Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce zavrtěl hlavou. Nikdo nemohl být navěky sám. Brečela. Lehce jí hřbetem packy setřel slzy u očí. Křečovité zarývání drápů označila jako reakci. Byla to reakce na stres? Na obavy? Samotu? Vydala se dál a přitom mu předváděla chůzi po písku. Sledoval ji, než se jí snažil co nejvíce napodobovat. Občas při tom vypadal jako baletka. Sice trochu nemotorná, ale z pohledu diváka to jistě muselo vypadat komicky. Vedla jej k oáze. Možná procházka byla skutečně to, co potřebovala. ,,Takhle?" zeptal se než zvedl nohu a snažil se jí co nejlépe položit do písku. Jako by mu však jeho pohyby nepřály a on "hodil šipku" do písku. Ne, tohle se mu nepovedlo. Musel ale svému počínání začít smát. Takhle moc dobrý dojem jistě neudělal.

Chtěla být milována... To chtěl snad každý. Na svém pomyslném seznamu měl ještě úkryt a družku. Ovšem v jakém pořadí se to naskytne už si nebyl jist. ,,Určitě se někdo takový objeví... Ostrovy tak velké přeci jen nejsou." A přesto mluvila s ním. Svěřovala se cizímu vlkovi, který právě přišel do její smečky. Řekla mu o svých trápeních, kterých by mohl jiný vlk zneužít. Akros takový nebyl. Nemohl by jí přidat další trápení, která by její křehká dušička zvládnout nemusela. Cítil krev. Přiblížil k její ráně svůj čumák. Zarývala si drápy do kůže. ,, Nemusíš si tak ubližovat." ránu jí olízl, než zvedl hlavu a podíval se jí do obličeje. Zavrtěl lehce hlavou. ,,Ten, kdo by tam měl napsat matčino jméno je otec. Vím, že ji miloval a nechci mu odepřít poslední rozloučení s ní." V takovém případě by musel otce najít. Říci mu co se stalo matce. Jestli jej tedy nečekal stejný osud jako matku. To nevěděl. ,,Ale děkuji ti za tvou nabídku, Merlin." lehce se na ni pousmál. ,,Můžeme se ale projít po tom písku pokud tě to přivede na jiné myšlenky... A pak se projít k oáze. Abych byl upřímný mám žízeň." Přeci jen kdo ví jak dlouho stáli v poušti a jak dlouho předtím putoval bez vody. Aby nepadl na dehydrataci.

Byl to skutečně ten, kterého objala. V jejích očích jako by viděl otázku. Nebyl zničeny životem? Možná ne dost aby přestal věřit. Aby bylo jasné, že to musí vzdát. I když myšlenky na matku byly bolestivé, pořád to nebyl důvod zahodit vše za hlavu. Chtěl zůstat tím veselým vlčkem, za kterého jej okolí má. ,,Každý jsme jiný, Merlin. Jednou určitě najdeš partnera, který ti byl souzen." Po jeho dalších slovech se zarazila. Dloubl svými slovy zase kam neměl? ,,Každý, komu na tobě záleží s tebou je. A to i když jej nevidíš... Když se podíváš na hvězdy je to jako by na tebe shlíželi, pokud už nejsou mezi živými." snažil se jí konejšit. Bylo mu jedno jak dlouho na rozpáleném písku budou. Hlavně aby jí bylo lépe. Aby se zahojily rány, které nejsou vidět. ,,Třeba to bylo jen varování. Nemusela to být sudba." zhodnotil tím slova o přízraku. ,,I já mám svá trápení... Nedávno jsem se dozvěděl od bratra o smrti matky. Bolí to, ale vím že pokud tam někde nahoře je, tak nás i se sourozenci střeží.." možná v tom byl až příliš bláhový. Až příliš velký snílek. Jaký byl ale hřích snít? Když to z něj udělalo toho, kým je. Bylo by až s podivem, kdyby jej něco dokázalo změnit.

Zničilo by to je oba. Možná to mělo nějaký důvod proč jej jeho kroky dovedly až sem. Až do téhle smečky. ,,Toho, kterého jsi objala?" zeptal se jako by se tím chtěl ujistit, že myslí toho samého vlka. Podívala se na něj a on jí věnoval lehký, podporující, úsměv. ,,Nechci to dělat falešné naděje, ale přišlo mi, že mu n tobě záleží." Tenhle vlk byl možná až přehnaně upřímný, ale každý byl nějakým. Dál poslouchal její bolavá slova. Slova, která potřebovala dostat ven. Neměl co by na to řekl. Neznal názor druhého. Proto si nemohl dělat konečný závěr. Nechal jí mokřit jeho srst. ,,Věřím, že ať se před tebe postaví jakákoliv překážka, tak jí dokážeš čelit." packou jí lehce přejel po hlavě v náznaku pohlazení. ,,Budu za tebou stát jako tvůj přítel v každé tvé situaci." Bude jí přítelem, vrbou i ochráncem jejích citů pokud si to bude přát. Hlavní co chtěl bylo aby věděla, že není sama. Že má o koho se opřít.

Ve chvíli, kdy ji objal cítil jak ztuhla. Nečekala to? Nejspíše. Vypadala ale, že to skutečně potřebovala. Její hlas byl tichý. Jako by nabírala potřebnou energii důležitou k čemukoliv. ,,Merlin..." vydechl tichým hlasem její jméno. Její dušička byla více zlomená než by sám čekal. Než si nejspíše chtěli oba připustit. ,,Tohle zní skoro jako výzva." potichu se zasmál. Vyzývala jej snad aby jí pomohl poskládat její dušičku? Pokusí se o to, pokud jej nechá. Jejího vztahu s někým jiným si byl vědom. Nechtěl tak lézt do písečku někoho jiného. Nebo aspoň to tak vypadalo, že jeden pro druhého měli oči a nebyli si schopni to říci... ,,A když se nenajdou, tak se vytvoří nové." šťouchl čumákem do jejího obličeje. ,,Rád budu tvým přítelem, který ti v tom pomůže." Mohl být aspoň tím.

Stáhla uši k hlavě. Najednou působila tak chladně když k němu mluvila. Dotkl se jí. Jen neměla to srdce, nebo odvahu, říct mu to nahlas. Podívala se na nebe, než jí šťouchl. Byla jako někdo, kdo zoufale potřeboval objetí a nebyl schopen si o něj říci. Čím si tahle zlomená vlčice musela projít? Možná to ani nechtěl vědět. Nechtěl by otevírat její rány ještě více. Hlas se jí zlomil a jeho nenapadlo nic jiného, než dojít blíže a obejmout ji. Věnovat jí to, co jí v tu chvíli věnovat mohl. ,,Říci si o pomoc není projev slabosti. Znamená to že se odmítáš vzdát." pošeptal jí jako by je snad poslouchal ještě někdo jiný. Řekla mu, že by měl našlapovat jemně. ,,Dobře... Ale teď se chci postarat o tvou dušičku, která je tolik zlomená a potřebuje aspoň trochu zalátat." A toho doufal, že docílí. Že jí trochu pomůže od jejího trápení.

Jeho upřímná slova jí nejspíše opravdu hodně bolela. Na jeho slova tak hlesla prakticky neslyšně. ,, Nechtěl jsem se tě dotknout. Jen neumím někomu lhát." uši měl sklopené. Cítil se jako záporák tohoto příběhu. Záporák jejího příběhu. ,, Neřekl jsem..." možná to tak pochopila. Možná pochopila jeho slova tak, že se od ní učit nechtěl. Lehce do ní šťouchl čumákem. ,,Merlin, jsi krásná vlčice. Nenech se ovlivňovat tím, co kdo řekne... I když jsem to byl já sám." pokusil se věnovat jí povzbudivý úsměv. ,,Ukážeš mi to chození po poušti?" Pokud by jí to odvedlo myšlenky, tak se od ní bude rád učit. ,,Protože tenhle vlk s příliš hustou srstí se asi jinak brzy propadne do písku." Tón jeho hlasu byl spíše pobavený. Chtěl aby navázali na něco veselejšího. Aby nebyla tolik skleslá. A udělá pro to maximum.

<- Namareyská smečka
Některé to štvalo. To docela i chápal... Nebolela jí občas z toho přílišného přemýšlení hlava? Měl jí pak ukázat ten plamen. Z toho byl snad ještě více nervózní než když přišel do smečky. Nevypadala že je starší než on a přesto měla takové znalosti? Nebylo mu něco zatajováno? ,,Asi to neuslyšíš ráda... Ale hnát vlky do učení z tvé vlastní iniciativy nebývá zrovna příjemné. Je hezké že chceš pomoci, ale neměla bys to přehánět... Někteří tě za to mohou zneužít a jiným bys mohla učení se znechutit." řekl jí upřímně. Raději bolestivá pravda než sladká lež. Toho se Akros držel. Řekla že jej hned dožene a on tak má počkat. Kývl lehce hlavou. Nebyl k ní během těch slov až příliš hnusný? Dohnala jej a pokynula aby jí následoval. Vydal se tedy za ní. Ona tato místa znala přeci jen o něco lépe než on.

Sledoval menšího tvora, který se k němu přiblížil. Ona si jej prohlížela a zhodnocovala. ,,Vždycky jsi... Takto přemýšlivá?" zeptal se jí s lehkým překvapením. Jeho poznámku o usmívání přešla. Dotkl se jí tím nějak? Doufal že ne. Pak však přišla jakási otázka na tělo. Přejel lehce pravou packou po levé. ,, Dokáži ohřát vzduch kolem sebe... Stejně jako dokážu vytvořit plamen, který jen tak nezhasne... Ale to je tak asi vše..." Uši otočil lehce dozadu. Tohle byla taková otázka na tělo, která nebyla zrovna očekávaná. Špičky jeho uší lehce zrudly. Znamenalo by to snad že byl pro smečku méněcenný?
Když vstala, tak jej zatáhla za jeho srst na hrudi. ,,Každý má jiné přednosti a preference lovu..." snažil se s ní tak argumentovat. Ale její slova byla dobře mířená. Měl by se tedy omluvit a jít hledat jinou smečku? Snažila se mu snad toto naznačit? Packou mu upravila místo na hrudi, které pocuchala. Udivovala jej. Byla v jeho očích složitá. Naučí jej chodit po písku. Kývl lehce hlavou. ,,Děkuji..." řekl s úsměvem Merlin.

-> poušť

Mohlo být někomu blbé, že se o něj staral? On to tak nevnímal. Bylo přirozené že se vlci ve smečce o sebe navzájem starají. Nebo se v tomto snad mýlil?
Přidala se další vlčice ke smečce. Ta, která přišla před ním. ,,Snad ano." řekl jí s úsměvem, než svou pozornost přesunul zpět k Merlin. ,,Já se zde narodil. Jsem synem Taylora a Solfatary." Odpověděl na otázku. Nebral to zle. Každý by byl zvědavý na toho druhého. On zde byl nový a čím více bude se členy smečky sdílný, tím lépe. Aspoň ohledně věcí, které nebyly příliš osobní. Sledoval jak se znovu usmála. ,,Pokud ti je nepříjemné se usmívat, tak v mé přítomnosti nemusíš." zněl starostlivě. -Jak velká musí být její bolest, když se jí tak mermomocí snaží skrývat?- sám sebe se na tohle ptal. Nerad by aby trpěla. ,,Já... No... Vlastně prakticky žádnou... Ale můj element je oheň. Řekl bych tedy, že teplo nebude hlavní problém na co si zvyknout." jeho hlas zněl pobaveně. Když bude dost trénovat a vylepšovat své schopnosti, tak by mu pak takové horko ani nemuselo přijít neúnosné. ,,A záleží na tom jak kdo vypadá? Když jeden najde domov a rodinu jsou všechny překážky malé." Občas si sám před sebou připadal starší... Někdy tedy na jeho vkus až moc.

Další vlčice se mu představila jako Ushari. ,,Těší mě, Ushari. Věřím určitě že budeš dobrou léčitelkou." věnoval milá slova léčitelce. I on jí popřál následně hodně štěstí. Vydala se k němu vlčice, která se představila jako Merlin. ,, Těší mě, Merlin." usmál se na vlčici. Její úsměv, který mu věnovala, skrýval bolest. ,,Já... Vím, že mi do toho nic není, ale... Přijdeš mi smutná." řekl tichým hlasem jako by ta slova byla určena jen jejím uším. Chápal, že mu do toho nic nebylo, že byl svým způsobem cizincem pro tuto smečku, ale neměl rád, když někoho něco trápilo. Nechtěl aby ti v jeho okolí trpěli a přitom by trpěl sám kdyby na cokoliv přišlo. Přiblížil se k ní a lehce do ní šťouchl čumákem. ,,Ať je to cokoliv určitě se to časem spraví..." Snažil se Merlin svými slovy povzbudit a pokud možno dodat jí potřebného elánu do dalšího života.

,,Akros..." představil se vlčici, která vzhledem připomínala srnku. Ťukla do něj čumákem na což se lehce pousmál. Nepřišel sem s nepříjemnými úmysly. I ona vypadala, že na něj útočit nebude, což ho přimělo se trochu uvolnit. Vítala jej ve smečce. Lehce mávl ocasem ze strany na stranu. Někam patřil. Měl tak jeden bod ze svého pomyslného seznamu, který si chtěl splnit. ,,Děkuji." kývl uctivě hlavou. Na pokynutí se vydal daným směrem. Seznámení s dalšími členy smečky by bylo jistě dobré pro udržení vazeb. Jestli dokázala zvědavost zahnat žízeň, tak u Akrose se tomu tak v tuto chvíli stalo. Byl zvědav na další členy smečky. Na přátele, které by si tak mohl vytvořit a na smečku, která by se pro něj mohla stát novou rodinou.

<- poušť
Nečekal, že by se tahle smečka usadila v blízkosti oázy. Buď to tak bylo, nebo už si s ním začala hrát jeho vlastní mysl. ,, Promiňte... Hledám zde někoho, kdo by mi poradil kdo by mi poradil kde mohu najít někoho, kdo by mě mohl přijmout do smečky..." možná mu někdo odpoví, možná ne. Nechtěl být neurvalý a ani nepříjemný. Tohle se zdálo být jako smečka bez Alfy, ale někdo musel mít přijímání na starosti. Určitě zde byl někdo pověřený. Pokud by tedy nebyl, tak by odešel a tohle místo už by neotravoval. Možná by pak o něj stala i jiná smečka. Co jej ještě udivovalo bylo to, že byl schopen nějaká slova vyslovit s tím jakou měl žízeň. Ta ale bude muset počkat s tím, že oáza jistě patřila místní smečce. Ať už jí vedl kdokoliv.

<- temný les ( přes jezero smrti)
Poušť byla nehostinným místem. Všude jen horko a písek. Kam oko dohlédne nic víc než písek. Hory písku. Díky jeho schopnostem ohně ale nebylo těžké si na teplo zvyknout. Ovšem na písek mezi polštářky si bude muset zvyknout. Jeho kroky jej ovšem vedly, jak se zdálo, jiným směrem než jakým si stanovil své priority. Napřed si tedy sežene smečku... A proč ne? Ve smečce se snáze lovilo. Znamenalo to plnější bříško. Neměly některé smečky i svůj vlastní úkryt? To by tedy znamenalo dvě věci najednou. Těžko uvěřitelné, že i v takovém horku jeho mozek byl schopen přemýšlet. Ovšem s žízní toho příliš neudělal. Přesto se dostal až na území smečky. Zvykl by si zde? Nejspíše ano. Pořád to bylo lepší než zima.
-> Namareyská smečka

<- les u mostu ( přes most)
Místo, kterým procházel bylo strašidelné. Nahánělo nepříjemně husí kůži. Navíc jako by jej stále někdo sledoval. Když se však otočil, tak tam nikdo nebyl. Nelíbilo se mu to a když mohl, tak přidal do kroku. Jen aby byl z toho místa co nejdříve pryč. Ještě by se z tohohle místa mohl zbláznit. Z jednoho strašidelného místa do druhého... Procházel tak okolo jezera který jako by na něj dýchal samotnou smrtí. Ani nezkoušel z toho místa pít. Kdo ví co by to s ním udělalo. On navíc nechtěl ještě svůj život ukončovat. Takový blázen skutečně nebyl. Jako na zavolanou přešel na další nepříjemné místo. Žíznivý a unavený tak procházel následně i vyprahlou pouští. Ani jednou ale nemyslel na to, že by se vrátil k tomu strašidelnému jezeru aby se napil.
-> poušť ( přes jezero smrti)