Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<-hraniční pohoří přes kvetoucí louku

Šedé oči jí přecházejí po těch záhadně velkých vločkách, skotačí a dovádí, že na příběh s Wuwim na chvíli zcela zapomene. Místo toho skoro obíhá vlka, který stěží chodí, avšak alespoň mohou být spolu, živí a bezstarostní. „Wuwi Wuwi, že my chytneš jednu vločku?“ víská a sama se snaží na čumák nabrat jednu z padajících patvarů. Jakmile se však dotkne té nádhery, povadne a roztaje. Nevadí.
„Už vím, kde jsem skončila!. Wuwerrav spěchal za svou smečkou říct všechno, co věděl, avšak ouha! Před vstupem do houbového lesa se ocitl zcela sám. Všichni zmizeli. Létal sem a tam, vyl, ale nikdo mu neodpověděl. Bál se, že ho jeho smečka opustila, když si všiml stop. Mnoha stop. A všechny vedly přímo do toho divného, strašidelného lesa. Wuwerravovi nezbývalo víc, než se tam vydat taky, hledat. Jak šel, pořád na něj ty houby očičkama koukaly. Bylo to děsivé, brr,“ snaží se být dramatická, ale když si všimne Wuwiho, vypadá výrazem nepřítomný. „Baví tě ještě hrát, nebo si chceš povídat o něčem jiném?“ trochu zaraženě se zeptá, zatímco stále jdou zasněženou krajinou. Snad jsem ten příběh nepokazila! Posmutní a sklopí uši.

->Mělká pláž přes zlatý les

Sedí a poslouchá, čas pomalu ubíhá a Aerrav šťastně pohazuje ocasem. Mezitím Wuwi vypráví o magickém sovím vlkovi s mnoha schopnostmi. Taky by chtěla mít takové schopnosti, vlastně by chtěla mít i ta křídla, ale kdo taky ne. Tu a tam pokýve hlavou, už si v hlavě promýšlí, co bude dál. Hledí a usmívá se na Wuwiho, vypadá velmi zaujatě.
Jakmile přijde řada na ní, nadechne se. „Tak zaprvé, nebyl to stromový les, ale je plný hub. Velikých, klobouky jsou vysoko nad zemí. A světélkuje. Vypadá opravdu kouzelně. Smečka tam zamíří a vlk se sovými křídly... Počkat, musí mít nějaké jméno, no ne!? Bude se jmenovat Wuwerrav. Hehe. Wuwerrav doporučí smečce, aby zůstala před lesem a vydá se na vlastní pěst do lesa. Žádné lesní duchové a příšery, jak dokonalé. Houby si poklidně žijí a rostou. Avšak nevidí nikde žádnou zvěř. Teda až na divná očíčka, která na vlka koukají. A jestli chceš slyšet pokračování, budeš muset jít za mnou!“ vyskočí na nohy a otočí se směrem ven z jeskyňky. Už jsou tu tolik dlouho, že by se Wuwimu mohlo udělat lépe. Padají vločky a Aerrav by ráda na noční procházku.

->Tichá zátoka přes kvetoucí louku

Společně s Wuwim přečká celou noc i pomalu i celý den, aby se ujistila, že je v pořádku. Svěsí uši, když o vlka zjistí, že ho stále všechno bolí. „Jo, pro mě jsi vskutku hodně věcí,“ vypadne z ní skoro jen tak mimochodem, aniž by uvažovala nad vícero významy. Ráda by Wuwimu pomohla od trápení, ale neměla ničeho, čím by mu pomohla. Začíná sněžit a pršet zároveň, nemůžou už tady zůstat o moc déle, jinak by oba umrzli. Hlad se taky ozývá, mude muset pro oba něčeho ulovit.
„Musíme vyrazit, jinak z nás ráno zůstanou jen vločky a jinovatka.“ Nabádá a pošťuchuje, aby vlk vstal. Snad by ho i chvíli táhla, kdyby nevstával. Olízne hnědošedého vlka po čumáku, to ho snad přesvědčí. Udělala to úplně instinktivně, jako by to dělala už po několikáté. Jak moc jsou si tihle dva vlci vlastně blízcí? Pomůže Wuwimu vstát a zůstává silnou oporou, aby nespadl. Konejší ho, pokud vzdychá bolestí. Hledá jakéhokoliv místa, kam by se mohli uchýlit, brzo mezi výběžky pohoří nalezne drobnou skrýš. Nedalo by se to nazývat ani pořádnou jeskyní, ale pro dva promrzlé vlky to určitě bude stačit.
Aerrav však nezůstává v jeskyni dlouho, hned, co pomůže Wuwimu lehnout, jde hledat do zimy potravu. Stačil by nějaký vypasený zajíc nebo tak něco, aby oba zahnali hlad. Stopuje, slídí a očichává, ale nevzdaluje se od jejich provizorní skrýše. Tu se jí poštěstí a nalezne jednoho chlupáče. Zapojí všechny své instinkty a po menší honičce zajíce opravdu dopadne. Vítězoslavně se vrací do nory a předkládá svůj úlovek. „Večeře se podává!“ pronese, když se s kořistí uvelebí vedle šedohnědého.
„Něco si zahrajeme, než bude další den! Potom najdu něco k snědku, musíš odpočívat, aby ses uzdravil!“ pořád šije do Wuwiho. Přemýšlí, jak ho zabavit, když jí napadne. „Můžeme spolu vymýšlet nějaký příběh!“ zazubí se a přemýšlí, kde by začala. „Já začnu, počkej… už vím! Žil byl jeden vlk, ale nebyl to jen tak obyčejný vlk. Měl soví křídla a opeřený ocas, se kterými se rád chlubil před vlčicemi. Uměl taky spoustu kouzel, takže mohl svou smečku chránit před všemi nebezpečími… a teď ty! Vymysli mu nějaká kouzla, a taky jaké nebezpečí třeba!“ mluví a mluví a očekává, že se Wuwi přidá k jejímu vymýšlení příběhu. Noc bude ještě dlouhá, snad se dokážou zabavit…

<- Začarovaný les přes Tajgu

Silně oddechuje, kupodivu ještě nevyvrhla plíce. „Wuwi!“ Vyje a čeká odpovědi. Zapojí čich a hle, konečně cítí jeho přítomnost. Z posledních sil se rozeběhne, až konečně v trávě najde šedohnědého vlka. „Wuwi, Wuwi, copak tady děláš? Já myslela, že běžíš se mnou? Copak se děje, jsi zraněný?“ kňučí a sápe se po vlkovi, aby ho mohla svými bílými tlapami obejmout. „Jsem tu s tebou, všechno bude dobrý,“ pokračuje a utišuje ho.
„Zůstanu tu s tebou přes noc, moc jsem se bála, kam jsi zmizel… nikam tě už neopustím!“ mluvit nepřestává, i když ještě před chvilku nemohla ani popadnout dech. Vrtí ocasem a je šťastná, že „svého“ vlčka dokázala opět najít. Bála se, že ji opustil, utekl, protože ho štvala. Ještě nikdy se tolik nebála, že někoho ztratila, jako teď, a už to taky nikdy víc nechce zažít. Možná má Wuwiho ráda víc, než si uvědomuje... Ale ne, teď tu s ní je, nikam neutekl. „Určitě tě dáme zase do kupy, uvidíš, já tu budu s tebou, už navždy, už ti nikdy nikam neuteču,“ šeptá mu do ouška olizuje mu ránu. Snad to není nic vážného…

<-Hraniční pohoří přes Tajgu

Běží a hledí udiveně na fialové stromy. Slunce zapadá a nechává všechno za svými zády. Zkoumavě se přiblíží k lesu, očmuchává okolí. Pak si ale uvědomí, že Wuwi někde zůstal. Nebyl v blízkosti, snad se schovává? „Wuwi?! Mně se neschováš, na to mám až moc dobrý čich!“ jestli to byla pravda či ne, neví ani Aerrav. Sic ji lesy lákaly, její flekatý přítel je mnohem důležitější. Běží zpátky, odkud přišla ale ouha, ztratí se.
Nevidí žádné hory, žádné pláně a žádného Wuwiho. Strach se prohlubuje. Jak jsem ho mohla tam jen tak nechat?! Kňučí a nezastavuje. Klopýtá, dochází dech. Na chvilku se zastaví, aby zjistila, že se nachází u pláže. Jak jsem se sem dostala? Udiveně hledí na vlnící se moře v dáli zahlédne další břeh. Tudy Wuwi určitě nešel… Poté, co opět nabere dech se zvedne a hledá dál…

->Hraniční pohoří přes Tajgu

Přestože už ho skoro má, opět se jí vysmekne z náručí, až na Wuwiho začne hledět typickýma smutnýma očima. Chce běhat, vypadá docela nabitě, proto Aerrav vlka poslechne. Běží za ním, asi bylo rozhodnuto, aby hráli na babu. Aerrav, když tak přemýšlí, s Wuwim se naběhala za poslední dobu opravdu dlouho, její výdrž je lepší a lepší, už zvládá uhánět docela i velké vzdálenosti.
Běží přes les, jehličnatý les, ale nezastavují. Možná na chvíli Aerrav zpomalí, aby mola něco Wuwimu říct. „Ty jo, cítím tady něco zvláštního…“ začichá a záhadně se zatváří. Potom zničehonic narazí bokem do společníka doufaje, že ho porazí na zem. „A hle, to je divné, co dělá Wuwi na zemi?“ hraje překvapení, pak se otočí a uhání dál, čeká, že ji nasupěný vlk bude pronásledovat. Zastaví se, až když se před ní objeví opravdu podivný les. Fialové stromy? Co to sakra je? Zírá na tu scenérii a hledí na Wuwiho, už už se ho ptá, co si o tom myslí on.

-> Začarovaný les přes Tajgu

Tak přeci jen se neodváží sníst toho zajíce! Naoko se naježí a svraští obličej. „Ty jeden, no počkej!“ vrhne se na Wuwiho, ale ten jí rychle přepere a převrhne na záda. Stále přehnaně vrčí a vypadá, že svému společníkovi narve kořist do tlamy osobně, když v tom na ní promluví. Zazmatkuje, pod srstí zcela zrudne a bojový výraz z ní pomalu vyprchá. V odpověď pouze roztomile zavrní a vrtí bělostným ocasem ze strany na stranu.
Když se pak tlama Wuwiho až nebezpečně přibližovala, Aerrav zavře oči a vyčkává, co se bude dít dál. V tu chvíli ji však začne vlk lechtat a vlčice je vytržena z pěkného momentu. „Tak helé, to se nedělá, aaa, ty jeden uličníku, podvádíš!“ Vyje na celou krajinu, snažíce mu zabránit v lechtání. Snad toho bude schopna. Pokud jo, překulí se na Wuwiho a začne obdobně lehtat. Brzo jí však dojde dech a z vyřerpání na wuwiho prostě spadne a chvilku oddechuje. Doufá, že už jí společník nechá být…

Možná si Aerrav omylem nasadila růžové brýle, ale ať se kouká, jak se kouká, na Wuwim nevidí ani smítko prachu. Stejně tak jí ani nesmrdí a kdo ví co ještě. Je zamilovaná? Takovouhle vlčici napadne kde co, ale co si má myslet o někom, kdo jí sice neustále škádlí, ale i tak je s ním dobře – v dobrém i zlém.
Je čas na jídlo a Aerrav nečeká. V půlce konverzace se zastaví a skočí do křoví. Bylo to velmi náhlé a skoro ani vlčice to nečekala. Těžký závan zajíce však nemohla ignorovat. Jelikož byl útok tak nečekaný, zajíc neměl ani vteřinu přemýšlet o tom, co se vlastně stalo, jelikož se další vteřinu houpal vlčici v tlamě. „Wuwí, mwám pro nás ídlo…“ zažvatlá skrz kořist a položí ho vítězoslavně před jejího společníka. „To je pro tebe,“ zavrtí ocasem a sleduje s jiskřičkami v očích, zdali si její přítel dá masíčka. Jestli nabídne Aerrav, jen zakroutí hlavou. „Ne, já… nemám hlad, jen si dej,“ pobídne Wuwiho, aby pokračoval v jídlu. I kdyby odmítal, pokusila by se mu uloveného králíka nacpat snad do krku násilím.
Ne, že by hlad neměla, ale nyní má žaludek jakýchsi motýlků, který jí narážejí ze strany na stranu a nějak by nezvládla nic skousnout. Pořád sleduje Wuwiho a přible se usmívá, v jednu chvíli ho prostoduše opět srazí k zemi a začne s ním hrát na přetahovanou. „No jen se ukaž, ty jeden hrdino!“

<-Dvojčata přes Ledové pláně

Jak jdou, Aerrav se cítí čím dál méně promrzle a čím dál více jí hřeje u srdíčka. Snad ještě nikdo jí neřekl takových slov jako Wuwi. Jen je trochu rozpačitá, protože pořádně netuší, co mu na to odpovědět. Chvíli se jen přiblble usmívá a pak sama začne. „A já zase nikdy neměla tu čest, abych měla někoho sobě rovného po mém boku. Kdo mi naslouchá a nechce ze mě udělat pečínku. Kdo mi pomůže a je… a je pořád se mnou. A ještě má takový heboučký kožíšek!“ Dodá a znovu se otře o Wuwiho. Jeho vůně, jeho teplo, všechno jí nějak přitahuje blíž a blíž jejímu příteli. Že se skoro až musí nutit, aby mu nechala aspoň pár centimetrů prostor pro chůzi.
Přemýšlí. Nikdy vlastně s nikým nic neměla. Moc přátelů taky nenabyla, jen krátké známosti, které zmizely stejně, jako se objevili. Ale Wuwi zůstává. Celou dobu s ní putuje, povídá, dělá si srandu a všechno… že by Aerrav v hloubi srdce začala cítít něco víc?
Jak už dlouho ti dva spolu cestují? Možná měsíc, je to těžké odhadnout, když s ním není dlouhá chvíle. Vločky pomalu spadávají na krajinu a vše se zdá být kouzelné. Ale to by to nemohla být Aerrav, aby krásnou atmosféru nenarušila svým žvaněním. „Co si vlastně myslíš o smečkách? A jak jsi žil, byl jsi už v nějaké? Já ne, celý život cestuju nějak nazdařbůh… sama, ale s tebou se cítím jako nejsilnější smečka! Můžu s někým lovit, zahřeje, když je zima, vytáhne z úzkých, jo,“ Mluví dál a dál a není vlastně jasné, jaký je smysl slov. Až nakonec se přeci jen k něčemu dobude. „No já vlastně… Je… mi s tebou strašně… hezky,“ skoro náhodou z ní vypadne. Kouká před sebe a sleduje měnící se krajinu.

//yes, žiju!

Je tma, všude pálí sníh, který bere vlčici drahocenné teplo. Špatně se dýchá, strach tomu vůbec nepomáhá. „Wuwi!“ Vyje, ale dochází jí dech. Panikaří, kyslíku ubývá. Třese se po celém těle, vyčerpáním, zimou, vším… Je toto tak brzký konec jedné poťouchlé vlčice? Začíná mít mžitky před očima, točí se jí hlava, je jí špatně.
Najednou cítí. Cítí tlapu, znovu a znovu. Wuwi se k ní dostal! Stále hrabe, Aerrav lapá po dechu a snaží se vlkovi pomoct. Hýbe se křečovitě, je promrzlá na kost a je zcela odkázána na síle a vůli šedohnědého… Jakmile je zcela odprostěna od vězení sněhu, vrhne se po jejím zachránci a tlapami ho obejme, až ho snad i svalí. „Wuwi, tys mě zachránil!“ Vrtí šťastně ocasem a oblizuje ho po obličeji. Temné oči jí září, přesto se stále mírně třese zimou. „Měli bychom… mám strašný hlad,“ pokýve nakonec na návrh a vydá se s ním někam do teplejších krajin.

->Hraniční pohoří (přes Ledové pláně)

Stojí na pokraji jakéhosi srázu, hledí do tmy a přemítá, jak se odsud dostane. Sníh a zima se jí zarývají až pod kůži, přestože by na podobné počasí měla být zvyklá. Ale notak, Aerrav, odsud se dostaneš! Šlo to nahoru, určitě to půjde i dolů, o to rychleji a snadněji. Přesvědčuje se a našlapuje opatrně. Dny jsou kratší a kratší, přesto se za horizontem začíná objevovat nazlátlá záře slunka.
Vlčice zaslechne vytí. Wuwi! Hledá mě! Zajásá a zavyje zpátky. Už vidí, kde se ocitla. Je kdesi na nějaké dvojité hoře. Asi té, na kterou hleděli od zmrzlého jezera. Dostala se sem s takovou lehkostí, jakoby nic. „Wuwi, tady jsem, jdu… kloužu, dolů,“ vyje na hnědošedého vlka, zatímco se posunkovým pohybem dostává z hory. Bude jí to trvat snad celý den, než se odsud dostane! Je zima, Aerrav kručí v břiše. Musí nějak rychleji. Našlapuje opatrně, ale zrychluje krok. „Wuwi, chytej mě dole!“ vyje dál, i když pro vlka asi nebude snadné rozeznat bílou vlčici od okoloní sněhové krajiny.
To zvládnu… opakuje si v duchu. „Nechoď za mnou, nebo tu uvízneme oba!“ Křičí, kdyby jejího společníka napadl nějaký úžasný plán. Co by na hoře dělali oba taky, že? V jednu chvíli však zakopne a upadne. Ale neleží, sune se dál směrem dolů, před sebou hrne vlnku sněhu. Vlnka se zvětšuje, Aerrav se v ní ztrácí, když se dostane až dolů, je ve sněhu úplně ztracená. „Wuwi, pomooc!“ Vyje, ale přes tíhu sněhu asi není dobře slyšet. Musí jí vyhrabat, jinak tady zůstane pohřbena navždy…

<-Ledovcové jezero

Stejně jako Aerrav i Wuwi obdobně zápasí se zákeřným ledem. Přestože vlčice má sama docela problémy na zamrzlém jezeru, i tak se musí pousmát na hnědošedého vlka, který ještě před chvilkou hrdinně prohlížel zmrzlou plochu. „No jasně, a kdo teď pomůže tobě?“ mrkne na vlka, který na ledu zápasí a vypadá docela roztomile.
Když však bílou táhne tornádko kamsi dopryč, Wuwi ani na chvilku nepanikaří, naopak z vlčice má ještě dobrý den. „Nepanikáář? Jak jakó, vždyť z toho nemůžu vylézt. Já se bojím, aby mě to neodtáhlo do nějakého tornádového hnízda!“ ztrhaně, jak se vlčice otáčí v drobném víru, vyje na vlka. Ten místo uklidnění Aerrav šťouchně tlapou a básní cosi o jídle. Ano, jídlo, to určitě, vždyť mě to táhne na nějakou horu…?
Tornádko si razí svojí vlastní cestu, dokud slunce nezapadne úplně. Chvíli stoupá, kolem sebe rozhazuje jemný poprašek sněhu. Začne konečně povolovat, slábne a slábne, dokud vlčice nežuchne do sněhu. „No… konečně,“ zvolá, ale brzy zjistí, že ještě všechno není úplně v pořádku. „Wuwi? Kde jsi?“ Rozhlíží se kolem sebe, než zjistí, že jí tornádko přesunulo nějak na onu horu trochu moc nahoru. Jak se teď dostanu dolů? Začne vlčice panikařit, jelikož tak snadno se odsud nedostane. Jedině, že by se dolů skutálela a stala se živoucí koulí sněhu.

->Ledové pláně
Společně s Wuwim cestujeme sem a tam. Přesně takhle jsem si to představovala. Mít po boku přítele, před sebou nekončící cestu a stále dobrou náladu. A že s Wuwim rozhodně nuda nebyla. I on se přizná, že by rád něco snědl, na to Aerrav pokýve. „Jo, jen mi přijde, že tady toho moc k snědku nebude… přeci jen je tu zima a sníh a… zima a sníh,“ rozhlíží se a hledá další důvod, proč v okolí nevidí nic než bílo.
Před nimi se rozevře velké zamrzlé jezero, pod jemným nánosem sněhu ani nejdřív nejde poznat, že o jezero vůbec jde. Když ale Aerrav vstoupí na jeho povrch, ztratí rovnováhu a uklouzne. Povrch je velmi chladný a až nepříjemně kluzký, což vlčice nečekala. „Jsem v pořádku, neboj, já se jen zvednu…“ pokouší se vstát na nohy, ovšem zatím se jí to nedaří. Určitě by jí pomohlo, kdyby jí Wuwi nějak z jezera dostal, ale sám by u něj hrozilo, že se na ledu rozplácne. Když se ale nějak ze spárů jezera dostanou, Aerrav se otočí na společníka.
„No, jakoby, jídla tu asi zrovna nenajdeme hodně, asi bychom se měli vrátit do teplejších koutů. Upřímně, ani nemusíme jít tak daleko, tady krajina a všechno funguje tak trochu jina…“ než dopoví, z ničeho nic se před vlky zhmotní tornádo. Takové malé a roztomilé, jenom to pohladit a hodit tomu keksík. Bohužel, tornádko má tolik síly, že vezme Aerrav do svých spárů a prostě a jednoduše jí odnese kamsi pryč. „Aaaaa Wuwi, pomoooc, neslyším tě! Odnáší mě to!“ Vlčice vyje a štěká a všechno, ale tornádko si toho samozřejmě nevšímá. Holt zdejší krajina má jistý smysl pro humor

->Dvojčata

<-Tajga
Dobře se v konverzaci baví, přijde jí, že našla vlka, který v tomto celém blázinci je jediný normální. Zavrtí ohonem a dál diskutuje. „Jo, sníh, kéž bych s ním dokázala manipulovat a vytvářet nějaké solidní stavby…“ dál přemýšlí o tomto bílém tématu. Jakmile se dostanou na ledovou pláň, Aerrav je Wuwim povalena do sněhu.
„Ale noták, vždyť jsme sotva přišli a už budeme celí mokří,“ vyje na celou pláň, zatímco se ze sebe snaží dostat Wuwiho. Když se jí to podaří, ještě sama začne utíkat a doufá, že se zase budou prohánět po celé pláni. „Haha, nechytíš mě nechytíš!“ směje se, přestože určitě není natolik rychlá jako Wuwi. Není těžké ji dostat do spárů a znovu ji shodit do sněhu. Za chvíli je tak vlčice plná sněhových vloček, které se jí však v její heboučké srsti vůbec nerozpouští. I tak se cítí docela nesvá, až podivně se jí zasteskne po sourozencích. už na ně nechce myslet, jsou nekonečně vzdáleni.
„Já si myslím, že zimy tu máme dost, já bych zase něco zchrastila k jídlu… mám holt bezedný žaludek,“ zazubí se na Wuwiho a čmuchá, kde by se nacházelo cokoliv jedlého, nejlépe ve větším množství…
->Ledovcové jezero

->Kvetoucí louka

„A to víš, tady sice zářím, ale jakmile potkám kus a kus hlíny, budu k nepoznání od okolní krajiny. Na druhou stranu, v zimě, kde je všude bílo, tam doslova jsem okolí. Jenže jsme vedle pouště, sotva tady najdeme nějakou oblast, kde nebude milion stupň...“ Aerrav je opět ve svém živlu. Jakmile jí dá Wuwi byť minimálně prostoru, začne ho vytlačovat z konverzace. Ne že by nechtěla pustit Wuwiho ke slovu, avšak zkoušela jeho trpělivost. A zároveň ho i trochu škádlí...
Oba vlci dorazí na okraj jehličnatého lesa, který by za žádnou cenu normálně nemohl být tak blízko pouště. Vlčice se trochu podiví, avšak hned si vzpomene na Riveneth. „Ale no jistě, tady se krajiny střídají, jak se jim to zrovna hodí. Tu poušť, tady tajga, na co narazíme příště?“ nahlas přemýšlí a zároveň dělá chytrou. Už tady pár týdnů pobyla a jak už se zavázala na začátku, co se naučí, to určitě předá slabším a neznalým... I když nějak ve svém pojetí. Prochází kolem stromu, jenž jsou všechny naprosto stejné a v Aerrav to docela vzbuzuje stesk po domově. Nedá to však na sobě zatím znát a dal si povídá. „Vůbec bych se nedivila, kdyby se tu za pár kroků objevil sníh. V něm se dobře hrabají nory, dělají domečky, hraje na schovku... vrtí ocasem při vzpomínání si, jak dováděla kdysi se sourozenci. Jak jdou, jako by krajina souhlasila s Aerrav a nabídla jim ve svém menu trochu sněhu...

->Ledové pláně