Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1)

Kývne hlavou, v odpověď na představení Vittani. Dokonce s nějakým přízviskem, s tím se zrovna sněhová vlčice často nesetkala. Pokud vůbec, avšak žádný komentář nedodá. Za to její břicho udělá podivný kručivý zvuk. Nikoliv hladový, spíš má problémy s trávením nedávno snědeného jídla. Zatím ale žádnou nevolnost necítí.
Další slova Aerrav zaujala. Tedy, to asi není nejlepší označení, našpicuje uši a pozorně poslouchá. „Cože? Koho všechno zabili? Kdy jsi je viděla? Jak vypadají?“ Napřímí se a kouká všude kolem. Nic kromě tmy a deště ale nezaznamená.
Na(ne)štěstí Vittani neví přesnou polohu vrahů, ani kam míří, což Aerrav trochu znejistí. „Vidím, že déšť je nějaký-“ zkusí přešlápnout, jenže měkká půda se jí trochu pod tlapkou propadne za doprovodu dlouhého čvachtnutí… „neúprosný. Jak dlouho už prší?“ zachmuří se. Kývne na návrh prozkoumat území. Aspoň si protáhne zdřevnatělé nohy. „A možná najít nějaké suché místo,“ pokračuje v návrhu, jelikož zatím kdekoliv byla, tam bylo mokro a studeno.

->tichá zátoka

Vlčice v sychravé tmě moc rysy cizinky nevidí, za to ji brzy slyší. „Já…? Aerrav,“ vypadne z ní po pobídce tak nějak automaticky. Což teda asi společnici nic víc nenapoví. „Ze smečky… no…“ dřevěný jazyk a okolní počasí celkem zpomaluje procesor Aerrav, tak jí trvá, než se vymáčkne. „Namarey… asi, a ty?“ trochu se zachmuří, má všechno nějak v mlze a nějak je těžké oddělit sen od skutečných vzpomínek.
Aerrav, jelikož byla jaksi poslední dobou jaksi… indisponovaná, střihne nechápavě ušima. „Nebezpečné? Kde?“ ohlíží se kolem sebe, ale nic krom temna a deště neregistruje. Vypadá hodně zmateně,
Kapky jí padají na kožíšek, který jí trochu smývá špínu, víc vody se nacucává do země. „Byla jsem nějaký čas mimo, děje se něco?“ Zeptá se na velmi nespecifickou otázku, jelikož vlčice naproti ní se zdá hlasem poněkud sklesle.

<-namareyská smečka

Trochu sešlá Aerrav se pomalu sune v pochmurném, sychravém počasí, těžko říct kam. Písek se mění v zeminu, ale ta zůstává taková těžká, propadá se a lepí na tlapky. Mžourá očima, snažíce něco zahlédnout, čmuchá, přestože jí čenich poněkud zdřevnatěl. Takový hlad...
Dostane se na louku, která momentálně trochu připomíná bažinu. Čenich má u země, pomalu a potichu kráčí vpřed, stále se stejnou jedinou myšlenkou, dokud konečně otupělé smysly něco nezaznamenají. Maso. O malinko rychleji přidá do kroku, sliny jí div netečou proudem, jak se žene za úlovkem. Teda, ve skutečnosti to je napůl snědený zajíc. Možná že tří čtvrtin. Aerrav neváhá a skoro na mršinu skočí. Není nejčerstvější, musí holt doufat, že krom nasyceného žaludku nedostane gratis nějakou breberku.
Když malinko utiší hlad, smysly se probudí trochu víc a dojde jí, že nedaleko stojí vlk. Není nejtěžší vidět bílou srst v temnu, nemá cenu se schovávat, a tak Aerrav, špinavá od bahna a trochu od mršiny, kráčí se podívat za cizákem.

... návrat

Aerrav dlouho bloudí. Někoho ztratila. Někoho hodně blízkého. A nemohla najít, jakoby se po něm slehla zem. Šlape po nekonečném písku, dokud někam nezapadne.
Probudí jí zvláštní vítr. Vyhrabe se zpoza písku, celá špinavá a neskutečně hladová. Hodně zmatená a malatná, jako když se někdo 3 dny bdí a pak den spí. Je tma a šedé oči vlčice sotva chytnou nějaký náznak krajiny. Něco zamručí, ale nikdo není v blízkém okolí, aby ji slyšel.
Pomalu si to sune náhodné zvoleným směrem, nálada je na bodu mrazu, těžko se jí přemýšlí o čemkoliv jiném, než je křeč v břichu, jež si žádá naplnit potravinu. Hlava je nepříjemně těžká a bolavá, stejně jako každý další krok. Přesto jde, možná i když jen ze setrvačnosti.

->kvetoucí louka

Naštěstí, co se týče magie, čekají pro Aerrav lepší zítřky, jak už jí několik vlků včetně teď Solari potvrdilo. „Tak to abych dál trénovala tvrdě,“ ukončí toto téma. Slunce vykukuje za horizontem, tvořící zlatavou linii. Další teplý den v poušti, zdá se…
„Ano, to už jsem slyšela párkrát,“ zasměje se slovům šedivé. „Možná jsem jedinečná,“ dál se směje a jemně šťouchne do společnice před ní. Sic magie jsou celkem užitečné, proč by jenom ona byla ušetřena tomuto daru? Určitě bude vysvětlení. Na otázku ohledně znalosti smeček se zamyslí. Ne na dlouho, pár vteřin na už předhazuje úplně vykoumanou odpověď: „No, já si hlavně myslím, že je nejdůležitější, abychom znali své úkoly, které musíme pro smečku splnit. Samozřejmě naše teritorium bychom znát měli, to ne že ne, ale taky… kdo moc ví, může moc prozradit!“ změní postupně hlas na trochu tajemný. Že by Namarey něco skrývala před obyčejnými vlky? Třeba jakože vůbec, ale Aerrav se v těchto ‚co kdyby‘ vyžívá až až.
Bohužel, bílá vlčice nemá ponětí, kde jen může alfa být. Když odcházela z úkrytu, tak ho necítila, ale mohl se mezitím vrátit. „No, asi půjdeme po pachu, teda, pokud je vůbec na území,“ přemýšlí nahlas. Už ho taky dlouho neviděla a trochu si začíná dělat starosti… Nabere pach do čumáku, avšak všechny stopy byly staré a těžko říct zdali vůbec patřili Khanovi. Přesto se však nakonec rozejde nějakým směrem.

//poušť

Bílou vlčici až zahřeje u srdíčka, když Solari dala najevo svůj obdiv. „Magie je to zajímavá, jen najít taky dobrý způsob, na co to využít, protože momentálně využívám paprsky tak na pálení štírů,“ rozchechtá se, když jsi vzpomněla na tvář Tanii poté, co jí ulovila pomocí této magie chutného škorpióna.
Aerrav se znovu podívá do očí, které by měly být rudé, což s magií ohně rozhodně souhlasí. „Magie se tu dědí?“ tohle vskutku nevěděla a doteď měla za to, že vlci tu nějak mají vrozené elementy tak nějak náhodně. Při tom pomyšlení jí nějak trochu zamrzelo, kdyby kvůli ní i její vlčata neměla mít žádnou vrozenou magii, o kterou se mohou opírat. Sněhová vlčice tu nemusela být tak dlouho, aby viděla tolik výhod.
Bohužel, o smečce v horách víc Solari nevěděla, stejně, co sejde na tom, když je v Namarey. Je tu klídek. „Tak já se kdyžtak zeptám naší diplomatky, ta určitě zná všechny smečky tady,“ pokrčí rameny. Pomalu jdou pouští, slunce tak nějak zapadlo a vystřídal ho měsíc.
„No... Tak jsme tady... Smečka jako vyšitá. Písek písek písek tam, vzaaadu možná uvidíš část takové pěkné louky, kde je hodně zajíců, a támhle je ta oáza,“ ukazuje tlapkou, když se vlčice dostanou na vyšší místo, odkud je tak nějak přiměřeně rozhled. „Teď ta těžší část, budeme muset najít Alfu,“ sama ho dlouho Aerrav neviděla,

//Pich

Pokývne nad trefným pojmenováním. Sovička si dál blbne a létá nad nimi, zatímco si razí pískem. Je pravda, že písek není zrovna kamarád s nikým, všude jenom leze a nakonec ho má vlk v uších očích i tlamě. „No, už jsem měla možnost přejít ten děsivý most, potkala jsem Wua, viděla jsem zlaté stromy, dokonce jeden fialový, obecně tento ostrov je hodně… rozmanitý. Ale pro mě největší novinkou byla ona magie. Tam, odkud pocházím, vlci magie neměli, nebo o tom aspoň nevím. Wu mi však dal něco, co mi pomůže se tu zorientovat a jednu zajímavou magii mě naučil…“.
Aniž by se zastavila, kolem sebe začala tvořit zvláštní svítivou kouli. Je sice odpoledne, ale na malý okamžik koule začala svítit víc, než slunce na obloze. Už to Aerrav docela jde, ale stejně to na chvíli obě vlčice oslepí. „Ups, ještě to nemám úplně vyladěný,“ omluví se.
„O smečce v horách nevím, je to tam fajn? Tam jsi hádám kvůli nedostatku tepla nechtěla zůstat,“ zazubí se. Poslouchá povídání o Dáénské smečce, občas přikývne. Přemýšlí, jestli nadhodit nějakou poznámku, že se o ní rodiče v tomto směru moc nestarali, ale po chvíli uvažování opět zaklapne tlamu. Přeci jen neví, jak to doopravdy bylo. „Aha, chápu,“ na konci řekne. Začne místo toho povídat něco o Namarey. „Jako válet šunky v oáze a opalovat se tu je fajn. Zatím tu nic moc nehrozí, právě i kvůli tomu, že jsme na takovém nedostupném místě. Ale smečka zasahuje i na louku, kde se dá lovit i něco jiného než škorpioni. A úkryt! Ten mě strašně fascinuje. Je podzemní, je tam takový příjemný chládeček, kam se dá schovat před největším žárem,“ tam by Aerrav taky válela šunky celé dny.
Jak jdou pouští, v jednu chvíli je cítit, že se dostávají k hranicím.

//Namareyská smečka

Solari je celkem zvědavá a taky se Aerrav pořád na něco ptá, což sněhové vlčici dělá moc radost. Líbí se jí, když se on ní někdo zajímá, pozornost je skvělá věc. „Trhoš, protože… rád pořád něco cupuje, trhá, hrabe, nevím, je takový hodně hýbavý, hehe,“ vysvětluje. „Dlouho jsem mu říkala prostě sovička, ale to bylo takový moc… neosobní,“ pokrčí rameny.
Napjatě poslouchá, když jí Solari povídá o bráně, která má schopnost magicky přenést vlka z jedné části ostrova na úplně jiný. „Teda, a to jsem myslela že jsem už slyšela o všech těch vtipných věcech tady,“ nu, aspoň má co ještě prozkoumávat… Teda, pokud jí Khan pustí. „Já tu jsem víc jak rok… V létě to budou dva,“ při těch slovech se trochu zarazí… Až takhle dlouho… Teda, ten čas letí.
„Jako určitě ty vypadáš víc zvyklá na teplé prostředí jak já. Já se dlouho se svými sourozenci toulala tak nějak světem, a ten byl o dost studenější,“ raději ani nevzpomíná na staré časy. Ještě by jí bylo smutno, což teď fakt nechce. Asi si našla novou kamarádku a třeba i členku jejich smečky, to je přece fajn!
Je to tak. Solari opravdu chce navštívit její smečku. Aerrav stále vrtí ocasem, vypadá jak veselá kopa. „No bezva, bezva, pojď za mnou, není to odtud moc daleko,“ kývne hlavou směrem a rozejde se. Trhoš se vyhoupne do vzduchu. „A co teda ta tvoje smečka, jaký to tam bylo?“ zajímá se. Nemá moc zkušeností s tím, jak smečka funguje. Schválně, jestli je to všude stejné jako s Khanem.

//Poušť

Vypadá to, že cizinka bude docela fajn jako společnost, nebo zatím se chová hodně mile. Což je celkem změna oproti Tanie. Dokonce nechce rozcupovat její sovičku. „Je to Trhoš… Trhoš!“Zopakuje jméno ještě s větším nadšení, když se sovička zachumlala do krku.
Solari dál vysvětluje, odkud je. Aha, takže ona se narodila na tomto ostrově. „Ty jsi zdejší, jé… a co je to portál…?“ Tak nějak chaoticky reaguje. Jako už je tady taky nějaký ten pátek… Ale o nějakém portálu fakt ještě neslyšela. „Já se tu tak nějak… objevila,“ zamrká. A asi to tu bude taky celkem častý.
Docela Aerrav překvapí, že Solari projeví takový zájem o smečku. Vůbec to nečekala, ale mohlo by si tak šplhnout u Khana. „No, je to sranda s ním mluvit,“ zazubí se. „A jo, mně se tu celkem líbí… sice je tu pro můj huňatý kožich vedro, ale snad už srst trochu pustí a budu mít letní kožíšek,“ podívá se na sebe. Je vidět, že bude z trochu studenějších končin.
„Chceš… zavést k nám?“ optá se. Jestli má zájem, asi nebude problém, když půjde s cizincem do smečky.

„Jo, jako projít jde, ale dost to nepřátele zpomalí a pak bychom na ně mohli mít nějaké výhody,“ přemýšlí nahlas o geniální obranné strategii. „Ne, že bych byla nějaký vojevůdce, ale kdybycom měli válčit, určitě by se něco jako kaktusové pole mohlo brát jako výhoda. Ještě postavit nějaké vyvýšení, to by s magiemi mohlo jít raz dva, a už by to jelo. Vlci s magií země by házeli kameny a vlci s magií ohně by kameny ještě zapalovali. Byla by to epická bitva…“ Ale už dost o fantazírování, tohle všechno by měla říct spíš Khanovi než pocestné…
Solari poukáže na sovičku a Aerrav přikývne. „Dostala jsem jí od jednoho vlčího obchodníka,“ zamává ocasem a tváří se otře o sovičku. „Teda, Dáénská smečka, o tý jsem ještě neslyšela. Jen o… o Zlaté a možná…“ přemýšlí, ale už jí nic nenapadne. Nebo si nevzpomene.
Vypadá to, že Solari celkem zaujme smečka, do které patří bílá vlčice a začne se vyptávat. „Namarey, pouštní smečka…,“ začne vyprávět. „Alfa je takový hodně vtipný chlapík, říká si Král pouště, Khan, nevím, jak moc bere vážně svá slova, ale krom toho, že je hodně teatrální, je s ním celkem domluva. Máme úplně hustý úkryt, takový tajemný a plný různých svačinek,“ zachichotá se, když si vzpomene na broučky a štíry. „A taky máme oázu, fajnově se tam odpočívá,“ přemýšlí, a vyjmenovává, co všechno zkusila ve smečce. Taky čeká, jestli bude mít nějaký otázky.

Jméno vlka: Aerrav
Počet postů: 1+6
Postavení:sigma
Povýšení: -
Funkce: wanna be vychovatelka o.o
Aktivita pro smečku: seznamování se se členy, prozkoumávání prostředí
Krátké shrnutí: Aerrav potká Strixe a Taniu, s ní prohodí pár slov a pak se vydá na průzkum do okolí pouště, kde potkává šedivou vlčici (Solari)

Jelikož vlčice se po sovičce neožene, dál zůstává v jejím kožichu. Je drobounká, lehká, skoro není ani na hřbetu cítit. Jen se tu a tam zachumlá víc do srsti, jako kdyby si hrála sama se sebou na schovku. Takže možná spíš občas šimrá. Když se dostanou obě až k Aerrav, sovička se najednou probudí a přeletí opět ke svému majiteli, kde provozuje se srstí stejnou činnost, jako u šedivé.
Jelikož Aerrav už se v tomto světě začíná pěkně orientovat, slova s podpálením kaktusů si spojí i její rudé oči. „Já bych to tu taky nechala vypálit, nechápu, kdo tu vymyslel takové bludiště,“ s úsměvem pronese. Nějak nevěří, že se tu ty kaktusy prostě jen tak objevily. „Ale na druhou stranu, byla by to zajímavá obranná zeď,“ polemizuje dál. Třeba tím rozpoutá zajímavou diskuzi s cizinkou. A že Aerrav miluje diskuze s pocestnými. „Zeď z kaktusů by byla celkem hustá ochrana …naší smečky.“ Kdyby náhodou něco Neith podělala s jejím diplomaciováním, tohle by kdekoho odradilo.
Cizinka se pro sněhovou představí a tím pádem už nejsou cizinci. „A já Aerrav! Z pouštní smečky, království, no, něco takového,“ Khan toho taky navykládá, ale tou smečkou si je jistá určitě. Svým představením taky asi zodpoví otázku ohledně toho, že se tu vlčice asi vyzná. „Jako, obcházím tu nějaké ty hranice, prozkoumávám okolí, takové ty smečkové věci,“ zazubí se. No, nemůžou to mít vlci za zlé, však Aerrav nikdy dřív ve smečce nebyla, vždy stále žila na svou vlastní pěst. Asi by někdy mohla prohodit pár slov s Khanem. „A ty jsi taky součástí nějaké smečky?“ zeptá se rovnou zpět. Na druhou stranu, co by dělala tak daleko? Buď tu byla někde blízko smečka, nebo je to taky diplomat…

Sluníčko proplouvá pomalým tempem nad hlavami Aerrav, zatímco její šedá očka sledují ztracenou duši uprostřed kaktusového pole. Přemýšlí, jestli či jak vlkovi pomoct, ale nakonec vlastně ani pořádně neví, co by mohla udělat. Sovička mezitím dál sleduje druhého vlka. Ne, že by létala, prostě jen celkem srandovním způsobem přeskakuje z kaktusu na kaktus. Holt takovému lehkému a drobnému ptáčku bodliny nic neudělají.
V jednu chvíli, to už se šedivá vlčice celkem blížila Aerrav, Trhoš přiskočil na hřbet šedivky. Holt sovičce se nějak líbí na srsti vlků. Asi není dobré se po Trhošovi ohánět, přecijen, vlčice je tak nějak obklíčena kaktusy a jakýkoliv prudký pohyb by mohl skončit dalšími bodlinami v kůži, pokud se přesto ožene, sovička se hbitě opět vyhoupne do vzduchu. Ten prevít.
Tak či onak, vlčice stane před Aerrav a ta uznale pokýve hlavou. „Teda, to jsi pěkně přebrodila. Mně to naposled trvalo strašně dlouho, než jsem se dostala na druhou stranu,“ zachichotá se při té vzpomínce. „No já spíš, abys tam třeba neuvízla. Znám nějakého toho vlka, který by tě případně mohl vyprostit,“ vzpomene si na Khana. Te by mohl pár kaktusů zpopelnit a uvolnit tak cestu. Vypadá to, že Aerrav nebude nějaká hrozba. Naopak z jejích hravých očí jde vidět, že se trochu nudí a neznámá společnost jí těší.

Jak tak chodí okolo zdánlivého lesa z pichlavých kaktusů, kdesi v dáli uvidí něco, či spíš někoho, kdo stejně jako Aerrav není nadšena z pouštního kvítí. Už dávno byla za hranici smečky, takže všechno je v největším pořádku, co se týče Namarey. „Hej,“ zavyje do dáli, snad ze zvědavosti, jestli jí vlk v dáli odpoví či ne. Je však tak moc daleko, že je určitá pravděpodobnost, že to ani není vlk.
Přemýšlí, jestli se má vydat za stínem v dáli, jelikož to vypadá jako velká oklika. Trhoš je však rychlejší a doletí za druhým vlkem, aby si sedl obratně na jeden z kaktusů. Ten jeden zvědavý prevít, zakroutí s lehkým úsměvem Aerrav, když vidí, jak se jí sovička vzdaluje. Vzhlédne k nebi. Je těsně před rozbřeskem.
Mezitím Trhoš zahouká na vlčici, co se snaží asi dostat dál. Sleduje jí se zájmem v oku.

->Poušť

Tania je zvláštní vlk. Aerrav má z jejích slov občas husí kůži. Přemýšlí, jestli to myslí temná vlčice vážně, nebo jí jenom baví ostatní takovými slovy pošťuchovat, znervózňovat. Musí pak najít Wuwiho, už ho dlouho neviděla.
Sovička léta vysoko nad ní, určitě si užívá venek po dlouhém rozjímání v jeskyni. Hvězdy a měsíc jim svítí na cestu, zatímco je Aerrav na obhlídce. Třeba dostane od Khana pochvalu, že se rozhodla takto obhlížet území. Sic sama moc neví, co to všechno obnáší, ale minimálně i ona si protáhne nožky.
Přijde až k části pouště, která byla kompletně zarostlá kaktusy. Tak moc, že se tam snad nedá a ni inteligentně projít. Ne bez pořádné dávky bodlin do zadele. Raději se zatím moc nepouští do hlubin kaktusů, na druhou stranu jí její dobrodružná mysl říká, že by to nemusel být špatný nápad. Obchází vzrostlé rostliny na okrajích a zkoumá je. Ne, že by toho zas tolik vykoumala…