Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slova její starší sestry ji rozesmála. Jen tak tiše, ale ano, smála se. Nikdy úplně o své rodiny nepřemýšlela jako o královské. Ano, její tatínek s maminkou byli alfy Zlaté smečky a ona byla jejich dcera, ale necítila se jako princezna. Na to si nepřišla až tak elegantní, byla málo odvážná... a navíc princezny by se určitě pořád neměly tulit k mamince a měly by být soběstačné. Aileen by se ráda osamostatnila, to ano, ale neznáma se jednoduše bála. A obzvláště po té vší samotě jí dělalo dobře, že je zpět doma.
Vážně ji těšilo, že si Alyanna s Atrayem povídala. Sama Aileen svého mladšího brášku sotva znala, což ji vážně mrzelo, ale přece jen ho asi znala o něco více, i když pořád žalostně málo. Doufala ovšem, že se Atray necítí smutně, když poslouchá rozhovor svých dvou starších sester, Aileen a Alyanny. Aileen totiž na něj občas v návalu radosti ze znovusetkání se sestrou zapomínala, ale snažila se to napravovat alespoň úsměvy a občas se k němu jemně přitulila. A kdyby byla člověk, s úsměvem by mu pocuchala vlasy na znamení, že je na něj vážně pyšná; na svého mladšího brášku a hrdinu!
„To zní skvěle, Aly! A mohli by jít i maminka s tatínkem... nebo alespoň Az. A tvoji sourozenci,“ mrkla na Atraye. Ano, byli to i její sourozenci, ale bohužel, prakticky ani pořádně nevěděla, jak vypadají. Společný průzkum se jí nicméně opravdu líbil, ráda se dozví něco nového o okolí a případných změnách, ale přece jen, zatím chtěla zůstat doma a užívat si pocit, že je zase v milující smečce, tam, kde vyrůstala. Bolelo ji u srdce, že nemají pro Atraye dobré zprávy a ani ona, ani Alyanna neví nic o bylinkách, ale snažila se ho podpořit v tom, že je to dobrý nápad!
Atray se nakonec rozhodl si odpočinout. „Jen běž, bráško. Udělal jsi toho pro mě spoustu a každý mladší bráška by byl unavený! I ten starší! Moc ti děkuju, bráško. A dobrou noc,“ rozloučila se s ním mile a pak opět pohlédla na Aly. „Bude ti vadit, když si taky odpočinu? Jsem ještě stále slabá.“ Třásly se jí nohy a cítila, jak se horečka opět hlásí o slovo. Rozhodla se tedy si lehnout a opřela se čelem o chladnou stěnu jeskyně. „Mám tě ráda, Aly,“ zašeptala tiše. Bála se znovu usnout, a tak naslouchala slovům své sestry a doufala, že neusne. I když by spánek potřebovala jako sůl. Co když by se už ovšem neprobudila? Naplnila ji panika a snažila se zaměstnat tím, že naslouchala zpívajícímu dešti.

Jakmile ji Aly zachytila ještě předtím, než stihla nejmladší dcerka prvního vrhu alf Zlaté smečky upadnout na dlažbu, a pověděla jí, že je samozřejmost, že jí pomohla, Aileen horlivě pokývala hlavou. „Však já vím, sestřičko! Netroufla bych si o tom v životě pochybovat! Ale to poděkování je taková maličkost, kterou za to pro tebe mohu udělat,“ řekla, trošku vyděšená z toho, že by si snad Aly mohla myslet opak. Proto se rozhodla svými slovy celou situaci napravit a vděčně se na starší sestru usmála. Úsměv uměl i léčit, takže jistě sestru potěší.
Překvapilo ji, že sama Alyanna dlouho ve smečce nebyla. Aileen rázně zakroutila hlavou. „Ach ne, Alyannko! To si naši určitě dělali starosti,“ zamumlala, ale neznělo to vyčítavě, spíš jen... nervózně. Dost ji totiž znepokojilo, že i sestra byla nějakou dobu ztracená... jako kdyby se tohle drama snad dědilo v jejich rodině z pokolení na pokolení! „To máš pravdu, sestřičko. Nyní už jsme doma. A všechno je určitě v pořádku.“
Cítila se mírně provinile, že zanedbávala svého mladšího brášku, bez něhož by nyní ani konverzaci se svojí starší sestrou vést nemohla, a tak se na něj alespoň občas podívala a její koutky se nadzvihly do přátelského úsměvu. S bráškou neměla tak dobrý vztah jako s Aly, když se s ním sotva viděla, ale to, že byl součástí rodiny a že ji zachránil, bylo pro Aileen opravdu důležité. A těšilo ji, že ani Aly ho nevnímá jako nějakou přítěž a snaží se s ním bavit.
Atray se jí svěřil s tím, že by rád prozkoumal svět a taky, že se zajímá o bylinky. Byla to sice slova adresovaná právě Aileenině starší sestře, ale i tak do toho opatrně vstoupila. „To je paráda, bráško! Mohli bychom cestovat spolu. Mě taky moc zajímá krajina kolem mě, ale nevím, trošku se bojím chodit někam sama...“ řekla zkroušeně, protože ji její zvědavost v kombinaci s bázlivostí tuze trápila a frustrovala! „Ale ty bylinky zní taky krásně. Už jsi nějakou poznal?“ vyzvídala pak nadšeně a rytmicky mávala oháňkou. Kap. Kap. Kap. Bouře již utichla, avšak déšť přetrvával.

//Po domluvě tedy přeskakuji Atraye! ^^

Byla opravdu šťastná, že svoji velkou sestřičku vidí! Tak, že když se k ní vrhla, zapomněla na své slabé tělo a slabé nohy a podlomila se jí kolena. Sestra ji naštěstí stihla chytit. „Děkuju ti, Alyannko,“ šeptla a vrhla se sestře do náruče. Co nejsilněji jen dokázala ji obejmula a s uslzenýma očima se na ni podívala. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Tebe, maminku, tatínka, Aze...“ začala překotně vyjmenovávat své nejdražší. Se sestrou se cítila ale tak dobře, že zapomínala na to, že jí předtím bylo špatně, ale setkání se zbytkem rodiny by ji jistě o to více rozveselilo. Tak či onak, svět byl nyní v naprostém pořádku, no ne? Již brzy jistě obejme i maminku s tatínkem a svého staršího bratra! Kdyby jen věděla...
Alyanna neskrývala svoji starost a Aileen smutně sklopila oči. „Mrzí mě, sestřičko, že ses o mě bála. Já jsem spala. Strašně dlouho, víš? A pak jsem se probudila s horečkou, dezorientovaná, osamocená,“ vyhrkla, načež se odvážila se pousmát a spiklenecky mrkla na Atraye. „Ale náš bráška je můj malý hrdina a rytíř! Atray mě zachránil,“ řekla hrdě a drcla bradou do brášky. Svými slovy navíc zodpověděla na nevyřčenou otázku Aly, který ze dvou mladších bratrů ji přišel navštívit. Byla doma. Doma!

<< Zlatá smečka

Prosmýknout se do úkrytu nebylo vzhledem k Aileenině drobné stavbě těla složité, spíše bylo těžké nezavírat oči a nepodvolit se spánku. Přítomnost mladšího brášky ji navíc uklidňovala a dodávala pocitu bezpečí, a tak bylo o to snadnější se pomalu propadat do říše snů... Přinutila se však zůstat vzhůru, protože se stále strachovala, co by se mohlo stát, kdyby se Atrayovi nedařilo ji i přes jeho slib probudit, a navíc za takového počasí nepřicházel šlofíček uprostřed lesa v úvahu!
Doklopýtali až do úkrytu a Aileen šťastně vydechla. Její hnědá srst byla promočená, jako kdyby na dešti strávila celý den, a na některých místech ji tělo bolelo od zasažení těch obrovských zmrazených koulí, ale jinak se cítila dobře. Mnohem lépe než po probuzení tam na Baště, když byla sama. Pohlédla na brášku a pokývala hlavou. „Kdyby tady tak naši byli, Rayi! Ale oni se přece objeví, ne? Stejně jako Aly!“ vydechla nadšeně, když si všimla siluety své starší sestry, a jak vyběhla jejím směrem, podlomila se jí kolena. Mohla tedy jen doufat, že ji Atray včas zachytil, protože být dotlučená ještě více opravdu nepotřebovala. „Sestřičko!“
Po tvářích jí kanuly slzy velké jako hrachy, ale tentokrát nebyly odrazem ani špetky smutku. Byla to čirá radost z toho, že vidí svoji sestru. Štastně se hihňala a pomalu z ní prchal všechen ten děs a hrůza. Ještě maminka, tatínek a Az a konečně bude dobře.

Jaká škoda, že Aileeninu euforii z návratu domů kazilo ošklivé počasí. Hromy burácely a zlaté blesky křižovaly oblohu; znělo to a vypadalo poměrně děsivě a Aileen se i přesto, že byl její bráška mladší než ona, bázlivě ukrývala před světem v jeho náruči. Situace se ovšem ještě zhoršila, protože z černých mraků se brzy spustily cáry deště. „Ano, pojďme, bráško. Snad si ještě pamatuji, kde je úkryt...“ zavzlykala tichounce a vrávoravě nasměrovala své nohy směrem k vchodu do smečkového úkrytu.
Klopýtala, co jí jen síly stačily, a i když ještě stále byla slabá a nebyla připravena na uběhnutí maratonu, už se cítila mnohem mnohem lépe. Opatrně se usmívala, když procházela kolem zlatých stromů, ale zároveň mírně vyděšeně kulila oči. Ještě kousíček! snažila se pobídnout k lepšímu výkonu a se zaťatou čelistí přidala do kroku. „Někde poblíž je Aly. Ale teď za bouřky za ní nemohu. Myslíš, že tam vážně bude? Tak strašně bych si ji přála opět vidět!“ vyslovila své přání se zatajeným dechem a spěchala pryč. Do hubeného tělíčka jí na cestě udeřilo několik jako packa velkých zmrzlých koulí. Zvědavě pohlédla na brášku. „Tak to taky nevím. Ale maminka to třeba bude vědět? Nebo Aly! Ta byla vždycky moudrá!“ zamumlala, než se jako zmoklé klubko hnědých chlupů s Atrayem dopotáceli do doupěte.

>> Úkryt

„Já ale nepřeháním!“ bránila se se smíchem a jemně se tulila k mladšímu bráškovi. Bouřka ji už tak neděsila a s pocitem, že je doma, jí hned bylo lépe. Do skoku jí rozhodně nebylo, ale už se cítila mnohem mnohem silněji. Šťastně se rozhlížela okolo. V lese nebyla tak dlouho! Ale zahřálo ji u srdce, že se nezměnil. Byl stále jako ten starý dobrý Zlatý les, který tak milovala. A až se setkám s rodiči a Aly a Azem, bude všechno jako za starých časů! Jemně se pousmála. Blížili se k úkrytu, cestu Aileen znala; ale i tak se nechala vést spíš bráškou, než že by se od něj odtrhla a převzala velení. Nikdy taková nebyla a obzvláště nyní, když musela spolehnout na jeho sílu, nemohla jen tak vyrazit kupředu.
Už byli vážně blizoučko, ale dopřáli si krátkou přestávku. Jakmile Aileen Atray pustil, zavrávorala. Ale neupadla. Vší silou se držela na tlapkách. Nohy měla zesláblé a tělo zubožené horečkou, avšak cítila se už o něco lépe. Rychle se ale posadila, aby přece jen neupadla. To, co její mladší bráška řekl, bylo trefné – on to totiž tak trošku byl konec světa, místo, kde našel svoji starší nemocnou sestru, ji Aileen. Konec konců, Aileen dlouhý čas žila bez ponětí o času a světě, a byl to opravdu zázrak, že ji Atray našel. Sourozenci však přece musí stát při sobě a svým způsobem na sebe jsou jistě napojení, a přesně proto ji její mladší bráška našel!
„Už je to mnohem lepší, Atray. A to jen díky tobě,“ zašeptala a jemně se mu schoulila v náruči. Přivřela oči, ale nutila se neusnout, ne teď, když se možná konečně uvidí s rodinou, už nechtěla přijít ani o jeden okamžik... a pak uslyšela vytí. A nepatřilo jen tak ledajakému členu smečky. „Aly?“ Nevěřícně se snažila postavit na nohy, ale chůze od louky sem si vybrala svoji daň. Klesla opět na kolena. Ale její srdce bilo nadšením. Aly je tu! Má drahá starší setřička Aly je tu! Neopustili mě! Neopustili nás!

„A proto jsi ten nejlepší bráška na světě,“ usmála se na něj šťastně a zastavila, aby mu mohla něžně položit hlavu na čelo. Cítila jakousi potřebu mu splatit to, že se nechová jako správná starší sestra, a zároveň mu byla tak strašně vděčná! Ani slovy by to nedovedla vyjádřit, a tak se jen široce a upřímně usmála. Hned jí bylo lépe, když byla doma. Pro ni byl domov prakticky všude tam, kde byla i rodina, ale zlaté lesy jí byly drahé a znamenaly pro ni opravdu hodně. Protože právě tady byla největší šance, že se se svojí rodinou znovu shledá.
Ačkoli bylo stále dusno a horko, vypadalo to, že svět zažije menší ochlazení v podobě deště – zatím se ale na oblohu jen sbíhaly mraky a všude okolo to burácelo, déšť zatím vyčkával na moment překvapení. „To máš pravdu. Z té louky jsme se dostali právě včas. Vážně moc děkuju, Atray. Je to zázrak, že jsi mě našel,“ vydechla mu do huňaté srsti, načež trošku posmutněle zamručela. Co když ji její milovaný starší bráška navždy odešel a opustil ji? Nebo co když se mu něco stalo? Strachovala se, ale snažila se soustředit hlavně na to, aby se jí nepodlamovaly nohy, strach byl to poslední, co nyní potřebovala. „Tak dobře. Zůstaneme tu. Tatínek s maminkou přijdou. Nenechali by mě tu, že ne?“ Jako starší sestra opět selhávala, ale však byla stále v duši malým vlčetem, které potřebovalo ochranu své rodiny! A Aileen nutně chtěla slyšet, že vážně rodiče přijdou. Zoufale se na mladšího brášku podívala.

<< Bašta (přes Zlatý les)

Šli opravdu velmi pomalu, ale pro Aileen byl jakýsi malinkatý zázrak, že vůbec dovede chodit. Nebylo to pro ni sice snadné, protože ještě stále byla příšerně slabá, ale přítomnost bratra a vidina návratu do rodného lesa ji naplnovala energií. Opřená o svého mladšího brášku ťapkala do lesa, do kterého by snad dovedla dorazit i tehdy, kdyby ji někdo odvedl až na samý konec světa. Cítila se hrozně, že takhle brášku zatěžuje, protože byla přece ta starší sestra a nechtěla brášku děsit svým zdravotním stavem, ale cožpak měla na vybranou? Mohla zůstat na louce a počkat, až ji opustí dočista všechny síly, nebo se spolehnout na rodinu – tak, jak to dělávala vždy.
Když jí sdělil, že všechno bude v pořádku, uvěřila tomu – obzvláště ve chvíli, kdy se před nimi rozprostřel pohled na zlaté stromy. Bodlo ji u srdce. Šťastně se usmála a na chvíli za sebou zanechala všechnu tu hrůzu, kterou zažívala, když byla sama. „Skoro bych nevěřila, že tyhle lesy ještě uvidím,“ řekla tiše, ale naplněná nesmírným štěstím. Horečkou zakalené oči jí klouzaly po štíhlých liníích zlatých stromů a do čumáčku ji lechtaly pachy tolika členů smečky. Mírně se vyděsila, protože i když pro ni byla smečka rodinou, stále byla ta uťáplá bojácná vlčice z dětství. I přes klíčící strach se ale usmála, protože to zvládli! Vzápětí se ale vyděšeně mírně nahrbila; v dáli zaduněl hrom. Blíží se bouře. Ale já už se nemusím bát, protože jsem doma. „Víš, kde je maminka? Nebo tatínek? A tví starší sourozenci?“ zeptala se v naději. Byla sice na smrt unavená, ale představa, že by se shledala se svojí rodinou, byla tak krásná...

Sklíčeně hleděla na jezírko uprostřed louky a snažila se ve svém křehkém tělíčce najít ztracenou sílu. Byla stále velmi zesláblá, a ze všeho nejvíce potřebovala pořádný odpočinek – který jí rozhodně sluncem rozpálená louka nedopřeje. Potřebovala se schoulit do klubíčka ve smečkovém úkrytu, cítit přítomnost své rodiny. Její mladší bráška sice byl také rodinou, ale pořád ho sotva znala, a i když ji jeho přítomnost uklidňovala, chtěla být zpět doma.
Pomalu se postavila na nohy a opřela se o brášku. Měla štěstí, že byl její bráška téměř dospělý, a ačkoli ona byla o rok a půl starší, vzhledem k její drobné stavbě těla se o něj mohla bez problémů opřít. Aktuálně byl jejím kotevním bodem, který jí dodával sílu a energii.
Začali se šinout směrem k lesu. Třásla se po celém těle, strachem a slabostí, a také se obávala toho, že až půjde znovu spát – tentokrát v objetí svého rodného lesa – a zase se dlouho neprobudí. Avšak Atray ji již jednou vzbudil a dodržel svůj slib, jistě by nedopustil, aby jeho sestřička opět žila dlouhou dobu v temném světě bez vzpomínek. „Mrzí mě, že tě poznávám až teď, Rayi. Ale až se znovu setkáme celá rodina, bude všechno v pořádku,“ špitla, načež se jí zastavilo srdce. „Nepřeji si nic jiného,“ zamumlala zasněně a s přivřenými víčky si představovala, jaké to bude, už nebýt ztracená. Být opět s rodinou. Už jdu domů, tatínko, maminko, Azy, Aly!

>> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

POSTOVANÁ = 9

Chtěla se poprat s horečkou a slabostí, vážně chtěla. Chtěla si utřít tlapkou slzy, které jí kanuly po tvářích, ale bylo to náročné. A když se jí zdálo, že by přece jen nakonec mohla najít ztracenou sílu v těle, po pokusu o postavení se na nohy se zase přesvědčila, že je její tělíčko stále křehké jako porcelán. Plačtivě dopadla do trávy, ale protože to nebyla tvrdá zemina a protože ji její mladší bráška stihl zachytit, tolik to nebolelo. Víc bolestivé pro ni bylo to, že měla tak blízko svůj domov, ale neměla dostatek sil se tam doškrábat.
„Já vím, bráško, já vím, že jsem ti to slíbila." Její hlas se otřásal slabostí a vzlyky. Bylo jí hrozně, jejím tělem stále postupovala horečka; když ovšem teploty s večerem o něco klesly, bylo jí hned příjemněji. Vzduch byl ale stále dusný, a tak lapala po dechu, a navíc to u jezírka začalo bzučet, jak se k němu stahovali komáři. Brr!
Aileen se teskně podívala na Atraye a snažila se do svého něžného pohledu ukrýt i sílu bojovnice, jakou bezesporu při svém narození byla. Milovala svoji rodinu a trhalo jí srdce, že slíbila bráškovi něco, o čem si nebyla jistá, že to zvládne. „Zkusíme to. Jsem přece tvá starší sestra a měla bych ti jít příkladem,“ řekla tichounce a pomalu podepírala své malátné tělo na tlapkách. „Ale nejdřív mi něco, prosím, slib ty, Atrayi. Budeš takhle úžasný skvělý vlček navždy, ano? Moc mě mrzí, že tě sotva znám, ale napravíme to.“ Pomalu vstala, a ačkoli se jí nohy třásly slabostí, mladinká dcera alf Zlaté smečky uvěřila, že by jednou mohla být opět šťastná a silná. Jednou si svůj život vybojovala, tak to musí zvládnout jeste jednou, ne? S nadějí pohlédla na brášku. Bez něj to ovšem rozhodně nezvládne.

POSTOVANÁ = 8

„Slibuju, bráško, že už neusnu. Ne na tak dlouho. A pak, až naberu síly, se budeme moci vydat někam spolu a víc se poznat, už teď se na to moc těším,“ pronesla. Její hlas byl tichý a slabý a dech se nehezky zrychlil, ale podle jejího zasněného výrazu v unavené tváři ji její vlastní slova povzbudila. Chtěla jimi uklidnit mladšího brášku – ačkoli to byl momentálně ten, kdo byl silnější po fyzické i psychické stránce –, protože se stále cítila provinile za to, že ho musí její stav pěkně trápit. Avšak hlavně byla ta slova adresována jí samotné, protože řečená nahlas zněla více skutečně a méně fantaskně.
Slaboučce mávla oháňkou a svět kolem ní zase varovně zablikal, ale tentokrát tomu návalu slabosti odolala tím, že udělala přesně to, oč ji její hořící tělíčko žádalo – usnula.
Probuzení bylo asi to nejsladší, jaké kdy zažila. Již nebyla sama a hlavně – bráška by ji jistě upozornil, pokud by spala moc dlouho. Podle slunce na rozpálené obloze to ale vypadalo, že nespala déle, než by měla. Tentokrát ji osud na hranici smrti nedovedl. Šťastně se usmála a s bojovně zatnutou čelistí se zkusila postavit na tlapky, ale nohy se jí okamžitě podlomily. Zaskučela, když dopadla do trávy, a pokud ji Atray nestihl zachytit za chlupy na zátylku, byl to poměrně tvrdý a bolestivý pád. V koutku očí se jí zaleskly slzy. Ještě stále byla slabá a nebylo jí dobře. „Děkuji, že jsi mě probudil. Moc jsem se bála, ale ty jsi můj rytíř!“ pochválila bratra jemně a hrdě se pousmála – starší sestry by měly být hrdé na své mladší brášky, ne? Pak se zhluboka nadechla. „Strašně ráda se chci vrátit, vidět zlaté stromy... a tatínka, maminku, Aziho, Aly... ale nevím, jestli to zvládnu. Viděl jsi, že mi nohy neslouží. Možná by bylo lepší, kdybys mě tu nechal.“ Rozplakala se. Slzy byly jejím jediným lékem na tu samotu. Její pláč ovšem tišil bratrův kožich, do něhož měla zabořenou tvář.

POSTOVANÁ = 7

Ležela u jezírka a tlapky si jemně máčela v chladné vodě. Bylo to poměrně příjemné osvěžení. Horečka s ní však stále cloumala, byla slabá a bylo s podivem, že vůbec dovedla udržet hlavu zvednutou, byť jí často zase klesla na přední tlapky. Bráška měl pravdu. Jeho slova ji uklidnila; ale pořád se cítila hrozně. Nikdy nebyla odvážná a nikdy si nehrála na to, že nemá i temné dny, nevadilo jí, že ji někdo vidí takhle křehkou, protože by si "zkazila reputaci". Ze všeho nejvíce nesnesla pomyšlení, že se kvůli ní Atray trápí, protože kdyby ona viděla svoji rodinu trpět, srdce by se jí rozmačkalo smutkem dvojnásob. „To víš, ze bych se postarala. Moc času jsme spolu nikdy netrávili a sotva se známe, ale jsi přece rodina. A nejvíc tě ráda vidím, když se směješ,“ šeptala tichounce a drobným tělem se tiskla k tomu mohutnému, které patřilo jejímu mladšímu bráškovi. Takhle jí skutečně bylo dobře.
Po chvíli v hořkých slzách stékajících po rozpálených tvářích usnula. Byla na smrt unavená a spánek byl tak příjemný! Jenže zároveň to bylo tak jednoduché se jím nechat objímat a Aileen měla přímo hrůzu z toho, že by se už nikdy ze spánku nevymanila. Jak jen dlouho spala předtím? Co když se už neprobudí? Slibu svého mladšího brášky rytíře ale věřila a konejšila tím svůj strach, zatímco spala.
Uprostřed plavby ve světě fantasie zaslechla hlasitý hlas a jemné šťouchnutí tlapkou, následované zatetelením vzduchu na tváři. Zdálo se jí, že všechny ty vjemy jsou vzdálené a nepatří jí, avšak po chvíli skutečně zmateně zasténala. Byla vzhůru. „Bráško! Já se probudila,“ usmívala se od ucha k uchu a šťastně se k mladšímu bráškovi přitulila. „Mám tě ráda, Rayi.“ I když se příliš neznali, cítila potřebu mu to sdělit, protože on byl přece rodina a rodina byla svatá a důležitá. Alespoň pro Aileen byla vždy její kotvou a konejšivou náručí.

POSTOVANÁ = 6

„Ale já ti nechci ubližovat, Atrayi. Neměl bys vidět svoji starší sestřičku takhle,“ mumlala a uplakanýma očima pozorovala zelené oči svého mladšího brášky. I Aileen je měla zelené po otci, ale ty její byly o něco světlejší – a taky zarudlé a uplakané. Vždycky se schovávala mamince pod sukni a nedovedla být odvážná, ale teď chtěla být. Pro svého mladšího brášku, aby ji neviděl plakat.
Jeho úsměv ji však konejšil a zalíval příjemným teplem. Necítila ten spalující žár horečky, ale něžné teplo na tvářích, které ji přimělo se také lehce usmát. Nebyla to ale přetvářka, přítomnost brášky ji doopravdy dělala šťastnou. Jemně se usmála a láskyplně se schoulila do Atrayovy náruče.
Chtělo se jí spát, byla šíleně unavená a celé tělo se jí třáslo. Jenže se bála znovu usnout, protože se strachovala, že opět usne na moc dlouho. Plakala a plakala a srdíčko se jí svíralo hrůzou. „Ne, ne, ne,“ křičela, avšak její hlas byl tichý, takže Atray ani nemusel její slova zaslechnout. Tím, že však měla hlavu položenou těsně poblíž něj, její vystrašený nesouhlas zaslechnout mohl. „Ty jsi silný, bráško, ale co když mě ani tak neprobudíš? Já nechci usnout, bojím se, prosím, Atray.“ Mladá vlčice bojovala se spánkem, ale nakonec plna hrůzy vyčerpaně usnula. Již se tolik netřásla, dech měla lehčí a srdíčko přestávalo bít, jako kdyby se chtělo přes žebra vytlačit z hrudi ven. Nyní bylo Aileen dobře a koutky tlamičky měla šťastné pozvednuté. Spánek potřebovala jako sůl, ale i u jezírka bylo šílené vedro a ona potřebovala své rozpálené tělíčko zchladit někde ve stínu lesa. Chtěla domů. Ze spánku cosi škemrala schoulená do klubíčka plakala a mačkala se k mladšímu bráškovi, jako by byl vážně její rytíř. A taky že byl.

POSTOVANÁ = 5

„Jsme přece sestřička a bráška, musíme být sehraná dvojka,“ odvětila mu a chtěla znít co nejpřesvědčeněji a nejšťastněji, ale pořád zněla velmi smutně a unaveně. Přesto se jí koutky tlamičky mírně zdvihly do přátelského vděčného úsměvu. Když se krok za krokem konečně dostali k jezírku, Aileen se zhroutila na jeho břehu. Bylo jí horko a pranic tomu nepomáhalo, že dnešní den byl pěkně rozpálený. Mělce se nadechovala a občas zakašlala, protože měla žízeň a sucho v krku ji dráždilo. Pár loků z jezírka jí ovšem přidalo trošku sil a elánu, i když stále vypadala hodně zuboženě a nešťastně.
Bráškova slova, že není daleko, ji uklidnila v momentě, kdy to potřebovala nejvíc; když se mohutný stín Atraye vzdaloval a princezna Zlatého lesa se opět začala bát. Bráška se totiž určitě vrátí! A taky že vrátil. A nesl plnou náruč dobrého sladkého ovoce. Na chvíli byla Aileen šťastná, obzvláště, co jí Atraye řekl, že jí sluší, když se směje. Přinutila se tedy usmát co nejvíce široce jen uměla a jemně zavrtěla ocáskem. „Moc ráda tě vidím, bráško. A nechceš se taky usmát? Ráda tě vidím šťastného, nechci ti ubližovat tím, že plakám,“ přiznala mu, rozzlobená na sama sebe.
Svět se znovu zhoupl a slabota udeřila Aileen do každého coulu jejího malátného tělíčka. „Ne, ne, já nechci usnout, bráško! Co když se už neprobudím? Nikdy jsem neuměla být hrdinkou Zlatého lesa, mám strach,“ chraptěla a vyděšeně při tom kulila oči. Vzpomínka na Zlatý les ji však něžně chlácholila; ale zároveň jí bylo úzko z toho, že tam není. „Dovedeš mě tam? Chtěla bych se rozloučit s maminkou, tatínkem, Aly, Azim... a celým mladším vrhem. Pro případ, že bych pak ještě jednou usnula a už se neprobudila,“ prosila a její malý bráška mohl vidět, jak se její tělíčko třese a zmítá v horečkách. „Dobrou, bráško,“ zamumlala následně a polospíc slabou tlapkou chňapla po jeho statném tělu. Chtěla být s ním. Vědět, že už není sama. Nebyla. Měla brášku a příslib, že jednou ještě uvidí Zlatý les. A to jí ukolébalo k docela sladkému spánku.

POSTOVANÁ = 4

Neplakat, to v Aileenině stavu nebylo nic jednoduchého. Přesto se na mladšího brášku usmála s nevyřčeným příslibem, že se bude snažit, a přední tlapkou si otřela čenich. Už žádné slzy, Aileen. Udělej bráškovi radost. Snažila se soustředit na něco pozitivního, co by ji drželo nad vodou – na rozveselení mladšího brášky –, ale bylo to složité. Tiše poplakávala a modlila se, aby se její tělo přestalo otřásat a nohy našly ztracenou sílu. Když ji Atray podepřel a slíbil, že ji nepustí, bylo jí rázem o něco lépe. Jemně se o něj opřela, protože nebyla schopna ani váhu vlastního droboučkého tělíčka udržet, a také chtěla cítit, že opravdu není sama. Něžně zabořila čenich do Atrayovy flekaté srsti a zmáčela mu ji troškou zoufalých slz.
Její mladší bráška ji jako rytíř vedl k jezírku. Aileen hořela a zároveň se cítila, jako kdyby stála někde uprostřed tundry. Vyčerpaně se schoulila do klubíčka u jezírka a položila hlavu na stranu. Na chvíli to vypadalo, že nedýchá, ale po chvíli se zdvihla na přední tlapky a rozkašlala se – její tělo bylo slabé, ale bojovalo. Rozklepaně vyplázla jazyk z tlamičky a váhavě se napila studené vody.
„Ne, prosím, nechoď!“ zaškemrala vystrašeně a prosebně se na mladšího brášku podívala. Ještě stále byla mírně uzavřená ve svém vlastním poblouzněném světě a nechápala, že bude mladý rytíř hned zpátky. Nechtěla být sama. Atray se však brzičko vrátil a její pobledlá tvář se rozzářila. Ovoce tak příjemně a lákavě vonělo! Jemně uchopila jednu malinu do zubů a na jazyk jí vytryskla sladká šťáva. Zase si lehla a chvíli jen s bušícím srdcem sledovala jezírko. Bylo tu krásně i přes to, že se cítila slabá a opuštěná.
„Bráško,“ zaskučela po chvíli a zamrkala. Kolem ní se opět začaly rozlévat černé fleky, jako krátce předtím, než ji síly opustily poprvé. „Nechci znovu spát a dlouho se neprobudit,“ prosila malátně, víčka jí ale těžkla a oči se klížily. Prosím ne. Prosím!