Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Merlin, Akros, Peisia, Zubraya
S prvními ranními paprsky světla - a možná i deroucího se slunce? Nevěděl jsem jestli se slunce konečně prodere skrze mračna, Mohlo být slunce vidět? Netušil jsem. Světlo se však zdálo přeci jen jasnější, než před pár minutami, - se i mé tělo, které do této chvíle bylo ledové, jako kus ledu, začalo prohřívat. Kůže na dotek tak chladná, pomaloučku začala nabírat přirozené teploty. Konečně jsem se začínal cítit lépe. Hluk, který mi zněl v hlavě začínal měnit tvar z nesourodého hukotu na různorodé hlasy a slova.
Otevřel jsem oči, abych si uvědomil, že se kolem mě pohybuje několik vlků. Byli to vlci z mé smečky a podle toho, jak se tvářili, co říkali, nejspíš se všechno tohle dění motalo kolem mě. Zvedl jsem hlavu, "Omdlel jsem?" Zeptal jsem se na zcela zjevnou věc. Pamatoval jsem si, jak se svět zkroutil a potemněl. "Nic mi není, děkuji všem za pomoc," řekl jsem, ačkoliv jsem na sobě měl několik šrámů a oděrek. "Spadl jsem do toho jezera a odplavilo mě dolů do nížiny." Vysvětlil jsem, co se mi přihodilo. Zasloužili si to vědět. "Ulovil jsem pár myší." No, že jsem trefil vlka a pak se s ním kvůli tomu serval, jsem, jaksi nechtěl říkat. Tohle vědět nemuseli. Stejně o nic moc nešlo, jen o komedii/tragédii na styl rodea. "Etoile? Kde je?" Nejspíš odešla. Rozhlédl jsem se, ale ani Sivataga jsem neviděl. Byli spolu? Patrně ano, možná jsem mohl být klidný.
Věnoval jsem vděční pohled všem, kteří byli poblíž a starali se. "Děkuji vám."

Hraniční pohoří →

Nechtěl jsem se otáčet, abych nepůsobil ještě komičtěji, než už jsem pro toho černého vlka komickým byl. A tak jsem jen nenápadně špicoval uši, abych odhalil jakýkoliv náznak toho, že by se za mnou rozběhl, nebo po mě něčím mrskl. Vyhnul bych se tomu? Možná ne, ale ani to mi nedovolilo obrátit na něj hlavu. Nikdy! Půjdu hrdě, tak jako každý Marcia s hlavou vztyčenou a neotočím se, ani kdyby na mě sto ostnů letělo!
Po pár krocích, kdy jsem slyšel už jen déšť, jsem si oddychl. Vážně oddychl a když jsem byl už daleko od místa boje a blížil se k jezeru, pocítil jsem, jak se mi chvějí tlapy. Únava byla náhle větší a tělo těžší. Ještě kousek, nesesyp se tady, no tak. Před očima se mi začínaly tvořit malinkaté hvězdičky.
Všiml jsem si, že před vstupem do úkrytu ležel strom. Kde ten se tady vzal? Udělal jsem rychlý pohyb, chtěl jsem zjistit, jestli je Etoile v pořádku, který se ale zpomalil, jak se mi zatmívalo před očima a svět se podivně překroutil a upadl do temnoty. S ním moje tělo žuchlo na zem a od tlamy mi odlétlo několik myší.

Povytáhl jsem obočí. A tohle mě mělo usmířit? Vážně? Nebyl jsem si jistý, jestli chci být dobrák. Sestru jsem za svým pozadím, zrovna neměl, tak jsem se mohl urvat ze řetězu. Ale tenhle smích a pobavení byly skutečné. Ach, tak rozverné, že se na toho magora snad ani fakt nemůžu zlobit. A taky jsem to byl já, kdo ho střelil paprskem světla jako první, že jo. Nespokojeně jsem mlaskl. "Sluníčko, jo? To jsem. Ale pro tebe jen Alhajoth. A ne, díky, nechci se přidat. Už smečku mám. A navíc? Pořád ještě moc nevěřím, že mě bereš vážně, Ostne. Rád tě poznávám, avšak zapomeneme na to, jasný?" Pro jistotu jsem se rozhlédl, jestli se tady někdo neochomítal. Před tím, než na mě vyběhl jsem si všiml, že se otáčel dozadu. Asi někoho čekal. Nebo čekal, že tu já nejsem sám, to bylo zřejmě jedno, která z těchto možností je pravdivá.
Nikoho jsem zatím neviděl a měl jsem toho taky dost. "Vážně jsem tě trefit nechtěl, ale teď už půjdu." Posbíral jsem postřílené myši, co se válely kousek od místa boje a rychle se vzdálil, než si to ten černý vlk rozmyslí.

→ Slané jezero

Vlk mě setřásl. No, když už se tak řehtal, tak ani nemělo smysl ho držet, takže když se začal otřepávat, pustil jsem ho a sklouzl z jeho zad. Ale pro jistotu jsem od něj uskočil a zůstal připravený na další jeho útok. Ten nepřišel, zatím. Místo toho řekl, že přijímá mou omluvu. Cože? To by bylo skvělé, kdyby to nepodal takhle. Zamračil jsem se na něj: "Chceš snad říci, že jsem směšný?!" Byla to od něj provokace? Výsměch? Já výsměch tedy moc rád neměl a kdo ano, že jo? "Jestli si myslíš, že se tě bojím, jen proto, že jsi větší, tak se mýlíš!" Zavrčel jsem na něj. Ale fakt byl, že když se tak řehtal, šlo tohle vyhrožování docela těžko. On se nevysmíval, on se smál čistě. A v tom byl právě ten rozdíl, který mi komplikoval se rozzuřit.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 5/5

Byl jsem připravený na rodeo pod svýma nohama. No samozřejmě, co také čekat, že? Ale držel jsem se statečně zahryznutý do jeho týlu. Sedl jsem si na něj, abych ho zatížil. Chvíli se nic nedělo. Asi moment překvapení. Možná jsem měl překousnout, ale podařilo by se mi takového obra zadávit? Možná, ale chtěl jsem to? V ten moment jsem uviděl před očima drahou milovanou sestřičku Etoile, jak se na mě mračí a kroutí hlavou, Alhajothe Marcio! Kam se poděla tvá jemnost?! Nech toho vlka, každý život je drahý! Ach, byla by to tak vtipná představa, ale rozplynula se v okamžiku, kdy se začalo tělo černého škubat a vzdouvat. Začal se sbírat na nohy a...? A! On se řehtal? Ano, Smál se. Za chvilku už stál a já na něm stále seděl, jako na koníčkovi. A on se smál. Svatá, Luno, co je to za pošuka? blesklo mi hlavou. Ty vší dobroto, vidíš to taky?

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 4/5

Zpomalilo mě to a ztratil jsem cenné vteřiny a to mě stálo náraz. Ucítil jsem, jak mě černý vlk sejmul a svojí váhou mě prostě hodil na zem. Zavrčel jsem naštvaně, překvapeně a rozhodně rozhněvaně. Jen abych dal najevo, že tohle se mi tedy nelíbilo. A taky jsem po něm chňapl svými zuby. Někam jsem se mu zahryzl. Bylo mi jedno kam, hlavně, aby si nemyslel, že jsem snad nějaký padavka, kterého si jenom tak smete na zem.
Avšak brzy jsem pochopil, že mě nestrhl tak, jak by si přál. Že mě srazil při pádu. I tak jsem mu nedal šanci, aby začal pochybovat o mých bojových schopnostech a tak jsem se nad něj vyhoupl, zatím, co jsem mu visel zahryznutý do místa, kam jsem se trefil. Zapálil jsem si tlapy, abych ho ohněm mohl popálit, kdyby se mi do nich chtěl taky zahryznout.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 3/5

Dobrá, možná moje odpověď zněla trochu provokativně, ale já si prostě kálet na hlavu nenechám. Takže ode mne nemůže cizinec čekat, že stáhnu ocas mezi nohy a s kvičením zdrhnu. To ne, to Marciové nedělají! A já už vůbec ne. I když černý byl větší než já. Taky byl těžší. Ale zatím neútočila jinak než magií. Takže, kdo ví jestli to byla výhoda pro mě nebo ne. Kdyby se do mě pustil silou, nejspíš by se mu povedlo mě srazit na zem. Avšak zatím to neudělal. Možná, byl, unavený? Tak jako já? Hrálo mi tohle do karet? A přes to, jsem čekal, že i na to může dojít. Bylo by bláhové s touto možností nepočítat.
A skutečně se rvát chtěl, ale i když se choval takhle, viděl jsem na něm to vyčerpání. Byl větší a těžší, bezpochyby, ale já budu rychlejší. A tak, jakmile se rozběhl, instinktivně jsem odpružil nohy, abych se mohl útoku vyhnout. Však se ze země vynořilo cosi, co mě udeřilo do hrudi. Bylo to jako rána bičem. A jen v poslední chvíli, jsem stačil vyslat světlo do obličeje onoho vlka, zatímco jsem lapal po dechu, jak mě ta rána ochromila.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 2/5

Stáhl jsem uši k hlavě. Ten černý vlk se stavěl dost provokativně. Znal jsem takové. Tedy, alespoň si to myslel, že znám. Byli to vlci, kteří dělali problémy a ačkoliv jsem o Chaosu neslyšel, asi, tak prostě tenhle vlk byl jasný problémchňapka. No, dobře, zasáhl jsem ho já jako první, ale nebyl to úmysl ani můj cíl a omluvil jsem se. Ovšem z odpovědi vlka mi bylo jasné, že omluvu jen tak nepřijme.
Zničil jsem mu kožich! Pravda, to se stalo. Nic méně, nestáhnu ocas jen proto, že se na mě obořil. Narovnal jsem se a pevným hlasem řekl: "Byl to doopravdy omyl. Je jedno jestli mi věříš nebo ne, chceš se rvát, že?" No to už jsem se uhnul letící větvi. Ne tak rychle, protože jsem čekal útok, ale ne hned magický, takže mě trochu lízla na boku. Sykl jsem, stáhl oči do zamračení: "Vážně, mou omluvu nepřijmeš? Jak chceš." Zapálil jsem ohnivou kuličku a mrštil ji proti vlkovi. Nepotřeboval jsem ho zasáhnout, jen ho přesvědčit, že se nenechám zastrašit. Nikdy!

Nížina hojnosti →

(IV)× Ulov si na horší časy (2b)
(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 1/5

Byl jsem zase na pevnině, hurá. Jásal jsem v duchu, no na venek jsem vypadal unaveně a nemocně. Byl jsem studený a ne jen od toho deště. Jeden by si mohl myslet, že mi zkrátka něco je. A bylo by to divné? Ne, nebylo. Po tolika hodinách deště, kde se jen těžko hledal úkryt, by tohle nebylo nikomu divné. Popolezl jsem kousek výš a rozhodl se, že půjdu nahoru do hor. Konec konců, šel jsem se původně projít, že? Než jsem tak nešikovně zahučel do jezera, které mě vyplavilo do nížiny.
Narazil jsem ale na silný pach. Čerstvé stopy. Podmáčená půda vyplavila noru hlodavců a ti teď pobíhali kolem a snažili se najít novou díru v zemi, kde by se ukryly. Dal jsem hlavu na stranu, přemýšlel ale jen chvíli, než jsem se pustil do magického útoku a sesílal paprsky světla do pohybujících se cílů a vypaloval do nich díry. A tak se stalo, že jsem trefil pár myší a jednoho vlka. Ups?! Ku..a! Skoro jsem se lekl. Ne, že bych se bál potyček, ale tohle jsem nečekal, že se mi postaví do cesty a jak jsem prostě házel ty paprsky do tmy, byl jsem z nich trochu oslněn. "Oh, moc se omlouvám, já... Tohle jsem nechtěl." omlouval jsem se černému vlkovi, kterého jsem zasáhl.

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 3/3

A tak, jakmile bylo možné plavat snadněji a dostat se tak ze sevření voddního toku, učinil jsem tak. Zmířil jsem k vyvýšenému místu. Voda byla stále vysoká a stále se nedalo všude jít. Došlápnout na tlapy nebylo tak snadné, jak by jeden očekával. Na některých místech, jistě bylo možné dosáhnout na dno dočasného moře v uvozovkách, ale nebylo jednoduché odhalit, kde taková místa jsou. No, stejně jsem se nechtěl zdržovat na takhle zaplaveném území déle, než-li to bylo nezbytké, proto jsem se ani nesnažil vyhledávat taková místa, kde bych dosáhl na dno. Prostě jsem plaval kupředu a s nadšením jsem se blížil k úpatí hor, od kterého mě předtím proud odnesl. Bylo logické, že se tak stalo, když voda, tekla z hor dolů. Konečně jsem ucítil pod tlapkami pevninu a tak jsem udělal ještě několik temp, než jsem se odrazil, abych se vyškrábal na pevnou zem. I když se nedalo zase až tak dobře tvrdit, že byla pevná. V rámci možností však ano. Vylezl jsem na jiném místě, než kde mě voda valící se z hor vyplavila. Ale to mi na mé, momentální náladě neubíralo ba ani nepřidávalo. Otřepal jsem se, abych se zbavil vody nasáklé do kožichu. Rány, které jsem získal štípaly pořád ještě, ale nevěnoval jsem jim tolik pozornosti.

→ Hraniční pohoří

Slané jezero →

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 2/3
(IV)× Projdi se po zatopeném území (1b)

Moc jsem toho nestačil zaznamenat, zda mě Aerraw následovala nebo ne, jen že mě táhne proud. Cítil jsem na čumáku slanost. Voda z tohoto jezera byla skutečně slaná a patrně v hojném množství. Sice byla na ní proředěná vodou z hor a deště, ale zcela určitě, když nebyly povodně, bylo jezero slané. Alespoň jsem měl nyní možnost tohle objevit. Můj první průzkum v nové roli a v nové smečce, pomyslel jsem si. Takže vlastně pozitivum na tom negativním pádě. Cítil jsem, že mě někde místy štípe. Asi jsem si někde rozřízl kůži, jak jsem klouzal a následně se kutálel ze svahu. Nyní, když jsem, plul s proudem do nížiny jsem to prostě cítil. Ale plavat jsem mohl, takže to nebylo nijak vážné zranění. Asi jen rozseknutá kůže od nějakého ostrého kamene, nějaké potlučeniny a oděrky. Tok se zpomaloval, jak jsem se ocitl níže. I tak bylo všude dost vody na to, abych musel plavat.

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 1/3

Díval jsem se na vlky, co se měli stát součástí mého života, neboť jsem se měl já stát členem písečné smečky. Byl to příjemný pocit, i když pod rouškou noci jsem neprojevoval až takové aktivní nadšení, nebylo to tím, že bych radost uvnitř sebe nepociťoval, nýbrž denní dobou a jenom a čistě tou. Noc patřila sestře a den zase mě.
Uklonil jsem se nové Alfě Ushari a stvrdil tak svou volbu: "Pak tedy do začátku, bych chtěl být Průzkumníkem a později, Lovcem." A bylo rozhodnuto. "Děkuji za přijetí, vynasnažím se, abych byl dobrým článkem smečky." Potom jsem věnoval ne jen pohled, ale i pokývnutí hlavou všem přítomným, než se začali rozcházet.
Povšiml jsem si, jak se sestřička sbližuje s obříkem Sivatagem Poutníkem a věnoval jsem ji úsměv. Potom jsem zamířil k bílé vlčici, kterou jsme potkali už v pohoří nad námi s vlčicí z hor. "Aerraw, že? Jsem rád, že jsme nyní součárstí stejné smečky. Nechtěla by ses projít?" Nabídl jsem sněhově bílé vlčici. Měl jsem trochu hlad a po pravdě, myš byla docela málo, na zahnání hladu. Také bych se mohl seznámit se členy smečky. Čekal jsem, jak odpoví, jestli bude mít zájem či nikoliv. Po té jsem vyrazil ven i když stále pršelo. Jak jsem provházel kolem sestry, jemně jsem se o ní otřel se slovy: "Na chvíli se půjdu projít, ano?" Mrkl na ni, čímž jsem jí dával jasně najevo, že jí nechávám prostor, aby se lépe poznala s Obříkem. "Já se vrátím, neboj se." Zašeptal jsem jí do ouška a a pak už vyšel z jeskyně. Rozhlédl se, byla pořád tma, noc vládla. Zavětřil jsem, jestli déšť slábl, nebyl to až tak obrovský rozdíl, ale něco v něm, přeci jenom bylo jinak. Už mi nebušil do zad s takovou urputností, jako dřív. Švihl jsem ocasem, pohlédl na bílou vlčici, jestli se mnou šla. V tom mi ale podklouzly tlapy a já se svezl po rozbláceném břehu přímo do jezera. Kutálel jsem se po blátě, dokud to neudělalo žbluňk a já neskončil ve vodě. Začal jsem plavat, ovšem i tak mě vzal proud, který bral vodu z jezera a vyléval ji dolů do nížiny.

→ Nížina hojnosti

Nechtěl jsem narušovat chod srazu a proto jsem mlčel, dokud jsem nebyl vyzván. Ale též jsem se cítil slabý a možná jsem mohl na ostatní, kdo mě neznali, aby věděli o příčinách mého stavu, působit nemocně. To by zřejmě díky tomuto počasí, které venku zrovna vládlo, dost možná nebylo ani divné. Avšak, jakmile jsme byli předvolaní Alfou, předstoupil jsem se sestrou a nechal mluvit nejprve ji. Byla přeci dáma, totiž slečna, ale ve výsledku to bylo to samé. Proto jsem ji nechal, aby promluvila jako první. Když vše řekla, promluvil jsem já: "Já, Alhajoth Marcia, chci být součástí této smečky. Budu jí věrně sloužit a ctít. Ochraňovat a sytit." při těchto slovech jsem se zdvořile uklonil, dokonce i hluboce. "Rád se ujmu jakékoliv role, která je potřebná, není to pro mě problém. Býval jsem lovec. Ale klidně bych i rád prozkoumal zdejší ostrovy." Možná jediné, co bych nerad, kdybych měl zůstávat na hranicích. Možná později, ale pro svou výšku a rychlost, by jednodušší bylo, cokoliv jiné, než-li trčet na jednom místě, ačkoliv bojovnost Marciů mi v krvi bublala jako skrytá rozbuška. Teprve po té, co dozněla má poslední slova, jsem se narovnal a s úctou pohlédl na zastupující i novou alfu.

Hraniční pohoří →


(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 6/5
(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 4/4

Sivatag, Etoile
Sestřička měla štěstí, v tomhle neštěstí. Sotva se uzdravila z jednoho zranění, už měla další. Bylo náročné, ji chránit, ale nic mi nedělalo větší potěšení, než ji vidět šťastnou. Byla mým sluncem I když sama byla sestrou luny. "Ano, štěstí, že se netrefila jinde. Co to je za bláznívé počasí, že i ostatní nutí dělat bláznivé činy." Normálně by se jim liška vyhnula obloukem, ale teď? Bylo to, jak bylo. Hlavně, že ji nakonec odehnali. "Ach, ano, všechno je teď pod vodou, sestřičko, škoda, že nevládnu magii země. Takhle ti nemohu pomoci." Ale snad jí pomohou v té pouštní smečce. Sledoval jsem, jak přijímá nabízené rámě. No, spíš bok, protože Etoile byla proti Poutníkovi maličká. A co si budeme... i já byl proti němu malý, že jo.
Střihl jsem uchem k Etoile: "Mám, ale je to jen myš." Sice vypadal tučně. Možná to byl nějaký hraboš spíše. Tohle smečku nezasytí, vždyť by i pro Sivataga byla tahle myš jen jako jednohubka. Pomyslel jsem si, ale i tak jsem ji vzal.
Náš průvodce nebyl v bylinách znalý, ale to ani já moc ne. Tedy jen to, co se mi ušima mihlo mnohokrát, díky mé sestřičce, ale to ze mne bylinkáře nedělalo. Jen jsem Sivatagovi věnoval drobný úsměv. Cítil jsem se tak slabý a chladný, jako bych se stával rybou, ačkoliv to tak nebylo, přirozeně. Šupiny mi na těle nerostly. Jen kůže byla mokrá, od neustálého deště.
Šli jsme pomalým tempem. Hezky pěkně opatrně, aby Etoile bez problému zvládala i různé výmoly a kamení, případně jiné překážky na cestě a já jsem ji jistil z druhé strany, pokud to šlo, případně pokud se terén stal hůře schůdný. V jednu chvíli Sivatag zpomalil, jako kdyby něco hledal. A také, že ano. I já cítil pachy vlků, ačkoliv mi déšť tuto čichovou práci komplikoval.

Namarey
Převzal jsem Etoile na své rámě. Přikývl jsem Sivatagovi a hezky pěkně čekal se sestrou venku i když Poutníkův kožich zmizel v jeskyni. Držel sestru, aby měla tlapku odlehčenou. Když jsem však zaslechl hlas z jeskyně, který nás po chvíli, kdy jsme čekali u vstupu, neomylně pobízel, aby jsme vstoupili, opatrně jsem vešel i se sestrou dovnitř.
Po té, co jsme byli uvnitř, bylo tu docela dost vlků, jsem pozdravil a vděčně věnoval pohled všem přítomným: "Zdravím, mé jméno je Alhajoth a nejsem na ostrovech příliš dlouho, ale moc rád bych se se sestrou přidal k pouštní smečce." Pohledem přejel k Sivatagovi, potom k hnědé vlčici, která skoro vzápětí přišla, aby si prohlédla zranění mé sestry. Bedlivě jsem sledoval, co dělá i co říká. Musela to tedy být léčitelka. Vytáhla nějakou červenou květinu, která se zdála býti vlčím mákem, ale nazývala ji Rumněnkou. A tohle sestře má pomoci? Možná to je místní speciální druh, A nejspíš tomu tak skutečně bylo. Ale nechtěl jsem narušovat sraz více, než-li už se stalo, proto jsem se na tohle nevyptával. Jen jsem pomocí magie ohně, začal sestře sušit kožíšek, aby jí bylo teplo.

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 5/5
(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 3/4

Ano, sestra a bratr milovali noc a já s bratrem den, každý jsme měl své prokletí sílu a slabinu. Jako Jin a Jang. Těšilo mě, že se sestřička nakonec rozhodla, že zůstane se mnou i když jsem si byl jistý, že by raději byla někde, kde byl třeba les. Ale možná to nebude pro ni zase tak špatné. Těšil jsem se. I když vyvstaly i určité obavy, zda-li nás smečka přijme, v těchto krušných časech. Sivatag Poutník se však zdál být laskavý. A vypadalo to, že i on je rád, že se Etoile rozhodla.
Liška nakonec opravdu vzdala všechny své snahy o útok. Bylo to pošetilé, bláhové, ale kdo by se takovému podivnému chování divil? Potopa dělala starosti všem. Snad jen ryby s tím byly v pohodě. I když třeba i jim tohle zasahovalo do klidného plavání si v moři. Možná jim to tam dělalo stejný nepořádek, jako nám na souši. Starostlivě jsem si prohlédl zranění, které sestra utržila: "Jsi v pořádku? Půjde ti jít?" Ještě ani pořádně neměla zahojené zranění od páva a nyní měla nové, snad o něco horší. Ale bylo to jenom kousnutí, snad ta liška neměla nějakou nemoc. "Půjdeme opatrně, ano?" Pohlédl jsem na vysokého Poutníka. Dělal si stejné starosti jako já. Snažil se situaci odlehčit, za což jsem mu byl i vděčný. Moje sestra byla citlivá duše a něco takového, jako odlehčení situace bylo přesně to, co potřebovala. Vděčně jsem mu kývl hlavou. Oba jsme se nechali vést Sivatagem, protože ten jistě nejlépe věděl kam má jít. Bylo jasné, že se smečka z pouště přesunula do hor, proto mi to ani nepřišlo divné.

→ Slané jezero