmě, před bouřkou – nikoli nemožné, ale aspoň trošku nepraktické. V dáli jsou slyšet první hromy, které vibrují krajinou. Ne, že by se sněhová bouřek bála, ale blesky jsou vskutku velmi nebezpečné a nezkrotné. Tedy, alespoň si to myslí.
„Samozřejmě se určitě na borůvky někdy ještě stavím, takovéto pochoutky nerostou na každém rohu – tedy alespoň ne dobré,“ přemýšlí, jestli někdy měla vyloženě špatné lesní plody. Často bývají nahlodané od drobné havěti či shnilé… teda často bývají shnilé, protože Aerrav nikdy nedokáže odhadnout čas, kdy maliny nesou plody.
Do lesa jde trochu hopkavým způsobem. Vyloženě neběží, ale klidný krok to taky není. Když zabruslí pod stromy, už je kropí slušná sprcha, déšť ale stále zesiluje. „No, to bylo jen taktak, jak na to koukám,“ zamrká na vzdalující se louku, nyní kropenou černými mraky. Ze stromů na ně taky sice kape, ale aspoň ne tolik intenzivně. Aerrav teď už myslí jen na jediné. Šťavnaté masíčko. Těší se na tu chvíli, kdy do masa zaryje svou tlamu.

Posledních pár vteřin lovu byly ty nejrychlejší a zároveň i nejvleklejší, kdy Aerrav dokázala počítat jednotlivé tepy srdce, stébla trávy i chlupy ušáka. Nějakým záhadným způsobem se nakonec ocitne těsně vedle Zariny. Co se přesně událo, to si není jistá doteď. Obě už nikam neuhánějí, jejich kořist jim visí v tlamách – teda ne že by zajíce zvládly roztrhnout během běhu, vlčice po něm skočily tak nějak zároveň a nyní každá dřímala mezi zuby jinou část. Ale pravda, během tohoto úkonu se zajíc částečně naporcoval. Ještě pár jedlých lístků pampelišky a borůvek a mohl být rovnou servírován.
Aerrav je šedé tak blízko, až to mohlo být trochu trapné. Přesto bílá neodolá do Zariny trochu drknout (samozřejmě až poté, co zajíce pustila a olízla si tlamu od krve). „No tak paráda, zvládly jsme to! Asi by to nebyl lov roku, ale to na faktu, že byl úspěšný, nic nemění!“ Zazubí se. Sice se ještě zas tak moc neznají, ale po společném lovu je pro vás každý přítel. A o přátele se Aerrav tuze ráda otírá atakpodobně.
Zarina zajíce netrápí dlouho, zato počasí Aerrav trápit začíná. Už si taky všímá, jak se na ně hrnou temná mračna, která se na ně kaboní hůř, než mrtvý ušák. Na otázku, zda je její nos v pořádku ho pro jistotu sněhová ještě jednou oblízne. „Nevím, jestli jde čumák zlomit, ale minimálně se to tomu zajíci nepovedlo. Neříkám, že to ani necítím, ale nemyslím si, že budu mít na čenichu modřinu,“ zatřepe hlavou a tváří se silně. Bez bolístky by lov nestál ani za řeč přeci!
Aerrav pokývne na souhlas s návrhem Zariny. „Tak lepší nějaký úkryt než být střílena ostrými kapkami deště,“ a ohlédne se, jak daleko jsou od lesa. Chvíli to potrvá, ale snad to stihnou do příchodu mraků se schovat pod korunami zlatých stromů. „Mám toho zajíce vzít?“ Natáhne se po kořisti, někdo ho holt vzít musí, takového vypaseného chlupáče.

//Zlatý les

I Zarina už registruje (snad) dnešní večeři. Za tu dobu, co spolu jsou, už se setmělo úplně a ani měsíc vidět není. Skrývá se pod mraky jako zbabělec, jelikož se asi bojí deště. Aerrav si však hutných mraků zatím nevšímá, teď má nulový čas na přemýšlení o počasí. A i kdyby déšť přišel… pod stromy zlatého lesa snad nebude tolik intenzivní.
Vesměs instinkty Aerrav napovídají to samé jako šedé vlčici, i ona se vydá za chlupáčem, nejprve pomalu. Poté, kdy se z trávy vynořil pár pěkných ušisek, bylo jasné, co se bude dít dál. Už teď se vlčici začínají sbíhat sliny v tlamě, delší dobu už neměla větší potravy, než nějaké drobné hlodavce.
Tep se zrychluje, srst se mírně naježuje, nyní sněhová vypadá docela nebezpečně. Vyrazí plnou parou vpřed za zajícem, snaží se neběžet přímo za Zarinou, ale trochu na stranu. Jelikož druhá vlčice je trochu napřed vstříc zajíci, nebylo by inteligentní běžet za ní jako ocásek. Místo toho se rozhodne běžet trochu z boku, tak, aby ze zadu měl ušák Zarinu, z jedné strany Aerrav a z druhé řeku, která sice zaječí maso nejí, i tak v tuto chvíli poskytuje lovcům náramnou pomoc.
Trochu se zadýchá, ale zajíc je blízko. Nejdřív se snaží odklonit, se zjištěním, že řeka není pro zajíce průchodná, hopká druhou stranou, tak, že po něm Aerrav dokáže rafnout. Zajíc jí však kopne do čumáku, ale výrazně zpomalí. Není úniku. Sněhová bouchnutím ale taky trochu zpomalí, olízne si čenich, ale nezastavuje. Už jen trochu a snad ho budou mít.

Se zjištěním, že se s největší pravděpodobností k portálu za jednorožci už nedostane, Aerrav si povzdechne. „Ach tak… no – no tak třeba se někdy zas něco objeví…“ Ne že by jí to úplně zdrtilo, ale nikdy podobné tvory neviděla a vypadá to, že už ani neuvidí. A to vždycky trošku zamrzí. Existují tu normální vlci, teda, minimálně jeden (skoro) normální vlk. Ale jestli je tu všechno naruby, tak minimálně vlci jsou natolik houževnatí, že to zvládnou. No tak to určitě zvládnu i já! Definitivně odloží přemýšlení a znepokojování o reáliích tohohle světa na neurčito.
Zarina se s polečným lovem souhlasí, což bílá přijme s radostí. „No bezva!“ Chundelatým ocasem hází sem a tam, snaží se krotit, ale začíná si vzpomínat na doby, kdy si ještě hrávala a lovila ještěrky se sourozenci. Poslední dobou moc na svou rodinu nemyslela, možná i ze strachu, že by byla ze samoty smutna. Ale teď tu sama teď není, přesto někde vzadu za ušima se j zasteskne.
Obdobně jako šedivá vlčice, přepne svůj mozek do lovícího režimu. Skrčí se. Čich a sluch má napjaté, pozorně nechá plout myslí všechny vjemy, které plují okolím. Tu a tam zafouká studený větřík, který zašustí trávou, támhle něco zabzučí. Nějaký zvuk ale nesedí. Chřoupání trávy? Občasné zadupání? Mohl by to být třeba nějaký ušák či jiný hlodavec. Jemně kývne na Zarinu směrem, odkud všechny signály zajíce vycházely.

//Zlatý les

Aerrav se snaží držet krok se šedivou vlčicí, ale na první pohled by pozorovatel poznal, kdo je tu zdejší a kdo tu jde poprvé. Sice je zvyklá na stále se měnící terén, ale i tak očima kroutí na všechny strany a její krok je mírně kouskovaný. Vlčata by si tu určitě dosyta vyhrála mezi kmeny, pro smečku ideální, jak ty caparty na chvíli zabavit, uzná prostředí, jenž si místní smečka vybrala jako obydlí.
Zarina sice její poznámku s odrůdy stromů uznala, ale to, co povídala poté už tak samozřejmé nebylo. Cukrovinky a jednorožci za portálem, usměje se na společnici. To by chtěla vidět. „Vnější svět“ jak se odteď rozhodla nazývat vše vně tyto ostrovy, nikdy nevypadaly tak zajímavě. Stromy, louky, hory, jezera... To všechno už zná. Ale okřídlená prasata? „A je nějaká cesta k těm portálům? Ráda bych zjistila, jestli ta prasata chutnají víc jako prase nebo jako kuře.“ Nenechá řeč stát. Přestože Zarinina slova zněla bizarně, zatím nemá sněžná důvod přemýšlet, jestli to je pravda či ne. Tak či onak se to hezky poslouchá. A možná by tam mohla v blízké době porozhlédnout.
Na otázku ohledně ornamentu Zarina a opět odpověděla tak, aby to v bílé vlčici vyvolalo ještě víc otázek než odpovědí. Je tu jen chvilku a celá její realita, ve které žila, si prostě sundala kabát a nasadila plavky s úplně jinými pravidly. Není kam spěchat, dřív nebo později na své otázky najde odpovědi. A když ne, půjde je hledat. Zarina v ní budí dojem přátelské osoby, která určitě i cizince, který tu šlape jak Alenka v říši divů, nenechá na holičkách.
Dál se už ale neptala, teď je čas doplnit zásoby živin. Zarina jí ukázala, kde najít šťavnaté maliny či se napít. Aerrav nehodlá čekat, než by plody lesa uhnily a hned jich pár nabrala jazykem. Slaďoučké, jen pár semínek zůstává za zuby, ale to hned spláchne pramenitou vodou.
„Já bych si dala nějaké čerstvé masíčko, nekoukneme se spolu po nějakém chlupáči?“ nabídne Zarině společný lov. Už dlouho s nikým nelovila, ale co si Aerrav pamatovala, vždy pak jídlo bylo mnohem chutnější.

„Mois Gris, Mois Gris, Mois… Gris?“ opakuje si spíš pro sebe jméno celého tohoto světa, kde se nevědomky ocitla. Nevypadá, že si jméno hnedka zapamatuje, je takové… zvláštní, ostatně ten pocit dobře popisuje celé prostředí. Ale aspoň je (na chvíli) o něco zase moudřejší.
Kolem v bezpečí šera pobzukávají všelijaké tečky s křídly a nožičkami. Když se ale vlk k nim přiblíží, povětšinou buď odhopkají pryč, nebo obdarují pozorovatele štípancem nebo kousnutím. Ani k jídlu moc dobré nejsou, většinou se v krku zasekne nějaká ta nožička a pěkně škrábe. Některé létající tečky však Aerrav viděla světélkovat. Když Zarina mluvila o jakési magii, která tu prý existuje, ihned si na tyto blikající potvůrky vzpomene. Nic kouzelnějšího nikdy neviděla, ale podle popisu, kterým blíže naznačila, jakou magii myslí, Aerrav jen zavrtí hlavou. „Zlaté a fialové lesy, no, já si myslela, že je to nějaká divná odrůda stromů a… a portály? O tom jsem nikdy neslyšela,“ zamrká svýma šedýma očima po vlčici. „Možná budu z nějakého zastaralého kraje, kde nám ještě magii nenainstalovali, stejně jako lesy v barvách duhy,“ pokusí se o vtip, jelikož Zarina vypadá, že téma magie je z nějakého důvodu vážné. Sama sice vůbec netuší, co všechno si pod magií představit, ale je na bílé vlčici vidět, že si z toho nedělá hlavu. Vlastně jí magie, alespoň podle Zarinina popisu, nijak zvlášť ani nezaujme. Její slechy mnohem raději zaregistrují zmínku o potravě. „A-ano, když tak poslouchám žaludek, určitě by uvítal nějaký obsah,“ skoro až Aerrav zajiskří oči a následuje šedou vlčici ven z lesa a tentokrát si dává pozor, kam šlape, nerada by se opět ztrapnila nějakým pádem na zadnici.
„Může ta ‚magie‘ i za ten krásný ornament na tvém rameni?“ Projede jí náhlá myšlenka hlavou a bez dalších úprav proklouzne i z tlamy ven.

//Bašta

To nezní, jako že bych sem došla po svých… Někde v vzadu za týlem pošimrá Aerrav mírně zneklidňující pocit. Když tak poslouchá Zarinu, najednou si přestává být jistá tím, co vůbec v posledních dnech zažila. Doteď neměla důvod přemýšlet o tom, kudy šla a jak moc reálně prostředí vypadá. Ale jakmile zalistuje ve svých myšlenkách, najednou z nich nemůže vytáhnout ony stránky, které by blíže popsaly posledních pár dní. Znamená to, že je odříznuta od ‚svého‘ světa, jak hezky formulovala šedivá vlčice? Znamená to, že už nikdy neuvidí svojí rodinu? A záleží vůbec na tom?
„Jestli ten tvůj svět neměl jméno – a musím dodat, že ten ‚můj‘ vlastně taky ne – tento se nějak jmenuje? Mám pořád takový pocit, že tu je něco jinak. Teda to moře mi minimálně nějak nesedí,“ trochu odlehčeně nadhodí bílá tulačka. Ale ve skutečnosti jí tu tak nějak nesedělo mnohem víc věcí. Přestože se stmívalo, všechno vypadalo jaksi… barevněji. Mech, stromy i… zlaté listí? Čím dál více podezřelé. „Jakoby, jak s tebou tak mluvím, začínám mít otázek taky plnou srst, tolik, že nevím, kterou podrbat jako první,“ a s těmi slovy se rovnou podrbe někde na boku. Už delší chvíli jí tam něco kouše, snad jen bodlák, než nějaká černá tečka s nožičkami.
„Nezní to špatně, porozhlédnout se kolem. I když teď na večer toho nebude nejvíce k vidění. Nu, ale mě to třeba tolik nevadí, po čichu, hmatu i chuti se dá taky dobře ‚porozhlédnout kolem, když se to vezme kolem a kolem,“ vesele přijme nabídku Zariny a opět svojí zadnici nastaví do pravého úhlu, aby mohla šedou vlčici následovat.

Žití ve smečce nikdy zvlášť Aerrav nelákalo. Alespoň nikdy se nesetkala se smečkou, ve které by se cítila dobře a v bezpečí. Sice narazila jen na jednu, ale to se taky přece počítá...
„... ale jestli to tady, jak říkáš, jsou ostrovy... Tak to znamená, že tu musí být moře, které ho odděluje od další pevniny. Jak je to tu velké, dají se ty ostrovy fakt obejít kolem dokola za... Dva roky? Nebo jsem celý život chodila v kruhu? Uhh, minimálně se mi zdálo, že prostředí vždy bylo rozdílnější... Hm, to je divný,“ stačí pár vteřin, aby Aerrav dokázala druhou vlčici postřílet otázkami. Ani by jí nenapadlo, že by byla na ostrovech. Beztak v tom bude mít prsty nějaký plíživec, mezitím dumá. O takových potvorách jim povídala maminka, když byli ještě vlčata. Temní jako stín, po nocích kradou neposlušná vlčata od svých matek a nikdo je už nikdy neuvidí. Že by byla taky ukradnuta? Poté, co opustila teplý pelech své matky, nějak přestala myslet na to, jestli zlobí.
„No já vlastně nevím, jak jsem říkala, šla jsem a šla... Týden anebo dva, skoro vůbec jsem nezastavovala. Něco tady –“ tlapkou naznačila místo, kde jí tloukla údajná pomačkaná koule, jmenovitě asi srdce„– mi stále našeptávalo, abych nezastavovala. Něco ve smyslu: ‚Hej ty, co se tak flákáš? Ty chceš snad tady shnít, co? No koukej, už ti po srsti prorůstá lišejník!‘ no a to jsem si přece nemohla nechat líbit. Jen sedět a čekat na smrt. Nikde nic se nedělo, a to velká nicota se mi opravdu nezamlouvala. Tak jsem se to rozhodla změnit,“ zašklebí se. Znovu šedýma očima zabloudí na krásný ornament na Zarinině ramenu. S tím se už narodila? Ne, minimálně vlci, co jsem kdy viděla, nikdy nic takového neměli. To si snad musela nabarvit, třeba nějaký plž vypouští takovouhle pěknou modrou barvičku a přesně toho si nechala projet po těle. Příroda musí být tak tajuplná...
„No a ty ses tady narodila nebo taky došla po svých, když už jsme u toho?“

Atmosféra, přestože nebyla nijak zvlášť napjatá, se pomalu rozvolňovala. Nikdo nikoho tahat do kopřiv nechce, tak je to fajn. A Zarina, jak to tak vypadá, se ani nikam nechystá. No, i když to možná spíš kvůli tomu, abych tu něco přeci jen... Nevyvedla(?) Aerrav se chvilku pozastaví nad tím, čím by vlastně mohla jakožto osamocená vlčice, která s sebou fakt netáhne kdovíjaké tsunami, mohla ohrozit existenci celé smečky. No, když bych se hodně snažila, možná bych zvládla tak nanejvýš někoho pohoršit, třeba rafnutím po čumáku...
„Taky tě ráda poznávám“ zavlní ocasem. „Hm, ostrovy říkáš? Mno, já tak putovala a putovala, že bych do rodné nory už sama nezvládla najít cestu, no a už vůbec nevím, kam jsem se to dostala... Ty to tady nějak tak znáš?“ vybízí ke konverzaci. Zarina jí tedy ujistila, že tu přebývat může, což Aerrav zvedlo náladu. Znamená to, že minimálně pro dnešek už se nemusí nikam vláčet a může své už skoro namožené svaly nechat zregenerovat. Na důkaz důvěry se mírně protáhne a usadí, je na čase se uvelebit.
„Dlouho jsem nenarazila na území osídlené vlky, taky jsem asi cestovala moc na sever... No, že se vůbec divím, všude jen zima, sníh, led, žádné jídlo či stromy – to moc vlků asi neláká...“ Aerrav se zamyslí. Tak proč sis takovou cestu vybrala zrovna ty, ty jedno pako. Důvody by možná byly, byť ne racionální, nad tím ale zatím nechtěla vlčice přemýšlet. Určitě se bude hodit vědět, kde co je či na co dát pozor, jestli se bude teda chtít Zarina podělit.

„Mno, kéž bych měla ještě o pár kil navíc, na horší časy se každý špíček hodí do zásoby... a i kdybych měla, bourat to tu opravdu v plánu nemám, není třeba se obávat,“ uzavře incident s rozbíjením lesa.
Na všech čtyřech, teď už o něco pevněji (a opravdu ne s tendencí opět přepadnout do jiné dimenze), vykročí směrem k druhé vlčici. Když už společnost, tak aby na sebe nemuseli hulákat na několik metrů. Ale zatím na přiměřeně bezpečnou vzdálenost, Aerrav musí ukázat, že nějakého dobrého vychování přece jen s sebou nosí.
„Áh, no já si hned říkala, že to tady určitě nebude úplně opuštěné... Takové útulné, bezpečné, skrýš kam se koukne a tý zvěřiny. Už dlouho jsem na tak živý kus lesíka nenarazila... Je to chvilka, co jsem minula první strom a ještě jsem ani nestihla popřemýšlet, zdali tu nežije celá smečka,“ mírně se zazubí.
Hmm, smečka... U té, ke které se přidala Si, se alfa naopak s nikým nepáral, pokud se mu jakkoliv znelíbil (třeba jen tím, že máte jedno oko tmavší než druhé), hned ho v zubech táhli někam do kopřiv. Ale co, jak sama Zarina přiznala, na samotném území se nenacházíme... Takže se stejně nemám čím provinit...
Aerrav začichá. Pach mnoha vlků, které pravděpodobně patří do oné smečky, je rozprostřen všude kolem, avšak vlci samotní nejsou blízko, aspoň ne tolik, jako Zarina.
„Tak snad ani smečku nijak zvlášť neruším, nebo to aspoň nedělám úmyslně. Já jsem Aerrav, tulák, co by se tu rád – samozřejmě se svolením – na chvíli zdržel, odpočinul... Možná i porozprával...“ švihla pohledem po vlčici. Vidět druha po tak dlouhé době, krásná to příležitost procvičit hlasivky.

Listí šustí, větvičky tu a tam zapraskají a vše se zdá být normální. Tedy až do chvíle, kdy jí nějaký hlas zpoza stromu skoro praští do čumáku. Za hlasem se otočí, ale pohybovat se nepřestává. Zkušenosti Aerrav napověděly, že je lepší před nebezpečím zdrhat z klusu než když zastaví úplně.
Avšak žádné zkušenosti jí už nenapověděly, jak nevyzpytatelný zdejší terén je a chvilkovou nepozorností jednoduše zakopla a odkutálela se opodál.
A to vše během pár vteřin. Až poté, co si opět v hlavě srovná, kde je nahoře a kde dole, jak se jmenuje a proč je slunce žluté, si uvědomí, že "ten" hlas určitě bude mít i svého majitele. A jelikož hlasu rozuměla, není pochyb, že dotyčný bude vlk. Teda vlčice.
„Také přeji pěkný večer... Ehm doufám, ze jsem tu nikomu nic nerozbila,“ odpoví vlčici, zatímco se zvedá ze spadaného listí a hlíny, rozkřáplých žaludů a dalšího drobného lesního vybavení.
„Abych řekla pravdu, nevím, jestli jsem ztratila, když nemám kam se vrátit... Dá se říct, že putuju kolem,“ mírně se usměje na šedou vlčici. Sice v přítmí není moc vidět, přesto si všimne krásného ornamentu na rameni své nové společnice. Ne že by se rovnou chtěla vyptávat, ale dobře si její přední končetinu prohlídne.
„Snad nevadí, že tu smrdím svou existencí, rozhodně to tu teda máte pěkné...“

//Zubří pláň
Konečně nějaké stromy. A jaké to pěkné, zdravé! Vlčice se proplétá mezi mohutnými kmeny stromů, aktivně se vyhýbá trčícím kořenům a vlastní hrou se docela baví. Zvlášť když přes koruny stromů už nedopadá na zem pražádné světlo, právě o to je to větší výzva. Je tak zaneprázdněna, že si ani nevšimne pachu cizích vlků. Tolika vlků, že by jejich počet mohl odpovídat i celé smečce. Les je rozlehlý a určitě dost velký na to, aby si jednoho vlka navíc nikdo nevšiml.
Vlčice kolem sebe plaší kdejakou zvěřinu, co tu v klidu a míru doteď živořila a rozprávěla o problémech typu „jsou na mou srst zdravější dubové nebo bukové výhonky?“ nebo „Tak co říkáš na paroží toho mlaďocha z vedlejšího stáda?“ a tak podobně. Život bez starostí je mnohem lehčí než se zabývat každou prkotinou jako koho může či nemůže při podobném dovádění vyrušit. Jestli má šlápnout medvědovi do oka, tak aspoň aby to za něco stálo!

//Sněžné tesáky
Hory se jí stále zmenšují za zády, už se dokonce ani neohlíží, zdali Aerrav přeci jen potají nesledují. Krajina se mění a poslední z paprsků slunce dopadá na rozlehlou louku. Svěží větřík si pohrává s trsy trávy a vlní jimi jako s oceánem. Ne že by tedy bílá vlčice kdy oceán viděla, slyšela o něm jen z vyprávění a takto si ho alespoň může představovat.
Vše bylo ještě mokré po odpolední bouřce, brzo na to byla její srst vlhká a mírně zablácená jakbysmet. Ne že by to Aerrav nějak zvlášť mělo vadit, ale nerada by nastydla. Vzhledem k tomu, že na širé pláni není mnoho koutů, kam se uvelebit, vlčice se rozhodne dál poklusem pokračovat v cestě.
Chvíli se potýká s problémem, kde přebrodit říčku, nakonec najde vhodného úseku, kde koryto nebylo příliš hluboké a široké. Kolem ní proplouvají drobné rybky, nevšímaje si putující vlčice. Stejným nezájmem je z trucu obdaruje i Aerrav.
//Zlatý les