Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Alhajoth
• Mistr 1 magie - 10 kšm

Leto
• 100 postů - 10 KŠM

Zapsáno

Jezero Smrti →

Když jsem se ponořil do zpěvu, cítil jsem se dobře. Vychutnával jsem si ten pocit jisté svobody a téměř jsem přestal vnímat nepříjemné temno tohohle lesa, do něhož jsem se dobrovolně rozhodl ponořit znovu společně s Ingridem. Ale když jsem dozpíval a můj pohled naplněný spokojeným klidem padl na tvář a výraz mého, doprovodného či doprovázeného, společníka, vyvedlo mě to z klidu. Na jeho čele se stkvěla rýha, značící jeho překvapení...? Ale jakmile si uvědomil, že bych jej mohl vidět, uhnul pohledem. I tak to ve mne zanechalo zmatení.
Chvíli jsem mlčel, neboť jsem nevěděl, jak nyní reagovat. Když vyslovil, že to bylo nečekané, upřel jsem pohled před sebe, tak jako i on. Pak jsem se nadechl a řekl: "Jestli jsem tě nějak urazil, pak se ti omlouvám. Zdejší zvyky mi nejsou známy. Vlastně, ani moc netuším, kde to jsem. Místní obchodník mi akorát prozradil, že jsou to ostrovy." Ale jak jsem se na ně dostal? A proč?

Stále mě nutilo jezero, abych k němu stáčel pohled. Jako bych očekával útok z hlubin a také, že ano. Kdo ví, co pod hladinou žilo a kdo ví, jaké schopnosti lovu to mělo. Kdyby to bylo něco, co umí vystřelit jazyk, jako žába po mouše, nebo vyskočit nad hladinu jako létající ryby, nejspíš by vlci, snažící se napít nebo se zdržující jen tak na pláži, měli už teď na mále. Proto bylo, nanejvíš, dobré, že jsme se od jezera rozhodli vzdálit.
Mířili jsme do lesa, který se mi nelíbil. Ale podle mého nového přítele, tam byla čerstvá čistá voda. Dle jeho slov. A mohlo tomu tak být. Já předtím spíše spěchal pryč, neboť se mi ten les nelíbil.
Vlk spustil baladu a já naslouchal. Okouzleně jsem stříhal ušima a mírně otevíral tlamu v úžasu. Ten vlk měl vážně něco do sebe. Když dozpíval: "To bylo nádherné, Ingride." Byl jsem nadšen, protože ne každý den se vám poštěstí potkat někoho, kdo nosí v srdci tohle krásné umění. Jediné, co tomu ještě trošku chybělo, byly tóny nějakého hudebního nástroje. To by teprve bylo něco. Nicméně jeho píseň ve mně probudila touhu, také vyslat k nebesům kousek svého srdce:
♫"Uprostřed jezera díra,
snad portál tajemný jest.
Kudy voda temná stoupá ke břehům,
co duši tvou svírá hned.
Na březích důkaz to,
neblahé tušení měj,
že pod hladinou číhá,
nestvůra před ní na pozoru se měj.
Kdo jiný, než-li ty,
s hlasem tak líbezným,
by měl varovaní do uší nést,
že jezero je jen obrazem slz, chmur a trápení,
pro ostrovy a temný les."♫

→ Temný les

Když vlk poděkoval za kompliment, který jsem mu složil, kývl jsem hlavou v gestu, že není zač a že jsem rád pochválil něco, co vlku slušelo. A vskutku, klobouček se k němu hodil. Nebyl to však pouze klobouček, co vlka zdobilo. Jak jsem mohl více a více zkoumat svým pohledem jeho tělo, nemohl jsem si nepovšimnout jeho krásně zbarvených a moc pěkně vykreslených znaků v srsti. Líbily se mi, ovšem stejně tak pěkné měl vlk i oči. Leč, skládat několik komplimentů hned za sebou by mohlo vzbudit nedůvěru či nepohodlí druhého a nechtěl jsem, aby se do takové pozice dostal.
"Velmi rád si ji poslechnu. Co může srdce a duši potěšit více, než-li krásná hudba a příběhy plné poučení." Měl jsem rád příběhy. Ačkoliv já žádné úžasné vyprávět neuměl. Za to jsem dokázal docela pěkně zpívat. Tedy dalo-li se to tak nazvat. "To by mi určitě pomohlo, jste laskav." žízeň jsem opravdu měl. Možná i díky soli, která byla ve vzduchu. "Souhlasím, že je dobrý nápad se odtud vzdálit. Tohle místo neharmonizuje." Jezero bylo zlověstné a nemohl jsem popírat, že z té vody jsem neměl dobrý pocit. Vlastně se mi ani nechtělo jít, byť jen ještě o další krok blíž ke břehu, kde se voda dotýkala půdy.
"Alhajoth Marcia, jméno mé, drahý Ingride a velice rád Vás poznávám. Nyní, veďte naše kroky, prosím." Sláva odtud pryč!

Panovalo zde, docela děsivé ticho, nebo se mi to jenom zdálo? Možná ale jezero bylo známé svým nebezpečenstvím a tak lákalo jen málo tvorů, kteří by na jeho břehy dorazili. Nebo takové, jako jsem byl já a nic o jezeře nevěděl. Tak či tak, protože právě ono ticho bylo přítomné, když se změnilo na cupitání tlap po mírně písčitém břehu, jistě, mou pozornost si zvuk pohybu získal.
Otočil jsem se na vlka, který ke mně pádil. Byl to úchvatný pohled na huňáče s kloboučkem na hlavě. Lehce jsem sklopil uši, nic méně ten pohled byl tak zajímavý, že jsem je nakonec zase narovnal. A když na mě vlk promluvil, dokonce jsem se mohl narovnat úplně, aniž bych se krčil, jak se instinktivně stalo, když se ke mně začal blížit.
"Dobrý den i Vám, příteli." Pozdravil jsem jej. "Vypadá to, vskutku, tak, jak říkáte. Původně jsem se chtěl napít, ale ta voda smrdí po soli." Neměl jsem důvod, proč bych mu tajil, jaký záměr mě přivedl k tomuhle jezeru.
Zaujala mě jeho další slova: "Och, znáte baladu o mořské příšeře? A víte, že jsem před chvílí měl dojem, že pod hladinou se pohybuje cosi velkého a tmavšího než se zdají být vody tohoto jezera?" Inu, něco jsem zahlédl. Mohla to být bájná bytost? Proč ne.
Znovu jsem vrátil pohled k vlku: "Máte moc pěkný klobouk," v mé domovině to nebylo nic tak divného. Stejně jako pití čaje.

Pichl →

Květinu z kaktusu jsem si zastrčil za ucho a mířil k jezeru, kam až mě doprovázely trnité kaktusy. S myšlenkou, že svlažím hrdlo jsem se musel rozloučit, téměř okamžitě, jen co jsem se přiblížil k vodě. Něco na tomhle místě nebylo dobře. Jako prvního jsem si všiml kostry na břehu. To by asi nebylo zase až tak divné, kdyby celou scenérii nedoprovázelo několik detailů, jež mě přiměly stanout na místě a skenovat okolí. Samotné jezero se zdálo být velice tmavé. Což mohlo být způsobeno i podložím, nebo nějakým minerálem ve vodě. Zavětřil jsem a ucítil sůl. Bylo tohle jezero slané? Patrně ano, když sůl čpěla do vzduchu. A když jsem se zadíval blíže do vod tohoto tajemného jezera, měl jsem dojem, že pod hladinou se něco skrývá. Něco velkého a tmavého. Možná, že jezero bylo hluboké, nebo dokonce propojené s mořem kolem ostrovů.
Tak jsem stál u břehu a přemýšlel, jaká další tajemství tohle jezero má. Ale co bylo jisté, že pít, jak jsem původně měl v plánu, z něj raději nebudu.

Ani jsem netušil jak, ale nakonec jsme se s obchodníkem nějak dohodli a on mi něco dal. Obchod tedy proběhl, poměrně, dobře vůči mě a ani on nakonec zkrátky nepřišel. Jestli ano, tak to rozhodně nedal najevo. Ačkoli byl docela upovídaný, zajímal ho především obchod, takže jsem z něj nevytáhl zase tolik informací, které bych nyní potřeboval znát, ale bylo to pochopitelné a já se na Wua ani zlobit nemohl. Alespoň jsem od něj zjistil, že se nacházím na ostrovech, což dávalo smysl, když jsem překonával most. A že na něj nejspíš ještě mnohokrát narazím a určitě mě rád uvidí, když si od něj zase něco koupím. Jo, to dávalo také smysl.
S tím jsme se, pochopitelně, rozloučili, protože jsem stejně neměl, co víc získat. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem jezero, místo, kde bych se mohl napít. Popadl jsem květinku a zamířil k ploše vody.

→ Jezero Smrti

Temný les →

Ticho! Tak nesmírně hlasité ticho a přítmí ačkoliv jsem věděl, že je ráno. A tak jako jsem věděl, že slunce svítí nad korunami těchto tmavých stromů, které jeho paprsky nepustily dovnitř lesa, stejně tak mi bylo jasné, že tohle místo nebude patřit mezi má oblíbená. Počkat? Přemýšlím snad tak, že by tohle místo mělo být blízko mě? Zavrtěl jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Proč se mi vůbec taková myšlenka objevila v hlavě? Jako by měla spojitost s tím záhadným přesunem.
Když jsem konečně spatřil světlo, okamžitě jsem zamířil ke slunci, jako můra ke světlu. Och, ano, slunce! Miluji slunce! Dokonce jsem přidal do kroku a s posledními stromy, které jsem minul, už jsem téměř cválal. Jenomže můj famózní běh skončil tak rychle, jak začal, neboť se mi otevřel pohled na poušť a les pichlavých kaktusů. Zabrzdil jsem těsně před jedním z nich. Ouvej! To bylo těsné. Stál jsem kaktusu tváří v tvář a vítr se obul do mého těla. Cítil jsem, jak mě laskaly prsty slunce stoupajícího po ranním nebi. Pohladily mě na tváři, jako by mi vzali hlavu do dlaní a šimraly mě za oušky. Miloval jsem ten náhlý nával hřejivého tepla.
Díval jsem se na kaktus a prohlížel si jeho strukturu. Jeho zelenou kůžu, zbrázděnou, že trošku připomínala kůru stromu. Jeho ostny a nakonec jsem si všiml květin, které na kaktusu rozkvetly. Vypadaly jako slunce. A jelikož jsem měl štěstí a nebyly, ty na které můj pohled padl, tak vysoko, abych s trochou snahy, jeden kvítek neuždibl, pokusil jsem se o to. Musel jsem být legrační, protože jsem se postavil na zadní a snažil se uloupnout tlamou jeden žlutý květ a přitom překonat nutkání se o kmen kaktusu opřít tlapou.
A pak jsem zaslechl zvuk, který do prostředí nepatřil. V rychlosti jsem chňapl po květu a spadl na čtyři, přičemž jsem se lehce otřel o ostny kaktusu. "Auuu," Zakňučel jsem a otočil se za zvukem, který mě vytrhl ze soustředění. Uviděl jsem vlka s vozíčkem. Odfrkl jsem si a poodstoupil od kaktusu, abych se mohl otřepat a vytřepat tak bodlinky z kožichu.

Pak už si mou plnou pozornost získal právě onen vlk s vozíčkem a já jsem přistoupil k němu. On na mě kývl, stejně jako stařík v chrámu džungle. Rozdíl mězi těmito dvěma vlky byl v tom, že tenhle vypadal mladší a mluvil. Zatímco stařík nepronesl jediného slova. Takže jsem se dozvěděl, že si tenhle říká Wu a že obchoduje s předměty a magiemi.

ÚČET
• původní stav účtu při registraci: 20 kšm|| 5 r|| 3 m
• pak jsem uskutečnila převod měny ze svých ostatních charakterů na Alhajotha
zde 3.4.2024
• po převodu by jeho účet měl vypadat: 693 kšm | 15 r | 19 m
• pak jsem navštívila Svatyni za 3 mince 4.4.2024, tudíž 19-3=16 mincí
• stav účtu před nákupem je tedy: 693 kšm | 15 r | 16 m
• 15 mincí převést na kšm = 600 kšm

693+600= 1293 kšm

NÁKUP

+ Světlo - 170 KŠM + 3 rubíny

+ Barva očí podle magie Světla (poznámka, v předloze je již zakomponovaná) - 10 rubínů

+ levely do magie Světla:
2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM
5. level - 80 KŠM
6. level - 90 KŠM
7. level - 100 KŠM
8. level - 110 KŠM
9. level - 120 KŠM
10. level - 130 KŠM = 810 kšm

+ levely elementu Ohně:
2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM
5. level - 80 KŠM = 260 kšm

+ 1x laskonka - 40 kšm

------------------------------------

rubíny: 3+10= 13 / 15-13=2 rubíny zůstatek
kšm: 170+810+260+40= 1280 kšm

Zůstatek na účtu Alhajotha: 13 kšm | 2 r | 1 m

Laskonka - 3 - 10 % rychlost
Schváleno

Most →

Postupoval jsem obezřetně, abych nešlápl vedle a nezřítil se z mostu kamsi do hlubin oceánu. Na mostě byla mlha a tak mi bránila, abych mohl dohlédnout někam dál. Ale pod sebe jsem viděl a nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře nebo spíš špatně. Raději jsem neřešil hlubiny a zdouvající se vlny v hloubce pod sebou, nýbrž jsem se soustředil na to, kam položit tlapu v následující kroku.
Levá střídala pravou a zadní tlapky následovaly, tak nějak, automaticky do místa, které uvolnily přední. Nakonec jsem most překonal a ocitl se v lese na druhé straně. Tenhle les se mi však líbil ještě o mnoho méně, než džungle. Na chvíli jsem se zastavil, abych vstřebal atmosféru onoho lesa. Bylo to temné místo, kde ani zvířata nevydávaly zvuky. Možná tady ani žádní tvorové nežili. Možná se vyhýbali tomuto místu. Raději jsem se dal opět do pohybu, abych se z tohohle nehostinného lesa dostal co nejdříve.

→ Pichl

Les u Mostu →

Tenhle les byl skutečně pěkný. Pozorně jsem si ho prohlížel a tak mi neuniklo, jak támhle na větvi zpívá ptáček a tu zase veverka, která po zimě začala hledat první dobroty, které by mohla ochutnat. Užíval jsem si procházky a nespěchal jsem nikam. Nic jsem nepoznával, takže jsem se nějakým způsobem musel přenést na zcela cizí místo. Neměl jsem ani tušení, jak daleko jsem se dostal.
Náhle se přede mnou zjevilo další dílo, které spíše patřilo tématicky k tomu chrámu v džungli. Most. Muselo jít o stavbu nějak provázanou s tím chrámem. Zastavil jsem a chvíli si ho prohlížel, než jsem se rozhodl, že vyzkouším jeho pevnost. Vešel jsem na most a opatrně jej překonával tlapku za tlapkou. Někde chyběla prkna, ale soustředil jsem se na to, abych nešlápl mimo

→ Temný les

Svatyně (přes Mlžnou džungli) →

Když jsem se z oné džungle vymotal, byl jsem opravdu moc rád. Už jenom samotný průchod tím místem byl poměrně náročný, skrze spletité větve, hustý porost, zakroucené kořeny a mlhu, která se místy táhla velmi hustě. A co teprve po tom zvláštně magickém tréninku s tím staříkem? Ano, přiznávám se, že jsem byl unavený. Potřeboval jsem si odpočinout, ale v džungli jsem usnout nechtěl.
Jakmile se však les změnil a já se ocitl ve světlém lese, kde byly stromy od sebe mnohem dál, ulevilo se mi. Také na tom místě bylo mnohem víc světla. Ráno bylo skutečně krásné. Cítil jsem, jak moje teplota stoupá a stejně tak ožívají mé končetiny i když byly momentálně znavené tréninkem a pochodem džunglí.
Vlastně jsem si našel místečko hned, jak jsem se ocitl v tomhle hezčím lese a dovolil jsem si usnout, abych se trochu vzpamatoval. Jak dlouho jsem spal, nevím, ale oficiálně, když jsem se probral, bylo ráno. Slunce mě hřálo i přes koruny stromů, které díky většímu rozestupu od sebe, nehalily nebe tak jako v jiných lesech. Zvedl jsem se, protáhl se a cítil, jak by si svaly ještě klidně odpočinuly víc. Ale zvědavost mě nutila jít dál a zjistit, kde to vlastně jsem.

→ Most

Mlžná džungle →

Jak jsem kráčel touhle džunglí, musel jsem být vážně opatrný. Někdy jsem dokonce měl i pocit, že se proplétám mezi spletitými větvemi, jako nějaká lasička. Porost byl hustý a tak jsem musel pokračovat vpřed dost pomalým tempem. Možná právě díky tomu, jsem si náhle všimnul zvláštní skály. Byla taková svislá a jak se vynořovala z mlhy, mohl jsem vidět, že je taková pravidelná všude. To je zvláštní, vypadá to podobně jako ty podivné skály u nás doma, pomyslel jsem si a rozhodl se, že to prozkoumám blíž a důkladněji. Nebyla to skála, nebo alespoň ne taková, přírodní. Byla to spíš stavba i když dost objímaná džunglí samotnou.
Neváhal jsem se a odvážil se vstoupit dovnitř. A skutečně, podle výzdoby na stěnách jsem tuto stavbu zařadil mezi cosi, čemu jsme říkali chrámy. Zaznamenal jsem pohyb v další místnosti a tak jsem šel podívat se, co to bylo. Byl to jakýsi postarší pán, místy prošedivělý. Když mě uviděl, kývl mi hlavou, abych přistoupil blíž. Bydlí tady? Co po mně bude chtít? Připadalo mi, že starý vlk v tomhle chrámu skutečně žije. Pozdravil jsem, ovšem stařík nepromluvil ani slovo. Na pozdrav jen kývl a opět mne vyzval, abych přišel blíž. Učinil jsem tak.

Jelikož ještě nemá nahozený profil, tak jeho dovednosti z registrace jsou:
Síla - 2 / 52
Vytrvalost - 2 / 55
Rychlost - 4 / 65
Obratnost - 3 / 60
Schopnost lovu - 4 / 68

TRÉNINK/NÁKUP u Mistra

24 % = 3 Mince
Schopnost lovu ..............4 + 3 % = 7 %
Obratnost ......................3 + 18 % = 21 %
Rychlost ........................4 + 3 % = 7 %

Schváleno

Místnost, do které jsem vstoupil, se změnila, jako kouzlem. Najednou jsme nebyli v chrámu, ale mimo něj. Byli jsme v džungli a já tak nějak věděl, že stařík po mně chce, abych ukázal, jak umím lovit. Netušil jsem, jak to dělá, možná přenáší význam svých myšlenek a já tak vím, co po mně chce, aniž by mluvil nebo aniž bych vůbec slyšel jeho slova ve své hlavě. Bylo to fascinující. Kývl jsem mu, že rozumím a tak jsem nejdříve zavětřil ve vzduchu, abych přetřídil pachy okolí. Cítil jsem nějaké ptáky i hlodavce. Cítil jsem ale i plazy. Po těch jsem však nešel. Protože jsem byl zesláblý, necítil jsem se na to, abych ulovil třeba zajíce. Hlodavec musel stačit. A tak jsem sklonil hlavu k zemi a nyní začal intenzivně hledat, kde je nějaký nejblíže. Chvíli to trvalo, ale po těch několika minutách jsem zachytil stopu a byla čerstvá. Našel jsem díru, kde se hlodavec schovával a čekal tiše, až vyleze. To jsem po něm potom skočil a ulovil ho. V tom se zjevil stařík a usmál se na mě. Musel jsem ulovit ještě jednu, aby mu to stačilo.
Potom se prostředí moc nezměnilo. Jenom jsem pochopil, že stařík chce, abych překonal jakousi dráhu v džungli. Takže jsem se pustil do trasy, která mě vedla mezi stromy, kde jsem se proplétal skrze větve, dokonce jsem se musel protáhnout pod spadanými kmeny stromů a šplhat po kořenech, které byly do sebe zamotané a rozsáhlé. V několika okamžicích jsem se dokonce ocitl i nad terénem, jak mě vedly stopy trasy a musel jsem i přeskakovat z větve na větev. Tečkou na závěr bylo překonání jakési rokle po mohutném kmeni, který se však trochu nestabilně pohupoval. Málem jsem i slétl dolů, naštěstí se mi podařilo se zachytit.
Scéna se změnila a já najednou už nebyl v džungli, nýbrž na pláni a stařík se rozběhl kamsi pryč. Věděl jsem, že ho musím následovat. Ohromilo mě, jak rychlý onen starý vlk byl. Tolik energie jsem u něj nečekal. Běžel jsem za ním, ale měl jsem co dělat, aby mi neutekl. Vážně mi tahle honička dala zabrat a to jsem byl dříve rychlý. Nyní jsem se však cítil zahanbeně, protože moje rychlost, jako by zmizela.
Cítil jsem se tak unavený, v tom jsem zastavil a byl opět v chrámu. Starý pán se na mě usmíval a chtěl po mě nějaké mince. Myslel jsem, že žádné nemám, ale hle, tři byly přímo zde. Tak jsem mu je dal a rozloučil se se staříkem.

Opustil jsem chrám a skrze džungli jsem pokračoval dál.

→ Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

Příchod

Kdesi odněkud jsem se objevil zde. Ovšem, kde tohle zde vlastně je? Kde to jsem? Co se vlastně stalo? Kladl jsem si v duchu tyto otázky, neboť jsem vnímal, že les, ve kterém jsem se probudil, nebyl onen les, ve kterém jsem předešlé noci usnul. Stromy byly jiné. Některé byly porostlé rostlinami a měly spletité větvě i kořeny. Paprsky slunce prosvítaly skrze husté koruny. Možná, že jejich hustotu podporovaly symbiotické druhy rostlin žijících na vrcholcích stromů. Při zemi se válela mlha a světlo se v ní rozptylovalo. Mohl jsem si dokonce všimnout i mnoha dlouhých šlahounů visících ze stromů - liány? Jsem snad v džungli? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ačkoliv bylo ještě místy chladno, cítil jsem vlhčí, dusnější vzduch, který se v takovém prostředí běžně vyskytoval.
Postavil jsem se na všechny čtyři a začal kolem sebe větřit. Mé vlastní stopy končily a začínaly na tomtéž místě. Tedy, pode mnou. Někdo mě sem musel odnést. Snažil jsem se rozluštit tuto záhadu. Po důkladnějším prozkoumání půdy jsem však tuto teorii musel zamítnout, neboť zde nebyly žádné cizí vlčí pachy a stopy, které by ji potvrdily.
Dobrá, na to určitě přijdu. Ovšem musím nejdříve zjistit, jak se odtud dostat a kde to vlastně jsem. Protáhl jsem se a i když jsem se cítil trochu slabší, než jindy, asi jsem se zase tak dobře nevyspal i když vůbec nevím, co se mi to přihodilo, rozhodl jsem se někam vyrazit.

→ Svatyně