Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už je vás opravdu hodně, tudíž už to tak trošku polouzavřu. Samozřejmě do toho 5. 2. se mohou další ještě přihlásit, ale zbytku nebudu bránit, aby začali dříve.

Níže jsou vaše vybrané páry a zároveň i páru, které jsem utvořila. Budu po vás chtít, abyste se nějak sešli na vámi domluvené místo. Až se na něj dostanete, prosím označte mě, upozorněte a já bych vám hodila Amorka. Nejlépe se dostavte do 10. 2.!

Po mém postu si hrajte, jak chcete, jen je nutno dodržet amorkův šíp, dokud akce neskončí. Amorek trefí náhodně, tudíž se může trefit do obou z dvojici, či jen do jednoho z vás. Jak jsem psala v článku, můžete hrát nejdéle do konce února, ale je čistě na vás, kdy akci jinak ukončíte. A opět, až skončíte, budu od každého z vás chtít počet postů, který jste nahráli a i místo, kde jste hráli.

Páry:
Wyian + Thia ♥
Phoenix + Zeiran ♥
Merlin + Faust ♥
Taylor + Solfatara ♥
Lissandra + Vino ♥
Tiara + Setekh'oe ♥
Riveneth + Ahvaryan ♥
Laelia + Sar ♥
Sierra + Mercer ♥
Atrox + Zarina ♥
Zinek + Shine ♥
Azrael + Scar ♥
Minkar + Vé ♥
Dante + Einar + Astrid ♥
Sillare + Renbli ♥
Vidar + Enzou ♥
Xere + Nusa ♥
Xander + Cinder ♥
Alduin + Allavanté ♥

Mireldis + Wissfeoh ♥
Tissa + Lucian ♥
Anakhi + Ásleif ♥
Vanya + Alyanna
Ayshi + Belial Favori ♥
Black + Dagar ♥

♥

Potvrzuji!

Se Sillarei jsme se rozhodli jít najít zbytek rodiny, ale to jsme asi ani jeden netušili, že se k nám vrátí její část - Merlin. Z ničeho nic se tu objevila a to bez matky a bratrů. Ještě více mě zarazilo, když i ona byla překvapená, že tu není Athai. Zmateně jsem jsem zavrtěl hlavou. "Není..." odpověděl jsem jednoduše. Rozhodně jsem chtěl vysvětlení, co se to vlastně stalo a proč je sama a kde je zbytek? Nechápal jsem to. "Cože? Merlin? Co se u všech čertů stalo?" byl jsem vyděšený, jak se to mohlo stát? Přeci by si Athai všimla, že jí chybí Merlin, ne? Zřejmě sama z toho všeho byla rozhozená, což jsem poznal ze slz, které jí stékaly po tváři. Přistoupil jsem k ní a olízl ji. "Merlin. Jak bychom tě nemohli nemít rádi? My s maminkou vás všechny budeme milovat ať se děje cokoli, na to nezapomeň, ani ty Sillarei," láskyplně jsem olízl obě své dcery.
Sklopil jsem k Merlin hlavu, když se na mě přitiskla. "Už je dobře, jsi doma," zašeptal jsem k ní. Sillarei se přidala k našemu objetí, tiše jsem se pousmál a přivřel oči. Další její slova mě opět zmátla. "Počkej. Jak jako šla za brášky? Ona s vámi nebyla celou dobu? Vždyť jsem vás posledně viděl s maminkou, Atrayem i Deironem? To jste se mamince ztratili?" pohlédl jsem směrem, kterým dcerka ukazovala. "Do hor?!" zavrtěl jsem hlavou, celá tahle situace byla nějaká pomatená a já měl strach teď i o kluky. "Tak to je budeme muset jít najít," rozhodl jsem a koukl na obě dcery, které jsem tu rozhodně nechtěl nechávat.

Azrael o smečce moc mluvit nechtěl, nevěděl jsem proč, ale do ničeho jsem ho netlačil. "Rozumím," pousmál jsem se na syna a hleděl jak odchází pryč. Doufal jsem, že se zase brzy ukáže. Sillarei vypadala, že si ho během té chvíle oblíbila a byla posmutněla, když odešel. Přistoupil jsem k ní a poňuchňal ji na hlavě. "Neboj, určitě se ještě potkáte. Jak říkal, musí něco důležitého zařídit," otřel jsem se jí o hlavu a nakonec ji ještě olízl na tvář. "No a co chceš dělat teď? Půjdeme hledat maminku a další sourozence?" navrhl jsem, už jsem je chtěl vidět.
Než jsme se však nějak rozhodli, zaslechl jsem kroky ve sněhu. Škubl jsem sebou a zvedl hlavu. Přišla Merlina jako by se nic nedělo, oznámila, že je doma. Zmateně jsem se podíval po okolí. Když přišla, musela být i v okolí Athai, ne? Jenže nikoho jsem neviděl. Vytřeštil jsem oči a hned k Merlin přiskočil. "Merlin... Kde jsi byla? Přišla jsi s mamku?" hned jsem se vyptával. Nedávalo mi to smysl, naposledy jsem ji viděl s ní. Určitě by ji Athai nikde nenechala, ale proč teda byla sama? Nerozuměl jsem tomu a doufal, že to vysvětlí. Měl jsem strach a zároveň jsem byl rád, že ji vidím.

Přikývl jsem. "Takže si tedy bojoval s Daénem jako tulák? Tak to tě ctí," pousmál jsem se. Bylo hezké, že pomohl smečce aniž by do ní patřil. Zřejmě z něho vyrostl gentleman, za což jsem byl rád. Chvíli jsem ještě sledoval jejích boj a stále se usmíval. Byl jsem v tuhle chvíli klidnější, ač tu chyběl zbytek rodiny, což dle mého nemrzelo jen mě.
"Už jít? Nechceš tu počkat na ostatní?" optal jsem se. Chápal jsem, že se sem přišel jen podívat a jít a ne tu trávit několik dní, ale přeci jen jsme se dlouho neviděli a určitě bychom si měli ještě co říct a Athai by jej rozhodně taky moc ráda viděla. Nakonec se přesto rozhodl jít s tím, že se někdy přijde podívat i na ostatní. "Dobře, klidně můžeš chodit častěji, jsi tu vždy vítán," prohodil jsem k němu a koukl na Sillarei, která byla z toho smutná a chtěla, aby tu zůstal. "Neboj se, bráška jistě zase někdy přijde. Víš, už je veliký a už tu nebydlí," chlácholil jsem ji. "A vidíš? Někdy se za ním budeš moci podívat," jemně jsem do ni šťouchl a pozvedl hlavu k Azraelovi. "Moc rád jsem tě viděl," přistoupil jsem k němu a hlavou se otřel o tu jeho.

Nechal jsem Sillarei si hrát a jen po ní po očku občas koukl, jak dovádí s Azraelovým ocasem. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. "Ty máš ty ocasy moc ráda, viď," zasmál jsem se a otočil se na syna. "Ah, myslím, že to bylo zcela zbytečné, co jsem tak pochopil od Athai," zamručel jsem nespokojeně, nechápal jsem, proč si nějaký Chaos řekl, že bude sranda, když napadnou jinou smečku. Zcela zbytečná situace, která akorát ubližovala. Z Azraela vypadl fakt, že ve válce byl, avšak matku se sestrami neviděl. "Ony tebe také ne... Ty jsi členem Daénu?" optal jsem se a ani mě nenapadlo, že by třeba mohl být na opačné straně, v Chaosu.
Stejně jako Az, tak i já by moc rád viděl Alyannu s Aileen, které byly kdo ví kde. "Sestry tu nejsou, ty šly zřejmě prozkoumávat a matka je také teď pryč," odpověděl jsem lehce sklesle. Bylo by fakt krásné, kdybychom se všichni sešli, ale věděl jsem, že k tomu nikdy nedojde. "Nenarodila, má ještě tři sourozence, Deirona, Atraye a Merlin," pousmál jsem se a pohlédl na Sill, se kterou jsme je chtěli jít hledat, ale zdálo se, že má teď mnohem zajímavější věci na práci. Když se mu zakousla pořádně do ocasu a vyjeknul, musel jsem se pobaveně zasmát.

Mezitím co se Sillarei věnovala svému bráškovi, pozvedl jsem k němu hlavu. "Opravdu? Jak to? Stalo se něco?" vyptával jsem se, doufal jsem, že to nevyzní jako umělý zájem o něj, ale opravdu tomu tak nebylo. "Válka... Ano," vydechl jsem. Bylo štěstí, že se nedostala do Zlaté smečky. "Naštěstí se tu nic nedělo, ale tvá matka s Alyannou a Aileen šly na pomoc Daénské smečce a do toho se potom zapletli jistí cizáci, kteří Athai s Aileen zajali a to v době, kdy Ath čekala vlčata," zatřepal jsem hlavou, nerad jsem na to vzpomínal, nebylo to hezké. Ještě že se nic vážného ani Athai, ani Aileen nestalo. "Ty ses jí účastnil?" optal jsem se. Má drahá polovička nemluvila, že by Azraela viděla, nebo mi má paměť už neslouží tak dobře, jako dříve.
Usmál jsem se při pohledu na hravou Sillarei, která se zas zakousla do ocasu, tentokrát naštěstí ne do mého. Kdyby to Athai viděla... "je roztomilá," pronesl jsem a přitom se na ni díval. "Avšak Athai říkala, že naneštěstí Daén přišel o nějakého člena," nedokázal jsem si představit, že my bychom o někoho přišli, musela to být velká ztráta.

Jak jsme dorazili k Azraelovi a Akiko, Sillarei se mi schovala mezi přední nohy a sledovala vlky. Nemusela se ničeho bát, ani jeden by jí určitě neublížil. Sklonil jsem se k ní a počechral ji srst na hlavě. "Neboj se nic," špitl jsem k ní a hlavu zvedl k synovi. Samozřejmě si všiml jeho malé sestřičky. Přikývl jsem. "Ano, ještě jednou jo," polkl jsem. Teď mohl vytasit cokoli o tom, jak jsme se mu a jeho sestrám s Athai v podstatě nevěnovali a stejně jsme si udělali další vlčata. Toho nikdy nepřestanu litovat, ale čas nevrátím a doufám, že teď už se vlčatům budeme věnovat víc, než předtím.
Sledoval jsem jejich seznamování a jemně se pousmál. Sillarei byla zvědavá a hned si jej musela pořádně prohlédnout a to zblízka. Azrael se ptal na jméno, doufal jsem že třeba se Sillarei rozhoupe ke slovům, ale nebylo tomu tak. Povzdechl jsem si a přistoupil blíže k nim. "Sillarei se jmenuje," řekl jsem její jméno k synovi a posadil se. "Líbíš se jí," poznamenal jsem k němu. "Azraeli... Jak ses celou tu dobu měl, co jsme se neviděli?" začal jsem, chtěl jsem vědět, co zažil a jak se má, ač si to myslet nemusel. Vždycky mi na mých potomcích záleželo, ať jsem se zachoval jakkoli. Miloval jsem je všechny.

Přemýšlel jsem, kde by Athai s vlčaty tak mohla být. V úkrytu nebyli, na území jsem je také necítil. Museli být někde za hranicemi smečky, ale kde? Kudy budeme muset jít? Co když půjdeme jiným směrem? Tolik otázek se mi nelíbilo. Prostě jsem je chtěl najít a ne bloudit po okolí. Povzdechl jsem si a ohlédl se na Sillarei, které neposlouchaly nožky a už se válela ve sněhu. "Bude to jen lepší a lepší. Až ještě povyrosteš, budeš mít dlouhé a poslušné nohy," usmál jsem se.
Můj první plán bylo vydat se za hranice do lesa, zda tam neucítím jejich pachy nebo je tam neuvidím. Třeba je Athai šla provést po lese, který již nepatří k území naší smečky, nebo třeba budou na té pláně, kde je také učí lovit. Těžko říct. Auč. Otočil jsem opět hlavu na svou dceru, která se mi zakousla jehličkami do ocasu. "Jo. Tak ty takhle?" zajiskřilo mi v očkách a tělo otočil k jejímu, přičemž jsem ji svalil hravě do sněhu. Sic mi musela vytrhnout pár chlupů z ocasu, přežil jsem to. Ještě trošku jsem ji tam vyválel a zasmál se, když jsem viděl její srst obalenou ve sněhu.
Začenichal jsem a ucítil známý pach, velmi podobný tomu mému.Prvně mi naskočila vlčata, ale to nebyl úplně jejich pach. Zpozorněl jsem a rozhodl se jít za ním. "Pojď, Sill," vyzval jsem ji a v hlavě přemítal nad oním pachem. Trhl jsem sebou a zastavil. Azrael. Lehce jsem zavrtěl ocasem. Byl jsem rád, že se sem dostavil. "Je tu tvůj starší bráška," sklonil jsem k ní hlavu a olízl ji. Rozešel jsem se za ním. V dálce jsem jej už viděl ve společnosti Akiko, která jej sem asi přivedla.
Přistoupil jsem k nim, mezitím jsem si hlídal Sillarei. "Azraeli... Tak moc rád tě vidím," hlesl jsem k němu a jemně se mu otřel o krk. "Akiko," přikývl jsem na pozdrav a koukal na Azrela, který byl opravdu veliký a mohutný. Bylo vidět, že se měl dobře.

Svou část kořisti jsem měl hodně rychle v sobě. Byl to spíš takový předkrm a rozhodně bych toho snědl víc, ale nejprve jsem nechal Sillarei, ať si naplní žaludek, případné zbytky si dojím. Vlčka se do toho pustila s vervou, bylo znát, že byla hladová. Jen jsem ji tiše pozoroval, spíš než do masa se pustila do vnitřností, které byly chutné, o tom nebyl pochyb. "Dobré, že?" máchl jsem ocasem a očistil si tlamu a tlapy, na kterých se krev také usadila.
Sillarei byla drobná a ještě stále poměrně malá, možná menší než by v jejím věku měla být, tudíž toho jídla zas tak moc nepotřebovala. Když dojedla, usmál jsem se a rozhodl se dojíst to, co zbylo. Brzy bylo po zajícovi a zbyla jen hlava, srst a končetiny. Opět jsem si očistil tlamu, abych vypadal trochu a pohlédl na dcerku. "Tak jdeme tedy hledat sourozence a maminku?" zazubil jsem se a zvedl se ze země, pomalu jsem se rozešel směrem ke středu smečky, přičemž jsem se ohlížel na vlče, které mě následovalo.

Ještě několikrát jsem si olízl tlamu od krve a spokojeně mlaskl. Chtělo by to ještě jednoho zajíce, jinak se z toho oba nenajíme, ale já neměl ještě naštěstí takový hlad a věděl jsem, že to ještě nějakou chvíli vydržím. Sillarei hned přiběhla k našemu úlovku, ale krev se jí zrovna nelíbila. Ušklíbl jsem se a zajíce k ní přisunul. "Zasloužíš si ho, krásný výkon," zazubil jsem se a posadil se do sněhu.
K zajíci přeci jen přičichla, a dokonce se do něj i pustila, ale moc jí to nešlo, než aby se dostala k masu, ho celého oslintala. Pobaveně jsem se zasmál. Hned se otočila na mě, přičemž mi jasně dala najevo, že s tím chce pomoc. Zvedl jsem se a zajíce jsem roztrhal tak, že měla krásný pohled na maso, ke kterému se tak moc chtěla dostat. "Tak tady máte, slečno," vybídl jsem jí a já si také kousek vzal. Maso bylo mladé, chutnalo mi. "Pořádně se najez, abys měla dostatek energie, hm," pousmál jsem se a jen hleděl na bílou vlčici, která se pustila do jídla.

Soustředil jsem se na pachy, ale zároveň i na Sillarei, kterou jsem se snažil něco přiučit ohledně lovu. Přikrčil jsem se k zemi a ona to opakovala po mně, avšak zapadla do sněhu, musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Z toho všeho se zas stala hra, pousmál jsem se a sledoval její kreace, které vytvářela. Musel jsem se opět pobaveně usmát, když hlavu zabořila do sněhu a zřejmě si jej nabrala i do tlamy. Studilo to, což bylo hned znát na jejích dalších reakcích. "No jo, studí," prohodil jsem stále pobaveně.
Následně se opět začala soustředit na zajíce, kteří byli před námi. Pokynul jsem hlavou, pomalu jsem se společně se Sillarei plížili k jídlu. Avšak zajíci byli poměrně pozorní a všimli si, že se něco děje. Zastříhal jsem ušima a přimhouřil oči. Doufal jsem, že aspoň jednoho se nám podaří ulovit. Do toho se opět vložila dcerka, která si všimla hromadě sněhu, do které se rozeběhla a skočila přímo do ní. Zajíc, který byl nejblíže ztuhl strachy, zbytek prchnul. Na nic jsem nečekala a co nejrychleji se rozeběhl. Zajíc chvíli ještě stál jako tvrdé Y, nakonec se dal na úprk také, avšak já měl dostatečnou rychlost jej dohonit a srazit k zemi, přičemž jsem se mu zakousl do hrdla. Hned jsem cítil teplou krev, která se mi rozlila v tlamě a i do sněhu. Po pár chvílích byl zajíc mrtvý. Položil jsem jej do sněhu a pohlédl na Sillarei, která skončila v hromadě sněhu. "Tak pojď, ty šikulo," zazubil jsem se a olízl si krev z tlamy.

Když jsem viděl, jak si hraje ve sněhu a má z něj takovou radost, tak bych se hned taky vrátil do vlčecích let, kdy jsme si také takhle ve sněhu hráli a já přitom si hrál na alfu pro zbytek vlčat. A teď? Alfou jsem a mám své potomky, kteří si ve sněhu hrají stejně jako já před x lety.
Zajíc vlče vytrhl ze hry ve sněhu a hned byla po mém boku. "Takže Ahvaryan s Rýdií tě něco učili nebo ne?" optal jsem se a zastříhal ušima. Byl jsem na její lovecké začátky dost zvědavý, upřímně jsem snad Alyannu, Aileen ani Azraela lovu neučil, což mě zpětně mrzelo, ale mohl jsem si to vynahradit teď se Sillarei, která byla z toho nadšená. Zastavil jsem se na konci území a ukázal, jak by měla zavětřit okolní pachy. Sklonil jsem k ní hlavu a hleděl, jak napodobuje mé pohyby. Bylo vtipné, jak funěla, rozhodně to bude chtít ještě trénink, ale to je jasné. Dle další její reakce jsem hádal, že pach zajíce zavětřila. "Výborně," usmál jsem ji a tlapkou ji lehce poklepal po hlavě jako pochvalu. "Teď musíš být opravdu potichu, abys je nevyrušila, pak by ti utekli a byla bys bez jídla," upozornil jsem a pomalu šel blíže. Snažil jsem se být potichu, ale sníh nám pod nohami křupal a to jsem zrovna ovlivnit už nedokázal. V dálce jsem je již spatřil. "Vidíš? To jsou zajícové," pohlédl jsem na ni a přitiskl se blíže k zemi, jak jen mi to vrstva sněhu dovolila. Pomalu jsem se začal plížit. "Zkus to... Až budeš dostatečně blízko, můžeš se po jednom vybraném vrhnout," pověděl jsem, ač jsem si nebyl jistý, zda jsou jí moje slova užitečná, nikdy jsem moc nikoho lovit neučil, tudíž jsem asi nebyl zrovna dobrý učitel, ale holt jsme si museli vystačit s tím, co jsem mohl vysvětlilt.

<--- úkryt

Nad hrou Sillarei a kardinálem jsem se musel rozplývat. Líbila se mi ta nevinnost, která z obou sršela a když jsem je tak pozoroval, začínal jsem si malého červeného společníka oblibovat. Sice já nevěděl, co s ním mám dělat, ale byl to spíše asi společník dcery, která si s ním dokázala opravdu vyhrát, když tu neměla sourozence, se kterými by si mohla hrát. Kdepak jsou. Povzdychl jsem si a následoval bílou vlčky ven, která vyrazila jako střela.
Zastavil jsem se před vchodem, protáhl se a rozhlédl se po zasněženém lese. "To je krása, že," dloubl jsem do Sill a pomalu se rozešel pryč od úkrytu. Cítil jsem Ahvaryana s Rýdií a někde se tady pohyboval i Navin s Rhaaxinem. Po Athai a vlčatech jako by se slehla zem. Nelíbilo se mi to, ale doufal jsem, že všechna jsou s matkou, která se o ně jistě dokáže postarat, nechtěl jsem přemýšlet na negativními scénáři.
Pohlédl jsem na bílou a pousmál se. "Připravena na lov ušáka, hm?" byl jsem zvědav, jak se jí to podaří. Rozešel jsem se na druhý konec lesa, směrem k moři, kde bývá větší klid a mohl by tam nějaký ten zajíc být. "Tak jdeme, určitě máš hlad," hravě jsem do vlčice šťouchl a rozeběhl se, ale takovým tempem, aby mi stačila.
Dostali jsme se do cíle. Zavětřil jsem a měl jsme pravdu, ušáky jsem tu cítil a pokud budou na dobrém místě, měli bychom ho ulovit, do moře přeci neskočí. "První bod. Musíš zachytit pach," vysvětlil jsem a podíval se na ní, přičemž jsem jí to ukázal. "Zkus. Cítíš něco?" rozhlédl jsem se kolem, zatím jsem je neviděl, museli být někde mezi stromy, ale věděl jsem, že jsou poblíž.

Spal jsem opravdu tvrdě, bylo znát, že mé tělo ten spánek už opravdu potřebovalo. Usmíval jsem se, byl jsem spokojený, že u sebe mám Sill, ač mi tu chyběl tedy i zbytek rodiny, avšak pořád lepší než tu být zcela sám.
Vzbudil mě hluk a zvuky od dcery, která se rozhodla si zase začít hrát s červeným ptáčkem, který mě už nějaký čas sledoval a já nevěděl, co s ním mám dělat. Byl pěkný, k jídlu nebyl, byl moc malý. Vlastně tak maximálně sloužil jako hračka pro vlčata.Zvedl jsem hlavu a pousmál jsem se. "Koukám, že už máš dost energie, když tu proháníš červeného, co," zazubil jsem se a ohlédl se na kardinála, kterému to nijak nevadilo, necítil se ohroženě. Povylétl ke stropu a pak se vrhl směrem k Sillarei a skončil jí na hlavě, kde ji párkrát dloubl do hlavy a roztomile pípl. "Z vás asi budou kamarádi, když vás tak sleduji, hlavně ho nesněz, jinak už tu nebude," lehce jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu a následně se zvedl ze země.
Protáhl jsem se, slyšel jsem zakřupání mého těla. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl ke vchodu z naší jeskyňky. "Tak tedy jdeme ven?" prohodil jsem spíše řečnickou otázku, nemusel jsem ani čekat na odpověď, bylo mi jasné, že se ven těšila. Prošel jsem okolo ostatních jeskyněk, kardinál mě následoval, několikrát jsem se ohlédl, zda Sill jde za mnou a poté se vydral na povrch.

---> území