Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vážně z toho Vranka byla špatná. Bylo mi jí líto. "Věřím ti, Vranko," chlácholil jsem vlčici a otřel se hlavou o ní. Chtěl jsem, aby z toho nebyla taková smutná. "Zas bude dobře, koukni kolem sebe, jak je svět krásnej," zazubil jsem se při pohledu na vlnitý svět kolem mě.
Máchl jsem ocasem a zamyslel se. "Noo... prostě rodina může být kdokoliv, koho máš ráda, víš," řekl jsem zamyšleně. "Pak rodina jsou tvý rodiče, sourozenci a tak," dodal jsem ještě. "Rodina mohou být tví přátelé," pokračoval jsem. Ale když se řekne rodina, většinou si vlk představí pár a vlčata.
Přikývl jsem. Asi by to vlastně šlo. Však jsem věděl, jak takové věci chodí, ještě aby ne. "U nás? No nenechám tě venku," drcl jsem do vlčice a pousmál se. "Rodina drží při sobě, přeci," usmál jsem se na vlčici a olízl ji na tváři a otřel se o její bok. "Vážně chceš rodinu? Jseš si jistá? Je to velká věc, víš Vranko," ujišťoval jsem se.

Nechápavě jsem se na ni podíval. "No ze stejného důvodu jako ty, ne?" Byl jsem z toho mírně zmatený. "Taky by mě mohla voda sejmout a mohl bych se utopit, ale veřím, že jsme v bezpečí už," dodal jsem. Ovšem Vranka měla nejspíše špatnou zkušenost podle jejích slov. "Vážně? Jak se to stalo?" vykulil jsem oči. "Ale zvládla jsi to a žiješ, jsi silná vlčice!" řekl jsem povzbudivě a pousmál se. Nedokázal jsem si to představit, jelikož já se nikdy netopil, kromě téhle situace, ale to bylo spíše blbé zahučení do vody než topení teda no.
Přišla řeč na rodinu. Já svou měl, ale Vranka asi ne? To už mi nepověděla a chytla se tématu nové rodiny. Chtěla rodinu zakládat. "Počkej... jakože bychom si založili rodinu my dva spolu?" doptal jsem se, abych si byl jistý, že jsme na stejné vlně. "Jako... zabezpečil bych no, jsem alfa smečky s úkrytem, ano a máme smečku, která by nás ochránila," ujistil jsem vlčici a ani si neuvědomoval, co jí říkám za informace.

Vranka si musela loknout, jelikož mluvila z cesty. Asi. Zavrtěl jsem hlavou. "Neumřeme! Neboj se nic, vodu zaženeme, uvidíš," ujistil jsem ji, aniž bych si byl vědom toho, jak jsem to vlastně myslel. "Neumřeš Vranko, to nedovolím! A speciální rozhodně jsi a vážně neutoneš, to spíše utonu já," snažil jsem se ji nadále ubezpečovat, že je naprosto v pořádku, ač jedno oko mi ujíždělo trošku stranou. Minimálně mi to tak připadala. Zamrkal jsem, abych sladil zraky, ale všechno bylo tak... tak magické.
Stočil jsem hlavu k Vrance. Měla pravdu v tom, že jsem měl smečku a rodinu. "Ne, ty máš jistě taky nějakou rodinu a budeš mít jednoho dne i tu svojí, uvidíš!" pousmál jsem se opět dost uvolněně. Přišel jsem si uvolněný takový celý, takový lehký. "A víš co? Pokud rodinu nemáš, můžu být tvoje rodina, jestli chceš," navrhl jsem pak z ničeho nic. Přišlo mi to tak přirozené, ale někde v hloubi střízlivé duše jsem věděl, že bych tohle neřekl.

« modrák

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Pokus se plavat

Kráčel jsem zcela vyrovnaně za Vrankou. Tady jistě nějaký úkryt nalezneme. Bez pochyby. Pohlédl jsem na tmavou vlčici. "No to teda," přitakal jsem a pohlédl na vylitou vodu. Vážně jí bylo hodně a zajímavě se vířila. Nebo ne? Každopádně jsem taktéž pocítil žízeň, kterou jsem musel zahnat. Následoval jsem vlčici a zastavil se po jejím boku a ponořil tlamu do vody, ať už bude sladká nebo slaná a napil se. Jenže to vedle mě Vranka zahučela do vody a já ji brzy následoval. Mával jsem tlapami kolem sebe, dokud jsem intuitivně nepřešel do plavání. Nezapomíná se očividně. Udělal jsem kolečko a vylezl z vody. Jenže Vranka nevylézala a zřejmě potřebovala pomoc. Na nic jsem nečekal a začal ji vytahovat ven. "To bylo... to byla jízda!" vyřkl jsem omámeně a kecl si na mokrou půdu.
Oklepal jsem se, ač to nemělo moc smysl, když už ta srst byla mokrá od deště. Pohlédl jsem na tmavou vlčici, která si toho prožila v posledních chvílích. Přistoupil jsem k ní a žďuchl do ni čumákem. "Dobrý?" otázal jsem se a chtěl nahodit vážný výraz, ale rozhodně jsem se tak netvářil. Spíš byl dost... uvolněný, možná až příliš.

Něco na tom bylo. "Pokud nemáte velký hlad, tak se vážně bude hodit možná později," přikývl jsem. Jen snad vůně zajíce nepřitáhne další predátory, kteří budou také hladoví a brzy i zoufalí, pokud se nenajedí jinde. Už aby tohle skončilo.
Vyptával jsem se, zda Vranka má svůj domov, ale zdálo se, že jej smetla velká voda. Povzdechl jsem si. Bylo mi jí líto. Mladá vlčice, která má celý život před sebou (ne jako já), přišla o svůj domov, ztratila svého přítele. Život nebyl moc fér, to jsem musel uznat. "To je mi líto, ale najdeme jiný úkryt, někde, kde bude bezpečněji před potopou," vyřkl jsem a povzbudivě se na ni pousmál. Jestli to takhle bude pokračovat, ještě ji vážně k nám domů vezmu, ale stále jsem musel mít na paměti, že musíme být obezřetní, koho si k sobě domů vodíme.
Došli jsme k velkému modrému stromu, kde byla flekatá vlčice, která nám začala vyprávět o houbě, která měla nakopávat. Nevěřícně jsem se na vlčici i houbu podíval. Nebylo to zvláštní? Než jsem se ale nadál, Vranka si ždibec ukousla. Chvíli jsem na ni zíral a čekal, co to s ní udělá nebo neudělá. Žádný rozdíl necítila. Natáhl jsem hlavu a také si kousek uštípl a snědl. Prvně jsem se také cítil normálně. Nejspíše.

» průliv

Přikývl jsem. Bylo dobře, že byla vlčice v pořádku. "No... Snad se nic nezmění, ale když je hlad... Bohužel se jeden může setkat s někým, kdo půjde přes mrtvoly." Kdybych jen věděl. Ovšem byla to pravda, jeden pro kus žvance udělá cokoliv, aby přežil. Stejně jako to udělal ten rys.
Nebyl to špatný nápad mít úkryt, kde uvidíme ven, ale ostatní neuvidí na nás. "Určitě nějaký najdeme, minimálně na vyšších místech," prohodil jsem a rozhlédl se kolem. Tady v tom lese to ale nebude, sem se dost brzy možná dostane voda, jestli vážně už nepřestane. Mírně jsem vyvalil oči, když se o mě vlčice otřela. Zamrkal jsem. Nebyl jsem na takové doteky zvyklý, pokud nepočítám své potomky. Byl to zvláštní pocit. Zavrtěl jsem hlavou a vyrazil za Vrankou.
Musela ze mě cítit smečku. Nedivil jsem se a nebylo to ani nic překvapivého. "Nejspíše ano. Obhlédnu jiná místa a vrátím se domů, abych poreferoval, jak to vlastně v okolí vypadá. Já domov z vás necítím, máte alespoň nějaký úkryt, jeskyni, noru nebo něco?" zeptal jsem se. Mohla mít vyplavený úkryt, nebo taky nemusela mít žádný.

» modrák

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 3/3

Rys byl vážně hladový a využíval jakékoliv situace s k zajícovi dostat. Zavrčel jsem, když se rys pokusil nám úlovek sebrat. To ovšem stihl Vranku drápy zranit. Rychle jsem se na ni otočil, jak moc vážné to je. Měla ránu na zádech, ale na pohled se nezdála tak moc hluboká. Otočil jsem se k rysovi, který byl vážně pomatený a nevadilo mu se rvát o zajíce se dvěma vlky.
Rys se pokusil znovu zajíce ukrást, ale nakonec to se mu nepodařilo a zajíce jsem ubránil úspěšně. Rys zaprskal a zmizel mezi stromy hladový a nadále zoufalý. Kdo ví, komu se pokusí ukrást úlovek tentokrát. Otočil jsem se na Vranku a pohlédl na její ránu na zádech. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě a ránu si prohlédl. Nekrvácela tolik, naštěstí. "Byl zoufalý a hladový, tak jsme mu byli docela jedno," prohlásil jsem a zelenýma očima skenoval okolí, zda nepřijde jiný predátor, který by nás chtěl připravit o zajíce.
"Měli bychom se vydat hledat nějaký ten úkryt, co říkáte? Najíte se odpočinete a podíváme se na tu ránu, ač já nejsem znalý v bylinkách," přiznal jsem Vrance. Ta ve mě vyvolávala jisté ochranářské pocity. Bylo to tím, že byla docela malá? Kdo ví.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/3

Vlčice ani netušila, jak dobrý plavec je ten její přítel. Snad dost dobrý na to, aby se někde neutopil. Kolik vlků během potom zemře nebo se zraní? Kdo ví. "Je to možné," odpověděl jsem pobaveně. I já neměl zrovna klouby v pořádku. Ale to se dalo jistě odhadnout, přeci jen jsem měl šediny po celém těle a byl jsem hubenější než dříve, ale stále jsem byl docela mohutný na to, kolik mi bylo. "Jistě někde nějaký úkryt najdeme," ujistil jsem Vranku a mávl lehce ocasem. Zdála se jako mladá a křehká duše. Nešlo ji nepomoci, co bych to byl za gentlemana! Ještě když gentleman jsem celý svůj život a vlčicím jsem vždy pomáhal, když bylo třeba.
V tom se u nás objevil rys, který byl zoufalý a hledal si potravu a mrtvý zajíc byl pro něj nejlepší volbou a zřejmě mu bylo jedno, že jsme tu dva. Ač tedy při pohledu na Vranku jsem tu spíš byl já a rys. Byla vyděšená a raději by utekla. "Přeci mu toho zajíce nenechám," houkl jsem k ní a to si rys už šel pro zajíce. Čapl zajíce, ale to jsem se po rysovi ohnal a rys mrtvolku pustil a též se začal bránit. Musel být vážně dost hladový a zoufalý, když si troufl na vlka, ještě když jsme tu byli ve dvou a pro něj tedy byli větší hrozbou. Znovu jsem na něj zavrčel.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3

Přikývl jsem s úsměvem. Řekl bych, že by to udělal každý, ale takhle moc naivní jsem rozhodně nebyl a věděl jsem, že každý by tohle neudělal. Smutná doba. "Myslíte, že se nám ho nepodaří najít?" zeptal jsem se. "Cestou sem jsem nikoho nepotkal, ale můžeme se po něm poohlédnout, jestli je v pořádku, co vy na to?" navrhl jsem. Pokud i její přítel byl hladový, mělo by být o něj postaráno. Bylo mi mladé vlčice líto, neměla to zřejmě jednoduché a to počasí tomu vážně nepomáhalo. Smečku jsem z ní necítil, tak jsem předpokládal, že se vážně jednalo o tuláka. Tuláci to v tomhle počasí nemůžou mít jednoduché. Povzdechl jsem si. Lákat do smečky jsem ji hned nechtěl, přeci jen jsem nemohl usnout na vavřínech a mohla to být Chaosanka.
"Půjdeme tedy najít úkryt a zároveň se po tom vašem příteli podíváme a třeba jej najdeme," pousmál jsem se a rozhlédl se kolem. Ovšem vážně jsem nikoho v okolí neviděl. "Vranko, těší mě," pokynul jsem hlavou a už už se hodlal vydat hledat onen úkryt, ale zjevil se tu rys, který byl nejspíše také hladový a nezastrašili ho dva vlci. Otočil jsem se k němu celým svým tělem a zavrčel, doufal jsem, že to ho odežene, ale jak se zdálo, byl zoufalý. Chtěl zajíce, ale to měl smůlu. Udělal jsem k němu několik kroků a opět na něj zavrčel.

Vlčici jsem nakonec pomohl ulovit zajíce, kterého jsem následně předal. Nehodlal jsem si ho nechat, když jsem byl jen pomocná tlapka. "Nemáte zač," odvětil jsem opět klidně. Jiný jsem ani pořádně nebyl a už vůbec ne v tomhle věku. Takový hodný dědula se ze mě stal. "Tak to byste se neměla obávat, když jste v pořádku. To je jedině dobře!" pousmál jsem se jemně. "Hlad brzy zaženete a co se týče mokré srsti... Můžeme najít nějaký úkryt, kde tohle počasí přečkáte," navrhl jsem vlčici. Nebýt incidentu na hranicích, býval bych i navrhl, že bych ji vzal k nám, ale Rhaaxin měl pravdu a museli jsme být opatrní. Ovšem pomoci jí najít úkryt nebyl problém, nenechám ji přeci v tomhle samotnou.
Zastříhal jsem ušima. "Šel jsem se podívat kolem, jak vypadá situace a kolik vody se vylilo," odvětil jsem. "A jak se vůbec jmenujete? Já jsem mimochodem Aetas," představil jsem se tmavé vlčici.

× Ulov si na horší časy

Bžuu. Zajíce proběhl kolem mě proběhla malá tmavá vlčice, která se ho snažila ulovit. Nehodlal jsem ji nějak vyrušovat v těchto krušných časech, když jídla bylo nejspíše pomalá. Zajíci měli dost možná vyplavené nory nebo je odnesl proud. To nebylo dobré, hlavně pro tuláky. Nebo bych ji měl pomoci? Mávl jsem ocasem. Zas jsem ji nechtěl nechat na holičkách, ještě když se nejspíše jednalo o tulačku.
Zajíc běžel mým směrem, ale jakmile mě viděl, vydal se jiným směrem. Vlčice se kolem mě prohnala. Bylo to roztomile vtipné. Ještě chvíli jsem uvažoval, ale nakonec ona rozhodla za mě. Potřebovala pomoci a já ji nechtěl nechat o hladu. Náhle spadla do vody a bahna a zajíc se hnal pryč. Vyběhl jsem a pronásledoval ho až jsem ho obklíčili. Dlouho jsem nelovil a možná to na mě bylo i znát, ale přeci jen léta zkušeností ve mě přetrvala a já brzy měl zajíce v tlamě. Ještě párkrát sebou cukl než bylo po něm. Položil jsem ho před mladou vlčici. "Tady máte," pronesl jsem klidně. "Jste v pořádku?" optal jsem se.

Kráčel jsem relativně poklidně dál lesem. Začalo svítat a já konečně lépe viděl, co se kolem vlastně děje. Nebylo to o moc lepší. Zavrtěl jsem hlavou a vydechl. Nic hezkého a hezčí to asi nebude vzhledem k tomu, že nadále pršelo a déšť neustával. Začínal jsem se obávat, kam se tohle vůbec dostane. Snad nebudou pod vodou celé ostrovy. Kam bychom šli? Maximálně do hor, nic jiného by nám nezbývalo. Maximálně se utopit.
Nasál jsem okolní pachy. Moc jsem toho kvůli dešti necítil. Zamručel jsem, chtěl jsem se podívat k zátoce nebo jezerům, jak to vypadá tam. Ovšem zbystřil jsem, když kousek ode mě proběhl zajíc a za ním tmavá vlčice, která nevypadala, že by jí déšť a celkově tohle počasí snad vadilo. Pousmál jsem se. Přišlo mi to svým způsobem roztomilé, ač musel Amit nějaké obavy nebo snad ne? Těžko říct. Byla na lovu a já ji nechtěl vyrušovat.

Aetas: 2 body
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci - byl informován

Enzou: 3 body
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci

Thia: 1 bod
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Jaina: 1 bod
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Visser: 1 bod
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Cain: 5 bodů
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Projdi se po zatopeném území
× Pokus se plavat
× Dej vědět své Alfě o momentální situaci

Přeslička: 1 bod
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

« Mlžné pláně

Procházel jsem fialovým lesem, který také byl dost mokrý a zdálo se, že pomalu se sem dostává voda od moře, stejně jako u nás v lese. Nebylo to nic hezkého. Rozešel jsem se k průlivu, chtěl jsem se podívat, jak to tam vlastně vypadá. Dával jsem si pozor, kam šlapu, ještě abych tu zakopl a zlomil si nohu. To by mi tak chybělo.
Opatrně jsem šel k hranicím mezi lesem a vodou. Vlastně jsem nedošel až k samotnému břehu, jelikož se průliv už vylil a byl celý zaplavený. Doufal jsem, že takhle to nebude vypadat v lese. Ovšem asi by mě to nepřekvapilo.
Nevypadalo to vůbec dobře a raději se držel dál, abych někam nezahučel. Otočil jsem se a šel více do středu lesa. Chtěl jsem se podívat ještě dál, abych viděl, já situace vypadá na většině ostrovů.

« Zlatý les přes Zubří

Prošel jsem pláň, která hraničila s lesem. Ta byla též dost podmáčená, až to nebylo možné. Vydechl jsem a porozhlédl se. Moc jsem toho v té tmě a dešti neviděl, ale rozhodně cítil, jak se mi tlapy boří do bahna, které se tu začalo tvořit. Rozhodně to nebylo dobré. Ostrovy budou vypadat vážně příšerně, až přestane pršet. Sice déšť byl fajn na zavlažení přírody, ale toho bylo už příliš.
Kráčel jsem dál po zmáčené pláni a našlapoval opatrně, abych se někam neprobořil. Přešel je z jedné pláně na tu zamlženou. Teď jsem neviděl už vůbec nic. Déšť, tma, mlha a starej dědek. To je kombinace za všechny mince. Kráčel jsem tedy opatrně, abych do někoho nevrazil nebo někam nespadl. Naštěstí se mi to podařilo bez větších problémů. Prošel jsem s vešel do toho podivného, fialového lesa. Procházka byla rozhodně po dlouhé době děsně fajn, jen to počasí by mohlo být lepší.

» Začarovaný les