Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Aerrav

Povolání: bard

Délka pobytu na MG: 2 měsíce a půl

Váš počet postů: herních cca 88

Proč vybrat právě mě: well, jakožto hráč tu nejsem úplně dlouho a proto Aerrav nemám tak vygearovanou, na druhou stranu jsem taková průměrně aktivní, myslím, že své spoluhráče nezdržuju, snažím se o inteligentní posty, které posouvají s dějem a mají hlavu a patu. Aerrav je velmi aktivní, co se týče snad úplně všeho a ačkoliv je sama o sobě úplně k ničemu, má spoustu energie na podporu ostatních. Taky mám s dnd nějaké ty zkušenosti, i když nevím jak moc se to promítne do akce.

Kouká z Riveneth na hnědého, z hnědého na společnici, která se za ním objeví a takto dokola. Přemýšlí, co teď. Riveneth tvrdí, že to tu přišly dobrosrdečně uhasit, hnědý vůbec nevěří a černá vypadá, že za chvilku se ironií rozpadne na kostičky. Vypadá to, že Aerrav by to tedy měla všechno rozhřešit.
„No, smečka, ale nikdo nás na to neupozornil, já skoro vůbec nic necítím... Já bych teda čekala od smečky mnohem víc aktivity,“ narazí na hlavní nedostatky o tom, že by se měly tyto dvě vlčice vloupat na cizí území. Černé si zatím nevšímá, je natolik nad věcí, že Aerrav nechce zvedat hlavu a tolik si namáhat krk.
„Náhodou, Riveneth vám tady vymyslela úplně úžasný domeček, a možná se tam vejde celá vaše smečka,“ hledí na dva vlky a čeká, jestli se ještě někdo neobjeví. Neví, jestli další dva vlci, kteří samozřejmě taky vnikli na území, byli součástí smečky, avšak nevypadají, že by toto území chtěli bránit.

Vyjde s nadšením z domečku a následuje vlčici k palmám. V hlavě jí šrotuje, jak takový oheň funguje a jakým způsobem ho Riveneth ovládá. Má nějaké neviditelné ručičky? Má v mozku nějakou hmotu a tu myšlenkami přesune do reálného prostředí a pak tím udělá jiskru?[/b] sleduje plamínek, jak vzduchem putuje k palmě, ihned zažehne a za chvilku stojí před majákem ohně a kouře.
Přes čoud z palmy se Aerrav trochu čich zhorší, avšak zaregistruje, že se tu v blízkosti objevilo další vlci. Jeden, dva, tři... Čtyři kusy?! překvapení. „Ty jo, ten oheň fungoval nějak efektivněji, než jsem vůbec čekala... Huuh,“ houkne na Riveneth. Musí taky cítit, že tu nejsou sami. „Oni nejsou mrtví, jsou tady!“ vzrušeně prohodí a to už se k nim přižene i hnědo zlatý vlk. Něco na ně vyštěkne, avšak... To by to nebyla Aerrav.
„Aaaa, kanibal, takhle jsem si je představovala, dokonce i ucho nemá, asi snědené. Já jsem Aerrav, přišli jsme vás prozkoumat!“

Je to tak. Už tu sedí několik hodin, v útulném domečku a... Nic. Co by taky mohly dvě vlčice, které se ani pořádně neznají a jejich světy jsou diametrálně odlišné. Aerrav ne že by se cítila podvedená, že tu není jediný kanibal, sama vidí, že Riveneth není na tom o moc lépe. Proto se ze všech sil snaží vymyslet, co dělat.
A tu jí napadne. „No, bůh nebůh, mohla bys mi ukázat, co zvládneš teď,“ sic Aerrav sama o sobě je naprostý blbeček, ale na druhou stranu by to mohla být docela zábava, nějaké to kouzlíčko sem a tam. Aspoň by se Riveneth dočkala prvního uctívače. Že by jí Aerrav přinášela i dary?
„Já kdybych byla alfa? Huuh, to by byla katastrofa. Ale kdyby mi někdo podpálil území... No minimálně bych si přinesla opéct kukuřici. Co bys udělala ty? Umíš oheň i hasit? A ten oheň... je vlastně vidět daleko... Třeba by to ty kanibaly přivolalo!“ dojde jí, co máš vlastně Riveneth v plánu. Zavrtí ocasem a vykoukne z domečku. Ona už je noc?! vykulí temné oči do nočního prostředí. To snad bude světlo vidět na kilometry daleko! Doufá, že šedivá bude mít náladu, něco takového si vlastně ani neumí představit. Pokud se tedy Riveneth rozhodne pro zábavu pálit palmy, určitě bude sněhová nadšeně přihlížet. K tomu má nachystané i spoustu otázek, jen co se Riveneth pustí do kouzlení.

„Já si právě myslím, že záleží na definici být bůh. Když jsi bůh a můžeš všechno, jediná výzva, co mě napadá, je, jak dokážeš třeba vytvořit… nic?“ v této chvíli se možná Aerrav trochu zamotává do svých vlastních myšlenek, že nakonec depatu zakončí. „No, zatím nikdo bohem, kdo může vše… není, doufám,“ paranoidně zamrká. Jak by asi dopadla Riveneth, kdyby mohla všechno. Kontrolovat vlky kolem a… co s nimi vlastně dělat? Spoustu méně či více zvrácených nápadů projede Aerrav hlavou a trochu podezřívavě se podívá na společnici.
Co dělat, být jiný než ostatní? Je to dobré, je to špatné? Riveneth to nepoví, protože samozřejmě není vševědoucí. Aerrav nezbývá nic než pokrčit rameny a doufat, že za svůj vtípek nebude zamordována. Naštěstí se tak nestane, na druhou stranu, Riveneth dostane chuť místo Aerrav podpálit pár palem. Proč? Je vůbec potřeba se ptát. Co zjistila Aerrav o Riveneth je, že koná, co se jí zlíbí. „Jestli ti je zima, no proč ne,“ zazubí se na vlčici, v poušti je vskutku hodně místa na ohýnek. Na druhou stranu, komu by tady chyběly, jestli opravdu smečka byla doslova srovnána se zemí.
Vlastně, Aerrav by opět ráda přihlédne, jak Riveneth zase čaruje. Jestli tedy půjde podpálit palmy, půjde s ní a v tlamě drží ony suché větvičky.

3 % obratnost
4% síla
tlapka ofc do prázdné magie, kde mám už 4 tlapky :D
Díky za akci, za mě byla hodně fajn, trochu volnější a jak mohla probíhat úplně kdekoliv a my sami jsme mohli rozvíjet děj, tak se mi to líbilo. Na druhou stranu, je to dost odlišný od vypravěče... ale vůbec to není špatné .

„Hm, božstva,“ pozastaví se nad obratem Riveneth. „Jo, božstvo, které může všechno, může zarazit pěst do hory a udělat z něj jezero, fouknout a odfouknout celou smečku v prach…, bavilo by tě něco takového vůbec? Myslím… když můžeš všechno. Jakože asi ze začátku by to byla švanda, ale co pak? Žádný cíl, žádná výzva, všechno máš, jen na to pomyslíš… hm,“ dál zpochybňuje ona božstva. Už Riveneth sama byla pro Aerrav skoro bohyní: ovládala síly, jež se sněhové do té doby ani nesnily.
U rostlin velmi rychle pohořela, následoval vítr. Nejdřív neskutečně soustředí svojí pozornost na něco jako vzduch, třeští oči před sebe na neviditelné částečky vzduchu a… nic. Nakonec je z toho tak dotčena, že se rozhodne fouknout šedivé do obličeje. „Jediný vzduch, který dokážu ovládnout,“ cynicky se zazubí. Co voda? Voda nic. Voda se hýbe jen s tím, jak na ní Aerrav funí. Je jedno velkým zklamáním…
Poslední element: oheň. Riveneth prohodí něco o tom, že je to ‚její element‘, což by znamenalo, že kdyby v sobě měla ohňovou magii, třeba by se jí víc zalíbila. Tak či onak stébla trávy opravdu myšlenkou zapálit nedokáže, až na ohýnek myslí sebevíc. „Promiň… já to… nedokážu,“ nakonec vyčerpaně sebou plácne o zem. To soustředění způsobilo, že se Aerrav rozbolí hlava. Přeci jen v sobe nějakou magii nosí… jen ji nezvládne jakýmkoliv způsobem ovládnout.

Konstatování o tom, že by se pomocí přeměny na písek dalo lehce zbavit vlků i jejich ostatků... To je asi pravda. Sice to brala z té druhé strany, kdy by se vlk rozpadnul sám na písek, ale popravdě, Riveneth jí dává opravdu hodně podkladů k přemýšlení, jakožto vlk, který nad věcmi uvažuje naprosto jinak... A dokud Aerrav nepůjde o život, asi myšlení Riveneth bude dál schvalovat.
„Jo, ale není to moc silné, jakože jen tak někomu zamávat a rozplynout ho? Vážně může být magie až tak děsivá, eee, ničící?“ spíš doufá, že uslyší zápornou odpověď, představa, že k ní přijde vlk a jedním dechem přestane existovat, jí dodává pocitu nekomfortu.
Po menší přednášce o elementech, který se Aerrav snaží dobře zapamatovat, přijde na řadu praxe. Aerrav usilovně myslí na kytku, obyčejnou bylinu s květem a rovnými lístky, avšak, je jasné, že se nestane nic. Pokud Riveneth pokyne k ostatním elementům, výsledek není o nic lepší. Jediný závan magie. Aerrav je nadějně beznadějná.
Jediné, co vlastní magického, je její náramek. Měl by prozradit protivníkovu magii i její úroveň, ale nyní není s to tuto schopnost využít či vůbec Riveneth prozradit. Je dost možný, že to ani jako magii nepovažuje.

„Jestli se jde přeměnit na písek, co by se stalo, kdyby zafoukal vítr a všechny zrníčka písku, ze kterých by ses skládala, by se rozfoukali po celé poušti? To mi nepřijde moc příjemné, když ti pak bude chybět třeba část nohy, ucho, jazyk, nevím, kdyby ta část byla míle a míle daleko, ne-li už v moři, co já vím, jak dlouho putuje písek a jak rychle vane vítr… uhm, asi ne, nebo nevím, magie no,“ předhodí všechny své argumenty, proč by se smečka nemohla rozpadnout na písek. A to jetě zapomněla možnosti, kdy by se jednotliví vlci promíchali do sebe a takové skopičiny, kdyby se změnili zpátky, Aerrav se zhrozí nad představou, že by se z nich stal pískový supervlk.
Argumenty Riveneth byly takové, suché, obecně. Co se týkalo vědění ohledně tohoto místa, tak to jí přímo teče z uší, ale její vlastní názory byly takové cizí. Je to jedna z mála chvílí, kdy neví, co na to odpovědět. Olízne si nos, zakroutí hlavou a prostě mlčí, je jasné, že už to nechce nijak dál rozvádět. V mysli ale při těchto slovech někde vzadu v mozku Aerrav napadne, proč šedivá neubližuje jí. Anebo ubližuje? Jak?
Na otázku magie zavrtí opět hlavou. „Magie, to byly jen pohádky, skřítci a jednorožci, ale že by to měla být skutečnost, nevím nic. Nebo jestli všichni ostatní uměli kouzlit, nikdy se s tím neodhodlali se se mnou podělit,“ trochu se zakření, představa, že by jí to celý život všichni zamlčovali, docela rozmrzí, doufám, že to není pravda. I když už teď začíná podezřívat všechny z rodiny, že spolu kuli pikle…

->Oáza

Už delší dobu cítí v okolí pach… značení smečkového území. Takže obyčejná smečka vlků… kde jsou ti kanibalové? Jak je to doopravdy? „Taky to cítím, myslíš, že odešli? Nesnědli je ti kanibalové nebo tak něco?“ vzrušeně prohodí směrem k Riveneth. „Ne, přijde mi to celkem i čerstvé… a pach krve nikde, aspoň teda žádnou vlčí necítím,“ dál rádoby zkušeně analyzuje čichem prostředí. „Třeba existují nějací pouštní vlci… teda, já žádné nikdy takové vlky neviděla, ale jestli je tady všechno takové vymagickované a žačarované a co všechno, třeba tu budou i takoví speciální vlci,“ zamává ocasem.
Bohužel, Riveneth se nezdá, že by se chtěla podělit se svými příběhy, Aerrav se ale nevzdá tak rychle: „Já nejsem ustrašené vlče… jo, mám toho dost před sebou, to nepopírám, ale i tak ráda vyslechnu něco na… inspiraci pro vyprávění příběhů,“ vykulí oči a olízne se, obě uši našpicuje, je ráda za každý příběh. Šedivá však nehodlá nic prozradit – prý že vyprávět má sněhová sama. Docela se rozradostní, že tu obecně je hodně dobrých vlků, ona však byla jedním z nich! „Já si myslím, že když se budeš chovat dobře k ostatním, oni se k tobě budou chovat rovněž… A proč jim tedy… ubližovat?“ trochu nejistě odpoví na podivná slova Riveneth. Ale i tak dál jí z ničeho extra nepodezírá.
Nebe je temné, začínají padat první… kroupy!? „Ale ne, tohle bude hodně bolet,“ zahučí Aerrav, když po ní začno upadat drobné ledové kamínky. V tu chvíli Riveneth opět začaruje. Sněhová jí sleduje s otevřenou tlamou, jak vytváří nějakou… jeskyňku? „Páni, z čeho jsi to… vytvořila? To je moc pěkný!“ Prohlíží si každý coul stavbičky, zatímco do ní vchází a usedá vedle druhé společnice. Dále povídá o smečkách, jediná věc, která by se Aerrav zalíbí, je onen průzkumník… „Jo, pokud by mi to ale dovolili… já nevím, potom bych musela zase jít zpátky a takový věci…“ stejnak se vymlouvá. Na všechno má spoustu důvodů, ať už reálných či takových, co se zrovna hodí.
„Ne, já… nikdy nepřemýšlela o žádných… elementech,“ zmateně zavrtí hlavou. Ne, z ní přímo srší, jak neschopná v něčem jako magii je. Je ještě neschopnější, než normální nováček na ostrově. Avšak tomuto hňupovi se magie začíná čím dál víc líbit, zvlášť v podání Riveneth. Třeba to není až tak ztracený případ.

->Poušť

Myšlenka, že by si příběhy Aerrav měla vymýšlet a nikoliv vyprávět reálné, v ní vyvolá smíšené pocity. Na jednu stranu, moc ráda mluví, to se nepopře, a kdyby jí poslouchalo a následně vylo na pochválení její práce hodně vlků, vůbec by si nestěžovala… vlastně není to špatný nápad… být takovým bardem, co by sbíral příběhy ostatních a následně o nich vyprávěl a melodicky do toho vyl, aby to bylo poutavější… „Jo, jako v zásadě to není špatný nápad… já jen… no, občas mi dojdou nějaké ty nápady, jak nemám zas tolik zkušeností… život píše zajímavé příběhy, co třeba napsal o tobě?“ v očích jí září hvězdičky, nyní se ze všetečných otázek přesune na osobní otázky ze života.
„Mně… teplo zas tak nevadí… sice tam, kde jsem se narodila, bylo sněhu habaděj, ale dokážu se přizpůsobit všude! Ale nevím, jestli zrovna ve smečce… Je to tolik povinností, ještě víc povinností, musíš na cizince vrčet místo, aby sis s nimi pokecala… Nevím, já asi dál budu na svých nohou, než to tady celé prozkoumám!“ odhodlaně vycení tesáky v úsměv na Riveneth… plánuje už dobrodružství několik let dopředu, co všechno chce zažít a kdoví co ještě… a ani pořádně neví, co ji čeká nyní. „Co bych taky ve smečce dělala, když nemůžu prozkoumávat svět, Zari mě ani nemohla pořádně doprovodit, byla uvězněná v tom divným zlatým lese,“ vzdychne Aerrav, ani jí nedojde, že Riveneth pravděpodobně netuší, o kom je řeč.
To, že šedivá nikdy šedé oči nespatřila, trochu Aerrav zneklidní. Vypadá to, že je tady něco špatně… jsem opravdu až tak jiná? Stáhne uši a posmutní. „Šedivé oči mám, co pamatuju, a vždycky sloužily velmi dobře…“ zmateně přemýšlí, kde je chyba. „Tak dobře,“ souhlasí s návrhem šedivé.

->Namareyská smečka

->Palmová pláž

Písek se zasekává mezi drápy, tlapky se propadávají skrz duny a celkově se moc Aerrav nové prostředí nelíbí. Poušť je taková horká a... Písková. Sic bílý kožich tolik od sluníčka nepálí, jak je hustý, vlčice se trochu dusí ve vlastní šťávě. Na druhou stranu, na dobrodružství s kanibaly by chtěla s Riveneth tak moc, že ani necekne. Jen má vyplazený jazyk prakticky až na zem.
„Myslíš? Jo, to by mě bavilo! Mít publikum a všem vyprávět svá dobrodružství a další věci... Jen nevím, ještě jich moc za sebou nemám,“ nefalšovaná radost z ní srší. Jestli to šedivá řekla jen jako ironii, tak nějak si toho Aerrav nevšimla. Vrtěla by ocasem, kdyby jí horkem nevisel na těle obdobně jako jazyk.
„Já jsem... Ze severu, tam můj kožich fungoval poněkud lépe jak tady, škoda, že nemám nic, čím si kožich trochu zkrátit... Ale i když jsem ze severu, se sourozenci jsme prošli kus světa, všechny možný hory, lesy, jeskyně mám hodně v oblibě, takový ty krápníkový... ale nikoho ze sourozenců tady, pokud vím, nemám... Byli takoví ochranářští, s nimi jsem se nikdy nebála... Ale s tebou vlastně taky teď ne,“ měl to být kompliment? Snad pod bílou srstí nebyl vidět ruměnec! Za dobu, co ušli takovou dálku, Aerrav změnila na šedivou tak trochu názor. Ukázalo se, že ji dokáže poslouchat a dokonce odpovídat na otázky! Hodně otázek. Jestli to je jen proto, že Riveneth využívá Aerrav jako živý štít, na to pošetilá sněhová vlčice nějak zatím nepřišla.
Každý krok na otevřené poušti je čím dál těžší, proto sněhová uvítá, když uvidí v dáli vodu. Snad to nebyla jen fata Morgana, avšak Riveneth potvrdí, že míří k oáze. Opět pokýve hlavou, když šedivá vysvětluje i počasí. Nebyla by to Aerrav, kdyby nezaslal s otázkami ještě dál. „Možná se ptám celou dobu špatně... Je tady něco, co není ovlivněno-magií? Já totiž... Všimla jsem si, že tu vlci dokážou ovládat zemi, vzduch, teď i oheň... Ale já nic,“ nedělá to z Aerrav naopak tu speciální, když je zde všechno nasáklé magií – kromě ní?

->Oáza

->Duny

Jakmile se ocitnou na pláži, která přesně vypadá jako onen ostrůvek z jejího vyprávění, ještě víc se ponoří do přemýšlení. „Ano, nebylo by to pěkné, bydlet na takovém malém ostrůvku? Možná po nějaké době bych asi byla z toho smutná, protože nikdo jiný by se asi na takový ostrůvek nevešla. Anebo bych se tam asi brzo taky začala nudit. Třeba kdyby to bylo víc menších ostrůvků, některé s palmami, jiné bez nich, další se sopkou a barevnými ptáčky…“ mele a mele a je čím dál těžší jí zastavit. Jestli jí ale uprostřed samomluvy společnice okřikne či umlčí, pravděpodobně se bude snažit dopovědět myšlenku.
„Já si už všimla, že tady nějak ty krajiny na sebe… nenavazují. Vždyť, před chvílí jsme byli v takovým hnusným plesnivým lese a teď… poušť?“ skoro až překvapeně zamrká, jak se tu vlastně rychle točí různá prostředí. Sice to tolik neregistruje, ale teď, jak o tom přemýšlí, si čím dál víc uvědomuje, jak je to tady vlastně zvláštní.
Pokýve na slova Riveneth, co když si z ní dělala celou dobu Zari dobrý den? Šedivá vypadá, že toho ví opravdu hodně, proč by zrovna v tomto bodě lhala? „Aha, chápu…“ zašklebí se. Vzhlédne k nebi. Počasí se fakt trochu pobláznilo. Dusno je opravdu dost, ale blíží se mraky. „A co počasí, to je taky tady takové magické?“ napadne ji další všetečná otázka.

->Poušť

->Temný les

Zašklebí se nad slovy Riveneth. Vypadá to, že jí vůbec nepochopila, co tou otázkou,či spíše podotknutím myslela. „No jasně, ale mě zajímalo, jak jsou ostrovy samy o sobě velký, protože ani nezdá, že to vůbec ostrovy jsou. Nebo spíš, já si vždycky představovala ostrovy jako takový ty pískový kopečky písku, malou pláž, spoustu mušliček vyplavaných z vody a navrch by tam rostla palma, která by tvořila stín celého ostrůvku. Z ní by se dala pít ta kokosová voda a potom lovit rybičky. To by byl opravdu pohodový život!“ skončí svůj monolog, přičemž mezitím jaksi zapomene, proč to vlastně šedivé vypráví.
O portálech se toho ale doví mnohem více. Jelikož Zari nevypadala, že je úplně odborník, Riveneth se přímo vyzná. Pokýve a olízne se. „No, taky mi to přišlo trochu zvláštní, i když ona neříkala, že to vede někam domů, spíš do nějaký divný dimenze...“ nevzpomene si přesně, jak jí to vysvětlovala. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy. Les vystřídá písek a Aerrav dál důvěřivě následuje Riveneth kamsi do pouště...

->Palmová pláž

Před nimi se otevře onen temný les, který sněhová už teď začíná čím dál víc nenávidět. To ticho, ta divná flóra. Jde vedle Riveneth, na kdejakého vlka možná až trochu moc blízko. Ne že by se přímo bála lesa, ale čarodějka jí nějak dodává pocit jistoty. „Dva roky?!“ zavyje udivením. „Jak je to tady vlastně teda velké? Slyšela jsem, za méně jak rok by se to tady dalo obejít celé dokolečka,“ odpoví na poznámku o tom, že je tu šedivá trochu moc dlouho. Má to tu celé už prochozené? Je taky nějaká cestovatelka? Vždyť kdyby byla na území nějaké smečky, přece by ji jen tak neopustila!
Ačkoliv se zprvu zdálo, že Riveneth není moc sdílná, docela ochotně se podělí o své vědomosti. Aerrav zamává ocasem, možná se trochu ve vlčici spletla. A možná je taky trochu naivní. „Fakt? Mně jedna vlčice pověděla, že tady se občas objevují portály někam do jiných světů, třeba jeden z nich bude do tvého domova,“ vzpomene si na slova Zariny, která jí taky něco málo vysvětlila. Ale počkat, ony tam vlastně nejsou pořád, spíš jak se jim zamane...? uvědomí si hned poté. Nic dalšího však nepodotkne, třeba jí k tomu Riveneth poví něco sama.
Bouřka se blíží a oblaka se na obě vlčice mračí. Ne že by to bylo přes koruny stromů vidět, na slova Riveneth pokýve a zrychlí. Jelikož cestuje skoro celý život, nedělá jí moc problémů chodit. Tedy, minimálně po pevné zemi, která se nehoupe a pomalu nerozpadá, jako most.

->Duny