Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Červená louka (přes Nejvyšší horu)

Kéž by tak Aileen všichni ti, co jí vyprávěli o tom, jak úžasné jsou dobrodružné výpravy, také varovali, že mohou být pěkně nebezpečné! Copak, to Aileen věděla už dávno, a taky proto se vždycky zdráhala se někam pořádně vypravit, avšak když to jeden zkouší na vlastní kůži, má z toho úplně jiné pocity.
A ty Aileeniny byly značně smíšené. Bylo skoro až komické, jak rychle se u ní střídal pocit neskonalého štěstí z bourání stereotypu, a vyděšení z toho, že skončila sama. Vzpomínky na to, jak se s hořícím tělem probudila uprostřed louky a nikde nebylo živé duše, jež by ji utěšila, byly ještě stále intenzivní, a během prožívání její skoro-první dobrodružné výpravy se ozývaly s o to větší intenzitou. Nakonec se však nechala chlácholit myšlenkami na svůj domov, Zlatý les (a při tom se snažila nemyslet na to, že by ho třeba taky už nikdy nemusela vidět!), ubírala se ke vzpomínkám na svého kamaráda Naxina a snažila se tak nějak svoji cestu prožívat s co největší pokorou a zapálením. Už jí ale mrzly tlapky a začala se cítit unaveně. Bála se však zastavit. Co kdyby ji ty monstrózní vločky zasypaly zaživa? Ale kdepak! Bude pěkně pokračovat. Ještě chvíli... ještě chviličku. Vydrž, Aileen! Tady v žádném případě zastavit nemůžeš.
Rozradostněným krokem – s ještě stále podivným šimráním v břiše z toho, jak se najednou svět zatočil a zmizela v portálu, chvíli plujíc oblohou – to předtím vzala okolo vysoké hory, na kterou se jen svýma bázlivýma očima podívala, a nyní stála uprostřed rokle a toužebně nakukovala do otvoru jen o stupínek, dva výše, než kde se zrovna drala na špičky. Mohla by tam jít a schovat se, na tu druhou stranu... co když tam třeba číhá zlý medvěd? Nakonec tu touhu se ohřát zahodila a s zkřehlým, hubeným tělíčkem pokračovala v cestě.

>> Les Alf (přes Ostříží zrak)

<< Zubří pláň (přes portál ve Sněžných Tesácích)

Co ji to jen popadlo, lézt v takovém nečase na horu? Přesto se naše odvážná hrdinka ze Zlatého lesa rozhodla překonat rozdíl mezi zemí a špičkou hory a vydrápala se až nahoru. Skoro. Cesta byla poměrně složitá, povrch kluzký a výhled jí navíc zacláněly obrovské vločky. Tak velké snad v životě neviděla! Valila na ně oči a nakonec se v ní probudila hravá stránka, takže se pár z nich během stoupání i snažila pochytat. Ta samota přece jen byla tak strašná! Kdo by se styděl za dělání skopičin, ale ono přece jen, odvážit se před dychtivými zraky cizinců není jen tak! Teď však Aileen proklouzala životem na vlastní tlapku, a bylo to báječně osvobozující... a báječně hrůzostrašné. Nebo spíš jenom hrůzostrašné.
Jedna z vloček navíc očividně byla nějaká kouzelná, zlá bytost, protože Aileen zavedla až k portálu. Copak, kdo by si nepřál se rychle přesunout mezi ostrovy, avšak rozdováděná Aileen si nevšimla, že se děje něco zvláštního, dokud najednou neletěla prostorem. Šok ji až rozplakal, a tak když tvrdě přistála ve sněhu, byla celá rudá od pláče. Tedy rudá za předpokladu, že by nebyla vlk.
Zvedla hlavu a zoufale pípla: „Maminko?“ Bylo to plačtivé a zcela zbytečné, ale ulevilo se jí. Bohužel už dávno bylo všechno jasné – alfa Zlaté smečky, její milovaná a nejúžasnější maminka, je mrtvá. Věděli to všichni a dokonce už stihli její mámu pohřbít! Aileen se zvedla na štíhlé nohy a rozhlédla se. „Dobrodružství, už jdu!“ oznámila a vykročila na slíbenou cestu, načež klopýtla a spadla na kolena. Z cesty portálem se celá motala, ale po pár krůčcích opět získala ztracenou rovnováhu. Jak skvělé by to bylo, Aileen, kdyby tu s tebou byl Naxin a kráčeli jste bok po boku, viď? ozval se uvnitř Aileen neodbytný hlásek a Aileen nad vzpomínkami na svého kamaráda přivřela oči. Kdo totiž říkal, že na ni už někde nečeká! Jenže za nejbližší sněhovou hromadou bylo jen prázdno. Aileen se té samoty najednou vyděsila. I tak ale odhodlaně pokračovala dál. Kam? Na přemýšlení nebyl čas. Byla totiž čím dál větší zima a Aileen musela spěchat, aby se mohla co nejdřív a s co nejmenšími omrzlinami někde schoulit do tepla.

>> Rokle (přes Nejvyšší horu)

<< Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Opustit milovaný Zlatý les se nakonec ukázalo jako jednodušší, než si původně myslela. Přesto si kladla otázku, zda dělá vše správně. Chvílemi se jí zdálo, že utíká před tím, co se stalo. A ona přece utíkat nechtěla! Nevěděla, jestli skutečně zvládala stavět se nejrůznějším situacím čelem, avšak copak by jí k něčemu bylo, opustit rodinu a rodný les jenom proto, aby se smířila se smrtí maminky? Na Athai by tím rozhodně nezapomněla, a Aileen navíc nedokázala být bez rodiny dlouho. Ani bez toho, co z ní zbylo. Táty a sourozenců.
Přesto se rozloučila se sestrou a rozešla se pryč. Potřebovala být sama – ačkoli být sama pro ni bylo zároveň stresující – a hlavně; matčina smrt jí otevřela oči. Celý život se bála vyrazit na nějaké dobrodružství, aby se jí něco nestalo. Nebo aby se něco nepřihodilo všeobecně. Ale najednou si uvědomila, že když to neudělá teď, neudělá to nikdy. Se srdcem až v krku se prodírala tmou. Najednou okolí působilo tak strašně děsivě a počáteční touha jít se teď přeměnila v zoufalé bušení srdce. Aileen vážně nebyla dospělá. A ztráta milované maminky to Aileen o to více připomněla. Co si jen počne? Má sestřička na mě počká. A až se vrátím, povyprávím jí, jaké úžasné dobrodružství jsem zažila! pokoušela se Aileen dodat si odvahu a zkusila se usmát. Nebylo to tak těžké! Život byl přece bezstarostný a vše bylo v pořádku, nebo snad ne?

>> Červená louka (přes portál ve Sněžných Tesácích)

Byla neskutečně ráda, že ji Aly v jejím rozhodnutí podporuje. Aileen si nebyla jistá, jestli je to, co se chystala udělat, moudré, a bála se, že se opět někde zapomene, ztratí se či se dostane do nějaké svízele – ale snad poprvé ve svém životě zároveň cítila, že je připravená. Neznamenalo to, že ji ztráta matky nebolela – právě naopak. A protože Aileen nikdy nebyla tak silná jako její starší sestra, ani se neobtěžovala zkoušet skrývat své emoce a po celou dobu matčina pohřbu neplakat. Nyní ještě stále byl její výraz neskutečně smutný, avšak v jejích očích zářila i nová naděje. Maličká, chlácholivá jiskérka.
„Pozdravuj ode mě tatínka, prosím. A vyřiď mu, že se nezlobím, že mě tam tehdy s bráškou nechali. Já sama nevím, co se stalo, a oni asi také ne, Deiron měl pravdu. Mám tatínka moc ráda. A tebe taky, špitla Aileen. V sestřině objetí se jí najednou zdálo pošetilé se kamkoli vydávat, avšak čím dřív vyrazí, tím lépe, a ona cesta jí určitě pomůže, takže zůstat nemohla. „Ahoj, Aly,“ rozloučila se se sestrou a pomaloučku se rozťapkala pryč.

>> Zubří pláň (přes Zlatý les)

Ztratila jsem ji. Navždycky. Proč, maminko, proč? Aileen stála u matčina hrobu, a ačkoli byla na známém místě, obklopená svojí smečkou a rodinou, stejně si přišla sama. Tohle vůbec neodpovídalo jejím představám o životě. Najednou se všechno vymklo kontrole, nebylo to takové, jaké znala; a kdyby to alespoň znamenalo, že se konečně osmělila a vydala se na nějaké parádní dobrodružství. Kdepak. Byla stále ve smečce, jenže ne proto, aby se bavila s ostatními a radovala se, nýbrž proto, aby naposledy zašeptala, jak moc má Athai ráda.
Aileen toužila cítit nenávist k tomu, kdo její matce ublížil, ale jediné, co vnímala, byl smutek. Byla nešťastná, vyděšená a nejistá. Cítila, že potřebuje jít pryč, alespoň na chvíli. Jenže jak by se jen tak mohla ztratit, když to nebylo tak dávno, co se opět našla? Kde je vůbec Atray? Měla bych ho najít. Co když mě potřebuje tak, jako jsem ho potřebovala já?
Nechtěla se ale vzdálit, dokud se nerozloučí s Aly. Vystrčila hlavu a zavětřila. Kdypak se její velká sestra vrátí? A co když ji tu přece jen nechala? Ale jdi ty, Aileen. Aly tu bude vždycky. Je to tvá velká sestra přece! Mladá zelenooká vlčice se pomalu rozběhla lesem, doufajíc, se natrefí na svoji starší sestru. Po chvíli bloumání mezi zlatými stromy a s tíživým pocitem na hrudi opět stočila své tlapky zpátky. Ještě nebyla připravená se rozloučit.

Aileen byla vždycky optimistická, i přesto, že se občas až chorobně strachovala, takže když se u ní zjevila její starší sestra a sdělila jí, že vše bude dobré, věřila tomu. Bylo to možná naivní, avšak neměla to sama sobě za zlé – cítila se díky tomu o moc lépe. „Já vím. Máme přece jedna druhou a překonáme to, viď že ano, Alyannko?“ usmála se žalolostně na sestru a ustaraně zvedla hlavu k nebi. Začaly se z něj sypat první vločky – Aly měla pravdu. Přijde zima a bude mimořádně krutá.
Vyzvání snědku odbyla tím, že rázně zakroutila hlavou. Měla stažený žaludek, avšak jakmile se sklonila k zajícovi a přičichla k němu, ona vůně ji přece jen dostatečně přilákala. Vděčně začala žvýkat několik soust. „Děkuju, Alyannko. A máš pravdu, ostatně jako vždycky. Možná mi nebudeš věřit, ale myslím, že se vydám pryč. Slibuju, že tentokrát se nikde nezapomenu a vrátím se. Ale chci poznat věci, které jsem poznat nestihla, protože jsem si uvědomila, že někdy už je pozdě dohánět to, co jsme ztratili...“ odmlčela se a k Aly se přitulila.

Sill, Aly

Pro Aileen bylo opravdu příšerně těžké se nedožadovat otcovy pozornosti a neobejmout jej. Obzvláště ve chvíli, kdy sledovala, jak její mladší sourozenci – Merlin a Deiron – táhnou matčino mrtvé tělo. Najednou cítila menší závist, že se její mladší sestra (jak se vůbec ta šedivá jmenovala?) mohla tulit otci v náručí a Aileen, která to taky potřebovala, nemohla. Tichounce vzlykala a uslzenýma očima se dívala na matku. Nakonec ten pohled nevydržela a musela se odvrátit, čímž si znovu a znovu připomněla, že skutečně není dospělá a Athai ve svém životě opravdu hodně potřebuje. A co když ztratíš i Aly, Aileen?
Zrovna ta navrhla, že by mohl být hrob ozdoben a vyměkčen trávou, ale už na to neměla sil. Aileen se její srdce ještě víc rozpadlo, protože si uvědomila, že sama svoji magii neovládá dostatečně na to, aby mohla pro matku ještě něco udělat. Nikdy se o magie příliš nezajímala, ale teď by rozhodně dala vše proto, aby byla mistryní v tvoření kytiček a rašení trávy! Alespoň se vděčně usmála na Sisi, jež se tohohle úkolu ochotně zhostila, protože to bylo jediné, co mohla v tu chvíli udělat. Jakmile Athaino tělo spočinulo ve hrobu, natáhla krk, aby viděla modrou květinu, kterou vyčaroval její otec, a v očích jí zaštípaly další slzy. Tohle všechno bylo šeredně špatně. A navíc si uvědomila, že samým rozrušením zapomněla, že měla s Akiko nějaké ozdoby na matčin hrob přinést! Naštěstí se o květinovou výzdobu důstojně postarala její mladší sestra, a navíc také o kořenovou hradbu. „Děkuju, sestřičko,“ špitla Aileen směrem k Sill, jen tak, do větru, a hrdě se pousmála. Neměla mít sestře za zlé, že se objímala s otcem a uzurpovala si Aileenino místo tatínkovy holčičky. Zasloužila si to objetí naprosto stejně, a navíc... i Aetas to potřeboval. „Sbohem, maminko,“ zašeptala Aileen a pak zabořila tvář do srsti Aly.

<< Bašta (přes Zlatý les)

Na cestě zpátky uzavřela sama se sebou skromnou dohodu – že přestane plakat. Vydrželo jí to nicméně jen pár sekund a nakonec na potlačení slz zkusila metodu širokého úsměvu od ucha k uchu. To jí kupodivu vydrželo déle, než propadat v hysterický pláč, protože se jí najednou zdálo, že když se doopravdy široce usmívá, má pak pocit, že tohle celé je jen zlý sen. Třeba se její milovaná matka objeví hned za dalším zlatým stromem? Jenže Athai se nikde neobjevila a Aileen se smutně trmácela ke svým milovaným. Byli tu její mladší sourozenci a Aly. Azraela tu neviděla, a ani Atraye, ale doufala, že jsou oba její bratři v pořádku. Pomalu ťapkala blíž a nakonec mírně sklopila pohled. Všichni tady sice byli její rodina a členové Zlaté, jenže už dlouho nebyla zvyklá se pohybovat mezi tolika vlky, a tak jí to trošku nahánělo strach. V krku se jí utvořil knedlík, zatímco běžela vstříc svému otci. Chtěla ho obejmout a cítit, že je tu s ní... že i když ho před dlouhou dobou ztratila, nyní je tady, aby jí pomohl překonat matčinu smrt. Jenže u něj byla její mladší sestra. Aileen udělala bázlivý krok vzad a pocítila menší žárlivost. Rodina byla pro ni na prvním místě, ale ona přece taky potřebovala obejmout! Chtěla jít ovšem příkladem, a tak jen zastříhala ušima a vyčkávala, co otec poví.

Aileen chvíli pozorně naslouchala Akiko a tomu, co jí vyprávěla, pokud jí tedy ještě něco vyprávěla, a následně se smutně rozhlédla okolo. „Měly bychom se vrátit. Pokud nejsi připravená, samozřejmě jít nemusíš. Já vlastně taky připravená nejsem, Akiko. Jenže je to moje maminka a nemohu se s ní nerozloučit,“ zamumlala Aileen tiše a možná trošku záviděla, že nezněla tak odvážně jako Aly nebo třeba Merlin. Ačkoli se snažila vložit do svých sil co nejvíc síly a přesvědčení, že všechno bude dobré, div se opět nerozplakala. Srdce měla ztrátou matky rozervané na cáry a zoufale potřebovala objetí své starší sestry, avšak zároveň chtěla být jednou ona tou, která to zvládne a na kterou se budou moci ostatní spolehnout. Co třeba její tatínek, ten přece taky potřeboval obejmout, ačkoli to byl král Zlatého lesa, ne? I králové potřebují lásku! S myšlenkou, že je celý svět proti ní a že si asi vyplaká duši, se začala loudat zpátky domů, do Zlatého lesa. Nastal čas se rozloučit, ačkoli to Aileen bolelo víc než kohokoli jiného – alespoň jí připadalo, že víc bolesti už nikdo nemohl snést. Na rodičích byla závislá. Maminko! Maminko!

>> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

<< Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Všechno bylo šeredně špatně. A Aileen se toho dojmu snažila zbavit tím, že během ťapkání za zrzečkou občas pevně stiskla víčka k sobě a představovala si svět zalitý krásnými barvami – dnešní noc byla sice teplá a pohled na padající hvězdy dechberoucí, ale i přesto se tak úplně nedovedla alespoň na chvíli soustředit na něco jiného, než... Už není. Její matka není. O to víc si nyní Aileen uvědomovala, jak nezralá je, že nikdy skutečně nedospěla, že se vždycky bude schovávat mámě pod sukni. Jenže najednou byla nemile postavena před hotovou věc – buď dospěje, nebo ji smrt milované matky vezme s sebou. Sklíčeně pohupovala dlouhatánským huňatým ocáskem ze strany na stranu.
Zlatý les, přesto, že byl ozářený příjemným bíložlutým světlem měsíce, nepůsobil vůbec hezky. Rozhodně ne jako domov. Najednou se jej Aileen skoro bála, protože si uvědomovala, že tudy někdy musel procházet matčin vrah... že její domov není tak bezpečný, jak se domnívala. Ale ani na to nemyslet! Zhluboka se nadechla. Nenamáhala se maskovat svůj smutek, slzy tekly z jejích zelenkavých očích proudem... a ačkoli se za to trošičku Aileen přece jen styděla, věděla, že pro její srdce je to zkrátka cesta, jak se skutečně vyplakat. Neuměla věci příliš dusit v sobě a plakat pouze uvnitř sama sebe. „Nevěděla jsem, že se ti stalo něco podobného,“ špitla, když se jí Akiko svěřila s tajemstvím, a vyděšeně sebou cukla. Najednou se cítila hrozně... sobecky. Sama plakala, zatímco někdo jiný si prošel stejnou ztrátou jako ona! Něco takového ji ani nenapadlo, protože jakkoli se starala a zajímala o druhé, nyní jen sobecky myslela na svoji bolest a ztrátu. Ač ne, že by zapomněla na Aly... a své mladší sourozence. Tiše cosi zamumlala a s jemným úsměvem se podívala na měsíc. „A já myslím, že té Yuně věřím. Když tady na ostrovech žijeme my, proč by nemohl na měsíci žít králík?“ pronesla s lesknoucíma se očima a rozhlížela se, co by tak mohla přinést na matčin hrob. Při zmínce pečených kaštanů si vzpomněla na to, že byl jejich společný lov odsunut na dobu neurčitou a že má hlad, avšak zároveň neměla na jídlo ani pomyšlení. Měla Akiko vážně pravdu? Skutečně nikdy nemohla přijít temnota? Aileenině křehké dušičce se totiž zdálo, že přesně to se stalo. „Povyprávíš mi ještě něco, prosím, Akiko?“ poprosila vlčici ještě stydlivě.

Tulila se k sestře a plakala. Cítila se zcela příšerně. Proto, že právě ztratila matku – někdo ji zcela úmyslně a chladnokrevně zavraždil –, a taky proto, že ji mrzelo, že sama nedovedla být oporou pro ostatní. Vystrašená a slabá se omluvně dívala na své dva mladší sourozence, kteří byli pomalu silnější a odolnější, než ona sama. Aileen si vždy uvědomovala, že není příkladná starší sestra, že to spíš ona potřebuje ochranu okolního světa a objetí, avšak nyní ji to skutečně mrzelo a cítila se kvůli tomu ještě hůř. Ještě párkrát zavzlykala, s tváří stále zabořenou do Alyanniny srsti, a následně vrávoravým krokem došla k bráškovi. Všimla si, že ho trošku její gesto vykolejilo, ale byla ráda, že neuhýbal. „Nechtěla jsem ti něco takového říct, Deirone. Vím, že bys mě tam nikdy nenechal úmyslně. Ani tatínek. A vím, že by ani jeden z vás nelhal,“ vysoukala ze sebe a zelenkavé oči něžně upřela i na Merlin, k níž byla její poslední věta adresována. Slova její mladší sestry šíleně bolela, Aileen nechápala, jak může být její sestra tak krutá a říkat tu pravdu s takovým klidem... ale ačkoli Merlin příliš neznala, uvnitř věděla, že matku milovala. Jenom to obě dvě vlčice, vlastně každý, kdo zaslechl tu smutnou novinu, v sobě zpracovávaly jinak. Aileen slzami a taková Merlin stoickým a ledově chladným postojem.
„A pomůžeš mi být dospělá, Aly?“ zajíkla se a upřela prosebný pohled na svoji starší sestru, načež pohlédla na proužky nebe prosvítající skrz koruny zlatých stromů. Obloha byla tmavá, ale svítily na ní tisíce hvězd. Možná by si mohla Aileen něco přát? „Přála bych si,“ vyslovila opatrně, „aby tě tyhle hvězdy doprovodily do věčných lovišť, mami, když už mi tě nemohou vrátit zpátky.“ Srdce se jí třepotalo v hrudi a Merlin odcházející pro matčino tělo viděla jen rozmazaně. Jako ozvěnu slyšela i slova Aly a její pokyny, ale pochopila. Přinutila se k přikývnutí a pomalu došla k Akiko. „Vyprávěj mi prosím něco, cokoli. Jen chci prostě vědět, že nejsem sama. V temnotě,“ zamumlala zlomeně a jemně se na zrzavou vlčici pousmála. Byla ráda, že není sama, ačkoli zároveň zoufale toužila po chvíli jen pro sebe. Věděla však, že by nesnesla ani na chvíli mít pocit, že je skutečně jediná, kdo na tomhle světě zbyl. Už tak ji to tehda zlomilo. Tiše ťapkala za zrzečkou.

>> Bašta (přes Zlatý les)

Vzpomínala na všechny ty ošklivé věci, které se jí poslední dobou děly. Opět se vzpomínkami vrátila do momentu, kdy po dlouhém čase strávené spánkem protkaným nočními můrami přišla k sobě a pocítila tu šílenou samotu, která byla jako deka, z níž se nemohla vymotat. Tehdy byla slabší než kdy jindy, srdce jí vyděšeně tlouklo, tělo sužovala zimnice, tváře hořely a její šťastné oči byly skelné horečkou. Za tu dobu se ovšem stihlo změnit mnohé – potkala se se svým znovunalezeným mladším bráškou, který jí pomohl se zotavit a opět se postavit na nohy. Znovu viděla svoji milovanou starší sestřičku... všechno bylo dobré. Touhle obyčejnou, ale pro ni mimořádně silnou a důležitou větou se poslední dobou uklidňovala. A nyní? Nyní nepomohlo, že si její hlava vzdorovitě nechtěla skutečnost ztráty matky přiznat; v srdci najednou měla díru.
Plakala. Nejdříve se jí jen v očích zaleskly slzy a poté se jí kutálely po tvářích jako hrachy a v kožichu tvořily jemné zvlhké linie. Třásla se po celém těle. Vždycky potřebovala žít v jistotě, neznámého se strachovala. Avšak nyní... nyní musela ještě jednou jedinkrát aktivovat svůj mód bojovnice, aby se z tohohle dostala. Jenže tentokrát to neuměla, a tak jí nezbylo nic jiného, než jen zoufale zabořit tvář do srsti Aly. Nebyla silná. Nikdy nebyla. A obzvláště nyní to po ní nikdo nemohl chtít, ačkoli byla dcerou alf a princeznou.
Nevěříčně hleděla na svoji mladší sestru. Ta ani zdaleka nebyla taková, jaký byl Atray. Jakpak by Aileen neměla právo se dozvědět, co se stalo s jejím tatínkem a maminkou? Nechápavě kulila na Merlin oči a slova, která následně tříbarevná vlčice pronesla, se jí provrtávala do duše. „Ne, ne, maminka není mrtvá, já bez ní neumím žít,“ sténala zoufala, avšak tak slabounce a potichoučku, že to mohla postřehnout snad jedině Aly. Deiron očividně byl na straně své sestry, a Aileen mu to nezazlívala. Ona by také stála na straně Aly, ačkoli ji mrzelo, že Deiron s Mer jsou též jejími sourozenci, ale vlastně se k sobě navzájem chovají příkře, napříč mladšími a těmi staršími sourozenci. Když ovšem Deiron pronesl něco jako omluvu za to, že ji tehdy s tatínkem nechal na louce, rozplakala se ještě víc. „Já vím, bráško,“ zamumlala a s třesoucíma se nohama se k němu přiblížila, a pokud jí to dovolil, objala ho.
Aileen strýc byl mrtvý. Její otec zhroucený. Matka mrtvá. Zavražděná. Každičká nová informace, již se dozvídala, ji ještě více zraňovala. Uslzenýma očima si prohlédla všechny své sourozence a krotký pohled věnovala i Akiko a Sisi. „Nejsem dostatečně silná na to, abych vám pomohla, ale... jsem Aileen ze Zlaté smečky a naše maminka si zaslouží být důstojně pohřbená.“ Ta slova z ní lezla jako z chlupaté deky, nikdy nebyla na nějaké proslovy, obzvláště ji nikdo nenaučil, jak naložit se svými emocemi v tak smutné situaci. Omluvně sklopila pohled a do spadeného zlatého listí ukápla jedna její slza. „Mám tě ráda, maminko,“ špitla tichounce. Koutkem oka zaregistrovala, jak Atray tiše a v šoku stojí opodál. Tentokrát by to měla být Aileen, kdo by tu měl být pro toho druhého. Avšak Atray zmizel dřív, než stihla pořádně zareagovat, a jakmile se vydal pryč zlatým lesem, mladinká vlčice si uvědomila, že na rozdíl od Aly nikdy nebyla bojovnice. A že to, že se nevzdala a vybojovala si právo na život, byl skutečně jen malý-velký zázrak. Kéž bych byla silná, Alyannko.

Na lov se těšila, o tom nebyl pochyb, avšak život měl zkrátka své priority. A jakmile zaslechla ustarané vytí otce, plné bolesti a smutku, rázem měla v srdci díru a myšlenky na lov byly to poslední, čím se chtěla zabývat... a čím se dokázala zabývat. Najednou měla jen šílený strach. Její starší sestřička ji uklidňovala, avšak Aileen se stále třásla. Vnitřně i navenek. Vždycky byla slabá duše, a tak se jí po chvíli z koutku očí začaly kutálet slzy. Všechno bude dobré, Aileen. Máš tu Aly. Všechno bude v pořádku. Jenže nebyla si jistá, jestli tomu může věřit.
Jakmile se Alyanna vydala směrem k úkrytu, Aileen ji následovala. V patách jim byla i zrzavá vlčice a sněhově bílá – Aileen je sice stále považovala za cizinky, ale zároveň byly členkami smečky a fakt, že v téhle tíživé situaci není sama, jí dělal dobře. Zaposlouchala se do vyprávění zrzečky a šťastně se pousmála. „Páni, na takovém místě jsem ještě nebyla, myslím...“ Zamyšleně svraštila obočí. „A zní to šíleně děsivě. Ale zároveň to musí být krásné! Ukázala bys mi to místo, Akiko?“ poprosila ji, celá udýchaná spěchajíc na místo činu.
Mezi zlatými stromy se objevili dva vlci. Vlk a vlčice. Aileen v béžovém vlčkovi rozpoznala mladšího brášku. Dlouho se neviděli, ale měl velmi povědomý pach. Rozpoznat druhou mladou vlčici bylo o něco těžší; po chvíli ovšem oba dva Deiron představil, a tak to začalo dávat větší smysl. Následně se Aileen zamračila. „Aetas je můj tatínek! Chci ho vidět, prosím! A kde je maminka?“ vykoktala ze sebe. A pak s hrůzou vytřeštila uslzené zelenkavé oči na Deirona. „Bráško, tehdy jsi mě s tatínkem nechal na té louce, nemáš právo mi ještě říkat něco takového!“ vyhrkla. V tu chvíli se pro ni zhroutil celý svět. Zabořila tvář do Alyanniny srsti a rozplakala se. „Maminka... maminka...“ Pro nejmladší dcerku z prvního vrhu alf Zlaté smečky skončil svět.

Při Sisině zmínce, že se Aly a Aileen podobají na rodiče, se Aileen šťastně usmála. Byla ráda, že tam někdo tu podobu vidí a nepovažuji za nějaké odhozené vlče někde na kraji lesa. Nikdy sice nepochybovala o tom, že by její rodiče nebyli její rodiče, ale bavit se o nich ji dělalo šťastnou – věděla totiž, že se s nimi již brzy setká! Určitě! Následně se přidala ke slovům chvály i Zrzečka, jíž také věnovala Aileen krotký úsměv. V očích se jí ovšem zaleskla mírná nejistota – existoval skutečně důvod, aby na ni byli její rodiče hrdí? Nebyla zdaleka tak skvělá a dokonalá jako Aly... ovšem ráda se učila, dozvídala nové věci a snažila se brát svět s nadhledem. Jistě na ni hrdí jsou, a pokud ne, minimálně ji milují! Tou myšlenkou se utěšovala.
Jakmile došlo na domlouvání lovu, spíše jen poslouchala. Lov ji bavil, to ano, ale téma přenechala zkušenějším. Byla ovšem ráda, že se k něčemu takovému schyluje. Stále se spíše držela u Aly, ale její úsměv naznačoval, že rozhodně dvě cizí vlčice nepovažuje za zlé, jen zkrátka ještě není připravená na přílišný kontakt – ačkoli se tulila moc ráda! „Nebezpečné? Copak se ti přihodilo?“ vykulila oči na zrzavou vlčici, avšak následně stydlivě sklopila pohled. Nyní přece domlouvaly lov a nebyl čas řešit jiné věci... ačkoli pokud se to týkalo něčeho nebezpečného, nebylo to něco, co by mělo být opomenuto.
Větší nebezpečí však přišlo ve chvíli, kdy všechny čtyři zaslechly Aetasovo zoufalé, smutné vytí. Aileen se ihned začala bát a vymýšlet v hlavě všechny hrůzostrašné scénáře, dokud Aly nerozhodla, že se půjdou podívat, co se děje. Aileen rychle ke své starší sestře popoběhla. „Aly, řekni mi prosím, že jsou naši v pořádku. Potřebuju to slyšet. Jinak se zblázním,“ zasténala a srdce jí vyděšeně tlouklo. Ačkoli jí to už Aly jednou napůl řekla, Aileen se vážně strachovala a cítila potřebu se k těm slovům upnout, i kdyby nedejbože nebyla pravdivá... V dáli se objevily stíny dvou mladých vlků. Deiron. Konečně zjistím, co se tehdy stalo a proč mě bráška s tátou nechali samotnou... pomyslela si a polkla.

Alyanna Aileen prozradila, o jakých věcech chce s rodiči mluvit, což Aileen potěšilo. Byla ráda, že věci byly jako při starém a sestry měly mezi sebou důvěru. I tak měla nejmladší dcerka z prvního vrhu pocit, že jí něco Aly tají, ale nechtěla se v tom nijak rýpat. Jen s úsměvem přikývla a povzbudivě do sestry drkla čumákem. „Tak to abychom se pak po rodičích podívaly a ty ses mohla pochlubit se svým objevem,“ navrhla. Jestlipak rodiče uvidí již brzy?
Přítomnost dvou cizích vlčic ji mírně znervózňovala, ale obě byly moc milé a hned se zajímaly a představovaly, a navíc to byly členky smečky. Otočila se k té s bílým kožíškem, Sisi. Podle všeho byla členkou již několik let... tak jak bylo možné, že se vidí poprvé? Aileen ovšem usoudila, že na sebe holt neměly štěstí, či se jí setkání s ní možná někde zatoulalo v hlavě během toho dlouhého spánku. Opět ji zaplavila vlna nervozity a musela na chvíli přivřít víčka, aby se nezačala třást a plakat. Byly to ošklivé vzpomínky, ta samota vskutku. „Ano, to jsme,“ řekla Aileen pyšně, když Sisi zmínila, že jsou s Aly dcerami Athai a Aetase, a navíc si vzpomněla na to, co jí řekla starší sestra – že jsou obě princezny. Na Alyannina slova o tom, jak se jejich rodiče mají, jen přikývla. Sama toho moc neviděla, však je tak dlouho neviděla!
Vidina lovu očividně všechny zaujala. Sisi s tím souhlasila a Akiko nadšeně vymýšlela plán. Aileen se musela usmát. Byla sice nesvá z toho, že po tak dlouhé době bude lovit, ale věděla, že ještě stále musí odpočívat, takže je pochopitelné, když se jí něco nepovede. A navíc, co na tom? Chybami se jeden učí! „Děkuji ti, Sisi. A taky tobě, Akiko. Je pěkné nebýt v tom sama. Ale společně to zvládneme!“ zahihňala se.
Následně ovšem zaslechla otcovo vytí. A také vytí... jednoho ze svých sourozenců; nerozpoznala ale, čí přesně. „Alyannko, co se děje?“ vyjekla smutně a přitulila se k sestře. Stalo se něco? Co když... Ne, Aileen. Všechno je určitě v pořádku. Ale proč by tatínek zněl tak šíleně smutně? Pocítila strach a duše se jí roztřásla. Chtěla vůbec znát pravdu? Vyděšeně třeštila oči na Aly a hledala v ní oporu. „Prosím, ať jsou maminka s tatínkem v pořádku,“ šeptla tichounce.

Usmála se. „Tak to moc ráda slyším, Aly! Ale mladší sestřičku bys stejně nemohla odmítnout!“ škádlila Aileen béžovou vlčici a divoce se usmívala. „Jaké věci?“ vydechla vzápětí překvapeně a výraz její tváře zvážněl, avšak hned nato sebou trhla. „Ne, ne, nemusíš mi to říkat, Aly, jestli nechceš. Jsem jen zvědavá,“ ubezpečila ještě sestřičku. Lechtání sice mohla být taky forma mučení a cesta, jak z Aly dostat informace, ale Aileen na něco takového nebyla ani v rámci hry. Jen doufala, že se neděje nic vážného.
Aly jí navíc přislíbila, že jí nějaká ta hezká místa ukáže, což Aileen náramně potěšilo. A ještě více, když zaslechla, že si její starší sestra myslí, že smečku reprezentuje správně! A nad komplimentem, že je hezká, navíc ještě zrudla. „Juu, to je od tebe tak krásné!“ vydechla a přimhouřila oči. Možná, že to její starší sestra řekla jen proto, že měla takové věci v popisu práce, ale byla za to moc vděčná. „Budu ráda, když nás někdy představíš. Ale můžeme tedy jít na lov s Ahvaryanem, pokud se tu někde objeví,“ souhlasila pak jednoduše.

A to už jejich sesterské setkání narušila bílá vlčice a Aileen pohotově ztichla, protože nechtěla před cizinkou řešit milostné vztahy. Krapet nervózně si Sněhovou prohlížela, avšak když viděla, že je vlčice milá, a navíc měla po boku Aly, začala taky mluvit. Ačkoli ve výsledku to nestihla, protože se slova ujala Aly. Byla za to ráda, ale zároveň ji mrzelo, že si nemůže vyzkoušet své komunikační schopnosti. Kupodivu se k nim ovšem brzy nato přidala ještě jedna vlčice, Zrzečka. „Ahoj, Akiko. Tebe taky moc ráda poznávám. A jak už řekla sestra, jsem Aileen,“ špitla pak, neb nechtěla být za nezdvořáka a chtěla se taky sama představit. S přátelsky pozdvihnutými koutky sledovala obě vlčice a trošku vyděšeně mezitím zalétla pohledem k Aly – musí dvěma skoro-cizinkám sdělovat, že na tom Aileen není nejlépe? Nic ovšem neříkala. Byla to pravda. Navíc už bylo Aileen mnohem lépe, takže se hned o nějaké nemoci mluvilo s větší lehkostí. „Já jsem tak trošku lovecké nemehlo, ale snažím se. A budu ráda, když vás budu moci víc poznat,“ pravila pak Aileen a vyčkávala na reakci dvou vlčic.