Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla. „Myslím, že ano. A kdyžtak se u tatínka přimluvím, že budeš určitě dobrý obránce nebo cokoli, co si vybereš. Co třeba být takovým lovcem? Poslem? Možností je spousty.“ Mile se na Theronka usmála, ačkoli ji ten úsměv bolel. Sama toužila mít nějakou funkci, ale s tatínkem se neviděla už docela dlouho a přišlo jí, že jednoduše v ničem není dostatečně dobrá... kdyby tak byla odvážná jako Aly, mohla by podnikat výpravy do neznáma a podávat všelijaké informace... ale takhle? Nikdy své starší sestřičce nezáviděla, to ani náhodou, ovšem občas ji to mrzelo. A Theronek jí to, omylem, připomněl.
Nakonec přišel s nápadem, který Aileence vrátil ten správný úsměv na tvář. „Vážně? No, to bychom mohli zkusit... třeba to vyjde. A za zkoušku se přece nic nedá,“ zvážila poté šeptem a nervózně sebou ošila. Vážně to vyjde? Však se strachem bojovala už roky! Vlče jí následně sdělilo menší tajemství, že bydlí nedaleko, v moc pěkné jeskyňce v maličkých horách. Vlčice si nebyla úplně jistá, kde se ta jeskyňka nachází. „A s kýmpak tam bydlíš?“ Určitě s Gabrielem, takže si Aileenka trochu zazoufala, jestli nezačne Theronek zase panikařit, ale zajímalo by ji, kdopak jsou jeho rodiče. Měla by je možná přece jenom vyhledat a říct jim, co se stalo? Ne, Aileen, to zvládneš. Aspoň jednou si věř. Aspoň trošičku.

„Budeš určitě ten nejlepší obránce... chceš být obránce?“ Aileenka znejistila. Ona sama vlastně žádnou funkci neměla a trochu ji to mrzelo. Věděla, že je možná dcera alf, ale zrovna moc schopností nepobrala. Ale malého Theronka v cestě za obráncem určitě podpoří, pakliže je to to, co si přeje. Aileen by ráda učila, ale to by nejprve musela mít sama dostatek zkušeností. Že by se po incidentu s Gabrielem a Theronem stala pečovatelkou? Ale kdeže! Však jí jedno vlče uteklo a to druhé... už nevypadalo tak nešťastně, jenže rozhodně ještě stále nešťastné bylo. Aileenka si nešťastně povzdechla.
Už to skoro vypadalo, že vlče vystřelí pryč, nakonec se naštěstí ukázalo, že pouze předvádí, jak se nahání veverky. Vlčice se maličkato usmála. „Veverky jsou pěkné,“ konstatovala jako by nic, jen tak mezi řečí, a usmála se. Zato medvědi, ti pěkní nebyli... ovšem na zlé medvědy nechtěla myslet. Místo toho se vděčně usmála za to, že jí Theronek slíbil, že ji bránit naučí. Vlastně by se na to docela hodila... byla sice hubená, ale vysoká. Jenže být vysoká automaticky neznamenalo být silná. Byla zase zklamaná. Co když je naprosto k ničemu?
„Já nevím,“ povzdychla si. „Prostě mám strach z neznámých věcí, už odmalička. Bojím se odvázat. Raději jdu po již vyšlapaných cestičkách a jsem ráda, když vím, co se stane další den...“ Odmlčela se. Tohle neřekla nahlas snad nikomu. Její rodina to věděla a... Theronek už to věděl taky. Ostatně, šlo to na ní i poznat, však se pořád klepala, plakala nebo se tvářila vyděšeně!
„Moc si to nepamatuju. Ale určitě jsem navštívila spoustu krásných míst. Co ty? Byl jsi třeba u nějakého jezera? Nebo v nějaké jeskyňce?“

Theronek byl spokojený, Aileenka byla spokojená, a ke spokojenosti jednoho modrookého mláděte a zelenooké, již dospělé slečny, která mládě tak trochu připomínala, stačilo jen objetí. Bylo krátké, ale intenzivní. Aileen při něm myslela na to, jak moc ho sama kdysi potřebovala. Konec konců, ona ho v tomhle ošklivém světě plném nejistot potřebovala každou chvíli!
Nakonec se takticky rozhodla odvést pozornost vlčete někam jinam. I ona si potřebovala pročistit hlavu a ničemu ani nezaškodí, že bude znát toho prcka o něco lépe, když už mu dělá chůvu. „To zní báječně, Theronku!“ chlácholila malého, „a už jsi někdy les ubránil? To víš, já moc bránit neumím, nikdy jsem to alespoň nezkoušela. Ale nová místečka poznávám moc ráda! Jenom se... občas bojím je poznávat, některá vypadají ošklivě, nemyslíš? Jsou krásná, ale trošku strašidelná,“ přiznala se Aileenka zahanbeně se svým problémem splnit si sen, být odhodlanou průzkumnicí, jež jí kazil fakt, že zkrátka odhodlaná nebyla. Protože však nechtěla vlče rozesmutnit, když ho už jednou trochu rozveselila, nasadila ten nejšťastnější úsměv, který uměla. Šlo jí to hezky, svět byl vždycky veselejší, jen co se jeden usmíval!

Aileenka se snažila přestat brečet. Udělat to pro vlče, když už nic jiného. Nakonec se jí to docela povedlo. Dokonce na tváři vykouzlila drobný úsměv, jež měl malého uplakaného Theronka alespoň trochu uklidnit. „Nemusíš se bát, Therone, ano? Jsi velký kluk a já jsem tu s tebou,“ ujišťovala ho polekaně a jemně se k němu přitiskla. Sama to objetí potřebovala a vlče se určitě taky nebude kroutit, ne? V téhle situaci, předpokládala vlčice, to jistě potřebovalo jako sůl stejně jako ona. Potom se zeptal, jestli Gabriela najedou. Aileen na chvíli odvrátila zrak a podívala se na dlouhou pláň. Stále věřila tomu, že Theronův starší bratr nemohl utéct daleko, pořád tu však byla spousta skulin a skrýší, kam se mohl zašít. Zvládat takové situace bylo pro Aileenku nemožné a svým rozpoložením pravděpodobně Therona ve výsledku stejně moc neuklidňovala.
„Neboj se nic, Gabriela najedeme cobydup! Zatím mi pověz, co rád děláš kromě lovení?“ Vzpomněla si na to, jak na ni její mladší bráška Atray mluvil uklidňujícím hlasem, když v horečce plakala a bála se, a doufala, že její pokus o klidný hlas zabere i na Theronka...

<< Zlatý les

Nakonec doběhli až na pláň. Zrovna když to vypadalo, že třeba Gabriela najdou – nemohl se přece zatoulat tak daleko! –, Aileence došlo, že ta situace je ještě horší. Theron se zbrkle zastavil a po chvíli se začal vyptávat, kde to jsou. „Jen kousíček od lesa,“ vysvětlovala mu trpělivě a při tom nervózně těkala očima okolo sebe. Co když z vysoké trávy vystřelí liška?
Přešlápla z nohy na nohu a podívala se na vlče. Proč brečí? Nechápavě vykulila zelenkavé oči. Vědělo snad něco víc než ona? Byl Gabriel nakonec ztracený? To přece nedávalo smysl. Nemohl se jen tak propadnout. Aileen to přirozeně tak či onak znervóznilo. „Ššš, nebreč, Theronku, ano? Bude to dobrý. Všechno. S-slibuju.“ Zaraženě se na uplakané vlče podívala. Málem jí bylo do breku taky. Vlastně... brečela spolu s ním a ani nevěděla proč. Tatínka neviděla celé věky, Aly taky ne, Aze už vůbec ne. Maminku už nikdy neuvidí, měla zodpovědnost za dvě vlčata, jedno z nichž nyní usedavě plakalo a po tom druhém se slezla zem. Hnědá vlčice měla skutečně mnoho důvodu, proč plakat, a možná, že každá slzička, jež se jí skutálela po tváři, byla za úplně něco jiného. Zamžourala na vlčka, jestli tam stále ještě je.

<< Zlatá smečka

S malým vlčetem to bylo opravdu náročné. Aileen spěchala za ním, ale zdálo se jí, že i přes její dlouhé nohy se ten drobek prostě nedá doběhnout. Pelášil, jako by mu za patami hořelo, a Aileen si už představovala tu spoušť, kterou za sebou zanechá. Co když se zraní? Jak to pak vysvětlí jeho rodičům? A kdo vůbec byli jeho rodičové? Možná to byl někdo, koho příliš neznala, někdo nový, ovšem pokud tu teď nekontrolovatelně pobíhala dvě jejich vlčata, dalo se předpokládat, že tu už nějakou dobu jsou.
Už se ani nesnažila za utíkajícím vlčetem volat. Prostě ho jen doběhla. Jen co popadla dech a byla schopná něco říci, vlče už zavelelo Tudy a vypadalo to, že se jen tak nehodlá se zmizelým bráškou smířit. Aileenku zaplavil pocit pochopení. Taky by nesnesla, kdyby ztratila Aly. Kde vůbec její starší sestra vězela?
„Dobře, půjdeme dál, ale dávej na sebe pozor, ano? Mám za tebe zodpovědnost, Therone,“ vykoktala vyjukaně. Zodpovědnost bylo něco, co neuměla mít. Ne, že by se vrhala, kam se jí zachtělo, ale spíš se sama potřebovala schovávat. Oblízla si čenich a vyrazila dál za vlčetem. Bylo mladší, očividně i tak mělo lepší vůdcovské schopnosti než samotná dcera alf Zlaté smečky.

>> Zubří pláň

Theron

Situace to byla komická, až na to, že se ze zúčastněných nesmál vůbec nikdo. Starší vlčice panikařila, vlče ustrašeně volalo svého brášku a po onom bráškovi nebyly nikde ani stopy. Takhle si Aileenka opravdu klidné odpoledne nepředstavovala. Co se jen ještě přihodí? A kam se poděla ta liška?
„To zvládneme, Therone, hlavně nepanikař.“ Aileenka to řekla tak jemným hláskem, že byl sotva slyšet. Rozhlédla se okolo. Stála si za tím, že pachů tu bylo cítit hodně, ale kde pak byli všichni členové smečky, jimž patřily? Snad se nic nedělo... Na krátký okamžik ji přepadl strach, pak však s vytřeštěnýma očima zaregistrovala, že Theron taky mizí, a musela se začít soustředit na věci, které nyní bylo v jejích silách vyřešit. Ale ne, vyděsila se. Ještě jednou se rozhlédla po zlatých stromech, do nichž se opíraly možná poslední letní paprsky, a potom uspěchaně klopýtala za neposedným mladším vlčetem. Snad Gabriela najdou.

>> Zlatý les

Theron

To starší vlče někam zmizelo. Aileen se tedy nakonec nebála pouze kvůli lišce, ale taky kvůli tomu, že se mohl Gabriel zatoulat. „Stůj!“ Přesně to za ním chtěla zakřičet, ale strachem byla úplně paralyzovaná. Jen sotva se dovedla otočit, natož rozkmitat hlasivky. Jestliže pro ni byla interakce s cizinci složitá, vidět lišku pro ni bylo nepředstavitelně stresující – a tu lišku ke své smůle stále viděla. Kdyby tak Aileen věděla, že v jiné části Zlatého lesa se zrovna nacházel medvěd, to by se sem už pravděpodobně nikdy nevrátila! Zatoulané lišky, obří medvědi a umírající maminky... Ne, teď není čas na takové myšlenky, Aileen.
Vypadalo to, že malá liška se nakonec rozhodla jít po svých, množství různých pachů ji očividně zneklidnilo, a možná věděla to, co Aileen ne, že je někde poblíž jiný predátor, medvěd, s nímž nyní měla plné tlapky práce celá Zlatá smečka. „Therone, nevíš, kam šel tvůj bráška?“ pípla Aileenka, rozhlížejíc se okolo. Kam se jen to vlče mohlo zatoulat? Obdivovala maminku, že zvládala takové situace. Aileen neměla sebemenší tušení, co dělat. Měla by zavolat pomoc? Chovat se konečně jako dospělá a vyřešit to sama? Zamyšleně se podívala na druhé vlče, Therona.

//nepřesuneme se někam, ať tu v Predátorech neděláme bordel a samy se neztrácíme?

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 15
Postavení: Sigma
Povýšení: podobně jak u Zarči, šupačila spíš dolů než nahoru :>
Funkce: /v řešení/
Aktivita pro smečku: řekla Astrid o smrti Athai a taky mluvila s Dor o tom, že je jí Zlatá smečka k dispozici, pokud by něco potřebovala (udržování přátelských mezismečkových vztahů?)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Rozloučila se s Dor, která působila ustaraně, a potom v náruči cizinky Astrid zažila slabou chvilku a opět vzdychala nad ztrátou maminky. Kousek doprovodila Astrid do její smečky a sama se vrátila do Zlaté, kde potkala dvě vlčata, Therona a Gabriela. Slíbila jim, že jim pomůže něco ulovit

VLČATA

Při pohledu na odhodlaného Therona se Aileenka srdečně zasmála. Tak jí instinkty napověděly správně, že udělá dobře, když vlčatům zadá nějaký úkol. Stydlivost v jeho hlase mu navíc připomínala ji samotnou. To ovšem moc nepomáhalo, nutilo ji to přemýšlet nad svými skutečně ranými léty a nad maminkou, která ji ochraňovala. A přemítání nad maminkou znamenalo, že se jí do očí řinuly slzy... ale ne. Teď nesmí plakat. Tentokrát ne.
Otřela si tlapkou oči a nervózně pohlédla z Therona na Gabriela. „Myslím, myslím že na lov se chodí tud–“ Ani nestihla svoji myšlenku doříct a vlče se už hnalo pryč. Zmizelo v křoví a po chvíli se s pištěním vrátilo. Bohužel nebylo samo.
Aileen ztuhla krev v žilách při pohledu na rezavou potvůrku, co se dívala jejich směrem. Chudák mladinká liška byla očividně ještě vyděšenější, vezmeme-li v potaz přítomnost vysoké, byť hubené Aileen a taky spoustu vlčích pachů. Ačkoli se dala na útěk, Gabriel ještě stále pobíhal a mladá vlčice, jen co se probrala z šoku, nakonec pobíhala taky. Takže tu pobíhali všichni tři. Liška, mladá vlčice i malé vlče. Možná, že se nakonec přidal i jeho bráška?

Pravděpodobně o maličko mladší vlče, to, co se skrývalo za drobným tělem vrčícího brášky, se očividně podivovalo nad tím, co Aileenka řekla. Mladá vlčice hned začala panikařit. Že by byla pryč tak dlouho, že by se ten pravý Zlatý les někam přestěhoval? Pořád koukala do korun stromů. Byly zlaté. Byla v tom správném lese, tak proč... to vlčata tak překvapovalo? „Ráda vás poznávám, Therone a Gabrieli.“ Pokusila se usmát, moc jí to nešlo. Byla stále vyjukaná z netradičního setkání a výhružek malých vlčat. Tak malá a už ji chtěla sežrat!
Aileenka to chudák ještě pořád nezpracovala. Zamyslela se nad tím, jestli zná rodiče těch dvou malých raubířů, ale pod pojmem velký lovec si mohla představit ledacos, a ačkoli by si jistě taky přála mít tu nejkrásnější kytičkovou korunu, ten popis jí taky nic moc neříkal. Nešťastně se zamračila a potom, potom sebou nervózně škubla. Ráda by vlčatům pomohla, rozhodně je nechtěla mít na svědomí a hlad měla stejně, jako to tvrdila, jenže sama kdovíjaká lovkyně nebyla. Zajíce, toho by snad zvládla ulovit. „Ano, můžeme to zkusit. Vy už jste velcí kluci a určitě mi pomůžete, viďte?“
Něco mladé vlčici říkalo, že vychvalování je cesta. Ji by to jako malou taky potěšilo, teď určitě taky. Vykouzlila na tváři ještě stále vykolejený, miloučký úsměv. Aly, kéž bys tu byla, ty bys nám určitě pomohla. Proč jen neumím lovit?

Čekala všechno, tohle rozhodně ne. První vlče se okamžitě běželo schovat za to druhé, patrně starší. Zrovna Aileenka tomuhe rozuměla docela dobře a mrzelo ji, že tu nemá někoho, za kým by se mohla schovat taky. Možná by mohla utéct za nejbližší strom? Na výběr tu bylo opravdu hodně. Nakonec však po chvilce bloumání pohledem zase stočila hlavu na dvě vlčata. Možná bráchové? Byli si docela podobbní, ale to nic nemuselo znamenat, taková Sillarei taky byla Aileenina sestra a to si nebyly podobné ani trošičku.
Tu reakci nečekala. Zavrčení staršího vlčete sice znělo trošku rozbitě, no Aileenka to asi neuměla o nic líp a hlavně pro ni to hrůzostrašně znělo. Nechápala, co se to děje a jestli je tohle vážně ten Zlatý les, po němž pátrala. „Já jsem Aileen... ze Zlatého lesa,“ prozradila tedy co nejdřív, aby nedošlo k dalším mýlkám. „Přišla jsem... domů? A vy jste tu taky doma? Já vás neznám, ach jo.“ Skutečně nahlas si povzdychla a nervózně se přitom ošila.
Potom se jí oči rozšířily. „Já, no, vy mě chcete sníst? Já totiž vás ne. A jestli máte hlad, můžeme se po něčem podívat spolu, já mám vlastně taky hlad,“ koktala ze sebe Aileen a cítila, jak se jí jemný hlásek zadrhává v hrdle a tlapky samovolně směřují dozadu. Tohle nebylo přivítání, které očekávala.

<< Zlatý les

Aileen by se kochala tím pohledem celé věky, jak tak pomaloučku ťapkala vstříc do srdce svého domova. Zelenkavá očka jí jen zářila a úsměv na pyscích byl široký jako už nebyl dlouho. Kochala by se dál, kdyby najednou nezaslechla dva rozdováděné hlasy. Překvapeně se zamračila a rozhodla se jít zkontrolovat situaci.
Jakmile se trochu přiblížila, všimla si dvou mladých vlčků. Na věk moc neměla odhad, avšak nebylo pochyb, že jsou doopravdu mladí a řadí se do kategorie vlčat. A s její výškou a šírkou si před nimi paradoxně přišla malá a ztracená. S jedním hlubokým nádechem a myšlenkou, že raději zase půjde, se k nim přiblížila. „Ahoj, copak tu vyvádíte?“ Mladší sourozence sice měla, ale nikdy se s nimi příliš nevybavala, tehdy vůbec ne, takže moc nevěděla, jak se k malým prckům zachovat. Oči jí navíc nervózně klouzaly po obou hnědých kožíšcích... pořád to byli cizinci a pro Aileenku tedy div ne strašidla. Místo aby se poněkud zvláště vrhala do objetí, raději udělala krok dozadu a dala oběma samcům na rozmyšlenou, jestli se vůbec budou chtít vybavovat.

<< Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Přes pláň s převalující se mlhou Aileen téměř přeběhla. Před lesem však zpomalila a trochu znervózněla. Trochu víc. Co když se udály ještě horší změny? Co když tatínek...? Aly...? Atray...? Ne, v žádném případě. Na takové hrůzostrašné věci nemohla myslet, teď byla tady a teď, jen pár kroků před lesem a maminka by byla pyšná, že její kdysi nejmladší dcera urazila takovou složitou cestu. V duchu Aileenka poděkovala Astrid za doprovod a potom se rozběhla vstříc tenkým stromům obaleným zlatým listím.
Jen co ji obklopilo to krásné ticho slunečního místa a v čumáčku ji polechtaly známé pachy, veškeré starosti odhodila stranou a jen se radovala z toho posvátného okamžiku. Byla doma a na tom jediném záleželo. Jen jestlipak ji někdo přívítá?

>> Zlatá smečka

<< Kvetoucí louka (přes Začarovaný les)

Aileen skoro překvapilo, kolik lesů tu vlastně mají. Ale ne těch typických, nýbrž naprosto zvláštních. První onen stísněný les plný záhadných zvuků a temnoty a najednou, najednou les plný fialových lístků. A to nesměla zapomínat, že se blíží do své rodné smečky, kde byly stromy celoročně oděné do krásné barvy slunečních paprsků. Při těch všech vzpomínek jí srdce vynechávalo několik úderů a měla spoustu důvodu se usmívat. Nakonec ta dobrodružství nebyla tak špatná věc.
„Už budu brzy doma, maminko. Už se nikdy neztratím.“ Onen prudký vítr už ustal, i tak doufala, že si její slova najdou cestu někam nahoru. Protože právě z oblaků na ni určitě maminka shlížela tím svým ustaraným, přísným a milujícím pohledem. Už jsem blízko, doufám.

>> Zlatý les (přes Zubří pláň)