Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arakan jí nedal jasné stanovisko ohledně smečky, což plně chápala. Ostatně to řekla skoro jen tak, mezi řečí, ačkoli jí osobně to hloupé nepřišlo. Nedovedla si představit být sama, jak to jen mohl zvládat? Přikývla. Sice se trochu bála se vrátit, vzhledem k jasným okolnostem, ale jestli ona vlčata chtěla najít, nesměli ztrácet čas. „To právě nevím,“ přiznala v rozpacích. „Ale asi ne takhle hrr? Víš, já normálně hrr nejsem, ale říkala jsem si, že by ti třeba prospělo mít domov... protože já nechápu, jak ti nemůže vadit, že domov nemáš. Že se nemáš kam vracet, kde být milován a tak.“ Nakonec řekla to, co si předtím jen pomyslela. Arakan skutečně musel být nějaký čaroděj, když to zvládal, cestovat bez cíle – a vůbec, když zvládal cestovat. Nebo snad něco Aileence unikalo? Měl nějaký cíl, o němž se jen nezmínil? Nečekajíc, že by jí na to třeba něco odpověděl, raději přešla k jinému tématu. Srdíčko se jí však tetelilo blahem, když jí Arakan řekl, že je pro něj čest být zván do její rodiny. Znamenalo to, že nakonec přece jen nebyla tak marná v nabírání nových členů a minimálně se neurazill. „To bychom myslím mohli... tak vyrazíme?“ Úplně si nebyla jistá, kam ho vzít, ovšem společnými silami něco vymyslet mohli, ne?

Aileen se musela zamyslet. O zvláštnostech, jež by ostrovy skrývaly, tak úplně nevěděla. Byla to ostuda na to, jak dlouho to již žila, ale na tu druhou stranu... nemohla si jen některé věci nepamatovat? Přece jenom, dlouho byla z nevysvětlitelných důvodů v komatu. Ani to však nezměnilo fakt, že se cítila smutně z toho, že moc věcí nezná. A navíc ani nemohla Arakanovi oplatit jeho milé chování a nějakým způsobem mu pomoct. „Je mi to líto, Arakane. Ale já nejsem zrovna dobrý zdroj informací, i když bych ráda. Naopak mi přijde, že se pořád o ostrovech teprve učím,“ vysvětlila mu zahanbeně a ustrašeně se rozhlédla po okolí. Kde jen oni bratři byli?
To, jestli je jedináček a tulák, jí ani nevyvrátil, ani nepotvrdil. Nezlobila se za to na něj. Pravděpodobně i v jeho životě existovaly věci, o nichž si nepřál mluvit. Stejně jako v Aileenině to byla matčina smrt. „To ano,“ přitakala mu s úsměvem. „Moc si Zlaté smečky vážím. I když je pravda, že občas jsou věci komplikované... poslyš, nechtěl by ses třeba do smečky podívat? Stejně jdeme tím směrem, no, a pokud jsi tulák, nebo prostě by se ti Zlatá líbila, mohl bys tam už zůstat.“ No co. Byla dcerou alf, musela svoji smečku nějak propagovat! Jakmile se nad tím zamyslela, přišlo jí hloupé něco takového Arakanovi nabízet. „Umm, promiň. Tahle se asi noví členi do smečky nezvou, co?“ Rozpačitě se uchechtla. Přála by si, aby tu byla Aly. Té by se určitě Arakan taky líbil a kdoví, třeba by i byla úspěšnější v nalezení vlčat.
Pomalu přikývla. Na vysvětlení některých věcí však bylo důležité i mluvit, a tak se rozpovídala: „Někde zpoza stromu se najednou vyřítila liška. To jsme ještě byli na území. Gabriel šel za ní, ale utekla. Potom se i tak zatoulal... nevím, jestli ji šel hledat, nebo co se stalo. Prostě zmizel. No a Theronka jsem ztratila právě v tom fialovém lese. Co si počnu, Arakane? Nemůžu přijít zpátky a vysvětlovat, že jsem ztratila hned dvě vlčata. A ani nevím, jak se jmenují jejich rodiče.“ Tohle byla skutečně prekérní situace. Ani fakt, že hezky svítilo sluníčko, Aileence moc náladu nezvedl.

„Dalo by se to tak říct. I když, no, já moc necestuju. Raději jsem doma ve Zlatém lese. Je tam pěkně, máme tam hezké stromy a jsou tam vlci, které znám,“ vysvětlila Aileenka. Zatímco Theronkovi se nakonec odvážila říct, že pravý důvod, proč tak miluje Zlatý les, je ten, že se jednoduše bojí cestovat, Arakanovi tuto skutečnost zatajila. Nevěřila mu tak jako onomu malému vlčeti a hlavně se ve svých bolístkách nechtěla úplně rýpat. Ne teď, když byli takový kousek od nalezení ztracených vlčat... nebo snad ne?
Arakana očividně svojí otázkou vylekala. Neměl snad dobré vztahy se svými sourozenci nebo rodiči? „Takže jsi tulák a jedináček,“ usoudila nakonec a víc se v tom naštěstí nerýpala. Došlo jí, že se někde asi stala chyba, nebo možná skutečně neměl rodinu. Zavrtěla hlavou. Nebude ho tím trápit. Zatímco před chvílí zůstat zaskočený Arakan, nyní se tak tvářila Aileen. „Ne,“ vychrlila ze sebe, při představě, že by byla máma, jí bylo úzko. A to bylo to, na co se ptal, ne? „Jsou to členové Zlaté smečky. Ale je pravda, že celá smečka je jako rodina... no nejsme pokrevně příbuzní, jestli je to to, na co se ptáš,” vysvětlila mu trpělivě a usmála se.

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 6
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: hledá vlčata, která předtím úspěšně ztratila?
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Theronem se chtěla vydat na výpravu, aby překonala svůj strach z neznáma, jenže se Theron ztratil. Nakonec narazila na Arakana, kterému se se svým trápením svěřila a spolu Therona (a ještě předtím ztraceného Gabriela :>) hledají.

Arakan byl z daleka. To jí sice neposkytlo moc informací, ale i tak to považovala za dostačující. Už samotný fakt, že byl z velké dálky, ji totiž prozradil, že musel dlouho cestovat – což si Aileenka vůbec nedovedla představit. Ráda by cestovala, jenže jak, když to prostě nešlo? Theronek jí slíbil, že spolu překonají strach z neznámého. A místo toho, aby spolu někam šli a Aileenka si vysloužila dobré postavení ve smečce, se teď akorát mohla modlit, že se spolu ještě někdy uvidí. To vlče jí přírostlo k srdci, měla ho ráda. A už by asi nepřekonala další ztrátu někoho blízkého.
Podívala se na Arakana, jako by se chtěla ujistit, že alespoň on tu je. Sice nebyl přítel, ani pořádně známý, ale momentálně byl jediný, koho měla. „Já jsem se tu narodila. Teď už to bude čtvrtá zima, co tu žiju... co vlastně celkově žiju na tomhle světě,“ zasmála se Aileen. Čtvrtá zima a pranic se nezměnilo. Byla pořád stejná, bojácná, uplakaná a ztracená. Mrzelo ji to.
„Ty máš nějaké sourozence? Rodinu? Smečku?“ vyzvídala potom s nastraženýma ušima. Nechtěla mu tím ublížit, jen se prostě zajímala, jako se zajímala vždy. Spokojeně se rozhlédla po pláni, která se konečně vymanila z ledového sevření. Svítilo pěkné sluníčko.

<< Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Pohled na spálené tělo srny nepatřil k těm nejpříjemnějším. Ještě štěstí, že se Aileenka tím směrem nepodívala. Ošklivý pach sám o sobě byl dostatečně odstrašujícím příkladem. Ťapkala starým známým lesem, blížíc se Zlatému lesu, a mezitím se snažila nepřemýšlet nad ničím. Ani jí nevadilo, že si s Arakanem nepovídají. Párkrát se oblízla na čumáku, ve snaze zbavit se toho štiplavého pachu spáleného masa, a když prošli mlžnými pláněmi, zjistila, že mlha se tentokrát rozšířila do více koutů ostrovů. Bylo vidět sotva na krok a Aileenka se v ten moment těšila, až zase bude hezký den. Takové pochmurné počasí se jí vůbec nelíbilo.
„Odkud vůbec jsi, Arakane?“ Bylo to asi poprvé, co zmínila vlkovo jméno. S vděčným úsměvem se na něj podívala. Pocházel z nějaké smečky? Pach spousty vlků z něj necítila. Tak byl třeba bývalý člen? Nikdy neznala nic jiného než ostrovy a nedovedla si představit, že doopravdy existují vlci, co pocházeli mimo ně. Už se blížili k lesu, kdyby nebyla mlha, byly by vidět zlaté špičky. Mladá vlčice se však rozhodla ještě chvíli setrvat na pláni, a tak k nim ani nespěchala. Třeba se vlčata zjeví zrovna tady.

Aileen nedošlo, že vlk nemusí znát Zlatý les. Pro ni znamenal domov, místo plné bezpečí a harmonie. Minimálně kdysi, když tam ještě žila maminka... Ale konec konců, zavede ho tam ona, Arakan cestu znát nemusí. A třeba při té přiležitosti zjistí, že je Zlatý les moc pěkný a bude se tam chtít přidat? Tatínek by z toho určitě měl radost a mladá vlčice by se konečně mohla cítit užitečná. Přivedla by nového člena. To by přece bylo víc než užitečné, ne?
Skoro by se smála nad tím, jak byli rozdílní. Zatímco ona, jakmile ucítila onen prazvláštní pach, začala ve své hlavě spřádat všemožné znepokojující scénáře a byla evidentně vyděšená, vlkovi to očividně bylo jedno. Docela ho za to lhostejné pokrčení rameny, tolik se lišící od jejího nervozitou napjatého těla, obdivovala. Pomalu si oblízla čumák, snažíc se zbavit toho nepříjemného pachu. „Máš pravdu, určitě o nic nejde,“ přitakala mu takřka zvesela. Tím, že to zopakovala, to najednou doopravdy znělo jako pravdivé tvrzení. „Tak vyrazíme? Ale vážně tě nechci zatěžovat svými problémy nebo zdržovat, takže... kdybys chtěl jít, samozřejmě můžeš,“ nabídla mu ještě předtím, než se rozťapkala zpátky domů. Někde přece Gabriel s Theronem být museli!

>> Zubří pláň (přes Mlžné pláně)

Bylo to zvláštní. Aileen byla rozklepaná a cizinec se možná navenek neklepal, ale nepůsobil o nic více jistější. Aileenka se na něj zkusila povzbudivě pousmát a chvíli ho zamyšleně prohlížela. Vypadalo to, že jí dává povolení ho obejmout? Rychle k němu přiskočila, dřív, než si to rozmyslí, a jemně zabořila hlavu do jeho huňaté srsti na krku. Osobní prostor jí skutečně nic neříkal. „Děkuju, objetí mi pomáhají,“ snažila se mu vysvětlit tenkým hláskem, zatímco pravděpodobně vlkovi utřela do kožichu trochu sople. Na to předtím brečela dost. Po chvíli se vzdálila a už o něco sebejistější se posadila. Naběhala se již dost. „Tak jo. Já vlastně moc nevím, kde začít. Ale možná bychom mohli jít do Zlatého lesa? Tam bydlím a třeba se tam Theron s Gabrielem vrátili...“ Hlasitě dumala, zatímco po očku sledovala reakci. Její zamyšlení nevydrželo dlouho, protože temným lesem najednou zaválo cosi... naprosto příšerného. Aileenin žaludek se stáhl a udělal několik kotrmelců, než se zase uklidnil. Nebyla moc odolná a pach spáleného masa rozhodně nepatřil k těm nejpříjemnějším. Nemohl snad... hořet les? Najednou začala panikařit. „C-co to může být?“ Zvedla hlavu a odvážila se nasát onen pach. Ano, nezdálo se jí to. Začarovaný les smrděl jako spálená srna.

Že budou věci v pořádku, to říkali všichni. Většinou to byla pravda. I tak by se v tu chvíli Aileenka skoro urazila, jako správná mladá dáma, kdyby si tedy spíš nechtěla šetřit prostor pro pláč. Toho si sice užila až až, i tak měla pocit, že se za chvíli rozpláče. Nevěděla, co ji trápí víc. Že selhala? Že není tak dobrá jako Aly? Nebo že se může těm dvěma ztraceným vlčatům cokoli přihodit? Že se vůbec snažila, odpověď byla jasná – Theron s Gabrielem byli určitě v nebezpečí a mohla za to jen a jen sama.
„Já jsem Aileen,“ představila se nakonec s drobným úsměvem. Radost jí na tváři pohasla, jakmile vlk řekl, že hnědé vlče neviděl, ovšem to by to nebyla Aileenka, aby se tak rychle vzdávala. Brečení a úsměvy, to se konec konců dalo spojit. Nyní kupodivu ale neplakala, jen vypadala rozrušeně. „Měla jsem na starosti Therona, to je to vlče, a on mi... zmizel. Prostě se vypařil. Teda, nevypařil, ale nevím, kde je. Myslíš, že bych tě mohla poprosit, abys mi ho pomohl najít? A mohla... mohla bych tě obejmout?“ Cizinec v tu chvíli pravděpodobně slyšel tu nejvíce absurdní věc. Cizí rozklepaná vlčice a chtěla obejmout. To už zkrátka byla Aileenka. Bála se druhých a bála se samoty, až nakonec raději překonala strach z druhých, aby věděla, že není sama. Objetí vždycky pomáhala, nebo ne? Jo, Aileen, to ano, jenže Theronka ti žádné objetí nevrátí. Kdy se jen konečně naučíš být dospělá a nést zodpovědnost?

„Theronku?“ Aileenka to zašeptala natolik neslyšně, že to snad ani nebyl šepot. Možná jedině dobře, takhle si toho cizinec snad nevšiml. Byla hloupost, že by se ztracené vlče jen tak vrátilo a takovým způsobem ji pozdravilo, ne? Navíc ten hlas jí nebyl vůbec povědomý. I přesto všechno se na chvíli upnula na myšlenku, že bude svět v pořádku, dokud se neotočila a šokovaně nezjistila, že zírá do tváře naprosto neznámého vlka. Teď už těžko mohla polknout onen knedlík v krku. Zastavila se a bázlivě se na něj dívala, s myšlenkami někde mezi lehnout si do klubíčka a zmizet a obejmout se a ujistit se, že nejsem sama. V tomhle byla mladá princezna ze Zlatého lesa hodně zvláštní a dalo by se říci rozpolcená. Na jednu stranu se cizinců a neznámého bála (konec konců na překonání strach z neznámého měla pracovat s Theronkem na jejich společné výpravě), na tu druhou... jak jen kdokoli mohl dlouho žít bez objetí? I přes to, co jí proběhlo hlavou, se neodvážila jít blíž. „Kdopak jsi?“ To bylo jediné, co dokázal její roztřesený hlas zformulovat. „Promiň, že tě otravuji, ale neviděl jsi náhodou tudy projít takové malé hnědé vlče?“ Nakonec přece jen svá slova rozšířila. Odmítala se vzdát naděje, že Theronka ještě někdy uvidí, ačkoli se jí ta naděje pomaloučku rozplývala před zelenýma očima.

Život byl krutý. Ztratila maminku, ztratila Gabriela i jeho mladšího brášku Therona. Co si jen Aileenka počne? Ještě spící se překulila na břicho a potom zpátky na záda, a takhle se převracela ještě poměrně dlouhou dobu, dokud se neprobudila. Skrz fialové listí pronikalo jasné sluneční světlo a vypadalo to, že kapka, jež jí předtím spadla do ucha, skutečně nebyla předzvěstí žádné bouřky či silného deště, pouze drobného podzimního mrholení. Olízla si čumák a pomalu se snažila vytvořit obrazec toho, co se stalo.
Liška. Byla vůbec pravá? Pravděpodobně ano. Ačkoli zmizela stejně rychle jako se objevila, podařilo se jí zapříčinit, že ztratila starší vlče. A proč se jen zatoulal Theronek? Copak jí neslíbil, že jí pomůže překonat její strach? Sklopila ouška. Její život se momentálně rovnal chaosu, což nebylo nic, po čem by toužila. Měla by vymyslet nějaký plán, být si jistá kroky, které podnikne. Alespoň vědět, že jsou věci v pořádku. Zkusila se usmát. Docela to šlo. S tím úsměvem se na dlouhých nohách jen tak vydala lesem dýchajícím magií. V krku měla obrovský knedlík, a tak nezvládala ještě jednou volat Theronkovo jméno. Pokračovala dál, nevědomá toho, že o pár stromů dál se nachází cizinec s šedýma očima.

<< Tichá zátoka

Theronkovi se v zátoce líbilo i přesto, že byla zrovna mlha a výhled nebyl kdovíjaký. Aileence to udělalo ohromnou radost, navzájem si pomáhali překonávat své strachy, a to bylo přece krásné! Pravda, vlče se zcela určitě nebálo zkoumání jako Aileenka, ale minimálně příležitost zkoumat po jejím boku dostalo. Těžko říct, jestli by ho rodiče, ať už byli, kdo byli, pustili samotného... ovšem, že s mladou vlčí slečnou nebyla o nic větší jistota, že zůstane bez úhony, ale rozhodně by mu nikdy neublížila záměrně!
O své sestřičce pouze konstatoval, že je fajn. Těžko říct, co to přesně znamenalo, ač jisté domněnky měla. To samé totiž mohla říct o svých mladších sourozencích, s nimiž se nikdy moc nevídala a nakonec je stmelila až smrt jejich maminky. Nebo je spíš ještě více rozdělila? Vyděšeně si vzpomněla na tříbarevnou Merlin a její chladné city... tohle byla její sestra? Jak mohla být tak krutá? Ještě že měla Aly!
Ale kdybys je všechny poznala, určitě bys zjistila, že jsou stejně dokonalí jako Aly. Nebo alespoň skoro tak dokonalí, Aileenko. Však to jsou tvoji sourozenci, uklidňovala se v duchu.
„Promiň mi, Theronku, jsem nějaká roztěkaná,“ přiznala po chviličce s pohledem sklopeným na své tlapky. „Už vím, že jsi mi to říkal. Jmenuje se Yennefer,“ rozpomněla si a maličko se usmála. Dnešní den byl opravdu nádherný. Ranní mlha byla ta tam a místo ní krásně svítilo sluníčko. Nakonec se ke svitu přidal i jemný, lehký deštík, v němž se určitě bude cestovat jedna báseň.
To by ale nesměl jeden z cestovatelů najednou zmizet. Mladá slečna jednoduše pokračovala a dál a dál, myslíc si, že ji její mladý svěřenec následuje... dokud se neotočila a nezjistila, že je v lese se stromy s fialovým listím zcela sama. Pár pachů tu sice cítila, nic, co by jí nasvědčovalo o přítomnosti Theronka, nikoli.
„Theronku? Theronku, kdepak jsi?“ Ta slůvka protlačila mezi vzlyky. Zklamala, nedokázala to. Jak si jen mohla zasloužit mít nějakou funkci a být dost dobrá, když ztratila už druhé vlče? Otáčela se sem a tam, hledala, pátrala, nikde nic.
A tak jí nezbylo nic jiného, než si lehnout pod strom, a slzami se ukolébat ku spánku. Už neměla nikoho. Nikdy se nenaučí být odvážná... jedna kapka jí spadla do ucha a donutilo ji to se ošít.

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Hlídala/hlídá vlčata (Theron, Gabriel), správně jen Therona, páč Gabriel zdrhl
Krátké shrnutí (i rychlohry): Chtěla vzít vlčata na lov, ale to by se nesmělo to starší z nich zatoulat. Vyděšeně ho šla hledat s vyděšeným Theronem a nakonec se rozhodli spolu prozkoumat kousek světa, mezi řečí se mu svěřila o svém problému se strachem :>

//Pardon za vyrušení rande, jen projdeme a nebudeme nadále rušit :>

<< Zubří pláň

Theronkova sestra prý nebyla dokonalá, což Aileenku mrzelo. Ona naštěstí měla to štěstí a dokonalou starší sestřičku měla! „Ale určitě ji máš rád, viď, Theronku? Prozradíš mi, jak se tvá starší sestra jmenuje?“ zeptala se zvědavě. Bylo načase, aby se trochu víc orientovala ve smečce vlastního tatínka a určitě nebude na škodu znát pár jmen navíc, byť si zrovna ke jménu jeho sestry zatím nepřiřadí žádný obličej. „Hmm, co bych ti jen řekla...“ Na moment se hluboce zamyslela, svraštíc obočí, a potom se rozzářila jako sluníčko. Ačkoli byla Aileenka často vyděšená a ubrečená, přece jen neuměla se neusmívat... i přesto, že to občas bylo těžké, hlavně od doby, kdy zemřela její maminka... Ach ne, Aileen. Už zase? Theronek tě teď potřebuje a navíc sám ztratil brášku! okřikla se v duchu a nasadila ten nejodvážnější úsměv, jaký jen uměla. „Alyanna je odvážná vlčice a ve Zlaté smečce dělá průzkumnici. Vždycky si stála za svými názory a ve spoustě věcech mi pomohla.“ Nakonec se to rozhodla Theronkovi shrnout takhle.
To už však byl čas na výletování a Aileenka pohodovým tempem ťapkala, no, do neznáma. Na ni poměrně nezvyklá věc. Celá vyjukaná sledovala svýma bázlivýma zelenýma očima podzimní krajinu, která se válela v objetí mlhy. Pomalu se otočila na Theronka. „Tady je to krásné, viď?“ řekla, rozhlížejíc se po zátoce. Jen škoda, že byla taková mlha. „Ale mohli bychom třeba ještě zkusit, co nás čeká dál, co myslíš? Možná jsi měl pravdu. Možná, že s tebou to půjde a nebudu se tak bát. I když zatím, zatím se bojím opravdu moc, Theronku,“ přiznala sotva slyšitelným šeptem. Bylo jí trapně, že ji to vlče musí učit samostatnosti, ale taková už Aileenka holt byla. Mládě v těle dospělé slečny.

>> Začarovaný les

Aileenku potěšilo, že měl Theron radost. Přimluvit se za něj u otce, to bylo to nejmenší, co mohla pro malé zvídavé vlče udělat. Částečně v něm skutečně viděla sama sebe, ale takovou lepší verzi, ne tak ustrašenou a více sebejistou. Z Theronka určitě vyroste dobrý vlk, ať už lovec, nebo třeba obránce či posel, a Aileenka tedy určitě tatínkovi nebude lhát, když mu bude říkat, aby Theronka jmenoval tím, kým se rozhodne být!
Malé vlče skutečně věřilo v to, že se Aileenka přestane bát, a Aileenka tomu zákonitě začala věřit taky. Celá šťastná se nasmívala a přestala myslet na všechno špatné, viděla jen to krásné. Jediné, co kazilo její náladu, bylo zatažené nebe. Bylo by dechberoucí, kdyby mohli společně s Theronkem pozorvat hvězdy. Třeba by mu mohla vysvětlit, že se jeho bráška na ně teď taky dívá, takže jsou svým způsobem spolu, i když jsou od sebe. Takhle si tu myšlenku jen zpracovala v duchu a řekla si, že ji nahlas přesdílí až jindy. Místo toho pokývala bradou. „Jé, ty máš sestřičku? A je starší, nebo mladší? Já mám starší sestřičku a musím říct, že jsem si nic lepšího nemohla přát! Aly je dokonalá. Mám ji moc ráda a ona má určitě ráda mě.“ Co se týkalo lásky mezi její rodinou, vůbec o tom nepochybovala. Navzájem si s Aly byly speciální a nic se na tom nikdy nemění. Jen kdyby tu Aly byla...
Sestra sice nepřišla, ale zato bolestivých myšlenek byla v hlavě mladé, ustrašené vlčice, zase spousta. Povzdechla si. Kdy se jen těch strachů zbaví? Nakonec Theronek navrhl, že by mohli někam jít, což Aileenku v dobrém slova smyslu vyvedlo z míry a přinutilo ji to myslet na jiné věci. „Hmm,“ zamyslela se hlasitě. „Co takhle tudy?“
Asi poprvé za svůj život udělala to, že bez přemýšlení, co přinesou zítřky, vykročila do neznáma.

>> Tichá zátoka