Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Zlatý les (cez Tichu zatoku)

Vlčica kráčala pomaličky, pričom sa snažila aspoň vyhýbať nejakým netvorom. Nevedela moc isto, či aj na tejto peknej lúke nejaký nie sú a nemohla si tým byť istá. Už teraz sa ztratila a aj keď tá lúka jej pripadala pekná, taksa je na nej nechcelo byť rozhodne vedela, že na nej dlho nezostane a po chvíli ju jej nohy zaviedli do hôr. Bolo pre ňu ťažké sa v nich pohybovať, pretože tento terén jej nebol vôbec známy. Neustále s ňou šmykalo a aj keď bola iba na menšom kúsku, tak predsa len skoro stále mala možnosť spadnúť. Nesmiem spadnúť, nesmiem spadnúť. Nejakým zázrakom sa jej podarilo dostať na druhú stranu. Bohužiaľ sa dostala do lesa, ktorý sa jej vôbec nepáčil. Pozerá sa po ňom, ale všade vidí samú temnotu. Prečo len ja som utekala z nášho územia. Pomyslí si, pričom sa trochu strasie.

>>> Temny les (cez Pityas)

Keďže sa jej vlčica nevenovala, tak jej to bolo jedno. Inokedy by sa pozornosti snažila dobíjať, ale teraz sa jej skôr do toho nechcelo. No chcela sa prejsť. No keďže táto vlčica vyzerala, že na ňu serie, tak aj ona bude na ňu. Mala celkom výhodu toho, že bola malá a všetci si mysleli, že je slabá. No ona nebola a nikdy nebude. Zdvihne vysoko hlavu a škaredo sa pozrie na vlčicu. "si ignorant. A mňa to nebaví. idem radšej preč." Povie si sama pre seba a rozhodným krokom kráča preč celkom ju baví, že nevie o nej nič a hlsvne je aj rada. Nebude sa ospravedlňovať. Ide si za svojím, takže keď narazí na more, tak sa ani nedivi, že už je z jej domova preč. Čo takto sa trochu zatulat a nájsť vlka, ktorý ma zavedie domov? Pomyslí si, pričom jej lebky si to stále vykračujú ďalej. Až ku nejakéj lúke, ale tých býva všade veľa.
>>> Kvitnuca lúka (cez Tichu zatoku)

Pozerá sa na vlčicu a je chovanie voči nej sa jej vôbec nepáči. Podľa nej by sa aspoň trochu mala chovať tak, aby vedela, že tu tento les patrí zlatej svorke a ona by mala to presne vedieť. Zavrčí trochu na vlčicu, aby ju varovala. Aj keď jej vrčanie ešte nie je také silné ako v dospelosti, tak predsa len do neho dáva všetku svoju silu. Aj teraz možno vyzerá ako mladá vlčica, ale predsa len bola vyspelejšia ako súrodenci a to nemohol žiaden vk poprieť. "Ja som Alyanna, dcéra alf zlatej svorky. Vyzeráš, že odpočívaš, ale si na našom území." Povie jej, pričom hrdo zdvihne hlavu. Nepáči sa je vôbec prístup tejto vlčice. Nebola na niečo také zvyknutá. Mala chuť sa do nej zahryznúť za jej drzosť. Hlavne za jej posmevačné chovanie. Stiahne svoje uši, pričom znova začne vrčať na vlčicu. Nemala náladu na tie jej hlúpe reči, hlavne jej posmech. Sleduje ju a dáva si na ňu pozor. Nikdy nevie, čo by jej mohla urobiť.

<<< Zlatá svorka

Keď sa dostala na nové miesto, tak nastražila svoje úška. Rozhodne bola v strehu, pretože mohla stretnúť nejakého vlka, ktorý by mohol zaútočiť. Ona mala trochu nevýhodu sfarbenia, keďže vďaka bielej farbe ju bolo dosť vidieť. Ale jej to nijako nevadilo, pretože aj tak bola ešte malá. Rozhodne ale vedela, že musí si dávať pozor, keď do jej nosa udrel cudzí pach, ktorý necítila ani v úkryte, ani na území svorky. Napne svoj chrbátik a hlavne nastraží svoje uši, keď sa ku tomu vlkovi približovala. nepoznala jeho pach a rozhodne sa jej nechcelo byť načapaná hneď pri príchode. Priblíži sa ku nemu, pričom biely vzhľad ju zaujme, pričom zistí, že je to vlčica. Priblíži sa ešte viac bližšie, pričom zdvihne hlavu a pozrie sa na vlčicu. "Kto si? A čo tu robíš?" Spýta sa jej panovačným tónom. Rozhodne vedela moc dobre, že tu nemá čo robiť. Toto bolo ich miesto a nemal tu robiť nič niekto cudzí.

<<< Ukryt Zlatej svorky

Pohybuje sa po území, pričom sa snaží dostať na územie, kde končí ich svorka. Rozhodne cítiti niekde prítomnosť svojej sestričky, ale to ju v tejto chvíli ju nechala tak. Rozhodne ju nezaujímalo ani to, kde sa túla jej brat. Ona sama radšej chodila pomaličky a nadradene, pretože toto miesto patrilo jej a hlavne jej rodičom. Cíti pach aj nového vlka, ale nejak tomu aktuálne nevenuje pozornosť. Neskôr to preskúmam. Pomyslí si, pričom prechádza do lesa, kde bol koniec svorky. Nevedela presne, čo má povedať, keď došla na druhú stranu. Rada sa pohybuje po ich lese, pretože je zvyknutá naň. Zatiaľ vôbec neopustila les, pretože nemala dôvod opúšťať svoj domov. Hlavne sa jej nechcelo odchádzať, pretože tu mala veľa práce, o ktorú sa nikto iný nevie postarať, ale predsa len nebola v nej najlepšia, aj keď sa tak vždycky tvárila. Rozhodne sa mala čo učiť, ale zatiaľ sa všetko naučila sama. Všetko čo potrebovala.

>>> Zlatý les

Pozrela sa na mamu a hneď bola na nohách, keď sa povedalo o love. Tešila sa na to kedy bude môcť ísť konečne na lov a dnes mala tú možnosť sa konečne zapojiť poriadne do diania. Trochu by aj začala poskakovať na mieste, ale vedela moc dobre, že tým by nijak moc na svoju mamu nezapôsobila. No jej nadšenie bolo vidieť ako pohybovala svojim chvostikom, ktorý sa pohyboval z jednej stranu na druhú. "Áno prosím. Poďme na lov." Povie s veľkým nadšením. Je rada, že to jej mama navrhla, pretože sama nevedela, čo by inak robila. Pohne sa smerom k východu, aby sa dostala na lov čím skôr. Nechce čakať ani minútu, pretože rada si zaloví. Hlavne to mal byť jej prvý lov.

>>> Zlatá svorka

Všetci traja

Potom trochu začne sledovať kosť pred sebou. Začala sa s ňou hrať, pričom v myslí jej vyznávala lásku, aj keď presne nevedela prečo. Ach kostička, ty moja kamarátka. Mám ťa tak rada, ty si moja jediná kamarátka. Potom sa s ňou chvíľu hrá, kým sa ku nej neprihovorí jej mama. Rozhodne bola rada, že si ju aspoň niekto všimol, pretože nudiť sa jej ďalej nechcelo. Bola veľmi rada, že sa hneď postavila a išla ku nej. Rozhodne sa jej nechcelo byť celý deň v úkryte. Chcela niečo robiť. "Rada by som niečo robila, ale neviem čo. Poradíš mi?" Spýta sa jej a trochu nasadí smutné očička. Predsa len potrebovala nejako ešte zabaviť, alebo potrenovať. Aspoň tak dokáže, že je silnejšia ako ostatný, pretože ona je.

Trochu väčšie tlapy dopadali na zem, pričom zelené oči skúmali svoje okolie. Hlava zdvihnutá hrdo, pričom si dávala pozor na každý pohyb. Bola zvyknutá na to držať hlavu vytýčenú a ukazovať svoju pravú stránku. Je taká ako mala byť. Hľadá hlavne niečo, čo by mohla skritizovať a hlavne či by to mohla urobiť lepšie. Chcelo sa jej nejako ukázať, že aj ona je tá zodpovedná a vie presne čo má urobiť. Nebola predsa slabá, aby sa nepreukázala. Rozhodne chce byť silná a mať veľkú odvahu vo všetkých veciach. Aj keď sem asi skôr prišla ukázať svoju dominantnejšiu stránku a rozkazovať všetkým. Moc sa to druhým nepáči, ale jej to je jedno. O tom kým je, jej nikto nebude nič hovoriť. Ona sama presne vie kto je a aké jej miesto je. Rozhodne patrí na výslunie a nikto jej nebude hovoriť opak. Posadí sa na zem a sleduje svoje okolie. Chce vedieť, či si ju niekto všimne, alebo si bude musieť svoju pozornosť dobiť. Hmm... to som zvedavá ako si ma niekto všimne. Pomyslí si, pričom zdvihne ešte viac hlavu a má trochu naštvaný výraz.

Probouzím se pomalu z lehkého spánku a zjišťuju, že je vedle Aze strašné horko. Nesouhlasně zafuním - proč si vůbec musel lehat vedle mě? - a začnu se od něho tlapkami odstrkovat až se se zívnutím přetočím na druhý bok. Pohlédnu do stěny našeho úkrytu. Vlastněna ni zůstanu úplně bez rozmyslu zírat. Je tak fascinující... Pořádně se protáhnu, ale vstávat se mi vůbec nechce. Venku bude určitě moc hezky. Mohla bych se třeba proběhnout lesem. Podívat se na členy, najít někoho na hraní...
Z líných myšlenek mě probudí až hlasy u vchodu do úkrytu. Maminka a nějaká vlčice. Ale pak známější hlas, který už jsem dlouho neslyšela! Právě Aileen mě donutí se zvednout a docupitat k nim. "Lee!" Zavolám a v rozeběhu na svou mladší sestřičku skočím jako nezřízená střela. "Kde jsi byla?! Víš, jakou jsem o tebe měla starost?! To mi nemůžeš dělat, takhle někam zmizet a vůbec mi neříct, kam jdeš!" Vyplísním ji pořádně a hryznu ji do ouška. Poté začnu Aileen očuchávat a zjišťovat, jestli nemá nějaká zranění. Voní různě po nových vůních. Podezřívavě se na ni podívám. "Ty jsi dělala blbosti, viď že jo?" Znovu ji s úsměvem hryznu a s vrtícím ocáskem se podívám na ostatní. Bílé vlčici s modrými znaky kývnu na pozdrav.
"Ahoj. Viděli už jsme se?" Oslovím ji podezřívavě, neboť z paměti nemohu vylovit, zda jsem se s ní už seznámila. Podle maminčina chování ale hádám, že je to členka smečky a nemusím být příliš opatrná.
Skočím za maminkou, olíznu jí bradu a pak si neodpustím ještě jedno šťouchnutí do své drahé sestřičky.

Názor můj a mé sestřičky se výrazně odlišoval od názoru rodičů. Maminka působí pořád strašně klidně když nám něco říká, přitom by měla zakročit proti tomu divnému tvorovi, co se tu objevil. A ten nebyl jedinou podivností!
Pod nohama modrého divného tvora se objevil menší nazlátlý vlk a nepřátelsky se na nás díval. Vycením bezzubé dásně, ze kterých raší tesáčky a zabrumlám, abych ho zahnala od Aileen, která se za mě postavila, nejspíš aby mi kryla záda. Vypnu svoji maličkou hruď a na nejistých nohách popojdu k menším vlčkovi blíž. Jenže on už zatím ztratil zájem a někam zmizel. Zmateně zafuním. Rodiče možná nic dělat nechtěli, ale já to tak nenechám. Přijdu tomu na kloub!
Otočím se na svou sestřičku, které věnuju významný pohled a stejně se podívám i na otravného brášku. "Ci-át." Použiju slova jako maminka, ale v mém podání mají jiný význam. Jsem odhodlaná to jít prozkoumat a žádám po svých sourozencích, aby mě doprovodili. Pak se krokem, který začíná být jistější, začnu přesouvat pryč od rodičů směrem k rohu, za kterým zmizeli ti dva podivní tvorové.
Vyjdu zpoza rohu a upřu svůj tmavě zelený pohled na divného modrého a divného malého. Těch malých tam bylo k mému překvapení víc, než kolik jich tam přišlo. Překvapeně kníknu a zmateně si kecnu na zadek. Jak jich může být tolik? To je přesila!

Aileen se pod mou vahou opravdu zhroutí na zem spolu se mnou a nesouhlasně mi vynadá svým tenkým hláskem. Jejím slovům rozumím mnohem lépe než rodičům, asi hlavně proto, že nejsou zbytečně dlouhá, překombinovaná, a tón hlasu dává jasně najevo, co chtěl řečník sdělit svému okolí. Jakmile se mě sestřička dotkne tlapkou, ouška mi zakmitají a já se začnu nadšeně usmívat. Budeme si hrát! Tím, že mě drží kolem krku, se musím prohnout pod její váhou. Nějak se jí chci zbavit, jenže jak to udělat? Drknu jí čenichem do hrudi a převrátím se na zádech, takže teď vlastně ležím na své malé sestřičce. Není to moc pohodlné, za to ji ale můžou kousnout do ucha svýma teprve se klubajícíma zoubkama. Čili jí začnu žužlat ucho a přitom rozverně házím malým ocáskem ze strany na stranu.
Za námi se ozve zvuk tlapiček, jak se Azrael pomalu, ale jistě přibližuje. Neohrabaně se začnu otáčet a tak nějak pro jistotu kousnu jemně Aileen do zadní nohy. Pak se převalím a chňapnu po tlapce, která je mi nejblíž - té svojí. Překvapeně se zarazím, když mi dojde, že něco nepříjemného svírá moji tlapku a já nemůžu přijít na to, co. Chvíli se neznale zaobírám bojem s vlastní tlapkou, takže má Azrael šanci k nám dojít.
Ozve se nový hlas, který upoutá mou pozornost. Ztuhnu při hře a rychle se rozhlédnu - odkud ten hlas pochází? Zrak mi padne na velkého modrého tvora, co v úsměvu ukazuje své tesáky. Hrozně se leknu. Ublíží nám? Proč rodiče nic nedělají, vždyť nás chce sníst! "Elfy!" Kníknu po Navinově vzoru, abych upozornila Aetase, že je tu nějaký divný tvor. Jenže rodičům je to asi jedno. Vypadají, jako by bylo všechno naprosto v pořádku. Jenže není, ten tvor má přece strašně divnou barvu! "Aja." Řeknu svým sourozencům, abych jim sdělila své obavy z nově-příchozího.

Tatínek na mě mluví. Zní moc pyšně a laskavě, možná nevím, co to říká, ale i tak se na něj nadšeně usměju, protože se mi tenhle tón moc líbí. Hnědý vlk do mě začal strkat, čímž mi pomohl se dostat až k parazitující chlupaté kouli, která saje na MÉM místě. Tentokrát promluvila maminka a zněla nějak káravě, vůbec se mi její tón nelíbí. A k tomu mě můj bratr kopl do hlavy. Kníknu překvapeně a na chvíli ztuhnu na místě, jak se snažím pochopit, co se to stalo a co je ten nový nepříjemný pocit, který cítím na hlavičce. Vzedme se ve mně nevole. Bílohnědá koule je na mém místě a způsobuje mi bolest! Znovu k bratrovi přijdu a tentokrát se na něj začnu sápat a snažím se přes něho dostat k bradavkám a třeba ho i vystrnadit.
Jiné stvořeníčko se už napilo a teď trénuje jak chodit. Když uvidím, že jí to nejde, rázem zapomenu na mé místo u maminky a začnu přelézat k sestřičce. Vstanu na slabých nožkách a zavrtím drobným ocáskem. Chvíli usilovně přemýšlím, jak že to mám začít a pak se opět pokusím chodit. Vypadám u toho asi legračně, ale tlapky svůj účel plní a za pár kroků jsem u Aileen, kterou zrovna maminka šťouchla. "De." Zopakuju poslední slabiku, kterou jsem zaslechla od maminky a taky do sestřičky šťouchnu. Vypadá to, že šťouchání má pomoct v chození. Jenže já nejsem zvyklá na strkání do někoho, proto mě překvapilo, že jsem ztratila rovnováhu a svalila jsem se na Aileen s překvapeným kníknutím.

Tatínek můj problém s věcmi v tlamičce nevyřešil. Zato zněl tak přívětivě, že jsem nějak získala pocit, že to nemusím příliš řešit. Olízne mě po tváři a já si dobrovolně lehnu na záda a předními packami se začnu natahovat po jeho čumáku a zasahovat ho údery lehkými jako pírko. Moc se nudím. Koutkem svého tmavě zeleného oka zahlédnu jednu chlupatou věc, jak jde pít maminčino mléko. Okamžitě zapomenu na svou chuť si hrát a začnu se neohrabaně hrabat na nejisté nožky.
Udělám dva kroky, ale pak popletu pořadí tlapek a zamotám se. Vyjeveně radši spadnu na zem a smutně hodím okem po tatínkovi, že by mě jako nemusel nechat se tu namáhat, ale mohl by mě k mamince vzít tak jak to dělával, když jsem neuměla chodit. "Aja." Pokusím se vyjádřit své přání i nahlas s předpokladem, že ten zvuk pochopí. Já jejich slova sice nechápu, ale popravdě si myslím, že ani žádný smysl nemají. Důležitý je tón hlasu.
Nutně se potřebuju dostat k mamince, jelikož ta hnědobílá chlupatá věc, co je stejně malá jako já, saje z mého místa. Už zase! Musím ho odstrčit pryč. Ať už tedy tatínek pochopí mou prosbu nebo se musím zase vyšplhat na nožky, nějak se k mamince dostanu a chytím ocásek svého bratra do skoro-bezzubé tlamičky a začnu za něj tahat, aby mi uhnul.

Po usilovném pátrání a mnoha přestávkách na odpočinek nakonec malé nově narozené vlče našlo maminčinu bradavku a reflexivně začalo sát mateřské mléko dokud nebylo nasycené. Poté opět usnulo. Toto se opakovalo několik dní, což však Alyanna ani nevnímala.

Jednou se probudila a s úžasem zjistila, že se jí rozlepuje pravé očíčko a začíná zaostřovat. Pohlédne jedním zeleným kukadlem na břicho maminky, u kterého se pokoušela strávit veškerý svůj čas, a pak legračně vyvrátila hlavičku, aby si prohlédla i ostatní. Všechno je obrovské...

Za tři dny se jí rozlepilo i levé očíčko a začala se plazit na krátké vzdálenosti. K pohybu ji však donutila pouze maminka - pokud se zvedla a někam šla, maličké mládě se okamžitě pokusilo ji mrskáním následovat a zůstat u výtečného mléka. Alyanna si začíná všímat svých sourozenců a tatínka, případně i dalších členů smečky. Je tak maličká a všichni jí připadají velicí...

Před pěti dny jsem se začala učit chodit. Ze začátku se mi strašně motalo pořadí tlapek. Je to takový nepřirozený pohyb, tahle chůze... Ale rodiče to umí, tak se to chci taky naučit. Dnes už mi to jde docela obstojně. Občas mám problém s rovnováhou a vstáváním, ale povzbuzují mě úsměvy maminky a strkání tatínka. Každou chvíli se dožaduju mléka. Jednou mi u mé oblíbené bradavky překáželo jiné vlče, tak jsem je musela začít odstrkovat. To je totiž moje místo...
Rodiče neustále opakují jedno slovo, když se na mě dívají, ale já si ho nemůžu zapamatovat. Taky mi občas představí ta jiná vlčata, ale mě moc nezajímají. Jsou malí a chlupatí jako já. Ale spíš mi tu překáží.
Jazykem cítím, že mi něco roste v tlamičce. Na nejistých nohách jdu k tatínkovi a vycením na něj bezzubé dásně s prořezávajícími se zoubky. On by ty nepříjemné věci mohl dát pryč.
Zdržuju se radši u maminky a nikdy se od ní nevzdaluju na víc, jak pár kroků. Musím ji mít na dohled, co kdyby mi utekla a už se nevrátila?