Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak často se stávalo, že se poušť vytopila? No, určitě se nevytápěla tak často jako jiné biotopy, že? To by totiž nebyla poušť, ale tyhle ostrovy mohly být převrácené, kdo ví.
"Za normálních okolností bych řekl, že tohle se nestává běžně a že tedy muselo jít o mimořádnou situaci. Ovšem neznám tyhle ostrovy a tak by asi bylo neuvážené očekávat, že se podobná věc už nikdy nestane. Nicméně, pořád je to poušť a proto se dá předpokládat, že se to nebude dít často." Zareagoval jsem na slova Aerrav. Pokusila se o vtip. Neuniklo mi, že se Camiyi nezdá zase až tak vtipný. Já jsem se nesmál i když jsem nesoudil vtipnost. Ale přikývl jsem zdvořile.
Pochopitelně ji chyběly. Aby také ne, kdo z rodičů by necítil vůbec nic ke svým potomkům? Aerrav se jala vynášet nějakou větev ven a já jsem přistoupil blíže ke hnědé, "Je mi líto, že jste takto byli odtrženi od sebe." Vlčata však již byla dost velká. "Alespoň to, že nejsou již malá, může být útěchou."
Nakonec jsem se hnědé lehce dotkl čumákem boku: "Nechceš se projít?" Nabídl jsem jí doprovod.

"Jestli jsem pouštní? Nevím, nejspíš ne, ale poušť je mi blízká, neboť mi poskytuje to, co je mi příjemné, slunce." Vysvětlil jsem Aerrav a věnoval jí úsměv. Stejně tak se o mě nedalo říci, že bych byl vlkem severským. Možná jsem měl k poušti blíže, než li sněhově bílá vlčice. "Možná je tvá srst hustá, ale to není ještě důvod, pro který bys zde nemohla fungovat dobře. Bílá srst se tak nepřehřívá, jako černá. A hustota dokáže ochránit i před horkem." I když záleželo také na struktuře, že ano. Neviděl jsem důvod, proč by jí to mělo výrazně omezovat.
"To mě mrzí, snad alespoň teď je mu dopřáno klidného pobývání ve světě mrtvých." Nic nemuselo být ztraceno, ale kdo ví? Tohle byla záhada, již mohou odkrýt ti, kteří mohou projít clonou dělícím život od smrti.
Ano, ano, snad bude ráda, že to tady vzali pod své tlapky. "Myslíš, že by chtěla smečku přesunout na místo, kde by byl úkryt chráněný před tím, co nás postihlo?" Zajímal jsem se. Bylo by to logické a možná i vhodné, ale jak často se takové přírodní nebo nepřirozené pohromy na ostrovech objevují?
Poslouchal jsem, co říkala Camiya o úpalu a jak se před ním chránit. To bylo něco, co mi nehrozilo. Takže bylo zajímavé zjistit, že existují vlci, vlastně většina z nich, kteří by mohli být takto ohroženi sluncem.
"Děkuji," odpověděl jsem na přivítání. "Máš děti? Jak jsou staří? Asi ti schází, že?" Zajímalo by mě, zda je možné, aby se tady také objevili. No, zřejmě to možné je, ovšem kdo a jak to řídí?
"Věřím, že bude skvělá Alfa," a když bude mít po boku rodinu, jak by to nemohlo dopadnout dobře? No? Jak? Známe i případy, kdy to nedopadlo dobře a nemusel jsem chodit daleko, ale tady jsem věřil, že to půjde. Nebo jsem chtěl věřit.
"Tady na ostrovech mám sestru a bratra, ale ještě jedna sestra a bratr zůstali jinde."

Pohlédl jsem na bílou a věnoval ji úsměv s přikývnutím. Měla jistě pravdu. "Chtělo by to tady uklidit, to ano. Rád vám s tím pomohu," přece bych nenechal vlčice makat a já abych jen koukal? Kdepak. I hnědé jsem dokázal vykouzlit úsměv a přikývl jsem, že je to přesně tak jak říká. "Ano, tak to je. Potkali jsme se v pohoří a protože jsem chtěl do smečky, Sivatag nás přivedl. Na ostrovech sice nejsem dlouho, ale pouštní smečku jsem hledal." Původně jsem tedy chtěl doprovázet sestru, dokud i ona si nenajde místo, kde by chtěla být a až po té se vydat sem, ale osud to zařídil jinak a pro mě tedy lépe. Snad i sestřičce se zde bude nakonec líbit. Nečekal jsem na pobízení a také se chopil první naplaveniny, na kterou jsem narazil a už jsem ji odnášel ven. Ale jestli měla Ushari v plánu úkryt nějak přetvořit, možná byla naše snaha zbytečná? "Je fajn vědět, že nejsem jediný, kdo na ostrovech má své sourozence. I když je pravda, že jsme byli každý na jiném místě, než jsme se ocitli zde. Aerraw, také tady máš příbuzné?" Zajímal jsem se.

Chodby se zdály spletité, ale už pachy a hlasy napovídaly, že v úkrytu nejsem sám. Dokonce jsem je trochu poznával. Tedy alespoň jeden určitě. Byla to Aerraw, ta bílá vlčice z hor. Tím jsem si byl jistý a tak jsem se vydal k nim. Nemusel jsem hledat dlouho a už z dálky mě zdravil příjemný hlas bílé. S ní tu byla i tmavě hnědá. "Zdravím," pronesl jsem a protože byla noc, cítil jsem se sice méně aktivně, nicméně již brzy bude ráno a to se mé tělo opět rozehřeje a naplní energií slunce. "Dámy, neruším?" Zeptal jsem se a zastavil se poblíž. Nerad bych jim zasahoval do rozhovoru, ovšem nechtělo se mi tak úplně hned opouštět úkryt. venku nebylo zrovna nejlepší počasí i když jsme byli na poušti.

← Území Namarey →

Společné kroky s Ushari jsme měli k místu, kde očekávala, že se nachází úkryt Namareyské smečky. Potom se otočila za za zvukem vytí, které přicházelo odněkud, tušil jsem, že od hranic a ačkoli já, onen hlas neznal, ona, zcela jistě, ano. Proto jsem zůstal sám, abych sledoval jak chvatně odchází od vstupu do úkrytu.
Nakonec jsem však sledovat vzdalující se Alfu přestal a odhodlal se učinit kroky, které měly mít za následek průzkum úkrytu. Jakmile jsem vstoupil, nechal jsem rozzářit srst, aby mi vytvářela světlo a já mohl spatřit spleť chodeb dobře ukrytých pod pískem. Vliv, který na mne ihned zapůsobil, byl nezpochybnitelný. Ten nádech tajemna, až mi vstávaly chlupy na zátylku i za ušima. Ale byl to příjemný pocit. Možná proto, že tajemno jsem měl rád?

← Kvetoucí louka →

Usmál jsem se na hnědou vlčici a ťapkal jsem společně s ní. Krajina se pokrývala sněhem a i když jsme zamířili do pouště, bylo znát, že zimní období vládne i zde. Rozhodně i když tady, zcela určitě nebyly vrstvy sněhu, nebo alespoň ne v této části, teploty nebyly tak vysoké, jako v létě. Avšak zima mi nebyla. "Vždycky jsem pomáhal lovit. Ale do začátku bych rád prozkoumal ostrovy," odpověděl jsem. "Průzkumník, ale nebráním se ničemu, co je třeba." Chápavě jsem přikývl. "To je dobrý nápad." byla má reakce na sraz.
Bylo to tak. Ještě jsem na území smečky nebyl. "Ano, je to tak. Sice jsem byl, možná blízko, ale úplně na území jsem se ještě nedostal." Bylo to tedy, skutečně, poprvé, co jsem mohl spatřit zlatýma očima svůj domov. Přikývl jsem a následoval ji. "Vskutku? Tak to napravíme?" Bylo to to i docela vtipné, leč já se nesmál. Najít úkryt by ale nemělo být náročné, určitě měla alespoň povědomí o tom, kde se nacházel. A kdo ví, jestli se při povodních nepoškodil.

→ Úkryt

V tom měla prostě výhodu. Starých členů příliš nebylo a tak měla volné tlapky. Mohla smečku přetvořit, vybudovat a nikdo ji soudit nemohl. Nebo, zkrátka neměl téměř, kdo. "Jednoduše věřím, že to zvládneš, Ushari." Procitl jsem opět, nebo mě probudily vločky snášející se na nás? Zima přišla a momentálně vztahovala své jemné chladivé ručky přímo k našim kožichům. "Jak bych mohl utéci? Přece bych tě tady nenechal." Oh ano, avšak zůstat zde nemohli. "Je to tak. Sníh brzy pokryje celý tenhle kraj. Souhlasím, vrátíme se," i když v mém případě to bylo, poprvé vstoupit na území mé smečky. Ještě jsem tam nikdy nebyl a upřímně jsem se už těšil. "Ó ano, myslím, že je na místě to zjistit. Možná už se členové i navrátili do pouště." Jistě, že jsem chtěl. "Doprovodím tě. V zájmu znalostí, které bych měl mít a třeba tam Etoile i Poutník budou." Souhlasil jsem a zamával ocasem, abych následoval Ushari k domovu.

→ Území Namarey

(Listopad)
Jméno vlka: Alhajoth Marcia
Počet postů: 15
Postavení: Sigma
Povýšení: Přijetí do smečky
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: Lov hrabošů, seznamování se s členy smečky.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Přidal se do smečky společně se sestrou, šel se projít, byl stržen proudem, lovil myši, serval se s cizím vlkem, vrátil se do bezpečného úkrytu, nechal se ošetřit, šel s Ushari hledat sestru a jejího strýce.
Smečková minihra: xxx

(IV)× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla (3b)

"Protože při zrodu nás stáli dva bohové. Solaris a Elune. Bohyně noci je povolala, aby nás zchránili. A tak se stalo. Elune, bohyně měsíce a Solaris, bůh slunce, nám vdechli za pomoci své moci život. Vytáhli nás z lůna naší mrtvé matky a oživili nás. Ale bohu smrti se to nelíbilo, pochopitelně, chtěl naše duše. Tažke jako smlouva s bohem smrti smíme žít jen na půl." Snažil jsem jí to vysvětlit. Popravdě, ani já to tak úplně nechápal. Tedy jak přesně to bylo. Musel jsem pátrat v paměti a spoléhat se na to, co nám prozradil náš bratranec, který nás vychovával. "Takhle nám to řekli, když jsme se začali zajímat o to, proč se nám tohle děje. Pochopitelně jsme si tohohle jevu povšimli už jako vlčata, když ostatní vlci si tím neprocházeli tak jako my."
Ostatní sourozenci? "Na ostrovech se pohybuje ještě náš bratr. Zbylí dva jsou, nejspíš tam, kde jsme byli i my, než jsme se ocitli zde." Co se s nimi stalo? Jak se jim dařilo? Netušil jsem. "Věřím, že nás sem osud přivedl z nějakého záměru."
Lehce jsem se na ni pousmál. "Myslím, že se neptáš toho pravého, kdo by měl dobrý přehled o tom, jak by správná Alfa vypadat měla. Ale ujišťuji tě, že máš mou plnou důvěru." Pohlédl do jejích zelených očí. Něco v nich bylo, něco, co ho uklidňovalo. Naslouchal jsem jejím slovům o tom, že jejím cílem bylo být léčitelkou, zatím, co její bratr měl být vůdcem. "Chápu, a věřím, že ano. Mám za to, že celá smečka je teď jako nová. Můžeš začít úplně od základů a beze strachu z toho, že přebíráš vybudované zvyklosti." Vlastně to byla, jistě výhoda. "Nebudou tě porovnávat s tím, kdo byl před tebou." Alespoň tak jsem si to myslel já.
"Pokud neuhodí mrazy příliš brzy, mohla by ještě nějaká tráva vyrůst. Ale jestli ne, tak hádám, že zima bude ještě pro býložravce kritická." A tím pádem i pro šelmy. Protože zvěře jistě ještě dost uhyne. Z hladu na následky nějakých infekcí či nemocí z povodní. "Bude, nejspíš nejlepší, zajistit si nějaké jídlo na horší časy dříve, než to se stavy zvěře zamává a dolehnou na ně následky potopy."
Ushari něco zahlédla. Bylo to tělo, to bylo jasné hned. Ale až jsme se přiblížili, tak jsme odhalili, že se jedná o nějakého vlka. Nicméně, byl již mrtvý. Možná i déle. Možná ne tak dlouho, zase jsem nebyl expert v určování jak dlouho jedinec mrtvý byl. "Pomůžu ti. Nemám sice vhodnou magii na úpravu půdy. Ale, nespálíme ho? Nemusela by ta jáma být tak velká." Uvažoval jsem. Nicméně jsem i přes to, začal hrabat společně s Ushari. Ať už jsme tělo zmenšili na popel nebo ne, pohřbili jsme ho vlastními silami.
"Budiž ti země lehká," pravil jsem, po té, co jsme společně s Ushari tělo zahrabali. Mohla mu lehká býti? Byla to hlína a ta, zjevně neměnila váhu, dle toho, jak by si někdo mohl přát. Pokud byla těžší, bylo to dáno tím, že v ní byla navíc voda, nebo minerály, pokud byla lehší, byla prostě vysušená. Ale sama o sobě vážila stejně.
Vzdal jsem mu hold a pak popošel o kus dál s Ushari. "V pořádku, je milé udělat něco pro druhého i tehdy, když už o tom, možná ani neví. Ale třeba tady s námi je." Pokud si jeho duši už bůh smrti neodnesl pryč.

Slané jezero (přes Hraniční pohoří) →

(IV)× Odhal následky potop (2b)

Kráčeli jsme až k louce potichu. Samozřejmě jsem se neubránil, hned co jsme opustili dočasný úkryt, hledání očima sestru v jezeře. Ale nebyla tam, pochopitelně. Stáhl jsem uši a možná se i zamračil. Dělalo mi to starosti. Snad je v pořádku. Je s ní Sivatag, měla by být v pořádku. Určitě ji neopustí, že ne?
Sestoupili jsme z hor. Pohlédl jsem na svou Alfu. Nevypadala jako Alfa, která si drží odstup. Vlastně, jsem nevěděl, jak by se Alfa měla správně nebo nesprávně chovat či jak by měla vypadat a tak, zrod téhle Alfy jsem přijímal jako něco úžasného. Jako skvost, kterého jsem mohl být součástí. Cítil jsem k ní důvěru a to bylo, dle mého názoru nejdůležitější.
" Dalo by se to tak říci. Není to tak, že bych omdlíval každou noc. Jen když prostě vyčerpám rezervy, jako to bylo předešlé noci. Bylo toho moc. Cestování, lov, souboj s liškou, plavání, používání magie, prostě to bylo vyčerpávající." Odpověděl jsem na její otázku. "Za to, že jsem já a mí sourozenci naživu, vděčíme bohům. Kdyby oni nezasáhli, zemřeli bychom v lůně naší mrtvé matky. Avšak dar života, je-li dán mimo plán, něco stojí. I setra i ostatní sourozenci jsme za dar života zaplatili." Dal jsem hlavu lehce na stranu a vyčkával, až to Ushari stráví. "Takže, ano, i Etoile trpí něčím podobným, jenže ona to má obráceně. Proto je musíme najít. Má sestra bude ve dne ztrácet sílu a energii."
S ránem také začalo mé tělo vonět po Magnólii, v noci to bývala Pupalka. Ale nyní, se před námi odkrýval pohled na vše, co velká a divoká voda na louce napáchala. Půda byla ještě promáčená, někde byly i velké kaluže, jako když voda teprve začala stoupat a nížiny se začaly zaplavovat. Jen teď, vypadala krajina více zmrzačeně. Po zemi se válely kusy různých předmětů, které voda strhla a tady je zanechala po té, co tak závratnou rychlostí se začala opět stahovat do koryt řek a jezer. "Potopa bude mít neblahé následky. Krajina se z ní bude ještě chvíli vzpamatovávat. Ale nejvíce škody napáchá na zvěři." zauvažoval jsem nad tím. Někde dokonce ležel strom, jinde zase bludné balvany. V neposlední řadě se na některých místech povalovala mrtvá zvířata.
Ushari pohlédla k obloze a ptala se, co to na ní je. Podíval jsem se nahoru a spatřil duhu. Očima jsem sjel k Ushari a pak se znovu zadíval na krásné barvy duhy. "Tohle je duha, Ushari. Vzniká lomem světla skrze čočky kapek deště. Jinými slovy, protože svítí slunce, ale zároveň prší, je možné tenhle úkaz spatřit. Bez jednoho nebo druhého se duha neukáže." Vysvětlil jsem jí. Sám jsem se zamyslel. Je nádherná, je to jako omluva, za to, že nás bohové vyplavili? Nebo má znamenat něco jiného? Co nám přinese? Je znamením, že bohové se již vyplakali dostatečně? Nebo nás má varovat před příchodem něčeho dalšího? Viděli ji i ostatní? Co tahle potopa přinesla dobrého? Nebo přinesla jenom zlé? Přeci se říká, že za vším je něco dobrého i zlého. Někdy to převáží jedno z toho, jindy naopak to druhé. A někdy se nám to jenom zdá, že to je zlé.

(IV)× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku (2b)
(IV)× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami** (3b)

Merlin, Akros, Peisia, Zubraya, Ushari
Ach, zase jsem omdlel? Nestávalo se mi to tak často, ale občas se to stalo. Nedělal jsem z toho velbouda, byl to jen komár související s vypětím, ztrátou energie kvůli denní době a přílišného využívání magie. Na to jsem byl zvyklý. Přikývl jsem hlavou a usmál se na hnědou vlčici s fleky, ktrerá se ujala péče o mě. Skvrnitá se vydala hledat nějaké byliny ven. Podaří se jí najít nějaké v tomhle nečase? To byly jistější ty vyvolané za pomoci magie.
Nová Alfa se také přišla podívat a podat pomocnou tlapku, za což jsem jí věnoval vřelý úsměv a pohled plný důvěry. Ani jsem nevěděl proč jí věřím, ale něco na ni bylo totožného, co jsem viděl i v Sivatagovi. Prostě jiskra starostlivosti? Možná. "Pravda, takhle to může, opravdu vypadat nebezpečně, ale, po určité hodiny denního cyklu má energie prudce klesá a to způsobuje tyhle stavy slabosti. Když chci fungovat dál ve stejném rytmu i v čase kdy slunce zapadne, tělo se zhroutí, to je celé." Snažil jsem se vysvětlit. A ano, mohl jsem dopadnout hůř. Dokonce mě mohl ten vlk zabít. Ale to bylo opět něco, čemu jsem čelil dnes a denně. Se svou výškou, drobného vlka, jsem byl v ohrožení života podobně jako kojot. Proč si dělat starosti s něčím, co prostě tak bylo a nedalo se to změnit? Mohl jsem se jenom zdokonalovat, avšak výška, nebo denní biorytmus, ten zůstane neměnný. A já se, navíc, ani necítil méně cenný.
Pohlédl jsem zlatýma očima na rostlinky, které byly následně využity k přípravě léčivého odvaru a ošetřování mých oděrek. Možná byly některé rány hlubší, nevnímal jsem je jen jako tepající pulsující nepříjemnosti.
"Ten mechový polštář je velmi příjemný," pronesl jsem a na chvíli jej zkoumal i čenichem. Byl pohodlný a tím se stal zajímavý. Nechal jsem si v klidu ošetřit rány. Některé byly zabaleny zelenou dlouhou rostlinou, která vypadala, jako obrovský zubří jazyk. Nebo hadí svlečka, ale prostě hezká zelená. "To je vodní rostlina?" Zeptal jsem se a se zájmem si jeden list vzal, aby se mi v vzápětí nalepil na pysky tlamy. "Oh, lepí to." Zasmál jsem se tomu a sundal si rostlinu z čumáku.
Rozhodl jsem se prozkoumat také lázeň z Trychtýřku a protože dost hezky voněla, natáhl jsem k ní čumák a nasál tu vůni vyluhovaného odvaru. Voněla moc pěkně. Vystrčil jsem jazyk, abych ochutnal a následně jsem se napil. Světe div se, ale měl jsem žízeň i když všude venku bylo vody víc než dost. Nápoj mě po chvilce začal hřát v břiše.
Po té Merlin, tak se totiž flekatá hnědá vlčice jmenovala, že Etoile skončila tak jako já, "Cože? Spadla do jezera?" Vyskočil jsem rázem na všechny čtyři. Ushari Merlin pokárala. No, já jsem nechtěl nikoho kárat. Zajímalo mě jen, jestli je sestra v pořádku. Už bych vyběhl ven, bez ohledu na to, v jakém stavu jsem byl, Ushari mě však navrhla, abychom se po nich podívali společně. Polkl jsem a přikývl. "Jistě, doprovodím tě." S tím jsem na všechny kývl, děkovně, že mi pomohli a pak jsem vyrazil ven.

→ Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

(IV)× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1b)

Merlin, Akros, Peisia, Zubraya
S prvními ranními paprsky světla - a možná i deroucího se slunce? Nevěděl jsem jestli se slunce konečně prodere skrze mračna, Mohlo být slunce vidět? Netušil jsem. Světlo se však zdálo přeci jen jasnější, než před pár minutami, - se i mé tělo, které do této chvíle bylo ledové, jako kus ledu, začalo prohřívat. Kůže na dotek tak chladná, pomaloučku začala nabírat přirozené teploty. Konečně jsem se začínal cítit lépe. Hluk, který mi zněl v hlavě začínal měnit tvar z nesourodého hukotu na různorodé hlasy a slova.
Otevřel jsem oči, abych si uvědomil, že se kolem mě pohybuje několik vlků. Byli to vlci z mé smečky a podle toho, jak se tvářili, co říkali, nejspíš se všechno tohle dění motalo kolem mě. Zvedl jsem hlavu, "Omdlel jsem?" Zeptal jsem se na zcela zjevnou věc. Pamatoval jsem si, jak se svět zkroutil a potemněl. "Nic mi není, děkuji všem za pomoc," řekl jsem, ačkoliv jsem na sobě měl několik šrámů a oděrek. "Spadl jsem do toho jezera a odplavilo mě dolů do nížiny." Vysvětlil jsem, co se mi přihodilo. Zasloužili si to vědět. "Ulovil jsem pár myší." No, že jsem trefil vlka a pak se s ním kvůli tomu serval, jsem, jaksi nechtěl říkat. Tohle vědět nemuseli. Stejně o nic moc nešlo, jen o komedii/tragédii na styl rodea. "Etoile? Kde je?" Nejspíš odešla. Rozhlédl jsem se, ale ani Sivataga jsem neviděl. Byli spolu? Patrně ano, možná jsem mohl být klidný.
Věnoval jsem vděční pohled všem, kteří byli poblíž a starali se. "Děkuji vám."

Hraniční pohoří →

Nechtěl jsem se otáčet, abych nepůsobil ještě komičtěji, než už jsem pro toho černého vlka komickým byl. A tak jsem jen nenápadně špicoval uši, abych odhalil jakýkoliv náznak toho, že by se za mnou rozběhl, nebo po mě něčím mrskl. Vyhnul bych se tomu? Možná ne, ale ani to mi nedovolilo obrátit na něj hlavu. Nikdy! Půjdu hrdě, tak jako každý Marcia s hlavou vztyčenou a neotočím se, ani kdyby na mě sto ostnů letělo!
Po pár krocích, kdy jsem slyšel už jen déšť, jsem si oddychl. Vážně oddychl a když jsem byl už daleko od místa boje a blížil se k jezeru, pocítil jsem, jak se mi chvějí tlapy. Únava byla náhle větší a tělo těžší. Ještě kousek, nesesyp se tady, no tak. Před očima se mi začínaly tvořit malinkaté hvězdičky.
Všiml jsem si, že před vstupem do úkrytu ležel strom. Kde ten se tady vzal? Udělal jsem rychlý pohyb, chtěl jsem zjistit, jestli je Etoile v pořádku, který se ale zpomalil, jak se mi zatmívalo před očima a svět se podivně překroutil a upadl do temnoty. S ním moje tělo žuchlo na zem a od tlamy mi odlétlo několik myší.

Povytáhl jsem obočí. A tohle mě mělo usmířit? Vážně? Nebyl jsem si jistý, jestli chci být dobrák. Sestru jsem za svým pozadím, zrovna neměl, tak jsem se mohl urvat ze řetězu. Ale tenhle smích a pobavení byly skutečné. Ach, tak rozverné, že se na toho magora snad ani fakt nemůžu zlobit. A taky jsem to byl já, kdo ho střelil paprskem světla jako první, že jo. Nespokojeně jsem mlaskl. "Sluníčko, jo? To jsem. Ale pro tebe jen Alhajoth. A ne, díky, nechci se přidat. Už smečku mám. A navíc? Pořád ještě moc nevěřím, že mě bereš vážně, Ostne. Rád tě poznávám, avšak zapomeneme na to, jasný?" Pro jistotu jsem se rozhlédl, jestli se tady někdo neochomítal. Před tím, než na mě vyběhl jsem si všiml, že se otáčel dozadu. Asi někoho čekal. Nebo čekal, že tu já nejsem sám, to bylo zřejmě jedno, která z těchto možností je pravdivá.
Nikoho jsem zatím neviděl a měl jsem toho taky dost. "Vážně jsem tě trefit nechtěl, ale teď už půjdu." Posbíral jsem postřílené myši, co se válely kousek od místa boje a rychle se vzdálil, než si to ten černý vlk rozmyslí.

→ Slané jezero

Vlk mě setřásl. No, když už se tak řehtal, tak ani nemělo smysl ho držet, takže když se začal otřepávat, pustil jsem ho a sklouzl z jeho zad. Ale pro jistotu jsem od něj uskočil a zůstal připravený na další jeho útok. Ten nepřišel, zatím. Místo toho řekl, že přijímá mou omluvu. Cože? To by bylo skvělé, kdyby to nepodal takhle. Zamračil jsem se na něj: "Chceš snad říci, že jsem směšný?!" Byla to od něj provokace? Výsměch? Já výsměch tedy moc rád neměl a kdo ano, že jo? "Jestli si myslíš, že se tě bojím, jen proto, že jsi větší, tak se mýlíš!" Zavrčel jsem na něj. Ale fakt byl, že když se tak řehtal, šlo tohle vyhrožování docela těžko. On se nevysmíval, on se smál čistě. A v tom byl právě ten rozdíl, který mi komplikoval se rozzuřit.