Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koutky tlamy zdvihla do jemného úsměvu. „Děkuji za tvoji důvěru, sestřičko! A moc ráda se vydám na průzkum s tebou, když ti to nebude vadit. Určitě znáš spoustu skvělých míst a budu ráda, když se podělíš,“ vyhrkla. Byla ještě mladinká, takže nebylo divu, že toho nezná tolik, ale pořád jí přišlo, že už dávno mohla vidět mnohem více a chtěla to napravit! Chtěla zkoumat ostrovy, znát zajímavá místa, drobnosti, které tenhle svět dělaly tak krásným... toužila zkrátka po vzdělání! A bylinky, o kterých předtím mluvil Atray, ji zaujal rovněž.
„A co když naši smečku nereprezentuji správně, Aly?“ zapochybovala o sobě a stáhla uši k hlavě. Nevzpomínala si, že by někdy před cizinci udělala něco, co by mohlo na její rodinu či samotnou smečku vrhnout špatné světlo, ale co nebylo, mohlo se stát! A svoji rodinu milovala a rozhodně by ji jen nerada potopila či jí uškodila! Otřásla se pod představou, že by rodinu zklamala – nechtěla být dokonalá, ale nechtěla svoji rodinu rozesmutnit.
V hlavě začala zpracovávat ono jméno, jež jí sestřička sdělila, ale nic jí neříkalo. Možná někde v koutku hlavy jí znělo trošku povědomě, ale... nebyla si jistá. „Jé! Tak to je skvělé. Myslíš, že by to naučila i mě? Potřebovala bych procvičovat,“ zahuhlala zahanbeně, protože s rodiči nikdy příliš netrénovala a vážně nebyla přebornice v lovu. A to ji poměrně bavil!
Následně jí zase zahořely tváře. Při každé zmínce Atroxe si totiž vzpomněla na Naxina! „A to jsem si myslela, že já jsem ta ustrašená sestřička. A podívej, Alyannko, kdo se vyhýbá střetu se svým princem!“ vyřkla "posměšně".
Následně dvěma vlčicím za zády zapraskala větvička. Aileen ztuhla, a neuvolnila se ani tehdy, co se bílá vlčice vynořila zpoza stromu a přátelsky je pozdravila. Voněla povědomě – po zlatém listí –, ale Aileen si nebyla jistá, jestli ji zná. Nervózně se zakousla do rtu a zamumlala: „Ahoj. Ráda tě poznávám.“ Vždycky byla strašpytel, když šlo o cizince a vlky mimo rodinu. A tohle byla cizinka.

Pyšně se usmála. „Já se tak těším, až naše uvidím, Alyannko! A máš pravdu. Zajímalo by mě, jak dlouho už tu vlastně jsou... taky si nevzpomínám, že by nám to někdy říkali. Ale možná, že si to obě nepamatujeme,“ přemítala nahlas a horlivě přitakávala na Alyannin návrh. Bylo jí úzko z toho, že nemohla maminku s tatínkem obejmout, ani po tak dlouhé době, avšak o to více se těšila, až se uvidí a třeba... třeba budou mít rodiče konečně čas na to, si promluvit. A možná se vydat na alespoň kraťoulilinkou vycházku!
„To ano, ale já sotva vystrčím patu z domu. Ale napravím to. Budu odvážná jako ty a budu zkoumat každičký kout! Tak ráda bych poznala celičký tenhle ostrov! Myslíš, že se mi to někdy povede?“ usmívala se, naplněná touhou a radostí. „Já vím, Alyannko. Nezapomenu na to, že jsem princezna! Takhle jsi to říkala, viď?“ zasmála se zvonivě, neb jí stále přišla myšlenka, že je ona princeznou, tak trošku absurdní.
O kousíček popošla, aby jí nožky nestihly ztuhnout, a usmála se. „Je pravda, že já štíhlou linii držím jenom omylem! A naposledy jsem navíc jen měla trošku ovoce, takže si asi můžu dovolit jíst jako tři Aileen dohromady!“ vrátila se opět ke svému původnímu nápadu. „Jsi dobrá lovkyně, Aly. A v nejhorším ti pomůžu,“ zazubila se a nasávala okolní pachy. Zdálo se jí, že někde cítí maminku s tatínkem... ale to nebylo nic divného, když tímhle lesem prošli za svůj život už nejméně tisíckrát! Přesto se jí srdce zatřepotalo v hrudi.
„Tak to tedy ne, Aly! Nechci, abych ti stála ve tvém štěstí!“ trhla sebou a omluvně vykulila oči. „Atrox na tebe určitě již čeká. A pokud ne, půjdu ti s ním sjednat schůzku!“ vypískla odhodlaně a hravě se ohnala tlapkou po padajícím zlatém listě. Tahle scenérie mi tak moc chyběla!

Den to byl vskutku nádherný. Drobné mráčky se navíc pomalu rozplynuly, a jakmile přišlo odpoledne, zbyly po nich už jen zbytečky. Po chladivém večeru ve znamení bouřky a krupobití si Aileen užívala doteky sluníčka, ačkoli se strachovala, aby opět nebylo to spalující vedro. Uprostřed lesa a nikoli na louce bez ponětí o světě jí ovšem bylo příjemně. Kdyby tak věděla, že její život dospěje do bodu, kdy se dozví o smrti své matky! Zatím byla ovšem nesmírně šťastná a culila se na všechny strany.
„Tatínek s maminkou věděli, kde je dobré založit smečku. Já takový čuch na území určitě nemám,“ chválila své rodiče a trošku zkroušeně se zamračila. Nelákalo ji jít ve šlépějích rodičů a být alfou, to raději přenechá třeba Aly, ale taky by ráda jednou sama objevila nějaké takhle krásné místo! Mírně se zastydila a zrudly jí tváře. „Dobře, tak dvě a půl Aileen, ať nejsem tlustá koule,“ zasmála se té absurdnosti. Ona a tlustá koule, to rozhodně vzhledem k její droboučké konstituci nešlo dohromady. „A to nevadí, Alyannko! Lov za tvým milým se nepočítá. A vidíš! Už je pěkně, tak se můžeš za Atroxem vydat,“ popostrčila Aly s širokánským úsměvem a jí samotné se rozbušilo srdce. Měla by si zakázat na Naxina myslet, vážně! Copak asi dělá?

Nadšeně kulila oči okolo sebe a ještě s větším nadšením se usmívala. Pohled na zlaté stromy a sluneční paprsky prosvítající skrz byl vskutku malebný a lékem, jaký potřebovala. Čerstvý vzduch a otevřený prostor jí dělaly dobře, zapomínala na to, že byla nemocná a že ještě stále její tělo bojuje s následky nemoci. Oblízla si čumák a rozhlížela se okolo. „To ano. Je to tu moc krásné! Mám takovou radost, Alyannko!“ přitakala sestře, a pakliže by přece jen necítila slabost v nohách, jistě by se možná i zatočila dokola. Pravdou bylo, že ještě stále nevyrostla z vlčectví, a i přes svoji bázlivost se občas chovala rozjařeně. Ale nevadilo jí to. Byla ráda taková, jaká byla, i když o sobě taky občas pochybovala.
„A promiň, Aly, že jsem taková celá rozhozená a nadšená. Cítím se jako v pohádce.“ Omluvně sklopila oči a zavěsila se za sestru. „A moc ti děkuji, sestřičko! Když jsi to téma nakousla, úplně jsem si uvědomila, že mám hlad jako tři Aileen dohromady!“ poděkovala a culila se jako sluníčko, když pomalu ťapkaly lesem. „A co teprve já! Bylo to krásné překvapení, opět tě vidět. Hlavně mě už prosím tě neopusť,“ škemrala a laškovně zatahala Aly za ucho.

//nás dvou si zatím nemusíte všímat, jsme daleko od vás :>

<< Úkryt

Aileen nejdříve zavrtěla hlavou. Neměla hlad, nebo ano? V posledních chvílích na to úplně zapomněla, ale nyní začala pociťovat takový hlad, jako by celá léta nejedla. Konec konců, bůhví, jak ležela vydána na pospas osudu uprostřed louky u jezírka, a jakmile se probrala, dokázala do sebe dostat jen pár kousků ovoce – při té vzpomínce si vzpomněla na svého hrdinu mladšího brášku, který jí odhodlaně něco k jídlu přinesl, a začala zvažovat, jestli ho nepozvat na výlet s Aly taky. Ale nakonec se jen při cestě z úkrytu u něj stavila a jemně do něj drcla čumáčkem, načež se pomalu vyloudala ven.
„A ulovíš mi něco, Alyannko? Ty víš, že jsem nikdy nebyla tak zdatný lovec!“ usmála se na sestru zahanbeně a prosebně zastříhala ušima. Nebylo to žádné dožadování, pouze prosba. Teplý ranní vzduch prosycený vůní kapek deště jí udělal dobře, a tak se ho nabažila několika dlouhými nádechy. „Je vážně krásné být zase doma, sestřičko,“ zamumlala a její oči, které byly předtím kvůli horečce skelné, byly nyní zářivé, laskavé a plné života.

Nadšeně se usmála. „Sestřičko, ani nevíš, jakou mám radost! A cítím se krásně. Mnohem lépe než předtím,“ sdělila sestře upřímně a pousmála se. Ano, ještě stále jí nebylo úplně do tance, ale spánek jí pomohl a přítomnost sestry pro ni byla lékem jakbysmet. Jistě již nezbývalo mnoho, než se Aileen konečně naplno uzdraví a bude se moci s Aly vydat na slíbenou výpravu! „To nevím,“ přiznala zahanbeně a zamyšleně svraštila čelo. Spousta vzpomínek jí vyfučela z hlavy, ale okolí tak nějak ještě znala. Na jednu stranu se chtěla projít, na tu druhou se úplně necítila na to, vzdálit se od domova příliš. Ještě stále byla nemocná a hlavně – Zlatý les pro ni aktuálně byl moc důležitý, a tak se od něj nechtěla moc vzdalovat. Vlastně ji doprovázel celý život, ale teď mu chtěla být obzvláště na blízku.
Na sestřinu nabídku kývla a srdce jí udělalo v hrudi otočku. Uvidí se s rodinou! Celá usměvavá se pomalu vydala na cestu z úkrytu. Krok za krokem, aby nalezla ztracenou sílu v nohách.

>> Zlatá smečka

Byla už tak unavená, že ani nedokázala říct, že je také šťastná, že Aly má. Navíc si to už řekly tolikrát, že to snad bylo jasné, ne? Aileen i tak měla potřebu si to neustále připomínat, ale nyní byla ráda, že byla ráda. Klížila se jí víčka a každá buňka v jejím těle volala po odpočinku, a tak se mu nakonec podvolila. Hlasitě zívla a přitulila se k Aly na znamení, že ji taky má moc ráda, ba že ji sestersky miluje, a pak už spala.
Nejdříve se jí nezdálo nic. Její křehké, následkem horečky zesláblé tělíčko proplouvalo hustou nicotou, dokud se temnota nerozestoupila a ona opět neležela v trávě. Horko jí sušilo tělo na suchý troud, třásla se zimnicí, tváře jí hořely od horečky. Byla sama, i přestože kolem sebe viděla naprosto všechny. Maminku, tatínka, Aze, Alyannu. Dokonce i mladší sourozence! A navíc byla napůl ve Zlatém lese, který tedy rozhodně až tak blizoučko nebyl. Bylo to šílené a plakala. Její emoce se však nepromítly i do reálného světa, snad se jí jen zrychlil dech a rychleji zvedal hrudník. To ovšem Aly ani nemusela zaznamenat, a než to mohla stihnout, Aileen opět upadla do blaženého stavu nevědomosti.
Probudila se. Na sen si vůbec nepamatovala a ani skutečné vzpomínky jí neokupovaly hlavu. Cítila se lehce a krásně. A když se jí vybavilo, že je zpátky doma, bylo jí o to lépe. „Sestřičko, já se probrala! A vypadá to, že bude krásný den. Nevyrazíme někam?“ Jistě, ještě ani zdaleka neměla v nohách takovou sílu, ale moc se na nějaký ten výlet, byť zatím jenom zkušební a kratší, těšila. A určitě by jí mohl udělat dobře. Zvědavě se culila na starší sestru, svoji opatrovnici a kamarádku.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ale kdepak, sestřičko! Nebuď skromná, prosím. Určitě víš všechno! A pokud náhodou ne, tak rozhodně spoustu informací a víc, než toho vím já,“ polichotila jí s radostným úsměvem. Nezáviděla jí, obzvláště když věděla, že se jí Aly se vším, co se dozví a bude jí připadat zajímavé, podělí. Ale trošku ji mrzelo, že byly stejně staré jen s rozdílem několika minut, a stejně toho Aileen tolik nevěděla. Ale přislíbila si, že se ještě vzdělá! Následně jen kývla; pak se otce zeptají, jak přesně je to s těmi kroupami.
„O tobě bych mohla říct to samé, nejlepší sestřičko na světě!“ hihňala se tichounce a přivinula se k sestře blíž. Užívala si ten fyzicky kontakt, který jí tak dlouho chyběl. „To každopádně! Vypadá to, že už svítá, ale troška odpočinku dvěma princeznám,“ zasmála se nad tou myšlenkou, „nezaškodí.“
A pak už se jen nechala konejšit příjemným teplem, které sálalo z Alyina kožíšku, a v břiše jí poletovaly motýli při vzpomínkách na Naxina. „Dobrou noc, sestřičko,“ zamumlala unaveně. Bála se, že by se dlouho nemusela probudit tak, jako předtím, avšak tentokrát si odvážně nechala své obavy pro sebe.

Takže kroupy. Ty zledovatělé kousky padající z nebe spolu s deštěm jsou kroupy. Cítila se mírně rozmrzele, že něco takového nevěděla, ale zároveň jí to nevadilo. Před sestrou se svými otázkami rozhodně neztrapnila a se svým mladším bráškou se alespoň bude moci podělit o nové informace. A i sama se sebou, protože vědomostí si vážila a ráda se dozvídala nové věci. Celá nadšená z drobnosti, že už ví, jak hovořit o těch bílých úlomcích, které ji při běhu do úkrytu atakovali, se usmála a děkovně ob lízla Alyanně tvář. „Děkuji ti, sestřičko. Já věděla, že víš všechno!“ sdělila jí radostně. „Ale to teda nevím, proč jsou tak velké. Třeba to bude vědět tatínek, hmm?“ navrhla.
„Ale jistě, Aly. Ty jsi tu byla vždycky pro mě a já tu chci být pro tebe. I když vlastně tu pro tebe nebudu, protože toho až tolik o světě nevím. Ale moc ráda se s tebou po boku něco dozvím a klidně s tebou půjdu až na konec světa! A zaženu s tebou případné ňoumy, kdyby tě snad někdo otravoval! Nechci, aby mi někdo moji sestřičku převzal!“ zubila se. To s tou cestou na konec světa nebyla tak úplně pravda, tam by se bála jít, ale vidina příjemného výletu se sestrou ji dostávala do kolen. Bude to božské! Úžasné! Skvělé!
„Tak dobře, jsem princezna,“ přiznala stydlivě a sklopila uši. Odporovat Aly nemělo cenu, a Aileen to nevadilo. Pokud ji její úžasná starší sestra považovala za princeznu, bylo to něco jako dárek k narozeninám! Usmívala se jako sluníčko a nadšeně mávala oháňkou.
Ještě stále měla horečku, to ano, ale když se trošku rozpovídala o Naxinovi, s horečkou to nemělo vůbec nic společného! Byla to jedině horečka ze zamilování! „Ano, je to jeho bráška. No není to nádherné, Aly? Měli bychom podobné milé... ale neboj se, Aly, neplánuji ti kohokoli přebírat!“ dušovala se vyděšeně a poněkud dětinsky se vrhla Aly okolo krku. Bylo jí dobře. Byla doma a byla šťastná.

Zvědavě kulila oči na svoji starší sestru. „Hmm, zrovna o tom jsme přemýšleli i s Atrayem! Nevíš, co jsou ty obrovské bílé koule zač? Myslím, že jsem je už někdy viděla, ale nevzpomínám si.“ Zamyšleně svraštila obočí, protože si vážně nebyla jistá, zdali jí tenhle nezvyklý přírodní úkaz za dobu, co byla slabá a nemocná – což vlastně ještě stále byla – vyfučel z hlavy, nebo jí jen ještě nebylo dopřáno se s ním setkat. Ať už to bylo jakkoli, Aileen dychtila po odpovědích a ráda se od své starší a zkušenější sestry dozví, co byly ty koule zač! „No ještě aby, Alyannko! Nezastávám sice post bojovnice v našem Zlatém lese, ale stejně bych takovým ňoumům ukázala, že mé sestře se neubližuje!“ slíbila Aly a přitulila se k ní. Objímání se si užívala a spokojeně se smála.
Nabídka na výlet zněla skutečně zajímavě. Aileen by se moc ráda na jeden takový vydala, ale nyní opravdu neměla dostatek sil. Aly na to naštěstí nezapomněla a zdůraznila, že se na výlet vydají až tehdy, co bude Aileen lépe, a na to se hnědá vlčka rozzářila. Mít sestru po boku, jistě se jí nic nestane a ukojí svoji zvědavost! Třeba spolu objeví něco skvělého a moc zajímavého! „Tak domluveno, sestřičko. Hned jak budu plná sil a elánu, vyrazíme spolu někam do neznáma! Ale prosím, Alyannko, slib mi, že nejdříve navštívíme maminku s tatínkem a Aze!“ zakňourala a jemně si u toho dupla na znamení, že vážně chce zbytek své rodiny navštívit.
Nevěřícně zakroutila hlavou. „Vážně si myslíš, že jsem princezna? Bylo by to hezké, ale vlastně si postačím i s obyčejným titulem. Ale ano, naši jsou moc důležití a významní! A děkuju, sestřičko. Ráda se od tebe něco přiučím,“ pravila skromně. Při tématu o jejich milých střídavě bledla a červenala se. „Aly, já tě přece nevyháním z úkrytu v tomhle nečase! Ale kdybys chtěla, určitě za ním vyřaz. Podpořím tě v tom. Ale neboj, nepůjdu s tebou,“ ujištovala ji horlivě, i když by ji Alyannin milý zajímal. „A jen se nesměj, sestřičko! Však já nevím, jestli na mě vůbec myslí! A i já na něj skoro zapomněla. Vím ale, že kdybych ho potkala, vybavil by se mi úplně celý! Jeho jméno je Naxin. Moc pěkné jméno, nemyslíš?“ zajíkla se a tváře jí při tom hořely studem a srdce kmitalo nad sice hrůznými, ale vlastně krásnými vzpomínkami. Medvěd nemedvěd, tehda byli spolu a bylo jim krásně!

Vůbec nerozuměla tomu, co ji to jen napadlo. Proč by asi nebyli její maminka s tatínkem v pořádku? Přirozeně, každý stárne a tak, ale Aileen nevěděla, že by maminka nebo tatínek byli až tak staří! Navíc tak nějak je automaticky považovala za věčně mladé a div ne nesmrtelné. Nedovedla by si představit žít bez nich, celým svým srdcem je milovala! Ale dost už takových myšlenek. Její starší sestra měla pravdu. Aileen tedy jen nasucho polkla a pokusila se ty hrůzné a nenadálé myšlenky vyplašit hlavy tím, že jí několikrát potřásla. A vlastně to docela fungovalo.
Alyanna se následně rozpovídala blíže o tom, co zažila během doby, co se se svojí sestřičkou neviděla, a Aileen zvědavě naslouchala. Byla stále pekelkně unavená a klížily se jí oči, ale naslouchat sestřinu zajímavému vyprávění bylo jako balzám na duši. Spokojeně se usmívala, občas se šokovaně zamračila či nechápavě nadzvihla obočí. „To zní parádně, sestřičko! Ale zároveň moc nebezpečně! Jsem ráda, že se z tebe žádné sušené ovoce nestalo. Ani že ti neublížil ten arogantní ňouma!“ vypískla hned a zelené oči se jí rozšířily zvědavostí. Zároveň trošičku závistí, protože i když se za takovou emoci vůči své sestře styděla, přála by si také takhle objevovat ostrovy. Ale měla z toho neskutečný respekt a bála se, že se jí něco přihodí a... snad raději ani na to nemyslet.
Vé zněla skutečně jako zajímavá vlčice, to musela Aileen uznat. (//Je to mrcha, drahoušku, ani na to nemysli!) Pokývala tedy hlavou, načež si oblízla čenich. „Ale já nejsem princezna, Alyannko. Necítím se jí být,“ špitla pak. Byla sice dcerou alf, ale jako urozená princezna se doopravdy necítila. Skoro jen jako obyčejná mladá vlčice s velkým srdcem a zvědavým duchem.
Zatetelilo se jí srdce, když se její sestra rozmluvila o Atroxovi. A taky ji mrzelo, že se toho nedozvěděla tolik a že se jí zdála být Aly trošku smutná. „Tak to můžeš zjistit! Já to tady sama zvládnu. Můžeš jít za svým princem,“ pošťouchla ji čumáčkem, ačkoli jí z představy, že by tu zůstala sama, bylo úzko. Následně se jí zatajil dech. „No já ti nevím, sestřičko. Ale mám, asi ano.“ Rozpomněla si na dobrodružství s Naxinem. I přesto, že jim při tom ublížil medvěd, cítila se s ním krásně. Jestlipak i on na ni občas myslel? Aileen se zděsila... však i ona sama na něj sotva pomyslela! Ale za to určitě mohla horečka. Popotáhla a pousmála se na sestru, jestli bude mít nějakou radu.

Souhlasně zastříhala ušima. Když řekla, že by si neodpustila, kdyby se něco stalo Alyanně, myslela tím zároveň celou svoji rodinu, včetně maminky, tatínka, Aze i mladších sourozenců; ačkoli ty až tolik neznala. Zastyděla se však, že své myšlenky možná neinterpretovala úplně jasně, ale byla ráda, že Aly řekla něco, s čím plně souhlasila, a podařilo se její myšlenky interpretovat mnohem lépe. „Kdyby maminka nebo tatínek zemřeli, nebo kdokoli z vás, puklo by mi srdce žalem,“ zašeptala. Ani nevěděla, proč to říká, jako by snad uměla číst ve hvězdách. Ale jen a pouze ji přepadly myšlenky na to, co by si jen počala, kdyby přišla o svoji rodinu. Zvládla by to vůbec? Ještě štěstí, Aileen, že jsou tvoji milovaní v pořádku!
„Já vím, že ti mohu věřit, Alyannko!“ vyhrkla přátelsky. A ty jsi na nějakého ňoumu narazila? A jaké to zkoušky? A kdo je ta Vé?“ vyzvídala a studem jí zčervenaly tváře. Málokdy chrlila až tolik otázek, i když byla od přírody zvědavá mladá dáma, ale teď zkrátka cítila potřebu dohnat všechen čas, který ztratila! „To je krásné, sestřičko moje milovaná. Přeju ti to. Někdy mi ho musíš určitě ukázat... to jméno mi je ale povědomé... Není to náhodou vlk od strýčka Navina?“ Zalesklo se jí v očích a tiše se zahihňala. Vzpomněla si totiž na svého přítele Naxina. Kdepak jen byl?

A dost, Aileen! Už žádné vzpomínání. Netrap se tím, Atrayovi by se určitě taky nelíbilo, kdyby ses tím pořád trápila! Aileen se snažila sama sebe uklidnit a nemyslet na to, jak uboze se cítila, ale bylo to tak složité! Byla sice doma, měla u sebe svojí milovanou sestru, ale vzpomínky nedovedla jen tak vymazat ze své hlavy. Ještě stále občas trošku plakala, ale velmi tiše, a s hlavou otočenou ke zdi to nemohlo být tak patrné.
Následně se ale otočila a pomalu přikývla. „To máš pravdu!“ souhlasila s Aly nadšeně a i přesto, že se pořád cítila slabá, radostně zamávala dlouhým ocasem. Už odjakživa ji zajímala příroda kolem sebe, ale o rostlinách nikdy příliš nepřemýšlela. Události, které se jí staly, ji však přiměly přemýšlet, zdalipak znalost léčiv nemůže být nápomocná, a bráškův zájem o ně ji nadchl – a ráda by se o nich taky něco málo dozvěděla. „To ano, Aly. Nedopustila bych, aby se ti něco stalo, i když jsem já ta mladší sestřička,“ řekla a slimejším tempem se postavila na jemně se třesoucí nohy, aby se mohla k Aly přitulit. Jednoduše potřebovala cítit její přítomnost fyzicky, dělalo jí dobře, když se s ní mohla objímat a tulit se k ní. Byl to její způsob projevu lásky již od malého vlčete; nikomu nedopřát osobní prostor.
Nad sestřinou otázkou se musela zamyslet. Protože se jí líbilo zkoumat okolí, určitě by bylo nejvhodnější, aby byla průzkumnicí, ale nebyla si jistá svými kvalitami. Však byla pěkný strašpytel, a to moc k povaze dobrodruha a funkci průzkumníka nešlo. „Bylo by hezké mít možnost neomezeně zkoumat ostrovy a být průzkumník jako bráška. Ale raději to nechám jemu a zůstanu tady s vámi. Chtěla bych plnit funkci, kvůli které bych se dozvěděla nějaké nové informace, ale nemusela vás opouštět. Už ne,“ vyslovila svůj názor.
Zmínka o válce ji znepokojila, a tak tiše zakňučela. Strachovala se skoro vším, ale válka, to bylo pořádně děsivé téma. „Válka byla strašlivá. A změnila toho hodně. Ale jsem moc ráda, že jsi v pořádku... Nedovedu si představit, že bych tě třeba ztratila.“ Sotva to dovedla říct nahlas. Následně jí šibalsky zasvítilo v očích. „Ále, neříkej, že nevíš! Prosím, Alyannko! Povídej. Máš ho ráda?“ zeptala se a zvědavě si Aly prohlížela.

Jemně, nejistě přikývla. Vrtalo jí hlavou, kolik se toho jen událo za dobu její nepřítomnosti, a mrzela ji každá minuta, kdy se opět neviděla se svými milovanými rodiči. Ale snažila se být trpělivá a radovat se z toho, že opět vidí svoji starší sestru. Což už samo o sobě byl důvod k tomu nejširšímu úsměvu, jaký jen dovedla na své tváři vykouzlit! Skrz něj sice pableskovalo vyčerpání a strach, avšak ano; její milovaná starší sestra Aly pro ni byla důležitou osobou v jejím životě a to, že ji měla u sebe, bylo pro ni něco jako středobod vesmíru.
Byla moc ráda, že je Aly stále taková, jakou si ji pamatovala. Nějakou dobu se přece jen neviděly a bylo to hezké ujištění, že ani čas nemohl jejich vztah narušit, snad v něm možná udělal jen nějaké maličké změny , se kterými se ale zvládaly poprat. „Měla jsem vážně štěstí, že mě Atray našel,“ řekla Aileen. Nechtěla se k tomuhle hrůznému zážitku vracet, ale jen tak na něj nemyslet nebylo v jejích silách. Pořád se totiž necítila stoprocetně dobře a její hlava jí vzpomínky na samotu pořád přehrávala před očima.
Únavou se jí zavírala víčka, ale chtěla ještě něco povědět. „Však já vím, sestřičko, že by mě tam ani tatínek, ani bráška nenechali! Vím to. Musí to tak být. Jsme přece rodina, ne?“ zajíkla se zoufale. I přesto, že o tom byla skálopevně přesvědčená, stejně se bála opaku... co když ji tam skutečně nechali? Při té představě hrozivé zrady ze strany její milující rodiny se zatřásla. „Atroxem? Spřátelila se s ním?“ vyzvídala pak u Aly a kulila oči v naději, že by její sestra třeba mohla mít nějakou lásku, o které ještě Aileen neví! Neznělo to moc pravděpodobně, ale chtěla o své sestře vědět všechno. Úplně všechno všecičko!

Zastyděla se, že si něco takového neuvědomila. „To máš pravdu, Aly. Ještě si musím zvyknout na všechny ty věci, které byly dřív... Jsem ještě stále trošku... roztěkaná. Promiň mi.“ Úplně se jí vykouřilo z hlavy, že vlastně rodiče nemusí mít na ně tolik času... konec konců jako v jejich vlčectví. Ale byla by tak ráda, kdyby vlastně byli její rodiče prostí a mohli by s nimi vyrazit na výlet. Aly ovšem měla pravdu. Alfy si jistě nemohly jen tak odejít na výlet, ani se svými dcerami. Ledaže by se někdo postaral o smečku místo nich.
Atray se rozhodl jít si odpočinout a Aileen i Aly se s ním rozloučily. Pak se Aileen sama uvelebila v jeskyni a unaveně zamžourala očima. Pokoušel se o ni spánek, ale nechtěla spát, protože měla strach, že už se třeba někdy neprobudí. Klid, Aileen. Pšš. Všechno je v pořádku. Tvoje velká ségra je tady. Zachvěla se a uplakaně pohlédla na Aly, načež se opatrně nadechla a přikývla. „Já... nevím, Alyannko. Mrzí mě to. Vím jen, že jsem naposledy byla s tatínkem... a... Deironem? Jmenuje se tak náš bráška, že?“ začala vysvětlovat překotně a nervózně se kousala do spodního rtu. Ještěže tu měla svoji starší sestru, která se jí jistě nebude vysmívat, nýbrž ji podpoří – přesně jako Atray.