Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- území

Doufal jsem, že Zarina mi poví víc o tom, co se Rhaaxinovi stalo, ale nevěděla. Ani mě nenapadalo nic kloudného, co se mu mohlo stát, ale myslím, že to zjistíme, až se k vlkovi dostaneme. "Ah, to nezní moc pěkně," střihl jsem uchem a při představě, jak se proti vám postaví vlastní magie, se mi dělalo úzko. Kdo ví, jak na tom ta yalorská vlčata byla, zřejmě měla magie, které se tady běžně nevyskytují? Nebo jde o něco jiného? Těžko říct, ale bylo jasné, že mu musíme jakkoli pomoci.
Běžel jsem za vlčicí, co mi síly stačily. Pořád jsem přemítal nad tím, jak vlk může ztratit kontrolu nad svou magií tím to způsobem, že je nebezpečný sobě ale i svému okolí. V tuhle chvíli jsem i přemýšlel, jak to všechno zastavit, ač jsme ještě nedorazili na správné místo, kde by se měl Rhaaxin vyskytovat. Na Zarinina slova jsem už víc nereagoval, neměl jsem co k tomu více dodat.
Konečně jsem viděl Rhaaxina ležícího na zemi a vedle něj hnědou vlčici, kterou jsem neznal. Zarina ji oslovila, spíše na ni křikla jako Ásleif. Aspoň vím jak se jmenuje a nemusíme se zabývat formalitami v tuhle nepříjemnou chvíli. Zastavil jsem se až u béžového a sjel ho pohledem, nevypadalo to vůbec dobře. "Rhaaxine, pokusím se ti pomoci, jak nejlépe svedu," vydechl jsem k němu a rozmýšlel jsem, co udělat. Iluze. Ano! Nic lepšího mě v tuhle chvíli nenapadlo a možná to byla i jediná možnost, jak mu od bolestí ulevit, alespoň na chvíli. Zavřel jsem oči a velmi se soustředil na svou magii, díky ní se mi podařilo vyvolat iluzi přímo na Rhaaxina. Mohl cítit úlevu od bolesti, která náhle ustupovala a klid na duši, jako kdyby se snad tohle nikdy nestalo. Mohl si připadat, že to byl jen pouhý sen a teď je zcela v pořádku, ač nebyl. "Budeme ho muset dostat na území, do úkrytu, teď by neměl cítit bolesti," vydechl jsem lehce vyčerpaně. Běh a použití iluzí s mým stářím nebylo zrovna nejlepší kombo.

Zarina byla dost vyčerpaná a zmožená a mě nenapadl žádný důvod, co by se mohlo stát. Nevypadalo to, že by měla povrchová zranění ani známky boje jsem neviděl, takže jsem netušil, co se vlastně děje. "Zarino, co se děje," naléhal jsem na šedou vlčici a nervózně přešlapával na místě. Vypadlo z ní jméno Navinova syna Rhaaxina. Nadzvedl jsem obočí. "Něco ti udělal?" zhrozil jsem se, ale následně vše dávalo asi větší smysl, než doteď. Zastříhal jsem ušima a úzkostně jsem na vlčici pohlédl. "Cože?!" vyhrkl jsem a hlasitě polkl. "Kde je? Jak se to stalo?" vyptával jsem se a otočil se směrem, kde jsem viděl Navina s Barnatt a jedním z vlčat. Měl by to vědět, ale momentálně bylo důležité se o Rhaaxina postarat.
Jemně jsem do Zariny šťouchl. "Klidně tu zůstaň, odpočiň jsi, jen mi řekni, kde je," vydechl jsem, ale to už byla na nohách. Já jen tiše přikývl a následoval ji, kde by béžový vlček měl údajně být.

---> Zlatý les

Poměrně hlasitě jsem zasmál na reakci Sisi ohledně vlčat. "Nějaký úrodný rok, co ti budu povídat," ušklíbl jsem se a podíval se do dáli na tři další zbylé potomky. Měl jsem trochu obavy, že tohle byl poslední náš vrh, vzhledem k tomu, že tohle jsou ještě prcci a já již nejsem rozhodně mladý. O to víc jsem se chtěl snažit, abych neopakoval chybu jako s vrhem předtím.
"Bacha co nabízíš, aby ti s pírky nevzala celé ucho," opět jsem se zasmál a podíval se na Sillarei, která byla z naší cesty nedočkavá. "Jdeme, neboj se," ujistil jsem vlčku a pokračoval dál v cestě za jídlem. To opět před námi proběhlo další z malých zvířat, které se tady v lese nacházeli. To se bílá vlčice rozhodla za ním skočit do křoví. Nemohl jsem jinak, než se opět smát. Bylo to roztomilé, jak se snažila poslechnout instinkty a pokusit se něco si ulovit. Sic v křoví bojovala a i na sebe upozorňovala, tak se jí nakonec podařilo vymanit ze sevření křoví bez jakékoli pomoci.
Se soucitem jsem pohlédl na Sisi. "Rozumím, také jsme zanedbali naše první vlčata, tak se teď naší chybu snažíme napravit na těch nových uzlíčcích štěstí a snad se nám to podaří," pousmál jsem se a opět pohlédl na pruhovanou slečinku.
Hádám, že se k lovení snad ani nedostaneme, nebo nám to nebylo přáno. Po chvíli kráčení lesem jsem zaslechl táhlé a zoufalé vytí, které bylo poměrně daleko od nás, ale věděl jsem, že se děje něco vážného, co nemůžu nechat být. Otočil jsem se na dvě bílé vlčice. "Něco se stalo, musím to jít zkontrolovat, Sisi, pohlídej Sillarei, případně za námi dojděte, ale musím běžet. Věřím, že to spolu zvládnete," řekl jsem k Sisi a sklonil hlavu k Sillare. "Neboj se ničeho, teta Sisi se o tebe dobře postará," olízl jsem ji a rozeběhl se za vytím. Neměl jsem obavy nechat Sisi s mou dcerou, přeci jen mohli mě pomalu následovat.
Jak jsem se blížil, viděl jsem i Athai se zbytkem vlčat, která se prozatím držela její maličkosti. Jen jsem se spěšně pousmál a nezastavoval. Musel jsem se tam dostat co nejdříve to šlo. Spatřil jsem jeden ze zlatých stromů, u kterého ležela Zarina. Vyděsil jsem se, netušil jsem, co se jí vůbec stalo. "Zarino! Jsi v pořádku? Co se stalo? Potřebuješ pomoc?" začal jsem se vyptávat a sledovat její tělo, zda nenarazím na nějaké zranění. Což jsem naštěstí nevypozoroval, ale jistě se něco stalo.

Poslouchal jsem Sisi a zároveň koukal na Sillarei, která zrovna hypnotizovala Sisiiná pírka za uchem. Bylo mi jasné, že by si s nimi ráda pohrála, ale to by bílá vlčice nebyla moc nadšená, kdyby jí tohle škvrně začalo tahat za ucho. "No ano. Já s Athai máme čtyři vlčata a před létem se dvě narodila Barnatt a Navinovi," pousmál jsem se na Sisi. "Nová krev pro smečku je potřeba," zazubil jsem se pobaveně. Avšak kdo ví, jak tady ta nová krev dlouho vydrží. Přeci jen Navinova yalorská vlčata se tady zrovna moc nezdržovala, to samé Aileen s Alyannou. Pak povyrostou ti naši a taky pláchnou do světa.
Zastříhal jsem ušima a oči sklopil na dcerku a usmál se. "Koukám, že se ti líbí Sisiina pírka, co?" polaskal jsem ji na hlavě a pohlédl na Sisi. "Bohužel to tak je. I já jsem časem odešel od svých rodičů, stejně jako Azrael, Aileen i Alyanna. Tihle taky časem odejdou. Je to prostě přirozené ať se nám to líbí nebo ne," vydechl jsem. "Ale třeba se ti poštěstí a budeš to moci zažít znova," povzbudil jsem kamarádku. "určitě nevadí," odpověděl jsem. "Tak co Sillarei. Budeš si moci vyzkoušet ulovit něco jiného než pírka na uchu. CO taková veverka nebo lasička, co na to říkáš?" pozvedl jsem obočí, dle její reakce jsem poznal, že se jí plán líbí a dal se opět do pohybu.

Mazlení jsem si užíval jak já, tak i Sillarei, která se usmívala. Cítil jsem se díky tomu jako za mlada, když jsem já dováděl nejen se sourozenci, ale také s ostatními členy tehdejší mé smečky. Docela mě zajímalo, jak to tam vypadá teď a pokud se smečka nerozpadla, kdo tam zůstal. Avšak tušil jsem, že moji rodiče možná již nebudou mezi živými, přeci jen já už byl docela starý, natož rodiče. Při téhle myšlence jsem trochu posmutněl, viděl jsem je naposledy před dávnou dobou, ještě že jsem se s nimi rozloučil v dobrém, jinak by mě to užíralo do konce mého života.
Pomalým krokem jsem se chtěl vzdálit od rozruchu v centru smečky. To jsem se ale zastavil, když jsem zaslechl Sisi. Moje dcera sledovala veverku, která před námi přeběhla a nevšimla si, že jsem zastavil a nabourala přímo do mé zadní nohy. Sklonil jsem k ní hlavu a pobaveně se pousmál. Jemně jsem ji olízl a hlavu opět pozvedl, otočil jsem se k Sisi s úsměvem. "Ah ano. A to jsou a dost hraví taky," dodal jsem pobaveně a poočku sledoval Sillarei, která se schovávala mezi mými tlapami. "Tohle je Sillarei, viď?" opět jsem k ní sklonil hlavu. "Zrovna se chystáme najít něco k snědku," poznamenal jsem k bílé vlčici. "Gwyn? Ten byl naposledy na smečkovém setkání, ale jinak jsem jej neviděl," pověděl jsem soucitně k Sisi. "Je mladý, jistě objevuje svět," dodal jsem a pohlédl opět na mou dcerku. Nelíbila se mi představa, že za chvíli vlčata vyrostou a budou chtít také objevovat, ale zabránit jsem tomu nemohl.
Opět jsem se dal do pohybu. "Můžeš jít s námi, nebo si můžeš jít odpočinou do úkrytu, případně se Athai jistě šikne pomoc s těmi třemi piraněmi," zasmál jsem se a pohodil ocasem. "A co ty? Veverku by sis dala?" šťouchl jsem do ni něžně čenichem.

Ležel jsem na zemi a nechal Sillarei ať se po mně válí, jak se jí zachce. Byla lehoučká a drobná, tudíž mi to vůbec nevadilo a ani v ničem nebránilo. Jemně jsem ji olízl, když se přitulila k mému krku a věnoval ji šťastný výraz. Jak by taky nemohl být šťastný, když za poslední dva měsíce jsem si užíval svých potomků, především Sillarei, která se oddělila od zbytku a někdo ji musel hlídat. Překulil jsem se na záda, přičemž bílá vlčka byla na mém břichu. "Ještě pár měsíců a budeš ještě větší než teď a to mi stojí na břiše," zasmál jsem se, ačkoli jsem doufal, že to neuteče tak rychle jako s Azraelem, Aly a Aileen. Nerad bych o to přišel znovu jako předtím. Dost mě to mrzelo, ale v tuhle chvíli jsem s tím nemohl nic dělat. Proto jsem se snažil neudělat onu chybu po druhé.
Chvíli jsem se s vlčkou mazlil, když mi začala strkat její tlamičku do té mé. Zastříhal jsem ušima a opatrně se překulil opět na bok, tak aby Sill nedopadla tvrdě na zem. Tušil jsem, o co jí jde a její kručící žaludek mě v tom utvrdil. "No, můžeme zkusit něco najít, ale uvidíme, zda tedy teď něco bude, přeci je tu docela dosr rušno," řekl jsem k vlčeti a začenichal. Byl tu Navin, Barnatt a zřejmě i jednoho z jejich vlčat. Pousmál jsem se a zvedl se na nohy. "Tak poběž," vybídl jsem ji a rozešel se dál od zbytku smečky. Náhle jsem zaslechl pozdrav a hlas, který mi byl dosti povědomí. Trhl jsem sebou a spatřil Sisi. "Ahoj Sisi!" zavrtěl jsem ocasem. "To je tetička Sisi," vysvětlil jsem dceři a vyčkával, zda půjde k nám či nikoli.

Vůbec se nevzdávala a můj ocas stále pevně svírala ve své tlamičce. Sice to stále bolelo, ale co bych neudělal pro svou dcerku, která se rozhodla si hrát s mou oháňkou, ze které takhle nic moc zjevně nezbude. Několikrát jsem jím zamával a nakonec se mi jej podařilo zachránit ze chřtánu Sillarei. Té se to moc nelíbilo a když jsem jej zvedla a ona mi narazila přímo do zadku.
To už mi ale na zádech postával ptáček, kterého jsem měl na zádech a vlastně jej získal u toho šedého vlka v lese, kde nabízel všelijaké věcičky. Upřímně jsem na to zapomněl a ani nevím, kde se toulal. V tu dobu mi to bylo zcela jedno, vzhledem ke stavu, ve kterém jsem byl. Otočil jsem se a červeného drobečka si prohlédl. Ani jsem se nedivil, že bílou vlčku zaujal natolik, že se mi začala sápat na záda. Bylo mi jasné, že ho chce jako hračku, ale tenhle ptáček na to rozhodně nebyl dělaný. "Ten není k jídlu," upozornil jsem dceru a lehl si na zem, přičemž ptáček se vznesl výš, aby na něj SIllarei nedosáhla.

Sillarei se nepodařilo na houby dosáhnout, vlastně to ani nevadilo. Kdo by jí pak ty houby vyndaval z tlamy. O to jsem nestál. Poodstoupil jsem od stromu a kecl si na zadek. Občas jsem pohlédl na Athai a zbytek vlčat, která se prozatím držela úkrytu. Za to bíločerná vlčka už objevila kouzlo cákajícího bahna a hned se pustila do poskakování v něm. Bahno se dostalo i na mojí srst, kde se jakž takž skrylo, zato ona byla pomalu celá hnědá. "To je bahno. Vznikne, když prší z oblohy na zem a pak smícháním hlíny s vodou máš tuhle zábavu," vysvětlil jsem s úsměvem a oklepal ze sebe všechno, co šlo. Přesto jsem nebyl dokonale čistý, což mi nijak nevadilo. Vlčka se pustila do dalšího objevování a skončila u mého ocasu, který byl zřejmě pro vlčata dost zajímavý, už v úkrytu si získal pozornost mého syna a teď zaujal i maličkou Sillarei, která se bez okolků do něj zakousla. Bylo znát, že se do něj bezmyšlenkovitě zakousla. Přimhouřil jsem oči, když s ním ke všemu začala trhat z jedné strany na druhou. Docela to bolelo, ale dalo se to vydržet. "Abych nekousnul já tebe do ocase, hm," zasmál jsem se a začal jsem se snažit si svůj ocas vymanit z její tlamičky plné ostrých zoubků.

<--- úkryt

Athai souhlasila jít s malými ven, byl jsem rád, že konečně vylezu ven na čerstvý vzduch. Byli jsme v úkrytu docela dlouho a už jsem se začínal nudit, stejně tak jako vlčata, pro která to musela být jistě už dlouhá chvíle. Opatrně jsem vzal Sillarei za kůži na krk, což se jí moc nelíbilo, ale jinak to nešlo. Athai se postarala o zbytek potomků a konečně jsme byli venku.
Musel jsem uznat, že i já jsem musel přimhouřit oči, když jsem po takové době vešel na světlo. Naštěstí si moje oči na to opět rychle zvykly a já se konečně mohl pokochat zlatými stromy a užít si čerstvého vzduchu. Spokojeně jsem hleděl na svou rodinku a odfrkl si. Pohlédl jsem na Sillarei, které bylo v očích vidět, že chce zkoumat. Jen jsem s úsměvem pokýval hlavou a sledoval, jak se rozeběhla. Bylo to roztomilé, jak byla ještě malá a užívala si takových drobností, které pro dospělé byly zcela normální a ničím nezajímavé. Malá vlčka hned narazila na trny, které rozhodně nebyly nikterak příjemné, pobaveně jsem se zasmál, když odskočila. Ovšem nevzdávala se a hned zkoumala dál. "Půjdu ji ohlídat," řekl jsem k Athai a rozešel se za svou malou dcerkou. "To je houba, nic k jídlu," vysvětlil jsem ji a čenichem ji pomohl, aby se k houbě na stromě dostala blíže. "Hlavně to nejez," upozornil jsem ji. Dost pravděpodobně to bylo marné, byla vlče, které chtělo všechno zkoumat a bylo jedno čím, zda tlamou, čenichem nebo očima.

ZDRAVÍM SMEČKO,
hezky k prvnímu dni v dalším měsíci se ohlašuji s pár změnami.

Jednak začnu povyšováním, kdy za poslední dvě smečkové rychlohry byli povýšeni: Alyanna na deltě, Gwyn a Rhaaxin na kappě, Tiara, Ahvaryan, Mireldis a Zarina na kappě a Aileen na deltě. Avšak chtěla bych také upozornit Sisi, Gwyna a Atroxe o zvýšení aktivity a především ve smečce. Za povýšení si můžete říci o odměnu. Informace najdete v nápovědě o smečkách.
Určitě moc rádi přijmeme další vlky do naší smečky. Stačí přijít na smečkové území, nebo si případně hru domluvit předem.

Došlo taky ke změně (opět) smečkové hry, která by teď měla být atraktivnější než ono pexeso. Stačí na stránce smečky rozkliknout odkaz "Smečková hra Zlaté" a tam se dozvíte vše potřebné. Veškeré listy jdou získat od dnešního dne mimo roky ve smečce a povýšení, ty se počítají.

A rovnou, abyste mohli získat lístek navíc, přináším vám neherní akci. Půjde o básničku na téma Zlatá smečka. Dávám vám volnou ruku v délce básně, avšak pár veršů nebude dostačující na plnou odměnu. Mimo jiné, pokud některá z básní bude povedená, ráda bych ji vyvěsila sem na nástěnku.Básně zasílejte do vzkazů nebo na discord do 11. 11. 2020.
Můžete získat 2 listy do smečkové hry.

Pac a pusu,

Přimhouřil jsem oči a tiše vlčici dál sledoval. Vůbec se mi nelíbilo, že tady byla, ale dle jejích slov ji sem pozvala Athai. Bílá vlčici následně slova vetřelkyně potvrdila. Nic jsem na to neřkl, jen jsem na ni nepříjemně hleděl. Nechtěl jsem už plýtvat slovy na někoho, kdo si to ani nezasloužil a byl ke všemu arogantní. Naslouchal jsem konverzaci mezi vlčicemi, přičemž jsem sem tam koukl i na vlčata, která si z cizinky nic nedělala a jen si hrála. Pousmál jsem se, bylo vidět, jak jsou ještě nevinní a nezkažení světem, který je čeká.
Netušil jsem, jak dlouho se ty dvě vykecávaly, ale barevná se konečně rozhoupala k odchodu z úkrytu. Jen jsem si nespokojeně odfrkl a položil hlavu na tlapy. "Ta byla fest otravná, někoho takového bych ve smečce ani nechtěl," prohodil jsem k Athai už klidněji. "A vůbec, potřeboval bych na vzduch. Půjdeš taky a vezmeme vlčata? Už jsou dost velká na to, abychom je nemuseli držet na tak malém prostoru, hm?" zvedl jsem se a drcl do mé partnerky. "Co vy? Chtěli byste jít ven a prozkoumat i jiné části našeho smečkového území?" zazubil jsem se na svá vlčata a lehce zahoupal ocasem ze strany na stranu. Do toho i drobňoučká Sillarei se rozhodla objevovat i něco jiného, než naší již nudnou jeskyni. Vylezl jsem z naší části a jemně bíločernou vlčku olízl na hlavě. "Tak poběž," vyzval jsem svou dceru a rozešel se k východu. Pakliže mě Sillarei následovala, vzal jsem ji jemně do zubů a vynesl ji ven.

>> území

Přicházím s vyhodnocením, které nebude vůbec nijak dlouhé. Mrzí mě, že účast byla taková, jaká byla a zrovna tahle akce nebyla zas tak časově náročná jako jiné. Takže u mě máte všichni černý puntík, který si budu moc dobře pamatovat!
Avšak plusový bod mají ti, kteří se zúčastnili. A tím je Mireldis a Xander, kteří zaslali moc pěkné obrázky, pokud se budete chtít o to podělit s ostatními, tak můžete v kreslícím koutku. Za odměnu získáváte 30 kšm a 3 mince a máte u mě ten plusový bodík, který se vždycky hodí! Vám moc děkuji za účast a čas strávený nad kreslením, vážím si toho ♥

Pousmál jsem se na vlčici. "Hlavně všechno brát pozitivně, viď?" zazubil jsem se na Athai a spokojeně si oddechoval. Cítil jsem, jak mi je lépe a lépe a zraněné na noze je na tom také lépe. Ještě chvíli a budu zase plný sil a energie, avšak teď nemám v plánu opouštět Athai a naše potomky a vůbec, těch dobrodružství mám teď až až.
Dost mě zarazilo, že ve válce zemřel tak mladičký vlk a pro co? Pro blbce, kteří nemají nic lepšího na práci, než útočit na jinou smečku? Ubohé. "Taková škoda, ať je mu země lehká," utrousil jsem sklesle, ale můj pochmurný výraz se změnil v dost naštvaný, když ve vchodu jeskyně stála ta otravná vlčice z lesa. I vlčata zaujala "bojové" postoje, ačkoli to bylo spíše roztomilé, nikoli děsivé, přesto jsem se na ně musel pyšně usmát. Nic víc jsem již neříkal, jen jsem na ni nespokojeně hleděl, neměla tu co dělat a ani neměla tu slušnost odpovědět na mé otázky, hlavně že se přifařila do smečkového úkrytu.

Herní část
Jméno vlka: Enzou
Sám/skupina: dvojice s Vidarem
NPC
Kde začneme: Rest

Pobaveně jsem se zasmál. "Jo? Ale co ty moje šediny,ty nikoho dvakrát nezastraší," zavrtěl jsem hlavou a odfrkl si. Bylo mi hned o něco lépe, jak jsem si tu v klidu a v teple ležel. Tohle mi taky chybělo a myslím, že na nějaké delší průzkumy teď nebudu mít chuť. Tohle mi bohatě stačilo a stejně mám tu vlčata, o která bude potřeba se starat a i o smečku, kdo ví kdy sem někdo vtrhne jako ti cizáci a budou to tu chtít zničit, museli jsme být připraveni na všechno.
Vykulil jsem oči. "Válka? Kde? Nic jsem nezaznamenal..." vůbec jsem o nějaké válce neměl ponětí, ale byl jsem moc rád, že se ani Athai, ani dcerám nic nestalo. "A jsou všichni v pořádku? A co se týče cizáků, snad nám dají pokoj," nic jsem v tuhle chvíli nemohl ani dělat a doufal jsem, že členi smečky by v případě nepokojů pomohli.
Deiron si mezitím ustlal uprostřed jeskyně, musel jsem se pobaveně pousmát, bylo to rozkošné. "Jaký spáč se nám to tu probudil," olízl jsem Atraye po hlavičce a usmál se. I jemu se otevřelo očko. Měl zemi jako já. "To je velký svět, viď?" broukl jsem k němu a čenichem jej láskyplně pošimral. Zřejmě jej probudil hlad, když jsem viděl, jak se rychle plazí k Athai. Rozhodně vypadal zdravě a i spokojeně. I Sillarei se postupně otevřela očka. Byl jsem za všechny čtyři moc rád, byli nádherní a já jsem byl neskutečně šťastný, že tyhle pocity mohu prožívat znovu.
Nadzvedl jsem pysky, když jsem ucítil onu vlčici, která byla v lese. Hrdelně jsem zavrčel, jak se vůbec opovažovala jít až sem do úkrytu? Taková drzost. "Co tady děláš, nikdo se tě o tvou přítomnost neprosil," chladně jsem na vlčici kouknul, přičemž se mi na krku naježila srst. Vůbec jsem nechápal, že sem vůbec šla, na území smečky, kde ji kdokoli mohl napadnout a jít až k nám do úkrytu, kde teď máme vlčata.