Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les (přes Hraniční pohoří)

Čím víc se blížila ke Zlatému lesu, tím víc se chtěla smát a brečet. A poněvadž to byla Aileen, nevadilo jí dělat obě dvě věci zároveň. Obvykle si sice neprocházela celou škálou pocitů naráz, ale nyní na to měla plné právo. Jakmile opustila Astrid a byla sama v tmavém a hrůzostrašném lese, trošku si poplakala. A potom, když zlézala hory a ocitla se na promáčené louce plné roztomilých květin a překypující životem, šťastně se nasmívala.
Opět tu byl ten hlásek. Všechno bude dobré, všechno bude dobré. Maminka se sice nevrátí, ale všechno bude dobré. Čím víc sílil, tím jednoznačněji věděla, že je skoro doma. Skoro. Byla na toulkách již nějakou dobu, ale některé věci se nezapomínaly. Třeba uvidí Aly a tatíka. Snad už nebude brečet?

>> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

<< Les u Mostu (přes Most)

Když už si Aileen myslela, že nemůže být hůř, bylo. Zatímco už tak pro ni bylo pěkně traumatizující našlapovat po nestabilních a vrzajících prknech, která k tomu všemu byla navlhlá, za mostem ji nečekal o nic šťastnější pohled. Ještě před tím, než byla úplně na pevné půdě, podivně se zkroutila a zlekla se. Nakonec však ten poslední odvážný krok udělala a s divoce bušícím srdcem následovala svoji novou... kamarádku? Astrid.
Snažila se moc nekoukat kolem sebe, protože pokaždé, co jen byť omylem zahlédla pokroucená stromy, běhal jí mráz po zádech. Tohle místo bylo děsivé a o to více se těšila na krásný zlatý les. Bez maminky. Jak tedy mohl být stále krásný? Překvapeně vzhlédla na mluvící vlčici. „D-dobře, rozumím. Však jsem říkala, že doprovodím tebe a ne ty mě, to je v pořádku, dojdu... dojdu,“ vykoktala Aileen nesměle a přikývla. Chvíli zvažovala, že Astrid na rozloučenou obejme, nakonec do ní jen jemně šťouchla čumáčkem. „Možná, až se příště uvidíme – a já v to vážně věřím, Astrid – nebudu už strašpytlík ze Zlatého lesa, ale Odvážná Aileen.“ Šťastně se usmála a naposledy se ohlédla za krémovou, potom už ťapkala dál vstříc vlastnímu domovu.

>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

<< Dračí průsmyk

Aileen jen jemně přikývla. Vděk by vlčici stejně nebyla schopná vyjádřit slovy a více objetími ji již nechtěla trápit. Usmála se a dala se do pohybu. Krémová vedla cestu, což Aileenka vítala s otevřenou náručí. Pozorovala upršenou krajinou a dlouhá oháňka jí kmitala sem a tam. Ani jedna z vlčic nic neříkala. Konec konců, co říkat? Že vše bude dobré? Toho se už Aileen naopakovala v duchu tolik, že by ji další taková věta pravděpodobně akorát tak ublížila. Jednoduše se snažila usmívat a neztrácet tempo se stále zrychlující Astrid. Vlčice očividně měla naspěch.
Nakonec přišly až k lesu. To by samo o sobě nebylo tak hrozivé, kdyby se od lesa netáhl dlouhý, vyviklaný most. V tu chvíli Aileen polila hrůza. Nepůjdou přes něj, že ne? Však to musí být nebezpečné! Její obavy však byly rázem ještě podtrženy Astridinými slovy. „D-dobře. J-já. Se bojím. Ale udělám to. Pro maminku. Musím se vrátit domů a obejmout tatínka, Aly a vůbec všechny sourozence,“ vykoktala zaraženě a raději přivřela oči. Jakmile se však přiblížila k mostu natolik, že stála na první laťce, raději je zase otevřela. Vždycky chtěla dobrodružství, no ne? Tak tady ho má, v celé své vyviklané kráse!

>> Temný les (přes Most)

<< Němé údolí (přes Severní hory)

„Tak dobře, Astrid. Tak já půjdu s tebou. Děkuju, nevím, jak ti to oplatit.“ Aileen se nervózně zakousla do pysku a vykročila za drobnou krémovou vlčicí. Možná, že to říkala jen tak, aby ji uklidnila. Ale Aileenka nepotřebovala další trápení, a tak prostě věřila tomu, že to skutečně Astrid nevadí. Ostatně kdyby jí to vadilo, mohla by na ni zavrčet a Aileenka by byla vcukuletu pryč! „To máš pravdu,“ přitakala jí ještě a pomaloučku na tváři formulovala odvážný výraz. Ne, že by jí to kdovíjak šlo, ale alespoň o maličko jistější se cítila určitě.
Bouře stále sílila, blesky šlehaly přes tmavou oblohu a do jejího hebkého kožíšku pronikaly nepříjemné, studené kapky vody. Jako mávnutím kouzelného proutku se vyčasilo, když přišla noc. Země i tak byla promáčená, a tak s každým krokem Aileenka pociťovala, jak se boří čím dál hlouběji. Nyní však nebyl čas na zastavení, a tak hrdě ťapkala dál.

>> Les u Mostu

Nevěděla, jak dlouho tam leží. Už ji zase zmáhala horečka? Byla slabá? Pokusila se pohnout a nešťastně zakňučela. Ne, tentokrát není zpátky v té samé noční můře. Možná, že Athaina smrt byla ještě větší noční můra, ale... nebyla sama. Byla tu Astrid. Cítila její přítomnost, Aileenka se snažila soustředit na to, jak krémová vlčice dýchá a synchronizovat s ní svůj vlastní dech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Bude to dobré, uvidíš, Aileen. Vrátíš se za sestrou a všechno bude dobré.
„Ano?“ šeptla Aileen, když uslyšela své jméno. Musí to být strašné přijít o někoho ze smečky. Tohle nebylo fér. Athai nebyla jen tak někdo. Athai byla její milovaná maminka! Jenže to Astrid zatím nevěděla a Aileenčina zlomená dušička se neodvažovala něco takového říct. Dívala se, jak si vlčice sedá blíž. Už se jí tolik nebála. Hlavní bylo, že není sama a že Astrid neodchází. „Ano, to ne, maminka mě měla moc ráda a já ji! Nepřála by si, abych plakala. Tak, tak... j-já teda p-plakat nebudu,“ zašvitořila a doopravdy se snažila zahnat slzy prudkým mrkáním. Potom jako mávnutím kouzelného proutku pomalu vstala na vratké nohy, neuvědomujíc, že právě prozradila, kým pro ni doopravdy alfa Zlaté smečky byla. Pokusila se usmát. Šlo to lépe než předtím.
Maličkatý úsměv jí zastínily obavy. Cosi se blížilo, cosi temného, černého a studeného. Nejdříve to byla jen zlověstná mračna, potom déšť. Aileen ztuhla a s otázkami v očích se podívala na Astrid. „Dobře, půjdeme. Myslím, že to zvládnu. Ale fakt tě nechci otravovat, naotravovala jsem se tě už dost, takže jestli ve skutečnosti nechceš, abych šla s tebou... půjdu sama,“ nabídla pak odvážně a srdíčko jí div nevyskočilo z hrudi.

>> Dračí průsmyk

Ještě pořád se jí chtělo brečet, ale nebylo to tak zlé. Vlčice byla milá a už na ni vícekrát neježila ten svůj krásný, sametově hebký kožíšek – taková reakce na začátku byla navíc naprosto oprávněná. Aileenka by ji za to nejraději znovu objala, ale nakonec té touze odolala a jen na ni překvapeně zírala. „Ano, Athai,“ zašeptala znovu matčino jméno a snažila se pousmát. Astrid její maminku znala! Věděla tedy, že to byla báječná bytost! Měla velkou radost z toho, že odkaz její maminky žije dál, ačkoli... krémová vlastně ještě pravdu nevěděla.
Aileen zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Uklidi se, Aileen, to bude dobrý. Uklidni se, to bude dobrý, prosím, prosím, hlavně už nebreč, ššš. Žádná z těch slůvek, jež si mladá vlčice přemítala v hlavě, pranic nepomáhala. „Je alfa Zlaté smečky,“ napověděla ještě Astrid tichounce. „Teda byla, už není... ona už není. A nikdy nebude, Astrid, ona...“ Nedokázala to jedno slovo vyslovit nahlas.
Nebyla dostatečně silná. Tady a teď, před ještě stále cizinkou, se schoulila do klubíčka a čekala s pokorou a strachem na to, co se bude dít, stejně, jako když ji tehdy zmáhala horečka a byla na světě úplně sama, dokud nepřišel její mladší bráška Atray. Proč jen musela být poslem tak zlých zpráv? Z onoho hnědého klubíčka se ozvalo srdceryvné zaskučení.

Ačkoli byla krémová vlčice poměrně drobná, její stisk byl velmi příjemný a Aileen vnímala teplotu jejího kožíšku. Jakmile si celá vyplašená uvědomila, že se skutečně tiskne k cizí vlčici a udělala to naprosto bez varování, zavrávorala dozadu. „Umm, Astrid. Ráda tě poznávám.“ Cítila, jak pod kožíškem rudne. Ani jí to nebylo příjemné, protože měla strach a vlčici, jakkoli s vlastně milým úsměvem, vůbec neznala. Cítila se o to hůř při myšlence, jak strašně zmatená a vykolejená musí být Astrid. Na chvíli se k ní přece jen ještě schoulila a nechala se hýčkat její tlapou. Musela se hodně soustředit na to, aby nezačala vzpomínat na maminku a na její krásná objetí. Maminku jí teď připomínal každičký keř i vánek. Nakonec stejně vzpomínala.
„Tak já půjdu,“ vykoktala ze sebe nakonec Aileen mezi doznívajícími slzami a maličko se usmála, aby tak alespoň trochu oplatila laskavost mladé vlčice. Ve skutečnosti by tu moc ráda zůstala, ačkoli se bála. „Znáš Athai?“ zeptala se potom. Chodit okolo horké kaše bylo najednou jednodušší, ještě nikdy o smrti - vraždě - milované matky nemluvila s nikým mimo rodinu. S prosebně vykulenýma zelenýma očima se podívala do tváře vlčice, plná očekávání a skrytých přání.

Viděla její naježenou srst. I tak jí padla do objetí. Kdyby ne, mohla by se taky zhroutit a potom třeba umřít. „Omlouvám se ti, já vím, že se neznáme, ale... mám docela krizi. Asi je to na mě vidět, viď? Promiň promiň promiň,“ mumlala do béžového krku zmateně a nápadně se usmívala. Potlačovala slzy, ani ne tak proto, že by se za ně styděla, jako spíš proto, že cizince k tomu všemu nechtěla nevychovaně zmáčet kožíšek. Byl pěkný, ačkoli svůj po tatínkovi měla Aileen moc moc ráda!
Ale proč jen nebyl taky po mamince? To by si na ni mohla pořád nosit vzpomínku u sebe... začala popotahovat a nakonec přece jen asi Astrid kožíšek zasoplila. „Jsem Aileen, ze Zlatého lesa.“ Ještě chtěla dodat, že Právě ztratila maminku, ale k jejímu zděšení to tak úplně nebylo právě. Navíc, některé věci by asi měly zůstat v rodinném kruhu, nebo snad ne?
Celá roztřesená, protože se přece jen bála, že na ni po tom všem ježení srsti začne cizinka štěkat a oboří se na ni, konečně ustoupila. Moc osobního prostoru jí ale stále nedopřávala, pořád na ni byla namáčklá. Její tělo příjemně hřálo a nešťastnou Aileenku to zavedlo do doby, kdy ještě měla teplý kožíšek mámy a neměla žádné starosti. Jen si vybojovat vlastní život. Koukala na krémovou vlčici jako na zjevení. Nebo možná jako na anděla.

Uhh, co na to říct? Se sražením na nižší pozici jsem počítala, doufám, že to za všechny zase rozjedu, poslední měsíce byly... plné záseků :D

<< Les Alf (přes Furijské hory)

Maminka byla pryč. Dorya byla pryč. Šťastná Aileen byla pryč?
Když tak mladá vlčí princezna kráčela zpátky, nebo možná dopředu za novým cílem, cítila se neskutečně smutně. Proč to tak bolelo? Proč byl svět tak krutý a nespravedlivý? Plakala, když se loučila s Dor, plakala, když zlézala hory, plakala, když... pak už nezbylo na slzy místo. Šla dál, usmívala se. Snažila se si broukat, pozorovat bující flóru, hlavně neplakat.
Zmatení ji nakonec dovedlo až do údolí. Tady nikdy nebyla, minimálně si na to nepamatovala. Zastavila, rozhlédla se. Květiny působily krásně, stébla trávy příjemně laskaly do noh. Obloha byla temná. Byl to divný okamžik. V dáli byla vlčice. Tu taky nikdy neviděla. Nevadilo jí to. Potřebovala kontakt, cítit lásku, i když už nikdy neucítí tu mateřskou. A sesterskou taky ne, alespoň ne teď. Aly byla také pryč.
Zatím ovšem bylo tajemstvím, jak zareaguje cizí béžová vlčice na drobnou hnědou, jež jí vstříc běží do objetí a nesměle se usmívá. Aileen se bála. Krémová byla cizinka. Jenže touha po pocitu, že není sama, stála i za vyděšeně tlukoucí srdce.

Stála tam jako opařená a neschopná slova zírala na Doryu. Tohle je jen sen. Jen ošklivá noční můra. Jen ošklivá noční můra. Jen ošklivá noční můr– Aileen si to v duchu opakovala tak dlouho, dokud se o tom skoro nepřesvědčila. Jenže pokaždé, co zase otevřela víčka, uvědomila si, že Dorya stále stojí před ní a vypadá nešťastně. Ztrhaná životem. Aileen netušila, co se stalo. Ale muselo se stát něco hrozného, ne?
Cítila, jak jí po horkých tvářích kane slzička. Jedna jediná. Pro ztracenou maminku. A pak druhá, pro ztracenou Dor. Nebo že by Dor ztracená nebyla? Mladá princezna ze Zlatého lesa nechápala vůbec, vůbec nic. Celý svět byl špatný a dobrodružství jakbysmet! Pomalu se otočila. Do lesa skoro nepronikalo žádné světlo, nad hlavou byly jen temné kupky mraků.
„Sbohem, Dor. Já vím, že jsi pořád kamarádka Zlaté smečky a tudíž i moje kamarádka! Kdybys cokoli potřebovala, jsme tu pro tebe. Doufám, že se vyřeší veškeré tvé problémy.“ Slova byla nakonec to jediné, co Aileen mohla bývalé alfě Daénu nabídnout. S pokorně svěšenou hlavou a pohledem upřeným na spletité kořeny se odebrala pryč. Už nechtěla nikoho ztrácet.

>> Němé údolí (přes Furijské hory)

Koukala na Doryu. Zelené oči vykulené a hubené tělíčko se třáslo. Něco bylo šeredně špatně. Ale co? Aileen si připadala, jako by se okolo dvou vlčic zastavil čas a obě se snažily si vzpomenout. Na co, to už bylo očividně pro obě tajemstvím.
Jakmile se do Aileenina hřbetu opřely první jarní sluneční paprsky, byl to balzám na duši a přimělo ji to se šťastně usmát, zatímco se její bušící srdce uklidňovalo. Všechno je v pořádku. Tvá výprava možná nakonec nebyla tak báječná a růžová, jak sis myslela, ale to vůbec nevadí, Aileen! Hlavní je, že jsi teď v bezpečí a máš tu tatínkovu kamarádku. Usměj se a klídek! špitala si Aileen, aby se uklidnila, a světe div se, ono to pomáhalo.
Ovšem do té doby, než si všimla, že Dorya je také... vyděšená? „Stalo se něco?“ vyzvídala Aileen starostlivě. Byla sice bystrá – po tatínkovi a mamince! –, ale hned si nespojila Doryiino chování s tím, co řekla. Kamarádka Zlaté smečky byla snad stále. Ale to, že již nebyla alfou, Aileen nemohla vědět. Konec konců, netušila o žádných změnách v Daénské smečce a na jejich setkání si pamatovala jen trošičku. „Můžu tě obejmout, Dor?“
Tohle bylo skoro poprvé, co se Aileen ptala. Nikdy nikomu svými objetími nechtěla ublížit, avšak když měla pocit, že se jí rozpadne dušička, pokud někoho neobejme, musela to udělat, i když to byl třeba mrzout a věděla, že za to schytá zafnutí do čumáku. Dor ale vypadala, že by se jí objetí taky hodilo, a Aileen... ho potřebovala jako sůl. Tentokrát se ale neodvážila jít blíž a jen tam vyděšeně stála. Byl to jen zlý sen, že ano?

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 7
Postavení: Kappa
Povýšení: ...
Funkce: ...
Aktivita pro smečku: ...
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po matčině pohřbu odešla ze Zlaté smečky na výpravu a došla až do lesa Alf, kde se po dlouhé době setkala s Dor.

Mráz pomalu ustupoval. Bylo to skutečně příjemné zjištění, avšak neřešilo to Aileenin největší problém – byla sama a ztracená. Jak bylo možné, že se sestrou byly takové protipóly? Aly nikdy nezáviděla. Milovala ji, byla jí vděčná za to, že je tu pro ni vždy, když potřebovala, avšak na moment se přece jen cítila podvedeně. Taky by tak ráda neohroženě zkoumala ostrovy, objevovala všechny skryté poklady... a nyní se jen zmohla na to, třást se jako osika uprostřed lesa, který jí ani nepatřil. S očima opuchlýma od pláče zvedla pohled a pomalu si prohlížela všechny stromy, jež byly pocukrované vrstvou sněhu. Vlastně víc než pocukrované, protože vánice z předchozího dne sem navála snad všechny sněhové zásoby paní zimy.
Stála tam, bezradně, občas nechala své zmrzlé tlapky, aby si vybraly, kudy půjdou, ale pokaždé se zase vrátila. Bála se opustit tenhle svůj relativně bezpečný úkryt. Až dokud nezaslechla kroky – v tu chvíli ji její mysl obdarovala představami o zlých příšerách a nejraději by okamžitě zmizela. „Aileen, uklidni se, prosím!“ zajíkla se už skoro k smrti vyděšená, a jakmile se před ní zjevila fialová srst, schoulila se do klubíčka.
A pak si vlčici prohlédla. Jak ji to nemohlo napadnout dřív? Srdce jí přestalo bušit jako zvon, jakmile si všimla ve tváři drobné, hubené vlčice známých rysů. „Ty jsi... Dorya, ne? Naše kamarádka a alfa Daénu!“ vyzvídala a šťastně zamávala ocasem, aby ukázala, že jde v míru. Ostatně u Aileen to nešlo jinak. Poté, co byla nemocná a v horečce ležela u jezírka, pro ni představovalo poněkud složitý úkol si rozpomenout na všechny známé tváře, ale byla si jistá. Tohle je její anděl strážný!

<< Rokle (přes Ostříží zrak)

Bylo docela k vzteku, kolik práce Aileen dalo, dostat se ze Zlatého lesa až sem, do jižní části ostrovů. Přes portál totiž cesta ani zdaleka netrvala tak dlouho, avšak i tak, doťapkat sem Aileen zabralo slušné množství času. Nebo se jí to jen zdálo? Jeden aby na těch všech dobrodružných výpravách ztratil pojem o čase! Aileen se nicméně nehněvala, že jí to tak trvalo. Cítila se pyšně. Na sebe, což byl nezvyklý pocit. Obvykle byla pyšná třeba na svoji starší sestru, ale na sebe málokdy. Nemohla přece ani skromně ocenit, že se jí něco ohromně povedlo; obvykle to moc nedokázala rozeznat od obyčejných šťastných dní a pochválit by se uměla leda tak se studem ve tvářích. Teď se však usmívala od ucha k uchu. Nejen, že zvládla cestu, ale jistě se již blížila k nějakému teplému úkrytu!
Štastně si poskočila. Všechny svaly v nohách ji pálily a v hnědém kožíšku měla snad celou oblohu obrovských vloček, jež se pomalu roztékaly na kůži, avšak... zvládla to! Jenže co vlastně přesně? Rozhlédla se okolo sebe, pečlivě a dlouze. V čumáčku ji šimraly pachy, poměrně nedávné, avšak nikoho neviděla. Jen tiché jehličnaté stromy stály okolo ní jako na stráži; a v Aileenině případě bylo spíše možné, že nechránily les před nezvanými hosty, jako třeba právě před Aileen, ale spíše chránily samotnou mladou vlčici ze Zlatého lesa. Pro případ, že by se přihodilo něco nečekaného. Mladičká Aileen vyjukaně zírala okolo sebe a začala ťapkat od jednoho stromu ke druhému, aby se trošku zahřála.
„Prosím, prosím, já nechci být sama!“ zaprosila si pak plačtivě, jakmile jí začala být vážně zima, a stáhla ocas mezi nohy. Co si jen myslela, když opouštěla Zlatý les? Vidíš, Aileen, jednou v životě jsi byla odvážná, a podívej se na to. Ale to bude dobrý. Aly ti přece slíbila, že se znovu uvidíte, no ne? Zas tolik příšer tu přece být nemůže!