Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslední Aetův post. Může být pro někoho dojemné, pokud si nechcete případně smutnit Vánoce, tak přečtěte později.
Položil jsem zajíce k Vrance a doufal, že se nají. Potřebovala to za takový výkon. Pohlédl jsem k Barnatt, která byla oporou, kdyby bylo třeba. Pokynul jsem a pousmál se. Následně přišla otázka, kterou jsem musel čekat. Kde je otec? Popošel jsem dál od Vranky, abych ji tím nerozrušoval. "No... Asi by sis na to měla sednout," mírně jsme se odmlčel a zhluboka se nadechl. Dokázal jsem to říct své dceři, zvládnu to říct i kamarádce, no ne? "Jsou moje... A než se začneš ptát, jak k tomu došlo... Před povodněmi jsem Vranku potkal a potřebovala pomoci najít přítele, který se jí ztratil. Místo něj jsme narazili na zvláštní vlčici, co popisovala jakési houbičky. Vranka si kousla a cítila se dobře a zdálo se, že to nic nedělá, tak jsem také ochutnal. Jenže způsobovaly divný stav a pak se to stalo, moc nevím, co se mi honilo hlavou, asi spíše nic a nepovažoval jsem to v tu chvíli jako špatný nápad.." vysoukal jsem. Bylo na mě dosti patrné, že se mi o tom těžce mluví. "Vranka přišla sem před porodem, tak jsem ji sem vzal, přeci jen nesla má vlčata. Postarám se o ni a o vlčata a uvidíme, jak to bude dál. Alyanna už to ví, stihl jsem ji krátce potkat, když jsem šel pro zajíce. Objevila se tu i na chvilku Merlin, která je s tím také obeznámena. To samé Atray," dodal jsem nakonec a pohlédl Barnatt do očí, neměl jsem zdání, co si o tom bude myslet, ale věděl jsem, že to musí vědět.

Byl jsem unavený a chtěl jsem dát prostor Vrance, aby si odpočinula. Pohlédl jsem na své potomky a pousmál se. Měl jsem z nic vážně radost, ač to vlastně byl omyl. I takové věci se dějí. "Budu opodál, kdyby bylo třeba," houkl jsem k vlčicím. Nemyslel jsem, že by bylo třeba držet hlídku, byli jsme na území smečky, ale přeci jen jsem chtěl vědět včas, kdyby se sem někdo blížil. Mohl by cítit cizí pach a naběhnout, že se něco děje.
Olízl jsem vlčata a velice jemně se otřel o Vranku, pokynul hlavou na Angee a Barnatt a vzdálil se o pár kroků dál. Zívl jsem, byly to vyčerpávající poslední dny. Vyhlédl jsem si větší hromádku zlatého listí, co vypadala jako pěkný pelech a uvelebil se v něm. Ležel jsem v měkkém a pohodlném, to se mi líbilo. Zavřel jsem zelená očka a jen naslouchal okolním zvukům ševelícího listí a padání sněhových vloček na mou hnědou srst. Jedna sněhová vločka mi přistála na čenichu. Otevřel jsem oči a šilhavě jsem se na ni podíval. Pousmál jsem se a čenich si olízl. Cítil jsem se prazvláštně dobře a nevěděl jsem, jak to vlastně celé popsat. Zvláštní.
Opět jsem zavřel oči a nadále naslouchal zvukům přírody a mého oblíbeného zlatého lesa. Jak jsem ho miloval a co jsem tu všechno zažil! Přišel jsem sem jako mladý a ambiciózní vlk, co se splnil sen založením smečky. Našel tu své první přátelé - Rain a Sisi. Zažil podivné mrtvé příšery, které nás tu honily, medvídě v úkrytu. Mou první lásku - Shy, která poměrně brzy zmizela z mého života. Setkal se opět se svou sestřičkou Tessou, která se mnou chvíli pobyla ve smečce dokud nezmizela. Setkal se opět s Blindem, mým bratrem. Setkal se s mnoha členy, kteří smečkou prošli. Rocky a Destiny se svými potomky, co byli prvními vlčaty ve smečce a spousta dalších bývalých členů - Zachary, Larissa, Marcos, Acci, Ress, Erro a spousta dalších, na které má mysl již stihla bohužel zapomenout... Navin, Tiara, Zarina, Rýdie, Atrox, Naxin, Rhaaxin, Mireldis, Renbli, Ingrid, Ahvaryan, Theron, Iona, Minkar... Potkal jsem svou životní lásku, která můj život udělala mnohem krásnějším, než jsem so dokázal vůbec vysnít. Ach Athai, má úžasná Athai. Dala mi úžasná vlčata, která nadevše miluji... Azreal, Alyanna, Aileen, Sillarei, Merlin, Deiron, Atray. Naprosto čirá láska. Do toho poslední povodňové dobrodružství, které mi nečekaně dalo další dva potomky... Zažil jsem toho tolik, ale na konci dne jsem nejvděčnější za Athai a naši rodinu a smečku. Nemohl jsem si to vysnít lépe. Jak jsem nad tím tak přemýšlel, nad celým mým životem, nikdy bych nečekal, že tohle všechno zažiju a budu moci mít. Až mi z toho začala stékat slzička po hnědé srsti a mých šedinách.
Jak jsem v poklidu vydechoval, od tlamy mi šla pára. Sem tam jsem střihl uchem a nechal na sebe padat první letošní sněhové vločky, které se zjevily s příchodem vlčat na svět. Poetické. Až příliš. Ani jsem si to neuvědomoval, ale každý nádech byl víc a víc mělký, ale já jsem to nepociťoval, cítil jsem se šťastný, naplněný... Až jsem vydechl naposledy chladný zimní vzduch, který se mi dostal do plic. Poslední pára, která mi odešla z tlamy a já vydechl zcela naposledy. Pára, která se zvláštně zformovala a nesla se k malému vlčkovi - Altairovi, který jen tiše kníkl.
Aetasovo tělo leželo v poklidu ve zlatém listí se spokojeným výrazem na tváři. Takto klidně odešel život Aetase, Alfy ze Zlaté smečky, partnera, otce, přítele...

Sbohem, Aetasi ♥

Převod z hráče na hráče
Z Aetase převést 87 kšm na:
- Alyannu
- Aileen
- Sillarei
- Merlin
- Atraye
- Deirona
- Aureliuse
- Altaira

Z Aetase dále převést 5 rubínů na:
- Alyannu
- Aileen
- Sillarei
- Merlin
- Atraye
- Deirona
- Aureliuse
- Altaira

Převod z účtu jednoho hráče:
Zbylých 6 rubínů převést na Enzoua.
5 mincí prosím převést na Sierru.

Poplatky: 19,85 kšm = 2 rubíny

Enzymu tedy převést jen 4 rubíny.

Schváleno

Než jsem se jakkoliv stihl dát do řeči s nově příchozími, zdálo se, že vlčata na svět chtěla už teď. Zbystřil jsem a popošel blíže k Vrance. Neměl jsme moc jak pomoci, leda že by se mi zakousla do nohy, ale to bylo tak všechno. Spíše jsem mlčel a být pro ni tichou oporou, ale kdo ví, jak tohle moc vnímala. Nedokázal jsem si představit, jaké to je přivádět nová vlčata na svět. Ovšem klaněl jsem se všem vlčicím, které tím prošly.
Nezdálo se, že by to byl pěkný a klidný porod. Může takový vůbec být? Trvalo to nějakou chvíli, než na svět došlo první hnědé vlče. Pousmál jsem se. Za několik dalších minut se dostalo na svět další, ale zdálo se, že mrtvé. Sklopil jsem zraky. Tohle se mi nestalo a nějakým způsobem mě to zasáhlo, přeci jen jednalo se o mého potomka, co se na svět dostal mrtvý. Ovšem na svět se dralo další vlče, které se narodilo naštěstí živé. A jak se zdálo, bylo to poslední vlče. Možná jsem byl i rád, že jich víc nebylo, přeci jen v mém věku běhat za šesti vlčaty by nebylo zrovna nejlepší.
Vranka si vlčata k sobě nepřivinula a nechala je u ocasu. Jednalo se o prvorodičku a nejspíše moc nevěděla co a jak. Na druhou stranu já se stal tátou třetího mého vrhu, tak jsem tohle znal. Opatrně jsem se přiblížil k vlčatům a velice opatrně je dostal ke strukům, o která žadonila. Přisunul jsem blíže i mrtvé vlče, netušil jsem, jak tohle Vranka ponese. "Zvládla jsi to! Jsou krásná," pousmál jsem se na tmavou. Bylo zvláštní tu být s vlčicí, jež mi dala další vlčata, ale neznal jsem ji a nebyla to Athai. Ach.
Chvíli jsem setrval v jejich přítomnosti, ale nakonec jsem se zvedl. "Musíš být vyčerpaná, donesu ti něco k snědku a kdyby něco, tak tady je Angee a Barnatt," řekl jsem a otočil se na dvě přihlížející vlčice.
Odběhl jsem dál do lesa, abych ulovil alespoň nějakého zajdu. Ovšem v tu chvíli jsem ucítil pach Alyanny.

Zápis rychlohry s Alyannou a Merlin, Atrayem
Potkal jsem se s mou dcerou, která byla po povodních naštěstí v pořádku. Zjistil jsem, že snad zbytek smečky je taktéž v pořádku a povodně zvládli tak nějak bez obtíží. Zjistil jsem, že Alyanna přijala dvě nové členky - Sednu a Mokoš mezi nás. Také jsem s Alyannou probral, co a jak dělat u přijímání nových členů a jak rozdělovat funkce. Také jsem jí svěřil, že při začátku povodní jsem s Vrankou snědl houbičky, které vedly k tomu, že mám další potomky.
také mezitím přišla nečekaná návštěva - Merlin. Rád jsem ji viděl a dozvěděl jsem se, že má adoptovanou dceru Airu a partnera Akrose. Také jsem jí sdělil, že jsem se nedopatřením, houbičkami, stal otcem, což Merlin překvapivě přijala v klidu a následně odešla za Akrosem. Také jsem se stihl setkat s Atrayem, který hledal Renbli. I jemu jsem řekl o vlčatech, což vzal taktéž v klidu jako Merlin.
Konec rychlohry

Musel jsem jít ulovit toho zajíce, ať se Vranka po porodu posílí. Netrvalo moc dlouho a přeci jen jsem jednoho zmateného ušáka zahlédl a podařilo se mi jej ulovit. Zdálo se, že byl zraněný, nejspíše kvůli potopám. Čapl jsem jej do tlamy a vrátil se k provizornímu doupátku, kde jsem zajíce položil. "Posilni se," vybídl jsem Vranku a pousmál se na ni. Vzhlédl jsem k nebi a viděl první snášející se vločky.

Nebyl jsem si jist, zda jsem řekl to, co by chtěla slyšet, ale takhle jsem to vnímal já. Vranka byla ale přeci jen mladá a věřil jsem, že přijde na to, kým je a co by měla ostatním předat. Neměl jsem dojem, že by to byla duše, která by měla být ztracená celý život. A mateřství také mění, nebo ne?
Nevěděl jsem, zda na vlčici mluvit, zdálo se, že to pomalu a jistě přichází. "Kdyby něco, jsem tu," pověděl jsem polohlasem k vlčici a sledoval ji. Další moji potomci se chtěli drát na svět. Ovšem do toho všeho jsem ucítil pachy a zaslechl kroky, které se blížily k nám. Otočil jsem se a viděl Barnatt s Angee. To tak chybělo, snad nebude nutné jim, hlavně Barnatt, vysvětlovat to, že ta vlčata, co brzy přijdou na svět jsou ve skutečnosti moje. "Barnatt, Angee... Zdravím vás," pousmál jsem se na vlčice a pohlédl na Vranku, která z toho nejspíše nebude dvakrát nadšená. Přeci jen vlčice ani jednu neznala a najednou měly být u porodu? Na druhou stranu Angee byla chůvou smečky a mohla by mít zkušenosti a případně pomoci, kdyby bylo třeba.

Protáhl jsem se a pohlédl na Vranku, která se dle všeho necítila moc dobře. Následně mi řekla i důvod jejích pocitů. Chápal jsem to. Mladí vlci často nevědí, kam vlastně patří a co mají světu předat. Však jsem to sám viděl u některých mých potomků... Což bylo vlastně zvláštní nad tím takhle uvažovat.
Pohlédl jsem jí do tmavých očí. "To je vlastně v pořádku, víš. Snad skoro každý si projde v životě něčím podobným, že neví, kdo je a kam patří a co má vlastně světu předat. A ač vím, že to nebylo zrovna plánované, ale brzy se staneš celým vesmírem pro vlčata a budeš pro ně nejen matkou, to mi věř," snažil jsem se ji povzbudit, ale vlčici jsem příliš neznal, tak jsem nevěděl, co by ji vlastně uklidnilo.
Pohlédl jsem ven, kde bylo vážně mrazivo a čekal jsem, kdy začne sněžit. Přeci jen byl už čas. Ovšem do té doby bylo vhodné úkryt vyklidit, ale zdálo se, že sem ještě nikdo nedorazil.

Poprosím 1 mušli za 10 žetonů :>
Zapsáno

Povedlo se mi pomocí magie postavit dostačující přístřešek pro Vranku a vlčata, která jisto jistě musí brzy přijít na svět. Stále jsem to vstřebával, že se to opravdu děje a nebylo ani cesty zpět. Ne že bych cestu zpět chtěl hledat. Stalo se a já se k tomu postavím samozřejmě rozumně. Nenechal bych Vranku na pospas osudu. Takový jsem já nebyl.
"Minimálně na první dny to stačit určitě bude a do té doby se snad úkryt vyklidí dostatečně na to, abychom se tam mohli přesunout," ujistil jsem vlčici, která se uvelebila v provizorním, přesto útulném úkrytu. "Zdá se, že momentálně jsem tu sám... Všichni se na potopy uchýlili do vyšších poloh a někdo se mohl zranit, ale věřím, že všichni jsou v pořádku. Ovšem co se týče porodu... Nejspíše tu budu s tebou já, pokud nepřijde ještě někdo další, ale vlčici k porodu přímo ve smečce nemáme," odvětil jsem poměrně dlouze k tmavé. "A jak se cítíš?" zajímal jsem se.

Vranka zřejmě chtěla mít jistotu, že bude mít něco, co dokáže ostatním, že jsem otec vlčat a zároveň bude mít něco, co nás jakým takýms způsobem propojí. Pohlédl jsem tedy na svůj přívěsek, který mi visel dlouhá léta na krku. Patřil ke mně to jo, ale nějaký převeliký vztah jsem k němu zas neměl na to, abych odmítl Vrance dát alespoň tohle, když partnerství jí nedám. Ne teď, třeba časem...
Přistoupil jsem blíže k tmavé vlčici a naznačil jí, ať skloní mírně hlavu a já sklonil tu mou a přívěsek tak předal na její krk. "Tady máš, opatruj ho," pousmál jsem se a hleděl na Vranku.
Museli jsme jít někam do úkrytu ať neporodí přímo tady. Vešel jsem do něj, ale bylo tam spoustu bahna, větví a všehomožného bordelu. "No, to bude chtít rozhodně vyklidit," podotkl jsem. Chvíli jsem přemýšlel, zda nebude lepší jít někam jinam než do toho velkého bordelu, který nejspíš sám nevyklidím. "Nerad bych, aby se vlčata rodila do něčeho takového, kde je práce pro více než jednoho vlka," začal jsem uvažovat nahlas a rozhlížel se kolem. O několik metrů dál byl takový hezký plácek, který by se dal využít. Magii jsem ovládal snad na maximum. Zasoustředil jsem se a pomocí země udělal menší doupě*, do kterého se vleze Vranka a případně i já s vlčaty. Vystlal jsem ho rostlinami, které jsem dokázal vyvolat a zastřešil to větvemi tak, aby se sem nedostala voda ani sníh. Viditelně mě to unavilo, ale ne zas tak, abych vyčerpaný padl k zemi. "Doufám, že tohle bude prozatím stačit," vydechl jsem a pohlédl dovnitř do menšího doupěte, které dle mého bylo dostatečně útulné.

*něco na ten způsob

« les

Vranka měla nejspíše obavy o to, zda se o ně postarám. Chápal jsem to. Přeci jen mě v podstatě neznala. Na druhou stranu jsem neznal ani já jí, kdo ví, co měla e skutečnosti za lubem. Třeba nic. Tak či onak jsem ji nemohl nechat venku v zimě a před porodem samotnou. Co bych to byl za gentlemana?
Rozešel jsem se na území, kde to taky nevypadalo nejlépe po těch potopách, ale asi největším problémem byly všelijaké větve a nánosy bahna. Ovšem to jsem věřil, že si sedne a bude to v pořádku. "Brzy tam budeme," ujistil jsem vlčici, která si nebyla jistá tím, zda ji ve smečce přijmou. Vydechl jsem. "To ti věřím, Vranko. A to si jistě nebudou myslet. Možná jen nebudou nadšení, že budou mít další sourozence s jinou vlčicí, ale to není něco, co bychom nezvládli," pousmál jsem se. "Já jsem se nechtěl poutat k nikomu po tom, co mi zemřela partnerka. Ovšem nevyhodím tě s vlčaty pryč, postarám se o tebe i o ně a všechno to zvládneme," pousmál jsem se. Jestli mířila k partnerství? Tak to bylo asi něco, co jsem jí slíbit nemohl, přeci jen jsem nebyl ve stavu, kdybych rozmýšlel nad budoucností a nikdy jsem ani nemyslel, že bych partnerku měl. Ne po Athai.

Úkryt byl dost zásadní a museli jsme s tím pohnout, přeci jen moc času nezbývalo a nechtěl jsem, aby se vlčata narodila někde venku mezi listy. Takhle to být nemohlo. Proto jsem vážně doufal, že úkryt bude vypadat nějak přijatelněji a když ne, najdeme něco jiného.
Pohlédl jsem na Vranku a přikývl. "Mám a zvládnu to, nemusíš se bát," pousmál jsem se na ni. "Postarám se o vás," dodal jsem. Co bych to byl za vlka, který by si udělal, ač omylem, vlčata a matku pak nechal na pospas? To jsem rozhodně nebyl já.
Chudák z toho byla celá rozrušená. Přistoupil jsem blíže k ní. "To sice ne. Nepředstavoval jsem si, že ještě budu mít vlčata, ale stalo se. A nemusíš se o něco takového bát. To tě ujišťuji," pousmál jsem se na vlčici. "Nevím, odkud pocházíš, ale něco takového se tady u nás neřeší. Máme tu vlčici, co má nevlastní potomky a nikdy by se neřeklo nic špatného," ujistil jsem ji ještě a pak se vydal na území.

» území

Zdálo se, že je Vranka v pořádku, kromě toho, že si zaplavala. Ovšem to asi nebyla jediná, během potop si zaplavalo asi více vlků na těchto ostrovech. Přikývl jsem. "Tak to jsem rád, že se ti nic nestalo a- a těm malým," pousmál jsem se. Přeci jen mi potvrdila, že byla moje. Ne že bych to nevěděl, spíše jsem tomu nemohl uvěřit a potřeboval jsem to ujištění, že se mi to jen nezdálo a fakt budu mít další potomky. Což mě vedlo k otázce, jak tohle vysvětlím mým potomkům, co mám s Athai. Vezmou to dobře? Naštvou se na mě? Těžko říct. Ovšem doufal jsem, že věděli, že bych nic takového neudělal, nebýt té houby.
Ošil jsem sebou. "No jistě. Samozřejmě. Nenechám tě tady venku v zimě, ještě když půjdou brzy ven," ujistil jsem Vranku a vydal se na území. "Zavedu tě tam, ovšem nevím, v jakém stavu úkryt po těch potopách bude. Případně najdu něco jiného, není to jediné místo, kde se dá úkryt," ubezpečil jsem vlčici.

Už jsem se chtěl vydat přímo na území, abych jej obhlédl, jenže v tom jsem zaslechl mé jméno - což jsem se trochu divil - a otočil se tím směrem. Zahlédl jsem tmavou vlčici. Přesněji řečeno se jednalo o Vranku, kterou jsem těsně před potopami potkal a.. no. Měla břicho, které nešlo přehlédnout a já věděl, co tohle znamená. Ne. To nebylo možné. Určitě to nemohlo být... Vydechl jsem a popošel o několik kroků blíže k ní.
"Vranko? Všechno v pořádku... myslím ty potopy, zvládla jsi je?" ujistil jsem se a očima sjel k jejímu březímu břichu, u kterého jeden nevěděl, zda to přijde teď nebo za pár hodin. "To je..?" Nemohl jsem tomu popravdě moc uvěřit. Však to jsem nebyl já. Vlastně nebyl. To byly ty prapodivné houbičky. Nikdy bych něco takového za střízliva neudělal.

« Sněžné tesáky přes Zubří

Šel jsem relativně pomalým krokem. Přeci jen jsem měl svůj věk a terén v horách nebyl moc dělaný pro mě. Nakonec jsem bez problémů sešel do nížin a ohlédl se, zda Deiron jde se mnou nebo se vydal svou cestou. Samozřejmě bych byl rád, kdyby šel se mnou, ale jak jsem mu říkal, měl svou hlavu a uměl se rozhodnout sám.
Půda byla zmrzlá a pokud byla někde tenká vrstva ledu, hned se pode mnou rozpadla. Vzduch byl také dosti mrazivý. Zima byla vážně tady. Ještě že voda z potop zmizela dříve, jinak bychom byli někde na zamrzlé pustině.
Přes pláň jsem došel do lesa a vydechl. Nevypadal tak šíleně, jak jsem si představoval, ale rozhodně byly k vidění pozůstatky potop. Ovšem věřil jsem, že příroda se vzpamatuje a vše se zas hezky urovná a bude to tu vypadat opět hezky.

Konečně se počasí umoudřilo a přestalo pršet. Díky vlkobohům, už bylo načase. Vydechl jsem a pohlédl do nížin. Vypadalo to tam všelijak, ale voda zmizela a to bylo nejdůležitější. Pohlédl jsem směrem ke smečce. Měl bych se tam vydat a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. "Deirone, budu se muset vydat ke smečce a zjistit, zda jsou všichni v pořádku a někomu se nestalo něco vážného. Můžeš jít samozřejmě se mnou, budu rád," pousmál jsem se na mého syna. "Ovšem pochopím, když se ti tam nebude chtít jít... Vím, že jsi tam poslední dobou nebyl," dodal jsem. Nechtěl jsem jej nutit, měl svou hlavu.
"Každopádně ti chci říct, že jsem na tebe moc pyšný a mám tě moc rád, ač vím, že jsem nebyl tím nejlepším otcem pro tebe i sourozence...," moc jsem nechápal, kde se to ve mně takhle najednou vzalo. Možná mi to stáří vážně lezlo na mozek. "Zlatá bude vždy tvým domovem, budeš-li chtít," dodal jsem a mírně se o něj otřel. Vážně jsem měl jeho i sourozence moc rád.

» Zlatý les přes Zubří

Aetas 13 bodů:
• 7 bodů = 1 mince
• 6 bodů = 2 rubíny

Enzou 7 bodů:
• 7 bodů = 1 mince

Thia 16 bodů:
• 15 bodů = 3 tlapky do ohně
• 1 bod = 1 kšm

Sierra 2 body:
• 2 body = 3 kšm

Meduňka 3 body:
• 3 body = 1 rubín

Jaina 1 bod:
• 1 bod = 1 kšm

Visser 18 bodů:
• 15 bodů = 3 tlapky do vody
• 3 body = 1 rubín

Cain 10 bodů:
• 8 bodů = tlapka do ohně
• 2 body = 3 kšm

Přeslička 8 bodů:
• 8 bodů = 1 tlapka do vzduchu

Moji vlci toho zažili dost. Aetas s Vrankou při potopách byl asi highligh. Enzou taková nuda, šel na lov, ale začaly potopy, tak šel rychle do hor. Thia byla zajímavější, narazila na Meu a Linneu, které tak nějak využila ve svůj prospěch a následně s nimi strávila celé potopy - od útoku lišek, po útok pumy, topící se společnice a trávení s nimi v jeskyni. Sierra porodila a moc toho nestihla, co se potop týče. Meduňka, tak tam je highlight její zranění. Jaina nic moc tbh. Visser toho zažil také hodně. Začátek potop se Sonorou, která se topila a on jí dělal zachránce. Útěk před kánětem, začátek velké vody, kdy se běžel ukrýt a následně byl napaden pumou, která mu uštědřila ránu na noze. Cain přišel o domov a v tom nečasí šel s tátou a ségrou do hor. Přeslička zažila dvakrát topení se ve vodě.
Na tomto typu akcí se mi líbí to, že je to bez osudu a mohu hrát svým tempem a plnit to, co chci a řídit si tu hru dle potřeby víceméně. Je to volnější a to mě baví. Jakmile je to s osudem, člověk je hodně vázán časem a pořadím a i herními úkony kolikrát. Ovšem oba styly mají něco do sebe. Každopádně tuto akci hodnotím kladně a VÍC TAKOVÝCH!