Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Rokle

Pokračovala jemnými krůčky vpřed. Opatrně našlapujíc na zelenou trávu či kamenný povrch jenž lemoval jejich cestu... Byla si sama vším tak nejistá a opatrně následujíc onen kraj se podívala kolem sebe, zatímco v očích svých samá nebezpečí viděla. „Atroxi?“ otázala se mezi tím, než vlk stihnul dokončit svá slova a pohled mu věnovala taktéž. Ta slova byla trochu bolavá a citlivá... To není pravda-, polykajíc kluzký kus masa, který uvíznul jí v krku, začínala těžce přijímat pravdu vlka, který jí ta slova řekl. Ušklíbnula se, dokonce stáhnula oči a jen tónem upozorňujícím na sebe samu vydechla. „To není pravda... Neznáš mě...“ ohradila se. Ten tón jako kdyby Atroxe měl brouček štípnout na hřbetu zněl. Samotná se podívala i jinam, na tváři držíc trochu nafouklou skořápku, která měla její ladnou tvář nerozbitně chránit snad? Skořápky jsou však křehké, to vlčice ještě zjistit musí sama. „Proto jsme nyní kdovíkde a Zlatá smečka.... sm-ečka je někde tam pryč za tím šíleným portálem?“ zeptala se zcela vážně a snad mu to i lehce vyčítala. Možná v tom byla trochu nedůvěra v něj, prakticky si Atroxe nepamatovala... nebo jen velmi úzce, ale možná byl podobný Naxinovi, kterého taktéž dlouhý čas neviděla... Každý je svůj a nemohla nikomu dávat za zlé.
„Nezpochybňuju...“ zamručela a následně se podívala směrem k Atroxovi, kterého se pokusila doklusat. „Já... já-já mám prostě strach.“ přiznala mu. Podívala se zelenýma očima přímo na něj a následně utekla ve vteřině pryč. „Nevíme jak se dostat domu... Smečka nás určitě potřebuje a nemůžeme být tak moc daleko...“ zašeptala bázlivě k němu, zatímco si ho prohlédnula. „Jakou máš vlastně ty sílu?“ zeptala se se zájmem pokusit se ho poznat a projevit mu trochu empatie... Byl to vlk jistě udatný, ale pro Aileen tak trochu cizí. Věřila mu skrz bratra Naxina a Rhaaxina, ale... no. „Hm?“ a poprvé do něj jemně šťouchnula čumáčkem, který ve vteřině stáhnula a odtáhla se metr od něj, aby ho případně nenaštvala.

→ Mlžná džungle

→ Rokle

Vlčice pokračovala za Atroxem... Co jiného mohla dělat? Neznala prakticky skoro nic jak území Zlaté smečky a nyní... nyní musela pokračovat ve stopách toho jediného, co znala. Atrox. „Nevypadá to bezpečně,“ ohradila se možná i trochu protivnějším tónem, který doprovázel její slova a následně se i se stažením uší podívala k Atroxovi. „Portál by byl lepší, ten alespoň už znám.“ podívala se zpět, ale... už se přesouvali poměrně daleko, a tak pro ni byla možná tato varianta lepší... No rozhodně netušila, jak daleko od domova nejspíš jsou. Tato cesta jí byla opravdu velmi nepříjemná, ale musela věřit tomu jedinému, koho tu znala. Atrox.
Šťouchnul do ní i čumákem, když se bavil nad jejími slovy. Stáhnula uši k hlavě a ušklíbnula se. „Zpochybňuješ mé obavy? Počkej, až se nám něco stane a ty... ty se sotva ubráníš Atroxi.“ zavrtěla hlavou a s dramatickým nádechem se podívala na hory, které se začínaly rozpínat před nimi. „Může na nás vyrazit medvěd... nebo... něco jiného.“ pokračovala, a když se trochu vzdálila od Atroxe, ihned k němu docupitala rychlejším krokem.

→ Severní hory

Slova co vyšla od žlutavého jí dodala jistou odvahu a… získal si ji. Nebyla zrovna důvěřivou, ale věřila, že člen zlaté smečky by jí nepodrazil a pokud ano… asi by ji to poučilo na velmi dlouho. Sem tam pohledem utekla od Slunce jinam či se podívala směrem k zemi aby si prohlédnula své tlapy a následně promlčela slzy, jenž stékajíc hodlaly přiznat její smutek.
Hlavu následně zvedla a zamačkávajíc ty slané kapky se podívala směrem, na který její kamarád upozornil… Nebyla tu tak moc možnost jak se dostat zpět k portálu bez povšimnutí… Nebylo by to bezpečné a… a tak Atrox zvolil zcela jinou cestu. „Je to bezpečné?“ zacinkal její hlas, když se Atrox sebevědomě rozešel vpřed… přeci jen byla princeznou zlaté smečky a kdyby na jejích cestách ztratila nejen hlavu - byla by to hrůza!
„Něco nás sežere… nebo… nebo!“ stahujíc uši k hlavě se podívala po tom děsivém okolí. A navíc… proseděli u Slunce opět celý večer. Paráda. převrátila o něco víc neochotně zelenýma očima a brzy se vydala drobnými, bázlivými kroky za vlkem, který výpravu vedl… Jak se jen dostanou zpět? „Atroxi… je… je to bezpečné?“ doběhnula k vlku a prakticky na něm byla už nalepená s otázkami v očích. Srdíčko jí tlouklo a kdykoliv cokoliv křuplo… hlavu už měla tím směrem. „Hrozně se bojím Atroxi…“ stáhnula uši, hlavu snižujíc pod kohoutek už začala vypadat jako hromádka neštěstí. Určitě tuto cestu nepřekonají a… a bude po nich! „Proč vůbec jdeme do nějaké díry?“

→ Rokle

»Červen«⊹ Jméno vlka: Aileen
⊹ Počet postů: 10
⊹ Postavení: Kappa
⊹ Funkce: Up to youuu
⊹ Aktivita pro smečku: Konverzace s rodinou a členy smečky, následně se vydala mimo území s Atroxem a poznala nové magie.

Sluneční paprsky se začínaly ukazovat poměrně rychle... byly tak fascinující a plné síly, která jim ukazovala možnou cestu kamsi vpřed. Do budoucnosti a... třeba i někam dál? zatřpytilo se jí v očích, když sledovala ty berevnější paprsky, které se právě začínaly jako vodovky rozpíjet po kraji. Jednotlivé barvy ukazujíc krásy míst unášely Aileen do zcela jiného světa, až zasněná po uši působiti mohla, když tu vedle maličkostí její zjevil se Atrox.. Starý nový přítel. Měli možná něco společného... možná to bylo něco, co oba uvnitř sobě dusili a chtěli se s tím vyrovnat? Aileen do jeho nitra neviděla. Jeho schránka byla tak říkajíc tajemná a jeho odpovědi v jeho světě neměly konkurenci. Však zaskočila přeci jen ho její slova, když zmínila jeho vizuál. Souhlasil? Rozhodně ne. špital jí hlas, zatímco zeleněji barevné oči přesouvajíc se za Sluncem, ač někdy musela si od žhavé hvězdy dát i chvilku klidu, aby vůbec nějaký zrak měla. „Jsem hrdá na svého tatínka a... maminku,“ to slovo ji tížilo jen vyslovit... Byla to už dlouhá doba a ona jako kdyby se s rozloučením matky nedokázala stále smířit, „jaké to bylo pro tebe?“ zeptala se ho. Možná tušil kam slovy svými mířila ale... nechtěla neslušně zabrušovat do míst, která mohla pro vlka citlivá být. „Mně se stýská a nesu to těžce.“ vyšlo z vlčice k Atroxovi jako kdyby ho už někdy viděla... Možná to vše uvnitř Aileen bylo už jen tak dlouho, že potřebovala ze sebe dostat to těžké téma. „Tak moc mi tu chybíš,“ zašeptala, když hlavu snižujíc k zemi kvůli těžkým slzám, „tak moc-..“ jako kdyby slov byla spousta, ale vlčice je nedokázala unést a pořádně říct před cizím vlkem. Bylo jí tak podivně... vše bylo tak moc cizí!
„Každý potřebuje občas změnu,“ převedla její nevinnou možnou urážku na filozofickou a podívala se směrem k červené louce, která byla krásně za nimi, „nevěřím tomuhle místu, ale je krásné...“ špitla a očima zamířila na ty krémové proužky, které už byly víc výrazné... „Jsi se mnou.“ zvedla koutek jemně, možná ani Atrox její drobnější pousmátí nepostřehl.

Když dorazila od šedého cizáka zpět... Její srstí projela výrazná změna. Maminka... podívala se na svůj hřbet, když krémová srst přiznala svou barvu a ona viděla svou maminku... V očích se jí začaly třpytit kapičky, které se jako kapky snesly na červené květy. „To jsem si myslela...“ přiznala na jeho slova, která zmínil. Byl bratr Naxina... Proč by nebyl součástí? Ikdyž... Azrael... milovaný bratříček zmizel kdesi. „Tvůj původ neurčuje kdo jsi.“ opravila ho, aby byl přesný a následně si žlutavého prohlédnula. „Nechceš taky zkusit, že by ti ten šedý vlk pomohl se sebou něco udělat?“ optala se milým tónem... Nijak rýpavý, jen jednoduše chtěla zkusit vlku pomoc a změnit téma.
Následně se podívala kolem, když vypnul hruď a jakoby nedávaje pozor pozorovala okolí. Začínalo pomalu vycházet sluníčko a paprsky... paprsky jemně tančily místní loukou. Byly tak něžné a jemné. „Nechceme... se jít podívat na východ sluníčka?“ zeptala se bázlivě, když sledovala místo odkud vylézala ta obrovská hvězdička, která začala daroval ostrovům světlo. Byla krásná. „Chtěla bych ji vidět lépe.“ přiznala Atroxovi a i kdyby něco říkal... rozešla se směrem k východní části červené louky... Hlavu i snížila jakoby něco hledala. Našlapovala opatrně, velmi křehce a sledujíc zem začala zvedat tlapy výš, aby netrefila kořínek či si neublížila.
Nakonec se zastavila. Zády k žlutému a usadila se směrem k východu Slunce, který začala se vším údivem sledovat.

→ Sněžné tesáky

Bylo to tak zvláštní, a tak nepříjemné! Sotva otevřela nedávno oči a už byla na útěku v končinách jí cizích... bylo to nekomfortní, ale ten žlutavý stále uklidňoval malou Aileen. „Věřím si, ale nevěřím cizím místům a tebe- tebe taky neznám a kdoví kam vlastně jdeme!“ nespokojeně zamručela k vlku a podívala se jeho směrem. Když ji portál provedl na druhou stranu, jejím tělem projela jakási směsice emocí, které by sotva popsala... Spolknula ten nepříjemný a slizem olezlý knedlík v jejím krku, zatímco už očima sledovala okolí. To je krásné... rozeznělo se její srdce zlaté, když očima tančila po červených květech jindy hlazenými slunečními paprsky. „To je krásné,“ vydechla přecházejíc slova Atroxe jenž právě věnoval jí otázku.. Sledovala tu louku, tak nádherné místo... Oči by se jí možná i plnily slzami, ale ona... stále se vším dojetím sledovala to krásné místečko.
„Pochybuji, že místní vědí, jaký původ mám... a navíc to není podstatné.“ pozvedla koutek a nedůvěřivě se začala přemlouvat. Tlapy chtějí, ty sama též... když váhavě přešlápnula směrem ke kvítí červenému. Květy byly pokryty tmavými vlákny noci, která nechtěla přiznávat jejich pravost. „Tohle je krásné...“ zopakovala znovu a pokračujíc vpřed se možná svému nynějšímu společníkovi začala ztrácet i v kvítí, kterým právě začala Aileen procházet...
Tu však ozývaje se neznámý zvuk. „Co je to? Kdo to je?“ bázlivě se ohlédnula pro pomoc k Atroxovi, kterého jako malé vlče již hodlala mít u sebe, ale... tu ji ten šedý cizinec oslovil...Stav inventáře před nákupem: 158 || 47 || 38
N Á K U P
∙ Poprosím vzhled ... 110 kšm
∙ Element voda ... 180 kšm
∙ Magie aura ... 150 kšm a 2 rubínyPlatím: 110+180+150=440kšm a 2 rubíny
Převod: 30 rubínů na 300kšm + 158kšm = 458kšm
Stav inventáře po nákupu: 18 || 17 || 38
Schváleno
Srst Aileen ve tmě měla znát jen jednu více zásadní změnu... a to světlejší chloupky, které se začaly na hřbetu vybarvovat.

→ Zlatý les

Jejich cesta vedla přes nedalekou louku, pláň… Aileen při takto nočním cestování měla výrazněji užší žaludek, který svůj obsah stahoval až začínal škrtit čím dále byli. Nebyla si svým činem jistá. Hlavu několikrát otočila za Theronkem, který někde tam čekal… Budeme pryč… dlouho? tázajíc se nejistě sebe samotné otočila hlavu k Atroxovi, který ji ujistil, a jakoby její obavy zpochybňoval! „Tak… třeba by někdo na nás mohl zaútočit a… nebo bychom mohli někam… někam spadnout.” zkrátka říkala fakta a události, o kterých sotva věděla z doslechu. Bylo to děsivé… skály se lámaly a tlapy na jejich povrchu kolikrát držely velmi špatně. Nebylo jí to rozhodně komfortní a jejich cesta nebyla dobrým nápadem. Určitě se něco stane. zavrtěla hlavou. „No… tak asi ti budu věřit Atroxi.“ bázlivě a trochu s pochybováním v hlase vyšlo z její tlamy.
Brzy se dostali na špice hor, kde se nacházel samotný portál. Vše kolem vlálo a v Aileen to vzbuzovalo hrůzu. Ustoupila.
„Atro-!“ vyšlo z ní a trvalo dobrých pár minut jejího přemlouvání aby do portálu vlezla. Přešlápnula sem a tam… občas cuknula, ale po pár velmi dlouhých minutách do portálu vlezla.

→Červená louka

Otočila se ještě jednou za svým blízkým přítelem. Theronek. posmutněle sledovala jejího drahého přítele a tak trochu i les za ním... Nikdy nebyla příliš na cestách. Co to vše obnáší? bylo to tak nepříjemné, a tak nekomfortní... Ač brzy se rozpomenula na své cesty s Naxinem. Byly to ty dlouhé procházky do míst, která nikdy neobjevila. Bylo to podivné... Naxin a nyní takové výtržné chování s jeho bratrem. Ti vlci na ni měli snad špatný vliv!
Zelenýma očima se podívala ke svému příteli Theronkovi. „Brzy se vrátíme,“ dramatizujíc odchod do nedalekých hor pro ni byl poměrně náročným rozhodnutím a nebyla si vůbec jistá, zda koná dobře! „Zda takové cesty nemůžou být třeba nebezpečné,“ podala žlutému hned vysvětlení a pohlédla na nebe, „navíc je už tma a...“ a to už bylo pozdě. Vlk se rozešel vpřed a hnědá vlčice... však to sama vyžádala... Tak jo. chvíli stála na místě, sem tam střihnula ušima či si jen nejistě přešlápnula. Bylo na ni hodně znát, že její výstup z komfortní zóny byl po poměrně dlouhé době.
Opatrně se vydala vpřed. Kroky byly dlouhé, držela si svou hlavu ve výšce aby i ve tmě měla dobrý výhled. Tělo stále držela ve slušné linii a ohlížejíc se po okolí... bylo to tak zvláštní. „S Naxinem... ale to už je opravdu dlouho.“ trochu pozvedla koutek nad tou podobnou příležitostí. Nemohl mít nějaké špatné úmysly? stále ty myšlenky držela v hlavě jakoby nikdy necestovala. „Nejsem si jistá, zda to je úplně dobrý nápad takto večer. Je tma, že?“ podívala se k nebi a samotné došlo, jak moc její poznámka byla hloupoučká.

→ Sněžné tesáky přes Zubří pláň

Vlčice stáhnula uši, když řekl jeho jméno a jen se lehce ohlédla za sebe. Atrox... tak to nebylo příliš reprezentativní setkání... podívala se k němu a opatrně se ohlédnula kolem. Možná bylo už i lehce znát, že konverzace nejsou její silná stránka, a tak se i ona začala raději točit kolem věcí, které do ní vlci již přinesli. „Naxina... už nějakou dobu ne.“ přiznala. Mohl za to ten dlouhý spánek? prolétlo jí hlavou a podívala se směrem mimo hranice.
Její maličkost výrazněji znervózněla a hnědka se podívala zpět na Atroxe, kterého si celého prohlédnula. „Může se to?“ vypadlo z ní během vteřinky, když se očima přesunula zpět k okolnímu světu... Byl tak velký a... vlastně Aileen nikdy moc své tlapy mimo území nepustila... „Tak... tak jen na chviličku můžeme...“ bázlivěji z ní vyšlo, ale brzy jejich dvoučlennou skupinu obohatil o svou přítomnost hnědý vlk.
„Theronku,“ usmála se na příchozího a následně hned zavrtěla hlavou, „vše v pořádku... jen jsem se chtěla jít projít tady s Atroxem.“ usmála se k němu a následně se podívala kolem. „Kam vy-vyrazíme?“ bázlivěji z ní vyšlo. Srovnala si opět tlapy k sobě a následně se podívala po dvojici, která jí nyní dělala společnost. Theronek jí nyní dodával trochu sebevědomí.

Možná jí připadalo na moment, že žlutavý vlk byl poněkud zaskočený jejími slovy... Netušila však, zda to byl jen dloubavý pocit, či to na vlku mohla poznat? Brzy jí však samotné došlo, že se bude zřejmě jednat o brášku Naxina či někoho velmi příbuzného. Podívala se kolem, jakoby hledala odpovědi až... podívala se na něj a přímo zaměřila jeho maličkost, která byla velmi výrazná v místních končinách. „Ty jsi Naxinův bratr, že?“ změnila následně své jednání a klidný přístup. Více se uvolnila ač měla v hlavě stále ten tichý a váhavý hlásek; Měla by ses vrátit. Tvá rodina čeká. Proč se bavíš s cizím samcem? Alyanna je nyní alfou... měla by ses své sestry držet. všechna ta slova jí trhala rozpolcenou mysl, která začínala hladově se sápat po vícero nejistotách, kterými se krmila.
Aileen ho sledovala v naprostém tichu... snad jako kdyby jeho slova neslyšela. Srdíčko jí začalo během chvilky bušit o něco svižněji až... Pocítila to dloubnutí. „Jsem Aileen... dcera Alfy ze Zlaté smečky.“ pokusila se seznámit se známostí, kterou nejspíš zakryla vrstva prachu... přišlo jí to vlastně slušné.
„Ano... pravda. Podobné důvody... můžeme projít kolem hranic? Třeba... třeba něco nového nalezneme.“ zeptala se jej a následně se zelenýma očíčkama zahleděla kamsi mimo hranice. „A nebo... chtěl bys jít někam d-dál?“ bázlivě vyslovila ta slova. Nepoznané končiny, to ji velmi děsilo!
Začala urovnávat nervózně své tlapy snad jako kdyby... ji její tělo věznilo a ona nemohla pustit sebe samu tam někam... Byla však dospělá? Byla již dost velká!

Hranice byly již blízko... Pro Aileen tento chvilkový odchod byl o něco více důležitý jak jindy. Nikdy jsem tohle nedělala, procházelo její hlavou dokola a dokola. Ta slova však byla nevyslyšena... jakoby vlčice měla právě opustit rodnou smečku navždy, ale... to nebyla pravda. Aileen se zastavila kousek od hranic, když zaslechla jakési zvuky, které připomínaly chůzi. Někdo zde byl. Hnědá stáhnula bázlivě uši k hlavě a podívala se kolem. „Zdravím,“ vyšlo z její tlamy nakonec a prohlédla si smaragdovýma očima příchozího vlka s velmi charakteristickým zbarvením, „chtěla jsem si... vyčistit na chvíli hlavu.“ přiznala cizinci, který jí připomínal Naxina... Něčím mu musel být podobný, ale čím?
„Co zde hledáte vy?“ zeptala se a zároveň srovnala tělo do roviny. Tlapičky dala jemně vedle sebe, působila tak... o něco vznešeněji a brzy se podívala jen kolem... Byl to malý Naxin? pořád si s tou myšlenkou hrála, až... se musela promítnout i do její tváře, která se na něj tak zamyšleně dívala. Byl jí povědomý...

→ Území Zlaté smečky

Aileen vyšla z území smečky. Vše okolo bylo tak nádherné. Její zelenkavé oči si prohlédnuly tu přenádhernou, zlatou barvu, která tančila kolem její maličkosti... Vše bylo krásné, vše bylo takové jako to znala... Alespoň v tomto lese, který pro ni byl jistou útěchou. Viděla v něm spousty pěkných chvil, spousty momentů, které... už dávno odvál čas. Vše se od smrti maminky měnilo a ona sama začala cítit, že... ty změny ji bolí. Stále si připomínala, že je vše jinak a bylo toho zkrátka hodně. Tiše vydechla a pokračovala směrem vpřed... Někam. Bylo to snad poprvé co sama hodlala udělat rozhodnutí, ale... zároveň v ní stále víc a víc zarývala drápy nejistota, která v hlavě tvořila ty nepříjemné mráčky. „Proč nemáš upřímnou radost Aileen?“ zeptala se s povzdechnutím, když svou hlavu snížila k zelené trávě a jen... začala vnímat její čerstvost.
Opatrně si začala do trávy lehat a brzy i válet. Užívala si ten pocit... bylo to tak příjemné! Brzy se začala i zvedat a se vší opatrností se rozhlédnula kolem. „Chci jít,“ špitnula k sobě, když se opatrně rozešla k hranicím smečky, „tolik... to potřebuji jako jindy.“ stáhnula uši ke své hlavě a podívala se za sebe. „Chvíli to vše nechat tady a... jenom jít.“ špitnula si tiše a brzy se rozešla k hranicím Zlatého lesa.

Aileen se podívala s úsměvem po všech členech smečky. Udělalo jí nečekanou radost, že její návrh o úkrytu měl takový úspěch. Bylo to pro ni moc důležité a ráda by v úkrytu nechala i nějaké stopy po mamince, kterou ve smečce nikdo nikdy nenahradí. Podívala se tedy postupně po všech a následně zatajila svůj dech, když otec pronesl ta slova k její sestře. Alyanna alfou! vyšlo nadšeně v její hlavě a zároveň s touto novinkou jí proběhla i hrstka divných emocí tělem. Cítila uvnitř sebe hořký pocit, který z nějakého důvodu cítila... Proč? Však... je to tvá sestra, musíš mít radost! křikla na sebe v hlavě a následně se podívala po všech. Trvalo to chvíli než se dokázala vrátit s bázlivostí zpět do konverzace a pokračovala v myšlence.
Všichni | Úkryt
„Přemýšlela jsem nad tím, že bychom mohli okolí vchodu trochu upravit... nějak bych vyčistila a našla nějaké kamínky, kterými bychom mohli vchod lehce zastavět... a uvnitř... tam mě napadlo nechat vyrůst pár větších stromů, aby držely strop, a případně donést kožešiny, květiny... chtělo by to i nějaké místní bylinky, které by mohli využít léčitelé... a třeba donést i nějakou potravu a každý by tam měl své místo. I ti, kteří zde už nejsou,“ pronesla k Aetasovi a ostatním, na které se mile podívala, „půjdu se podívat po okolí... a zároveň musím trochu zesílit, abych dokázala tu myšlenku přenést k nám. Půjdu se projít do lesa... a jinak,“ uklonila se směrem ke své sestře, „gratuluji ti sestřičko, už jsi jako maminka...“ usmála se a zároveň uvnitř sebe stále cítila neznámý pocit. Jako kdyby nemohla přejít nějaký fakt, ale ten, že její sestřička, ta velká sestřička, je nyní alfou to nebyl... bylo uvnitř Aileen něco bolavého co nedokázala přijmout, a tak se rozhodla na chvíli vzdálit.
Měla vždy strach z dalekých cest, ale... nyní to potřebovala. Musela navíc najít místo, které by jí dodalo sílu. Vydala se tedy pryč od skupiny. „Brzy se uvidíme,“ kývla ke zbytku a následně odešla do lesa.

→ Zlatý les

»Červen«⊹ Jméno vlka: Aileen
⊹ Počet postů: 2
⊹ Postavení: Kappa
⊹ Funkce: Pro Aileen bych zatím uvítala funkci chůvy ^^
⊹ Aktivita pro smečku: Konverzace s rodinou a členy smečky.
⊹ Smečková hra: 2 posty = 6 lístků + 4 posty za minulý měsíc = 12 lístků