Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POSTOVANÁ = 3

„Já nevím, proč mě tu tatínek nechal a kam odešel. Vůbec nevím, co se se mnou dělo,“ přiznala tichounce a srdce jí hlasitě tlouklo do žeber. Dech se jí však stále zadrhával a pranic tomu nepomáhalo, že se vzduch tetelil horkem. Sípala a očka se jí leskla slzami, ale zároveň v nich poletovaly svítivé jiskřičky štěstí – její duch válečník v ní pořád dřímal a držel nad ní ochrannou tlapku, dokud nepřišel její malý bráška zachránce.
„Dobře, zkusím to,“ pronesla a snažila se znít co nejodvážněji, i když nikdy moc odvážnou princeznou nebyla. Zalykala se hořkými slzami a dusila horkem, ale snažila se probudit sílu ve svých nohou a postavit se na všechny čtyři. Její droboučké tělíčko na to nemělo dost sil, ale naštěstí tu byl její bráška. Ona byla sice tou starší sestrou, která by měla foukat bolístky a objímat svého brášku, ale byla to právě Aileen, kdo ten něžný lék objetí potřeboval. Ještě že byl Atray na svůj věk mohutný a silný a ona naopak poměrně hubeňoučká.
Až při bráškově zmínce, že musí být vyprahlá, si uvědomila, jakou šílenou má žízeň. Pomalu přikývla a s bolestivým zaskučením se schoulila do klubíčka. „Nezvládnu to, Atrayi,“ špitla, ale pohled do bráškových přívětivých očí ji přinutil se ještě jednou pokusit vstát. Zapřela se o přední tlapky a pomalu se s třesoucím se tělem belhala ke křišťálovému jezírku. Bylo sotva pár kroků vzdálené, ale pro zesláblou mladinkou vlčici to byla velmi těžká zkouška. „Zrovna jsem jedla srnu, když přišel tatínek s tvým bráškou Deironem. A pak... mi bylo slabo, všechno se točilo a všechny hvězdy pro mě zhasly,“ vyprávěla mu a vděčně se o něj zapřela. Doufala, že Atraye moc neumačká a že má dost sil. Jí samotné rychle ubývaly a každičký krok byl, jako kdyby jí nohy ani nepatřily. „Děkuju,“ zašeptala vděčně.

POSTOVANÁ = 2

Aileen byla v horečkách a téměř nevěděla o světě. Pouze si uvědomovala skličující samotu a to, že je její droboučké tělíčko jako v plamenech. „Tatínku, maminko,“ plakala a zoufale prosila nebesa, aby se nad ní slitovala a tahle noční můra skončila. Jeden by řekl, že to již byla dost velká dáma na to, aby nebrečela, ale co byste dělali na místě Aileen vy, když byste byli zmatení, slabí a samotní? Zoufalá touha se někomu schoulit do náruče, ucítit pod tlapkami něčí teplé tělo a slyšet jiný tlukot srdce než ten svůj ji přiváděla k šílenství. Zelené oči měla uslzené a stále plakala a plakala.
Až najednou její pláč ztichl, jejím tělíčkem projel chlad a ona se křečovitě zatřásla. Pakliže přežila svůj první boj, nyní bylo načase přežít další, když její tělo najednou vypovědělo službu, jen tak. Bylo až příliš slabé. Jenže jak mohla Aileen bojovat, když svoji masku bojovnice zadupala do země už v raném dětství? Najednou však uslyšela tiché kroky v trávě a vůni borůvek a malin prostoupila i vůně vlka... podezřele známá, a přitom tak vzdálená! A pak najednou zacítila čísi čumáček, který jí začal pročesávat heboučkou hnědou srst. Schoulila se do chlubíčka a přitulila se ke svému bráškovi. Sotva jej znala, mohla by na drápcích spočítat, kolikrát se s ním viděla, ale voněl podobně jako ona. Po lese se zlatými stromy, po jejím domově. „Atrayi? Jsi to ty?“ vykoktala a skoro nemohla nadšením uvěřit. Snažila se postavit na nohy, ale měla je roztřesené a vratké, a tak se jen opět schoulila a brečela. Teď už však věděla, že není sama. Jemně se tiskla k bráškovi a vískala ho v jeho srsti.
„Je mi strašně špatně. Je mi hrozné vedro a zároveň zima a jsem strašně slabá. Já –“ hlas se jí zlomil a po tvářích se skulily další slzy. „Spala jsem. Dlouho. Nevěděla jsem o světě, a když jsem se vzbudila, byla jsem sama. Tatínek i Deiron odešel. Ale ty jsi přišel!“ pronesla s úsměvem, celá roztřesená a vyděšená, ale přítomnost mladšího brášky ji pomalu uklidňovala. Objala ho a nechtěla, aby odešel. Nechtěla zase zažít tu skličující samotu. Vícekrát už ne. Vyčerpaně si položila hlavu mezi hořící tlapky.

//IT'S TIME. TIME TO RULE. Kháně přebírá Aileen <3

POSTOVANÁ = 1

Nejmladší dcera alf Zlaté smečky – což platilo alespoň do doby, než se narodila další čtveřice vlčat – ležela pod stromem poblíž maličkého jezírka a její droboučké tělíčko se zmítalo v horečkách. Do čumáku ji štípala vůně borůvek a malin a slyšela cvrlikání opeřenců, ale stejně se jí zdálo, že je mimo tenhle vesmír. Každý pokus o vychýlení těla do jiné pozice byl šíleně bolestivý. Kde jen byla? Co se stalo? Jak dlouhou dobu uplynulo od doby, co se hladově krmila srnčím masem? Co vedla rozhovor se svým milovaným tatínkem a skoro neznámým mladším bráškou? Bylo tak složité si v tom udělat pořádek! Její tělo v jeden moment opustila veškerá energie a poroučilo se k zemi. Bylo s podivem, že ještě vůbec dýchala. Mělce a sotva znatelně, ale dýchala. Snad se v ní probudily bojové schopnosti z útlého dětství, kdy si vybojovala své právo na život. Nyní však vnímala jenom žár v hrudi a děsivé nekonečno vířící okolo ní a nebyla schopná nad ničím jiným přemýšlet. Po tváři se jí kulily slzy jako hrachy a zmoženě si opřela hlavu o tlapky. Byla sama. A brečela, až si div neroztrhala srdce a duši.
„Tatínku? Bráško? Prvně přirozeně pátrala po těch, na které měla nejčerstvější vzpomínky. Pak ovšem zadoufala, že by mohli její prosebné vytí uslyšet ti, které milovala ještě více. Tatínka stejně jako je, ale mladšího brášku ani tolik neznala, takže jí přirozeně nemohl být tak blízký. „Maminko? Azi? Aly?“ volala a volala a její jemný hlas se třásl. Aileen již možná nebyla maličkatá, ale pořád byla fixovaná na svoji rodinu a její absence jí ubližovala. Bolelo ji srdíčko, bolelo ji naprosto všechno. V horečkách se rozbrečela a přála si, aby tohle jedno dobrodružství o samotě skončilo. Nikdy nebyla odvážná a ze všeho nejvíce toužila po tom, aby se mohla rozplakat někomu v náručí. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by mladinkou Aileen uchlácholil.

Aileen byla tolik zabraná do jídla, že nějak nevnímala žádné pachy ani zvuky kolem sebe. Prostě si vychutnávala svůj hlavní chod. To jsou ty srny tak dobré? Jako bych ji nejedla celou věčnost. Pomyslela si pro sebe a cpala se. Čumák se ji pomalu a jistě zbarvoval do červena, vlastně nejen on a ji někdo vyrušil.
Spolkla sousto, které měla v tlamě, když se ozvalo její jméno. Olízla si čumák od krve a podívala se za zvukem, stál tam přesně ten, koho poznala po hlase její táta, ale nebyl sám. Vedle něj stál ještě malý vlček. Pohlédl z otce na malého a prohlédla si jej, ten ji stihl pozdravit. "Ahoj." Se zrakem na jejím mladším bratrovi a hned na to koukla na Aetase. "Otče." Pokynula na něj hlavou. Chvíli nevěděla co má říct, přesto byla ráda, že ho viděla. "Rostou rychle." Řekla, když si znovu prohlédla svého mladšího bratra. Naposledy ho viděla hned po porodu a tomu už je nějaká doba. Ovšem byla ráda, když viděla, že se táta o bráchu zajímá, že je vidí spolu. Snad to nebude jen náhoda. "Přidáte se k jídlu ?" Nabídla pohoštění. Když už si jídlo spíš objednala než ho připravila sama a ona by ho stejně sama nezvládne sníst.

<< Zlatý les

Prošla zlatým lesem a došla na volné prostranství. Nyní byla slunečnímu svitu plně vystavena. Primourila očka a užívala si teplo, které k ni skrze kožich dostávalo. Nasála cumakem svěží vzduch a pohodila spokojeně ohonem, kdyby ji netrapil hlad, tak by mohla tvrdit, ze ji absolutně nic neschází. Klidným krokem kráčela směrem k jezírku v dálce a očima hledala něco na zub. “Notak aspoň malý zajda, jednohubku mezi zuby ať tu najdu.” mluvila sama k sobě a doufala, ze o hladu nezůstane. Při chodu si všimla různých bobulek, takže věděla, kdyby nenarazila na maso, pozrala by par kousku ovoce. Nesla nějak nenapadne, spis jakoby ji bylo jedno zda o ni ví cely svět. A čím víc se přibližovala, tím se ji zvětšovaly skvrny v dálce. Naštěstí u vody byla nějaká zvířata, která také v tom teple potřebovala uhasit žízeň. “parada” znovu promluvila sama k sobě, ale jen velmi potichu ze to mohla slyšet jen ona. Koukala z jednoho zvířete na druhé a vybírala si obed. Nakonec se rozhodla pro malou srnecku, miminko. To ji mohlo na hlad stačit bohaté. Pronásledovat se ji to nechtělo tak se line posadila a nechala za sebe pracovat magii. Kolem srnecky se začaly objevovat kořeny a velmi rychle ji obmotaly končetiny. Srnka sebou skubala ve snaze si zachránit život, ale marně. Všechna další zvířata utekla. Zůstala tam sama a už jen čekala co přijde. Aileen k ni došla zakousla ji a začala hodovat.

Vzbudila se celá ztuhlá pod celou velkou hromadou opadaného zlatého listí, které ji zahrivaly a chránily před zimou. Zívla si nahlas a líně si olizla čumák. Co je asi za den? Jak dlouho jsem tu spala? Na to ze jsem se rozhodla cestovat po ostrově, tak jsem se daleko od domova nedostala. zastezovala si v mysli a zvedla své tělo ze země. Následně se oklepala, aby se trochu rozhybala a hlavně zbavila své chlupy zbytků přikrývky v podobě listí. Protažení ještě vyšperkovála natažením předních tlap a pak i zadních končetin. Znovu si olizla čumák a řekla si, ze má velkou žízeň a tak se rozešla k místu, kde stoprocentně věděla, kudy teče voda, která její vyprahloutlamu ovlaží. Bylo krásné odpoledne, sluníčko hrálo i skrze větve. Aileen si uvědomila, jak moc ji toto období chybělo. Doufala, ze se zima dlouho nevrátí. Konečně došla k vodě a poradně se napila. Teď ještě něco dobrého k jídlu by bodlo a pak bych se mohla jen tak vyvalit na sluníčko a odpočívat po tak dlouhém a namahavem spánku. její plán se ji zamlouval,tak se rozešla ho uskutečnit.

>> Bašta

" Jednou je ta laskavost určitě doběhne.." Pronesla na slova ohledně svých rodičů k Socoro. Nechtěla se už k nim nějak dál vyjadřovat. Teď od nich chtěla mít opravdu pokoj a klid. "Jo tak to jsem si asi nerozumněly." Uchechtla se. Aileen byla s dalšími smečkami , o kterých teda měla vědět, nebo se o nich měla čest dozvět.. seznámena a to na tělo doslova. "Jo ty smečky nejsou teď moc pro mě.. dlouho žádnou smečku vidět nechci.." Jakoby udělala ve svém pláně krok dozadu, protože po té válce prostě neměla chuť vidět cizí, jak Alianci a už vůbec ne Chaos. čekala co dalšího ze Socoro vypadne, ale to už je vyrušil další cizí vlk. Objevil se tu taky nebo je to člen nějaké smečky? Pozorvala cizince. Dřív než stihla mladá vlčka něco říct. Tak už se Socoro rozhodla, že ji tu nechá s tím vlkem samotnou. Nahodila překvapený obličej, ale nějak ji v tom nebránila.. Stejně by to nemělo cenu. "Tak zatím." Chvíli za ní hleděla pak se podívala na vlka. "Ahoj, ty si tu taky nový ?" Zeptala se ho, když už tam na sebe takhle zbyli.

Protočila oči nad odcházením příjemné vlčice a byla ráda, že se ještě sama nepozvala k jejich "tak těžkoo vydřené večeři." Socoro se hned strachovala o blaho "její" smečky, pokud se tomu tak dá říkat, když jsou její rodiče Alfy.. Pozdychla si, nelitovala toho co udělala ona. "Kdybych ji cestu neřekla, zbytečně by tu pindala a zamořovala vzduch. Víš.. Moji rodiče nejsou úplně špatní vlci.. Ale Alfy a rodiče nic moc. Hned co ji potkali, ji vlastně pozvali do smečky, bez toho aby si ji ověřili.. a ona by ji v této blízkosti stejně vyčmuchala i bez mojí pomoci.. Tedy pokud nepřišla nějakým zázrakem o čich." Rodiče si to způsobili sami, co ona může oproti slova Alfa samice, které už jednou dáno bylo? Houby s voctem.. pozvaná byla. Teď si s ní užijou, jak chtěli sami.. Při přemýšlení nad tím, už se společně se Socoro pouštěla do srny. Netrvalo dlouho a Aileen byla spokojená, do syta najedená. Zvedla svůj čenich od zbytků, které si jistě rád převezmě někdo jiný a olízla si čumák. Pak se usmála na vlčici a zavrtěla ohonem. "Vždyť jsem ti říkala, že chci zkoumat ostrov. Navíc doma budou mít asi i teď veselo.. too uvídí se, co bude až se vrátím." Rozhodně v tento moment nehodlala zůstávat zde. "Máš nějaký speciální představy, kam vyrazíme?" Zeptala se ji naposled, než vyrazí na cestu necestu.

Otázka od Socoro Aileen trochu zaskočila, neměla na ni prostě odpověď. "No.. to vůbec netuším." Skoro až zašeptala a svěsila uši k hlavě. Její otázka přivedla mladou vlčku k chuti k dalšímu objevování. Nikdy nějak nepřemýšlela nad tím, že by se chtěla podívat mimo ostrov. Sám ji připadal dost velký na to, aby zde mohla prožít dlouhý a spokojený život, ale představa, že to někde vypadá úplně jinak a chodí to tam úplně jinak, ji neuvěřitelně přitahovala a toužila potom to zjistit. Jakmile ji Socoro pověděla, že ji bude držet palce, tak ji Aileen věnovala milý, přátelský úsměv. Jen by to chtělo parťáka na cesty.. Řekla si v duchu pro sebe, neboť nikoho takového teď ve svém životě nemá a sama by na celý širý svět či ostrov nestačila, nebo možná ano, ale tak odvážná není.
Mezitím co Aileen hledala vše možné primitivní výmluvy k vlčici, jejich svačinka se tam trápila. Aileen tedy po očku koukla na srnu a bez delšího přemýšlení, ji pomocí kořenů , které ji už svazovaly, ukončila život. kořeny celou srnu stáhly a uškrtily. Nastalo ticho, no alespoň z tamtoho směru. Vlčice byla mezitím v zápalu a mluvila a mluvila. Z prvních vět si nic nedělala, ale to poslední co se ji dostalo z mordy.. to to už opravdu přehnala. Aileen nic k jejímu směru neříkala, dřív to stihla Socoro. Aileen na Socoro pohlédla a usmála se. "To je dobré." Pochopila, že s touto vlčicí nemá cenu se nějak hádat. Nejspíše četla minulost i budoucnost podle toho jak mluvila, tak by bylo asi zbytečné ji něco říkat, tudíž to úplně zametla pod stůl. "území zlaté smečky je tudy." Ukázala tlapkou směr a usmála se na ni. Nikoho ničím víc nenaserete jak když se na svět usmíváte. "A pokud nás omluvíš, byly jsme právě na cestě ke svačince.. Nerada bych, aby mi vystydla.. " Nenuceně ji v klidu vysvtělila, že už nestojí o její přítomnost a mrkla na Socoro, už se nemohla dočkat až se nadlábnou. "Cíl jistě najdeš snadno." Dodala ještě k Charm. Směr ji řekla a po pachu už to přece zvládnout musela. Věnovala ji poslední pohled, koukla a kývla na Socoro a pak se uráčela a odkráčela k mrtvé srně, a s chutí se do ní pustila.. Bylo to dětinské ? dost možná.. .ale ona přece děcko je.

"Nemyslím, že by se ti mohla magie vytratit, jednou mi máma říkala, že když se s nějakou narodíš, budeš ji mít do konce života.. no pokud ti ji někdo nevezme, jako se to teď děje zde." Pronesla k Socoro, nová obyvatelka ostrova se ji pomalu a jistě zamlouvala, nebyla to žádná vychloubačná a zbytečně hlasitá vlčice typu, "já jsem tu někdo, koukněte se na mě, kdy mluvím". "Uvidíme, co nám přinesou zítřky.. chtěla bych pořádně prozkoumat celý ostrov a všechny jeho zákoutí." Světřila se Socoro se svými plány v nejbližší budoucnosti. Rozhodně se teď moc nechtěla ometat kolem zlaté smečky, i když ji něco uvnitř říkalo, že by se neměla vzdalovat daleko, neboť ji cosi říkalo, že vlčata budou potřebovat někoho u sebe a jejich rodiče to prostě opět nebudou.
Když už se chtěla vydal za tou srnou vyrušila jim super chvilku vlčice, se kterou se zdržovali její rodiče.. Aileen pohlédla na Socoro a pak znuděně nemilým pohledem na Charm.. Možná to bylo tím, že je zrovna vyrušila při hodování, ale byly i další důvody. Srna se mezitím snažila dostat ze svého sevření chudinka a ke slovu se dostala Socoro, Aileen ji neskákala do řeši a místo tomu upevnila ještě kořeny kolem srny, přeci by nechtěly, aby musely "lovit" znovu. Pozdrav vlčici neoplácela. Byla v šoku, že ji nařknula z těch věcí. "Od nás? Copak já jsem tě zvala do smečky? já jsem ti nabízela společnou cestu? Co já vím, mluvila s tebou matka s otcem, já stála jen přítomná v situaci, navíc nemám žádné slovo. " Obhájila svou čest. Toto si přeci nenechám líbil. Jakobych ji domů zvala já.. Vlčata Alf... nikomu bych to nepřála. "Pokud sis nevšimla, matka byla jako balón. ajo vlastně.. měla si poznámky... všimla sis.. a ji to chytlo a spěchala, chtěla porodit v bezpečí úkrytu.. to je snad pochopitelné.. ale pokud si tolik rozhořčená. svůj hněv směřuj k Alfám Zlaté smečky, ne ke mně, tady jsi na špatné adrese." Vysvětlila ji situaci v posledních dnech mile a přátelsky, nemá proč se vztekat, ale nebude poslouchat takové nesmyslné řeči.

Aileen se pousmála, když vlčice poznamenala něco k jejímu věku. "Ano.. nejsem na světě ani jeden rok. A zatím se tu žilo opravdu v pokoji.. a zdá se. že nyní přicházejí ty horší časy.. No co čím dřív si to zažihješ, tím dřív pochopíš a nežiješ s růžovým pohledem na svět." Aileen svým samostatným putováním po ostrově nabila docela hezkou řádků vědomostí a pochopila jak svět vlastně chodí.. a přestože se všechno snaží brát s nadhledem, vidí věci tak jak skutečně jsou. "Ono k tomu vlk nepotřebuje ani válku, stačí když chvíli žije sám a pochopí jak život chodí.. Já nejsem typ, který by se rval. Nejsem nijak zvlášť silná a když můžu všechno řeším rozumem nebo magií." Vysvětlila své nyní společnici na výpravě za potravou. Mohlo to znít, že je äileen strašpytel, ale ona se za něj nepovažovala. Přišlo ji zbytečně nehezké ubližovat druhým, když není potřeba a tak neměla potřebu se zdokonalovat v síle, když se mohla zdokonalovat v magii a ta by ji případně ochránila. " To já přesně nevím.." Promluvila k její otázce a zjistila,že je opravdu mimo mísu. "Vlci bojovali proti sobě, teĎ by se mohli spojit a bojovat proti cizákům.. je to komplikovaná, nelogická a divná situace.. Možná nám chtějí vzít domov, tím, že nejdřív oslabí naše rodiny .. ukradnutím vlčat a magíí a pak nás vymítit úplně. Mois Gris je krásné místo.. nedivila bych se tomu." Pověděla nahlas svoji teorii. "Jsou to spíš jedinci, kteří na svá vlčata neměli čas.. snad se jim to u druhých povede lépe.. Ne všichni vlci tady mají takový divný vztah k vlastním potomkům.. to se neboj." Ujistila ji, že to tady není až tak hrozné, jak by se mohlo z jejího vyprávění zdát. Pak už z dálky viděla zadky srn, jak hledají v zemi potravu a vlčka si olízla mlsně čenich. "To bude dobrota." Zůstala na místě a nehla se,, aby kořist nevyplašila nechala pracovat magii.. Z kořenů stromů se z půdy vynořily nové a jako had se tiše plazily k srnám až jednu lapily a pevně sevřely, aby nemohla utéct. Ta začala hysterčit a tím vyplašila celé stádo, jen ona zůstala na místě bez možnosti pohybu. "Podává se večeře." Usmála se na Socoro a rozběhla se k srně, aby mohla ukončit její trápení.

"Myslím, že by bylo lepší, kdybychom si našli větší zvíře." Aileen sama po boji ještě nic moc nesnědla, pak se hnala dlouhou dálku z boje do úkrytu za matkou a úplně zapomněla na své potřeby. Na otázku ohledně rvačky zavrtěla hlavou. "Zažila jsem to poprvé od té doby co jsem na světě, do té doby jsem zažila největší nebezpečí medvěda a žila v domnění, že žijí vlci v harmonii a nic jako konflikty mezi rasami neexistují.." Pověděla ji a uchechtla se nad sebou samou. "Byla jsem hodně naivní." Dodala a začala využívat svůj čenich jako hledač nějaké té potravy u nich vlese, toho bylo spoustu, smečka si vybrala velice dobré místo území. "Celou rvačku vyvolal Chaos.. nevím vlastně ani proč, matka mě zapojila do války, ale vlastně mi k tomu moc neřekla.. ale rodiče by se měli poslouchat, tak jsem přiložila tlapku k dílu.." Dopověděla ještě historii války na zdejším území a zachytila stopu stáda srn. Neměla moc energie, aby nějakou pronásledovala, ale pomocí své magie by mohla nějakou svázat a následně ji jen zakousnout. Kývla na Socoro, aby se pomalu společně vydali blíže k potravě a pokračovala ve vyprávění. "Těší mě Socoro.. víš.. Jsou to vlci, kteří ti vezmou magii, nejsem si jistá, zda ji i pak plně ovládají, ale jsou silní a my.. s pouhou fyzickou silou .. nic moc nezmůžeme..Magie je dost zásadní v té chvíli... a některým smečkám vlastně až tak nevadí, že jim jiné smečky přebírají vlčata.." pověděla ji a trochu narazila na svou mámu a tátu, jelikož měla pořád vztek, ale víc to nerozváděla.

Vlčice mluvila o tom, že mezi místem, kde bývala předtím a Mois Grisem zas takový rozdíl nebyl. Aileen přikyvla na poznámku ohledně zvláštně zbarvených stromech v tomto lese. "joo.." Uchechtla se.. "Tady je hodně lesů, jen tento je zlatý a he zlatý po celý rok.. nenajdes tu zelený lísteček.. a kousek na sever je zas les, kde jsou různě zbarvené listy.. " Přiblížila ji nynějším okolí.
"Tak pojď.." pobidla ji.. "V lese protéká ricka, kde se napijeme." Oznámila ji a sama se vydala do lesa. Netrvalo dlouho a na ricku narazily.. ne byla to žádná velka reka, ale uhasit zizen dokazala. Aileen bez váhání sehnula hlavu a uhasila svou zizeň.pak si olizla cenich aoklepala se.. "Výborně, ten ještě nějakou dobrotu a jsem spokojena" Usmala se na vlcici. Ta ji kladla dalsi otázky a Aileen neměla proc neodpovědět a tak zacala opet vysvětlovat jak to tu je.. "Smečky tu jsou.. je tu Daénská smečka a Chaos.. pred nedávnem se tu smecky rvali... ahned kousek odsud je uzemi jedne z nich .. jmenuje se Zlatá..." Skoro az zapomnela na vlastní domov. "A jeste tu dělají problém cizi vlci, kteří kradou vlcata a okradaji vlky o magii.." Dala ji menší obraz dění, "Jo.. a mimochodem jmenuji se Aileen." Představila se ji, ale svuj puvod nějak nedodala, nepripadalo ji to důležité.

Vlcice ji zacala vysvětlovat svou situaci a Aileen pozorně naslouchala a přikyvovala hlavou. Stejně je zahada, že se tu vlci jen tak objevují. pomyslela si, tento nebo podobný příběh neslyšela prvně a stejně ji to prekvapovalo. Je mozne, ze je to jedna z těch zlých cizich vlku a jen to na ne zkouší, protože vi, ze jsem dcera Alf?? Myslela na nejhorsi mlada vlcice, ale zustala klidná a přívětiva, ono se to vyvrbi.. "Ocitla ses na Ostrově Mois Gris.. tak tomu místní vlci říkají.. ted přesně ve Zlatém lese...nevim jak je možné, ze ses tu objevila.. nejsi první ani poslední.." promluvila k ní.. "Ja jsem se tu narodila, nic vic nez tento ostrov neznám, ale pro tebe tahle změna musí být pořádný šok ze?" Zajimala se o jeji stav. A pohodila ohonem. "Určitě mas žízeň nebo hlad, můžu ti pomoci ... ukazat, najit potřebné zakladni veci pro přežití.." Nabídla se vlcici, ne Protoze by ji uplne věřila, ale nechtela by se ocitnout v jeji situaci a bloudit po okoli osamela, tp musi byt strašné. Do toho vpadne do jejího zivota právě vcas, protože takto neměla aspon Aieen čas uzirat se svedomim a svou rodinou.

Znudene koukala po okoli a jasneze si ihned všimla vlcice nedaleko od sebe.. v tuto dobu byli vsichni cizi vlci nebezpeční. Proto doufala, ze nejak splývá s prostředím a vlcice si ji nevšimne.. omyl... Kdyz se k mlade vlcici cizinka přibližovala..zvedla se na nahy.. co kdyby nahodou.. v poslední době se tu porad bojovalo a bylo lepší zustat připravená. Vlcici si prohlizela a cekala co se bude dit. Ona vsak nezacala vrcet. Nedávala najevo agresi a dokonce slušně pozdravila. "Zdravím". Podivila se, to opravdu nečekala.. "Noo.. jistě, ptejte se.. " Odpověděla mmile a taktéž se pokusila o úsměv, ale slo to těžko, stále byla ostražita.