Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Držela se zatím ticho. Nechtěla jít s ostatními vlky do negace, ač s Ionou zrovna nejlépe nezačala... to si brzy uvědomila a věděla, že po setkání bude nutné se s ní setkat, pakliže by ji vlčice odmítnula, vzala by onen fakt jako něco, co bude součástí jejich vztahu a holt se nedokáže držet v kladu s jedním vlkem ze smečky. Bylo to normální a vlčice s hnědou srstí musela počítat, že se smečka začne v brzké době měnit. Nerada vycházela ze steoreotypních situací, ale... bude brzy muset začít jednat, aby se ve smečce udržela a dokázala být oporou sestry.
Nemůžeš svou sestru potopit, Aileen. pokárala sama sebe, aby se začala chovat důstojněji a ne jako nevychované vlče, které nedokáže přijmout fakt, že věci se mění. Atrox jí už asi nebyl tak na blízku, ztratil se jí v davu. Myšlenky o něm však byly vytrženy slovy vlčice, které Atrox věnoval před chvílí vtipnou poznámku o jejím ocásku... Byl vážně zvláštní.
Za jiných okolností by možná Aileen přitakala, ale... nelíbil se jí způsob podání. Úcta se nosí k alfám, chybějíc tolerance ti. ušklíbnula se nakonec jejím směrem. Za tu chvíli, co slyšela spoustu věcí se uklidnila a hodlala stát po boku její rodiny. Tu nikdy nezradí.
Potom co vyjasňování skončilo a slovní krátká přestřelka ustala, odhodlala se taktéž k pár slovům. Hlas plný studu a nervozity začal promlouvat k většímu množství vlků, ale... musí sestru podpořit. Byla snadný terč.
Alyanna
Podívala se směrem ke své sestřičce, které věnovala úsměv. „Rozhodnutí mého otce se mnohým líbit nemusí, nemusíte zatím vidět pravý důvod, ale myslím si, že my vnímáme toto rozhodnutí logickým. Dávám svou úctu všem přítomným betám i alfám, hodlám svou loajalitu držet tak jako doposud a sestřičko,“ podívala se do očí Alyanny, „naší maminku připomínáš z nás nejvíce; jak charakterem, tak volbami, které jsi častokrát udělala. Nebudeme sic nikdy jako naši rodiče, ale věřím, že povedeš smečku se vší úctou. Mou loajalitu budeš mít vždy.“ a nakonec se uklonila své sestře.
Nechtěla v místnosti vyvolávat nějaké neshody... a zároveň podpora sestry byla nutná. Snadno se soudilo, ale být v její roli, chtěla bych vidět jiné vlky, jak by se s vedením smečky vypořádali.... podívala se po ostatních a nakonec pohled věnovala dále své rodině.

→ Území zlaté smečky

Pokračovala směrem ze Zlatého lesa. Opatrně sešla do úkrytu a přiblížila se k místu, kde se Aetas usadil. Hodlal se držet kousek od něj a následně se podívala kolem, zda už vlci přicházejí. Zároveň si prohlédnula i úkryt. Byl takový, jaký si jej pamatovala při svém narození a doufala, že brzy mu trochu pomůže. Začala následně naslouchat slovům Aetase, která brzy začala.
Na otci bylo stáří znát. Jeho duše byla už moudrým vlkem, který brzy bude muset odejít na svou cestu. Bude chránit lesy a přinášet do místa vláhu, dohlížet, abychom my, členové smečky, dokázali držet krok s tím, co pro smečku společně s matkou, Navinem a Barnatt přinesli. Dlouhá léta. špitalo jí cosi štiplavějšího tónu do ouška. Bylo to vlastně... smutné. Většina si musela jistou změnu časem uvědomovat a připomínající šediny na tváři otce vše připomínala.
...Poměrně mladí. v Aileen ta slova nějakým způsobem opět lehce kopnula. NAlyanna byla vždy lepší... suše polknula. Přála to Aly, ale... nemohla přijmout fakt, že její matka na místě již dlouho nebyla. Musela se přes to přejít a nechat maminku odpočívat. Všichni sourozenci to už zvládnuli a ona musí taky.
Věnovala jim pozornost tedy dál.

Sillarei, Iona
Seděla stále vedle dvojice. Sestřička Aileen dodávala jistého klidu mezi takovou spoustou cizích vlků. Hodně z nich se mezi sebou znalo a hnědá vlčice s krémovým uchem uvnitř sebe cítila podivný pocit. Nebyla to už taková smečka jako kdysi a vlastně... bylo hezké, že se noví členové baví. Jen to je zas jiné. Achjo. vydechla si pro sebe sledujíc okolí a brzy si Sillarei, které brzy věnovala pozdrav bílá vlčice s šedými pruhy, která Aileen i Atroxe tak nějak vymazala. Aileen seděla hned vedle Sillarei, společně s Atroxem, a tak zareagovala na Ionu - cizí členku smečky. Pozvedla lehce hlavu, ušklíbnula se nad jejím přehlídnutím i dalších a trochu by se i ohradila, ale nerada začínala téma... ale teď tu byla sme-ah tak jo! „Zdravím vás Iono,“ připomenula Aileen trochu ostře svou přítomnost, „jsem starší sestrou Sillarei, taktéž kappa smečky.“ pokývnula hlavou a nakonec jí věnovala letmý úsměv.
Atrox, Rhaaxin
Za slov Rhaaxina svou pozornost od Iony přesunula k němu a stahujíc uši si ho prohlédnula. Něco jí na tom celém nehrálo... děsilo a vyvolávalo podobný pocit jako nedávno na nějakém místě... „Šlo mi to hlavou,“ špitnula k Atroxovi a i se na něj podívala, její tváří se prohnal strach, „v úkrytu se o tom zmíníme... Může to být špatné znamení pro Zlatou smečku.“ a tvář natočila směrem ke svému otci, který zrovna začínal sraz.
Slova druhého z bratří ji rozhodně netěšila. Suše polknula. Ikdyž měla naslouchat slovům Aetase, nedokázala přestat nad tou podivnou dvojicí přemýšlet... Tolik zlosti. lehce se jí rozklepala levá přední tlapa, ale její vnitřní strach, který tlapa obnažila, se jí podařilo zakrýt odchodem do úkrytu.
Sillarei
„Sestřičko, jdeš s námi či jdeš poznávat nové tváře?“ naznačila, zda se chce přidružit k jiné dvojici. Samo, úkryt byl jeden, ale Sill jí určitě rozumí. Aileen vyčkala na její odpověď a následně pokračovala za otcem.

→ Úkryt

Atrox, u kterého (asi) Aileen sedí
Prohlédnula si jeho pohled, který nevládnul zrovna kladnými tóny. Naštvání, vztek. Snažila se vyčíst z jeho tváře různé emoce a... tak nějak nechtěla svého kamaráda nijak více rozčílit. Ta skutečnost se mu nelíbila, ale... nyní už s ní nebylo co dělat. „Neškleb se,“ drknula by do něj, ale když se chtěla přiblížit, pouze stáhnula uši a podívala se po ostatních vlcích, „obnovili jsme nějaké značky. Můžeme se tam vydat potom či to zmínit.“ navrhnula k Atroxovi. Očima utíkala k přítomným vlkům, kteří se zde společně scházeli. Rodina. Pozvednula lehce koutek, zatímco si prohlížela okolí. „Nějak se to zvládne... zatím to chci jen navrhnout a jelikož se něco chystá? Tak asi bude i příležitost. Uděláme jednotku silných a mocných ze smečky.“ obnažujíc bílé zoubky do úsměvu a podívala směrem k Atroxovi. Je ustaraný? přeměřila si jeho pohled. Byla výrazně více sebejistá a bylo to znát. Doma, nikde žádná strašidýlka... „Jsi? Tak... bys mohl být jeden z těch, kteří by pomohli?“ navrhnula do větru a podívala se směrem k ostatním, kteří se zde začali scházet. Brzy se dostala blíže ke skupině, usadila se a hodlala se zdržet ve vlhké trávě, zatímco z nebes padaly dále kapky. Smutek, nebe plakalo? Pozvednula hlavu k dešti, oči na chvíli zavřela a zaposlouchala se do okolních zvuků...
Atrox, Sillarei
Brzy se poblíž dvojice ukázala mladší sestřička Sillarei. Aileen svou hlavu snesla směrem k ní, prohlédnula si ji a jemně se pokusila o sestřičku otřít. Věnujíc jí zvednuté koutky do úsměvu, zatímco hlavou jen ladně pohoupnula do pokývnutí: „Ráda tě zase vidím, sestřičko.“ a podívala se na svou mladší sestru, která se stala jejich společností. Byla nádherná a její povaha byla neskutečně půvabná.
Ahvaryan, Theronek
Hnědá vlčice se podívala i směrem dvojice, která se právě vítala. Nijak více na ně neupozorňovala a pakliže se někdo z dvojice podíval jejich směrem, věnovala mu milý úsměv a případně i pozdravení: Ahoj, taktéž vás ráda vidím.
Brzy se místem ozval známý hlas černé vlčice. Barnatt! Podívala se jejím směrem a ihned se usmála na jí známou vlčici. „Taktéž tě moc ráda vidím, ahoj!“ usmála se o něco více a prohlédnula si ji. Byla stále stejná. Tetička Barnatt. „Jak se ti daří?“ mile si prohlédnula vlčici a následně, když se černá přesunula dál... i ona samotná se podívala směrem k ostatním. Ozvalo se však vytí. Hranice. Prolétnulo jí hlavou a následně se otočila směrem k hranicím reagujíc na případné blesky, které byly slyšet. Nejspíš... už to bylo vyřešené či udeřil jen blesk z nebes. Byla raději v přítomnosti ostatních a rozhodně neměla v plánu se zatím jít podívat, co by se mohlo dít. Hlavu tedy vrátila zpět a podívala se směrem k příchozím. Dorazila sem světla vlčice (Angee), kterou si Aileen prohlédnula a ta ji utvrdila v její myšlence.
Aetas, Alyanna
Na místo srazu brzy dorazil Aetas, kterému věnovala hluboký úklon a nesmírně otevřený úsměv. „Ahoj tatínku,“ tiše vyslala odpověď na jeho pozdrav a následně se podívala k Alyanně. Té věnovala pokývnutí na pozdrav a následně i úsměv. Lehce odtažitý, s tónem čehosi, co uvnitř sebe Aileen těžce nesla.
Atrox, Sillarei
Hlavu brzy natočila zpět ke dvojici, u které se seděla. „Sestřičko, víš, kdo je ta světloučká vlčice s těmi lehce našedlými chloupky... a ten barevný?“ ukazovala směrem vlků, které neznala jménem. (Iona, Taylor.)

→ Zlatý les

Atrox
Držela se stále u Atroxe. Nijak výrazně nezrychlila a ani to nějak zatím neměla v plánu... Vlastně by ten úkryt i počkal? myšlenka jakoby tiše našlapujíc a nabádajíc vlčici k tomu, aby ještě zůstala pár krátkých chvilek poblíž žlutavého vlka, který jí za tu kratší dobu zvládnul zůstal v hlavě a v myšlenkách. Byly to hravé pocity a činy, které uvnitř Aileen možná vyvolávaly neznámé chování a zvědavost. Ta ladná slůvka, která převaloval po svém jazyku míříc k ní a ten bystrý přístup k její maličkosti byl něco, čeho si nešlo nevšimnout a zároveň o něm musela i droboučce pochybovat... „Prohodila jsem s nimi pár slov jen já a... neměli moc zájem. Chamsin byl takový... mrzout a Ezkyl měl takový zvláštní přízvuk.“ podívala se směrem k ostatním vlkům, kteří se zde momentálně nacházeli. Cizák? to v Aileen probudilo trochu nepříjemné emoce, kdy neměla tendenci se k cizímu jako první zrovna hlásit ač u něj už byl i Atray a další sourozenci. Suše polknula. „Klidně můžeme-,“ tvářičky by se jí začervenaly, když se zelenýma očima podívala přímo na Atroxe, „když... když budeš chtít tak rád-da.“ lehce se zakoktala a následně svižně otočila hlavu k okolí, které, doufala, že dvojici nijak nesleduje.
Slova Atroxe ji trochu nabádala k tomu, aby se se vší slušností zeptala a případně jí s tím její kamarád mohl pomoct. „Chtěla bych tam trochu uklidit... nějaké části jeskyně rozšířit a propojit, aby byly lépe dostupné či se zde jiní vlci mohli protáhnout a nemuseli přejít přes několik z nás... kdyby třeba neměli náladu a taky... taky bych ráda udělala časem nějakou upomínku na...“ to slovo jí šlo do tlamy těžce a jen při pomyšlení na ni jí do očí tekly slzičky, „na ty co už... už jsou ochránci našeho Zlatého lesa.“ polknula slzy a společně se slanou pachutí nechala veškerý smutek odejít. Musím být silná jako Aly... musím být silná a.. a pomáhat. kývnula si jen letmo na souhlas svých myšlenek a následně se podívala na Atroxe. „Chtěla bych v jeskyni udělat vzpomínku i na tvého tatínka. Byl velkou součástí smečky a neměli bychom zapomínat na to, co každý donesl do smečky. Ráda bych zároveň trochu zakryla vstup do jeskyně a.. nanosila nějaké zásoby a další potřebné věci, kterých tam ubývá. Je toho hodně... ale aspoň to bude hotové.“ trochu se rozpovídala a následně už usadila. Byla unavená z dlouhé cesty a její tlapy si zasloužily odpočinek.
„Jen budu muset najít nějaké silné vlky na pomoc, jelikož to sama asi nezvládnu... a jelikož se tu všichni tak shlukují, asi se něco chystá a příležitost bude.“ vyrovnala se a následně podívala po příchozích.

→ Sněžné tesáky

Pokračovali společně dál. Nejspíš se střetli dva světy a došlo i na první rozdílný názor mezi dvojicí... Věděla však, že rozdílné názory jsou běžné a nakonec si vše přehupovala sama v sobě. Nepřehnala jsem to? Bylo to správné? pochybujíc o vlastní pravdě začala hledat něco, co by zaujalo její myšlenky více jak předchozí lehká výměna názoru. „Souhlasím, naposledy se zde toulal Ezkyl s Chamsinem - dva cizinci - tak ti ani netušili, že zde nějaká smečka vůbec je.“ zavrtěla nad tím tak trochu hlavou, jelikož... jí to zkrátka připadalo poměrně neférové a neúctivé vůči její rodině. Byla už trochu přetažená a možná, že na ní únava byla tak trochu znát... „Podíváme se kolem a... já pak půjdu zkusit vymyslet nějaké změny do našeho úkrytu...“ pronesla spíš tak trochu do větru a následně se podívala na Atroxe, který vybídnul dvojici ke kontrole hranic. Usmála se. Ten jeho úsměv! Nemohu se s ním přeci hádat. a následně se sama začala věnovat vyšlapaným stopám, které značily vlčí území. Vlčice se následně po vyšlapané stezce nesla kamsi vpřed, sem tam někde nechala otření o jeden z kmenů, a tak nějak stále si hlídala Atroxe... Alespoň podvědomě po něm měla potřebu koukat.
„Děkuju za vše,“ podívala se na něj, když už stáli na území Zlaté.

→ Zlatý les

→ Nejvyšší hora

Pokračovali napříč portálem a horami... Bylo nutné se ke smečce dostat v blízké době a informovat a možných nebezpečích, která by se na ostrovech mohla dále ukazovat. Měla trochu víc strach nyní o svou rodinu, když tušila, co ti dva dělali tomu cizinci na Mostu a Aileen neudělala nic, nic! vyjela po sobě zatímco si vyčítala, že se nedopustila příliš odvážného činu a zároveň se podívala po Atroxovi, který byl chvíli ticho... Řekla jsem něco špatně? prohlédnula si ho a následně i ji jeho slova trochu drbnula. „Nepodceňuju,“ zamračila se k němu a zavrtěla nad jeho odpovědí hlavou, „vím moc dobře kdo jsem a prostě taková jsem.“ s ušklíbnutím mu vrátila trochu nepříjemně a následně se podívala před ně. „Už se blížíme, ano!“ a snad i nadšeně poskočila, když si prohlédnula to nádherné, zlaté místečko. Ano, opravdu domov! kdyby byla pes asi by se její dlouhý ocásek začal hýbat ze strany na stranu. „Mhm... to máš asi pravdu-,“ vyšlo z ní trochu smutněji, ale následně začala svůj pohled opět věnovat lesu, který se začínal rozléhat před nimi.
„To místo je tak krásné,“ tiše z ní vyšlo a znělo to přesvědčivě, ale... Atrox už trochu tušil s kým má tu čest, „co kdybychom se podívali po hranicích? Mám trochu strach o smečku... a když už jsme tady, tak by to bylo moudré, ne?“ podívala se trochu ustaraně k Atroxovi a následně se nějak sama už vydala vpřed k hranicím.

→ Zlatý les

→ Nerovy vodopády

Souhlasila plně s Atoxem. Museli smečku na všechno dění upozornit... Ti dva na tom Mostě, co kdyby třeba měli namířeno takto ubližovat ještě někomu dalšímu? Museli si dávat pozor a vzhledem ke spoustě krve to chtělo opravdu dát pozor na smečku. Cítila na nich nyní poměrně velké břemeno, které by v budoucnosti smečky mohlo udělat hodně. Smečka by měla být připravená na případné útoky či problémy ze strany nepřátel a tím Chaos rozhodně mohl být. Co kdyby se najednou zjevili v období, kdy bude otec nejslabší? prošla její hlavou jistá starost a následně se podívala směrem k portálu. Pokračovali přes Nejvyšší horu, která jim dávala poměrně dobrý výhled. Hlava plnící se myšlenkami by zde mohla svého majitele svést do okolních propastí, jindy lákavých na okušení, ale to nebyla Aileen... Atrox ji z myšlenek vyvedl poměrně rychle. Jak to dělá? „Mohl za to Naxin... tenkrát použil blesky a vždy mě hodně chránil.“ polknula suše, když vytáhnula znalosti a dřívější putovné chvilky s jeho bratrem. Vše bylo jinak... Hodně věcí se od té doby změnilo a i samotná Aileen cítila, že v jejím charakteru bylo vícero změn, které zvládla poznat po dlouhých spáncích. „Nenazýej se ochrankou,“ podívala se k němu, „zní to... jako kdybys k sobě neměl úctu. Princeznu většinou chrání někdo jiný, vznešenější,“ nadhodila tak do větru a slovo princ, vynechala záměrně a raději se podívala jinam skrývajíc pravdivé chtění říct to hezké slovo. Známe se dlouho a tak krátce. cupitalo její hlavou, ale nemohla se bránit tomu, že jeho přítomnost pro ni byla... jiná. „Naopak... raději trávím čas už doma... hlavně potom všem co se stalo, teda-,“ začínala se motat ve vlastním nalhávání a na chvíli se musela snad i zastavit než vkročili znovu do portálu, „ve Zlatém lese se mi líbí nejvíc a nic víc k životu třeba není.“ hodlala ukončit jeho letmé rýpání v tom, co sama neměla tak docela vyřešené. Bylo jí už poměrně dost a... stále?
„Můžeme ji někdy třeba cvičit spolu,“ cítila se z těch podivných nabídek cítit až trapně, chtěla být s ním víc než... než kdy s kým? No s rodinou... tou bývala vždy tolik času. Maminka, tatínek, sestřička Alyanna, bratříček Az a ti mladší... povzdechla si a podívala směrem k portálu, do kterého následně vkročila.

→ Sněžné tesáky

→ Luka

Cesta dvojice trvala možná už nějaký ten den... A taky už prošli spoustu míst, která si Aileen dost možná připomínala či je viděla poprvé. „Měli,“ přitakala Atroxovi a následně se pokusila přidat do tempa. Místo bylo nasáklé krví, protivnými pachy a věcmi, které by si Aileen nerada připouštěla, že jsou součástí reality. Cítila se poblíž Chaosu nepříjemně... ta energie... Byla zde spousta pachů, která musela naznačovat nějakému střetu či nějaké činnosti. Kdoví, zda to byl opravdu Chaos... nějaké vlky z něj sotva někdy viděla a taky by byla ráda, kdyby ta skutečnost zůstala takto. „Nejde to říct jistě... Ale měli bychom to říct smečce.“ kývnula k Atroxovi zatímco špitala slova, aby je případně okolí neslyšelo. Podívala se brzy za sebe... Někde mohlo ležet ještě ucho či něco jiného a rozhodně to příjemné nebylo. „Už jsem myslela, že bys nechal princeznu ze Zlaté smečky jít samotnou,“ pozvednula koutek do úsměvu a následně se podívala před vstupem do Katakomb za sebe.
„Tohle místo je tak jiné... tajemné...“ tiše si řekla k sobě, když si prohlížela místo. Kroky následně raději zrychlila, ač kráčeli temným koutem ostrovů, který byl mnohonásobně děsivější než cokoliv jiného! „Nikdy jsem se neuměla moc dobře bránit,“ špitnula k Atroxovi a docupitala ho, „nikdy jsem nebyla zrovna odvážná... teda kdysi jsme odešli z území na výlet. To jsem měla ještě růžový šátek, který jsem tenkrát dostala a od té doby... mám tu jizvu.“ zastříhala ušima a podívala se kolem. Děsivé, děsivé!
„Ani nevím... ale s tebou jsem nikdy tolik času netrávila,“ vzpomenula si na časy s Naxinem, když cestovali napříč ostrovy a pak z toho byl průšvih, „líbí? Nejsem si ještě jistá, jestli mi dělá dobře být tak daleko-,“ snažíc se zabalit slova a skrýt její zájem o chvilku s vlkem, který jí nyní dělal společnost, bylo nejspíš marné a více by jí prospělo říct vše narovinu. „Ale ne... tak asi se mi to trochu líbí... Chtěla bych někdy projít všechna místa, abych už tam nemusela... Teď se chci ještě zdokonalit s mou magií země. Už jednou jsem s ní uměla divy, ale... nějak jak kdyby zeslábnula a já se vrátila do míst, kdy ji pořádně neumím ovládat.“ zamručela trochu nespokojeně. Nebylo to fér! a možná se i trochu ušklíbnula. Když vylezli z katakomb, bylo na počasí už znatelnější, jako celou dobu, že začíná to příjemné podzimní období... „Líbí,“ vyšlo z její tlamy trochu suchým tónem, „někdy narazím na něco, co bych nečekala, že bude reálné a... je to fajn... Jsem ráda, že jsi mě vzal na procházku Atroxi.“ usmála se směrem k vlku.

→ Nejvyšší hora

→ Most

Hlavu měla níž než před tím, držela ji pod úrovní kohoutku, tělo nakračovalo stále ladně, ale bylo na vlčici znát, že pokud by je někdo napadl... nejspíš by nebyla zrovna nejbystřejší a nejobratnější protivník. Nebyla vlastně tak úplně vůbec vlk, který by dokázal věci řešit silou či bitkou. „Tady to taky začíná divně vonět,“ podotknula, když se blížili k vodopádům. Hnědá si nebyla jistá, zda pachy a zaschnutá krev šla opravdu od tohoto místa? (Za předpokladu, že jej nikdo nějak neuklízel.) Rozhodně šli místy, která nebyla zrovna kladná. „Ty víš kdo to mohl být?“ špitnula tiše k němu, když se jeho tlama hýbala a cosi mumlal. Nemohla slovům příliš porozumět, a tak se chtěla ujistit, že je slyšela správně. „Nebudu potřebovat?“ stáhnula uši a trochu v ní slova hrkla. Proč se mě to dotklo? prošla její hlavou myšlenka, zatímco na pár minut utichla a jen sledovala okolní prostředí... ...Je to tu tak zvláštní... i na její chůzi bylo znát, že opět začíná pochybovat o místě, kterým s Atroxem právě procházeli.
„Ale já to... mhm...“ jakoby chtěla něco říct, oči zapichovala do země a uvnitř sebe cítila podivnou emoci, která žadonila sobecky o další procházku s vlkem, který právě šel vedle ní... Nemusela být nutně tak daleko, ale třeba ve Zlatém lese? Jo! Ah, to by bylo krásné. zasnila se i? Kdoví! „A tobě by nevadilo, že se mi něco třeba pak stane když půjdu sama?“ zvedla hlavičku nad kohoutek a jak kdyby nahodila svou lehce hrdou pózu, zatímco sledovala jejího společníka. Bylo to pro ni něco nového, co se dost možná jen a pouze tvořilo. „Pak bychom třeba nemohli na další procházku...“ vyšlo z tiše z její tlamy, pokud Atrox jen chtěl, tak ta slova mohl slyšet.
Být tvář Aileen holá, nejspíše by její tvářičky barvil červenější odstín s trochou růžovoučké. Její srdíčko tlouklo rozhodně mnohem víc jak předtím. Mělas být ticho, mělas být ticho! okřikovala a nervózně klopýtnula poblíž jezírka.

→ Nerovy vodopády

Pokračovala dál. Kroky se motaly a vlčice skrz únavu nechtěla příliš vysilovat už tak dost unavené tělo. „Atroxi? Atroxi!“ zavolala za vlkem, který šel naproti vlčici. Podívala se po okolí a zdálo se, že když se dívala směrem ke skupině, že je prakticky nikdo nepostřehnul. „To ti musím říct, ale teď pryč,“ pobídnula ho, ikdyž to prakticky udělal už on první. Neměla moc sil, tudíž mohla za vlkem i lehce zaostávat, sem tam se její tlapy propletly, ale vždy je zatím dokázala dostat ven a jít vpřed. Doufaje, že je cizinci nebudou následovat se hlava vlčice plnila spoustou myšlenek poměrně podivných či dost možná i ztracených mezi realitou a paranoidním chováním. „Byli tam dva vlci, měli hodně protivný pach a nějakého třetího drželi na tom mostě. Jejich hlas byl poměrně zlý.“ začala tiše špitat k Atroxovi, se kterým raději zvolili jinou cestu. Doufala, že se jim již nezjeví nic tak podivného či komplikujícího… Museli se brzy dostat domu. „A taky jsem něco našla… Bylo to tam v tom divném lese. Byl tam nějaký stařík a-a nějak mě přesvědčil,“ mezi slovy si i tiše zívnula, „a ten mi nějak pomohl se prý zdokonalit. Tak už mam svaly jako ty!“ a nad tím se musela uchechnout, dokonce snad i začít smát. Přišla jí ta myšlenka vtipná, kdyby nakonec byla z dvojice silnější ona. „Už nás chráním já a ne ty…“ trochu jej popíchla a ocasem opatrně švihnula Atroxe do zadní levé.

→ Luka

→ Les u Mostu

Našlapujíc opatrnými krůčky se hnědá vlčice začala proplétat kolem dalších stromů, které ji kamsi vedly... Možná bylo rozumné, aby se zastavila a zkrátka počkala. Musel být rozhodně někde poblíž, tím si byla jistá. Atrox někde musel být... „Atroxi?“ špitnula tiše, když se snažila chytit jeho pach. Už jej měla poměrně načichaný za tu cestu, co společně vedli. Doufala, že je v pořádku. Uvnitř její maličkosti se děl jistý zmatek, který jí dával tolik podivných možností a zároveň podstatné nicoty. Hlavu sklánějíc, když ji na zemi cosi zaujalo... stopy. Musela zde projít už opravdu velká spousta vlků, kteří by dokázali jen tak někomu ublížit.
Hnědá se raději zastavila kousek od Mostu, aby nevyčnívala či o sobě nedávala zas tak moc znát. Raději by se vrátila... Most právě zaplnila skupina. Viděla zrzavý hřbet a tmavého vlka, kteří jakoby drželi nějakého cizince na prknech, se kterými hýbali. Slyšela i smích, podivné a hořké emoce, které jí nedělaly rozhodně dobře. „Atroxi, Atroxi... kde tě mám?“ špitala tiše, když se začala s nervozitou uvnitř sebe koukat kolem. Museli se jim vyhnout... rozhodně nevypadali a nezněli mile. Snad jako kdyby chudáku chtěli ublížit.
To ne, to ne! prolétalo jí hlavou, ale neměla rozhodně odvahu ke skupině jít. Pokusila se otočit, aby ji dvojice případně nepostřehla a následně se začala vracet zpět k lesu. „Atroxi, Atroxi...!“ tiše špitala, v očích se jí tvořily slzičky snad jako kdyby vlčice neměla žádnou odvahu. Ah!

→ Svatyně

Pokračovala pomalým tempem. Její kroky byly nevyvážené a hnědá sotva šla. Hledala zelenýma očima Atroxe, který se jí kdesi ztratil... Musela mu to vše říct a taky si musela na chvíli sednout, což... byla ta horší varianta potom, co její tělo udělalo takovýto velký výkon. Opatrně se proplétala mezi stromy lesa, který dost možná někdy viděla, ale... trochu si to neuvědomovala. Vše tu bylo tak jiné, takové... zelenější a i pachy se jí zde zdály o dost jinačí. Zlatý les byl vždy krásný... přinášel jí radost a jistý pocit důvěry, který v onom místě vždy měla... Byla však pravda, že od smrti maminky se pro ni spousta věcí změnila a taky... Jako kdyby se v ní změnil částečně i charakter. Změny byly nepatrné a přesto je na sobě cítila. Bylo to jako našlapovat po dřívkách, která se brzy ozvou, až se jedno z nich ozve. Mhm. Hnědka se podívala za sebe, když vycházela z místa, které ji zcela unavilo a pokud by na jejich cestě s Atroxem byl nějaký problém... nejspíš by se mu nedokázala nyní bránit a zkrátka by jej přijmula. No... Bylo třeba myslet trochu pozitivněji... Kdyžtak si na cestách s vlkem někde odpočinou - pokud ho najde.

→ Most

S V A T Y N Ě | 29 mincí na 232%
· Síla 14% +26% → 40%/40 % | Full
· Vytrvalost 3% + 67% → 70 %/70% | Full
· Rychlost 3% + 67% → 70%/70% | Full
· Obratnost 4% + 71% → 70%/75%
· Schopnost lovu 3% + 1% → 4%/45%→ Mlžná džungle

Schváleno

Vlčice pokračovala hustými liánami. „Atroxi!"“ zavolala, když ztrácejíc cestu za sebou, když rostliny kryly její stopy začala bloudit kamsi do místa jí neznámého. Našla zde něco... možná i někoho. Zacítila pach své sestry. Alyanna? prolétlo jí k nepochopení hlavou, zatímco pokračovala vpřed tímto podivným místem. Když tu... konstrukce mohutná začala se tyčit před samotnou vlčicí a ona jen zelenýma očima přejížděla jednotlivé sloupy. Brzy zde nebyla sama. Starý vlk. „Dobrý den,“ váhavým tónem z vlčice vyšlo, jeho pohled ukazoval na něco, co by Aileen dost možná nikdy nenapadlo, „když naleznu cestu pryč.-“ ale tu ji cosi uvnitř přesvědčilo. Sic váhala, ale nakonec vlku letmou důvěru dala.
Síla
Vlčice se objevila uprostřed dřevěné konstrukce, která připomínala bojové místo. Pro ni zcela neznámé a proti říkající. Stařec možná i vyčkával, ale když viděl, že Aileen jen tak slepě stojí, boj se střetl až po nějaké té delší chvíli. Byl mrštný a rozhodně vlčici nešetřil. Ta proti starému vlku byla poměrně slabá, ale i tak si nenechávala některé věci líbit. Jejich souboj nebyl zas tak dlouhý, ale ani krátký... Dalo jí to poměrně zabrat a vlčice se vydýchávajíc podívala po starci... A byla zas jinde.
Vytrvalost
Po souboji se před vlčicí zjevila hora, která ji intuitivně naváděla, aby pokračovala vpřed nahoru. Bylo to rozhodně příjemnější jak předchozí lekce, kterou ve finále určitě ocenila... Musela se však nyní věnovat tomu, co bylo před ní. Rozlehlé místo, které ji nutilo šlapat a šlapat. Hnědka pokračovala vpřed. Zatímco jí začínalo připadat, že tohle místo je zcela nereálné a prakticky šílené. No, když měla tu možnost přemýšlet, musel Mistr přitvrdit a brzy se sráz stal o něco více strmým. Aileenka začínala cítit značnou zátěž na její maličkost, ale... rozhodně se nechtěla vzdát!
Rychlost + Schopnost lovu
Když se dostala na samotný vrchol, brzy přišel i sešup dolu tedy... Na samotném vrcholu seděl Mistr, který se během vteřiny rozeběhnul dolu. Hnědá se k němu podívala, zda-li myslí svůj návrh vážně a asi... opravdu myslel. Vlčice se během chvíle rozeběhla dolu. Brzy se z kopečka stala rovina, která začínala v sobě skrývat i možné překážky či tvory, kteří jakoby se nabízeli k lovu. Chtěla se po jednom začít více hnát, ale při pokusu lovu jí lehce podklouzla noha a upadla. Byla tudíž od bahna a bez tvora. Nechtěla na nic čekat, když už byla v tempu musela hnát vpřed za Mistrem, který ji protahoval všelijakými zákoutími džungle.
Obratnost
Brzy se na rovince začaly ukazovat i spadlé klády či nerovné povrhy, které bylo nutné aby překonávala mnohem šikovněji jak jen prostým během. Sem tam se vynesla do vzduchu přeskakujíc je z posledních sil. Bylo to nejvíce náročné... Cítila bolest nohou a doufajíc, že se z místa dostane ve vším zdraví již pokračovala přes další. Na tu tentokrát musela vyskočit, dopadajíc předními už začínala kmitat, aby dohnala vlka, který se hnal před ní. Bylo to pro ni poměrně náročné, sem tam se odrazila či vyhnula nějakému z kmenů. Pod některými Aileen podlezla či se pohybovala kamsi vpřed. Brzy bylo všeho konec a hnědka upadla před tlapami Mistra. „Dě-děkuji!“ řekla k vlku možná i trochu méně vřelým tónem a brzy se vydala pryč... Musela najít Atroxe.

→ Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

→ Severní hory

Pokračovala za světlým vlkem, který jí nyní dělal doprovod... byla překvapená, když se na ni Atrox otočil a svá slova zabalil do bublinky, která by jí dávala dojmu, že jí nechtěl ublížit „Tak jsem to nemyslela,“ stáhnula uši a podívala se k němu a nakonec nechala jeho další slova cinkat v místě, ve kterém se s Atroxem nacházeli... Něco se v ní jakoby zarývalo do kůže a tvořilo zvláštní pocit. Něco otírajíc se o její vnitřní část těla, orgány... jako kdyby to nebyl ostrý předmět, tupý, ale... stále jí ryl do kůže. „Rozhodla?“ protáhla slovo mezi zuby, ne agresivně spíš... jako kdyby tajila jeho pravý význam a sama nad tím začala nyní pochybovat znovu, ale brzy jí slova Atroxe zůstala v hlavě. Zastavila se... oči zelené mířila na vlka před ní a prohlédnula si ho a polknula. Chtěla něco říct? Dusila v sobě něco? Nejde to jen tak přijmout. „Nevím,“ opravila se brzy a stahujíc uši se podívala opatrně za sebe, „ušla jsem jednu z nejdelších cest za svůj život..“ špitnula k němu zcela přesvědčeně. „Které svaly?“ vrátila mu během konverzace slova, kdy se na něj vlastně ani tak docela nepodívala a brzy se musela usmát. „Jestli ti to udělá radost, ale...“ a tu se zadívala kamsi do tmy. Něco ji zaujalo, táhlo... co to je? z neodvážné se náhle stala vlčice, která hledala jakousi cestu.

→ Svatyně