Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Narovnal jsem se a pohlédl na nebe (netuším jaké je počasí, #Destzasenefunguje) a poté sklonil hlavu zpět, do původní polohy. "Tak to jsem rád a také doufám, že tomu tak bude nadále," usmál jsem se na Ath a zavrtěl ocasem. Jako pro alfu, tohle je pěkné slyšet, když někdo smečku považuje za opravdový domov a je to to nejlepší, co ho potkalo. Byl jsem na tuhle smečku vlastně pyšný, ačkoli nás to zbylo fakt pomálu.
"Athai se bát opravdu nemusíte, nikomu neublíží," pousmál jsem se na vlky, spíše na Khaefu, která v ní snad viděl hrozbu? Ale Athai nebyla zlá, ačkoli třeba v minulosti ano, ale to je za ní a nemyslím si, že by tohle byla celou dobu přetvářka, to by mě dost zklamala.
"Khaefo, tady na tebe nikdo nic nezkusí. Chápu, že máš asi špatné zážitky s jinými smečkami, ale tady se nemusíš ničeho bát, já nikomu neublížím a ve smečce ti taky nikdo neublíží. A můžu ti klidně říct a pokud budeš chtít, můžeš být pod mou ochranou," pousmál jsem se na vlčici a dal hlavu lehce na stranu. "Ano, opravdu. Jsem rád, že si se do smečky přidala a teď si jejím právoplatným členem," zamrkal jsem zelenýma očkama na Khaefu. Já nevím, ale ta vlčice mi přišla strašně fajn, ačkoli měla dva ocasy a byla taková... jinačí, ale prostě byla fajn. Někdo, kdo by to tu udělal více živějším tu chyběl a ona to místo aspoň obsadila.
Poté jsem pohledem sklouzl na Khitama. "Tohle zrovna není můj styl uvítání na území smečky. Myslím, že všechno se dá řešit v klidu a ne zuby," pokýval jsem hlavou na Khitama a posadil se na zem. "Tak to nejsi sám, také jsem zvědavý, kde asi mohou být," zamyslel jsem se, ale nakonec dál pokračoval v mluvení. "Lovem... hm... Lovec by se nám hodil.. Máme tu jednu bojovnici, která smečku ochrání, když bude třeba a někdo, jako ty nám tu jaksi schází. Tudíž... Khitane, vítám tě ve smečce," pousmál jsem se na něj a poočku jsem se podíval na Athai a Khaefu.
"Ah, ano. Vlčata mi budou také chybět už z toho důvodu, že jsem je nestihl a nemohl vidět, jak vyrostla, ale tak snad někdy. A Rocky může být za Destiny rád, je pěkné, že se podporují. Myslím, že budou všichni v pořádku," pověděl jsem k Athai a koukl do dálky a představil si Destiny s Rockym, jak mizejí mezi stromy a za nimi se prohání čtyři vlčata. Pěkné. Athai také navrhla hledání Tessy. "Mno, určitě bych ji rád našel, jen nevím, zda by bylo úplně vhodné přijmout vlky a zmizet, co kdybychom ji šli hledat, až se Kahefa s Khitamem trošku zabydlí? A stejně, nechce se mi úplně opouštět smečku, když po mém odchodu všichni zmizeli, skoro všichni," vůbec to nemělo vyznít, že nemám o Tessu zájem a nezajímá mě. To vůbec ne, jen mi bylo hloupé hned zmizet a nováčky tu nechat samotné.
"Khaefo, tvá vina to rozhodně není a Khitam má pravdu," mrkl jsem na černou vlčici a postavil se. "Mno. Támhle," ukázal jsem čenichem: "je úkryt smečky. Je tam i jezírko s pitnou vodou a po stranách jsou ještě takové jeskyňky. Ta nejvíce nalevo je má, hned vedla je bety, Tessy, která tu teď prostě není, další je pro vás a poslední je pro vlčata a zraněné. Dále od jezírka je místnůstka, kde se skladuje maso, které zbylo - prostě zásoby," vysvětlil jsem Khitamovi a Khaefě. "No a tady, na území můžete narazit i na nějký potůček," dodal jsem a protáhl se. "Snad jsem řekl vše, pokud něco, ptejte se," ještě jsem k nim prohodil.

Tiše jsem vydechl a rozhlédl se po území. "Ano, Tess je silná vlčice... Už po tom, co si zažila a zvládla to, tak zvládne i tohle," řekl jsem hrdě. Byl jsem rád, že právě Tessa byla má sestra a ne někdo jiný. Ale nechci se tu užírat nad tím, že Tess tu není. Přeci je ještě mladá, chce poznat i jiná místa a ne pořád trčet tady, no ne? A hlavně... Zachary zmizel, tudíž se ho mohla také vydat, když už byli spolu, no ne?
"To jsem rád, že to bereš takhle a doufám, že smečka ti nadále bude rodinou a nezklame," pověděl jsem upřímně k Athai a byl rád, že aspoň někdo se nerozhodl tohle místo opustit.
Černá vlčice jak zjistila, že víme o jejím druhém ocasu, si dřepla na zem. Nechtěl jsem, aby si myslela, že na ni civím, ale nikdy jsem se nesetkal s tímhle... prostě s tímhle. "Nemusíš se mě bát, já ti neublížím," prohodil jsem mile k dvojocasce a zastříhal ušima. "Tady ti nikdo neublíží, toho se nemusíš obávat, já se případně o útočníka postarám," máchl jsem ocasem a cítil se víc ochranářsky, řekl bych. "Těší mě Khaefo, jsem rád, že máš zájem se k nám přidat. A neboj, nikdo si tady z tebe nebude dělat hračku. A... myslím, že někdo jako ty, nám tu chyběl. Aspoň to tu bude veselejší, většina vlků tu je... byla moc vážná, tudíž tě tady vítám a stáváš se členem Zlaté smečky," usmál jsem se na Khaefu a olízl si suchý čenich.
Poté jsem se otočil na dvoubarevného vlka. "V pořádku, jsem rád i za tyhle informace. Takže magie, nu dobrá. Snad to zvládne," pokýval jsem hlavou trošku zamyšleně a pohledem sjel všechny přítomné. Vlk také promluvil ke Khaefě (?) a já jen přikývl, měl pravdu. Poté ještě něco prohodil k Tesse. Zmizela... Asi ji něco opravdu vcuclo. "Ah ták, o tom jsme také s tady Athai uvažovali, jelikož jsme potkali jedno odrostlé vlče, které také zmizelo a následně se vrátilo," řekl jsem a vděčným pohledem jsem se na vlka podíval. Ačkoli z informací, které podal, jsem se nedozvěděl, kde je, ale alespoň jsem měl něco.
"Také mě těší, Khitame. Máš tedy stále zájem se k nám přidat? A co bys nám mohl nabídnout? Co umíš?" optal jsem se a vlka si prohlédl.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Chápal bych Rockyho rodinu, že chtěli mít svoje soukromý a celkově si chtěli založit vlastní smečku, ale nejvíce mě zarážela Tess, sestra, která by tohle neudělala. Nesebrala by se a jen tak nezmizela. To k ní nesedělo, možná Ath měla pravdu a ta prapodivná věc ji také vcucla. Musel jsem doufat, že Tess je v pořádku a dostane se sem. Ona tahle země je dosti veliká a sám jsem tolik míst nestihl prozkoumat, tudíž mohla být kdekoli a než se sem dostane může trvat, ještě pokud někoho potká. "Snad bude v pořádku, musí!" zavrtěl jsem hlavou a snažil si své myšlenky v hlavě srovnat.
Vděčně se na Athai podívám. "Ne, Zlatou nehodlám opustit a klidně tady budu žít sám, tohle místo je pro mě důležité a život jde dál, co se dá dělat. Bylo to jejich rozhodnutí a já jej budu respektovat," postavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe, holt jsem se musel sebrat a hodit to za hlavu a jen doufat, že je Tess v pořádku a vrátí se. Někdy.
"Doufám, že ty neodejdeš," šťouchl jsem do Ath a pousmál se.
Zastříhal jsem ušiskama a začenichal. Ucítil jsem pachy, a dokonce nějaký hlas. To si zpívá? Dal jsem hlavu na stranu a brzy se ten vlk, tedy vlčice ukázala a jaksi narazila do stromu. Což o to, ale ta vlčice měla dva ocasy! "Ath, vidíš to?" otočil jsem se na ni. Musel jsem uznat, že to její zpívání bylo pěkné a lehce jsem zavrtěl ocasem. Vlčice byla kousek od nás a já se za ní rozešel. "Zdravím tě, nacházíš se na území Zlaté smečky. Já jsem Aetas, alfa. Chceš se přidat?" optal jsem se, byl jsem moc rád, že se tady někdo objevil, ale musel jsem se tvářit vážně, přeci jsem byl alfa.
Následně přišel dvoubarevný vlk. To mám snad halušky? Dvouocasý vlk a nějaký dvojvlk. Ale nechtěl jsem na to upozorňovat, nemuselo jim to být příjemné, tudíž jsem dělal, že nic. Tessa? "V pořádku. A říkal si Tessa?
Je to má sestra. Takže rodinka odešla? Nezaslechl si proč?" optal jsem se vlka a pohlédl na Ath. "Mé jméno je Aetas a jsem alfa téhle smečky," pohlédl jsem na vlka, který se choval tak, jak by se tulák na území smečky měl chovat, plus pro něj.

Zděšeně jsem hleděl po území, které patřilo smečce, ale bohužel bylo prázdné a já nevěděl, co s tím mám dělat. Přeci se nemůžu vydat hledat osm vlků, aniž bych věděl, kam šli. Je to tu rozlehlé a mohli jít kamkoli. Aete, mysli... Snažil jsem se přijít na racionální řešení, ale jaksi jsem měl z tohohle vygumováno.
Pohledem jsem se zaměřil na Ath, která ke mně mluvila. "Tak kam mohli jít?
Vlkem? Co když se přišel někdo, kdo se je snažil přebrat do jiné smečky? Nebyl jsem tu, abych tomu mohl zabránit," ne, tomu nevěřím, že by se tolik vlků sebralo a šlo jinam a už vůbeec Tess. Tessa by mě nikdy nepodrazila, ale je pryč. Zakroutil jsem hlavou a své tělo jsem nechal sklouznout na zem. "Asi mé alfování skončilo," řekl jsem zničeně a zelenýma očkama si prohlížel okolí. Kromě nás dvou tu prostě nikdo nebyl.
"Vrátí... hm... Co když šli lovit? A učit vlčata?" s nadějí jsem zastříhal ušima. Jako alfa bych se asi neměl chovat tak, jak se teď chovám, ale tohle je pro mě noční můra. "No, asi máš pravdu. Třeba chtěli mít s vlčaty více soukromí a možná se pro vlastní smečku rozhodli, možné to je. A Tess? Ovšem... pokud ji to vcuclo taky jako vlče, tak se někde mohla objevit a je třeba úplně někde jinde, ani ne na tomhle ostrově," byl jsem v tuto chvíli trochu hloupý a naivní, ale aspoň jsem se tím mohl na chvíli uklidnit, že vše bude v pořádku, hlavně s Tessou. Já věděl, že se moje sestřička umí o sebe postarat, spíš mě děsil fakt, že odešla bez rozloučení. Já věděl, že nemám odcházet...
Snažil jsem se hodit opět do klidu a urovnat si myšlenky v hlavě. "Rocky a Dest s vlčaty buď šli lovit nebo opravdu odešli, Tess se nejspíše vytratila a Larissa také. Třeba se šly jen projít, stejně jako já," ano, přehlížel jsem fakt, že pachy nejsou kdoví jak silné, ale můj také nebyl nejsilnější, když jsem se sem vrátil. A kdyby se již nikdo nevrátil? Bylo to jejich rozhodnutí a třeba na mě vyčkávali, ale já se někde toulal, tak to vzali do svých tlap.

<<< Zlatý les

Byl jsem rád, že už jdu konečně zpět domů. Myslím, že než se opět někam vydám, bude to trvat dobu, protože mě to nějak zmohlo, že bych se nejraději někde rozplácl a odpočinul si.
Klusem jsme dorazili opět na území, zavyl jsem, abych ohlásil svůj příchod a čekal, zda se někdo ze členů ozve, ale nic. Nasál jsem okolní pachy, ale něco bylo špatně. "Tesso?! Tess?" vůbec se mi tohle nelíbilo, svou sestru jsem tu už pomalu necítil a pach Rockyho, Dest a jejich vlčat se ztrácel mezi stromy pryč. "Rocky?! Destiny?! zakřičel jsem přes les, ale nedostávalo se mi žádné odpovědi. Nechápavým pohledem jsem se podíval na Athai. "Kam se najednou tak všichni poděli? Tessa, Rocky, Dest a dokonce i vlčata. To je divné.
Nikoho tu necítím," ještě jednou jsem nasál a cítil jsem cizí pach, který však nebyl moc silný, buď se nějaký cizík potuluje po území a někde si zalezl a mezitím se jeho pachová stopa trochu ztratila nebo zmizel úplně. Pokud bych mohl odhadovat, byl tu v době Tess a Rockyho, tudíž jsem nepředpokládal, že by se tu dělo něco nekalého, každopádně jsem si nebyl jist, co se tu vlastně odehrálo. "Že já někam vůbec chodil," prohodil jsem k Ath. Vlčici a její ztracené vlče jsem víc neřešil, pro mě teď bylo přednější zjistit, co se to tady děje.
Pobíhal jsem po území a snažil se zjistit, co se děje. Dokonce jsem nahlédl do úkrytu, ale nic. Nevěřil jsem tomu, že by tu byl někdo nezodpovědný a nechal by tu smečku bez dozoru. Tohle byla jedna z věcí, které jsem se bál... že vlci odejdou a vše tomu nasvědčovalo. "Ath, oni odešli...," řekl jsem rozrušeným a zároveň zklamaným hlasem. Nechápal jsem to, proč i Tessa? Má sestra, které se tu líbilo... zmizela. "Proč i Tessa? Já tomu nerozumím," nechápavě jsem pohlédl na Athai a stále se nervózně rozhlížel po území. Dokonce jsem ještě jednou zavyl, ale bohužel nic... Prázdno, pusto... To odešla i Larissa? "Asi jsme tu zbyli jen my dva," ohlásil jsem nešťastně. Tedy nemělo to vyznít vůči Athai vůbec zle, spíš že se ostatní na smečku vykašlali a zmizeli...

Bylo to až děsivé, jak se do sebe vlčice pustily. Aete, měl by si něco udělat ve smečce, jediný vlk je Rocky, jinak samé vlčice a jestli se tam budou také dohadovat, hodím si asi mašli a bude to. Zavrtěl jsem hlavou a sledoval jednu a poté druhé, dle toho, jaká vlčice právě mluvila. "Každému se někdy něco stalo, co není zrovna nejpříjemnější, tak tu po sobě nemusíte hned vyjíždět, ale spíš si uvědomit, že každá z vás zažila něco strašného a není důvod k tomu, abyste se tu hádal. Taky se mi stalo nějaké nehezké věci, ale nemám potřebu za to někoho obviňovat a ani za to nemůže. Tak proč se hádat kvůli takové blbosti? Ath? Šedá?" koukl jsem po nich takovým tím otcovským pohledem, jako by se mu hádaly dvě dcery kvůli tomu, že se ušpinily.
"Dobrá, dobrá. Neříkám, že to byla nejlepší otázka, kterou vybrala, ale... Potkáš úplně někoho cizího a vůbec ho neznáš, nevíš, co se mu stalo... No ták, hned jej nemůžeš za to soudit," pousmál jsem se na vlčici. Ano, uznávám, nebylo zrovna nejchytřejší se ptát na to, zda se přidá do smečky když byla totálně na dně a zoufalá ze ztráty syna, ale copak to Ath věděla? Ne. Tak ta Šedá nemusela vyvádět a celkově to ty dvě zbytečně řešily. Proč? Ach no jo. Jsou to vlčice. Přesto vlčice mám rád, ne že ne.
"Já vím, že neznáš, ale obě jste se moc nechaly unést," zhodnotím a kouknu na obě neutrálně a zamávám oháňkou.
Vlče bylo přidrzlé, ale tohle mě mohlo být jedno, když jsi ho tak vychovala, budiž. Do výchovy cizích vlčat mi nic není. Šedá byla naštvaná a později se o svého potomka opřela. Více jsem jejich rozhovor neposlouchal a otočil se na Athai. "Ano, to já také," vypravil jsem ze sebe a pohledem sjel směrem, kde byla smečka. Už jsem byl takový unavený, že jsem se těšil, až se někde natáhnu a odpočinu si.
"Dobrá a my se již odebereme pryč," řekl jsem a koukl po Ath, která jistě souhlasila. Pomalu jsem se dal do kroku, ale nedalo mi to a ještě se zastavil. "Chci jen dodat, než odejdeme. Ne všechny smečky jsou stejné. Neházejte je do jednoho pytle a někdy si to zkuste ověřit, třeba se váš úsudek změní," mrkl jsem na ně a ještě si je prohlédl. "Jdem Ath?" pousmál jsem se a jemně jsem do ni šťouchl čenichem.

>>> Zlatá smečka

Mezi vlčicemi to vřelo a já jen protočil panenkami. Občas jsem je nechápal. Jistě, tady se Waye ztratilo vlče a je z toho zoufalá, Athai se pouze zeptala, aniž by pořádně věděla, o co se jedná a div by si nešly po krku. "No tak dámy, trošku to zklidníme, ne?" řekl jsem s kapkou humoru, avšak jsem si uvědomoval tuto situaci, že není zrovna nejšťastnější.
Víte co? Nejraději bych se posadil a sledoval tu jejich hádku či co to bylo, ale udělat jsem to nemohl, jednak kdyby se Ath nebo Waya poté druhé vrhly, tak abych je zastavil - tedy Waya moc nevypadala na to, že by po někom měla touhu skákat, maximálně po svém ztraceném synovi, ať už ve zlém nebo dobrém - jednak jsem byl alfa a musel jsem se chovat reprezentativně, ne?
Ale vlčice se nezdály, že by chtěly zavřít tlamu. Chtěl jsem jen pomoc hledat, ačkoli Waya o to pořádně nestála a ne tu poslouchat jejich dohady. Ano, ztráta vlčete je smutná i to, co zažívala Ath v původní smečce. Ale musel jsem souhlasit s tím, že ne všechny smečky jsou stejné.
Dle Wayiných slov soudím, že Dhaki bude mít pěkně tuhý kořínek, když vydržel to, co vydržel. Ale mlčel jsem.
"No tak, musíte po sobě zbytečně štěkat? Tímhle nic nevyřešíte, ještě tady Waya s sebou sekne a její ztracené vlče se nenajde. Nikdo z nás za ztrátu nemůže a Athai má pravdu, pouze se v klidu zeptala," nevydržel jsem a nakonec se přesto ozval.
Očima jsem zabloudil směrem k území a s nepovšimnutím jsem lehce zavrtěl ocasem, už abych tam byl.
Ale ucítil jsem pach, neznámý pach a poté se jeho vlastník vynořil. "Á, tak tady je ztracené a teď již nalezené vlče," koukl jsem po jeho matce a poté se podíval na vlčího puberťáka, který svou mamču pěkně pozlobil. "Hloupost tedy neudělala, jen mermomocí tě hledala a nechtěla se chvíli zastavit a alespoň se posilnit, byla pěkně slabá a zoufalá," řekl jsem k vlčkovi a pohodil ocasem.
"Ath, vlče se našlo, brzy půjdu," špitl jsem k ní s úsměvem a sledoval dění alá zoufalá matka a její ztracený synáček.

<<< Tichá zátoka

Athai se rozhodla jít s námi. Pousmál jsem se a pohledem opět sklouznul na Wayu, která toho měla prostě dost a Athainy otázky jí tomu moc nepomohly. Koukl jsem na Ath tím pohledem, ať se raději na nic neptá. "Jsem zvědav, co se tam za tu dobu mé nepřítomnosti událo, snad tam někdo vůbec zůstal," zakroutil jsem hlavou. Měl jsem ohledně smečky divný pocit, který jsem si zatím neuměl vysvětlit a doufal, že je vše v naprostém pořádku, tak, jak má být.
Také se ozvala i Waya, které pohár trpělivosti přetekl a jaksi vybuchla. "No tak,
takhle to myšlené nebylo a jistě se vlče může ztratit všem přeci. Vždyť jsou neposedná a chvíli nepostojí, koukneš se na chvíli jinam a je fuč. Tak nemusíš být hned taková, vždyť tě nikdo neodsuzuje, sám jsem ti nabídl pomoc, že si u nás odpočineš a poté se podíváme po vlčeti," snažil jsem se vlčici uklidnit.
"Trhlinu jsem tedy neviděl, ale za to jsem potkal zombie vlky, tak neboj. I mně se stala divná věc, což se tedy nedá srovnávat s vcucnutím syna do nějaké trhliny," s empatickým pohledem jsem se na vlčici podíval, která se rozhodla jít sama. "Ath, půjdeš přímo do smečky nebo s námi? Já s ní se pokusím najít to vlče," prohodil jsem k vlčici a vydal se za zoufalou vlčici, hledajíc své mládě.

<<< Kvetoucí louka

Ačkoli vlčice nebyla ze smečky nadšená, se rozhodla sebrat zadnici a jít se mnou. Nemusela, ale dle všeho tam byl její syn naposledy, tudíž mohla být šance, že tam bude i teď nebo o něco hůř jen pach. Možná se zatoulal vyloženě na území, kde by se ho jistě někdo ujal a pomohl mu, to jsem si jist. Že k tomu má své důvody jsem jen přikývl a více to nerozebíral, neměl jsem potřebu ty důvody z vlčice vůbec tahat, takže tohle nemělo již třeba řešit.
Takže zná jen Kift, ačkoli jsem popravdě netušil, jak se vlčata pořádně jmenují, jen jsem je zahlédl, když to byla ještě maličká klubíčka, poté jsem řešil jiné věci a vydal se na delší procházku, abych taky byl někde jinde a nehráblo mi tam, za což jsem byl rád. "Ah ták, no snad tam bude. Už jsou starší a třeba se budou chtít vzdálit," řekl jsem a dál pokračoval v naší cestě ke Zlaté smečce.
Nechtěla pomoci? Nenutím.
"Mimochodem, jmenuji se Aetas," prohodil jsem, aby aspoň věděla, jak mé jméno zní, zda se ona představí, to je na ní.
Pokračovali jsme dál a dál. Brzy jsme se dostali z té krásné louky k zátoce, kde jsem se jen chtěl napít a jít dál. Nikdo zde nebyl, alespoň jsem zatím nikoho neviděl a svou tlamu jsem ponořil do vody. Voda byla příjemná a já zahnal žízeň. "Pokud chceš, napij se," řekl jsem s milým tónem k vlčici a pomalými kroky šel, nechtěl jsem se zastavovat, ale pokud by se chtěla napít, nechtěl jsem nikam spěchat.
Jak tak jsem pomalu šel, zavál větřík a já ucítil pach, který mi byl velice známý. "Athai?" zašeptal jsem sám pro sebe a nastražil uši, zda něco neuslyším. Nic. Otočil jsem se na vlčici, zda mne následuje a poté zpět před sebe a to jsem ji již viděl. Pousmál jsem se a čekal, zda si mě všimne.
Zřejmě byla zamyšlená a rozjímala nad něčím. "Zdravím Athai," promluvil jsem na Athai a ohlédl se na vlčici, která mě doprovázela a hledala svého syna. "Koukám, že si taky vyrazila na procházku, jinak tady ta vlčice hledá své vlče, které prý bylo naposledy ve Zlatém lese, nevíš o něm něco?" optal jsem se a rozhlédl se kolem. Nikdo jiný zde nebyl, zřejmě. "Jinak se vracím zpět na území, připojíš se nebo máš své plány?" zeptal jsem se a protáhl své svaly.
Nechtěl jsem se více zdržovat a pohledem se koukl na obě vlčice. "Pokud chceš jít s námi, budu jedině rád," pousmál jsem se a vydal se pomalu směrem dál.

>>>Zlatý les

Vlčice byla velice nedůvěřivá, nedivil jsem se. Byla v takovém stavu v jakém byla, ztracené vlče a měla věřit zcela cizímu vlkovi? Chápal jsem, ale musela přeci uznat, že je šance, že vlče najde, když bude mít víc síly. Ne?
Nakonec jsem vlčici přesvědčil, ačkoli nebyla z toho nadšená, ale alespoň uznala to, že jsem v tomhle měl pravdu, za což jsem byl rád a věnoval ji úsměv. „Nevím, co se vám stalo, že nemáte důvěru ve smečkách, ale naše je zrovna ta mírumilovná, za to bych dal i tlapu do ohně,“ pohodil jsem ocasem a lehce vypnul hruď. Byl jsem za mou smečku rád, ještě když tam byli super vlci.
„Ano, rodiče Destiny a Rocky a jejich malá čtyři vlčata. Ta jistě vyrostla z vody a už to nebudou špunti, které jsem viděl,“ kdo ví, co z těch prcků vyroste. Rád bych už měl i já vlčata, vždyť je to roztomilé a... prostě vlčata, ale kdo ví, kdy budu mít svá vlastní.
„Dobře, pojďte za mnou... nebo chcete pomoci?“ otázal jsem se a pomalu se vydal směrem k Zlatému lesu, již jsem se tam moc těšil.

>>> Tichá zátoka.

Vlčice si pevně stála za tím, že odpočívat nebude a nechce. Zrovna správné rozhodnutí to nebylo a snad se i vlčice ptala pohledem, zda tohle všechno myslím vážně. Ano, myslel jsem to tak. Nikoho jsem nutit samozřejmě nechtěl a jestli je její život milý, měla by mě poslechnout... přinejmenším si odpočinout. A zrovna v úkrytu by si náramně odpočinula a ještě i najedla s tím, že by se mohlo hledat její vlče, tak čemu se brání?
Áha, tady se někomu nelíbí smečky. Přátelsky jsem mávl ocasem. "Neboj,
nic by se ti tam nestalo, jelikož smečka patří mě a vlci jsou tam milý, třeba má sestra, nemusíš se tam ničeho bát, pokus se mi aspoň trošku věřit," pousmál jsem se na ni a zastříhal ušima. "Můžeš, ale daleko nedojdeš," pověděl jsem mírně s nezájmem, aby přiznala, že by si měla odpočinout.
"Ah, tam se vlče ztratilo? Víš, zrovna tam sídlí smečka a on může pobíhat kolem, opravdu by ses se mnou ke smečce nechtěla vydat?" zeptal jsem se a sledoval vlčici.

Vlčice byla více mimo, než jsem si původně myslel. Vypadala jako kdyby ji převálcovalo nějaké stádo buvolů a teď se snaží jen někam odploužit a už se nezvednout. Měl jsem nutkání jí pomoci, alespoň se nějak dát do kupy. Měla by se najíst a odpočinout, vždyť takhle někde padne a pojde a to jsem nechtěl. Třeba by nebylo na škodu ji přivést na území a zavést vlčici do úkrytu, kde by se řádně prospala a já bych mezitím něco sehnal k jídlu, ale jakým způsobem ji na území přepravit, toť otázka.
"Ale musíte si odpočinout, takhle někde zkolabujete," nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a přísně se na vlčici podíval. Nechtěl jsem jí nahánět strach či tak něco, ale aby si to přinejmenším uvědomila, že to nezní zrovna nejlepší nápad, který by měla uskutečnit. "To bohužel neumím, ale mohu vám něco ulovit, abyste se najedla a také byste si určitě měla odpočinout," řekl jsem k vlčici a čekal, co ona bude dělat dál. Aspoň neuteče, na to holka nemá sílu.
Vlče? "Bohužel neviděl," ačkoli se mi na to odpovídalo těžce, nechtěl jsem vlčici lhát. "Ale mám nápad, když půjdete se mnou na území smečky, kde si odpočinete a najíte, půjdu s vámi vlče hledat, co vy nato?" doufal jsem v to, že na tohle přistoupí a dodá to vlčici alespoň kapku naděje. Takhle matku vlčete jsem nikdy neviděl, vždyť ona je celá utrápená. Zcela jsem se do její kůže vcítit nemohl, sám jsem vlčata ještě neměl, ale chápal jsem její strach.

Stále bez přestání koukám po louce a snad i přemýšlím nad tím, že bych si mohl něco ulovit. Ačkoli jsem neměl nějak extra velký hlad, mohl bych se najíst, než půjdu zpět na území, abych tam nemusel skuhrat a znovu si neodejít na lov. Snad se mi do hlavy dostaly vzpomínky na Shy. Bylo to tak dávno, kdy jsem tu vlčici viděl naposledy a nikdy zřejmě ani neuvidím. Bůh ví, kde je její konec, ačkoli bych ji rád viděl, již dávno mě upustily city k ní. Není divu, když je to rok? Možná déle, tak mě ty city prostě opustily, tudíž nebyly asi zas tak silné, abych po oné krásné vlčici toužil pořád. Popravdě? Spíše jsem se poohlížel po jiných vlčicích, které bych chtěl mít po svém boku. Co třeba taková Larissa? Diplomatická vlčice? Nebo snad Athai? Bojovnice? Ale kdo ví, co mi osud přinese pod tlapky. Možná... možná jsem snad i věděl, koho bych chtěl po svém boku mít, ale bylo to ještě někde hlouběji a zatím jsem to nepocítil.
Z mých myšlenek mě vytrhl cizí vlk, tedy vlčice, která do mě nabořila. Nevrčel jsem a se vším klidem jsem se na ní podíval. Vypadala...no... dosti mimo, jako tělo bez duše. "V pořádku, ale jste vy v pořádku?" optal jsem se a chvíli upíral zrak na šedou vlčici, která snad měla i po sobě šrámy. Vůbec se mi nezdála, snad bych jí měl pomoci! "Chcete s něčím pomoci? Jistě by se vám hodil i odpočinek, s takovou daleko nedojdete," vlčice zřejmě chtěla pokračovat dál v cestě, když se zvedla, ale nemohl jsem vlčici pustit v takovém stavu. "Posaďte se a odpočiňte si," řekl jsem k vlčici přátelsky.

<<< Poušť

Klusal jsem s vypnutou hrudí a prohlížel si okolí a přemýšlel, jak dlouho jsem vlastně mimo smečku a zda mě třeba nepotřebují. Jediná alfa jsem já a ta se toulá někde mimo, ale abych pravdu řekl, potřeboval jsem si trochu odpočinout od toho věčného alfování a trochu se porozhlédnout po okolí, přeci abych se já z toho nezbláznil. A věřil jsem, že má sestra, Tessa, to všechno zvládne Ještě aby ne, je to moje sestřička. A když by tam byl nějaký cizí vlk, který by byl podezřelý, Athai se o něj postará.
Ale... myšlenky na smečku jsem popostrčil někam do pozadí mé mysli a rozhlížel jsem se po louce, na kterou jsem se dostal. Počasí bylo skvělé a hned mi vyčařilo úsměv na tváři. Každopádně se tady chvíli zdržím, jelikož se mi tu líbí a poté se již vytratím zpět na území smečky, abych se o to zas postaral.

<<< Zlatý les (přes Tichou zátoku)

U zátoky jsem se nezdržoval, jen jsem se trochu napil, ačkoli jsem to stihl ještě ve smečkovém úkrytu, ale proč se nenapít i zde, že?
Od zátoky jsem dorazil na poušť, kde jsem již jednou byl. Pokud si vzpomínám dobře, tak to bylo v tom podzemí s těmi bohy elementů, či co to bylo. To bylo už taky poměrně dávno. Řekl bych možná rok? Kdo ví. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že po té divné situaci v podzemí jsem přivedl Destiny a Rockyho k nám do smečky. Toto letí. Pousmál jsem se a pokračoval ve své cestě za nějakým dobrodružstvím, které mi tolik scházelo, když jsem měl starosti se smečkou.

>> Kvetoucí louka