Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchala všem kolem sebe... Těch návrhů byla opravdová spousta a hnědá vlčice vnímala, že jsou nutné... Chtěla by však nasbírat i nějakou tu inspiraci. Podívala se po jednotlivcích na které její otec mluvil... Měl ke všemu co říct a souhlasila s tím, že chtěl jeho mláďatům dát šanci a projevit trochu novoty do zastarých kolejí, které bylo nutné lehce obnovit. Smečka byla řídká a byla potřeba, aby vlci začali zas fungovat a semknuli se dohromady.
Podívala se směrem ke své sestře, kterou podpořila úsměvem... Brzy se rozmluvil otec, který přijal vše. Byl to opravdu velmi moudrý vlk, který jí dával spoustu potřebné lásky, edukoval je... a byl součástí toho nejlepšího, co Aileen potkalo. Rodina. „Maminka je v každém z nás,“ usmála se a podívala po svých sourozencích, kteří ji nyní obklopovali, „to je pravda... a možná bychom mohli upravit i území smečky? Napadlo mě,“ tišeji vyšlo z její tlamy a následně se podívala po všech, „úkryt je již dlouhá léta... takový... no, chtělo by ho upravit, můžeme využít naše schopnosti a nechat jej i zkrášlit... mám nějaké nápady?“ koukla ke všem, od kterých nevnímala, zda by ji vnímali, ale snažila se alespoň něco navrhnout.
Byla by to krásná věc, kdyby úkryt byl též něčím, co smečce dodá pohodlí a klid.

Setkání ze dvou vlků se rozšířilo na početnou skupinu, kterou Aileen mohla nazvat tim krásným názvem: Rodina. Nestačila se příliš zorinetovat, a tak dokončila jen konverzaci mezi jí a tatínkem. „Nabízela jsem tak mimo pomoc, ale... ani jeden ji zřejmě nechtěl a myslím si, že dle silných pachů moc dobře o ní tušili.“ stáhnula uši a brzy se pár kroky vzdálila od otce, aby udělala místo pro sourozence a nebrala veškerou pozornost na sebe. Stahujíc se lehce od všech si začala ve spořádaném postoji prohlížet příchozí; Theronek, Atray, Alyanna....
Brzy se po všech podívala, lehce se usmála a spokojeně poskočila, když se přiblížili až k nim. „Měla jsem takový ten divný dlouhý spánek a když jsem se probudila, má srst byla jinačí... trochu změnila odstín... Asi to bude součást dospělosti,“ lehce se pousmála a následně se podívala po všem, „tak ráda vás po delší době vidím... Alyanno, Theronku... Atrayi.“ pokývla k mladšímu bratru a následně začala naslouchat slovům, která její sourozenci začali říkat otci. Nebyla v místech smečky už nějakou tu dobu, ale... říkala to přeci Alyanna, a ta měla často pravdu... Byla přeci jen nejstarší sestra, a tak se podívala střídavě po jejích sourozencích...
Těch slov byla spousta a na jejich otce to mohla být velká a těžká prosba, ale... „Mají pravdu, tatínku,“ vydechla trochu s těžkým dechem, kdy jí jejich prosba do hlavy přisunula myšlenku na maminku, která tíhu smečky držela s ním, „je pravdou, že smečka, i když jsem tu nějakou chvíli nebyla, je poněkud... méně semknutá.“ a následně se podívala po příchozí sestře Sillarei, ke které pokynula s úsměvem hlavou „A i tebe ráda vidí,“ zavrtěla ocáskem a brzy se podívala směrem k otci čekaje na reakci.

»Červen«⊹ Jméno vlka: Aileen
⊹ Počet postů: 4
⊹ Postavení: Kappa
⊹ Funkce: Pro Aileen bych zatím uvítala funkci chůvy ^^
⊹ Aktivita pro smečku: Aktuálně s Aetasem na území smečky a i se zbytkem rodiny/smečky.

»Květen«⊹ Jméno vlka: Aileen
⊹ Počet postů: 1
⊹ Postavení: Kappa
⊹ Funkce: Pro Aileen bych zatím uvítala funkci chůvy ^^
⊹ Aktivita pro smečku: Aileen se nacházela v okolí území Zlaté smečky, setkala se s cizinci - Chamsin a Ezkyl. Zůstala již jen s Ezkylem a tomu se snažila pomoci.

Být fenou, nejspíš by začala vrtět nad slovy otce ocáskem; její maličkost ta podivná gesta a chování však neznala... Ale to nebylo podstatné. Slova tatínka ji hřála na hrudi; holčičko... Bylo to to nejkrásnější, co kdy a vždy mohla slyšet... zvláště od odchodu maminky na druhou stranu. Bolavá rána, kterou v jejím srdci už nikdo nedokáže po takové době zahojit - byla pryč. „Tatínku,“ špitla pomalu do očí vhánějíc jí slzičky od radosti, že může trávit čas s tím jediným, kdo jejímu srdíčku byl nejbližší, „vypadám trochu jinak?“ zamyšleně se podívala očima na svou srst. A opravdu... Nebyla už tak hnědá jako bývala dříve... V nějakých místech... měnila své odstíny, byly mnohem jemnější než si je vlčice pamatovala. „Ach... máš pravdu, mám jinou srst, ale... nevšimla jsem si toho... Je stejná, ale vlastně jiná.“ zamyšleným tónem pozorujíc vlastní tělíčko vnímala jen jí viditelné změny...
„Ty dlouhé odpočinky - ráda bych je už nezažívala... Jsou divné.“ lehce se nad tím faktem ušklíbla, ale pokusila se přejít do trošky humoru, kterým by tatínkovi zvedla koutky do úsměvu. „Ty zlé... ne... ne. Tito dva cizinci, tedy ostrovy neznalí vlci, byli zde silně ztracení... Oba byli příjemní, Chamsin byl trochu podivný jak už jsem říkala, ale Ezkyl... ten žádal nějaké ty rady... No, bylo mi tam už pak trochu nepříjemně, tak jsem se s ním rozloučila a nenápadně odešla ke smečce.“ pousmála se a brzy se podívala kolem... do čumáčku se jí dostávalo zajímavých pachů, které v její maličkosti rozzařovaly radost. „Chápu,“ otočila hlavu k němu a naslouchajíc jeho slovům v ní jemně dloublo: ...pořád unavený... stáhnula nad tím uši k hlavě a snažíc se nedávat najevo svou ustaranost... vnímala v jeho hlase možná i změnu?
„No... měl bys odpočívat... neseš těžké břímě, ale... jsme tu pro tebe a kdykoliv ti se vším pomůžeme. Měli bychom někdy jít zase lovit... třeba by ti pomohl i jiný vzduch.“ zvedla koutky do úsměvu a brzy se podívala za sebe, odkud šly ty známé pachy. „Je tu hezky živo,“ pousmála se a ustoupila vedle něj. Hlavu vznesla výš a tlapičky držíc spořádaně u sebe už jen začala sledovat dění, které se k nim blížilo.

Byla to chvíle připomínající útržek s knížky; pohádková scéna... otec s dcerou, vycházející až hřejivé Slunce na obloze. Viděli se s naprostou čistotou a příjemným pocitem, který v obou vlcích procházel pravděpodobně stejně. Aileen se zadívajíc na svého otce snažila vyčíst z jeho tváře emoce. Radost, upřímnost a cit? Byla to možná ta trojice emocí, která vycházela z něj samotného... byly tak upřímné, tak čisté. Byl to táta. „Tatínku,“ bez zaváhání oslovila hnědého vlka s šedými vlákny na tváři připomínající starosti, „všechny cesty z dálky... vedou sem domů. Ne, že bych byla někde... ale... ráda tě vidím.“ špitala k němu s naprostou upřímností opětujíc mu tiché otření o něj.
„Neviděla jsem je tak dlouho... ani vlastně nevím, jak jsem v poslední době trávila svůj čas... dlouze jsem spala, nějakou tu dobu... nabírala sil, ale už jsem se vrátila v plné síle.“ pozvedla bázlivě koutek, stahujíc uši k hlavě se začala zelenýma očima dívat po svých milých sourozencích. Alyanna. Ta veliká sestřička, která jí dodávala tolik věcí, které by se od ní mohla učit! Byla to opravdová ukázka vzorového chování velké sestry, kterou Aileen s nadějí vstřebávala. „Mám... mám se dobře... Chodila jsem tak nějak kolem... dokonce jsem poznala nějaké cizáky, nováčky? Jejich cesta byla společná, ale brzy se rozdělili... Jmenoval se jeden Chamsin - takový podivný a druhý byl Ezkyl... měl opravdu zajímavý přízvuk. Jeho slova... tak trochu to nedávalo smysl, ale naslouchala jsem mu. Hledal dokonce kořínky.“ líčila svému tatínkovi to nejzajímavější co bylo tka nějak čerstvé. Mohlo by se to hodit? Spíše ne, ale... nikdy vlk neví.
„Jak se cítíš ty?“ opatrně čumáčkem zajela do srsti na jeho krku a otírajíc se o něj se snažila vyjádřit soucit k případným starostem... Cítila se jako malá dcera ve velkém těle... život dospělých... byla to změna.

→ Zlatý les

Hnědka snížila hlavu, zelenkavýma očima se zadívala tak bezduše do země jakoby jí hlavou procházela spousta myšlenek... Jedna z ní byla i vzpomínka na matku. Chyběla tu. Chybíš mi. šeptaly jí myšlenky s procházejícím vánkem jenž začínal opatrně létat kolem její hlavy. Byla to dlouhá doba co jí nemohla říct jak moc ji má ráda... jak moc je důležitá... Byly to ty chvíle, které jí do očí vháněly malé potůčky smutku. Bylo to cosi, co bylo pro Aileen citlivé, ale zároveň byla potřeba se s touto věcí časem vyrovnat a... Dospět? cinklo to podivné slovo, které jí vhánělo strach do cesty. Padající větvičky, na které tak nechtíc našlapovala...
Nevnímala okolí, její hlava byla plná otazníků a nejistých pádů ze skály, kterým se hodlala sotva podívat do očí. Pokračovala dál na území, které mělo tak charakteristickou vůni. „Vše jak má být.“ sebejistě pozvedla koutek, když se zelenkavýma očima rozhlédla kolem a spokojeně se vydala za tím hnědým, který už ji příjemným oslovení pozdravil. „Tatínku?“ špitnula k němu, stahujíc uši k hlavě a jejím bázlivým krokem pokračovala za svým otcem, který postával kus od ní. „Kde jsou všichni?“ zeptala se ustaraně a ohlížejíc se za sourozenci hledala další známky života. Byl zde někdo? Brzy jí do čumáku udeřil pach Alyanny, Atraye... „Jsou tu,“ ujistila se rychleji než jí otec mohl odpovědět.

Princezna Aileen; to byla její přezdívka, se kterou si držela svůj pomyslný odstup... Byla tou malou dcerou, která neměla být tou edukativní. „Ano, ano...“ čímž hodlala konverzaci o rodině uzavřít. Nemusel vědět vše, bylo to až drzé. a podívala se zelenýma očima k cizinci, který jistě jeho jednání nezamýšlel nijak špatně... měl i podivné jevy u jeho ocásku, který se tak roztomile pohupoval. Pousmála se nad tím faktem. „Tuším, že má... ale vypadlo mi to... nejsem v tomto moc dobrá a občas mi tyhle věci vypadnou.“ pousmála se nad svojí stydlivostí a bázlivostí, která se začínala k vlčici plížit a dávat jí najevo, že je na čase se vrátit do komfortní zóny - domov. „Myslím, že kořínky a bobulky zvládnete najít sám... Omlouvám se, že jse-jsem vás takto vyrušila, ale musím se vrátit domu. Už... už jsem tam déle nebyla.“ přiznala mu a pozvedla úsměv na cizince, se kterým se tak nepatrně začala loučit.
Bylo na čase se vydat domu... musela pozdravit otce, sourozence.... dlouho se s nimi neviděla a bylo na čase. „Přeji vám krásný den, ale... již budu muset vyrazit. Mějte se, pokud byste se tedy rád nepřidal do smečky... dala by vám zázemí. Vše je na vás.“ prohodila při odchodu, když už byla od Ezkyla otočená hřbetem.

→ Území Zlaté smečky

Hnědka se snažila být vůči cizincům příjemná. Jde mi to? Nemám příliš trapných či podivných otázek? prolétlo jí hlavou, když se z její maličkosti stáhla pozornost cizinců. Ezkyl, ten, kterého již částečně poznala, byl velmi upovídaný. Toho si Aileen již všimla, a tak jen kladně přikyvovala na znak souhlasu.
Tělo se stále drželo v pomyslné rovině, kterou si Aileen držela a se vším klidem sledovala cizince. Chamsin, ten, který méně mluvil se v brzké chvíli brzy vydal pryč. Neměla příliš potřebu zanechávat slova u těch, kteří o ně viditelně nejeví zájem, a tak jen klidně odpověděla na odchod; „Mějte se, buďte opatrný.“ a očima přešla k tomu, který jí zde zůstal. Ezkyl. „K rodičům by se měla chovat úcta, v tom s vámi souhlasím... osobně bych si na vztah s rodiči nemohla stěžovat. Nic lepšího a silnějšího jsem nepoznala; a to neříkám jen tak.“ otevřela lehce vrátka do své zahrádky. Ezkyl do ní sotva mohl strčit zvědavý čumák a tu se hned zacvakla s doprovodným, tichým: cvak. „Nedá se říct, že bych to zde úplně znala, tedy, vím, kde se nacházíme, ale... nejsem zas takový znalec jako jiní jedinci, kteří se zabývají flórou.“ přívětivě pozvedla koutek k Ezkylovi a opatrně natáhla okolní pachy do čumáčku. Otec. Cítila v blízkosti pach svého tatínka. Kdy... kdy jsem jej naposledy potkala? prolétlo jí hlavou a kdyby byla pes, asi by začala vrtět, nad šťastným setkáním, ocáskem. „Není to tak, že nabízím, ale pomohu vám cokoliv najít.“

Mile se na dvojici zkusila pousmát, neměla tak docela důvod činit jinak, a tak se na ně jen, s trochou, nejistoty dále dívala. Nevěnovali tomu pozornost, a tak nad svým způsobem nemusela příliš dlouho přemýšlet. Pozorovala je a vždy, když některý z nich mluvil, jen ladně přenesla svůj pohled k němu, držela oční kontakt jen chvíli, sem tam hlavu letmo odklonila a následně se rozhodla zodpovědět i jejich dotazy. Byla jich spousta.
„Ah, Ezkyl, vaše maminka udělala dobrou volbu, když vám jméno věnovala,“ pozvedla koutek a brzy se podívala na listí Zlatého lesa, které by bývalo, za jiné části dne, zářilo zlatými odstíny. Její modro-zelené oči sledovaly podivína, který se před ní jevil, ale... neodsuzovala jej. Bylo to zajímavé: ta mluva, způsoby. „Ano, v podstatě odjakživa... Ah, vy budete Chamsin?“ pokusila se ladně přeskočit k druhému cizinci, který se ke konverzaci zas tak neměl. Pár kapek nervozity procupitalo jejími nohami, přešlápla a pohled otočila raději směrem k Ezkylovi, který konverzaci udával živé, příjemné tempo. „Říkáte, že Bohové? hm... to zní zajímavě... Místní končiny jsou poměrně zajímavé, kouzelné... řekla bych, ale musíte si na ně udělat obrázek sami.“ pozvedla pravý koutek a ohlédla se směrem k území smečky, pohledem se nezastavila, jen tak přejela, aby informovala sebe a následně se podívala opět na dvojici. „Jste hladoví či vám něco chybí?“

Příchozí dvojice překvapila. Tóny hlasů či způsob příchodů dvou samců byl poněkud nezvyklý pro mladou dámu, která obhlížela okolí své smečky... o koho šlo? Proč ta divná melodie za tónem hlasu toho, kterému sotva rozuměla, ale... měla svou úroveň a musela reprezentovat rodinu alf. „Ah,“ letmo obnažila bílé tesáky směrem k Ezkylovi, „Bůh s vámi, cizinče.“ pokynula ladně hlavou a ač jí sem tam ouško zlobilo a sem tam vlkům projevilo jistou nejistotu, odhodlala se na jeho další slova odpovědět. „I vás zdravím, poutníku,“ směsicí zelené a namodralé barvy vnikla směrem k cizinci, který měl poměrně zajímavé zbarvení a věnoval jí o něco chladnější přivítání. „Mé jméno je Aileen... vaše předpokládám, uslyším za krátkou chvíli?“ tázavě vybídla dvojici k představení, aby držela konverzaci na pomyslné úrovni, kterou mezi nimi nastavila již svým postavením těla. Křehké, ladné a jemné. To mohlo být to, co hlavou cizinců procházelo? „Vaše tlapy vás zanesly až sem... do Zlatého lesa, který je vám neznámý?“ pokusila se odhodlat ke konverzaci, která jí připadala poměrně zajímavá až... mohla být klíčem k tomu, co by přineslo do Zlaté smečky kapky života, který by dvojici probral.
Možná by se mohlo jednat i o potencionální členy? Mohla by přivést dva vlky a rozšířit tak počet, který se v poslední době poměrně zúžil... Kdoví jak na tom byly ostatní smečky. Důležité bylo, že většina jejích sourozenců, až na bratříčka Azraela, byla v pořádku ve Zlaté... ale... kdoví, zda tomu bylo i v momentální chvíli. Přeci jen má kvítka přestala svítit a první jarní vánek rozevřel kapsičky, jež nechávajíc opílit se mi ukázaly cestu...

Byla to už chvíle, co se jí před očima zatmělo a... ona se jen s klidem uvelebila v přenádherném zlatém listí. „Theronku, měj se, a vy ostatní,“ byla poslední slova, která vyšla z tlamy hnědé vlčice. Bylo to příjemné setkání, které... tak nějak nepochytila celé, ale nu což. Kde byla vlastně sestřička Alyanna?... její pach se skrz čumáček Aileen již početnou dobu nedostal a měla by se za svou vzornou sestrou vydat.
Nyní bylo však potřeba se dát do pohybu. Musela po delší odmlce protáhnout svalstvo a najít zas tempo, ve kterém tak ladně musela tančit. Bývala by se rozkoukávala po lese déle, ale... zaslechla dva cizáky, alespoň jí jejich hlas nebyl známý, a očima začala bloudit mezi zlatými listy. Podařilo se. Zlatý les znala až moc dobře na to, aby cizáky neobjevila mezi jednotlivými lístky či jí začali mizet v tajích lesu. „Máme návštěvu,“ zašeptala si pro sebe prakticky neslyšeným tónem, se kterým udělala pár kroků vpřed. Nemusela chodit příliš daleko, a tak, když se cizinci začali blížit, povznesla hlavu rovněji, krk držela rovný a společně s ním i hřbet, který následně jen ladně držel tlapy nepřesně na pár milimetrů od sebe. „Zdravím vás,“ vyzvala cizince jako první ke slovům, což byla jen přetvářka toho, že neměla zrovna nápady jak konverzaci rozvinout dál. Proti dvojici samcům mohla vlčice už nyní působit lehce nejistě, sem tam jí oči utekly od dvojice či jí jedno z uší začalo padat k hlavě, ale vždy jej ve vteřině srovnala.
Oči, nesoucí barvu matky i otce, sledovaly jak se dvojice blíží a sem tam se jí donášela i slova, která vycházela z tlam dvojice. Vlci pro ni byli poměrně neznámými; jeden měl dlouhé nohy, více klabonosý a jemnou srst, která jí do oka sem tam cosi neznámého odrazila. Ten druhý; vlk s příchodem jehličnatého lesa jakoby se tam ještě válel v trávě... podivný tón hlasu, který v Aileen postrčil lehce zvědavost, se kterou doufala, že ji dvojice nepřehlédne. Kdo byli? Byli součástí Zlaté?.. To se rozhodla nyní zjistit a popřípadě.. uvidíme.

Aileenka... no, nebyla o nic méně zmatenější než Theron. Ostatně, kdo by na jejím místě zmatený nebyl? Potkala krásného béžového vlka. Nejdřív se ho bála, jako všech cizinců. Pak jím byla naprosto okouzlena. A pak jí vlastně řekl, že je vrah. To byla skutečně politováníhodná situace.
A přesně z toho důvodu nyní Aileenka brečela, jako by si hrála na vodopády, a u toho zmateně koukala na svého kamaráda, nebo spíš, vzhledem k věkovému rozdílu, svěřence. Problém byl v tom, že aktuálně spíš potřebovala chránit ona. Zdvihla hlavu. „Nedávalo to smysl, viď?“ zaškaredila se a už trochu klidnější se hlasitě nadechla, aby svoje slova nějak objasnila. „Zkrátka jsem se poznala s jedním vlkem.“ V životě ji nenapadlo, že bude řešit své vztahy s někým, jako je Theronek. „Ten vlk byl báječný. Ale ukázalo se, že vlastně tak báječný není a že to není žádný princ, ale spíš, no... prostě ne moc hodný vlk.“ K tomu, že je její Arašídek zabiják, se raději nechtěla vyjadřovat.

Pro Aileenku momentálně Theron představoval jakýsi záchranný bod. Světlo na konci tunelu, jistotu; něco, co ve svém životě zoufale potřebovala a posledních pár dnů, snad i týdnů, se jí to zoufale nedostávalo. „Ach, Theronku,“ vzdychala a zpoza utrápené tvářičky si ho prohlížela. Bylo skoro nepředstavitelné, že tomu nebylo tak dávno, co byl malým vlčetem! A teď už byl velký, na prahu dospělosti. Byla tak ráda, že ho poznala. Snažila se mu předat znalosti, které měla, a on zase předával své znalosti jí. Byly dokonalá, sehraná dvojka!
Proto mu nechtěla přidělávat starosti a zatěžovat ho svými trablemi. Jenže jak tam tak stáli, koukali na sebe a objímali se, a Theronek navíc řekl, že chce, aby byla šťastná i ona, to už se neudržela. Vytryskly jí slzičky, a jaképak byly! Velké jako hrachy. „P-promiň. Já... v-víš. J-já... totiž... p-pouštní princ mě... no, odkopl,“ vykoktala ze sebe. Chudák mladý vlk tomu nemohl moc rozumět, protože nevěděl ani o Raashovi, ani o Aileenčiných pocitech, ale pro Aileenku bylo momentálně důležité, že to někomu řekla. Přece nedělala nic špatného. Ten krásný pouštní vlk, tam milý, tak starostlivý... někoho zabil. A ona mu málem dočista propadla! Vzpomněla si na maminku. Bylo jí nehorázně úzko.

Aileenka byla tak rozrušená, že sotva vnímala, že je les prosycený pachy cizích vlků. Některé snad i znala, ale většinu z nich ne, což by ji jistě vyděsilo. Ovšem jakmile spatřila Theronka, nedalo se svítit, musela za ním, musela mu vypovědět o svých trápení. Zoufale potřebovala objetí.
Theronek se ale nejdřív zdráhal. A chudák Aileenka, jež momentálně nemyslela na nic jiného než na to, že jí bylo ublíženo velkou láskou jejího života, se zarazila. „Promiň. Já– Jestli se nechceš objímat, to je v pořádku, nikdo tě nemůže nutit tě objímat, já–“ Vyplašená slůvka nakonec zanikla pod silou Theronkova objetí. Tak se přece jen nezlobil? Na chviličku byla zmatená.
Až když se na ni podíval, trochu se uklidňovala. Opravdu nevypadal nahněvaně... možná spíš ustaraně? Zahanbeně sklopila hlavu. „Promiň, já... potřebovala jsem na chvíli vyčistit si hlavu. A měla jsem prostě nutkání jít pryč... hledal jsi mě hodně dlouho?“ zeptala se ho nervózně. Následně ji oslovil – Aileenka sebou mírně trhla a potom se přátelsky usmála. Z tohohle se pravděpodobně nevykroutí, už proto, že to není kdovíjaká lhářka. „No co ti budu povídat, Therone,“ povzdychla si. „Život dospěláků je občas těžší. A pokud se tak necítíš – což já rozhodně ne!“ zahihňala se, „potom je to ještě těžší. Máš velké štěstí, že si ještě pořád můžeš užívat takového vlčecího života! Ale věřím, že i jako dospělý budeš moc moc šťastný!“