Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aerrav ho kousne, Wuwi ji na oplátku zalehne. „A to je všechno, co máš?“ Sípá zezdola, avšak v tu chvíli jí lstivý vlk začne ještě k tomu lechtat. „Aaaaaa nech tohoo!“ Vrčí, vyje, ale neví, jak zebe tu bestii dostat. Máchá tlapkami před vlka, bouchá ho, tesáky hledá cokoliv, do čeho by se Wuwimu mohla zahryznout, avšak bez většího úspěchu. Z boje začne kňučet, tu se Wuwi snad sám, možná na její prosby, rozhodl s mučením přestat.
Mezitím se nad loukou rozprostřela tma. Ne však obyčejná, hvězdami je poseté celé nebe a tu a tam může každý zahlédnout, jak se jedna hvězda rozhodne seskočit ze svého místa kamsi do prázdna. Jakmile Wuwi poleví v nátlaku, vysmýkne se a sedne si vedle něj s podezřívavou odtažitostí, snad že se bojí, aby jí znovu nezačal lechtat. Samozřejmě jen naoko, vlčice je ve skutečnosti velmi haptická.
„Jó, jsem šmouha, ale aspoň teďka jsem čistá, takže můžu zářit.“ představa, že by Aerrav sama od sebe zářila, nejenže jí připadala až vtipně reálná, ale i zajímavá. Jestli to měl být kompliment, bohužel si toho Aerrav přes tu hromadu ironie nevšimla. O jakýmsi Joeovi či zlatých prutech raději pomlčí, místo toho se opět pokusí rafnout, ale vlčice je velmi předvídatelná…
„Já bych šla taky… na sever, to je u mě jako doma. Bílý kožich a sníh, ještě k tomu hustý, a tady se plahočím po pouštích.“ Souhlasí s návrhem a tentokrát namíří své kroky někam na sever. Tentokrát neběží, ráda by si po cestě místo hnaní se povídala,Wuwi se jí zdá čím dál tím víc zajímavý.

->Tajga

Stále nespí, avšak přemýšlí. Dlouho se potulovala sama, ať už po tom, co ztratila Rouyho, tak vlastně i po tom, co se objevila na Mois Grisu. Potkávala vlčice, vlčata, zdravila je a následně se s nimi loučila – jak se bílá objevila, zase zmizela. Připadá si taková zbytná, nikdo ji vlastně vůbec nepotřebuje, nehledá, nechybí. První zvrat nastal, když se objevila uprostřed cizí smečky a byla obklopena mnoha vlky. Přemýšlí, jestli slova, která jim zanechala znít v hlavách, vůbec brali v potaz.
Jak už řekla Riveneth, měla by začít dělat něco inteligentnějšího, než jen poskakovat po loukách a sledovat brouky. Přestože od svého příchodu cítí, že je krapet silnější, neví, co si má počít. Vlastně ano, dostala pár nabídek: Od Zariny: mohla by vstoupit do Zlaté smečky. Vypadala docela přátelsky. Ale opravdu by se chtěla takhle vázat? Poslední slova Riveneth si pamatuje dost dobře: pálit zlaté stromy. Myslela tím zlatou smečku? Jaká je jejich vazba mezi nimi? Ačkoliv si to Aerrav nedokázala vysvětlit, Riveneth v ní otevřela mnoho otázek. Opravdu chce být Aerrav jen slabý větrník, který si plyne a tu a tam zašumí stromy?
Z myšlenek ji vyruší Wuwi. Je jasné, že se probudil, i když se snaží nehýbat a dělat hluk. Po chvíli, kdy přemýšlí, co Aerrav vyvede, má jasno. Ze zálohy v momentu překvapení ho rafne (samozřejmě ne do krve, jen pevně) po zádech, kde má vlk nejvíce volnou kůži. Proč? Jen tak. Aerrav moc o hlubších věcech nepřemýšlí a když už, dlouho jí to stejně nevydrží. Nyní čeká a stále drží za kožíšek, dokud se z něj Wuwi nevymaní. Jasně, je to od vlčice velmi podlé, ale pro ní je to další srandička, kterých se nemůže nabažit. Navíc, Wuwi se pro ni stal jakýmsi konkurentem, kterému by ráda dokázala, že ona je tady ten největší šprýmař. Ještě jí však nenapadlo, že kdyby místo válčení mezi sebou spojili síly, mohli by dokázat velké věci.

Dík za originální akcičku, byla dost originální a netradiční
prosím na Aerrav: 20kšm + mince, 20 + 10 kšm

Zapsáno

Takže on taky neví nic o magii? Překvapeně zamrká na vlka. „Ale, ale, vždyť máš modré oči, Riveneth říkala, že vlci s modrýma očima umí ovládat vodu…“ prozatím vynechá fakt, kdo je ona Riveneth.
Wuwi začne na Aerrav patlat nějakou směsku trávy a rozpatlané ryby, je jasné, že se to vlčici vůbec nebude líbit. Kouká s očima dokořán na vlka, jak pracuje a u toho si žvýká svou poctivě ulovenou rybu. Ne, že by měla potřebu se vzpírat, jen by jí něco takového ani nenapadlo. „A že to musí krásně vonět,“ ušklíbne se, kytky s kusem ryby, lepší jak čerstvé lesní ovoce!
Její společník se nažere a ani neuplynou dvě tři minuty a už chrní u řeky. Ten musel být dost vyčerpaný, poulí na něj Aerrav, zatímco si potichu jde do řeky umýt opatlanou nohu. Ten puch z oné masti jí zaprvé nedovoloval spát, za druhé byl jednoduše slizký a hnusný. Když měla nohu omytou, zvedne hlavu a přejede pohledem po louce. Nic zvláštního nevidí, jen trávu a kytičky, s přicházejícím večerem zaslechne i bzukot komárů. No, to bude fajn, mít štípance po celém těle… povzdechne si a uloží se k Wuwimu. Ani se nesnaží odtahovat, její mazlivé podvědomí jí přímo nařizuje, aby si lehla přímo vedle svého společníka a dala si chvilku odpočinku. Zavře oči, avšak neusne. Čeká, až se Wuwi vzbudí…

„Có, jaký šašek?“ nechápavě se podívá na zadní nohu, kde se bílý kožíšek pomalu barví do ruda. Chvíli na ránu zírá a až pak jí dojde, že ji noha docela bolí. „Huh, takhle to už bylo když jsem přišla...“ možná trochu nesrozumitelný vtip, naštěstí o několik chvil sama sebe doplní: „Hm, to byl asi nějaký kámen nebo nevím, docela tu podezírán všechno z podivné činnosti a magií...“ jelikož Aerrav je stále nováček v tomto divném magickém světě, není divu, že je její názor na kouzla dost rozporuplný. V jednu chvíli jí přijde nějaký levitující oheň jako senzace, pak najednou nevěří rybám, že jí nějak magicky neprořízli nohu.
Docela ji překvapí, když Wuwi místo jídla chce něco patlat na její nohu. „Ale noták, vždyť tohle je úlovek století, no koukej, přece to tady nenecháš ležet na pospas nějakým mrchožroutům! Já nejsem z cukru, nějakou tu ranku vydržím, pff,“ odbyde jeho starostlivost, na druhou stranu se postupně k Wuwimu nějak přibližuje. I když občas volí zvláštní formu vyjadřování, narozdíl od zdejších vlků se s ním lépe tráví čas.

Asi je na čase upustit tuto rádoby archaickou či divadelní mluvu; kdyby tak ještě chvíli oba vlci hovořili, možná by začala Aerrav odpovídat ve verších. Už jí to v hlavě šrotovalo, jak víc by mohla Wuwimu zapařit mozek. I když už teď si Aerrav všímá, že mu někdejší čilost trochu vymizela, možná z toho, jak se tu honili po celé louce.
„Šiška? Pokud nebudu brát v potaz, že sama nevím lokaci toho žaláře, asi se holt někam s a m a odkutálela,“ neurčitě nastíní, jaký osud Wuwiho hračky postihnul. Asi někde leží v trávě, než se hnědošedý vlk rozhodl válet sudy až k říčce. Nevidí důvod, proč by si společník nemohl najít šišku jinou, stačí si dojít do nějakého lesíka. Aerrav asi nemá problém mu najít novou. Sama o sobě se ale nenabídne.
„Dneska budeme žít zdravě,“ pronese, když se vrhá za rybou. Doufá, že ji bude jistit vzadu Wuwi, kdyby jí proklouzla. A taky že jo! Ryba hbitě uhne, ale druhého vlka za Aerrav opravdu nečeká. Wuwi bude mít lehkou kořist, pokud neusne na vavřínech a aspoň hne dva tři centimetry pro zmatenou rybu.
Tak či onak, jeden úlovek nestačí a Aerrav dál nahání ryby. V jednu chvíli jí podklouzne noha o kluzký kámen a sněhová zahučí pod proud vody. Jen to zabublá. Avšak až se vynoří, vítězoslavně drží v tlamě další zmítající se rybu. „Dweskwa pwostě bwudemwe wžít zdwawě,“ zopakuje svoji původní větu s rybou mezi tesáky a doťapká na břeh říčky. Zatím ani nezpozoruje, že se o nějaký ostrý kámen řízla do nohy.

„Myslíte moji hrůzostrašnou existenci? Já jsem velký sněhový zloun Aerrav, postrach veškeré čistoty! Ale proti tykání nic nemám,“ olízne si čumák a zazubí se, Wuwi je opravdu silný konkurent. Avšak Aerrav brzy pozná jeho slabinu. „Aha, šiška říkáš? Naposledy jsem ji viděla v zajetí… hluboko pod zemí v žaláři, kde pyká za své činy proti vlkosti. Je mi líto, už ji nikdy neuvidíš,“ dábelsky se zasměje.
Lovec na jedno odpoledne? Vlčice se zakření. „A co takhle na odpoledne dvě? Protože tímhle tempem ulovíme sotva tak říčního šneka, natož nějakou rybičku,“ pobízí Wuwiho, aby si pospíšil za ní do vody. Dál náhodně máchá packou ve vodě a doufá, že se k ní brzo společník přidá a budou se mořit a cákat ve vodě navzájem. Sama je dost ráda, že má možnost smočit kožíšek, konečně se po delší době zbaví veškeré špíny a písku… aby na těch pár minut mohla ukázat svou bělavou srst předtím, než si ho zase něčím zamaže.
Sluníčko svítí nad hlavami obou vlků a docela si připalování všeho živého užívá. Aerrav to však nevadí, jedna z mála výhod být naprosto bílá. „A hele, támhle něco plave,“ naznačí packou po Wuwiho, mohli by si dát na oběd dobrou rybičku.

Wuwi, jak se zdá, se vyžívá ve svém vítězství a Aerrav trochu začíná lézt na mozek, jak jí pořád vyká. Anojo vlastně, vždyť já se ani nepředstavila, dojde jí, když spadne do trávy po tom, co chtěla skočit na vlka. Aniž by však měla možnost svou nezdvořilost napravit, hnědošedý flek se začne kutálet kamsi za lepším životem. „Né-počkejte na mě, pane rytíři!“ Vyje a uhání za ním. Svým tělem tady Wuwi docela značnou část louky poseká, zamáčkne a tak podobně, čímž si vyslouží další titul.
„Jo tak nebudeme všímat jó? Nejste vy náhodou známý i pod přezdívkou Stínač květinných hlav nebo tak nějak,“ olízne si čumák a přemýšlí, jestli vlka v trávě žďuchne nebo se ho rovnou pokusí zalehnout. Nakonec si to ale rozmyslí, když před sebou zpozoruje tekoucí vodu. „je čas napravit své chyby,“ a s těmito slovy se odpraví do říčky. Jelikož je velmi teplý den, je to docela osvěžující.
„A jé, rybičky, co si takhle nějaou ulovit,“ po chvíli rochnění ve vodě si všimne, kolik kolem ní proplouvá života. Rovnou se pokusí nazdařbůh máchnout tlapkou, ale jen kolem sebe rozcákne vodu. Pokud by byl Wuwi blízko, dost jistě by ho voda zasáhla.

-> Jezero smrti

Docela rychle ji Wuwi dobíhá, ale stejným tempem v jednu chvíli začne zpomalovat. No jasně, přeci jen mi Riveneth něco předala, už teď se cítím silnější! Takhle se pronásledují ještě chvíli, než se před nimi objeví vykvetlá louka, krása na pohled. Aerrav nedokáže odolat výhledu, až jí něco praští zezadu do boku. Co to… to je šiška? Prudce zabrzdí a pohlédne na šišku, kterou byla snipenuta. Nakonec ji tlapkou odpinkne někam do trávy a počká na hnědošedého vlka. „No ty… vybral sis teda válku, rytíři Wuwi! Ale špína se tak jednoduše nezdá, špína se bude bránit!“
Vyskočí přímo na společníka, jakmile je dostatečně blízko a snaží se ho povalit a rafnout do ucha. Samozřejmě jen naoko, nemá v plánu mu ublížit, ale dlouho nenarazila na tak zábavnou společnost. Pokud se její plány vyplní, nakonec z Wuwiho vítězoslavně sleze a zubí na něj tesáky. Pravděpodobněji však skončí uprostřed rádoby rvačky, ze které se vlčice nějak vysmýkne. Ne, že by nedokázala vlka přemoct, spíš na to nemá trpělivost a nechce plýtvat silami.
Tak či onak, stojí před loukou, pozorní by mohli uslyšet říčku schovávající se v trávě. „A hle, voda je na dosah. Že by shůry bylo špíně dáno, aby ze sebe smyla své špatné činy a mohla konat dobro?“ kdo by to byl býval byl řekl, že Aerrav může být tak teatrální a u toho urážet sebe i svého společníka zároveň. Už celkem pomalou chůzí vyrazí vstříc říčce, předpokládá, že ji bude Wuwi následovat. A třeba pak odpoví i na další otázky, i když si už teď stěží pamatuje jednu

„No výborně! Gratuluji, čestný rytíři, opět jste zvítězil nad špínou a smradem! Je mi ctí, že jste mne chytil právě vy!“Ani nemůže uvěřit, kdo se to před ní objevil. Je to samotná Aerrav v samčím provedení! Šedá očka nechává přilepené na hnědošedém vlkovi, který si z ní vědomě utahuje a ještě se jí za to omluví. Z lehu se vymrští na nohy a vlka si prohlíží. Ten na ní mezitím stihne sesypat tolik otázek, že si stěží zapamatuje tu první. Joe? Kdo je Joe? Voda... On je tu nový? přemýšlí, odkud začít. Má být taky ‚vtipná‘, nebo zvolit roli zachránce a pomoct tomuto vlkovi? Nechává až divně trapnou odmlku mezi tím, kdy Wuwi dopoví a Aerrav začne mluvit.
„Jó, ovce! No, z ní mám doteď chlupy mezi tesáky, ale jo, skopové, to docela ujde,“ ačkoliv ovci dlouho nikde neviděla, rozhodne se pro rošťácké odpovědi. Pokud by však dal druhý vlk dva a dva dohromady, mohlo by mu dojít, že Aerrav dlouho nic nesnědla, prozrazuje to její srst nezamazaná od krve a kručení v žaludku, které jí už chvíli trápí.
Avšak dlouhého zkoumání mu vlčice neposkytne, jelikož se rozeběhne směrem k blízké louce. „A pro další odpovědi si mě musíte chytit!“ je pravda, že ona sama by ráda nějakou vodu, ale proč si s novým společníkem nepohrát?

->Kvetoucí louka

Do svých myšlenek se zahloubá tak intenzivně, že si přestane vnímat okolí. Co vlastně teď bude dělat? Co to u všech děsů předváděla v tý poušti? I když se snažila tvářit neutrálně, reálně tam mohlo jít o život. Khan, i když toho v mozku moc nemá, by ji mohl smáznout, ať už prostou silou či svou magií. Vypadal, že moc dobře zná magii ohně, aspoň podle toho, co pochytila z rozhovoru mezi ním a Riveneth. A co hůř, v některých situacích idiot je mnohem nebezpečnější než chytrolín.
Není tady vůbec hezky, Aerrav by se měla přesunout někam do pozitivnějšího prostředí. Než se však v mysli přesune k tomuto tématu, něco ji vyruší. Odněkud se na ní začne sypat… prach? Jak je zadumaná, vůbec si nevšimne kolemjdoucího vlka, který se rozhodl si z ní dělat srandičky. Vyskočí s hlavou plnou prachu pšíká a frká na celé jezero: „No to mě podrž, pan ‚Nemyl jsem se deset dní‘ se začíná rozpadat!“ vyhrkne na vtipálka. Fakt, že ona sama měla srst plnou písku pro tuto chvíli nebere v úvahu.

<-Namareyská smečka přes poušť

Potácí se, celá ta jednolitá krajina jí začíná solidně lézt na mozek. Všude kopečky písku, nebe bez mráčků a nic dalšího. Jediná Aerrav ozvláštňuje celou krajinu svou bělostnou srstí, jenže záře slunka i přes světlou barvu mučí vlčici svým horkem. Vlastně ani neví, kam jít, Riveneth ztratila ještě smečce, nic po sobě nezanechala. Pochybným krokem se posunuje vpřed, než zahlédne zdárny konec této nekonečné pouště. Není to jen iluze? Fata morgana? zamrká, ale přesto se k podezřelému místu vydá.
Je to tak. Konec pouště. Radostí se vlčice skoro rozeběhne, když uvidí před sebou velké jezero. Stejným zrychlením se ale zase pozastaví, něco jí tu nesedí. Ano, to jezero. Jezero. Slaný… Proč jsou tady tak trochu všechna jezera slaný?! Rozčílí se nad pohledem k jezeru, které už přeci jednou míjela. Radost z vody a konce pouště je tatam. Zastaví se u podivné vody a rozhlédne se. Stromy tu jsou tak trochu mrtvé, stejně jako vlastně všechno ostatní.
Co dělat? Nenapadá jí nic než si lehnout pod jeden kmen mrtvého stromečku a aspoň dobrat nějaké síly. Mezitím přemýšlí, co všechno s Riveneth zažila. Ačkoliv je trochu podivná a i sama sebe označuje za zápornou, něco jí nutí její kroky následovat. Možná ts touha poznávat svět. Touha zesílit. Touha nebýt celý život hlína, po které ostatní dupou.

Ke všemu zděšení, Riveneth se rozhodla vypařit. Doslova. Šedýma očima sleduje, jak se její odraz rozplyne mezi dunami, jako by byla pouhým snem. Aerrav se ocitne úplně bezbranná mezi náhodnými vlky, napůl rozzlobené, arogantní a rozhodně ne příjemné. Ačkoliv Khan dá sněhové za pravdu, že fenci jsou tady ti ‚praví hrdinové‘ a ještě docela cool, i tak se začíná stavět do ústupné pozice. Před chvílí byla pouze řečník se silnou zálohou, nyní je pouze výplň mezi špinavými bílými chlupy. Je čas jít…
„Jasně… No, každopádně, ačkoliv to říkám nerada, obdobně jako Riveneth – mám ještě něco na práci. Jo, chápu, tady je to vaše, Pane králi, už to vím, a třeba do příště, jestli sem někdy zavítám, přinesu nějaké dary…“ jestli to myslí ironicky nebo ne, má být součástí vtipu na rozloučenou. Tak či onak, dalšího moudra se nikdo z přítomných nedočká a Aerrav se svou nenuceností opouští smečku. Nejde nijak shrbeně, ani zvlášť povýšeně, prostě a jednoduše odejde. (Pokud by se jí někdo snažil přivolat zpět či jí začít pronásledovat, asi by se v panice dala na útěk).
Poušť už jí leze na nervy. Takové vedro, jazyk spuštěn až k zemi, skoro se až vypotácí pryč z pískového kraje. Mezi drápy, v kožichu, naprosto všude má písek. Nepomáhá se ani otřepat, drží se jako drobná klíšťata.

->Jezero smrti přes Poušť

Poté, co Riveneth uhasí palmy a rozbortí domeček, Aerrav trochu posmutní. Kdyby ona sama měla tak možnost takovými věcmi hejbat, hned by situace vypadala jinak. Její záškodnická dušička viděla ten černý pytel sarkastických poznámek pod hromadou keříků, které by samozřejmě měly spoustu ostnů a háčků. Zadruhé, Toho zrzka by si lapila do nějaké sítě a možná by mu ukradla ten zajímavý klacek. S novými příchozími by si poradila též, jen jí v tuto chvíli došly nápady, co by s nimi provedla.
V nynější situaci měla jen své slova a nevinnou tvářičku. I když rádoby alfa vlka zatím moc neokouzlila. Postupně si do imaginárního deníčku zapisuje jména všech příchozích, třeba se budou hodit. Chvilku nechává ostatní, ať se překřikují, při zmínce o té divné liškoidní věci vzadu zaujatě přesune pohled na ono zvířátko. „Já si naopak myslím, že ten… fenek… bude asi ta nejinteligentnější věc v celé této poušti,“ prohodí nazdařbůh doprostřed konverzace. „Však hleďte, poušti zcela přivyknut, potravy nestrádá, a co víc, rozhodně ho nezajímají takové nesmyslné dohady,“ pokračuje, když vidí, jak liška se svou vší hrdostí ťapká do ztracena. „Vlastně, ať už hoří palmy, staví se domečky, stojí na cizím území… stále je v klidu.“
Co tím Aerrav chtěla říct? Možná to někomu nedojde hned, protože vyjadřovací schopnosti Aerrav jsou tak trochu… jiné. Avšak pointa měla být, že hádáním a štěkáním na sebe, před sebe (či pod sebe?) ničeho nevyřeší. Možná ji ostatní vlci přejdou a budou na sebe vrčet dál, a možná se přeci jen uklidní a… vymyslí inteligentní závěr. Ne, že by chtěla Aerrav korigovat diskuzi, avšak zatím snad jako jediná zachovává chladnou hlavu.

Mezi slovním zápasem mezi Riveneth a očividného alfa zdejší smečky (?) Aerrav neví, co odvětit. Na rozdíl od oranžového se jí domeček, co postavila vlčí čarodějka, moc líbí při slovech, aby si je šedivá vzala s sebou se zamračí. „A co je problém, mít tady přístřešek? Aspoň někde by se dalo před sluníčkem schovat… uh,“ koukne na palmu, kterou pohlcují plameny. Sic už slunce vykouklo nad horizont a palma nesvítí jako obrovská pochodeň, určitě není nepravděpodobné, že by se oheň mohl přesunout i na další stromy. A tím pádem i zmiznout, společně s jejich stínem, který tu byl snad široko daleko jediný dostupný. Jen kdyby si aspoň jeden z těch dvou hašteřivých vlků našel čas použít nějaké to kouzlíčko a snížit teplotu. Už sama poušť je horká, proč jí pomáhat plameny?
Černá vlčice opodál se dostala snad už do vesmíru, protože už žádných kousavých poznámek nezanechá (nebo nebyly slyšet?) Ačkoliv Aerrav mezi dvěma silnými osobnostmi vypadá jako kousek posmrkaného kapesníku, který tu náhodou leží na písku, nehodlá podobně nečinně přihlížet. Ještě by se ti dva začali doopravdy cupovat, a co by pak sněhová zmohla? Byla by ráda, kdyby utekla od docela ničivé magii Riveneth. Přemýšlí, jak předejít rvačce, zatímco plamínky oranžového vlka s divným klackem za krkem by se během pár sekund z očí mohly přesunout do reálného světa.
„Jé, to jsou taky vaši smeččáci? Jestli jo, tak ti nás vůbec… neupozornili a ták… Ale jestli ne, tak by to mohlo znamenat, že nejsme jediní co mají problém rozeznat území smečky, aspoň to bys nám mohl dát za pravdu…“ vykulí své tmavě šedivé očíčka na zrzouna. Ano, Aerrav má určitou slabost pro opačné pohlaví, možná je znát, že postupně mění tón na mírně roztomilý. Už chvíli si nasupěného vlka prohlíží a jak přemýšlí, dojde jí, že je to vlastně první dospělý samec, na kterého tady narazila. A jak silně vypadal. I když už teď pravděpodobně měl svého nápadníka, nebo kdo ví, co je ta temná vlčice zač.