Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 5/5

Byl jsem připravený na rodeo pod svýma nohama. No samozřejmě, co také čekat, že? Ale držel jsem se statečně zahryznutý do jeho týlu. Sedl jsem si na něj, abych ho zatížil. Chvíli se nic nedělo. Asi moment překvapení. Možná jsem měl překousnout, ale podařilo by se mi takového obra zadávit? Možná, ale chtěl jsem to? V ten moment jsem uviděl před očima drahou milovanou sestřičku Etoile, jak se na mě mračí a kroutí hlavou, Alhajothe Marcio! Kam se poděla tvá jemnost?! Nech toho vlka, každý život je drahý! Ach, byla by to tak vtipná představa, ale rozplynula se v okamžiku, kdy se začalo tělo černého škubat a vzdouvat. Začal se sbírat na nohy a...? A! On se řehtal? Ano, Smál se. Za chvilku už stál a já na něm stále seděl, jako na koníčkovi. A on se smál. Svatá, Luno, co je to za pošuka? blesklo mi hlavou. Ty vší dobroto, vidíš to taky?

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 4/5

Zpomalilo mě to a ztratil jsem cenné vteřiny a to mě stálo náraz. Ucítil jsem, jak mě černý vlk sejmul a svojí váhou mě prostě hodil na zem. Zavrčel jsem naštvaně, překvapeně a rozhodně rozhněvaně. Jen abych dal najevo, že tohle se mi tedy nelíbilo. A taky jsem po něm chňapl svými zuby. Někam jsem se mu zahryzl. Bylo mi jedno kam, hlavně, aby si nemyslel, že jsem snad nějaký padavka, kterého si jenom tak smete na zem.
Avšak brzy jsem pochopil, že mě nestrhl tak, jak by si přál. Že mě srazil při pádu. I tak jsem mu nedal šanci, aby začal pochybovat o mých bojových schopnostech a tak jsem se nad něj vyhoupl, zatím, co jsem mu visel zahryznutý do místa, kam jsem se trefil. Zapálil jsem si tlapy, abych ho ohněm mohl popálit, kdyby se mi do nich chtěl taky zahryznout.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 3/5

Dobrá, možná moje odpověď zněla trochu provokativně, ale já si prostě kálet na hlavu nenechám. Takže ode mne nemůže cizinec čekat, že stáhnu ocas mezi nohy a s kvičením zdrhnu. To ne, to Marciové nedělají! A já už vůbec ne. I když černý byl větší než já. Taky byl těžší. Ale zatím neútočila jinak než magií. Takže, kdo ví jestli to byla výhoda pro mě nebo ne. Kdyby se do mě pustil silou, nejspíš by se mu povedlo mě srazit na zem. Avšak zatím to neudělal. Možná, byl, unavený? Tak jako já? Hrálo mi tohle do karet? A přes to, jsem čekal, že i na to může dojít. Bylo by bláhové s touto možností nepočítat.
A skutečně se rvát chtěl, ale i když se choval takhle, viděl jsem na něm to vyčerpání. Byl větší a těžší, bezpochyby, ale já budu rychlejší. A tak, jakmile se rozběhl, instinktivně jsem odpružil nohy, abych se mohl útoku vyhnout. Však se ze země vynořilo cosi, co mě udeřilo do hrudi. Bylo to jako rána bičem. A jen v poslední chvíli, jsem stačil vyslat světlo do obličeje onoho vlka, zatímco jsem lapal po dechu, jak mě ta rána ochromila.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 2/5

Stáhl jsem uši k hlavě. Ten černý vlk se stavěl dost provokativně. Znal jsem takové. Tedy, alespoň si to myslel, že znám. Byli to vlci, kteří dělali problémy a ačkoliv jsem o Chaosu neslyšel, asi, tak prostě tenhle vlk byl jasný problémchňapka. No, dobře, zasáhl jsem ho já jako první, ale nebyl to úmysl ani můj cíl a omluvil jsem se. Ovšem z odpovědi vlka mi bylo jasné, že omluvu jen tak nepřijme.
Zničil jsem mu kožich! Pravda, to se stalo. Nic méně, nestáhnu ocas jen proto, že se na mě obořil. Narovnal jsem se a pevným hlasem řekl: "Byl to doopravdy omyl. Je jedno jestli mi věříš nebo ne, chceš se rvát, že?" No to už jsem se uhnul letící větvi. Ne tak rychle, protože jsem čekal útok, ale ne hned magický, takže mě trochu lízla na boku. Sykl jsem, stáhl oči do zamračení: "Vážně, mou omluvu nepřijmeš? Jak chceš." Zapálil jsem ohnivou kuličku a mrštil ji proti vlkovi. Nepotřeboval jsem ho zasáhnout, jen ho přesvědčit, že se nenechám zastrašit. Nikdy!

Nížina hojnosti →

(IV)× Ulov si na horší časy (2b)
(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 1/5

Byl jsem zase na pevnině, hurá. Jásal jsem v duchu, no na venek jsem vypadal unaveně a nemocně. Byl jsem studený a ne jen od toho deště. Jeden by si mohl myslet, že mi zkrátka něco je. A bylo by to divné? Ne, nebylo. Po tolika hodinách deště, kde se jen těžko hledal úkryt, by tohle nebylo nikomu divné. Popolezl jsem kousek výš a rozhodl se, že půjdu nahoru do hor. Konec konců, šel jsem se původně projít, že? Než jsem tak nešikovně zahučel do jezera, které mě vyplavilo do nížiny.
Narazil jsem ale na silný pach. Čerstvé stopy. Podmáčená půda vyplavila noru hlodavců a ti teď pobíhali kolem a snažili se najít novou díru v zemi, kde by se ukryly. Dal jsem hlavu na stranu, přemýšlel ale jen chvíli, než jsem se pustil do magického útoku a sesílal paprsky světla do pohybujících se cílů a vypaloval do nich díry. A tak se stalo, že jsem trefil pár myší a jednoho vlka. Ups?! Ku..a! Skoro jsem se lekl. Ne, že bych se bál potyček, ale tohle jsem nečekal, že se mi postaví do cesty a jak jsem prostě házel ty paprsky do tmy, byl jsem z nich trochu oslněn. "Oh, moc se omlouvám, já... Tohle jsem nechtěl." omlouval jsem se černému vlkovi, kterého jsem zasáhl.

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 3/3

A tak, jakmile bylo možné plavat snadněji a dostat se tak ze sevření voddního toku, učinil jsem tak. Zmířil jsem k vyvýšenému místu. Voda byla stále vysoká a stále se nedalo všude jít. Došlápnout na tlapy nebylo tak snadné, jak by jeden očekával. Na některých místech, jistě bylo možné dosáhnout na dno dočasného moře v uvozovkách, ale nebylo jednoduché odhalit, kde taková místa jsou. No, stejně jsem se nechtěl zdržovat na takhle zaplaveném území déle, než-li to bylo nezbytké, proto jsem se ani nesnažil vyhledávat taková místa, kde bych dosáhl na dno. Prostě jsem plaval kupředu a s nadšením jsem se blížil k úpatí hor, od kterého mě předtím proud odnesl. Bylo logické, že se tak stalo, když voda, tekla z hor dolů. Konečně jsem ucítil pod tlapkami pevninu a tak jsem udělal ještě několik temp, než jsem se odrazil, abych se vyškrábal na pevnou zem. I když se nedalo zase až tak dobře tvrdit, že byla pevná. V rámci možností však ano. Vylezl jsem na jiném místě, než kde mě voda valící se z hor vyplavila. Ale to mi na mé, momentální náladě neubíralo ba ani nepřidávalo. Otřepal jsem se, abych se zbavil vody nasáklé do kožichu. Rány, které jsem získal štípaly pořád ještě, ale nevěnoval jsem jim tolik pozornosti.

→ Hraniční pohoří

Slané jezero →

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 2/3
(IV)× Projdi se po zatopeném území (1b)

Moc jsem toho nestačil zaznamenat, zda mě Aerraw následovala nebo ne, jen že mě táhne proud. Cítil jsem na čumáku slanost. Voda z tohoto jezera byla skutečně slaná a patrně v hojném množství. Sice byla na ní proředěná vodou z hor a deště, ale zcela určitě, když nebyly povodně, bylo jezero slané. Alespoň jsem měl nyní možnost tohle objevit. Můj první průzkum v nové roli a v nové smečce, pomyslel jsem si. Takže vlastně pozitivum na tom negativním pádě. Cítil jsem, že mě někde místy štípe. Asi jsem si někde rozřízl kůži, jak jsem klouzal a následně se kutálel ze svahu. Nyní, když jsem, plul s proudem do nížiny jsem to prostě cítil. Ale plavat jsem mohl, takže to nebylo nijak vážné zranění. Asi jen rozseknutá kůže od nějakého ostrého kamene, nějaké potlučeniny a oděrky. Tok se zpomaloval, jak jsem se ocitl níže. I tak bylo všude dost vody na to, abych musel plavat.

(IV)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 1/3

Díval jsem se na vlky, co se měli stát součástí mého života, neboť jsem se měl já stát členem písečné smečky. Byl to příjemný pocit, i když pod rouškou noci jsem neprojevoval až takové aktivní nadšení, nebylo to tím, že bych radost uvnitř sebe nepociťoval, nýbrž denní dobou a jenom a čistě tou. Noc patřila sestře a den zase mě.
Uklonil jsem se nové Alfě Ushari a stvrdil tak svou volbu: "Pak tedy do začátku, bych chtěl být Průzkumníkem a později, Lovcem." A bylo rozhodnuto. "Děkuji za přijetí, vynasnažím se, abych byl dobrým článkem smečky." Potom jsem věnoval ne jen pohled, ale i pokývnutí hlavou všem přítomným, než se začali rozcházet.
Povšiml jsem si, jak se sestřička sbližuje s obříkem Sivatagem Poutníkem a věnoval jsem ji úsměv. Potom jsem zamířil k bílé vlčici, kterou jsme potkali už v pohoří nad námi s vlčicí z hor. "Aerraw, že? Jsem rád, že jsme nyní součárstí stejné smečky. Nechtěla by ses projít?" Nabídl jsem sněhově bílé vlčici. Měl jsem trochu hlad a po pravdě, myš byla docela málo, na zahnání hladu. Také bych se mohl seznámit se členy smečky. Čekal jsem, jak odpoví, jestli bude mít zájem či nikoliv. Po té jsem vyrazil ven i když stále pršelo. Jak jsem provházel kolem sestry, jemně jsem se o ní otřel se slovy: "Na chvíli se půjdu projít, ano?" Mrkl na ni, čímž jsem jí dával jasně najevo, že jí nechávám prostor, aby se lépe poznala s Obříkem. "Já se vrátím, neboj se." Zašeptal jsem jí do ouška a a pak už vyšel z jeskyně. Rozhlédl se, byla pořád tma, noc vládla. Zavětřil jsem, jestli déšť slábl, nebyl to až tak obrovský rozdíl, ale něco v něm, přeci jenom bylo jinak. Už mi nebušil do zad s takovou urputností, jako dřív. Švihl jsem ocasem, pohlédl na bílou vlčici, jestli se mnou šla. V tom mi ale podklouzly tlapy a já se svezl po rozbláceném břehu přímo do jezera. Kutálel jsem se po blátě, dokud to neudělalo žbluňk a já neskončil ve vodě. Začal jsem plavat, ovšem i tak mě vzal proud, který bral vodu z jezera a vyléval ji dolů do nížiny.

→ Nížina hojnosti

Nechtěl jsem narušovat chod srazu a proto jsem mlčel, dokud jsem nebyl vyzván. Ale též jsem se cítil slabý a možná jsem mohl na ostatní, kdo mě neznali, aby věděli o příčinách mého stavu, působit nemocně. To by zřejmě díky tomuto počasí, které venku zrovna vládlo, dost možná nebylo ani divné. Avšak, jakmile jsme byli předvolaní Alfou, předstoupil jsem se sestrou a nechal mluvit nejprve ji. Byla přeci dáma, totiž slečna, ale ve výsledku to bylo to samé. Proto jsem ji nechal, aby promluvila jako první. Když vše řekla, promluvil jsem já: "Já, Alhajoth Marcia, chci být součástí této smečky. Budu jí věrně sloužit a ctít. Ochraňovat a sytit." při těchto slovech jsem se zdvořile uklonil, dokonce i hluboce. "Rád se ujmu jakékoliv role, která je potřebná, není to pro mě problém. Býval jsem lovec. Ale klidně bych i rád prozkoumal zdejší ostrovy." Možná jediné, co bych nerad, kdybych měl zůstávat na hranicích. Možná později, ale pro svou výšku a rychlost, by jednodušší bylo, cokoliv jiné, než-li trčet na jednom místě, ačkoliv bojovnost Marciů mi v krvi bublala jako skrytá rozbuška. Teprve po té, co dozněla má poslední slova, jsem se narovnal a s úctou pohlédl na zastupující i novou alfu.

Hraniční pohoří →


(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 6/5
(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 4/4

Sivatag, Etoile
Sestřička měla štěstí, v tomhle neštěstí. Sotva se uzdravila z jednoho zranění, už měla další. Bylo náročné, ji chránit, ale nic mi nedělalo větší potěšení, než ji vidět šťastnou. Byla mým sluncem I když sama byla sestrou luny. "Ano, štěstí, že se netrefila jinde. Co to je za bláznívé počasí, že i ostatní nutí dělat bláznivé činy." Normálně by se jim liška vyhnula obloukem, ale teď? Bylo to, jak bylo. Hlavně, že ji nakonec odehnali. "Ach, ano, všechno je teď pod vodou, sestřičko, škoda, že nevládnu magii země. Takhle ti nemohu pomoci." Ale snad jí pomohou v té pouštní smečce. Sledoval jsem, jak přijímá nabízené rámě. No, spíš bok, protože Etoile byla proti Poutníkovi maličká. A co si budeme... i já byl proti němu malý, že jo.
Střihl jsem uchem k Etoile: "Mám, ale je to jen myš." Sice vypadal tučně. Možná to byl nějaký hraboš spíše. Tohle smečku nezasytí, vždyť by i pro Sivataga byla tahle myš jen jako jednohubka. Pomyslel jsem si, ale i tak jsem ji vzal.
Náš průvodce nebyl v bylinách znalý, ale to ani já moc ne. Tedy jen to, co se mi ušima mihlo mnohokrát, díky mé sestřičce, ale to ze mne bylinkáře nedělalo. Jen jsem Sivatagovi věnoval drobný úsměv. Cítil jsem se tak slabý a chladný, jako bych se stával rybou, ačkoliv to tak nebylo, přirozeně. Šupiny mi na těle nerostly. Jen kůže byla mokrá, od neustálého deště.
Šli jsme pomalým tempem. Hezky pěkně opatrně, aby Etoile bez problému zvládala i různé výmoly a kamení, případně jiné překážky na cestě a já jsem ji jistil z druhé strany, pokud to šlo, případně pokud se terén stal hůře schůdný. V jednu chvíli Sivatag zpomalil, jako kdyby něco hledal. A také, že ano. I já cítil pachy vlků, ačkoliv mi déšť tuto čichovou práci komplikoval.

Namarey
Převzal jsem Etoile na své rámě. Přikývl jsem Sivatagovi a hezky pěkně čekal se sestrou venku i když Poutníkův kožich zmizel v jeskyni. Držel sestru, aby měla tlapku odlehčenou. Když jsem však zaslechl hlas z jeskyně, který nás po chvíli, kdy jsme čekali u vstupu, neomylně pobízel, aby jsme vstoupili, opatrně jsem vešel i se sestrou dovnitř.
Po té, co jsme byli uvnitř, bylo tu docela dost vlků, jsem pozdravil a vděčně věnoval pohled všem přítomným: "Zdravím, mé jméno je Alhajoth a nejsem na ostrovech příliš dlouho, ale moc rád bych se se sestrou přidal k pouštní smečce." Pohledem přejel k Sivatagovi, potom k hnědé vlčici, která skoro vzápětí přišla, aby si prohlédla zranění mé sestry. Bedlivě jsem sledoval, co dělá i co říká. Musela to tedy být léčitelka. Vytáhla nějakou červenou květinu, která se zdála býti vlčím mákem, ale nazývala ji Rumněnkou. A tohle sestře má pomoci? Možná to je místní speciální druh, A nejspíš tomu tak skutečně bylo. Ale nechtěl jsem narušovat sraz více, než-li už se stalo, proto jsem se na tohle nevyptával. Jen jsem pomocí magie ohně, začal sestře sušit kožíšek, aby jí bylo teplo.

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 5/5
(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 3/4

Ano, sestra a bratr milovali noc a já s bratrem den, každý jsme měl své prokletí sílu a slabinu. Jako Jin a Jang. Těšilo mě, že se sestřička nakonec rozhodla, že zůstane se mnou i když jsem si byl jistý, že by raději byla někde, kde byl třeba les. Ale možná to nebude pro ni zase tak špatné. Těšil jsem se. I když vyvstaly i určité obavy, zda-li nás smečka přijme, v těchto krušných časech. Sivatag Poutník se však zdál být laskavý. A vypadalo to, že i on je rád, že se Etoile rozhodla.
Liška nakonec opravdu vzdala všechny své snahy o útok. Bylo to pošetilé, bláhové, ale kdo by se takovému podivnému chování divil? Potopa dělala starosti všem. Snad jen ryby s tím byly v pohodě. I když třeba i jim tohle zasahovalo do klidného plavání si v moři. Možná jim to tam dělalo stejný nepořádek, jako nám na souši. Starostlivě jsem si prohlédl zranění, které sestra utržila: "Jsi v pořádku? Půjde ti jít?" Ještě ani pořádně neměla zahojené zranění od páva a nyní měla nové, snad o něco horší. Ale bylo to jenom kousnutí, snad ta liška neměla nějakou nemoc. "Půjdeme opatrně, ano?" Pohlédl jsem na vysokého Poutníka. Dělal si stejné starosti jako já. Snažil se situaci odlehčit, za což jsem mu byl i vděčný. Moje sestra byla citlivá duše a něco takového, jako odlehčení situace bylo přesně to, co potřebovala. Vděčně jsem mu kývl hlavou. Oba jsme se nechali vést Sivatagem, protože ten jistě nejlépe věděl kam má jít. Bylo jasné, že se smečka z pouště přesunula do hor, proto mi to ani nepřišlo divné.

→ Slané jezero

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 4/5
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3 ve dvojici) (3b) 3/3


Zastříhal jsem ušima. Takže byl Poutník nyní členem pouštní smečky o níž mi řekla sestřička? Lehce jsem se pousmál a přikývl. "Myslím, že ano. Miluji slunce, i když v těchto krušných dnech se mi jej nedostává." posteskl jsem si. A můj úsměv se ještě rozšířil, když sestra řekla, že se také přidá do pouštní smečky. Zašvihal jsem radostně ocasem. "Etoile, vážně?", pro těch pár vteřin jsem byl, jako by mi slunce zasvítilo do srdce. No, a pak jsem se vydal hledat úkryt, ulovil myš a čelil lišce.

Už na ni byli dva a i liška sama musela, dříve či později, pochopit, že tahle hra už pro ni není výhodná. Naopak, mohla by se lehce stát z lovce kořistí. To by jistě ani ona nechtěla, pokud měla zdravý pud sebezáchovy. Ovšem já jsem lišku jíst nechtěl, takže v tomhle měla asi štěstí, že jsem nezamýšlel ji usmrtit. Pokud však nebude ohrožovat život mé sestřičky. Ta by se na mě jistě zlobila, kdybych její život ochránil tím, že bych sprovodil ze světa lišku, ale upřímně? Život Etoile byl pro mě cennější, než liščí. Takže se pakuj, malý vlku, jestli je ti život milý! Pomyslel jsem si a přimhouřil oči.
To už se tu objevil i Sivatag. A už jsme byli na lišku tři. Tohle už ji muselo přinutit opustit bojiště, no ne? Vrčení, lišku uvedlo do pohybu a švihnutí ocasem jí vyprovokovalo, že zaútočila na sestru. A to byl moment, který mě rozzlobil a já lišce vpálil přímo do očí oslnivý paprsek světla. Jestli natrvalo neoslepla, určitě jí to bolelo dost na to, aby sestru pustila.

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 3/5
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3 ve dvojici) (3b) 2/3


Jestli se také vydali pátrat po úkrytu, to jsem, ten moment, nevěděl, ale já ho už nutně potřeboval. Chtěl jsem se prostě schoulit v nějakém úkrytu v suchu a teple a spát. Ale liška, která možná si dělala zálusk na, původně ještě živou, myš, se rozhodla, že když ji neulovila sama, pokusí se ji ukrást. No, možná si myslela, že má navrch, když před ní stojí sice vlk, ale ne tak hrozivý, jako běžní vlci. Možná se však mýlila, aniž by to tušila. Chtěl jsem jí brát iluze, nebo být schovívavým a jen ji decentně naznačit, aby mě nechala na pokoji? Těžko říci. Já se takhle nerad vzdával své kořisti. Byl jsem lovec a vzdát se kořisti znamenalo neúspěch. Zamračil jsem se a zavrčel na lišku. Dokonce jsem i vycenil zuby a trochu jsem poskočil. Zdržovala mě od hledání úkrytu.
Jak jsem si myslel, nebyli daleko a záblesk, byť malý, nejspíše upoutal pozornost a sestra se mi rozběhla na pomoc. Potěšilo mě to. I v zápalu zastrašování jsem sestře věnoval úsměv, byť unavený.
A co liška? No, zaznamenala příchod vlčice, ale zlostně zašvihala oháňkou, snad aby se zdála větší, než ve skutečnosti byla a po Etoile vyvřískla hrozivě.

(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 2/4
(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 2/5
(III)× Setkej se tváří tvář s predátorem (1b)
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) (3b) 1/3


Byli jsme tak promočení, ale stále pršelo, že pokoušet se vysoušet srst pořád dokola by mohlo být dost visilující a také nepraktické. Mohlo by se totiž lehce stát, že by jsme vyčerpali všechny zásoby magické síly, která se v nás ukrývala a to by nám mohlo vážně ublížit. A noc se blížila a mě to, doopravdy znervózňovalo. Už dost na tom, že pořád bylo zataženo a ani slunce mě nemohlo zahřít ve dne. No a co teprve v noci. Cítil jsem se nyní zase o něco slabší. Moje veselost, jako by se promáčela. Byl jsem z toho nervózní. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu. Pak jsem se podíval na oba dva: "Co kdych se podíval támhle a vy dva zase tam? Ne moc daleko, jen kousek a sejdeme se zase tady? Třeba někdo z nás najde vhodný úkryt." Navrhl jsem, ačkoliv se mi nechtělo sestru nechávat samotnou. No, z tohohle vlka jsem neměl špatný pocit, takže jsem se domníval, že sestra bude s ním v bezpečí. Na oba jsem se pokusil usmát, ačkoliv jsem se cítil podivně mrtvolný, což bylo mé prokletí, či prokletí mého zrození.
Rozešel jsem se směrem, kterým jsem se chtěl podívat, jestli nenajdu nějakou jeskyni, kam bychom se mohli schovat před nepřízní počasí. Procházel jsem kolem hromady kamení, co se sesypalo možné někdy díky lavině. Vyběhla od tamtud myš. Pohlédl jsem na ni, skoro až netečně, ale hlad se ozval. Vystřelil jsem na ni světelný paprsek, který do ní vypálil díru. Ani nemusel být velký. Byla to jen myš. Bez nálady jsem k ní došel a zvedl ji, když se ozvalo za mými zády ostré štěknutí. Otočil jsem hlavu, byla to liška.
Mí společníci nebyli daleko. Mohli a nemuseli si všimnout záblesku.

(III)× Napiš v horách min. jeden post/den po dobu čtyř dní (4b) 1/4
(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 1/5


"I mě velmi těší poznat nové tváře, Sivatagu Poutníku," Kývl jsem mu na pozdrav hlavou. Byl to velký vlk. Já i sestra jsme byli menšího vzrůstu. Nikdy mi to nepřipadalo divné, ale chci-li být upřímný, tenhle velikostní rozdíl, budil i trochu úsměv, pokud by se na nás totiž díval někdo z dálky, lehce by si mohl myslet, že jsme děti poutníka. Při této myšlence jsem se musel pousmát. Nevadilo mi, že je vlk mnohem větší než jsem byl já, zkrátka nebyl onen rozdíl přehlédnutelný.
Jen těžko jsem mohl zodpovědět otázku Sivataga Poutníka, zda-li zde takhle prší pořád. Pokud ovšem nešlo čistě o otázku, na kterou nečekal odpověď. Pak jsme zahučeli do bystřiny. Ke konci nám pomohl Poutník a my jsme tak, s jeho pomocí, mohli vylézt na břeh. "Děkuji, za pomoc, Sivatagu," Pomoc přišla vhod, protože břehy byly dost kluzké.
Chvíli jsem přemýšlel, zda se s tímhle vlkem již má sestra setkala, či nikoliv. Věděla, jestli je ve smečce? A jaké? Nicméně jsem přikývl. "Ano, chtěl bych se přidat, nejlépe ke smečce, kde slunce vládne po většinu dne. Avšak nechci opouštět sestru, dokud nebudu mít jistotu, že i ona si najde místo, které by pro ní bylo přitažlivé a kde by byla v bezpečí a cítila se dobře." Byli jsme zvláštní vlci, možná se si brzy i Poutník všimne, jak Etoile v noci zajiskří a ožije, zatímco já se stanu chladným a "neživým".
"Asi bychom si měli najít nějaké bezpečné místo, kde bychom se osušili, trochu zahřáli a, možná bychom mohli zkusit něco ještě ulovit." Sestra měla ušáka, on ale neměl nic a jeden ušák, co se plavil vodou v zátoce je nenasytí. "Zůstaneš po ten nečas s námi Sivatagu Poutníku?" Zeptal jsem se obříka. Pokud se nas nerozhodně sníst, až bude hlad, tak jistě bude výhodou mít u sebe velkého vlka, co může už jen vzrůstem odehnat potencionální protivníky a dravé šelmy, které v horách normálně žijí. Pomyslel jsem si.