Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(II)× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)
(II)× Pokus se plavat (1b)
(II)× Podej pomocnou tlapku topícímu se (2b)


Etoile, Sivatag

I mě bylo líto, že ty dvě vlčí slečny se rozhodly odejít, ale asi měly někde smečku nebo tak, když je varovaly, aby nechodili k severu. "Mrzí mě to, sestřičko, ale určitě pro to měly důvody, které se nám možná teď zdají odtažité, ale i ty sama víš, jaká nebezpečí mohou nastat." Snažil jsem se sestru uchlácholit. Přišel k nám i další vlk já se na něj podíval, vypadal jako písek. "Vůbec nerušíš." řekl jsem k němu a sestra už povídala dál. "Tak jest. Jestli chceš, můžeme být na ostrovech noví spolu. Alespoň pro tenhle nečas, který nastal." Věnoval jsem mu úsměv a zahleděl se do jeho očí. Měl je červené, jedno více a druhé méně. "Jsem Alhajoth a ty?" zeptal jsem se vlka na jméno. No, Etoile se vydala k louce. Rozhodla se vzít to přes potok, který nyní připomínal spíše bystřinu, než potok, ale než jsem stihl něco říci, zahučela tam. "Etoile!" A už jsem se vydal za ní ji pomoci. Přitom mi uklouzla tlapa a já do bystrého potoka zahučel také, ovšem jsem se snažil plavat, což mi, ku podivu, šlo a tak jsem brzy doplaval k sestře a společnými silami jsem ji vystrčil na břeh, kde jsem také pak vylezl.

Etoile, Vittani, Aerraw

Sestra se představila oběma vlčicím, jinak. Jen jsem se na ní usmál, jako bych jí tím jen vysílal povzbuzení. Pak jsem pohlédl znovu na ty dvě vlčice. Etoile navrhla společný lov, ale jak se zdálo, temně hnědá vlčice již svůj úlovek měla, tudíž nejspíše nehodlal lovit znovu, tomu jsem rozumněl. V tomto nečase byl lov vlastně takový malý zázrak, pak-li, že byl úspěšný. Popelavě hnědá se představila jako Vittani a já ji věnoval milý úsměv, "Těší mě, že jsem tě mohl poznat, Vittani," neunikl mi ten pohled k severu, který následny i potvrdila slovy.
Přikývl jsem: "Ano, to určitě budou, hledat bezpečí. Díky, za upozornění," lovit nechtěly, jak jsem předpokládal, nevadilo to. Otočil hlavu na sestru: "To bychom si měli najít nějakou jeskyňku, kde bychom se mohli zahřát." Jako vlastník magie ohně, mu nedělalo problém osušit jim kožíšky, ale mělo to smysl pouze, pod přístřeším. Vittani navrhla držet se ve skupinách, což bylo i nebylo moudré. Ale samy se připojit nechtěly, asi pro to měly své důvody, které jsem jim vyčítat nemohl.
Uklonil jsem se vlčicím se slovy: "I vám hodně štěstí. Snad ano, snad se potkáme znovu za příznivějšího počasí a bez stínů obav z hodin, které teprve přijdou." Zavrtěl ocasem na rozloučenou a když se dvě vlčí slečny vzdálily, otočil se na sestru, "Nuže? Vyrazíme hledat přístřeší?"

Etoile, Vittani, Aerraw

(II)× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích) (3b)

Než jsem se nadál odpovědi od sestry, ovšem já se nebál, že by mi neodpověděla, ale, kde se vzal tenhle šedý vlk s vozíčkem, přišlo k němu i několik vlků, takže nebylo ani překvapivé, že dva z nich, tedy přesněji dvě vlčice, se přiblížili k nám a započali konverzaci. "Buďte pozdraveny, milé slečny i v tomto, nám nepřejícím, počasí." Lehce jsem se jim uklonil. Jedna byla bílá, jako padlý sníh a druhá byla tmavohnědá jako kmen stromu. "Alhajoth," zareagoval jsem na představení se té bílé a potom jsem odpověděl té tmavé: "Přišli jsme sem najít si ukrýt, zdá se, že počasí není a ještě nějakou dobu nebude příznivé. Jako by se snad bohové zlobili a nebo naříkali." Rozhlédl jsem se a vracet se dolů na louku, nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli je to dobrý nápad. "Tady v horách je možnost alespoň být, více méně, v suchu. Na louce bude pořád až příliš mokro." Doufal jsem, že nějakou jeskyňku nebo alespoň převis, zde najdeme a trochu se zahřejeme. "Tohle byly nejbližší hory, do kterých jsme mohli jít. Nejsme na ostrovech dlouho a neznáme všechny možnosti, kam se schovat před tímhle nářkem nebes."

Tichá zátoka →

(II)× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua) (1b)

Následoval jsem sestru. Snažil jsem se ji utěšit a přesvědčit, aby se netrápila pro naše sourozence. Kdyby se dalo změnit, moc rád bych ji pomohl, ale ono to nebylo možné, jak by mohlo? I když byla vůle bohů, že jsme zůstali naživu, že jsme se vůbec mohli narodit, přijít na svět a přežít, nebyla už jejich vůle, abychom ovládali své životy mezi sebou. To jsme mohli učinit pouze vlastním jednáním a skutky. Tím, jak jsme se chovali k sobě navzájem a jak bylo silné naše pouto rodinné. Ale to, co rozhodli bohové za nás, to jsme měnit nemohli. Nemohli jsme k sobě přivolat zbylé sourozence a ani ovlivnit, jak se k nám bratr choval.

A tak jsem se ponořil do úvah svých o trápení jejích, že jsem ji na chvíli z očí ztratil. Nalezl jsem ji však opět, jak stála u obchodníka. Pana Wu. Zamířil jsem tedy k nim. "Tak tady jsi, sestřičko. Promiň, zdržel jsem se nad úvahami o nespravedlnosti a nemohoucnosti změniti vztah s naším bratrem. Ale už jsem tady zpátky." Otřel se o ní a potom pohlédl na šedéh vlka. Ten, jako předtím, nabízel mnoho věcí. A já se nechal zlákat.


Alhajoth | kšm: 53 | rubíny: 3 (hodnota 30) | mince: 4 (hodnota 160) = 83+160 kšm

NÁKUP
• Magii Snění - 160 KŠM + 3 rubíny

Cena nákupu: 160 KŠM + 3 rubíny

Zaplatím:
4 MINCE
3 RUBÍNY

zůstatek na účtu Alhajotha po nákupu: | kšm: 53 | rubíny: 0 | mince: 0

Schváleno

(II)× Zamiř do bezpečí (1b)


"Já vím, já vím, je to skličující a rozumím tvému smutky, však i mě se stýská po nich. Ovšem my si nemůžeme určit, zda tady budou s námi nebo ne. Tak je lepší přijmout ty skutečnosti takové jaké jsou." Stejně jako jsme nemohli dýchat za ně, nemohli ovlivnit, kam půjdou, jak se rozhodnou nebo kam je přenesou bohové.
"Také mám o ně strach. Jsou to naši sourozenci. Ovšem jejich cesty ovládat nemůžeme." S tím se nedalo nic dělat. Já to nedokázal. Nebyl jsem bůh ani nic podobného tomu. "Ach, myslíš tu písečnou zemi? Hm, možná ano, kaktusy tam mají přenádherné květy." Ty se mi líbily. "Jako by chtěly ukázat, že i v téměř zdánlivě pusté krajině dokáže krása růst. A tak je to i s naším bratrem, Etoile. On se zdá být krutý, jako ta krajina, ale uvnitř ukrývá krůsu. My všichni."
Usmál jsem se na sestřičku, "I já to tak mám. Když vím, že jste šťastní, jsem i já."
Byl rád, že je v bezpečí. "Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo? Nenalokala jsi té slané vody?" Starostlivě si ji prohlížel, aby se ujistil, že je jeho sestra skutečně po té koupeli v pohodě. Ale zdálo se, že je.

→ Hraniční pohoří

Kvetoucí louka →

(II)× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)
(II)× Pokus se plavat (1b)

Následoval jsem sestru a sledoval, jak krajina dokázala být ponurá a tesklivá. Možná za to mohlo i počasí, že sestru přepadly tyhle chmury. Drcl jsem ji jemně do brady. "Nebuď smutná sestřičko. Já se nebojím, že si nikoho nenajdeš, kdo by ti porozuměl, protože ty jsi výjimečná a oni to možná nevidí, nebo si tě nezaslouží. Tak či tak, i ty někoho potkáš a nebude záležet na tom, jestli máš v srsti hvězdičky či nikoliv." Věnoval jsem jí úsměv. "Jsme tady krátce, tolik vlků jsme ani nepotkali, třeba na tebe teprve skvostný princ, moudrý a chápavý, jistě čeká." Přál by to své sestře. Přál by jí to z celého srdce. I kdyby on sám, měl zůstat samotinký. "Chci, abys byla šťastná, Etoile."
Zastavili se na okraji něčeho, co asi byla dříve zátoka, nyní se to již podobalo moři. "Hm, ano, vypadá to, vskutku tak." Sestra šla blíže a já stál, tedy jen do chvíle, než se sestřička ocitla v moři. "Etoile!" Vykřikl jsem a jedním skokem se ocitl ve vodě. Samozřejmě jsem předpokládal, že voda nebude tak silná a hluboká a že se mi podaří sestru vylovit, ale situace byla trochu jiná a já do vody zahučel jako tuleň. Plaval jsem za sestrou, ale proud mě strhl od ní kousek bokem. Viděl jsem však, že se po pár tempech sestře podařilo dostat na pevninu a tak jsem i já plaval tímž směrem, abych se mohl dostat ven. To se mi nakonec podařilo a když sestra ke mě došla, měla v tlamě i ušáka. "Jsem rád, že jsi v pořádku a kdes vylovila tohle? Copak se zde na ostrovech ušáci loví ve vodách?" Zažertoval jsem. Samozřejmě, že to byl jen žert, protože bylo jasné, že tohle byla náhoda nezvyklá, stejně jako dlouhý déšť. "To ano, to bychom asi měli," jít dál od vodní plochy. Nebo tam zahučíme znovu.

Jezero Smrti →

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)

Etoile se bála, že o nás bratr nestojí a já se ji snažil utěšit, že to tak není. Byl paličatý a hrubý. Někdy to přeháněl, podle mě, ale byl to náš bratr a milovali jsme ho. Já i ona a myslím, nebo jsem tomu chtěl věřit, že i ostatní sourozenci to měli také tak. "Dejme mmu čas, on se jistě umoudří." Věřil jsem tomu a nebo jsem tomu věřit chtěl. "Možná jen potřebuje provětrat, sestřičko. Je v novém prostředí a tak, je jako mladý srnčí princ, co si chce vyrazit z kopýtka." Usmál jsem se na sestru a něžně se o ní otřel.
Ach, to počasí. Sluníčko se rozhodlo schovat za hustá mračna a déšť nám smáčel kožíšky, jako by nás hodlal důkladně před zimou vyprat. "Vypadá to na vydatnou bouřku. Ale netuším, jak dlouho bude pršet. Ovšem půda je už dost nasáklá vodou, myslím, že to není ideální stav." Takový déšť bych asi čekal pozdě z jara nebo začátkem léta, ale na podzim? "Ale máš pravdu, vypadá to, jako když se bohové zlobí."

→ Tichá zátoka

Spáleniště (přes Temný les) →

Chápal jsem sestru. Milovala rodinu, stejně jako já. Cítil jsem ke všem silné pouto i když jsem se někdy setkával s netaktním zacházením. Ale takový už Haedus byl. Někdy prostě neuměl vyjádřit lásku něžně, jako Etoile. Někdy jsem si říkal, že: "Myslím, že ty jsi dostala Něhu a péči do vínku i za Háda." Usmál jsem se na ni. Byla to naše květina lásky. "A i on tě potřebuje. Dáváš nám to, co nemáme od matky a otce." Byla pro nás důležitá a já jsem byl přesvědčený, že to tak měli i ti dva, ačkoliv to třeba nedávali tak najevo. "Oni to jen neumí vyjádřit." Věřil jsem tomu. Doufal v to.
"Neboj se sestro, nenecháme ho jít, jen mu dáme trochu času. Potřebuje prostor, stejně jako ptáče, když se učí létat." Pokýval jsem hlavou. Oh ano, takhle nějak to jistě bylo. "Dopřejme mu ten prostor. Zatímco se tady porozhlédneme. Já tě nechci ztratit, sestřičko. Když jsem se ocitl zde poprvé, dost mě to překvapilo. Myslel jsem, že zde budu sám, ale pak jsem narazil na vás. Určitě to je nějaké znamení." Jen netušil jsem jaké a čí? Ale on si s našimi životy pořád někdo zahrával. Sestra už pomýšlela na bratrovu zradu, ale zradil nás? Nebo byla jenom více citlivá? "Zjistíme to až jej znovu potkáme." Nechtěl jsem bratra jen tak ztratit. Stejně jako jsem nechtěl ztratit nikoho z nich.
Dorazili jsme k jezeru. Tomu temnému.

♫"Uprostřed jezera díra,
snad portál tajemný jest.
Kudy voda temná stoupá ke břehům,
co duši tvou svírá hned.
Na březích důkaz to,
neblahé tušení měj,
že pod hladinou číhá,
nestvůra před ní na pozoru se měj.
Kdo jiný, než-li ty,
s hlasem tak líbezným,
by měl varovaní do uší nést,
že jezero je jen obrazem slz, chmur a trápení,
pro ostrovy a temný les."♫

Zanotoval jsem i své sestře. "Tohle jezero v sobě ukrývá smrt. Pojďme dál a pryč od něj." Následoval jsem sestru pryč od jezera.

→ Kvetoucí louka

Zasmál jsem se, Oh ano, sestřička nám často léčila škrábance. "No, ale musíš uznat, že tvé čaje jsou vynikající. Jsou tak lahodné, že i zdravý vlk si rád zahraje na nemocného, jen aby je opět mohl pít." Mrkl jsem na sestru. Ne jenom čaje i lektvary vyráběla. Byla to přece skvělá léčitelka.
"No, on má rád vše pod palcem. Ale věřím, že nebude trvat dlouho a narazíme na něj." Věnoval jsem sestřičce široký úsměv. "Myslím, že někdo musí být v rodině bručoun." Jo, asi to tak bývalo. "Potřebuje jen čas sám pro sebe, to je asi, při dospívání, normální." Jistě, že jsme byli dospělí, ale však víme, někdo dospívá déle někdo zase dřív a někdo zůstává dítětem i v dospělém těle. "Já bych to zase nejedl tak horké, sestřičko. Ještě za námi přiběhne." Mrkl jsem na ni.
Pustili se opět temným lesem. "Ach, tenhle les je jako noc. Ani ráno tu není vidět dobře." Postěžoval jsem si. Já měl rád den a světlo a slunce.

→ Jezero Smrti (přes TL)

Zamrkal jsem a na chviličku se zastavil s výrazem ve tváří a pootevřenou tlamkou "Oh... oh, já, drahá sestřičko? Copak já se někomu hned vrhám po krku? Jen, když ohrožuje naší rodinu, to přeci víš." Skoro to vypadalo, že se cítím dotčeně, ale bylo to jako v divadle. Jen představení. Zkrátka jsem to nebral nijak zle a jen si sestru dobíral. Miloval jsem ji a miloval její popichování. Avšak pravdou bylo, že bych skutečně byl nerad, aby jí kdokoliv ubližoval a já bych byl u toho.
Naslouchal jsem co říkala o našem příbuzném. "To máš pravdu. Možná na něj i narazíme." Zamrkal jsem očima a pohlédl na ni. "Asi ano, chtěl bych, ale pořád je to tady pro nás neznámé území. Možná by bylo moudré tyto ostrovy prozkoumat. Jsou to ostrovy, že? Nedávno jsem totiž přešel po něčem, co vypadalo jako konstrukce hodná mostu." Zavrtěl jsem ocasem a o sestru se otřel hlavou. "Ale přeci by ses netoulala jen tak sama? Můžeme si krásy těchto ostrovů projít spolu, hm? Co říkáš?" Rozhlédl jsem se kolem, ale tohle místo nebylo moc pěkné. Zkontroloval jsem sestru, abych zjistil, že její rány jsou zhojené. Ale jak to? Vždyť ještě před chvílí... I prostředí, nebo spíše roční období se změnilo. Ve vzduchu byl cítit kouř a podzim. "Pojďme odtud, sestřičko."

Temný les →

Poslouchal jsem, jak si naše drahá sestřička stěžuje, že ji oba s bratrem káráme, ale nebylo to míněno tak. Prostě jsme jenom chtěli, aby jí nikdo zbytečně neubližoval. Byla to naše sestra a cítili jsme k ní silné pouto. Já určitě a myslím, že i Hádes to tak měl. Nebylo na škodu občas na někoho zavrčet, aby hodil zpátečku. Zastříhal jsem ušima: "Myslím, že nejsi měkká, jenom jsi ještě nestihla rozkvést, sestřičko." Škádlivě jsem se na ni usmál a něžně ji chytil za ouško. Miloval jsem, když s ním třepala a lechtala mě tak. Byla to taková hra, kterou jsem si od vlčecího věku, zkrátka neodpustil a nevzdal se jí. "A co mu ukážeš?!" Zvědavě jsem na ni pohlédl, mezi tím, co se Hádes, zřejmě, nakrátko zastavil, aby něco očichal.
Se zájmem jsem pohlédl na bratra, co se zasekl mezi stromy, kde zády splynul s okolím a pak zase zpátky na sestru, když zmínila Taylora.
"Aha. Takže myslíš, že tady je a oni ne? Zajímavé." Přemýšlel jsem nad tím, jestli ten podivný portál existuje na více místech, nebo přeskakuje jako nějaká černá díra neobvyklých možností.
"Já nikoho neviděl," snažil jsem se zrakem vyhledat světlý kožich naší prababičky, ale nic. Soucitně jsem si povzdychl. Pomohl jsem sestře, aby jsme se mohli dostat tam, kam jsme mířili rychleji. Však on nás Hádes, dojde.
"Jistí si být nemůžeme." Přisvědčil jsem Etoile. "Ale je nutné neustále utíkat? Možná, možná tady máme šanci. Kdo ví, jak daleko jsme. Chce to zde prozkoumat, to určitě ano. Ale teď, řekni co potřebuješ sestřičko. Pomůžu ti s tím, abys byla zase rychle na nohou." Jinak jsme nemohli pokračovat, když byla zraněná.

Starostlivě jsem se na ni podíval. "To víš, že to oba moc dobře víme, ale taky víme, že někdy je lepší na druhé vycenit zuby, aby s tebou nezametali zem, víš, sestřičko?" Ona byla prostě jemná a něžná květinka. Zatímco my kluci jsme prostě, když to bylo potřeba, si dokázali umazat tlapy blátem a zuby krví. A moc dobře jsme věděli, jak se jí to nelíbí. Jenomže nešlo být na každého jen milý. I když já měl méně problémů být na druhé milý, než můj milovaný bratr. Ale ať byl jaký byl, miloval jsem ho a byl ochoten pro něj položit život stejně jako za setru. Což mě tak napadlo: "Myslíte, že tady jsou i Talitha a Helios?"
Hádes přistoupil z jedné strany a já pomohl sestřičce z té druhé. Vykročil jsem společně se svými sourozenci.
"Je pravda, že některá místa jsou zajímavá. Určitě bych to zde rád prozkoumal." Hádes už plánoval, že se tady usadí. Bylo to ale dost bezpečné místo? "Usadit se, hm..." zamručel jsem přemýšlivě. "Určitě to zní jako dobrý plán."

→ Spáleniště

Most se zdál klidný. Jeho tiché kývání a jemné vrzání jasně napovídalo, že si s ním pohrává pouze vítr, proto jsem svou pozornost zase upřel na své sourozence. Etoile vysvětlovala, kdo jí tohle udělal. pták? Co za ptáka tohle dokázalo. Páv? Snažil se vylovit v mysli, znal-li podobu páva či nikoliv. "Tak návnadu? Očividně chutnou návnadu, sestřičko." V mých představách muselo jít o velkého barevného ptáka, nebo o dravého opeřence, když takhle zřídil sestru. Na druhou stranu jsem ji znal a mohl jsem se domnívat, že si nechala ublížit raději, než aby ublížila jinému tvoru. Ale návnada se přeci užívalo jako spojení s lovem nebo bojem. Olízl jsem si tlamu a zkoumavě sledoval sestru. Byla tak něžná, že jsme ji museli chránit.
Nechal jsem ji, aby se ke mně přitiskla a na oplátku jsem jí pročechral srst na hřbetě, kam jsem dosáhl. "Teď už jsme spolu. Já ty a Hádes." Pohlédl jsem na bratra, který přišel mezi tím blíž a kontroloval sestřinu zadní nohu. "Souhlasím s bratrem. Avšak cestou jsem narazil jenom na jedno jezero a to nepůsobilo mile. Zdálo se být nebezpečné." Inu, tam bych raději sestru nevodil. "Ale možná jste vy dva měli více štěstí?" Zkoumavě se na ně podíval.
"Já jsem usnul v lese a probudil jsem se ráno na úplně jiném místě. Les kolem mne byl hustý a vlhký. Po zemi se válela mlha, ale ne, jako tady. Byla to džungle." Zodpověděl jsem bratrovu otázku a se zájmem čekal na to, až mi oni prozradí, jak se zde ocitli oni dva.

Konečně se mlha rozestoupila. Ne, ne, to nebyla mlha, bylo to vlčí tělo, které mlhou proniklo. Světlý malý tvor a když vystoupil z mostu, rozplácl se do půdy tohoto temného lesa. Zastříhal jsem ušima. Cítil jsem na sobě něčí pohled, ale byl jsem si jistý, že nepatřil onomu tělíčku. Natočil jsem ucho směrem, kterým jsem cítil pohled, jen jsem nedokázal hned odtrhnout pohled od drobného těla ležícího na zemi. Etoile? Jak? Co? V ten samý okamžik jsem zaslechl hlas, který jsem znal. Haedus? Co ti tady dělají? Konečně jsem na krátko odtrhl pohled od sestry, abych jej na chvíli zakotvil na bratrovi. "I já jsem se bál, že už vás neuvidím." Nevěděl jsem, jak to vnímají oni dva, ale já je miloval.
Pohled jsem vrátil na sestru a přiblížil jsem se k ní: "Etoile? Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Kdo ti tohle udělal?" Přimhouřil jsem oči. Věděla, že kdyby jí tohle udělal nějaký vlk a byl blízko, dost možná by také nějaký kousanec schytal. Alhajoth byl ochranářský. A i když jsem neměl rád násilí jako takové, ještě víc jsem nesnášel, když někdo ubližoval mým rodinným příslušníkům. Proto jsem také znovu pohlédl na most, jestli se někdo další nevynoří.

Nakrátko jsem se odmlčel. Inu, byl jsem, celkem i citlivá duše, na to, že mým elementem byl oheň. Jenomže v mém případě působil oheň v jiných oblastech, než tam, kde to pro mne bylo neznámé. Tenhle temný les mne velice znervózňoval a chtěl jsem z něj být co nejdříve venku. Chtěl jsem cítit slunce v zádech! I proto jsem přidal do kroku a když se přede mnou zjevil most, docela jsem byl překvapen. Zastavil jsem se a přemýšlel, přitom jsem se konečně ohlédl za sebe, protože mi přišlo příliš dlouhé mlčení mého společníka. Vážně jsem ho urazil? Patrně ano, ale to jsem nechtěl. "Ingride..." Oslovil jsem ho, ovšem kde byl ten hnědý bard? Ingrida jsem však nikde neviděl a upřímně jsem ani netušil, kde jsem ho setřásl. Možná se ale vytratil sám od sebe. V tuto chvíli jsem to nemohl posoudit, protože tady nebyl, abych se ho na to zeptal. "Och, omlouvám se," zazněl můj medový hlas do prázdna a temnoty lesa. Byl jsem z tohoto lesa tak rozhozený, že jsem si ani neuvědomil, že zmizel.
Jenomže to už si pozornost získal most. Někdo po něm přecházel. Most vrzal v pravidelném rytmu, jako by hrál zvláštní přechodovou melodii. Skrz mlhu jsem neviděl, ale i tak jsem se snažil pohledem proniknout oblaky mlhoviny.