Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< úkryt (přes území)

Než jsem překročil hranice smečky, tak jsem zavyl. Chtěl jsem smečku informovat o mém odchodu. Přítomnost Tessy jsem cítil, tudíž jsem se nemusel bát, že by tam nebyl nikdo, kdo by se o smečku postaral. Ještě tam byla Athai, která by to taktéž zvládla, jak jsem se přesvědčil při jejím přijímání do smečky.
Netrvalo to dlouho a já se z území dostal dál do lesa. Cítil jsem tu pachy. Dokonce jeden mi připomínal Rockyho s Destiny, ale nepozastavoval jsem se nad tím a kráčel dál. Nechtěl jsem nic řešit, jen jsem si chtěl užít volnou chvíli, kterou jsem momentálně měl a musel jsem toho řádně využít, než zase budu trčet na území.
Přebrodil jsem potůček, který tudy protékal a svižným krokem jsem se blížil k zátoce, u níž jsem se ale zastavovat nikterak nechtěl.

>>> Poušť (přes Tichou zátoku)

Rozevřel jsem oči a rozhlédl se po jeskyni. Nikoho jsem tu neslyšel. Dest a Rocky s vlčaty byli zřejmě venku a Athai asi také chtěla jít ven. Zvedl jsem se ze země a oklepal jsem ze sebe všechno, co tam nemělo co dělat. Protáhl jsem své ztuhlé svaly a posadil se na zem. Nikde nikdo. Klid a ticho. Aetasi, co budeš dělat? Toť otázka. Možná bych konečně mohl sebrat ten svůj zadek a jít se také porozhlédnout jinam a netrčet pořád tady. Ne že bych se tu necítil dobře, ale už to chtělo se jít také porozhlédnout jinam. Přes ten rok a půl, co tu asi jsem, tak jsem nebyl víceméně nikde a to by chtělo napravit.
Tak tedy jsem se zvedl, vyšel z mé jeskyňky. Než jsem se vydal pryč, ještě jsem zašel k jezírku, které jsme tu měli a pořádně se z něj napil. Vydal jsem se ke vchodu a vyškrábal se nahoru a hned si to štrádoval pryč ze smečky.

>>> Zlatý les (přes území)

Zach není špatný? Neříkám, že je, ale mně osobně sympatický není, ale třeba se časem naše vztahy zlepší a bude vše dobré. „Uvidíme, co přinese čas,“ odvětil jsem Ath a zahleděl se k východu. „Ano, souhlasím, bojovat s bohy by určitě bylo dobré a zajímavá zkušenost. Třeba se i něco takovho stane, uvidíme,“ otočil jsem hlavu k vlčici a pousmál se na ni.
„Ach, takže světélkující Athai se zálibou sledovat stropy, jo?“ zasmál jsem se pobaveně a přitom pokrucoval hlavou. Co se vlk nedoví a nezažije právě tady, že ano? „No jo, nesmrtelný bych být nechtěl, co bych celou dobu dělal? Otravoval vlky špatnými žerty? Ne, děkuji,“ pohodil jsem ocasem a chvíli přemýšlel, kde se tak všichni toulají, vždyť venku je pořádná zima, aspoň že vlčata jseou tady v teple a u matky.
„Neděkuj, jsem jen upřímný,“ pousmál jsem se na ni přívětivě a chvíli ji sledoval, až to mohlo vypadat neslušně, že ji tak nepřetržitě sleduji. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl opět ven z jeskyňky.
„No, koukám na to,“ zamračil jsem a to jsem již cítil dech Athai. Ach ti bohové, mají tohle opravdu za potřebí? Poté mě ještě jednou olízla. Já nevím, ale když jsem olízl Larissu bylo to něco jiného, než když jsem byl v přítomnosti Athai, která olizovala mě. Ano, takhle to zní divně, ale to ti prokletí bohové. „Athai, nemusíš se omlouvat, v pořádku. Jen musíme přijít na to, jak se toho jmelí zbavit,“ pousmál jsem se na vlčici a vstal. Hlavu jsem nahnul ke stropu a snažil jsem se jej sundat, ale nešlo mi to, bylo to tam poměrně pevně přidělané.

Chvíli jsem jen tak na prázdno civěl a poté svůj zrak přesunul na Athai. „Tak snažím se. Udělal bych pro ni všechno. Každopádně i pro bratra a smečku. Ostatně je to taky má zodpovědnost. Co se týče přátelství, možná. Uvidíme časem,“ pousmál jsem se na ni a chvíli o tom přemýšlel. Vlastně jsem neměl problém se s ním bavit, ale prostě na mě jako alfu moc dojem neudělal. Uvidíme, čas to třeba změní.
„Zábava? Možná máš pravdu. Mohla by to být sranda, takový trénink,“ souhlasně jsem přikývl na Athaina slova. Představa, jak vlk bojuje proti nějakým božským obludám, to by byla celkem sranda. Třeba se to někdy stane, tady vlk nikdy neví, co jej potká.
„Září, na co byla záře?“ podivil jsem se a vlastně se zamyslel, proč já měl ten náhrdelník s cukrovinkami. Na co mi byl? Ale byl dobrý, to se muselo nechat. „S tím jmelím to byl opravdu hloupý žert, zřejmě se božstvo nudí a nemá nic jiného na práci,“ zakroutil jsem nad tím hlavou a máchnul ocasem.
„Líbí se mi tvá odvaha, Athai. Takhle loajálního vlka jsem dlouho neviděl,“ pochválil jsem Ath a věnoval ji přátelský úsměv. Líbila se mi ta její odvaha a nebojácnost. To se jen tak nevidí, ještě ke všemu u vlčice. „Učiněný bojovník,“ dodal jsem a vypnuul hruď, byl jsem pyšný, že tu máme takovou vlčici, jako je právě Athai.
„To souhlasím,“ zastříhal jsem ušiskama a pohlédl na svůj přívěšek. „To rozhodně, musíme někdy přijít na to, jak bohy přivolat a poprosit je o menší laskavost,“ zazubil jsem se a pohlédl na strop, přičemž jsem si představil, jak by z něj visely nějaké pěkné rostlinky, třeba i svítící. „To už máme teď,“ ušklíbl jsem se a pohodil ocasem.
Opravdu? Bavili jsme se o jmelí, civěli na strop a řešili, že by z něj mohly viset rostlinky. A hle! Najednou se tu objevilo jmelí, které ihned rozkvetlo. Hlasitě jsem polkl, nechtěl jsem opakovat situaci, jak to bylo s Larissou. Jmelí tentokrát „neočarovalo mě,“ nýbrž Athai, která mě olízla na tvář. S údivem jsem pohlédl na Athai a nechápavě zamrkal očkama. Teď jsem si nebyl jist, zda tohle byla opět práce bohů nebo tu z čista jasna vykvetlo jmelí.

Byl jsem rád, že se můj návrh Athai líbil. Hodnou chvilku jsem tam seděl, ale chtěl jsem si více odpočinout, tak jsem si lehl, bylo to mnohem příjemnější. Hlavu jsem si položil na tlapky a sledoval vlčici vedle mě. Konečně chvilka vytouženého klidu, nemusel jsem řešit smečkové záležitosti ani žádné medvědy a medvíďata. Zasloužený klid!
„Hodí? Ale jo, celkem jo. Souhlasím s tebou, původně jsem ho ani do smečky brát nechtěl, ale udělal jsem to pro Tessu, aby byla šťastná, což je, když na ni koukám. Zvyknout si hoch musí,“ přikyvoval jsem na Athaina slova, přičemž jsem se mile usmíval. Athai byla příjemná vlčice, se kterou si vlk mohl povídat.
„To je milé, snad to tak má každý, kdo tu je,“ poznamenal jsem a zamával oháňkou. Já to tu bral také jako domov, ještě aby ne, že ano?
„No, třeba budeš mít to štěstí nebo smůlu, že se ti taky objeví a něco provedou. Ještě aby toho nebylo málo, Larisse jako medvědici se za uchem objevilo jmelí a mně na krku nějaké sladké něco. Pak byl s jmelím bohužel problém, pač to bylo nějaké začarované a nutilo mě to, abych Larissu olízl. To jsem nikdy zažít nechtěl. To celé té situaci nasadilo korunu. Naštěstí je to za námi,“ pousmál jsem se a očima zabloudil ven z místnůstky. „To jsem moc rád Athai, aspoň vím, že se na tebe mohu kdykoli spolehnout,“ věnoval jsem jí vděčný pohled a pokýval hlavou. U Athai jsem se nemusel bát, že by smečku zklamala.
„Nemáš zač,“ pronesl jsem přátelsky. „Ano mám, jaksi se mi na krku objevil a líbí se mi,“ pověděl jsem a na svůj přívěšek se podíval. Byl jsem za něj rád, měl jsem pocit, jako by to měl být nějaké amulet.
„Víš Ath, že to není vůbec špatný nápad? To by bylo kouzelné. Visící rostlinky ze stropu úkrytu Zlaté smečky! Pak bys mohla pozorovat vylepšený stop,“ ušklíbl jsem se a máchl tlapou. „Souhlasím, já také ne,“ zasmál jsem se a podíval se na vlčici.

Také jsem zaznamenal, že jsem proudil ne moc příjemný vzduch. Zastříhal jsem ušiskama a pohlédl ke vchodu úkrytu. „Jestli chce, můžeme jít do jedné z jeskyněk, kde by nemuselo být takové chladno,“ pověděl jsem k Athai a zvedl se ze země, vlastně jsem tu byli celkem na ráně, takže by nebylo na škodu zalézt si ještě více. Pomalu jsem se rozešel k místnůstce, kde byli místa pro ostatní vlky. Posadil jsem se na jednu kožešinu, která tu byla a vyčkával na Athai. Tady bylo o něco příjemněji a skoro vůbec sem netáhlo.
„To ano, snad s ním bude Tessa šťatsná jinak bych mu asi musel vyprášit kožich,“ zasmál jsem se a pokroutil hlavou. „To tedy jsem,“ ušklíbl jsem se a přivřel očka. „Tak to děkuji, jsem za tohle místo rád, ač je takové zastrčené, ale zase více útulné, no,“ přikývl jsem souhlasně hlavou a mile se na Athai usmál.
„Ano, možná že byla před očima ostatních vlků skryta, tak proto si ji neviděla, ale nevyčítej si to. Jelikož to byla práce bohů, asi bys tomu moc nezabránila jako normálnímu medvědovi,“ řekl jsem s povzbudivím hlasem, kdo ví, třeba medvědice, vlastně Larissa mohla být neviditelná před ostatními, aby to nekazilo plány bohům. „Přesně tak,“ souhlasil jsem a pohlédl na přívěšek, který visel Ath na krku. „Ale musí se nechat, že mají vkus a umějí vybírat, protože ti sluší,“ pousmál jsem se a přitom pohledem sjel na ten můj, který se mi také líbil. Opravdu se jim jedno nechat muselo, měli dobrý vkus. „Zřejme nebo si mě chtěli jen vyzkoušet, kdo ví. Ale opravdu tě to mrzet nemusí,“ pousmál jsem se a zavrtěl ocasem. „To rozhodně, já jsem rád, že jsem vlk,“ zasmál jsem se a představil si, jak bych asi vypadal, kdybych byl medvědem. Nechtěl bych jím být.
„Nezměnil? Tak to je jedině dobře. Náš strop je přeci pěkný, že?“ konverzace o stropu byla opět tu. „Třeba tenhle úkryt má nejhezčí strop široko daleko,“ zasmál jsem se pobaveně a hlavu také pozvedl.

Nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že tu jsou vlčata. Měl jsem obecně vlčata rád a rozhodně jsem plánoval i ta svá, přeci musí být nějaký nástupce, no ne? Ale bůhví, kdy se tohle podaří, vždyť jsem pořád tady a tudíž nemám moc známostí. Shy? To je už ukončená kapitola, možná z toho něco být mohlo, ale už asi dvakrát prostě zmizela, aniž by něco řekla, což mě odradilo. A nikoho kromě zdejších vlčic tu nikoho neznám. Je tu moje sestra, Destiny, která partnera má a Athai...
„Tak to rád slyším. A musím s tebou souhlasit, Tessa je opravdu skvělá vlčice, po mně,“ zařertoval jsem, samozřejmě jsem to nemyslel vážně, nemám žádné přehnané ego, to opravdu ne. „Ano, ano. Tento les je opravdu báječný a jsem rád, že smečka může být právě zde. Na toto místo jsem dosti hrdý,“ byl jsem velice potěšen, že tu Athai byla spokojená a líbilo se jí to tu.
„Já? No, vlastně dobře, žádné problémy... Vlastně se naskytly, bylo tu medvídě a jeho matka. Možná tomu nebudeš věřit, ale byl to žert bohů a tu vlčici, jak se na ni ptáš, tak tu někdo z bohů přeměnil na medvědici a bylo tu medvídě... Celkově to byla zvláštní situace, ale už je to pryč. A ta vlčice je Larissa, nová členka smečky,“ vyprávěl jsem Athai a byl rád za to, že už tu ti medvědi nejsou, ještě by se tu někomu něco stalo.
„Hm... budeš opět sledovat strop?“ zasmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak Athai pozorovala strop a přitom jsem do ní jemně dloubl čenichem.

<<< Smečka

Vypadalo to, že Larissa po mně už nic nehce. Byl jsem rád, že se smečka opět rozšířila o dalšího člena. jenže když jsem se zamyslel, smečka se skládala skoro ze samých vlčic a vlci tu skoro žádní nebyli, jen já, Rocky a Zachary. Ne že bych si ztěžoval, vůbec ne, ale určitě by se sem nějaký pořádný vlk hodil. Kdo ví, třeba tohle bude smečka pro vlčice. Aetasi, narodila se vlčata, určitě jsou tam i nějací malí vlčci.
Když jsem vešel do úkrytu, zavála na mě kupa pachů. Destiny a její vlčata a Athai. Kde je vlastně Rocky? Že by šel lovit? Možné to bylo, když jeho partnerka musela být s vlčaty. Opatrně jsem nahlédl do jeskyně, kde ležela Destiny s vlčaty. Byla úžasná! „Zdravím Destiny,“ pokýval jsem hlavou a rozplýval se nad kuličkami, které se plazily a kníkaly. Vlčata byla opravdu úžasná. „Dest, máte krásná vlčata,“ pousmál jsem se a dále je nehodlal rušit.
Svůj pohled jsem nasměroval na Athai. „Zdravím Athai. Jak pak se ti daří?“ optal jsem se a přistoupil blíže k ní. Kdepak je Zachary? Prolétlo mi hlavou, ale zřejmě se tady někde poblíž potuloval.
Usedl jsem na zem a ocas si omotal kolem svých tlap.

Larissa zřejmě dál tu věcičku na hlavě řešit nechtěla. Popravdě? Já vlastně také ani ne. Tedy ne že bych byl nějaký necitelný či tak něco, ale jako opravdu jsem nechtěl rozebírat věneček, který jí ležel na hlavě a jakou má barvu, kolik centimetrů asi má, jak veliké jsou kvítky. Ne, děkuji.
„V pořádku. Stejně máš pravdu. Svůj alfovský zadek bych taky měl někam vytáhnout, ale přesto je pro mne smečka důležitá a rád bych jí byl na blízku. Každopádně jsem nad tím už předtím přemýšlel, tak snad někdy v blízké době se někam dostanu,“ odpověděl jsem s kamennou tváří a zahleděl se opět do dálky. Rád bych se provětral, vždyť ještě nejsem žádný staroch, který musí jenom trčet na území smečky, no ne?
Se zájmem jsem poslouchal odpověď vlčice. „Hm... diplomacie ve smečce se vždy hodí a v bojích? To také nezní špatně, aspoň by tu bylo o dalšího bojovníka více,“ chvíli jsem se nad tím zamýšlel a napínal ji. „Každopádně,“ odmlčel jsem se: „vítej ve smečce!“ pousmál jsem se na Larissu a zastříhal ušiskama. „Úkryt si již viděl. Takže pokud máš nějaké dotazy? Rád bych zaskočil do úkrytu, když tak mě hledej tam. A... támhle jde beta Tessa, tak se můžeš ptát i jí,“ pousmál jsem se a mířil k úkrytu.

>>> Úkryt

Zřejmě to Larissa nepostřehla, ale což, nevadí. „Až budeš někdy u vody, nezapomeň se tedy kouknout,“ zasmál jsem se a pohodil ocasem. Když jsem nad tím přemýšlel, zajímalo mě, kde se takové věci vůbec berou, kde jsem já třeba vzal můj přívěšek. Že by bohové? Možné to bylo nebo to mohla být pouhá náhoda, kdo ví. Ale pokud to ovšem bohové byli, měli vkus, to se jim muselo nechat. „Nemáš zač,“ odpověděl jsem mile a pohlédl do dáli.
Stále byla zima a potravy moc nebylo. Někdo by měl jít na lov... Zafuněl jsem a opět pohlédl na vlčici vedle mého boku.
Poté přišla z Larissy otázka na zamyšlení. To je pravda, kdy jsem byl naposledy pryč? Hodnou chvíli jsem přemýšlel a poté se n ani otočil. „Já ti ani nevím, je to hooodně dlouho,“ řekl jsem trochu zklamaně. Rád bych se podíval na jiná místa, ale nechtěl jsem smečku opouštět, ačkoli tady byli vlci, kteří by se o to chvíli dokázali postarat, přesto jsem tu chtěl být, kdyby se náhodou něco přihodilo.
Čekal jsem na Larissinu odpověď. Chtěla se do smečky přidat. Byl jsem potěšen. „Dobrá Larisso. Rád tě přijmu, ale nejdříve bych se chtěl zeptat čím bys byla užitečná pro smečku?“ Byla to taková otázka, terou jsem slýchával, když jsem byl ještě vlče. Bylo dobré vědět, kdo se do smečky chce přidat a v čem daný vlk vyniká, no ne?

<<< Úkryt

„Nemáš zač, aspoň to nikoho už nebude pokoušet a... přesto něco máš na hlavě a sluší ti to,“ pousmál jsem se, když jsem se díval na modrá kvítka, byla pěkná a roztomilá. Takový věneček jsem každopádně nikde neviděl.
Téma jmelí jsem už více nerozebíral a mlčel. Pomalu jsem vylezl z úkrytu, protáhl své ztuhlé svaly a rozhlédl se. Hustě sněžilo a do toho foukal ne moc příjemný vítr. Nikoho jsem tu neviděl. Vlastně jsem si jen povšiml, jak Ath, Tess a Zachary vcházejí do úkrytu. Kývl jsem jim na pozdrav a otočil se na Larissu.
Aspoň jsem byl rád, že se na mne Larissa kvůli tomu jmelí nezlobí. Jen jsem přikývl a sledoval okolí. Nic zvláštního jsem ani neviděl, takže jsem byl klidný, ale vlk nikdy neví, zda by si tu nějaký vetřelec nechtěl před nepřízní počasí najít úkryt.
„Chápu a souhlasím. Jen jak bys pro vlka božího chtěla vytvořit „reklamu“? Já nikoho nutit samozřejmě nechci, aby se do smečky přidal. Tedy neříkám... bylo by fajn, kdyby sem někdo přišel požádat o místo, to bych val samosebou rád, ale pobíhat se mi po lesích a loukách a shánět vlky se mi tedy rozhodně nechce,“ zasmál jsem se a chvíli nad tím přemýšlel. Chtělo by to více vlků do smečky, ne že ne a hlavně když jsou tu vlčata. Snad. Snad jsem někdo zavítá s tím, že by se rád přidal. Vlastně... Larissa ve smečce není a je tady. „A když už se bavíme o tomhle. Máš zájem se do smečky přidat či ne? Ptám se, aby tě ostatní nebrali jako tuláka, což ovšem tedy jsi a pokud bys neměla zájem, neměla by ses tu moc potulovat,“ řekl jsem s otazníkem v zelených očkách. Nechtěl jsem ji vyhánět, ale pokud nemá zájem být ve smečce, měla by území opustit. Jen ale nechci, aby se to bralo nějak špatně.

Nejraději bych si za to všechno nafackoval, vždyť jsem vypadal jako totální blázen. A to já nejsem. „Ne, to není v pohodě,“ řekl jsem zklesle, protože tohle mě už nebavilo, chtěl jsem s Larissou řešit důležitější věci, než bláznivé jmelí, které mě nutilo, abych ji olízl.
„To rozhodně ne a myslím, že mají tlapky i v tom jmelí,“ zakroutil jsem nad tím hlavou. Kdyby dělal důlěžitější věci, než takové blbosti. Nad tím se vážně baví? Já myslel, že bohové mají dost práce, ale jak koukám, tak tomu ttak není.
„Larisso, doufám, že se za to na mě nezlobíš,“ optal jsem se váhavě, ani bych se nedivil.
„To tedy je, ale co se dá dělat. Časem snad přijde více vlků,“ pousmál jsem se a rozhlédl se po našem úkrytu. Opravdu se mi líbil a byl jsem na něj pyšný. Totiž, jaká smečka má tak krásný úkryt, jako ta naše? Asi málokterá.
To už není možná. Jděte s tím už někam. Cítil jsem se mírně rozhořčeně, protože mi tohle už začínalo lézt na nervy. „Snažím se, ale ty jejich kouzla či co to je, mají nějak moc silná, až to nechápu,“ zakroutil jsem nechápavě hlavou a podíval se na vlčici, které to také nebylo příjemné. Má hrdost byla již pod bodem mrazu. „To zřejmě je a dost by mě zajímalo, kdy se rozhodnou ho nechat zmizet,“ zamračil jsem se a koukl se směrem k východu.
Zdálo se, že jmelí ne a ne spadnout. Jen jsem si povzdechl. Poté přišel z její tlamy nápad. „No já ti nevím... zkusit to mohu, ale nezaručuji, že se to povede tak, jak si oba přejeme,“ opatrně jsem přistoupil k vlčici a hlavu opatrně nakláněl k jeímu uchu a větvičku uchopil do zubů. Snažilo se mě to jí olíznout, ale přišlo mi, že to kouzlo nějak opadá. Zastříhal jsem ušima. Jmelí jsem chtěl zvednou a? Zmizelo! Šťastně jsem zavrtěl ocasem a odstoupil jsem od ní. „Je dole, pryč,“ vypnu jsme hrdě hruď a koukl se na Larissu.
„Šel bych ven, když už jsme tohle vyřešili, kvůlu vlčatům,“ řekl jsem a šel k východu. Vyskočil jsem z úkrytu a vyčkával na vlčici.

> Zlatá smečka

Připadal jsem si trapně. Tohle bych si nikdy k vlčici a hlavně k cizí jen tak nedovolil. Vždyť jsme se sotva znali a jí to nemuselo být příjemné. Ono jako když k vám přijde někdo cizí a jednu vám lupne, to musí být dosti nečekané a vlk pak neví, jak se v té dané situaci zachovat, stejně jako já. Kdyby to někdo viděl. Zavrtěl jsem jemně hlavou a ještě jednou se na vlčici omluvně podíval. „Nechtěl jsem,“ hlesl jsem tiše, byl jsem rád, že se zachovala s chladnou hlavou a nezačala nějak vyvádět.
„Zřejmě ne, ale určitě by se jim nějaká našla, ale kdo jim může něco nakazovat, že ano? Každopádně jsem nečekal, že by tak pěknou vlčici někdo proměnil v medvěda,“ trochu jsem jí zalichotil, ale přešel jsem to tak, jako kdybych si toho ani nepovšiml. Ale rozhodně lichotky nerozdávám napotkání a ne každému.
Opět má hlavá spočinula u té její. A olíznutí přiletělo. Netušil jsem, jak bude reagovat. Snad nebude nějak vyvádět. Vypadala, jako kdyby na tu chvíli zamrzla. Přišel jsem si, jako bych byl nějaký sukničkář, který olizuje vlčice na každém kroku, ale vážně tomu tak nebylo, jen kdyby neměla to jmelí. Rozhodně by se všechno odvíjelo jinak. „Já, no...aby sis nemyslela, Larisso, že tohle dělám vždycky, ale však víš, to jmellí za tvým uchem...ono to prostě nejde,“ připadal jsem si opravdu, jako tupec. Hůře jsem se snad nikdy necítil. Alfa, který tady nechtěně balí cizí vlčici. No pochopte to.
Vlčice opravdu vypadala k světu. Nebo tě prostě oblbuje to jmelí. Tím nebylo myšleno, že by nebyla pěkná, jen normálně nad takovými věcmi neuvažuji. Aby to jmelí zmizelo, co nejdříve.
„To rád slyším, moc vlků o ní neví, jelikož je na okraji ostrova, ale jsme tu jako velká rodina, která se rozrostla o pár drobků,“ řekl jsem a naznačil směr k jeskyni, kde byl Rocky s Destiny.
Jak popošla pár krůčků, tak opět to zatracené jmelí. Už ne, prosím! Snad bych i zavrčel, ale to se mi pokusilo zadržet. Stál jsem a má hlava se nakláněla k té Larissiné, vypadalo to celkem legračně, ale já se tak rozhodněě necítil. Má hlava se blížila k té její a já se snažil udržet, místo toho jsem sletěl přímo na ni a svalil ji k zemi. Rychle jsem vstal a couvl od vlčice. „Doufám, že nevypadám, jak nějaký blázen...“ vzdychl jsem a sklopil svá očka. Byl jsme ponížen, jako nikdy. „Nedivil bych se, kdyby jsi odešla. Tohle se absolutně nesluší. A napadá mě, nelze to jmelí sundat? Myslím, že by to pomohlo,“ vydechl jsem s kapkou nadějí.

Sledoval jsem vlčici a ohlédl se na Sisi, která zřejmě chtěla být sama nebo prostě nechtěla mluvit. Každopádně teď bylo přednější dořešit tady bílou vlčici. Za uchem měla stále to jmelí, které měla i ta medvědice, vlastně ona v medvědí kůži. Nevím čím to bylo. Ale měl jsem chuť Larissu olíznout. Udělal jsem pár krůčků a natahoval hlavu, ale dokázal jsem se udržet a rychle jsem ji zas odtáhl. „Omlouvám se, ale...no...to...jmelí,“ kdybych mohl, tak bych zčervenal, naštěstí jsem měl srst, tudíž to nikdo nepoznal.
„Vidím, že Bohové se náramě bavili,“ zavrtěl jsem hlavou a zastříhal ušima. „Takže se nemusíš omlouvat,“ pousmál jsem se na vlčici a opět mé zraky spočinuly na jmelí. Opět jsem svou hlavu natahoval k té její a - jen tak bych to neudělal, kor když jsem vlčici neznal nějak dlouho - olízl ji. Rychle jsem odskočil a omluvně se na vlčici podíval. „Promiň Larisso, to... to jmelí, omlouvám se,“ sklonil jsem mírně hlavu. Ano, byl jsem alfa, ale k vlčicím jsem se tak prostě choval.
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na ni. „No a máš v plánu se přidat do smečky nebo ne?“ optal jsem se Larissy a čekal najejí odpověď. Ani bych se nedivil, kdyby se odhodlala k odchodu, když jsem ji tady vlepil olíznutí. Ale já za to nemůžu!

PO mém přemlouvání se medvědice s mědvídětem odhodlaly k odchodu. Tiše a spokojeně jsem vydechl. Ohlédl jsem se na Sisi. „Tak mi to pověz z čeho jsi byla přešlá,“ vyzval jsem ji a čekal, zda mi odpoví. „Kdy budeš chtít jít za Cinterionem?“ optal jsem se a posadil se na zem. Konečně tu byl klid.
Vánek ke mně zanesl pach Destiny. Zpozorněl jsem a zastříhal ušima. Vydedukoval jsem, že Destiny rodí. Musel jsem se pousmát. Bylo to krásné, když někdo přivedl na svět malé vlčky. Snad jednou potomky přivedu i já. Chtěl bych vlastní vlčata, ne že ne, ale po odchodu Shy jsem skoro nepoznal žádnou vlčici. Neříkám, Athai byla fajn vlčice, jen jsem se s ní víc nijak nepoznal. Měl bych taky někdy vypakkovat svůj zadek a jít i na jiná území, než trčet tady. Ale líbilo se mi tu, takže mi to ani nevadilo. Jen by to chtělo nějaké známosti.
Brzy se tu objevil i Rocky. „Zdravím a jistě. Nebudu vás rušit,“
řekl jsem a hrdě se pousmál. Byl jsem za ty dva rád.
Pomalu jsem se blížil ke vchodu a všiml jsem si bílé vlčice. Nechtěl jsem vrčet ani jsem nezačal, ale nelíbilo se mi, že je na smečkovém území. Počkat počkat. Athai a spol by si jí určitě všimli. Není to ta medvědice? Trklo mě a já se podíval na bělostnou srst vlčice. „Zdravím, já jsem Aetas, alfa zdejší smečky a nacházíš se na jejím území. Ale jen...nebyla jsi náhodou ta medvědice?“ optal jsem se a sledoval ji. Ta modrá čelenka jí vážně slušela a ladila k očím.