Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštvaně jsem hleděl na své soupeře. Ve mě to vřelo vztekem, ačkoli běžně spory se snažím řešit diplomatickou cestou, ale tihle ohrožovali život mojí dcery a ohrožují život mé partnerky a vlčat, která v sobě nosí. Nehodlal jsem, aby se někomu něco stalo. Hrdelně jsem zavrčel na vlka a švihal ocasem ze strany na stranu. Sám sebe jsem v tuhle chvíli vůbec nepoznával. "Mé partnerky se ani nedotkneš," výhružně jsem řekl k černému vlkovi, který se najednou vydal přímo na mě. Naježila se mi srst na krku a vlk hned jak byl u mě, přikrčil jsem se a vlka kousnul do tlapy, nejsilněji co jsem dokázal. Pocítil jsem chuť krve v tlamě. "Ath, jdi stranou, nechci, aby se ti něco stalo," okřikl jsem ji.
Do toho všeho jsem ucítil Aileen, která byla nedaleko od nás. "Aileen," houkl jsem na Athai vyděšeně, přičemž jsem stál v bojové pozici blízko vlka. Odhalil jsem své tesáky a začal dělat kolem něj půlkruhy, stále jsem byl dost ostražitý, abych stihl uhnout nebo se bránit.

Naježila se mi srst na krku a ne zrovna pěkně jsem se díval na ty cizáky, kteří se tu ocitli a zřejmě nás chtěli terorizovat. "Mé partnerky se ani nedotkneš ti povídám," zavrčel jsem na vlka výhružně. Nehodlal jsem něco takového dopustit. Avšak vlci se jen tak zahnat nedali. Jeden, černý vlk, k nám přiskočil ucuknul jsemm avšak nepodařilo se mu skočit přímo na nás.
Ellie a Alyanna se rozhodli běžet za ostatními cizáky, kteří odtud upalovali směrem k horám. Chtěl jsem křiknout na svou dceru, ale byla už ta tam. Doufal jsem, že se jí nic nestane, nerad bych o ni přišel. Poté jsem ty dvě nechal být a věnoval se vlkům, kteří měli v plánu rozpárat břicho mé partnerky a dostat z nich mé potomky. Naštěstí cizinka, která pomáhala Athai se přidala k nám. Vděčně jsem na ni rychle pohlédl a poté se postavil před Ath, hodlal jsem ji bránit celým svým tělem a nehodlal jsem se jen tak vzdát. Věděl jsem, že je to moc dobrá bojovnice, ale nebyla zrovna ve stavu, kdy by to dokázala tak perfektně jako obvykle. "Co chcete?" křiknul jsem na černého, který stál kousíček ode mě, upřeně jsem se mu díval do očí a snažil se z nich cokoli vyčíst.

Sledoval jsem všechny kolem sebe a byl značně zmaten. Stál jsem u Athai a Alyanny, které byly připoutány k zemi. Aly se snažila z lián dostat, avšak moc ji to nešlo. Přiskočil jsem a co nejvíce opatrně jsem se snažil liány překousat. Avšak proti magii jsem teď nic nezmohl. Své jsem v podstatě nevyužíval a přemýšlel, co dělat. Jenže mezitím se nad námi zjevila bublina, která zapříčinila neúčinnost magií. Liány z partnerky a dcery zmizely, jenže pořád tu byli ti vlci, kteří se rozhodli terorizovat.
Průchod se také díky bublině zavřel, jenže to zabránilo vlky poslat tam, odkud jsou. Zamračil jsem se. "Nikdo vám nice nedělá, hleďte si svého," pronesl jsem naštvaně k vlkům. Nakonec ale pár vlků odešlo a zbyli tu čtyři. Nevěděl jsem, zda se vydat za nimi nebo zůstat a zabránit něččemu špatnému a ochránit svou rodinu. Samozřejmě vyhrála rodina. Odcházející vlky jsem nechal být. Pohlédl jsem na vlčici, která nám pomáhala. Vyděšeně jsem se následně podíval na Athai, kterou jsem delší dobu neviděl, ale povedlo se nám mít další vlčata. "Athai, má pravdu, musíš ty a oni do bezpečí," pronesl jsem k ní a pohlédl na její kulatící se bříško. "Nějak to tu zvládneme," zašeptal jsem k ní a pohlédl na Alyannu a Ellie.

<<< Červená louka přes Nejvyšší horu

Běžel jsem, kam jsem myslel, že bych běžet měl. Doufal jsem, že jsem ty dvě nijak svým unáhleným rozhodnutím nevyděsil, ale tak či tak, teď se s tím stejně nic neudělá. Dostal jsem se úspešně, bez zranění okolo hory rovnou na rozlehlou pláni, kde jsem také nikdy nebyl, ale hned brzy jsem cítil pachy, které se ke mě pěkně nesly. Mezi nimi byly moc dobře známe pachy. Zbystřil jsem a nezpomaloval v běhu. Netušil jsem, jak se ten divný pocit ke mě dostal, ale očividně jsem udělal dobře, že jsem jej uposlechl. už z dálky jsem viděl Athai a Alyannu, která opět vypadala zase o něco jinak. Dokonce jsem poznal i tu vyděšenou vlčici, na kterou jsem si vzpomněl. Jenže jsem viděl i cizí vlky, které jsem neznal a nevypadali vůbec bezpečně. Hned jsem zavrčel, když jsem se dostal do jejich blízkosti. Byl jsem zmaten a netušil, co se tu vlastně děje.
Athai a Alyanna měly kolem tlapek kořeny, které je svazovaly. Na nic jsem nečekal a vrhnul se k nim. Byla u nich ještě jedna vlčice, kterou jsem taktéž neznal, ale snažila se jim pomoct. Netušil jsem, co mám dělat dřív. Takhle zmatený jsem dlouho nebyl. "Co se to tu u všech všudy děje?"vyštěkl jsem po cizících a nemohl si nevšimnout trhliny, která tu vznikla a z ní vyšel mohutný vlk, zřejmě jejich vůdce. Propálil jsem je pohledem a vyčkával, co s ebude dít.

Vlčice byla stále vyděšená, ačkoli já i Mireldis si myslím, jsme nepůsobili nijak děsivě. Pousmál jsem se a je tiše přikývl na slova vlčice. Pak nás oba představila, nebyl jsme z toho dvakrát nadšený, ale nechal jsem to tak. Chvíli jsem ještě tiše sledoval vyděšenou tulačku a náhle ucítil blízko pachy, jen jeden jediný jsem znal. Sisi! Usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Bylo zvláštní ji po tak dlouhé době cítit, ale byl jsem rád, že je tu a snad i v pořádku.
Otočil jsem opět hlavu na mé dvě společnice a něco jsem chtěl říci, ale přepadl mě velmi divný pocit, že se děje něco špatného. Znervózněl jsem a těkavě hleděl z jedné na druhou. "Nerad bych vás nějak děsil, ale něco mi říká, že je špatně něco s mou partnerkou," přešlápl jsem. "Půjdu se podívat po okolí. Doufám, že vy dvě to zvládnete. určitě se brzy vrátím za vámi nebo rovnou do smečky," ujistil jsem vlčice s úsměvem a rozeběhl se pryč, kam mi intuice radila.

>>> Ostříží zrak přes Nejvyšší horu

Uznale jsem pokýval hlavou. "To rozhodně ano. Třeba jich tu je víc," prohodil jsem k Mireldis a rozhlédl se. Těžko říct, jak tento ostrov je veliký, ale třeba opravdu někde byl ještě nějaký portál. Vlčice se nakonec rozhodla zůstat se mnou, vůbec mi to nevadilo, přeci jen je dobré více poznat členy smečky a utužit vztahy. Zavrtěl jsem hlavou. "Nene, nevadí," pousmál jsem se na vlčici a zastříhal ušima.
To už před námi byla vystrašená vlčice, která zřejmě nebyla úplně nadšená, že nás vidí. "Nemusíš se bát, my ti neublížíme," promluvil jsem na vlčici opatrně a snažil se ji více neznervózňovat. Nakonec promluvila tak, abychom ji mohli dobře rozumět. Připomněla mi onu vlčici, kterou jsem před dávnější dobou potkal na louce, kde Mireldis. Také byla tak vyděšená a do řeči jí taky zrovna dvakrát nebylo. "Nedaleko je portál, to zlatavé, co se mihotá za námi," odpověděl jsem na otázku a tlapkou poukázal na směr, portál byl odtud vidět poměrně dobře.

Výplaty
Lissandra: 7 kšm
Darkey:4 kšm
Solfatara: 4 kšm

Výplaty
Lissandra: 10 kšm
Zinek: 10 kšm
Taylor: 10 kšm
Solfatara: 8 kšm

Tiše jsem se rozhlížel a brzy na to se tu ukázala i Mireldis. Usmál jsem se a zamával oháňkou. Bylo to zvláštní, že jsme se z hor přesunuli na louku plnou vlčích máků, ale za ta léta jsem si na podivnosti zvykl. "Jo?" zastříhal jsem ušima a se zvědavostí v očích jsem se na béžovou vlčici podíval. "A víš, co byla ta divná věc, která nás přenesla sem? Něco jako teleport?" optal jsem se, docela mi to dávalo smysl, ale zřejmě to nebylo tak daleko, když odtud bylo vidět na druhý ostrov, sice ne pořádně, ale zlaté stromy jsem viděl. Chvílu jsem ještě nad tou zlatavou věcí přemýšlel, ale pak to nechal být. Hlavní je, že se nám nic nestalo, ale zároveň jsme se přesunuli úplně někam jinam.
Přešlápl jsem a pohlédl na vlčici. "Rád bych se ještě porozhlédl, dlouho jsem nikde takhle nebyl, ale pokud chceš, v návratu ti nebráním," kdyby na území nebyla Barnatt, neodcházel bych a nenechával smečku bez dozoru, ale vím, že Barnatt se o smečku dokáže postarat i když tam teď nejsem.
Do toho jsem ucítil cizí pach, rychle jsem se rozhlédl a spatřil černou vlčici. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si ji, nepůsobila nebezpečně ne na první pohled a ještě z vetší vzdálenosti. "Zdravím," houknul jsem odměřeně k vlčici a stál na místě, nepřibližoval jsem se, alespoň prozatím. Byl jsem někde mimo smečku a mimo území, která znám a těžko říct, kdo tady žije.

<<< Sněžné tesáky

Já i Mireldis jsme koukali na něco, co bylo před námi a ani já, ani Mireldis nevěděla, co to je. Vstoupil jsem a zmizel jsem, trvalo to ópravdu krátce a najednou jsem se zjevil na louce, pokryté červenými květy. Nikdy jsem tady nebyl, ale vypadalo to tady úchvatně. Měl bych rozhodně cestovat častěji. Vydechl jsem užasle a čekal, zda se objeví i Mireldis. Třeba se zalekla a zůstala v horách. Posadil jsem se na zadek a čekal a mezitím jsem sledoval okolí. Bylo to tu krásné, zřejmě jsem se ocitl na tom druhém ostrově. Těžko říct, jak byl veliký, hned přede mnou byla hora a kolem moře. Jistě tady bylo více zajímavých míst, které stály za prozkoumání a myslím, že to udělám. Tak daleko od smečky jsem dlouho nebyl a když už jsem, rád bych toho využil, dokud je čas a prostor.

<<< Bull Meadow přes Mlžné pláně

Brzy jsme se ocitli na pláních, kde se pořád udržovala mlha a kde kdysi byla smečka, kterou jsem tady rozhodně necítil. Opravdu by mě zajímalo, co se stalo. Rozpadla se? přesunula se? Těžko říct. Tady jsme se nijak moc nezdržovali, terén tu nebyl nejlepší kvůli všudypřítomné mlze. "Tady sídlila ta smečka, o které jsem mluvil," poznamenal jsem k Mireldis a usmál se.
Poté jsme se blížili k horám, které byly na vrcholcích zasněžené. Byly vidět už z našeho lesa a musel jsem říci, že byly opravdu vysoké. Tiše jsem pokrčoval k nim a tam se vydal blíže k vodě, kterou jsem tady cítil. Občas jsem pohlédl za sebe, zda jsem Mireldis někde neztratil a šel dál. Nic vlastně zajímavého tady nebylo, prostě hory. Ale to jsem si pak všiml čehosi zlatého a třpytícího se. "Vidíš to také?" optal jsem se, zda jen neblouzním. velmi opatrně jsem se k tomu přibližoval. "Co to může být?" pronesl jsem spíše řečnickou otázku. Byl jsem již opravdu blízko a nic se nedělo, nevypadalo to nebezpečně, tak jsem se odážil udělat ještě několik kroků a to najednou jsem zmizel.

>>>Červená louka

<<< smečka přes Zlatý les

Na Mireldina slova jsem spokojeně přikývl. Aspoň budu mít při toulkách společnost, což se vždycky hodí a aspoň poznám o něco víc člena smečky, což je taky důležité. Avšak neměl jsem moc plány, kam půjdeme, spíš se jen tak někde procházet, možná k těm horám, tam jsem snad nikdy pořádně nebyl.
Hlavu jsem otočil na béžovou vlčici. "To ano, je nás poměrně hodně, ale z toho jsou dvě vlčata a odrostlá vlčata," usmál jsem se pobaveně, když jsem to řekl takhle nahlas. "Alespoň nám snižují věkový průměr," zažertoval jsem. Otázka ohledně smečky, kterou Mireldis položila, byla docela zajímavá. "Noo... Kdysi tu byla poblíž, na těch Mlžných pláních, ale nějakou dobu tam není. Buď se rozpadla nebo přestěhovala, ale o další nevím," odpověděl jsem popravdě a i mě samotného by zajímalo, jak jsou na tom naše ostrovy se smečkami. To někdy budu muset vypátrat.

>>> Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

<<< úkryt

Spokojeně jsem vylezl ven a rozhlédnul jsem se. Musel jsem uznat, že momentálně bylo o dost lépe než předtím. Pousmál jsem se a protáhl své ztuhlé tělo. Měl jsem chuť vyrazit někam jinam. Otočil jsem se na Mireldis. "Zůstaneš tady na území nebo půjdeš se mnou obhlédnout okolí?" optal jsem se a pomalými kroky mířil k hranicím smečky. Poblíž jsem jen cítil Barnatt a vlčata. Zbytek se asi toulal někde jinde.
No, kolik nás vlastně teď bylo? Poměrně dost. Chvíli jsem přemýšlel a poté Mireldis odpověděl na otázku: "Mělo by nás být šestnáct, pokud počítám správně, což je docela pěkný počet," usmál jsem se, měl jsem radost, že nás je tu docela dost.
Aniž bych věděl Mireldinu odpověď, vydal jsem se za hranice smečky, musel jsem se jít projít, nedělalo dobrotu, když jsem se válel jen tady.

>>> Bull Meadow přes les

Souhlasně jsem přikývl na Mireldina slova. "Ano, je to tak. Taky již nejsem nejmladší, že ano," zasmál jsem se a pohodil ocasem. Smrt mě nijak neděsila, spíše jsem se obával toho, jak to vezme rodina a smečka, to mě děsí a nejhorší je, že nikdy nevím, kdy to přijde. Avšak zůstával jsem optimistický a věřil, že ještě nějaký rok tady budu.
Mireldis byla za funkci ráda, ještě uvidíme, jak se osvědčí. Přeci jen o ní moc nic nevím, jen ji dávám šanci, aby se prokázala. "Snad ti ta funkce sedne," pousmál jsem se na ni a prohlédl si ji. Nezdála se býti nějak postižena, tudíž jsem věřil, že to zvládne a když ne? Bude mít jinou funkci.
Zastříhal jsem ušima a pohlédl k východu, nezdálo se mi jako špatný nápad vyjít ven. "Určitě můžeme," odvětil jsem a vydal se z úkrytu ven.

>>> území

Pobaveně jsem se usmál na Zarinu. "Ano, už je to opravdu dlouho, může to být pět let? Možná čtyři, nepamatuji si přesně," odpověděl jsem, přičemž jsem se na chvíli zamyslel. Opravdu tady Zlatá smečka byla opravdu dlouho a všechno stárlo, i my jsme stárli a já věděl, že jednou nadejde den, kdy to tu opustím a smečka bude pod packami Athai a mých potomků.
Poté jsem se otočil na Mireldis. Chůva stačila prozatím jedna, bylo vidět, že Mir posmutněla, ale nemohl jsem dát na emoce, musel jsem se řídit potřebami celé smečky. "Průzkumník? Sic máme jednoho, ale i ten druhý by se jistě hodil, tak tedy průzkumník," pousmál jsem se. Tiara se zdála býti dobrodružnou duší, takže se na průzkumníka hodila, uvidíme, jak to půjde Mireldis.
Z dalších slov jsem zjistil, že naše nová členka dříve také byla ve smečce, ale ta se bohužel rozpadla. Avšak přes tento smutný fakt jsem byl rád, že má zkušenosti se smečkou a je teď u nás, potřebujeme členy.
Na odchod Zariny jsem jen přikývl a nechal ji bez dalších slov odejít.