Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 3
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Se zlomeným srdcem kvůli Na'arashovi prchá domů, potkává se s Theronkem!

<< Mělká pláž

Byla teplá noc a měsíc jasně svítil, ale Aileenka to jen sotva vnímala. Přes slzičky toho moc neviděla, srdíčko jí vyplašeně pumpovalo v hrudi a žaludek měla stažený. Kdy se stala chyba? Co udělala špatně? Vyděsila svého Arašída svým objetím? Zalekl se, že byla jen malé vlče v přerostlém těle, ztracená dušička v těle dospělačky? Snad ještě nikdy se necítila takhle hrozně. Snad ani když se dozvěděla o smrti maminky...
Opatrně se podívala na oblohu. Athai ji určitě naváděla domů. Aileenka sice nebyla daleko, ale přece jen, byla rozhozená a v takové chvíli by bylo velice snadné sejít z cesty. Naštěstí se před ní brzy rozprostřely zlaté stromy. V zelenkavých očích se zaleskly jiskřičky úlevy. Byla doma. Jsem v bezpečí, maminko. Děkuju. Najdu Aly a všechno jí povím. Najednou ji došlo, jak moc jí chybí nejen sestra, ale i Theron nebo onen nemluvný, záhadný černý vlk. Arakain.
Ještě párkrát klopýtla, povzdechla si jako raněné vlče a potom... Potom se z jejího hrdla váhavě ozvalo: „Therone!“ I když se bála, že objetím ztratí i jeho, prostě se k němu vrhla. „Jak se ti dařilo? Copak jsi zažil?“ Zvědavě zastřihala uchem. Po tváři jí stekla slzička...

Nechápala to. Byla snad předtím slepá? Proč byl najednou Raash tak děsivý? Určitě to bylo tím, že byl cizinec. Nebo ne? Bylo to snad zatajovanou pravdou, o níž ještě neměla tušení? Patrně z toho nebyl o nic méně zmatený než Aileenka. Možná proto říkal takové věci, které říkal. Podívala se na něj. Nemohla se na něj dívat moc dlouho, protože se toho pohledu strachovala a protože hodně rychle běžel pryč, ale v momentě, kdy jí došlo, že je to všechno pravda... se rozbrečela.
Prostě tam stála, zklamaná. Patrně zažila něco jako svoji první lásku. Zamilovala se do špatného, jako její sestra Merlin. Do zabijáka a zrádce. Chtěla s ním opustit rodinu a začít žít život na poušti, s tím jeho kamarádem Khanem. Udělala další a další krok vzad. Její víc-než-kamarád byl zabiják. Chci domů. Mami. Zaveď mě prosím domů. Opatrně se podívala na noční oblohu. Celou svojí momentálně rozklepanou dušičkou věřila tomu, že tam odněkud ji Athai střeží.

>> Zlatý les

Aileenka se i nadále koukala na Raashe jako na svatý obrázek. Byla jako zamilovaná puberťačka, nedokázala vnímat ani trochu racionálně. Usmívala se jako měsíček na hnoji, vrtěla ocasem a byla to možná jedna z prvních chvílích, kdy ji obavy příliš nesužovaly. Snad jen trošičku. „Jo, já vím, uh, no, to... no, nevadí,“ vymáčkla ze sebe, jakmile ji pískový vlk překvapil s tématem ohledně rodiny. Ne, že by se jí vlčata nelíbila, ale vzhledem k tomu, že měla nepořádek i ve vlastních sourozencích, co by se asi tak stalo, kdyby měla vlastní mladé? Nad lichotkou se usmála. „Dobře, tak tedy roztomilá, to zní hezky,“ uculila se jako neviňátko. „Aha. No, snad ti nevadilo, že jsem se ptala. Ale chtěla jsem, uhm, vědět, na čem jsem. A promiň. Asi jsem to vážně docela zvorala, víš, tyhle lásky... jsou krásný, ale vůbec v nich neumím chodit, což jsi asi–“
Zarazila se. Vlk najednou působil jinak. Jeho slepé oko bylo hrozivé. On celý byl hrozivý, protože to byl naprostý cizinec! Aileenka zpanikařila a ucouvla. Co to jen provedla?

8

Raash to vnímal stejně. Za normálních okolností by se v Aileence začaly probouzet alarmy. Tohle bylo divné, ne? Takové změny povahy. Ale... růžový prášek zapříčinil, že na pískovém vlkovi leda tak visela pohledem. „Hodně rád? Ty můj Arašídku!“ rozplývala se nadšeně. Byla přesně ta nezkušená mladá vlčice, která, aniž by to patrně věděla, toužila po vztahu a nechala si zamotat hlavu prvním vlkem, jenž se na ni hezky usmál. A co Arakan, hmm, Aileenko? vkradlo se do její mysli potichu. Raději se tedy natiskla na Raashe, aby si hned připomněla, kdo je její vyvolený! Potom se jí její vyvolený zeptal na vlčata, což ji mírně vykolejilo. „Já... p-páni, t-to bych nečekala. Nevím. Táta by byl asi rád, kdyby byl děda. Ale nepřijdu ti na to nevyspělá? Však se bojím vlastního stínu!“ oponovala mu. „Tys někdy chtěl být tátou? Nebo snad jsi?!“ Až teď jí došlo, že je vlastně docela o dost starší a tudíž se zvyšovaly šance, že třeba někde po světě pobíhají miniaturní pískoví Arašídové. Musela se usmát. Byla to hezká představa. Čím víc tak krásných statných vlků, tím lépe!
„Aha.“ Patrně z ní právě spadl růžový závoj. Otřepala se. „Takže... nejsi tak dobrý jak jsem si myslela. Lhal jsi mi, Raashi? Ale ne, to je hloupost. Protože tě mám ráda a ty bys mi určitě nelhal!“ Chvíli se usmívala do jeho slepého oka. „Máš pravdu. Promiň, nevím co ty pochyby... jen, nikdy jsem asi neměla svého vyvoleného. Ty jo?“

7

//Pohoda! <3

„Je to zvláštní, víš,“ rozpovídala se Aileenka. „Normálně bych před tebou utekla, protože to dělám... no, před hodně cizinci. Ale přijdeš ty a nutíš mě pochybovat o tom, jaká jsem, nebo o tom, co si přeju. Mám tě moc ráda, víš? Víc... víc než bych asi měla,“ přiznala potom a přitulila se k němu. Brzy se spolu vydají na konec světa a budou zkoumat místa ještě neprobádaná! Kdo by to byl řekl, že z Aileenky, která si tak dává záležet na plánech a vyhýbá se překvapením, bude nakonec po Raashově boku velká průzkumnice?
Ujistil ji, že objímat ji mu nevadí. Vlastně mu to přijde milé. To pro ni byl jasný signál se ještě víc přitulit. Od moře vál docela studený vítr, ale bylo tu krásně a Aileenku na srdci hřála láska. „Děkuju. Byla to velká vůdkyně... a věřím, že jí je tam nahoře líp.“ Mimoděk zvedla hlavu. „Bude to znít zvláštně, ale moc to nevím, víš? Já se narodila se dvěma, mojí velkou úžasnou sestrou Aly a velkým úžasným bráškou Azim! No a naši pak měli další vlčata, celkem čtyři. A moc jsem se s nimi bohužel nepoznala... musím to napravit. Ale moc dobře znám Atraye. Ten mi pomohl, když mi bylo v životě nejhůř.“ Z přátelské konverzace se nechtíc stávala intimní konverzace, během níž jí kupodivu nebylo úzko. Asi za to mohl Raash. Určitě za to mohl Raash. Kde se jen ty bezstarostné pocity vzaly?
Nad jeho slovy se úplně roztíkala. Byla tak krásná! Ochrání ji. Před vším. Je jeho vyvolenou. „A ty jsi můj vyvolený. Můj úžasný a bezchybný princ, který by neublížil ani mouše,“ řekla mu nevědomky a usmála se na něj. Potom mu opatrně oblízla čenich. „Voníš jako poušť. A já budu už navždy vědět, že kdykoli ucítím písek a teplo, najdu tě. Že jsi navždy se mnou. Budeš navždy se mnou?“ Do hlasu se jí vkradly menší pochyby, avšak zelenkavé oči zářily stejně nadšeně.

6

„A ty víš, kde leží konec světa?“ zeptala se ho, se zcela vážnou tváří. Aileenka přece jen nebyla dobrodruh, neměla toho moc nachozeno, takže nemohla vědět, jestli vlastně něco jako konec světa existuje, nebo ne. Někde ale svět končit musel, ne? Nebo to snad všechno fungovalo trochu jinak? „To jsem ráda,“ zašeptala mu do ucha. Našla si toho nejkrásnějšího poutního prince na celých ostrovech, a že jich tu jistě bylo mnoho, a do toho měl rád objetí. Přitulila se k němu. Příjemně hřál a aspoň si díky takové bezprostřední blízkosti mohla lépe zapamatovat jeho vůni. Po písku a slunečních paprscích. Byl úplně jiný než ona a právě proto ho tak... milovala? Aileenka by málem vyjekla, copak to bylo za pocity? Nakonec se raději jen usmála. Nedělala přece nic špatného. Jen se bavila s naprostým cizincem a cítila pocity, které pravděpodobně nikdy necítila...
„A já tobě taky,“ přitakala. Něco jí říkalo, že důvěra je ve vztahu jistě důležitá, a touhle první zkouškou oba dva prošli náramně rychle. Možná až podezřele rychle. „Ty? A něco zlého?“ Ačkoli to vyslovila víceméně s úsměvem, přece jen se na její tváři mihlo cosi jako... obavy. Na chvíli se probudila její racionální stránka, minimálně ta natolik racionální, jakou měla ještě předtím, než jí v krku zašimral růžový prášek. Hned nato odmítavě zavrtěla hlavou. Ať udělal její Arašíd cokoli, jistě přeháněl, že to byly zlé věci! „Ale dobře. Nechme staré rány jít...“ zopakovala po něm potom, zaraženě. Myslela na maminku. Tohle byla taky stará rána. A měla by ji nechat jít, ne?
„Aha. No, moje maminka je vlastně taky mrtvá, ale alespoň mám moc sourozenců, kteří by tě určitě taky rádi poznali.“ Tolik k tomu, že nechají staré rány jít. „No jasná věc! Ty bys mě přece před škorpiony a těmi divnými malými zvířaty uchránil, ne? Navíc se moc ráda něčemu přiučím, poznám nové vlky, nové krajiny, nová tajemství...“ rozpovídala se. Rozzářily se jí u toho oči. Raash možná není jen její životní láska. Třeba jí i pomůže se jednou provždy nebát nového. Proč jen tedy cítila v krku nepříjemný knedlík při představě, že se za ním vydá do pouště?

5

Bylo to jako sen. Ale kdepak nějaká noční můra, podobná těm, jež Aileenka zažívala během horečky. Tohle bylo něco úplně jiného, nového a poprvé za svůj život mohla říci, že se nebála vystoupit z již zajetých kolejí. Poprvé za život neměla strach z něčeho, co neznala. Naopak. Těšila se, že víc pochopí své pocity, že víc pozná onoho záhadného vlka z pouště! Dobrá, poněvadž to pořád byla Aileenka, trošku strachu měla, ale s každým dalším Na'arashovým slovem tyto negativní pocity mizely a nahrazovaly je ty pozitivní. Koukala na něj jako sůva z nudlí. Vážně jí právě přiznal, že by s ní rád měl nějaké hezké vzpomínky? Srdce jí div v hrudi nedělalo salta! „Ano!“ vyhrkla bez přemýšlení a stydlivě sklopila oči. „Pojďme spolu zažít něco pěkného. Podívat se na místa, která jsi viděl, pozorovat západ slunce... nebo se jen tak k sobě tulit a... ty se tulíš taky tak rád jako já?“ Odpověď na tuhle otázku rozhodně byla životně důležitá, protože pokud by Na'arash nebyl až tak objímací typ, jak to zatím vypadalo, potom by to bylo... značně nešťastné.
„Ano? Slibuješ?“ zamumlala, avšak ani nečekala na jeho slib. Věděla, že to dodrží, že ji neopustí, a nepotřebovala na to jeho potvrzení. Jednoduše to cítila. V kostech, v srdci... proč jen nemohla myslet tak, jako dřív, a zdálo se jí, že má zamlženou mysl? Chvíli přemýšlivě studovala moře a potom se zase otočila na svého společníka. „Já...“ šla s pravdou ven, „když jsem tě viděla poprvé, trošku jsem se bála... ale ne proto, že bys byl špatný nebo zlý! Jenom, já jsem prostě taková. Ale najednou mi došlo, že se nebojím tebe. Ale bojím se, že kdykoli se na tebe podívám, nezvládnu vydržet tvůj pohled, protože je... máš nádherné oči, víš, Raashi? Nebo spíš... oko.“ Zdráhavě si odkašlala a opatrně ho oblízla na tváři, z té strany, kde se mu táhla jizva okolo oka. „Copak se ti vlastně stalo? Nenechám nikoho dalšího, aby ti ublížil!“ Ach ano, Aileenka, velká bojovnice, jež utekla před spáry Smrti, aby se následně pokaždé klepala jenom z toho, že vidí vlastní stín! „Mám... teda, mám tátu,“ vysvětlila mu. „A určitě tě moc rád pozná. Takoví hezcí vlci gentlemani se jen tak často nevidí.“ Vzpomněla si na patálii své mladší sestry a zavrtěla nad ní hlavou. Tohle přece nebyl Chaosan. Byl to Namareyčan. Ale jak to vypadalo, na poušti měl svá trápení.
„A tak třeba toho Khana přesvědčíme, ne? Mohla bych se k vám třeba do smečky přidat, ne?“ Tiše se zahihňala. Co to jen povídala? Les byl jejím domovem! Avšak... pro svého Arašída by momentálně udělala cokoli. Zatím ho minimálně objímala a tiskla k němu své hubené rozklepané tělíčko. Ještě stále měla mokrou srst z koupání ve slané vodě.

4

Bylo zvláštní, že na jednu stranu se stydí koukat vlkovi do očí a zároveň by si ho nejraději prohlédla alespoň jedenáckrát, aby si jeho vzhled pořádně uložila do paměti a nikdy, nikdy na něj nezapomněla! Zavrtěla hlavou. „To je dobré,“ špitla a mírně sebou ošila. Jak ráda by, kdyby ji zahříval, ale... to se přece nedělalo, ne? Vůbec své pocity nechápala. Byly totiž úplně jiné, než jaké zažívala ve chvílích, kdy hledala oběti na objímání. Cizinec pro ni vlastně přestal být cizím v momentě, kdy ho poprvé spatřila, protože v tu chvíli měla pocit, že se musí znát věky. Pokud ne, nemohla by ho vidět v tak dobrém světle, nebo ne? A možná ho tak dobře viděla právě proto, že ho neznala... což ji vůbec netrápilo, protože se cítila maximálně šťastná.
„Je to trošku komplikovanější,“ pustila se do stručného vyprávění a pod kožíškem zčervenala hanbou, když jí došlo, že o tom nikdy pořádně s nikým nemluvila, mimo rodinu rozhodně ne. „Tím, že si nepamatuju, co všechno si nepamatuju, si nejsem jistá, jestli si už teď pamatuju všechno, ale myslím že ano. Mám spoustu krásných vzpomínek na to, co se dělo... před tou ztrátou,“ pokusila se o váhavé vysvětlení.
Cizinec se ještě jednou nabídl, že jí něco uloví. Nakonec tedy svolila. „Ale nejprve prosím zůstaň... kdyby se ti něco stalo, nepřežila bych to!“ Dramaticky zalapala po dechu a zelenkavýma očkama zůstala přilepená na jeho tváři. „Tak to je dobře, že jsi rád zvláštní. Víš,“ přitiskla uši k hlavě, „moc moc mi na tobě záleží a nerada bych tě urazila nebo ti ublížila nebo–“ Až nyní jí došlo, že vlastně nezná jeho jméno.
Dle svých slov si připadal jako idiot. To ovšem Aileenka nemohla nechat jen tak, protože to ani náhodou nebyla pravda! „To si přece vůbec nevyčítej. Nejsi hloupý. Za to můžou ty ostrovy. Já tu vyrostla a i tak mám pocit, že se někdy dějí nevysvětlitelné věci... třeba naše setkání! Tak osudové a krásné, ach, jak se vůbec jmenuješ?“
Aniž by bylo třeba se na něco takového ptát, nakonec jí na to sám od sebe odpověděl. To tehdy, když jí bořil čumák v srsti. S úsměvem se na něj otočila, když se vzdálil. „Já jsem Aileen. A les, ze kterého pocházím, se jmenuje Zlatý z jednoho moc jednoduchého důvodu. Má zlaté listí! A co ta tvoje smečka... Namarská jsi říkal? Proč by tě už neměli chtít na pozici bety? Určitě jsi za tu dobu, co jsi byl pryč, objevil spoustu zajímavostí a mohly by se hodit!“ Nikdy příliš nepřičichla k tomu, jak se vede smečka, ovšem jisté znalosti od svého úžasného tatínka alfy Zlaté měla! Pyšně se pousmála a rošťácky zatahala Na'arashe za ucho. Odkdy se cítila tak... volná? A plná... emocí... lásky?

3

Vlk měl o Aileenku starost. Ne, že by něco takového ze strany druhých nikdy nezažila, ale... z jeho tlamy to znělo jaksi... jinak. Aileence se totiž úplně zatajoval dech. Měl tak krásný hlas! Jako by na ni promlouval sám vládce mořských proudů, až na to, že tenhle vládce měl pískové zbarvení a spíše to vypadalo, že přichází z pouště. Proč se tedy jen válel ve vodě? „Ale ne, není mi zima,“ oponovala, nerada by svého... svého?! cizince rozesmutnila. Měla oči jen pro něj. A pro jeho příběh, jenž jejím uším zněl mnohem tragičtěji než vlastně byl. I když, on docela tragický byl. Chudák vlk si vůbec nepamatoval, co se mu přihodilo – moc dobře ty pocity chápala, taky zažila takový okamžik ve svém životě. „Jo? Mě se stalo něco podobného... ale ty si určitě vzpomeneš, slibuju!“ snažila se ho uklidnit, i když nevypadalo, že jančí.
Její nabídku na lov odmítl. Docela si oddychla. Jaký to byl ale gentleman, když, sotva přišel k rozumu, hned zjišťoval, jestli ona něco nepotřebuje. Tedy, jestli nepotřebuje jídlo. Byla tak zmatená, že na něj chvíli hleděla – mimochodem jako na svatý obrázek – a potom jí zakručelo v břiše. Cítila se tak trapně! „Nic si neslyšel, ano?“ usmála se na něj rozpustile. „Hlad nemám, jen jsem... trochu nervózní, víš? Jsi totiž... tak... zvláštní.“ Vytřeštila oči. Takhle to přece vyznít nemělo! „Teda, já, no.“ Jazyk se jí začal zamotávat, a tak raději sklopila pohled a ztichla, zatímco se odebrali k břehům.
„Pro mě si odvážný tak či onak,“ ujistila ho, zatímco ťapkala z vody. Najednou se k ní přítisknul – zavrávoral. Za normálních okolností by jí to nepřišlo divné, měla by z objetí radost a asi by ho už i dávno sama objala. Ale teď? To tisknutí, jakkoli trvalo krátkou chvíli, bylo jako magické dýchnutí. „To je dobré, bylo to... pěkné. Přátelské.“ Zasněně přivřela oči.
Víc než kdy jindy jí záleželo na tom, aby svojí objímací náturou něco nepokazila! Zamyšleně si ho prohlížela. „To asi proto, že jsem ze Zlatého lesa,“ zachroptěla, čímž trošku divně zareagovala na kompliment, který jí následně dal. „Ty zase voníš... po slané vodě,“ usmála se na něj. „Ale myslím, že jsi z větších dálek, ne?“ vyzvídala a vděčně nastavila svůj kožíšek směrem k větru, aby jí trochu oschl. „Můžu tě obejmout?“ Cítila, že pokud ji odmítne, rozkočí se jí srdce vejpůl, a zároveň že nemůže jinak, než požádat o jeho svolení. Protože mu nechtěla za žádnou cenu ublížit!

2

Jak tak stála ve vodě, došly jí dvě věci. Nebo vlastně tři. Za prvé – byla vážně studená. Za druhé – stojí před naprostým cizincem bez toho, aniž by se klepala strachy. A za třetí – nemůže z toho cizince spustit oči. „Oh,“ vypískla a měla chuť se hanbou propadnout až na samé dno. Za normálních okolností jí vůbec nevadilo, že má občas návyky malého vlčete, že se moc bojí nebo že se zakoktá či si popláče, ale teď si přišla se svými projevy naprosto neschopná. Jak jí jen nemohlo dojít, že vlk nebude vědět, o čem mluví? Nakonec to naštěstí sám pochopil. „To jsem ráda. Ale seš si jistý? Jak ses tady ocitl, uprostřed moře?“ dala se do zpovídání, aby zaplnila ten zvláštní pocit, jenž se jí usadil na srdci.
„Jsi na úplném jihu hlavního ostrova. Kousek odtud je les nebo pláň, tam bych ti mohla něco ulovit, kdybys chtěl,“ nabídla mu. Až co to vyslovila nahlas, jí došlo, že nabízí něco, co tak úplně nedovede splnit. Sama na lov nestačila. Zajíce by určitě dovedla ulovit, ale v tomhle nečase? Tady bylo docela pěkně a strachovala se přemýšlet nad tím, jak nehezky teď je v jakékoli jiné části ostrovů. Na maličký okamžik sklopila pohled, aby se vydýchala, a pak se její zelenkavé oči opět snažily vyhledat ty Na'arashovy modré. Tedy jedno modré, jedno mléčně bílé. Je snad slepý? Bylo jí ho líto. Jako by měla pocit, že někdo ublížil její životní lásce! Zakroutila hlavou. „Musíš být hodně odvážný, když ses svěřil moři a spoléhal jsi, že tě, no, neutopí,“ špitla, myslejíc to skutečně tak, jak to řekla. Upřímně. Nebyl to žádný výsměch, to snad Aileenka ani neuměla!

1

Aileenka vlastně ani pořádně netušila, na co čeká. Ale čekala, v tichosti, s drobným úsměvem a spokojeně pozorovala moře. Bylo tak pěkné! Ačkoli se tohle místo tolik lišilo od jejího rodného lesa, v němž se cítila skutečně dobře a milovaná, i tady si přišla v bezpečí. Ostatně, co by se jí tak asi stalo? Vzhledem k její nátuře jí pořád kdesi v hlavě lpěla myšlenka, že by se skutečně něco přihodit mohlo, že je sama, bezbranná... ale vehementně se ji snažila potlačit hlubokým dýcháním. Najednou se vedle ní cosi ozvalo. Zakašlání. Vlastně, spíše kašlání. V tu chvíli by se jí krve nedořezal, protože – co když pro ni přišla nějaká obluda z moře? V hlavě se jí spustily veškeré alarmy. Byla blízko domova, a přece tak daleko, co udělá nyní? Jak si poradí s tím, že by se nejraději někam okamžitě schovala?
Byla tak zaměstnaná myšlenkami, že si vůbec nevšimla růžového mráčku plujícího nad hlavou. Zelenkavýma očima pouze jako na zjevení koukala na béžového vlka. Zrovna ho vyplavilo moře. Je zraněný? Co se mu stalo? Měla, měla bych mu pomoct? Tok myšlenek jako by se přehlušil spolu s kašlem, již ji zachvátil. Nasála do plic slaný vzduch. Pohled jako by se jí na chvilku zastřel a srdéčko se zastavilo. Alarmy přestaly blikat. A jakmile se zase rozblikaly, bylo už pozdě. S milým úsměvem stála před vlkem, po pás ve vodě, což určitě v tuhle roční dobu nebylo to nejchytřejší rozhodnutí, a starostlivě, vyjukaně se zeptala: „Jsi v pořádku? A... co to máš na hlavě?“ Cosi ji k tomu vlkovi táhlo, mnohem víc, než k jakýmkoli jiným cizincům. Popošla tedy blíž a zvědavě zastříhala ušima.

<< Zlatá smečka (přes les)

Jen co Aileenka vyšla z lesa, měla pořádný pohled na oblohu nad hlavou, a že nebyl zrovna krásný. Kromě toho, že mimo dosah stromů si prudký vítr pohrával s jejím kožíškem jako s hračkou, si všimla, že to vypadá na sněžení. Tlapky jí pomalu vedly dál a dál od lesa, směrem, jímž obvykle nechodila. Zanedlouho se sníh pod jejíma nohama změnil v příjemný, ba skoro až hřejivý písek. Ostrovy skutečně milovala a fascinovaly ji. Kolik různorodých a hlavně překrásných míst tu jen bylo! Snažila se rozpomenout, jestli tu už někdy byla. Na to, že tohle místo bylo skutečně jen pár kroků od lesa, si na to úplně nevzpomínala. Zamračila se. Ten zvláštní pocit ji už opustil, jako by si to celé vymyslela. Ještě aby ne! Od doby, co se však na pláních zjevil ten zvláštní přízrak a bylo slyšet to zvláštní cinkání, věřila, že ostrovy mají podivuhodnou moc. A zatímco bude čekat na její projev (a třeba se ani nedočká), rozhodla se sednout si na břeh a pozorovat vlnky. Byly tak uklidňující. Cítila se maximálně šťastná, a to i přesto, že byla mimo domov. Mimo svoji komfortní zónu.

Aetas, Alyanna

Vážně by ráda zůstala. Ovšem... co to volání? Ještě chvíli se mračila směrem, kde se za Zlatým lesem rozkládala pláž, a potom se otočila na tatínka. „A já tebe,“ přitakala nadšeně. Raději nezmiňovala, že by si přála znovu vidět a obejmout i maminku. Tatínek ji znal, určitě si to domyslel i bez jejích slov, a navíc, Aileenku stálo tolik sil pořád nebrečet! Nemohla si to teď pokazit. Místo slziček se tedy usmála. „Bylo to jedno velké dobrodružství, tati,“ vyprávěla nadšeně. „Vlastně... jsem ztratila Theronka, víš, toho vlka, se kterým jsem přišla, ale ty ho určitě znáš, protože ty znáš naprosto všechno a všechny!“ Poslední dobou na ni bylo moc stresu, a tak se nakonec přiznala. Konec konců, v zásadě neudělala nic špatného. Nikdo jí oficiálně Gabriela ani Therona nesvěřil a nemohla za to, že se jejich rodiče kdysi toulali kdovíkde! „Ale myslím, že jsem se hodně naučila o sobě a svých schopnostech... asi budu takhle na výpravy vyrážet častěji, ale slibuju, tatínku, že se budu taky častěji vracet. Zlatý les mám moc ráda a nedovolila bych si ho navždy opustit.“ Zakroutila hlavou, jako by to byla ta nejabsurdnější věc na světě. A taky že byla.
Tatínek pak ještě pronesl pár závěrečných slov. Chudák Aileenka vlastně nevěděla, o co přesně v onom dramatu jde, ale vypadalo to vážně. Bude se ovšem muset vyptat o něco později, protože ten zvláštní pocit... Rozhlédla se okolo sebe. „Vrátím se, Aly, slibuju,“ zašeptala nakonec směrem k sestře. Kdo by to byl řekl, že se kdysi nejmladší dcera Aetase a Athai bude nakonec toulat na denním pořádku...

>> Mělká pláž (přes Zlatý les)

//Budu se odpojovat na Valentýna, tak případně prosím nějaké menší reakce na Aileenku, abych mohla odpovědět během dalšího kola a trhnout se, díky! ^^ ♥

Theron
Aileenka byla z přítomnosti neznámých vlků, ba vlastně i těch známých, nesvá. Vykulenýma zelenýma očima pozorovala okolí. Nemohla uvěřit tomu, že je doopravdy doma. Kolik za to jen bojovala a kolik sil do svého návratu vložila! Jediné, co ji mrzelo, že se jí nepodařilo přesvědčit Arakana. Tatínek by jistě byl za nového člena rád, i když to byl tajsnůtkář a moc jí toho o sobě neprozradil, věřila, že by mohl být smečce prospěšný. O tom však nemělo nyní smysl polemizovat. Vzhlédla k Theronkovi. „Že jsem super? Já? Aileenka ze Zlatého lesa?“ zakoktala se, uvědomujíc si, že skutečně není zvyklá na chválu. „Ty jsi taky super, Theronku,“ zamumlala poté, z čehož bylo evidentní, že skutečně neví, jak přijmout pochvalu, a tak ji raději pošle dále. Konec konců, její bráška lomeno kamarád byl doopravdy důležitou bytostí v jejím životě plném strachu! „No ano, sraz,“ řekla. „Když se něco musí vyřešit, tatínek svolá smečku. Naposledy... naposledy to bylo, když... umřela maminka. Ale teď se určitě děje něco dobrého, o čem nám tatínek, totiž Aetas, chce vyprávět!“ Z výrazů ostatních bylo jasné, že zrovna příjemná debata na místě není, ovšem Aileenka trošku potřebovala věřit a taky Theronka podpořit.

Aetas + myšlenky ohledně jeho proslovu
Jakmile se rozloučili, zapřísáhla se, že to není na dlouho. Nechtěla by Theronka opět nevidět bůhvíkolik měsíců. Po chvíli už padla do tatínkovy náruče. Byla moc ráda, že je živý a zdravý, hned se jí navíc ptal, kde byla. V tu chvíli sklopila uši. „Já... víš, potřebovala jsem být chvíli sama. Trochu si věřit. Najít nové přátelé... a, no, nějaké věci jsem pokazila,“ přiznala tichounce a opatrně se podívala na Theronka. Očividně se setkal se svojí rodinou. „Ale už je všechno dobré. A navíc jsem potkala jednoho moc milého vlka. Ale bohužel se rozhodl se ode mě a Theronka odpojit.“ Její hlas zněl zvláštně, zastřeně. Aileenka si rozhodně neplánovala nic velkého, ale ano, Arakana... měla ráda. To bylo všechno. Pousmála se na tátu a potom od něj trochu poodstoupila, aby si ho jako ostatní mohla vyslechnout.
Řešil se Chaos. Chaos zabil moji maminku, prolétlo jí hlavou vyděšeně. O žádné nemoci dosud neslyšela. Mohlo to mít spojitost s tou nezvykle hustou mlhou na pláních a oním zvláštním... úkazem? Nebo snad s tím cinkáním. Kéž by Aileenka byla o něco nebojácnější a mohla to tehdy pořádně prozkoumat. To by se ovšem nesměl zjevit Theronek, protože v tu chvíli byli důležitější přátelé než duchové.

Alyanna + zmínka Atraye
Nyní tu ovšem neměla pouze své kamarády, ale i sourozence. „Aly!“ vypískla okamžitě, jen co jí pohled padl na zelenookou béžovou vlčici. „Sestřičko, budeš na mě určitě moc pyšná! Já... částečně překonala svůj strach,“ oznámila jí s nepatrným úsměvem na tváři. „Cestovala jsem. Trošičku,“ pochlubila se jí plaše.
Všimla si, že je tu i Atray. Mladší bráška, který jí zachránil život, když ji tehdy tatínek a Deiron nedobrovolně opustili. Chtěla za ním jít. Ale ucítila zvláštní chvění, jako by jí někdo teď a tady volal k pláži. Zamračila se. Jistě je z té dlouhé cesty unavená.