Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlatý les

Aileenka se nerada loučila. Už proto, že některá loučení klidně mohla být navždycky, aniž by to dopředu tušila. Ale náladu jí zvedal Theronek, ostatně jako vždycky, když byl tenhle už ne malý vlček po jejím boku. Přemýšlela, jak ho vlastně bere. Byla to jistá zkouška na mateřství? Nebo pro ni byl spíš malý bráška, na nějž na rozdíl od svých opravdových sourozenců měla čas? Při té myšlence se zastyděla. Jak by si přála podívat se do minulosti a napravit své chyby! Ale co se stalo, stalo se. Důležité bylo, že nyní se společně vrací do smečky a bude spousta prostoru vše vylepšit a napravit. Povzbudivě se tedy na Theronka usmála a potom se trochu nervózně zašklebila. „A tvoji rodiče neví, že jsem tě ztratila? Vážně si myslíš, že mě rádi poznají?“ pronesla vyjukaně. Mladý vlček se bál, že je tu vlastně možnost, že je vůbec nenajdou. Jako vždy, pocity ostatních se promítly i ve tváři Aileenky. Ustaraně zkrabatila obočí. Bála se. Co když třeba nenajde ani své rodiče? Tedy... svého tatínka? Co když... „Já ti nevím,“ přiznala. „Snad je najdeme. Musíme v to věřit. Společně. Přece jsi mi říkal, abych si trošku věřila!“ vzpomněla si, doufajíc, že si to po tak dlouhé době vybavuje správně.
Obavy, jež měli, totiž že by nemuseli své rodiny najít, se vyvrátili o chviličku později. Chudinka Aileenka nakráčela přímo doprostřed dění, aniž by na to byla připravená. Bylo tu tolik vlků. Tolik tváří. Vyplašeně vykulila oči. „Theronku! Tys věděl, že se koná sraz?“ vykoktala. Byla možná dcerou alfy, ale jeho kuráž jistě nepobrala. Potom svého tatínka spatřila a se slzami v očích se k němu vrhla. „Tati! Tati, jsi v pořádku! Jsem doma! Moc promiň, že to tak trvalo!“ vrhla se k němu a kupodivu ani tehdy nezapomínala na Theronka a vyhledala ho tázavým pohledem. Jestlipak už vidí své rodiče?

<< Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Po celou cestu bylo Aileence trochu zvláštně. Možná úzko? Moc nevěděla, co si se svými pocity počít. Na jednu stranu chápala, že Arakan má asi se životem jiné plány, a na tu druhou stranu... jí prostě a jednoduše bude chybět. Theron byl i nadále zaražený, ačkoli úsměv, který jí věnoval, ji o něco uklidnil. Arakan sám toho, ostatně jako vždy, moc nenamluvil, jako by si každý hleděl svého a svých myšlenek.
Aileenka se tedy rozhodla udělat to samé, a tak zatímco ťapkala někde mezi Arakanem a Theronkem, přemýšlela. O tom, jaké to bude, vrátit se do Zlatého lesa, setkat se s tatínkem... Uvidí i Aly? Azraela? Možná, že se konečně i seznámí s rodiči Theronka a najde i Gabriela. Což o to, představa, že jim bude vysvětlovat, že je zodpovědná za ztrátu jejich dvou potomků, ji trošičku děsila... ale nastal čas přebrat zodpovědnost za své činy.
Jen co vstoupili do lesa, jako by všechno utichlo. Opět cítila tu zvláštní směsici pocitů, až se Arakan zastavil a... rozloučil se. „Tady v lese budeš vždycky vítaný, kdyby něco, řekni, že hledáš Aileenku,“ poradila mu se smutným výrazem a naposledy ho obejmula. Potom s Theronkem osiřeli. „Čas se vrátit domů, nemyslíš?“

>> Zlatá smečka

Theronkova slova ji skutečně zahřála na srdíčku. Možná by si však už měla pomalu začít zvykat, že to nebyl Theronek, ale spíše Theron. Kdykoli se na něj totiž podívala, už neviděla to malé bezbranné klubko, jež se jí schovávalo za zády, když se Zlatým lesem zableskla rezavá liščí srst. Byl to odhodlaný mladičký vlk s celým životem před sebou, a co víc, rozhodl se alespoň kousíček svého života zasvětit tomu, že ji bude opatrovat. „Děkuju, Theronk–Therone. Já vím, že ty se o mě vážně postaráš a moc si toho vážím,“ špitla.
Ještě stále si nebyla jistá, jestli tedy dojde k loučení, nebo ne. Theron vypadal trošku... nesvůj? z přítomnosti Arakana a Aileenka si chudinka nevěděla rady s tím, jak si jeho postoj vyložit. A Arakan? Ten byl jako vždy zamyšlený a tajemný. Už ji tedy až tolik nepřekvapilo, když se k nim nakonec přidal, a to beze slova – i to byl konec konců způsob jak říct, že chce do Zlatého lesa. Nebo snad ne?
Jeho otázka ji trošku zaskočila. Snad se nebojí, že se tam nemá dobře? Jak by se nemohla mít dobře tam, kde měla rodinu? „Já se mám ve Zlatém lese moc krásně!“ ujišťovala ho, snad až příliš zbrkle. „Je to moc hezké a klidné místo a cítím se tam... jako doma. Určitě by se ti tam líbilo,“ ujišťovala jej. Nechtěla na něj tlačit, obzvláštně kvůli Theronkovi ne, ale... záleželo jí na něm. Zachránil ji a pomohl jí najít Theronka. To bylo opravdu velké a nezapomenutelné gesto.

>> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Theronkovy slzičky zrovna k Aileenině štěstí nepřispěly, ale... alespoň mohli brečet spolu! Tolik emocí nezažila Aileenka opravdu dlouho, a to si myslela, že jako emociální bytost jich zažívala pokaždé habaděj. Vesele se pousmála na mladého vlčka a přikývla. „Neboj se nic, hned vyrazíme... jen se nejdřív chci ještě rozloučit,“ dodala a s tím se otočila na Arakana. Nepřekvapilo ji, že se tváří nezúčastněně, jako by ho už neznala. Trošku ji ale mrzelo, že byl postoj Theronka k němu chladný. Nebo se jí snad něco zdálo, aby to náhodou všechno nebylo zalité sluncem?
„Tak dobře,“ připustila a nervózně se pousmála. Když Arakan tvrdil, že by to zvládla i bez něj, očividně to musela být pravda. Nevypadal jako někdo, kdo by byl lhář. Maximálně byl skoupý na slovo. „Arakane?“ oslovila jej poté pomalu a zatajila dech. „Půjdeš s námi domů? Půjdeš do Zlatého lesa?“ Dřív by řekla, že jí možná na odpovědi nezáleží. Ale teď už Arakan nebyl cizinec. Byl její zachránce, její přítel. Důvěřovala mu. A nechtěla ho ztratit tak, jako ztratila svoji maminku. Už ne víc ztrát.

Aileenku najednou netrápila mlha ani podivné cinkání. Už se nebála, že se odkudsi za oparem zjeví příšera, protože pokud se tak skutečně stane, zemře v náruči Theronka! Ale ne, co ji to jen napadalo? Zavrtěla hlavou, zatímco tiskla malé – vlastně už ne tak malé – vlče v objetí a potom se na něj rozpustile usmála. „Vyrostl jsi,“ konstatovala, protože to byla ta jediná logická věc, již aktuálně zvládla pronést. Potom si ho maličko prohlédla, ale nezdálo se, že by byl jakkoli zraněný. Zcela jistě byl šťastný z jejich shledání a byl v celku. Možná, že se na ni ani nezlobil za to, že ho nedovedla uhlídat?
To jí však do srsti začal mumlat slova, která ji zasáhla jako šíp. Zůstala stát. Svět jako by se pod ní probořil a zvuky dopadajících kapek deště, vpíjících se do sněhu pod tlapkami, vnímala jen jako něco vzdáleného. Ba možná děsivého, stejně jako ty zvláštně omamné tóny předtím. „T-Theronku, j-já, tak moc mě to mrzí, víš... j-já.“ Sotva ze sebe dostala kloudnou větu. Theronek však následně řekl něco, co ji snad rozhodilo a bodlo do srdíčka ještě víc. „Ale ne, Theronku, to není pravda,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou, „jestli je někdo na vině, potom jsem to skutečně já. A nebo nejsme na vině nikdo a jednoduše se vrátíme domů a já ti slíbím, že udělám vše proto, aby se už nic podobného neopakovalo, ano?“ Nikdy nebyla diplomatický typ, ovšem teď nějaký kousíček jí, jenž věřil v sama sebe, na ni byl pyšný. Teď skoro mluvila tak dobře, jako její úžasná starší sestřička Aly!
Opatrně se otočila. Její společník Arakan tam stále stál, tiše jako stín, s výrazem, jenž by se ze všeho nejlépe dal popsat jako ledový. Maličko se na něj pousmála a potom i jeho obejmula. Přece jen, byla to Aileen, a Aileen prostě objetí měla ráda a nešetřila jimi. „Moc děkuju, Arakane, bez tebe... bych neměla sílu jít dát a Theronka najít. Vážně doufám, že ty své štěstí taky najdeš, protože já mám zase domov, do kterého se můžu vrátit s pocitem, že přece jen mám nějaký smysl.“ Zastříhala ušima a pomalu se posadila na zadek. Studělo to.

Byl to Theron. A ne tak ledajaký. Theron ze Zlatého lesa. Aileenka ze Zlatého lesa momentálně nevěděla, co si počít se všemi svými pocity. Pravděpodobně by měla malému vlčeti vyčinit, že se vůbec v první řadě od ní vzdálil, když ho měla na starost, ale copak to byla jeho chyba? To ona si měla dávat větší pozor! Na tom momentálně nezáleželo. Hlavní bylo se k němu dostat, jenže jak?
Zatímco běžela mlhou, snažila se z hlavy vypustit všechny myšlenky na to, že by to mohla být past. Zvláštní cinkání, jež pláněmi znělo jen před chviličkou, by toho mohlo být varováním, ale... copak mohla Theronka nechat uprostřed mlhy? Znovu ho už neopustí. Přidala do kroku. Volal ji. Našel ji. „Theronku! Theronku!“ Už si skoro hlasivky vykřičela. Ve sněhu se utíkalo těžko, obzvlášť, když každou chvíli úzkostlivě kontrolovala, že ji její společník se záhadnýma tmavýma očima neopustil. Ještě stále tu byl s ní. A zanedlouho bude ona i s ním.
Mlha se jako zázrakem rozestoupila – nebo, lépe řečeno, s Theronkem už byli od sebe tak blízko, že nebylo tak problematické se navzájem vidět. „Therone?“ To, co znělo jako splněný sen, současně znělo jako něco moc růžového na to, aby to byla pravda. Rychle se otočila na Arakana. Viděl ho taky, že? „Je to on,“ přiznala a rozplakala se. Tentokrát ale nezabořila hlavu do Arakanovy huňaté srsti, ale běžela obejmout Theronka. Měla za něj zodpovědnost. A dovede jej domů.

„Vážně?“ pronesla překvapeně Aileen, a když jí došlo, že to Arakan pravděpodobně nemyslí vážně, nervózně se uculila. „No, ty řeči ti prostě jdou.“ Komplimenty jí nikdy nijak nevadily. Ráda dělala radost druhým, už proto, že i ji vždycky povzbudilo a naplnilo nadějí, když ji někdo pochválil. Po téhle krátké výměně slov nastala zvláštní pauza, a zvláštní nebyla tím, že najednou spolu nemluvili – za svoji cestu konec konců nebyly pořád ponoření do rozhovorů – jako spíš tím, že se skrz mlhu ozvalo cosi... záhadného. Kouzelného? Děsivého? Ať už to bylo, co bylo, ze začátku to nedovedla identifikovat. Prvních pár sekund byla ohromená a jakmile těch sekund bylo víc než deset, pořád nedovedla popsat, co vlastně slyší. Důležité bylo, že ty tóny nezní jen v její hlavě; Arakan jí přiznal, že je slyší také. Ale co se potom dělo?
Za odpověď očividně měla považovat náhlé... volání o pomoc? V mlze jako by všechny hlasy byly utlumené, jako by mlha nejen znemožňovala vidět ostře a jasně – tma tomu taky zrovna dvakrát nepomáhala –, ale jako by dokonce zastírala i ostatní smysly, jako třeba sluch. Aileenka zvedla hlavu. To volání... Odmítavě zakroutila hlavou. Došla tak daleko, nemohla se poddat svým tužbám a jakýmsi hloupým nadějím. To volání...
„Therone! Theronku! Tady jsem!“ Její volání bylo tiché, nečekané a plačtivé. Možná, že se právě vrhala do chřtánů nějaké mlžné příšery, ael copak měla na vybranou? Konec konců sám Theronek ji naučil, chtěl naučit, aby se nebála a vydávala se za dobrodružstvími. A tak se na jedno takové vydala a rozťapkala se směrem, z nějž se ozývaly zvláštní tóny i volání o pomoc. „Arakane?“ V takové situaci se od sebe nesměli rozpojit. Doufala, že ji slyší nebo vidí a že ji bude následovat. Nechtěla být sama v případě, že by to vážně byla past...

<< Zubří pláň

Mladší já Aileenky by bylo vážně rádo, kdyby na Arakana natrefilo už dávno. Hovořily z něj zkušenosti, nebo alespoň tak jí to připadalo. Ostatně jí sám řekl, že už je docela starý, i když ne, že by tomu neochvejně věřila. Na tu druhou stranu, u něj to bylo něco jiného. On byl tulák, minimálně teď, co se dostal na ostrovy. Jenže Aileen byla členkou smečky. Nechtěla být nějakým božstvem, slavná, uznávaná. Stačilo by jí, kdyby si zvládla víc věřit, méně se bát a mít nějaké to místo v životě. To nesouviselo s tím, že ho chtěla mít pod kontrolou a nerada vykračovala ze starých kolejí, jako právě se sebevírou. Jak si mohla věřit a nebát se, když jí přišlo, že jsou všichni kolem ní... lepší?
Ne, ne, Aileenko, takhle by to nešlo. Máš sice pravdu, ale něco takového si nemůžeš říkat ani na to myslet. Takovéhle dumání ti ničemu nepomůže. Tak ššš, zkusila se odreagovat. To jí moc nepomohlo, zato to, co následně řekl její společník, vlastně ano. „Hele, ty jsi byl v minulém životě filozof, nebo něco takového?“ V očích se jí mihla zvědavost. Jestli věřila na minulé životy, o tom nikdy nepřemýšlela, ale Arakan rozhodně musel být minimálně učitelem. Víra byla doopravdy důležitá. Jen jí nesmělo být moc. Třeba taková víra, že se jí kdy vrátí maminka, by jí spíše vyčerpávala. A že kdysi v to skutečně věřila a trvalo jí dlouho, než tu víru – jakž takž – opustila.
Odejde, došlo jí. Nemohla tvrdit, že by se jí v tu chvíli zastavilo srdce, udělala tma před očima; nic takového. Ale mrzelo ji to. Minimálně častečně představoval právě ten jeden z Aileenčiných důležitých pevných bodů, jistot v životě. Uvědomila si, že vlastně čeká na jeho uklidňující slova a filozofování. Pokud skutečně půjde, alespoň mu bude muset pořádně poděkovat a pevně ho obejmout. Pro radost všech zúčastněných a hlavně Aileenky, která potřebovala nepřetržitou dávku objetí.
„Slyšíš to taky?“ vyhrkla najednou. Skrz mlhu jako by pronikalo cosi nadpozemského, cosi, co neuměla tak docela popsat. Tiché tóny. Ani ne bušení srdce, ani ne sníh křupající pod tlapkami, ani ne vytí. Ať už to bylo cokoli, Aileenku to naprosto uchvátilo a zůstala na chvíli zaraženě stát, až po nohy propadlá ve sněhu. Byly to tóny Vánoc. A taky té naděje.

<< Zlaťák (přes Baštu)

„To sice ne, mít takovou roli na žití života naplno nemusím, ale co když nejsem nikým? I když je pravda, že jsem pořád Aileen ze Zlatého lesa. A to je taky pěkné. Ale na druhou stranu, bylo by hezké, kdybych nějakou roli měla, až se naučím žít život...“ Aileenka už začínala být vlivem toho všeho rozmrzelá. Ztracená vlčata ještě pořád nebyla vlčaty nalezenými, mrzly jí tlapky a došlo jí, že už dlouho pochodují bez toho, aby se stal nějaký zázrak. Na tu druhou stranu, nechtěla ztrácet naděje a obzvláště teď, když už neměla potřebu brečet a raději se usmívala. „Nevím, jestli ti mám věřit,“ připustila. Ani to nemělo moc společného s faktem, že ještě pořád nebrala Arakana jako toho největšího kamaráda. I kdyby jí to řekla Aly nebo tatínek, pravděpodobně by to hned nepřijala jako fakt. Ale co jí zbývalo? Raději se tedy hluboko ztratila v myšlence, že na ni vlčata budou čekat ve Zlatém lese, a tichounce ťapkala sněhem. „Arakane?“ oslovila najednou svého společníka. „A potom, co najdeme Theronka a Gabriela, už půjdeš?“ Byla Aileenka zvědavá? Ano. Chtěla, aby jeho odpověď byla negativní? Pravděpodobně ano. Šance, že se na takových obrovských ostrovech kdy znovu potkají, byla velmi malá. A kamarádi nekamarádi, byla by to škoda.

>> Mlžné pláně

Aileenka zůstala stát, byla zaražená a překvapená. Arakan pravděpodobně právě dovedl nahlas vyslovit něco, co ona nikdy, a ne proto, že by se bála pravdy. Vlastně si ani neuvědomovala, že na něčem takovém může byť jen smítko pravdivosti být, dokud to najednou neslyšela. Skutečně se bála, že přijde o svůj život? Kdysi by pravděpodobně řekla, že ne. Ale po té, co jí zemřela maminka... to tak jistě mohlo být. Proč se tedy nikdy neodvázala ani předtím? Bála se o sama sebe, aniž by si to uvědomovala? Nedovedla si na své otázky odpovědět, a tak jen pomalu přikývla, aby dala svému společníkovi najevo, že ho poslouchá a jeho slova jí nejsou lhostejná, nebo že se jí jimi opravdu nijak nedotkl. „Já nejsem bojovnice Aileen ze Zlatého lesa, víš? Jsem prostě jen... Aileen ze Zlatého lesa. Ale za zkoušku by to stálo, doufám.“ Nakonec se rozhodla odpovědět tak trochu vyhýbavě, ale z jejího hlásku bylo slyšet, že má zájem... to alespoň zkusit, když už nic jiného. Pokud něco takového doopravdy chtěla zkoušet, musela nejdřív jít pryč, jak ostatně radil sám Arakan. Sněhu jen přibývalo, vločky si na čas oficiálně udělaly z ostrovů svůj domov a bylo jen otázka dalšího času, než bude skutečně zima a než na cestě až po krk zapadnou do ledového sevření sněhu. „A kam přesně jdeme?“ vyzvídala usměvavě. Vypadalo to, že tentokrát ji bude vést její kamarád. Společník? Jako by na tom záleželo. Důležité bylo, že očividně neměl to srdce ji tu nechat.

>> Zubří pláň (přes Baštu)

Arakanovo přání ji zaskočilo. Možná nemělo, ale zaskočilo. „Mně nepřijdeš zas tak starý,“ řekla mu popravdě a jakmile jí došlo, jak to mohlo vyznít, opravila se: „Teda, nejsi vůbec starý. Já myslím, že vlka nedělají šediny... teda ne, že bys nějaké měl. Spíš to, jaký je uvnitř. Třeba já se pořád bojím, což jsi asi poznal,“ její hlas se najednou ztišil, a pokud Arakan neposlouchal opravdu bedlivě, nemohla se k jeho uším její slova dostat. Pomalu se usmála. „Ty bys asi řekl, že jsem mladá, ale k čemu mi je, že mám celý život před sebou, když se ho bojím žít?“ Byl druhou osobou, jíž něco takového řekla. Theronek to možná zvládl pochopit lépe než kdokoli jiný, ačkoli by jeden mohl říct, že byl naopak příliš mladý na to, to pochopit. Arakan? Aileen doufala, že ji za to neodsoudí. Z nějakého důvodu jí na něm záleželo mnohem víc. Je to cizinec, Aileenko, opravila se. Ale to byl i Theronek. O tom jsi taky věděla jen to, že je ze Zlaté. A to přece neznamená, že se automaticky znáte.
„A co třeba?“ Přimhouřené zelené oči se zaleskly touhou po poznání. Moc ráda se dozvídala nové věci, což také asi zahrnovalo i poznatky o cizincích, známých, jednoduše vlcích, kteří ji obklopovali. „Já bych si přála,“ odmlčela se, jakmile si všimla vlkova výrazu, „abych mohla ještě jednou obejmout ty, které mám ráda.“ Byla to možná malichernost, ale pro Aileen něco moc důležitého. Aly jí chyběla. Tatínek jí chyběl. Az. Ostatní. A maminka... Na ni však nyní nechtěla myslet, ne teď, když byla konečně šťastná a smála se. I nyní se usmála.

<< Bašta

Zavrtěla hlavou. „Byl. Ale říkala jsem si, že se ještě podíváme kousek do okolí...“ zašeptala váhavě. Už ani nedoufala, že vlčata najdou. Byly pravděpodobně ztracené stejně jako její naděje. Nechtěla se vzdávat, naděje přece umírá poslední, ovšem přišlo jí rozumné se přece jen maličko začít otrkávat a připustit si, že to šeredně zpackala. Zhluboka se nadechla a vedla Arakana k malému jezírku uprostřed pláně, které ji i přesto, že tu už párkrát byla, nadchlo. Obzvlášť teď v zimě, když se ke zlatě lesknoucí vodě snášely vločky, vypadalo doopravdy magicky. „Co myslíš, Arakane?“ ozvala se najednou a otočila k němu hlavu. „Třeba, když si něco budeme přát, se naše přání splní? Co by sis přál ty, kdyby sis mohl přát cokoli na světě?“ Aileenku asi nenaučili, že se přání nevyslovují nahlas, nebo jí to jenom nevadilo. Ostatně stejně si nebyla jistá, jestli na něco takového věří, a tak to ve výsledku asi bylo jedno. S bušícím srdíčkem se naklonila k jezírku. Ne, ani tady se vlčata nenacházela. Ale třeba objeví něco jiného?

Jestli měl odejít? To kdyby Aileenka věděla. Nakonec zavrtěla hlavou. „Pořád ti ještě chci ukázat Zlatý les v celé své kráse, takže budu ráda, když počkáš. A navíc, no, nechci být sama, chápeš?“ Váhavě se na něj usmála. Byl to cizinec, ale přece jen ne úplný, a navíc mu ani nevadilo, když ho čas od času objala – to bylo znamení, že spolu zvládnou nějakou chvíli ještě vyržet. Aileenka se sice stále necítila úplně komfortně, ovšem neměla pocit, že by jí od cizince hrozilo jakékoli nebezpečí. Měl sice kožich černý jako noc a tmavé oči, jež sotva viděla, ale... věřila mu. Asi.
„To máš pravdu,“ přitakala mu ohledně oblohy. Dokud tam byla jenom mléčná mlha, přišla jí i docela hezká. I když trochu ponurá, jak říkal Arakan. Ale jen co se k tomu všemu přidaly i mraky a tma, najednou to nebyla žádná sláva. Mnohem raději by teď pozorovala zlaté listí stromů. Ostatně její společník jí docela nahrál na ono téma, protože se zeptal... na jejího tatínka. Na jejího alfu. Mírně se pousmála. Ne, že by se narodila včera a nevěděla, že je její tatínek alfa, ale přece jen, ona ho vnímala spíš jako otce. „Náš alfa?“ podivila se. „No, náš alfa je... moc hodný. A moudrý. A pro smečku by se určitě rozkrájel. Ale umí být taky přísný, no nikdy ne zlý.“ Pochopila, že dělat reklamu na Zlatou smečku a jejího alfu jí moc nešlo, protože to znělo, jako by byla nucená říkat jen dobré věci. No, ale nebyla to pravda? Její tatínek byl skvělý, ačkoli samozřejmě, i on, jako každý, měl své mouchy.
Otočila se na Arakana. „Je čas jít, nemyslíš?“

>> Zlaťák

<< Zubří pláň

Dul silný vítr a Aileenka se se svým novým... kamarádem, či prostě známým, snažila najít ztracená vlčata. Ostatně o tohle se snažila už nějakou dobu a marně, a jiné než marné to nebylo ani tentokrát. „Já vím,“ odpověděla Arakanovi a zelenkavý pohledu upřela na půdu pod sebou. V ní jen těžko najde stopy po Gabrielovi nebo Theronovi, ale cítila se tak bezpečněji, než když se dívala na Arakana. Nebylo v tom nic složitého, jednoduše i přesto, že jí pomáhal, ho pořád svým způsobem vnímala jako cizince a bála se ho. Kdyby mu to řekla, pravděpodobně by ho tím rozesmutnila. Ale jí by to třeba pomohlo? Zavrtěla hlavou. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, už holt byla taková – vystrašená k smrti naprosto ze všeho.
„Hele, a vážně tě nezdržuju?“ vypadlo z ní najednou. „Už jsem ti to dlouho neříkala, takže kdybys chtěl jít, jdi, prosím.“ I by to mohlo znít jako nenápadné sdělení, že ho po svém boku nechce, ovšem něco takového rozhodně nemyslela a bylo to vidět na jejím přátelském pohledu. „Jé!“ zvolala najednou. „Ta obloha je moc hezká.“ Tiše se posadila do trávy a s úsměvem se dívala na mléčnou mlhu na obloze. Někde tam určitě odpočívá má maminka a usmívá se na mě... Málem se rozplakala.

Vadilo mu to. Posmutněla a opatrně se na něj podívala. Že by o tom přece jen neměla mluvit? Konec konců, ona sama na vlastní kůži již zažila, že mluvit o rodině nebylo vždy příjemné. A Arakanovi to očividně taky zrovna velkou radost nedělalo. „Rozumím, Arakane. Ani nevíš jak,“ zamumlala a už zase stála blíž, než by měla. Potom ho opatrně objala. Z předešlých zkušeností jí nepřipadalo, že by až tak objetí nesnášel a ona je jednoduše milovala, takže se nedalo svítit. Zpoza jeho černé srsti se na něj pousmála. Vrtalo jí hlavou, co se mu asi tak mohlo přihodit. Zabil mu snad někdo rodiče a sourozence? Vyhnali ho ze smečky? Provedl něco špatného? Najednou se jí zmocnil strach. Co když byl vlastně nebezpečný? Ale ne, Aileenko. Ty se máš naučit se nebát, ne být okamžitě roztřesená a brečet. Zakroutila hlavou, aby ty své bláznivé hypotézy zapudila, a místo toho se podívala na oblohu.
Během pár chvil na ní začaly posedávat bílé mráčky a dokonce se na pláni mihl i duch, pokud to duch byl. Aileenka byla však vůči této skutečnosti, nebo představě zcela slepá. Sice zaregistrovala, že její společník chvíli kamsi zírá, ale měla aktuálně plnou hlavu myšlenek na vlčata. Mělo vůbec cenu je ještě hledat? Co když se jim... něco stalo? Tiše zaúpěla, naštvaná na svoji povahu. Lepší bude, když si tvrdohlavě bude stát za tím, že něco takového nepřicházelo v úvahu. Beztak, že už Gabriel s Theronkem vyváděli všelijaká dobrodružství a Theronek uskutečnil poznávací misi sám. Nemohla tvrdit, že by ji to nemrzelo, avšak minimálně by to znamenalo, že jsou její svěřenci v bezpečí...
První, kdo se nakonec pohnul, byl Arakan. Bylo to tak správně, Aileenka se moc ráda nechá vést a přenechá vymýšlení směru na něm, ačkoli pravda, že ona to tu znala lépe. Proto neotálela a přidala do kroku. Tentokrát nic neřekla. Mlčení bylo občas vhodnější než tisíc slov.

>> Bašta