Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povoleno

Povoleno

Povoleno

Povoleno

Zavrtěl jsem hlavou. "Bude to dobré, jen to teď chce hlavně odpočinek," pousmál jsem se a podíval se na nejhlubší ránu na přední noze. "Ale z toho bude pěkná jizva," broukl jsem tiše a opatrně si ránu olízl. Krev stále tekla, ale nijak výrazně. Jak jsem byl v klidu, tak i ta krev tolik netekla. "Se prospím a bude hned čilý jako předtím," řekl jsem pobaveně k Athai, ačkoli jsem si byl vědom, že jsem prostě už starý a všechno je teď fyzicky náročnější než před lety. "Já vím... Víš moc dobře, že tohle bych si jen tak nenechal ujít, ale... no víme jak jsem na tom byl," povzdechl jsem si. "Náhodou bych určitě vymyslel něco skvělého!" zazubil jsem se na ni. Ale jo, jména která vybrala byla pěkná, to jsem musel uznat. "Někdo ukecaný být musí," zasmál jsem se a pohlédl na malého Atraye.
Docela mě zajímalo, co se tu stalo s Aileen. "Ach...Pravda, měli jsme jí to říct a Aly taky, ale přijde mi, že k tomu nebyla příležitost," sklopil jsem uši. "Nejsi špatná matka, Athai," povzbudil jsem ji a natáhl k ní hlavu. Jemně jsem vlčici olízl na tváři a pousmál se. Pravda, tolik času jsme jim nevěnovali, kolik bych si přál, teď to můžu leda jen vynahradit, ale těžko říct, zda by o to měla vůbec zájem.
Hleděl jsem na Deirona, který sepo mém olíznutí rozplácl na zemi. Zasmál jsem se a jemně do něj šťuchl čenichem. Ten se brzy vydal k matce, jak zjistil, že není něco v pořádku. Pohled mi po chvíli přistál na druhém synovi, Atrayeovi,který se plazil, ale dost zvláštním způsobem. Na to jsem se hlasitě rozesmál. "Ath, koukej," vyzval jsem ji. Dokonce se pak maličký převrátil na záda, přičemž vypadal jako brouček, který se chce dostat zpět na nožky. Nakonec se mu podařilo doplazit k mé tlapě, do které několikrát narazil, zrovna to byla naštěstí ta zdravá. Úspěšně se překotil přes mou tlapu a žuchnul. "Šikovný vlček jsi, Atrayi,"tiše jsem k němu zašeptal a laskal ho čenichem po hlavě, když brzy na to usnul.
Sillarei stále chrupkala u Athai a Deiron s Merlin byli u matky a snažili se ji utěšit. Chtěl jsem říci něco utěšujícího, ale v tom jsem jsem si všiml Deironového mžourání a poté i jednoho očka u Merlin. "Athai... Začínají rozlepovat oči," pronesl jsem šťastně, doufal jsem, že tím Athainé starosti na chvíli odejdou pryč.

Vyčerpaně jsem ležel na zemi a sledoval ty drobátka, která jsem tady před sebou měl. Byla opravdu nádherná a hned jsem si je zamiloval. "Jste nádherní," pronesl jsem nim láskyplně a usmál se. Hlavu jsem otočil na Athai. Dost mě od ní mrzelo, že ještě se jmény nepočkala, přeci jenom byli na světe opravdu chvíli a určitě by to nějakou chvíli vydrželi i beze jména. "Hm..." zabručel jsem. Jména jsem si tedy hned zapamatoval, byla pěkná, ale stále bych byl raději, kdyby vydržela, nebo kam chvátat.
Zmínila Aileen a ne zrovna v radostném světle. "Co se stalo?!" vyzvídal jsem. Docela mě to vyděsilo. "Je v pořádku?" doufal jsem, že je. Když jsem ji viděl, tak vypadala, ale cestou sem se mohlo něco stát. "A kde vůbec je?" rozhlédl jsem se, nebyla tu, ale cítil jsem její pach.
Hlavu jsem sklonil k vlčatům a pousmál jsem se, když Deiron se ke mě neohrabaně plazil. "Ty jseš ale silák," jemně jsem jej olízl. Z něho bude určitě statný vlk. Když se začal plazit Atray, který byl zřejmě jedlík, musel jsem se nad ním pobaveně zasmát.Toužil po pozornosti. "A co ty? Kam ty cestuješ?" i Atraye jsem olízl a podíval se na své dvě dcery. Merlin byla nalepená na Athai a Sillarei si užívala spokojeného spánku.

<<< Zlatý les přes území

Konečně. Konečně jsem se dobelhal přes území rovnou do úkrytu, kam jsem pomalu spadnul. Lehce jsem se oklepal, abych ze sebe dostal všechen bordel, který se mi za tu dobu nanesl na srst a šel rovnou do naší jeskyně. Cítil jsem Athai a věděl, že je tady. Lehce jsem se pousmál a vešel do naší místnosti. Vydechl jsem a na tváři se mi objevil úsměv, ale záhy na to jsem posmutněl. Nebyl jsem u porodu, nechal jsem ji v tom samotou... Ranilo mě to, chtěl jsem u toho být, ale můj stav po boji mi nedovolil se sem dostat rychleji. Kulhavou chůzí jsem došel k Athai a opřel své čelo o to její. "Promiň mi, že jsem nestihl dojít dřív, ale rychleji mi má zranění nedovolila," pronesl jsem tiše a odtáhl se. Pohlédl jsem na čtyři uzlíky, které byly nalepené na bělostné srsti Athai. "Jsou nádherná," pronesl jsem a oči se mi lehce rozzářily, ale byl v nich stále smutek. Vyčítal jsem si, že jsem tu nemohl pro ni být jako minule. Lehl jsem si z druhé strany a položil své bolavé tělo do kůží. Hlavu jsem položil na tlapy a jen tiše sledoval malé potomky. "Už mají jména?" optal jsem se, chtěl bych být alespoň u toho, když ne u porodu.

<<< Červená louka (přes Sněžné, BUll)

Podařilo se mi úspěšně přenést přes portál do hor, kde jsem párkrát sklouzl, ale nic se mi naštěstí nestalo. Bez další úhony jsem přešel od hor přes louku, která mi už jasně říkala, že jsem skoro doma. Viděl jsem i zlaté stromy, které se přede mnou rozprostřely. Pousmál jsem se a kdyby mi to můj zdravotní stav dovolil, hned bych se rozeběhl rovnou na území, ale bohužel musel jsem se tam doploužit a doufat, že nenarazím na dalšího cvoka, který bude chít mé partnerce rozpárat břicho, vzít si vlčata a pozabíjet další jiné vlky. Snažil jsem se přestat na to myslet, protože se mi to opravdu vůbec nelíbilo.
Konečně jsem se dostal do lesa a v blízkosti cítil i Aileen a další pach, ale nezdálo se,že by tu bylo nějaké nebezpečí, tak jsem jen tiše prošel přes hranice smečky.

>>> úkryt přes území

<<< les Alf (přes Rokli, Nejvyšší horu)

Musel jsem být asi dost mimo, že jsem ani nepostřehl -tedy ze začátku -že jsem opět na tom místě, kde jsme s Mireldis potkali tu ustrašenou vlčici a dokonce jsem spatřil portál, jenže Athai ani Aileen tu už nebyly. Už prošly určitě portálem. Uklidňoval jsem sám sebe a blížil se k němu. Jejich pachy jsem cítil, určitě jsem se nemohl mýlit. Sic jsem cítil i jiné, ale nebyly to pachy těch cizáků a ani nikoho, koho bych znal. Naštěstí jsem ani nikoho tady neviděl, tudíž se mi ulevilo, že se dostanu na území snad už v rámci možností v pořádku.
Přistoupil jsem k portálu, ještě se raději ohlédl, kdyby náhodou se tu někde objevil a následně do něj vkročil a přemístil se opět do hor, kde to již znám.

>>> Zlatý les (přes Sněžné, Bull meadow)

Upřímně jsem pak přestal naprosto vnímat okolí, nevnímal ani rozhovor mezi Athai a tou nevrlou vlčicí, kterou bavilo do mě rýt. Až pak jsem jen ucítil teplo ze strany, kde mě má partnerka držela, abych neslítnul na zem. Jistě bych to nějak zvládl, ale tohle mi moc pomohlo. Netušil jsem ani, kam jdeme, prostě jsem pokládal jednu tlapu za druhou a věřil, že Ath ví, kam jdeme. Vlastně jsem doufal, že jdeme domů. Potřeboval jsem se netáhnout někde v bezpečí, kde mě nečekají nepříjemné vlčice a nebezpeční cizáci. Při cestě - zřejmě- domů jsem konečně trošku začal vnímat a pousmál se na Aileen, která byla v pořádku, jen se nentvářila moc šťastně, asi šlo o její ještě nenarozené sourozence, ze kterých neměla takovou radost jako já a Athai. Vlčici, která tam se mnou byla, jsem zcela odignoroval, ani jsem nevěděl, zda jde za námi nebo svojí vlastní cestou.

>>> Červená louka (přes Rokli, Nejvyšší horu)

Tak je to tady! Máme tu vyhlášení, sic opožděné, ale je tu.
Nebudu to zbytečně okecávat... Zájemci byli 3. Rozhodli jsme se, že prozatím vytvoříme smečku jednu a později bude možná ještě jedna, což se uvidí časem.
A kdo že tu naši novou smečku povede? Einar! Kdo to ještě nepostřehl, jedná se o třetí charakter Zíni. Další dva zájemci nechám utajené, pokud budou chtít, sami se odhalí.
Děkujeme za účast a smečkám zdar!

Vlčice dál rýpala a prostě a jednoduše si to užívala, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit, jen jsem si nad tím odfrknul. Jak říkala, možná bych měl ležet, ale nehodlal jsem si lehnout a pak jen cítit její tesáky v mém krku. Sice nevypadala, že by se po mě chtěla vrhnout a rozsápat mě, ale pořád jsem byl v dost velké nevýhodě, vzhledem ke zraněním a vyčerpání, které jsem si odnesl z boje s cizinci. V hlavě mi to začalo víc šrotovat. Atahi a Aileen! Zorničky se mi roztáhly a já se snažil vstát, musel jsem je najít, co když se jim něco stalo?
"Ne děkuji, myslím, že to bude dobrý," odvětil jsem otráveně barevné vlčici. "Už stejně budu muset jít," pronesl jsem k ní odměřeně a chtěl se už i rozejít pryč, ale to jsem viděl Athai, jak si to k nám míří. Takový blavan ze srdce mi spadl. Moc se mi ulevilo, když jsem viděl, že je dokonce i v rámci možností v pořádku. "Dejme tomu," vydechl jsem jí do srsti na krku a vrčení k vlčici od Ath jsem si ani nevšímal, bylo mi úplně všechno jedno, hlavně že jsem byl zase s ní.

Povoleno pozn. vlčata se nemusí psát přes konkurz, ta můžeš získat mimo něj, tudíž slot můžeš využít na jiného vlka, ale pokud chceš mít jistotu, že vlče získáš (ačkoli nejsou povolená Elli a Lucianovi), tak můžeš využít slot)

Vlčici, kterou jsem kupodivu zahlédl, se ke mě vydala. Pokusil jsem se postavit, ale zrovna dvakrát dobře se mi to nedařilo. Nakonec jsem zůstal v sedu a doufal, že vlčice nebude útočit, to by už po mně určitě bylo. Vlčice rozhodně působila sebevědomě a to mě znervózňovalo. Odfrkl jsem si a zvedl oči ke zvláštně zbarvené vlčici. "Buď zdráva... Boj," na víc jsem se opravdu nezmohl. Neznámá do mě dokonce i rýpla, sice měla pravdu, že jsem vypadal na umření, ale nepřišlo mi to zrovna slušné. Vždycky jsem se snažil s vlky komunikovat při vší slušnosti, ale ne všichni tohle znali a praktikovali. "Chm..." vydechl jsem a oči z barevné nespouštěl. Nebyl jsem si jist, co udělá nebo neudělá. Vypadal jsem staře... Jsem starý a ještě na umření a ona si do mě rýpe. "Dělá ti to dobře?" nadzvedl jsem obočí a mlasknul. Těžko říct, zda by si tohle dovolila k někomu, kdo by byl zcela v pořádku. Mohlo to být jen pouhé siláctví kvůli mému momentálnímu stavu a zrovna jsem ji přišel do rány.

Bez jakýchkoliv slov jsem stále seděl a ani onoho ptáčka od obchodníka jsem si nevšímal, který brzy zmizel. Prostě puf. Toho jsem si vůbec nevšiml. Vyčerpaně jsem položil své bolavé tělo k zemi a ztěžka oddechoval. Bylo znát, že rozhodně už nejsem nejmladší a boje a šarvátky rozhodně nejsou už nic pro mě. Bych se měl spíš někam uchýlit a dožít tam, když jsme nad tím tak přemýšlel. Možná jsem měl ještě spousty let před sebou, ale i tak nikdo nemohl vědět kdy to přijde a já jednou usnu a už se neprobudím.
Zastříhal jsem automaticky ušima hned, jak jsem uslyšel ránu. Líně jsem zvedl hlavu a otočil se. Viděl jsem tam vlčici, která zřejmě narazila do jedle, která stála přímo před ní. Nijak jsem nereagoval, stále ležel a jen na ni upřeně hleděl. Neměl jsem energii na to, abych se snad zvedal. Mohla být nebezpečná, třeba patřila k těm cizákům, ale dokud byla dostatečně daleko, neměl jsem v plánu udělat jakýkoliv pohyb.