Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Asi máš rád taková pochmurná území, snadno tě k něčemu vyprovokuji. Jsi urážlivý a máš velké ego,“ pronesla jsem a očkem sledovala jeho reakce, protože jsem vlastně chtěla, aby mi nějakou velkou reakcí potvrdil moje tvrzení.
“Zase klid kotě,“ protočila jsem očima a divoce ze sebe oklepala všechnu vodu, která mi ulpěla na srsti a jestě jsem si poskočila. Otočila jsem se na Callida a pokrčila rameny, “tak když jsi suchar,“ nařknula jsem ho, chtěla jsem, aby mi pověděl něco víc. Ale co jsem měla dělat, když odmítal. Kdyby chtěl, tak mluví.
“Že? Tak to by sis měl ulovit nějakou danělu,“ smála jsem se dál, “co teď, kocoure?“ otočila jsem se na něj, než jsem přehodnotila situaci a začala se převalovat v písku. To jsou ale aktivity.

“Ale co když ano? Už o tobě něco vím, tak můžu odhadovat. Třeba se trefím,“ uchechtla jsem se. Líbilo se mi Callida provokovat, zajímalo mě, kam až je schopný to dotáhnout. Ale ve vodě jsem se na to moc necítila teda.
“Víš co, jestli se setkáme ještě někdy. Tak to bude mít nějaký význam, i kdybych si ho měla snad vymyslet. To ty už ale vědět nebudeš, budeš si pak jen myslet, že to bylo s pomocí osudu,“ bylo to asi to nejdelší co jsem řekla a taky nejméně promyšlené, sotva to dávalo smysl. Ale už jsem byla připravená Callida „gaslightnout“ do toho, že doopravdy náhody neexistují a že se všechno děje z nějakého vyššího důvodu. Co on tak mohl vědět huh? Najednou jsem ho chtěla z toho jeho přehnaného realismu a pesimismu vytrhnout, ačkoliv jsem kolikrát bývala stejná. “Já mám pravdu vždy,“ utrousila jsem potichu a už si to raději zamířila zpátky ke břehu, to jsem se ale pěkně cestou vysmála vlkovi.
“Budeš mít krásně dochucené jakékoliv jídlo, hlupáčku,“ a cestou zpátky jsem skoro až nebezpečně blízko proplavala kolem něj. Náhoda nebo provokace? Horko těžko říct, zrovna u mě to byla taková ruská ruleta.

“Tak tak, správná volba,“ prohlásila jsem naprosto spokojeně a mrkla na něj, abych ho v tom snad utvrdila. Z toho jsem byla nadšená. Doopravdy by mu těch pár teček zlepšilo vizáž. Já jsem na tobě na rozdíl od vlka nepozorovala tolik rozdílů. Jediné co, tak jsem byla… Mluvnější. Nedokázala jsem ale přisoudit tuto „novou“ vlastnost k ničemu. Třeba jsem se s ním jen doopravdy chtěla kamarádit a štvalo mě být samotnou. Kdybych se znala lépe, asi bych tomu dokázala přijít na kloub. Ale to nebylo ono.
“Ani trochu? To mi přijde, že bys lhal akorát sám sobě,“ uchechtla jsem se a zavrtěla ocasem. Mělo to být švihnutí, ale délka mého ocasu mi to úplně nedovolovala.
Pokrčila jsem rameny. Jakože. V principu pravdu měl. Ale doopravdy jenom v principu. “Asi ano. Ale jak můžeš s jistotou říct, že už se nikdy nesetkáme? To bys pak prohlašoval ty, že jsi jasnovidec,“ střelila jsem zase okamžitě po něm, aby si teda moc nemyslel, že vyhrává. Nene. To nikdy!
No určitě. Protořila jsem očima a šplíchla po něm. Ale jen trochu, protože tuhle slanou vodu v očích jsem nepřála už nikomu. “U tebe jeden nikdy neví,“ prohlásila jsem a pak jen s pobavením sledovala, jak ochutnávku vzal velmi zhurta a místo toho si z plna hrdla loknul. “Máš žízeň kotě? Dobrá to vodička, že?“ smála jsem se.

Věnovala jsem jeho tečkám krátký pohled. No… Že by se měl zrovna čím chlubit se říct nedalo, ale nehodlala jsem mu to brát, když na ně byl tak hrdý. “Slušelo by ti to víc,“ pronesla jsem prostě jako fakt a otočila hlavu zase pryč. Jako kdyby můj názor byl definitivní a už se nedal změnit. Jo, kratší ocas, trochu kratší srst a tečky by tady Callidovi prospěly. Ostatně jako všem ostatním.
“Možná takový si a jen si to nechceš přiznat,“ uchechtla jsem se dál plavala, moc se mi líbilo jak to šlo bez námahy. O to to bylo zajímavější a příjemnější. I když bylo stále celkem chladno. “Nevím k čemu to bude připadám ti jako jasnovidka? Do budoucnosti nevidím, třeba se zase setkáme za nějakou dobu a bude to mít nějaký důvod.“ A to byl fakt. Tohle všechno muselo přeci k něčemu být. Nevěděli jsme k čemu, ale tak trochu jsem odmítala, že tohle je jen setkání k ničemu.
“Jo, třeba danělu. Nebo jednookýho vlka s trochou puntíků,“ obořila jsem hnedka nazpátek, aby si snad nemyslel, že to nechám jen tak být. “Ochutnej to. To nepoznáš dokud neochutnáš,“ pobídla jsem ho a celým tělem se na něj otočila, abych mohla spatřit tu show.

“Byl bys alespoň pod puntík, vyzkoušel by sis jaké to vlastně je,“ ale zavrtěla jsem hlavou, už jsem plácala jeden nesmysl za druhým bez toho, abych věděla proč vůbec. “Jako někoho, kdo chce vypadat jako ten nejlepší a nenávidí, když je zpochybňován. Pak by dávalo smysl, že bys mi chtěl ukázat, že nejsi padavka,“ vysvětlila jsem mu rychle svůj pohled na něj. A jeho to očividně zajímalo. Takže mu asi záleželo, co si o něm myslí druzí? Nebo snad šlo jen o mě? Kdo ví.
“Asi ne. Ale já si nemyslím, že náhody existují. Myslím si, že existuje správný čas a správné místo a že vše je tak, jak to být má,“ nezměnitelnost osudu, to byla moje věc. Život načuchlý trochou pesimismu o tom, jak nejsme schopni zvrátit osud. Proto v mých očích náhoda neexistovala. “To by těch náhod bylo pak už moc, nemyslíš? Potkáme se, rozhodneme se nesoupeřit, dvakrát. A jen tak se oba rozhodneme, že nechceme odejít, i když se navzájem neskutečně vytáčíme. To je moc náhod na dva vlky,“ a to, že jsem toho dobrovolně za dnešní ráno napovídala snad víc než za celý svůj život? To byla taky věc.
Obrátila jsem na něj hlavu, abych viděla, jak se ten obr dere do vody, uchechtla jsem se. Já nedosáhla tam, kde si on mohl ještě vesele ťapkat. “Ani oceán takhle nevznáší,“ uchechtla jsem se a jen trochu, maličko, fakt jen trošku, jsem vyplázla jazyk, abych uchutnala zdejší vodu. Okamžitě jsem toho litovala a divoce zavrtěla hlavou a vyplivla, abych dostala pryč tu pichlavou chuť soli. “Až odsud vylezeme, budeme moct dochucovat jídlo sami sebou,“ podotkla jsem, stále se znechuceným výrazem. Proč to bylo… slanější než slaná voda?

“To ne, já bych byla pořád vrchní puntík,“ odmítla jsem jenom tu představu, že by snad byl pak hezčí než já. A možná to bylo povrchní a ošklivé, ale na mém kožichu mi záleželo a já na něj byl i tak náležitě hrdá.
A pořád si stál za svým. Doopravdy to byl Beranidlo. “Tak to jsem tě jen špatně odhadla,“ pokrčila jsem nad tím rameny. Ale jestli prostá odpověď byla ta, že by tady Callid byl jen… Krutý? Tak to jsem nevěděla, jak s tím úplně zacházet.
“Věříš v nadpozemskou sílu hvězd a osudu? Měla jsem ten dojem, že jsi spíš realista, než abys věřil na náhody,“ krčila jsem rameny a pak se prostě rozeběhla do vody, bez toho, abych mu odpovídala. Tohle byla odpověď sama za sebe. Ale bohužel voda byla pořád zatraceně chladná. No před Callidem jsem odmítala to jakkoliv přiznat a tak jsem nakonec skončila ve vodě celá. Naprosto překvapená tím, jak… Jednoduše se mi plave. “Přímo tě to vznáší,“ poznamenala jsem a otočila se na druhého vlka.

“Ale mohl bys zkusit novou vizáž,“ nabídla jsem. Ale kdepak bych měla asi tady sehnat bílou barvu? Co jsem tak zjistila, tak ostrovy nebyly zrovna tak pokrokové jako místo, kde jsem žila ještě s otci. Pousmála jsem se. Jo, Citruš na něj určitě zvolá kotě. No to bude.
Když udělal krok ke mně, tak jsem se zastavila. Nehodlala jsem působit jako doopravdová daněla, která ustupuje před svým predátorem ve stranu. Cukl mi pysk a já na moment obnažila svoje zuby v krátkém varování. “To by ses ale pak neměl moc komu vychloubat, Callide,“ připomněla jsem mu. Protože pak už by měl jenom mojí mrtvolu. Ale tahle náhlá deeskalace celé té situace mi dala jakousi mentální jistotu, že tu dneska nejspíš nezemřu.
Ale ah. Hloupý doopravdy nebyl. A to se mi zamlouvalo. Vzhledové nedostatky jsem mu pak odpouštěla snáz. “Třeba se tě jen doopravdy bojím, a to je ten důvod. A třeba tvůj důvod je ten, že mě chceš zastrašit. To se ti ale zatím nepovedlo, Beranidlo,“ uchechtla jsem se. Punťa se mi celkem zamlouval. Ne, že by to bylo zrovna lichotivé, ale alespoň to odpovídalo.

“Tak ti nějaký pak namalujeme,“ nabídla jsem, protože jsem si i upřímně myslela, že by mu nějaký puntík semtam i slušel. A dodalo by to jeho kožichu trochu větší šmrnc. Na moje poměry toho tam měl málo. Ale alespoň jsem tím přemýšlením o tom, jak vylepšit jeho kožíšek, nechala plavat konverzaci o mojí matce. No. Tak tak. “Třeba se ti ozve zpátky,“ povzbudila jsem ho a dál sledovala, jak se celá tahle situace rozvine. Zatím to nevypadalo úplně skvěle. “A proč myslíš?“ očividně jsem si ale jeho slova brala k srdci, protože jsem slovo koťátko už nepoužila.
“Takže k tomu si blízko?“ třeba ano, třeba k tomu doopravdy blízko byl. A já měla takové malé nutkání to zkusit zjistit. “Nezpochybňuji to, čím sis prošel. Zpochybňuji tvoje důvody, proč mě tu chceš roztrhat. Doopravdy je to kvůli tomu, že ti říkám kotě? To ne snad, takový velký vlk by se těžko urážel jen kvůli nic neříkající přezdívce, žejo?“ pronesla jsem a opětovně se dala do pohybu, prorážela jsem si cestu vodou a mokrým pískem, ale ani jednou jsem z Callida nespustila oči. “A určitě tu pořád je důvod, proč tu ještě jsi, kotě“ trocha riskování ještě nikomu neublížila. Ale vzhledem k mé... Normální povaze to byl trošku posun, odkdy jsem posouvala limity ostatních abych něco zjistila o někom? Odhadovala jsem, že to bylo spíš tím, že Callid byl zajímavý. Nebo jsem v to doufala. Nerada bych, aby se ze mě od dneška stal sebevražedný maniak, který popichuje vražedné maniaky.

“No moc jich tam na pokochání nemáš,“ pronesla jsem zamyšleně mezitím co jsem si prohlížela jeho obličej. “No asi, nebo se jí skoč zeptat, ona ti to poví. To bych ale fakt měla už kopyta, ty ale jaksi nevlastním, takže smůla,“ zamručela jsem, ale kocour to dál nevzdával a pokračoval. “Nebo doopravdy umím měnit kožich, co ty víš? Dokud to nevidíš na vlastní oči, tak bys neměl skákat k předsudkům,“ poučovala jsem ho, protože jsem ho jenom chtěla utvrdit v tom, že pak bude snad celý vyděšený civět na Citru, nebo Melanis! Ale i když… Na něco takového jsem si asi měla zvolit trochu naivnější kus, ne tohle beranidlo.
Beranidlo! “Můžeš být taky Beranidlo, hlavu na to máš tvrdou dost,“ zapřemýšlela jsem se a dost nápadně ignorovala cokoliv co mi říkal. Punťa nebudu a odmítala jsem to jakkoliv registrovat. Každopádně jsem ráda registrovala, že se kotě zlobí. Trochu jsem zpozorněla a z celého toho bratříčkování se trochu zestřízlivěla. Ale prostě jsem si to nemohla odpustit. Byla jsem sama v horách bez cizí společnosti až moc dlouho. “Pořád jsou to ale koťata,“ zastřihala jsem ušima. “Tak to se doopravdy už zlobíš, když mi musíš jako znak své síly říkat takové kruté detaily,“ ale nevypadala jsem, jako že by mě ty jeho kruté detaily nějak pohoršily nebo odstrašily. Stála jsem tam v písku, nechala vodu, aby mi omývala tlapky a koukala jsem na něj. “A jsem ráda, že ses dopočítal. Ale máš to v krvi? Podceňovat protivníka?“ ptala jsem se, ale už jsem očividně zpozorněla.

“No jsem ráda, že jsi tak unešen bílými fleky,“ usmála jsem se a ukázala mu svoje tlapky, respektive jen jednu. Aby viděl polštářky a taky drápky a všechno to co náleželo vlčím drápkům. “Ale co já vím, třeba jsem hybrid. A bacha, umím měnit kožichy, tak se nelekni až budu šedá,“ mrkla jsem na něj a v hlase jsem neměla známku vtipu. Kdo ví, třeba až potká někoho z mých sourozenců, nebo mou matku, tak si na to vzpomene.
“Tak to jsi asi byl jen ty,“ krčila jsem rameny a mezitím co si vylíval své srdíčko a nadhazoval různé přezdívky, tak jsem si prohlížela to na pohled slané jezero. Dalo se ochutnat jen pohledem. Překvapovalo mě, že to tu páchlo o dost víc, než v Maingaru. Mhm. “Puntíček? Já jich mám trochu víc, tak alespoň puntíčky,“ protočila jsem očima. “Jo, když vrčíš a pěkně se ježíš, tak celkem jo,“ poznamenala jsem a jen tak volně se procházela po pláži. Ale Callid mě tím kolouchem doopravdy rozesmál. Ten zvuk ze mě vyletěl i pro mě naprosto nečekaně. Prostě jsem vyprskla smíchy a švihla malým ocáskem. “Takže mě po ostrovech budeš nahánět a volat: „[/i]Koloušku! Kolouchu?! Kde pak jsi koloušku?“ smála jsem se, “skvělý plán, kotě.“
Ale byla jsem ráda, že jsem se brzy přestala smát. Pořád tohle byl očividně nebezpečný vlk a já jsem se měla držet trochu na uzdě, ne tu s ním volně vtipkovat. Ale nemohla jsem si pomoct. Jednoduché. Bavil mě.
“No vidíš, říkám to. Naježíš se a vrčíš? Koťátko.“ Kotě, co vrčí a taky kouše. A já jsem tu s ním byla „zaseklá“, takže jsem musela být daněla co kope. “A taky ta daněla měla mozek?“ ušklíbla jsem se a postavila se poblíž vody, třeba kdyby chtěl zaútočit nebo tak něco. “Nebo se snad bojíš, že bych tě dokázala porazit?“

<< Rojnost Nížiny
“Mhm, když už to bereš takhle, tak ale pořád zapomínáš na fakta. Mám já snad kopyta?“ střelila jsem zpátky a tak naši malou slovíčkovou hádku obohatila o další okruh detailů, ve kterých jsme se i nadále plácali.
“To je pěkně slizký,“ vyplázla jsem jazyk. Rozhodně jsem se tu před ním nehodlala zhroutit a padnout mu k nohám, jestli to byl jeho účel. “Ale třeba vymyslíš, nějakou hezčí přezdívku, kotě,“ uchechtla jsem se a vedla jsem cestu dál.
No a pak Callid navrhl, že by klidně mohl jít pryč. A já mu nebránila. A tak jsem se na něj usmála. “Klidně si běž,“ pobídla jsem ho a vůbec se nezastavila, ale neodpustila jsem si „potichu“ (tak aby to slyšel) odpustit jedno malé: “padavko.“ Pak jsem ale doopravdy šla. A ano, to, že tu bylo více ostrovů bylo důležité, pokud tu chtěl dál setrvávat. A si by bylo fajn vedět jaké jsou tvé další možnosti.
“Já neříkala, že chci, ale že ti klidně to oko vyškrábu. Co si myslíš, že jsem neschopná? Ty jsi jako medvěd, já jsem jako… Daněla. Daněla je obratnější než medvěd.“

“Nojo, nebuď chytrý. Trochu si zapomněl, že srnky parohy třeba nemají vůbec. A co jsem naposledy koukala, tak jsem spíš srnka než jelen,“ uchechtla jsem se, protože to bylo přece jasné! To on tu nebyl ten pravý jelen, když neměl zajímavé paroží a bůh ví co všechno.
“Neříkej mi drahoušku, jednoočko.“ Beztak si tím něco kompenzoval, stála jsem si za tím hlavně kvůli tomu, jak mě to nazval. Hňup. A já bych mu beztak utekla. Nebo bych se o to asi snažila. Takže by bylo nejlepší, kdybych nás odklidila né do otevřeného prostranství, kdyby se doopravdy pokusil zaútočit. Nebo… Nebo bychom si mohli zkusit zabojovat, já bych zjistila jaký bojovník Callid je a pak bych do budoucna věděla. Jestli bych to přežila.
“Já si tím potěšením nejsem tak jistá,“ nadzdvihla jsem obočí, rychle mi došlo, že tenhle se jen tak neurazí. “Tak trochu, žiju tu asi delší dobu než ty. Asi je tu víc ostrovů, ale já jsem neměla čas se na ně mrknout.“ Pokrčila jsem rameny a zamířila si to na první zajímavé místo, které jsem viděla. Nechtěla jsem totiž na sever, protože jsem si celkem zvykla na příjemné teplo jihu. A odhadovala jsem, že Callid na tom ve snášení tepla bude o trochu líp. “Bacha ať ti to druhý nevyškrábu.“

Slané jezero >>

<< Temný les

“Hlavně to má parohy,“ poznamenala jsem hezky zas a znovu, i když toho si asi všiml. Tím pádem jsem ale doufala, že tenhle vlk nepotká Lapise, který zase rohy měl. Ale když už, tak třeba by ho můj bratr mohl těmi rohy pořádně nabrat a hodit ho do studené vody, aby se z toho Jelenství probral nebo co. “Nějak často mě ujišťuješ o vlastní síle, kompenzuješ si tím něco?“ hodila jsem po něm krátký pohled. Nojo, rýpat bude.
Jasně že to znělo skvěle. Protože jsem to navrhla já, tak ještě aby to skvěle neznělo. “Já nevím, co chceš,“ hloupá otázka, co si asi myslel, že po něm budu chtít? Pf. Callid. Callid z Ranimorského lesa. Alespoň to jméno měl pěkné. Vzhled mu kazilo hlavně to oko a ten nespočet jizev. Chudák. “Neříká mi to nic. Ale já jsem Amethy. Kdybych si měla přidat druhé jméno, tak bych byla Amethy Maingarská, asi,“ nic jiného mě nenapadalo a taky jsem chtěla znít důležitě s důležitým jménem!
“Poznamenávám, že to tady taky neznám, přebývám spíš na druhém ostrově,“ prozradila jsem v krátkosti, když tmu nahradilo krásné jarní ráno. A já se mohla z plna hrdla nadechnout. “Bacha ať ti to světlo nevypálí oči,“ a rozhodla jsem se, že skrze nížinu bych chtěla projít trochu pomaleji.

Prostě chlap. Oblízla jsem si čumák a jen na něj nepříjemně koukala. “Jo, protože stejně jako jelen ve tmě budu jen černá stopa,“ odfrkla jsem si a vrtěla nad tímhle vlkem hlavou. Asi nebyl hloupý, jen měl rád poslední slovo co? Tak to jsem se rozhodla, že mu dát nechci. “Ale tobě odpustím, že si mě spleteš s jelenem, i to jedno oko ti nefunguje moc dobře co?“ zazubila jsem se z ničeho nich a pak se otočila a zamířila dál, jakobych nic neřekla.
“Tak se jdeme kochat krajinou,“ pokrčila jsem rameny a sama určila směr, ale i když jsem se na vlka otočila zády, neustále jsem na něj měla natočené jedno ucho. Byla jsem připravená utíkat nebo se bránit, kdyby se rozhodl si brát moji poznámku osobně.
“Očividně, když ani nevíš co o sobě říct,“ zamračila jsem se, “tak s tvým jménem by si mohl začít. Nebo ti taky vymyslím nějakou pěknou přezdívku,“ nene. Dámy svoje jméno neříkají jen tak každému couralovi kolem! A už vůbec ne jako první.

Nížina hojnosti >>

Haha. Vtipné. Věnovala jsem mu takový ten pohled, že jestli si snad dělá srandu a že jsem tenhle vtip slyšela už mnohokrát. “Připadám ti jako jelen? Mám snad paroží a mluvím jako chlap?“ odfrkla jsem si a protočila očima, ale trochu jsem zvolnila s tou podezřívavostí. Očividně prvotní nedůvěřivost byla za námi. A tak jsem přestala přešlapovat.
“Nádherné místo na pokochání se krajinou, znám lepší místa,“ podotkla jsem, třeba Maingar. Nebo… Doslova každé jiné místo na těhle ostrovech, jenom je tenhle les. Vážně. Proč zrovna tady. “Povíš mi ještě něco zajímavého?“ měla jsem asi nějakou povídavou. Nebo se mi jen v tomhle lese nechtělo zůstávat potichu.