Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- luka
Přešel z luky do lesa. Mezi stromy to žilo. Prasata, vysoká zvěř i menší hlodavci. Na prasata a vysokou by si sám netroufl. Nebyl blázen a nechtěl se zranit. Pohled na motýly, kteří se občas objevily byl nádherný. On ale pokračoval dál na most. To byl zážitek, který jen tak nezapomene. Pokud netrpěl závratěmi, tak po tomhle nejspíše trpět bude. Nemluvě o strachu z výšek. Obvzláště když nebylo vidět pořádně dolů nebo to vypadalo že by pád znamenal jistou smrt. Soustředil se na každý krok jen aby nespadl dolů. Jen co se tedy objevil na druhé straně byl skutečně rád za pevnou zem pod packama. Ovšem z okolí, které měl kolem sebe už tolik ne. Přesto se ale nezastavoval a pokračoval dál.
-> (přes most) temný les

Bratr nejspíše potřeboval čas sám se sebou. Pro Akrose to bylo těžké zjištění, ale nezbývalo nic než že se s tím smíří. Rozloučil se s bratrem a vydal se dál. Tentokrát pomaleji a ne s takovou radostí jako předtím. Honily jej myšlenky jestli otec ještě žil. Měl jej najít? I když by rád, tak co by mu řekl? Zavrtěl lehce hlavou. Ne... Teď by si měl něco ulovit, nebo zemře hlady. Lov nebylo v jeho stavu něco světoborného. Byl rád, když chytil aspoň krtka. I když moc masa neměl stále to bylo něco, co nasytilo jeho žaludek. Vydal se dál do lesa u mostu. Možná by mohl pro začátek najít smečku... Možná když se poštěstí tak i družku. Stanovil si tak své cíle do začátku. Družka, smečka, úkryt. Ale v jakém pořadí? Zamyslel se. Úkryt by byl fajn. I kdyby našel smečku, tak by tam měl svůj klid. Byl by to jeho domov. Úkryt by tedy dal na první místo. Na druhé místo dal tedy smečku a nakonec družku.
-> les u mostu

Pro Akrose poprosím bonus do svatyně, poukaz na element - země a tlapku do ohně.
Za penízky pro něj moc děkuji <3¨

Zapsáno

Bratr se snažil být silný, i když toho na něj jistě bylo hodně. V očích obou vlků se tak třpytily slzy. O otci nevěděl. Byl tedy ještě naživu? Uvidí někdy aspoň jeho? Setká se s ostatními sourozenci. Akros si v tu chvíli přišel jako malé štěně. Štěně potřebující útěchu své rodiny, svého staršího bratra. Chtěl bratrovi říci ta slova. To semeno pochyb, které jej v tuto chvíli sžíralo. Že by byl otec také mrtvý, ale ani jeden z bratří by o tom neměl ani ponětí. Nemohl mu to udělat. Nemohl přilévat na ránu další bolest. Oba vlci byli na sobě natisknutí tak, jak by se to očekávalo jen od někoho velice blízkého. ,,Děkuji, že jsi mi to řekl." V hlase stále byla bolest. I když slzy už vyčerpal. Jak dlouho tak brečel natisknutý na svého bratra? Neměl tušení. Jeho přítomnost ale potřeboval, aby se s tou informací srovnal a přijal tu skutečnost. ,,Určitě už je na lepším místě." Ať to bylo kdekoliv. Třeba je právě sledovala a bděla nad jejich kroky. Packou si přejel po obličeji aby setřel zbytky slz, které tam zůstaly. Měli by žít dál. Ne se patlat v minulosti. Tu stejně nikdo nedokáže změnit.

I jeho bratr nepatrně zavrtěl ocasem. Na chvíli to byla příjemná změna. Do chvíle, než se mu do očí nahrnuly slzy. Nevěděl co se stalo. Nechal bratrovi čas. Čas aby mu řekl že jejich matka zemřela. To pro něj byla rána. Uši otočil dozadu a čumák pomalu zabořil do bratrovy srsti na hrudi. Už jí nikdy neuvidí. Nikdy neucítí její vůni a neuslyší její hlas. ,,A... A táta?" Nemohli přeci zemřít oba, ne? V krku měl stejný knedlík jako bratr a slzy mu po tvářích začaly téct. Chtěl jí navštívit. Zeptat se jak se má. To už ale nestihne. Sedl si a dál pokračoval ve svém truchlení. S bratrem teď budou potřebovat jeden druhého více než kdy jindy. Akros vnímal jako by jej bratr potřeboval a stejně tak opačně. Díky téhle informaci ztratil úplně chuť k jídlu. Potřeba číslo jedna v tuto chvíli byla bratrova přítomnost. Přítomnost zbytku jeho milované rodiny.

Jeho bratr jej oslovil jménem. Akros se pousmál. Ocasem udělal lehký pohyb ze strany na stranu. Souhlasně u toho zamručel aby dal bratrovi najevo, že to je skutečně on. Jeho úsměv Akros už dlouho neviděl. Snad jako by to byla celá věčnost. Kde byl... ,,Všude možně..." Akrosův hlas byl tichý, přesto zřetelný. ,,Teď mě vidíš. Jsem tu z masa a kostí." Udělal krok k němu a ve chvíli, kdy se Arrow zakymácel, tak Akros přiskočil a podepřel jej. ,,Dobrý?... Co se stalo?" Akros zněl starostlivě. Bratr skutečně nevypadal vůbec dobře a to Akrosovi lámalo srdce.

V čumáku cítil známou vůni. Vůni své rodiny. Jednoho ze svých sourozenců. Ocasem začal lehce mávat ze strany na stranu. Hlad jej na chvíli přešel. Místo toho bylo jakési nadšení ze shledání se svým sourozencem. Vydal se jeho směrem. Byl starší, ale jeho vůně byla nepopíratelná. ,,Arrow..." Oslovil svého bratra. Pamatoval si jej stejně jako si jej pamatoval Akros? To nejspíše zjistí. Nevypadal ale zrovna v dobrém rozpoložení. Co se mohlo doma stát? Nebo v jeho životě? Rád by mu pomohl. I když vlastně ani v tuto chvíli nevěděl jak.

<- Dračí průsmyk

Akros se zastavil až na Lukách, kdy si dovolil lehnout vyčerpáním na zem. Byl v bezpečí? Relativně. Na chvíli si dovolil zavřít oči a odpočívat. Potřeboval nabrat síly. V břiše mu zakručelo. A měl by něco ulovit. Bez energie by neulovil ale vůbec nic. Musel napřed nabrat energii. Poté lovit a pak si někde najít příjemný úkryt, kde by se cítil jako doma. Možná si udělat nějaké přátele a navštívit rodinu. Viděli by jej rádi? Matka, otec, sourozenci? Těžko říci. Jazykem si olízl čumák a podíval se na nebe. Něco na tom výhledu jej přimělo se usmát.
Když si byl jistý že nabral dost sil, tak vstal a zhluboka se nadechl. Nějaké to stopování by nebylo od věci. Bude rád v tuto chvíli a za myš. I když to bude jen jednohubka, nebude to tak, že by měl prázdný žaludek. Zaposlouchal se do okolí kolem sebe. Věnoval se maličkostem, což díky prázdnému žaludku nebylo vůbec jednoduché.

Jméno vlka: Akros
Datum narození: 26. 4. 2021
Lineart: 3) Vlk s dlouhým ocasem
Úpravy lineartu: nejsou
Úpravy zbarvení: nejsou
Zajímavosti: Taylor Merlin mluvila o možnosti dlouhých vlasů, u toho si nejsem jistá jak to funguje. Pokud by šlo budu ráda, pokud ne nevadí. Dodělá se časem.

<- ostříži zrak (přes severní hory)
Cesta přes hory nebyla v takové sněhové bouři vůbec příjemná. Z běhu se stala chůze. Každý krok byl těžší a těžší a stále nedošel vytouženého cíle - zmizet z bouře jak to jen jde. Ale jako by jej bouře následovala. Šeptala mu do ucha, že to nemá cenu. Nedostane se daleko a ona jej bude stále pronásledovat. Škrábanec na jeho tváři nepříjemně pálil. Co v tomto počasí dělala jeho rodina? Matka, otec a sourozenci. Byla to už doba, kdy je viděl naposledy. Kdy naposledy cítil jejich vůni a slyšel jejich hlasy. Musel na chvíli zastavit aby popadl dech. Musel se držet cesty. V tuto chvíli bojovat o holý život s touto nekonečnou vánicí. Najít si úkryt. Nebo si jej udělat. Jo. Takové by mohly být jeho vyhlídky. Udělat si úkryt na klidném a krásném místě. Jen ta samota by byla více než ubíjející. Nemít po svém boku nikoho, kdo by jej ráno zdravil. Kdo by jej vítal a byl mu podporou stejně jako on dotyčné. Mohlo to být jen jedno z jeho zbožných přání. Jisté v tomto životě nebylo nic. Nic nemělo své stálé místo a vše se měnilo. Kroky jej pomalu vedly na luka. Bylo to dost daleko? Nevěděl. Najde někde bezpečí před bouří? Také nevěděl. V tuhle chvíli nevěděl nic.

-> luka

Vše na chvíli utichlo, než se nenadále vše zvedlo. Akros musel najít úkryt. Utéct před bouří, která se náhle objevila. Tentokrát to nebyl běh, že chtěl běhat. Byl to běh o holý život. Běžel co mu síly stačily a snažil se vyhýbat různým předmětům poletujících ve větru. Nebylo to ale tak snadné jak by se na první pohled zdálo. Vítr jej bičoval do obličeje a on tak neviděl ani na špičku svého čumáku. Jedna z větví jej dokonce nepříjemné škrábla do obličeje. Příroda si s ním nemile zahrávala a bylo jasné, že pokud se nedostane pryč včas, tak z něj na jaře najdou jen mrtvé tělo bez života. Cesta mu začala stoupat a vítr byl ještě horší, když procházel přez severní hory do dračího průsmyku. Sil mu ubývalo, ale touha žít jej hnala dál. I kdyby to mělo být to poslední co kdy udělá - dostat se do bezpečí.

-> dračí průsmyk (přes severní hory)

<- Les Alf

Buch, buch. Buch, buch. Tak cítil Akros své srdce jak běžel krajinou, které se v jeho zorném poli měnila. Běžel a nevěděl kam. Jaký byl cíl jeho cesty. Kam měl tento mladý vlk namířeno. Les vystřídala planina. Jeho srst vítala sluneční svit. Stejně jako vítala chladný, příjemný vítr. Zastavil se na chvíli a zvedl svou hlavu k modrému nebi. K mrakům, které si loudavě pluly po obloze. Vítr si mu dál pohrával se srstí. Zavřel na chvíli oči. Vůně bobul, vůně ptactva, i trávy pohybující se ve větru a vytvářející u toho příjemného zvuku. Usmál se. Nemohl si pomoci. Něco na tom bylo naprosto dokonalé, uklidňující. Oči znovu otevřel a zaměřil pohled do krajiny. Byla to nádherná krajina.

Otevřel pomalým pohybem oči. Co se stalo? Kde to byl? Před očima se mu pohybovaly trsy trávy podle toho, jak si s nimi pohrával vítr. S jeho srstí si hrál stejný vítr. Pomalým pohybem zvedl hlavu. Jeho tělo bylo jako by spal celé dlouhé roky. V čumáku cítil celou škálu vůní. Ptáci, drobní savci, bobule rostoucí na planině i vlci procházející touto krajinou. Vítr mezi stromy utichl. Přes jejich koruny bylo chvílemi vidět modré nebe. Kouzla tohoto lesa cítil ve svých tlapkách. Přes polštářky, které jako by hřály. Postavil se. Bude chvíli trvat, než si jeho nohy znovu zvyknou na váhu jeho těla. Z pohledu na nebe přesunul svůj pohled na zemi pod jeho nohama. Přesunul váhu na levou tlapku a pravou přesunul před sebe. To samé poté následovalo i s levou, kterou položil před sebe. Po pár krocích jeho krok zrychlil a jeho srstí se prohnal příjemný vítr. Bičoval mu obličej a přiměl jej přivírat oči. Běžel. Běžel jako by to bylo to jediné pro co by měl žít. To jediné co bylo v tuhle chvíli důležité.

-> Ostříží zrak