Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přešlápl jsem na místě a pohlédl na všechny tři vlčice. Jedinou Rain jsem znal a opravdu jsme ji rád viděl, připomnělo mi to chvíle, kdy jsem zde na ostrovech byl dost krátce a ona byla jedna z prvních vlků, které jsem tu poznal. Taková hezká nostalgie. Šedá obě další vlčice představila. "Iono, Dail, rád vás obě poznávám," pokynul jsem na ně hlavou a obě je sjel pohledem.
Iona byla zájemkyní se přidat do Zlaté. "Ano, to Rain říkala správně," odpověděl jsem. "Hádám, že nejspíše pro tebe bylo to všechno nové... šokující? Nemám problém ti poskytnout útočiště, jen bych byl rád, čím bys byla pro naši smečku užitečná, co umíš? Máš zkušenosti s chodem smečky?" vyptával jsem se jako vždycky, když někdo měl zájem se přidat do Zlaté.
Stočil jsem hlavu k Dail. "To rád slyším, najít své sourozence je vždy pěkná záležitost," řekl jsem a rychle dodal: "Pokud s nimi máš dobré vztahy." "Rain, zdržíš se s námi či zas půjdeš do světa?" rád bych si s ní po letech rád popovídal, ale chápal jsem, že Rain není smečkový typ a nejspíše má jiné věci na práci.

Přiřazování postů!
Níže naleznete 12 postů od 12 různých hráčů. Vaším úkolem bude zjistit, čí posty to jsou. Nedat vám jména by bylo dosti náročné, proto vám také hodím jména účastníků a vy budete přiřazovat jméno a číslo postů (Aetas - Post 0), vaše odpovědi mi zašlete do vzkazů. Čas na spojování máte do 9. 12.. Vaše odpovědi mi zasílejte do vzkazů.
Účastnit se můžou jak ti, co zasílali posty, tak i zbytek zdejšího osazenstva. Čím více lidí poznáte, tím větší odměnu budete mít.

Allavanté
Nico
Nyctea
Aerrav
Merlin
Einar
Excelsior
Hanka
Stina
Setek'oe
Anser
Slovenský hráč*

*Vzhledem k účasti jediného slovenského hráče, tak tady to budete mít ztížené a budete muset přijít na to, kdo to je, aniž byste měli onu nápovědu.

Hádání zdar

Post 7
Když jsem se vzbudila, venku bylo šero. Zívla jsem a protáhla se, abych se zbavila ztuhlosti po dlouhém spánku, a vyrazila ven. Uvažovala jsem, co bych mohla dnes podniknout. Byla jsem tu sama. Možná by nebylo od věci jít se porozhlédnout po nějaké společnosti. Třeba budu mít štěstí a narazím na někoho známého. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy mluvila s nějakým z mých přátel, skoro bych si dovolila tvrdit, že celá věčnost, jenže hledat někoho na ostrovech, to byla vždycky sázka do loterie, takže jsem to zavrhla. Mohla bych si radši opatřit něco k jídlu. Sice byla zima, a ne vždy bylo snadné najít potravu, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Sníh i zimu jsem měla ráda.
Mé plány se rozplynuly, sotva jsem vystrčila čenich z nory a uviděla, jaká spoušť čekala venku. Zima zuřila v celé své kráse. Přivřela jsem oči před ostrým, mrazivým větrem a záplavou sněhových vloček. Fučelo, mráz štípal do uší a nutil mě přitisknout je k hlavě, abych se před ním alespoň částečně ochránila. Celý svět se ponořil do bílé tmy, neviděla jsem dál, než na několik metrů a snažit se v tomhle počasí cokoli vystopovat, to by bylo plýtvání časem, navíc bych se venku mohla velice snadno ztratit. Chvíli jsem nerozhodně postávala ve vchodu. Ne, nemělo smysl chodit ven. Takovéhle počasí ať si příroda nechá. Nakonec jsem se otočila a zamířila zpět do tepla doupěte. Nejlepší bude tohle celé prospat a až se vzbudím, snad už bude lépe.

Post 8
Zima se blížila. Dokonce rychleji, než předpokládal. Nestihl si najít žádné bezpečné místo k úkrytu, a tak mu nezbývalo, než se brodit ledovou peřinou, která narůstala snad každou vteřinou. Znechuceně zatřepal hlavou. Měl tohle zapotřebí? Který z místních bohů tohle vymyslel? Přivřené oči, které se marně snažil ukrýt před ostrým vichrem nesoucím vločky bičující jeho tvář, jako by snad byly z železa, stočil k nebi a v duchu pátral po tom namyšleném bůžkovi, co si myslel, že ho takovou vánicí snad porazí nebo zastraší. Pak sklonil svou hlavu nízko k zemi, jako by se tím snažil zmírnit sílu vichru, nebo se mu tak alespoň trochu ubránit.
Neviděl na krok, nevěděl, kam míří, ale věděl, že neustane ve svém pohybu, dokud nenajde skrýš. Zima ho prožírala už skrz naskrz, ale on nebyl někým, kdo by se vzdával. Kdyby se zastavil a nabíral sil, jistě by umrzl a na věčnost zapadl tím ohavným sněhem. Pravidelně se otřásal, nejen zimou, ale aby se alespoň na těch pár vteřin zbavil bílého pláště na zádech. Pomalu mu docházely síly, ale nedával to na sobě znát. Ani nevěděl, zda je stále na Mois Gris, nebo si s ním opět jen hrají bohové a přesouvají ho zase někam jinam. Nedivil se. Vždy se mu akorát jen vysmívali do tváře, aniž by měli tu odvahu se zjevit a zodpovědět mu jeho otázky.

Post 9
Hory. Mé milované hory a můj domov, do kterého jsem se vracela. Jak příhodnější počasí tedy by mohlo být, než že přišla náhle předčasně noc, jak se nebe zahalilo do temně černých mraků. Musela jsem zrychlit krok. Spolu se zakrytím celé oblohy klesla i teplota a od mé tlamy šla pára.
Na chvíli se zastavím, abych se rozhlédla. Byla jsem již poměrně vysoko, a ještě nějaká cesta mě čekala. Na obloze již nebylo vidět jediné modré místo. Vše pohltila černota značící jediné. Vánice. Věděla jsem, že uhodí již brzy a bude to nebezpečná nadílka sněhu. Tiše si povzdychnu. Ne, dnes se domů již nedostanu. Bylo by příliš nebezpečné se teď snažit jít dále, snažit se dojít do sedla v horách, kde jsem nyní měla domov. Nestihla bych to. Spustila by se vánice a já bych skončila někde v údolí pod přívalem nového sněhu, protože v tom, co přijde, bych se nejen ztratila, ale snadno by se mohlo stát, že bych se odněkud zřítila.
Pamatovala jsem si okolí, kudy jsem šla. Už když se začínaly objevovat na obzoru první mraky, pamatovala jsem si pro jistotu každičký možný úkryt proti tomu, co se přižene. Nejbližší úkryt byl pár metrů pode mnou. Naposledy se podívám nahoru na vrcholky hor, kam jsem mířila a pak se vydám na krátký sestup. Byla tu malá krytá jeskyně v závětrné straně. Až se to přižene, alespoň nebude vchod zasypán sněhem.
Už při mém sestupování se začalo z nebe snášet pár vloček a začal se zvedat vítr. Již jsem na nic nečekala, neohlížela jsem se, prostě jsem rychle zaplula do jeskyně. Právě včas. Během pár minut sněžení zhoustlo a přidal se ostrý vítr, který v jeskyních hučel a pískal. Pro někoho to mohlo být děsivé. Díky sněhu a přicházející noci se rozhostila tma jako nikdy. Beze slova a bez jakkoliv zrychleného dechu se prostě schoulím do klubíčka a zavřu oči. Pro mě tohle svištění větru bylo jediné. Ukolébavka. Byla to věc, kterou jsem znala celý svůj život. Nebála jsem se. A tak mě hukot vánice venku velice rychle ukolébal do poklidného spánku.

Post 10
Pozoroval, jak se mraky pomalu přesouvají nad ostrovy a nemohl si pomoci než se strachovat. Brzy bude všude bílo a to mohlo být nebezpečné pro všechny, nejen pro něj. Raději by, kdyby se sníh Mois Grisu vyhnul, ale již teď přesně věděl, že podobné přání se mu nesplní.
Tiše si odfrkl a máchl ocasem, když jej na čenichu zastudily první mrazivé vločky. Brzy se jich přidá více - mnohem více. Měl pravdu. Stačilo zírat na nebesa pár dalších minut a vločky začaly agresivně hledat cestu do jeho očí a nebýt jeho kožichu, nejspíše by mu bubnovaly do kůže zrovna tak. I to jej donutilo se nakonec schovat do jednoho ze skalních výklenků, odkud prvně celé tělo vytáhl. Už tak se na něm držela hromada vloček, které z něj dělaly bílou, sněžnou kouli. Už se stačilo jen skulit z kopce a udělat ze sebe sněhuláka. Nebo by někdo mohl tvrdit a čekat, že se právě dostal ze sněhové koule - tedy z takových, co jednou viděl u Wua. Stačilo je převrátit na hlavu a okamžitě začala vánice i v nich. Snad vánice tady přejde tak rychle jako ty ve skleněných koulích.
Brzy nešlo ven dohlédnout dál, než na pár metrů. Sníh se kupil a on musel tiše, nespokojeně zavrčet. Teď tu byl uvězněný a nemohl se odtud dostat. To všechno kvůli vánici, co zachvátila ostrovy. Nejspíše se tady bude muset pro dnešek prospat - bylo štěstí, že tu bylo relativní teplo.

Post 11
Zamračil jsem se na potemnělé nebe a ohrnul koutky. Nelíbilo se mi, jak se stahovala mračna. Už takto poletoval sníh a přimrzala mi vzdušná vlhkost k čumáku, ještě ke všemu by se měla strhnout sněhová bouře? Za běžných podmínek bych byl s touhle teplotou spokojený, toto počasí však bylo vše, jen ne uspokojivé. Opravdu jsem nechtěl být zastižen vánicí na otevřeném prostranství – natož tak v horách. Postupoval jsem opatrně dál. Sněžení postupně nabíralo na intenzitě a stejně tak i vítr, který se nyní zdál být neúnosný. Stáhl jsem uši k hlavě a zaklel. Seriózně jsem zvažoval, že se svých původních úmyslů vzdám, odložím cíl cesty a zalezu si do nějaké jeskyně, dokud tohle počasí nepomine. Nestálo mi to za zlomenou nohu. A nějak extra se mi na těchto ostrovech taky umírat nechtělo. Ale hledejte v takové bílé tmě úkryt. S trochou štěstí nezapadám sněhem, neuklouznu, nezabiju se, ale nemyslel jsem si, že budu mít tolik štěstí, abych našel bezpečný úkryt. Slezl bych z hor do údolí, ale nemohl jsem si být jistý, že se dolů dostanu bezpečně. Zastavil jsem. Nechtěl jsem se ztratit. Stopy za mnou rychle mizely v čerstvém sněhu, neviděl jsem v podstatě nic… Tak jo. Zůstávám tady. Vyhloubil jsem si do sněhu důlek, udusal ho a schoulil se v něm do klubíčka. Čumák jsem si zakryl špičkou ocasu a přivřel oči. Nemohl jsem usnout a zároveň nemohl jít dál. To je zase den.

Post 12
Vlčice čmuchá po nějakém zákusku. Rok uběhl jako voda a celou krajinu pokryl opět ten bílý lepivý sníh. Na jednu stranu je to zábava se ve vločkách válet, na druhou stranu pak sušit promočenou srst… Taky les je celý zmrzlý a žádný dobrý bobule by nenašla, a na ty by zrovna měla takovou chuť! Povzdechne si.
Vzhlédne k nebi a trochu se zakaboní. Černé mračna houstnou a houstnou, dokud nebudou až hnusně šedé. Měla bych se asi někam schovat, pomyslí si při pohledu na šedou oblohu, ale zas toho tolik nedělá. Jde klidně po cestě, hledaje nějaký dobrý úkryt, než na ní spadne první sněhová vločka. A přímo na čumák, tak, že až z toho pšíkne.
A nebyla poslední, vločky padají jedna za druhou, dokud nezačnou na srsti vlčice těžknout. Ale všude je jen prostorná louka, nikam, kam se schovat. Začíná foukat silný vítr, div vlčici neodtrhne od země. Ale ta bojuje. Přece jí nemůže porazit obyčejné počasí! Vločky se už klidně nesnášejí k zemi, ale bodají do celého těla. Od tlamy jí unikají obláčky páry. Skoro nemůže vidět, tlapky jí začínají mrznout, ale nikde nic…
To nemůže být pravda! Přece takhle potupně nezmrzne. Sice by jako sněhová socha byla velmi krásná, ale ne moc živá. Zatne tesáky. Zvládla toho už tolik, tohle taky!

Post 1
Zimou třesoucí se ležel pod košatým jehličnanem, stočený v co nejmenším klubíčku jen dokázal. Byl smutný. Smutný, ale hlavně velmi naštvaný sám na sebe, že je tak neschopný a nedovede najít cestu domů. Přál si, aby byl víc jako jeho táta, nebo možná třeba i jakýkoliv jiný vlk, který má lepší orientační smysl. Všichni na světě mají lepší orientaci jak ty. Nic nezvládneš, jsi fakt úplně k ničemu! bědoval ve své mysli, přičemž ucítil, jak ho začínají štípat oči. Na moment je zavřel, aby zahnal nepříjemné a pro něj i zahanbující slzy, ale nepodařilo se mu to. Přecitlivěle posmrkl, oči otevřel a nechal slané teplé kapky stékat samovolně po svých tvářích. Litoval toho, že není někým jiným. Jak se teď dostanu domů? Je mi zima, mám hlad. Chci pryč, tlapičkou si očka otřel a porozhlédl se po okolí. Byla tma a hodně sněžilo. Neviděl skoro ani metr před sebe, nemělo smysl se snažit vystrčit zpod větví, které mu poskytovaly alespoň nějakou ochranu před tím zrádným sněhem, byť jen čumák. Oklepal se, přeběhl mu mráz přes záda. Takovou zimu dosud nezažil. Připadalo mu, že i tehdy, co se jako malé vlče zatoulal, bylo o trochu tepleji jak dnes. Sněhová vánice byla krutá a ke všem tvorům na této zemi stejně přísná. Nenechala nikoho, kdo se volně pohyboval mimo úkryt, bez úhony. Bez trestu. Ať už se jednalo o malého zajíce či statného vlka. Příroda prostě znovu všem dávala najevo, že je velmi mocná a stále tento svět řídí a řídit bude. S nikým neměla slitování...
Nevěděl, co by teď měl vlastně dělat. Bylo mu jasné, že musí počkat, až se vánice přežene, ale jak dlouho to může trvat? Pár hodin, dní a nebo snad i týdnů? A co pak, až bude konec a on bude moci ze svého přístřešku vylézt ven? Kam půjde, čeho se nají a co si počne? Hlavou se mu honila taková velká spousta obav, měl opravdu strach. Nedokázal si na žádnou otázku sám odpovědět. Zasteskl si a u toho tiše kníkl. Přál si, aby tu byla máma nebo táta. Aby ho zachránili a ujistili ho, že je vše v pořádku a že se všichni dostanou v pořádku domů. Zavřel oči. Nebyl tu nikdo, byl tu sám a sám se taky bude muset s touto situací poprat. Kéž by byl konec, vyřkl ve své mysli přání, doufajíc, že mu ho někdo tam nahoře vyplní a vysvobodí ho z tohoto bílého pekla. Jenže se nic takového nestalo, ba právě naopak – zafoukal silný vítr. Větve nad ním se otřásly a shodily na něj kupu ledového sněhu, jakoby ho snad za tohle jeho přání chtěly pořádně vytrestat. Zima mu prostoupila celým tělem až do morku kostí. Měl dojem, že zemře... Připadalo mu, že tuhle situaci určitě nemůže zvládnout. Na to byl až příliš slabý. Rozpačitě stáhl uši k hlavě. Znovu ho pohltila sebelítost a ty protivné slzy, které tolik neměl rád, vytryskly napovrch. Mami...

Post 2
Ani zima na sebe nenechala dlouho čekat. Letos přišla opravdu pohádková, možná díky tomu byla tato postava i byla ráda, že si zalezla do tepla jeskyně. Vánice bylo něco, co na těchto ostrovech zažívala poprvé. Přeci jen to nebylo tak dlouho zpět, co se zde objevila. Pohled upřela na zasněžený stromek, který se pod tíhou sněhové nadílky skoro až lámal. Docházelo této postavě pomalu a jistě, že dneska se více domů nedostane. Zůstane uvězněná takto daleko od smečky, ke které patřila její maličkost. Povzdechla si a položila si svou hlavu na packy. Pomalu ale jistě začínala pociťovat nudu. Od brzkého rána jediné, co se dělo bylo pouho pouhé padání hektolitrů zmrzlé vody, vloček padalo tolika, že to nebylo ani možné spočítat. Bílá mlha se nacházela všude, jediné kam postava dohlédla bylo pár metrů před ní. I když se nacházela ve svém milovaném a vyzdobeném úkrytu, zima byla lezavá. Pomalu ale jistě se zahlodávala do jejího kožíšku, do jejích částí těla. Stáhla své uši specifické barvy k hlavě. Bylo čím dál víc jasné, že v dnešním dni se bude muset smířit sama se sebou, s jejími myšlenkami čistě typickými pro tuto postavu. Zvolila tedy pokus o spánek, ať se její tělo zahřeje. Díky tomu i přejde pár hodin, ne?

Post 3
Jeden by si řekl, že sejít z tesáků hned nedaleko bude nenáročná věc, co fit vlkovi zabere maximálně půl hodinky, když půjde svižným tempem a nebude se zastavovat nad detaily v okolí. Myslela si to i ona - ale čert vem takové hloupé a naivní slova! Sotva se začala zvedat ze svého odpočinku po těžkém výstupu, už se jí do cesty vmetlo neskutečně mnoho sněhu a ona tak musela uhánět, co jí tlapky stačily (o ty starost nakonec neměla, protože vlčici přišlo, že v horách spíš nechala vlastní plíce!).
Co to bylo? Snesl se na mě boží trest? Nebo mě spíš chtěli varovat? Právě tyhle otázky jí neustále kolovaly v hlavě a sebevíc se snažila, ve vzpomínkách nenašla jedinou, která by jí tento jev mohla vysvětlit. Věděla, že jsou hory nevyzpytatelné a nebezpečné (hlavně v zimě!), ale že tam dochází k tak bizardním jevům? Tak to pardon, ale už do nich nikdy nevkročí! Ještě by jí to stálo vlastní život. A co pak, co by bez ní doma dělali? Díky bohům, že se nachází v tom milém lesíku, jinak by musela udělat převrat a smečku hezky hodit někam... k pláži, do ráje! Tam se jí moc líbilo!
Ledva chytala ztracenou stabilitu a dech v těle, o které ji hory připravily. Co se to mladé vlčici ale povedlo, měla další podnět, nad kterým dumat - se vším strachem si totižto uvědomila, že je všude okolo ní mlha a- on mě ten zlý sníh snad pronásledoval! Z hrdla se hned dralo kňouraní, skučení a klení. Kdyby tu byla maminka, ta by ti ukázala!
Teď tu ale nebylo živáčka, co by nebohé slečně pomohl, a tak se na vlastní (značně vyčerpané) síly vrhla kupředu - nebylo to ale ledabylé, jak se jistě mohlo zdát! Už před chvílí nahoře se osvědčilo dívat se na svoje tlapky a stáčet ouška po směru té nemilosrdné nadílky, nebo také chodit rozkročeně, nechtěje ztratit rovnováhu (ačkoliv, přiznává se, musilo to vypadat velice vtipně. Dobře tak za tu mlhu. Takhle jsem prakticky neviditelná!).
Určitě by to ale nebyla ona, kdyby dobrou hodinu nechodila v kruzích, až se jí hlava motala jako rodičům po houbičkovém neštěstí. A tak poprvé poznala, jak pro Mois Grisské ostrovy vypadá pořádná chumelnice!

Post 4
Seděl čelem k bílé závěji, která se sypala z nebes jako cukr. Prohlížel si jednotlivé vločky, vodu, která zmrzla cestou než se stihla dopravit na zem. Okolo sebe vše viděl jakoby právě dýchal na sklo a to se každou chvílí víc a víc mlžilo. Bylo to velmi zvláštní období. Zvířata umírala, ale on... on byl šťastný. Kryl se zrovna v jedné z jeskyň, ze které poklidně sledoval jak vánice neustupuje. Jeho pohled byl ledový jako nedaleký led, který se rozpínal po celé délce jezera. Bylo mu na jednu stranu krásně, na tu druhou se cítil příliš sám na to, aby dokázal nynější časy považovat za Vánoční.
Vlk by se možná rozhodl jít i do probíhající bouře, ale bylo by to příliš riskantní a on díky jeho zamlženým brýlím by jistě nedopadl dobře. Možná, že kdyby tu byl někdo z jeho blízkých, tak by mu pomohli vánicí projít. Chvíli jen seděl a bloumal nad životem, zimou. Cítil, jak jeho srst prohrabává ledový dotek, který ježil jednotlivou srst na zádech a jemu to dělalo jakýsi slastný pocit. Bylo to příjemné. Okolní prostředí se zasypávalo souměrnými vrstvami sněhu, ten který již napadl, se pravidelně utlačoval pod novým. Čekal, kdy vánice ustane a on bude moci jít dál.

Post 5
Z neba sa zniesla prvá biela machuľa a sadla mi na ňufák. Za ňou sa začali dovaľovať ďalšie, ktoré definitívne ohlásili príchod zimy. Moja tretia zima na ostrovoch, pomyslela som si s uvedomením, ako ten čas letí. Sledovala som, ako sa mi okolie od prvých vločiek pred očami rýchlo mení. Večne zlaté stromy v lese však ešte nestratili svoju pýchu. Vločky ich robili viac kúzelnými. Pohľad som obrátila na zem. Hnedú zem prebila vrstva bielej prikrývky. Už len sem-tam vykukovala pôvodná farba zeme. Zima sa však rozhodla prevzať vládu nad krajinou. Jej sneh pokrýval všetko, na čo len oko dovidelo. Netušila som, prečo ma ten moment tak pohltil. Veď na tom nebolo nič zvláštne, je to niečo, čo sa deje každý rok. No predsa na tej obyčajnosti bolo niečo kúzelné. Sledovala som vločky, nechávajúce sa unášať vetrom do neznáma. Prešlo ani nie zopár minút, a okrem stromov sa okolie zmenilo na nepoznanie. Ráno nebolo o nič nudnejšie - ružová farba chladistého odtieňa zafarbovala horizont. Zdalo sa, že na scénu prichádza vietor, ktorý sa veselo pohrával so snehom. Prižmúrila som oči, keď mi do nich rozfúkol hrsť snehu. Nevyzeralo to, že by sa chcel utíšiť. Akoby hovoril - ja som tu pánom a nikto sa mi nedokáže postaviť na odpor. Snáď len my, vlci s elementom vzduchu. No ja som na sebe nechala, aby mi dal pocítiť svoju silu.

Post 6
Zabručela. Zima nebyla jejím přítelem a necítila komfort v neustávajícím mrazu a sněhu. Možná to bylo tím, že její nátura byla živá, dravá a nespoutaná, jako oheň. To byl přesný protiklad tohohle nepříznivého počasí. Měla ráda slunce, teplo a léto. Dávalo jí energii, pomáhalo ji vstávat na nohy. Teď cítila, že by nejraději zalezla někam do úkrytu a nevylezla minimálně celou tuhle ukrutnou zimu. Něco si zabrblala pod nosem, nejspíše to byla nadávka směřovaná tomuhle počasí. Byla vánice a jelikož nebyla na ledových pláních, ale v nížině, štvalo jí to mnohem více, protože zde nečekala, že se přežene taková strašná sněhová katastrofa. ,,Proč zrovna dnes, když mám své plány, hm?" Zavrčela a zadívala se do dálky. Přes sníh nešlo moc vidět, všude padl sněhový opar a vánice neměla konce. ,,Ku*va, nevidím ani na svůj krok," stěžovala si sama pro sebe, zatímco se její tlapy probourávaly sněhovým jazykem. Měla pocit, že už necítí svoje nohy, ani svůj ocas. Zastříhala ušima a sklopila je podél hlavy, protože jí studený vzduch vánice profoukl kolem. Zase něco tiše zabručela a přidala do kroku. Zima jí svírala i útroby, musela však pokračovat dál. Měla svůj cíl, musela se tam dostat. I přes nepřízeň počasí se nevzdávala.

Jméno vlka: Strix
Počet postů: 6
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: Hlídač
Aktivita pro smečku: Došel na smečkový sraz.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po výletu až na Tajné ostrovy se vrátil zpět na území a rovnou se dostavil na smečkový sraz.

»Listopad«
výplaty

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v totmo měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: (Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

Psát si můžete do 10. 12.

← území

Nechtělo se mi tomu uvěřit, že bych ji po letech opět spatřil. Přítelkyni, kterou jsem viděl naposledy opravdu dávno. Neměl jsem tušení, kam pak zmizela, co jsme se viděli posledně. Usmíval jsem se. Měl jsem z toho radost. Párkrát jsem se ohlédl, zda jde Atray se mnou, ale neviděl jsem ho. Nejspíše zůstal na území. Rád bych to s ním dořešil, ale přestože jsem cítil pach mé kamarádky, stále tu byl pach cizí a zdálo se, že jsem byl první, kdo se vydal zjistit, komu patří a proč se onen vlk nachází docela blízko hranic.
Prodíral jsem se tmou a očima pátral před sebou. Můj zrak také nebyl jako dřív, ale stále jsem viděl na můj věk docela dobře. Šedou vlčici jsem ihned poznal. Rain. Cukaly mi radostí koutky. A pach cizinky se linul právě od místa, kde byla Rain. Světlou vlčici jsem viděl vedle šedé. Že by její kamarádka? Dost možná. "Ah, Rain, moc rád tě vidím," řekl jsem hned, jak jsem se dostal dostatečně blízko. "Tebe zdravím, cizinko," stočil jsem zrak k ní a sjel ji zkoumavým pohledem. "Co vás sem přivádí?" zeptal jsem se hned.

Chtěl jsem si s Atrayem promluvit, vlastně i se Sillarei. Měl jsem tu teď obě děti. Věnoval jsem jim úsměv. Byl jsem rád, že je tu mám. Vlastně byli to jediné, co mi po Athai zůstalo. Povzdechl jsem si. Popadla mě nějaká smutnější nálada. Ovšem nechtěl jsem se v tom utápět, tak jsem hned negativní myšlenky vytěsnil z hlavy.
Sillarei se po chvíli s námi rozloučila. Olízl jsem ji na tváři a usmál se na ni. Ta také pořád někde pobíhala a nevydržela na jednom místě. Otočil jsem se na Atraye, který byl tichý. "Atrayi?" žďuchl jsem do něj čenichem, ale nedostalo se mi žádné reakce.
Do čenichu se mi dostaly dva pachy - Alyanny a Mireldis. Viděl jsem je v dálce a jen na ně pokýval hlavou na pozdrav. Rád bych za nimi zašel, ale mimo jejich pachy sem vítr zavál další dva. Jeden zcela cizí a druhý... Druhý mi byl nějak povědomí. Střihl jsem uchem. Že by? Lehce mi poskočilo srdce. "Omluv mě, hned budu zpátky. Případně mě následuj," řekl jsem Atrayovi a vydal se na hranice.
ZÁPIS RYCHLOHRY S AHVARYANEM
Aetas se setkla s Ahvaryanem, aby si promluvili. Ahva sdělil informace o mrtvých zvířatech v okolí a o rostlinách - ty také předal Sillarei. Následně Aetas Ahvu povýšil na gammu za zásluhy pro smečku.
KONEC

→ Zlatý les

~POVYŠOVÁNÍ~
Nahromadilo se několik vlků, kteří by si zasloužili povýšení. Ti, kteří si nejsou jistí svou aktivitou, nebojte se, tentokrát se nikdo nedostává na nižší pozici, než je.
Začneme hezky zespoda. Na pozici kappy se dostává hned několik vlků - Rhaaxin, Ingrid, Renbli a Aileen. Gratuluji, získáváte odměnu za povýšení (viz. nápověda), prosím o napsání si procent.
Z kapp na deltu se dostává Deiron, Sillarei a Merlin. Gratuluji, též si můžete napsat o odměny. A posledními povýšenými je Ahvaryan s Tiarou, jež se dostávají na pozici gammy. Též gratuluji a též si můžete napsat o odměnu.

Přivítejme také mezi námi Minkara. Vítej!

~Návrhy na akce~
Předešlé navrhovací akce se zúčastnila pouze Mireldis s Alyannou. Obě získávají 15 kšm do inventáře za návrh. Obě akce budou postupně zveřejněny.
Níže již naleznete zveřejněnou akci od Mireldis!

To je ode mě vše. ♥

Vyhodnocení výplat
Rhaaxin - 12 kšm, 1 %
Aileen - 6 kšm
Zarina - 3 kšm
Mireldis - 12 kšm, 1 %
Rýdie - 1 kšm
Alyanna - 15 kšm, 1 %
Theron - 9 kšm, 1 %
Merlin - 15 kšm, 1 %
Ahvaryan - 20 kšm, 1 %
Sillarei - 15 kšm, 1 %
Gabriel - 12 kšm, 1 %
Tiara - 6 kšm
Barnatt - 6 kšm

Klidně jsem seděl a sledoval Atraye, který klidný nebyl. Nejspíše nevěděl, co ode mě čekat, když byl tak dlouho pryč a já o něm nic nevěděl. Chápal jsem to, byl mladý, chtěl zažívat dobrodružství, která mu smečka dát nemohla. Na druhou stranu bych ocenil, kdyby se zmínil, že na nějakou dobu bude pryč a zkoumat.
Vyslechl jsem si jeho slova a sem tam kývl hlavou na znak, že jej vnímám. V mlze? Střihl jsem uchem a syna si prohlédl. "Jak to? Co se stalo?" optal jsem se jej hned. Upadl snad při nějaké potyčce do bezvědomí a část si nepamatuje? Bylo to možné. "A jsi v pořádku?" zeptal jsem se a Atraye si pořádně prohlédl, neviděl jsem žádné šrámy a ani jiné známky boje. Naštěstí. "A za tu dobu, co jsi tady nebyl - což je dlouho - se stalo několik věcí," pronesl jsem a mírně sklopil uši. Nejspíše o smrti matky nevěděl. Nechtělo se mi to vůbec vytahovat, pro mě to byla stále dost čerstvá rána, ale vědět by to rozhodně měl.
Stejně jako hnědý, jsem cítil přibližující se pach. Sillarei. Jemně jsem se pousmál a vstal ze země. Jakmile se přiblížila, věnoval jsem jí úsměv. Popošel jsem blíže k nim. "Sillarei, zdravím tě," pověděl jsem a též se o její krk otřel. Byl jsem moc rád, že ji vidím. Též byla nějakou chvíli pryč a určitě zažila mnohé.

Vítej mezi námi! Registrace je pěkná a čtivá, SCHVÁLENO! Můžeš začít hrát, nemusíš čekat na profil ani vzhled.

»Říjen«
výplaty

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v totmo měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: (Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

Psát si můžete do 10. 11.

»AKCE«
Dlouho jsme neměli žádnou smečkovou neherní akci. A abych nevymýšlela akce jen já, tak vaším úkolem bude vymyslet neherní akci pro smečku. Do vzkazů mi zašlete popis. a nějaké informace. a následně nějakou vyberu a tu zveřejním a ostatní se budou moci účastnit, včetně vás pokud to bude možné.
Čas máte přesně týden, tedy do 11. 11..

Věc ohledně Minkara a Zariny jsem měl vyřešenou. Obrátil jsem se a šel od nich o kus dál, ať mají prostor sami pro sebe. Zdálo se, tě nastal klid. Medvěd byl vyhnán, smečkové věci jsem měl dořešené. Mohl jsem jít na chvíli odpočívat, dokud to šlo. Rozešel jsem se tedy směrem k úkrytu, kde bych složil hlavu a nabral potřebnou energii.
Cestou jsem však narazil na svého syna, kterého jsem hodně dlouho neviděl. Prohlédl jsem si ho a kývl hlavou. "Atrayi, zdravím tě," pronesl jsem klidně. Bylo znát, že je nesvůj. Ani jsem se nedivil, přišel po dlouhé době. Já mu to nevyčítal, byl mladý a měl právo zažívat dobrodružství, ovšem mohl říct, že bude na chvíli pryč. "Kde pak jsi byl, synu?" optal jsem se ho a usadil se do zlatého listí, kterého tu všude kolem bylo požehnaně.

Nu... Taktéž přeji Moisu jen to nejlepší! Já tu straším právě těch devět let. Nevěřím tomu. Zaklàdala jsem tu to jako malá holka, která nevěděla vlastně, do čeho jde. Neuvěřitelně těch devět let uteklo. Nikdy by mě to nenapadlo, že tohle moje miminko, u kterého jsem nevěděla, kam se dostane a hlaveň čím vším projde, tu bude právě těch devět let. Sama jsem měla výpadky, ale vždycky jsem se tu zjevila zas a znova. Nikdy jsem ani na chvíli nepřemýšlela, že bych to tu zrušila. Nejspíš bych to nedokázala. Mois mi za ta léta přirostl k srdíčku.
Proto mu ještě jednou přeji všechno nejlepší, aktivní hráče, ať už nováčky nebo ostřílené mamuty, spoustu akcí, dramatu - ale ty jen mezi vlky, nikoli hráči! - lásky a další léta. Ať nám to tu vydrží ještě dlouho, dokud to půjde.