Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< les u mostu
Amethy se posledních pár měsíců zdržovala skoro jen v okolí ostrovů. Co ztratila Lapise, nějak ji přešla snaha o prozkoumávání nového území. Jinak řečeno, čekala tu na něj jako věrný pes na svého pána. Už několikrát se chtěla vydat alespoň o kousek dál, aby se podívala po svých dvou sestrách, o kterých jí Lapis říkal, že je tu viděl, ale vždy nakone odolala a vrátila se zpátky na tohl území. Postupem času se tu začala cítit jako doma a vlastně i ztratila chuť někam odcházet. Bylo to tady její,
Jednou se vydala na rutinní obchůzku tajemných ostrovů, aby se vyhnula případnému nebezpečí - ne že by tady někdy nějaké bylo. Nu ale jakmile položila první tlapku na pláž, nemohla si nevšimnout toho podivného shromáždění před ní. Byla to vlčice zvědavá, a tedy se hned musela vydat na kontrolu, cože to tady tolik těch vlků provádí. Vydala se proto k nim a už za cesty za nimi volala. "Ahoj, já jsem Amethy. Co tu dělá-" Větu nedokončila, protože ji do čumáku udeřil známý pach. Dokonce dva známé pachy! Amethy hned věděla, o koho se jedná. "Lapisi! Citro!" Přidala do kroku a už už byla zařazena do skupinky, vrtíc svým krátkým ocáskem.

Pokývala hlavou. "Mno jo, venku prší. Nejradši bych zalezla zase zpátky do tepla a spala po zbytek dne. Ale to nejde, musíime do práce." Amethy, zdá se, zapomněla, že je pouhým vlkem, který nemá žádné povinnosti kromě udržení se naživu. Sotva Lapisovi odpověděla, už už zase běžěla kamsi dál. Byla ráda, že Lapis má podobné úmysly, neboť se hned vydal s ní směrem na jihozápad.
Běželi poměrně dlouho, až když se terén kolem nich začal měnit, jako za čas tolikrát. Tentokrát se však měnil na terén, který Amethy vlastně ještě pořádně neznala. Na zemi začalo přibývat mechu, který byl teď po děšti pěkně kluzký a tak Amethy nejednou podjela noha. Lesní porost se stával hustším a hustším a druh stromů jakoby se změnil, přestože to ve stále stejném podnebí nedávalo dvakrát smysl. Nesmíme také zapomenout na liány, které teď číhaly za každým rohem, jakoby se těšily, až budou moci podrazit nějakému vlku nohy. Nu, nebylo tam hezky.

>> mlžná džungle

Jakmile tedy byli hotovi s jídlem, vydali se hledat nějaký úkryt. Netrvalo to dlouho a našli jakousi starou noru, snad po lišce nebo jezevci. Byla trochu malá, ale zato útulná. Amethy se po dlouhé době přitulila k bratrovi - skoro jako když vývali ještě vlčata - a po krátkém přemítání nad smyslem jejího nového života usnula tvrdým a nepřerušovaným spánkem.
Narozdíl od bratra se Amethy probudila brzo, do deštivého rána. Vydala se tedy na procházku aka na průzkum území v několikastoažkilometrovém rádiusu od nory, kde její bratr ještě chrupkal. No zkrátka za těch několik hodin, kterých uběhlo do odpoledne a do té doby, než se probral i pan spáč, prošmejdila celý les. Zatímco se pan šípková růženka tedy probouzel, ona už měla zmapované okolí a znala tady každé stéblo. Rovnou by se tam mohli usadit, že! "Dobré ráno, ospalče." Zasmála se. "Je tady hezky, ale jsem trochu mokrá." Trochu bylo slabé slovo, krátký kožíšek měla promočený až ke kůži. Ale nevypadala, že by jí to nějak zvlášť vadilo. Kdepak. Pořád se tak bláznivě usmívala, stejně jako už od znovushledání s bratrem.

Ahoj,
předně chci moc poděkovat za akci. A k odměnám:
- bonus do svatyně
- element ohně
- tlapku do (vrozeného) elementu vzduchu

Zapsáno

To by nebyla Amethy, aby se jí nějaký lov nepovedl. Ne nadarmo se v něm ve své předchozím domovině tak poctivě trénovala. Proto teď, hned co dostala signál od svého bratra, na nic nečekala a vyrazila směr jeden ze zajíců. Ráda by se v tuto chvíli podívala za sebe, zda Lapis není pozadu a už také loví - jakmile vyrazila ona, bylo jasné, že to vyděsí oba, respektive všechny tři zajíce - ale věděla, že na to není čas. Podívá se, až bude mít kořist v tlamě. On ten lov beztak netrval dlouho. Králík ani nestačil uskočit, proto jen učinila pár rychlých skoků, popadla ho za zátylek a jedním rychlým překousnutím vazu usmrtila. Ani se nebránil, ono jak by se také takový králík bránil někomu proti němu tak velkému, jako byl vlk.
Jakmile byla s lovem hotova, okamžitě se otočila na Lapise, který už také překusoval kořisti krk. A tak se k němu vydala, asi jakože povečeří spolu. A tak hodovali.
Jakmile byla Amethy nažraná, naposledy si olízla pysky a packou odstrčila ohlodanou kostřičku stranou. "Stmívá se." Konstatovala s pohledem upřeným na oblohu. "Měli bychom se poohlédnout po nějakém úkrytu, ať nespíme venku. Noci jsou ještě stále chladné." Dodala a opět se zadívala na bratra, čekajíc na souhlas.

S radostí poslouchala, co má její pan bratr na srdci. Měl pravdu, jako vždy. Přidání se do nějaké smečky jí teď znělo jako ještě lepší nápad, když s ní někdo jako Lapis souhlasil Aby se přiznala, jako malá k Lapisovi docela vzhlížela. Její sestřičkovská obsese už byla dávno pryč, stále pro ni ale bratrův názor znamenal hodně. A proto se ani nebránila, když druhý vlk smetl její větřící závěry z pomyslného stolu a naopak se vrhl kamsi do lesa, snad za oním králíkem, kterého prý cítil. Kdepak, ona se ještě vrhla za ním. A dobře udělala, on měl Lapis totiž opět pravdu. Stačilo uběhnout jen pár desítek metrů a už bylo mezi stromy na malé planince možno spatřit skupinku zajíců. Amethy se přikrčila. V lovu bývala vždy velice dobrá, a svým prvním lovem na moisgriských ostrovech se nehodlala nechat zahanbit. Proto přilepila své břicho k zemi a začala se plížit za nejbližším zajícem. Přestože jaro teprve začínalo a šlo tedy očekávat, že i zvěř bude spíše slabší, tento zajíc vypadal velice dobře živený. Amethy věděla, že to znamenalo, že bude mít více síly utíkat, zároveň to ale znamenalo, že o to sladší bude její odměna, až ho uloví. Ještě než po něm však skočila, otočila se na zlomek vteřiny na svého bratra, snad aby zkontrolovala, že i on má vyhlídnutou svou večeři. "Připraven?" Zašeptala.

<< most

Amethy pokývala hlavou. "No skutečně, máš pravdu. Ano, ano, rodina nemusí být jen biologická a každý má právo určit si, kdo je jeho rodina a kdo ne." Přitakala, po krátké odmlce však dodala: "Já si ovšem myslím, že kamarádskou rodinu nebudu potřebovat. Ne teď, když jsem znovunašla vás." Pousmála se. "Ještě bych však ráda našla nějakou smečku, která by pro mě byla tím malým zbytkem rodiny, který mi schází. Skutečně si myslím, že až se najdeme i s Citrou a Melanis, měli bychom se do nějaké přidat, Všichni dohromady." Amethy si posteskla. "Ach, jak to bylo krásné, když jsme vyrůstali ve sdílené lásce našich otců a zbytku smečky." Pravila, skoro i slzička jí ukápla.
"Máš opět pravdu, jako vždy. Také se mi tam nechce vracet. Tak tedy pojďme." Amethy se zhluboka nadechla a pak tedy neochotně vstoupila na první příčku mostu. A ani nevěděla jak, najednou byla na druhé straně, živá a zdravá. Hlavně že byla společně s Lapisem. "Uf, zvládli jsme to. Teď na ty zajíčky. Notak, pojďte k mamince, už mám hlad." Zašklebila se a zavětřila, jestli náhodou neucítí nějaký pach kořisti. Místo toho však ucítila pach... jiného vlka? "Lapisi, zdá se mi, nebo to cítíš také? Myslím, že tu nejsme sami." Onen pach jí byl velice povědomý, avšak stále nevěděla, zda se jí to jenom nezdá.

<< temný les

Neodpověděla mu, jen také zamávala ocasem, snad na znamená souhlasu. Po chvilce však pokývala hlavou. "To je dobře. Doma už mi bylo těsno, tady to snad bude lepší. Pořád postrádám některé své přátele, ale co byli přátelé bez rodiny." Pravila odhodlaně. Pravda byla taková, že na území její smečky velká část její rodiny zůstala. Oba tátové, babičky a dědečci, vlastně skoro všichni. Jen její sourozenci odešli. A biologická matka, ta se také poté někam ztratila. Ale s tou Amethy nikdy neměla vztah více než přátelský, její opravdoví rodiče byli přece její tátové. Tátové, které před nedávnem opustila. A jelikož zde našla své sourozence, už se nehodlala vrátit a tedy je ještě někdy vidět. "Je to jakoby bohové stvořili ostrovy přímo pro nás, že?" Zeptala se, ale byla to spíš řečnická otázka než ta opravdová. "No jo, no jo. Ale když já bych si tak dala zajíce!" Zaskuhrala a s těmito slovy vylezla z lesa. "Vidíš, tady třeba něco k snědku bu- co je tohle?" S podezřením se zadívala na most, jehož konec zakrývala mlha a byl tak v nedohlednu. "Kam mě to vedeš? Doufám, že neočekáváš, že přes tohle přejdu." S podezřením se zadívala na nestabilní laťkovou konstrukci, na kterou došlápnout bylo jistě velice nebezpečné. Lapis v tu chvíli už ale vstupoval na most. "Hej! Lapíku! Poslouchej mě přece!" Snažila se ještě protestovat, ale Lapis nezastavil a Amethy tak nezbylo než se vydat za ním.

>> les u mostu

<< hraniční pohoří
Amethy byla narozdíl od Lapise zimním tvorem. Její velice krátký kožíšek sice napovídal, že bude preferovat léto, nebylo však tomu tak. Amethy ze všech druhů počasí nejvíce milovala sníh, ve kterém se dalo válet, hrát si, zkrátka spoustu zajímavých věcí. Tentokrát však měla potřebu co nejdřív najít své ztracené sestry, proto taky tak pospíchala. "Taky jsem toho nakonec litovala." Přikývla směrem k Lapisovi, když se na půl cesty do jakéhosi lesa zastavili. "Ach... někdy musíme prozkoumat celé zdejší území. Jak je vůbec veliké?" Zeptala se bratra a naklonila hlavu na stranu. Na jeho další větu však nemohla nesouhlasit. Nejdůležitější bylo, aby byli všichni zase spolu. Co bude dál, to je teď nemusí zajímat. Amethy přikývla a konečně sestoupila do jakéhosi lesa. Působil temně a ano, trochu strašidelně, Lapisovo chování však přesto této mladé slečně připadalo trošku dramatické. "Neboj, nic tu není. Maximálně nějaký zajíc, kterého bychom ale snědli. Když jsme u toho, mám docela hlad, ty ne?" Zeptala se brášky, snažíc se ho trochu uklidnit.

>> most

1. Amethy
2. nikdy
3. žádná, je mi to jedno
4. je mi to jedno, takže tebou/generátorem. ale tak třeba generátorem, ať je to stoprocentně nestranné:)

<< ledové pláně

Pokývala hlavou. "No jo, to máš vlastně pravdu. Brr. Zima je tu. Pojďme raději někam jinam." A to se tedy rozběhla za Lapisem, tam, kde to on jistě znal, pro ni to však stále byla cesta do neznáma. "Ach ano, vlastně jsi pamatuju, jak jste tehdy odešli. Dlouho jsem pak přemýšlela, jestli jsem neměla jít s vámi." Přikývla už za běhu. Na Lapisovu další větu jen - opět - přikývla. "Kolik se na tomto území vlastně nachází smeček? Pověz mi něco o nich!" To byla celá Amethy. Zvědavá, bude brzo stará. Obvykle se takto nechovala, jen v přítomnosti svých drahých. Ale Lapis nepochybně drahý byl, byl to přece její bratr, že. "Nepřemýšlel jsi, že by ses do nějaké smečky taky přidal? Nebo ti stačila ta naše? Já musím přiznat, že mi teplo smečky chybí. Ale už dlouho jsem na žádnou nenarazila. Teď musíme najít Citru a Melanis, to je jasné, ale potom bychom se snad do nějaké smečky mohli přidat, nemyslíš? Klidně společně, ve dvou, třech nebo čtyřech se to lépe táhne." Navrhla a pousmála se.

>> temný les

Hned, co spadla, se začala zase zvedat na nožky. "Jasně, brácha. Neboj, všechno je okej." Prohodila vesele. "Není to poprvé a ani naposled, co jsem se před někým takhle ztrapnila. A před tebou to alespoň neni tak trapný, když se ti to před chvílí stalo taky. Navíc jsi můj brácha, žejo. Už jsem tě viděla v tolika trapných situacích!" Vyplázla na Lapise jazyk a zasmála se.
Najednou se však zarazila. "Jak to myslíš, naše sestry?" Zpozorněla. "Cožpak ony jsou tu také?" A opět zase začala zběsile vrtět ocasem, už jenom nad tou myšlenkou. Jak dlouho neviděla Citru a Melanis? To muselo být neskutečně dlouho. Dlooouho. Tolik se jí po nich stýskalo! Po Lapisovi teda též, ale hlavně po Melanis, ke které měla ze svých sourozenců vždy nejblíže. A teď jsou tady! Uvidí je! Budou zase pohromadě! "Tak jo, pojďme je najít!" Zavýskla a rozběhla se do neznáma, po bolesti už ani stopy.

>> hraniční pohoří

Vzpomínky na zimu - chyť do tlamy vločku; popiš, jak se tvůj vk zotavil z uklouznutí na ledu

Běžela směrem ke svému bratrovi. Tlapky jí na kluzkém ledu klouzaly, ale zatím držela rovnováhu. To se však mělo změnit, když se pokusila zastavit. Její nohy se překvapivě zvládly i na kluzkém povrhu zastavit, to se však netýkalo setrvačnosti, která vymrštila její mohutné tělo dopředu. Chudák Amethy udělala kotrmelec a skončila tak přímo u Lapisových nohou. "Au." Zaúpěla. Zlomené snad nic neměla, neboť se začala chvíli po pádu zvedat a zdálo se, že kromě bolesti nepociťuje žádné překážky, ale minimálně záda jí to pěkně prokřupalo, a vůbec ne v tom dobrém smyslu. "Já... uh- promiň." Zakňourala směrem k bratříčkovi a provinile se na něj zadívala. Pak se však chvíli věnovala sama sobě. S bolestným výrazem ve tváři si začala olizovat naraženou kýtu. Že by přece jenom měla něco zlomené? Mohla jen doufat, že všechny kosti v jejím těle zůstaly celé.
Nakonec se zadívala zpátky na bratra a uvědomila si, že před ní skutečně stojí ten, jehož tak dlouho neviděla. Začala svým krátkým ocáskem zběsile vrtit ze strany na stranu a na tvář se jí vrátil nadšený výraz. "Taky tě moc ráda vidím!" Pravila a pokud se Lapis nechal, afektovaně mu olízla ouško. "Je tu i Citra s Melanis? No to je skvělé!" Vypískla a frekvence vrcení jejího ocasu se snad ještě o trochu zlepšila. Musel už ze všeho toho padání a vrcení jistě bolet, to ji však v tuto chvíli pranic nezajímalo.
V krátké odmlce, kterou Lapis provedl mezi slovy o sestrách a otázkou, proč je tady, Amethy ztratila pozornost. Přece jenom za všemi těmi maskami velké holky byla ještě malé, hravé vlčátko. A tak se taky zachovala, když z ničeho nic chňapla po velké sněhové vločce, Pak se zachichotala. "Promiň, nemohla jsem si pomoci." Zahlásila a konečně přestala vrtět ocasem. "Na co že ses ptal? Proč že jsem tady?" Naklonila hlavu na stranu. Vypadala při tom docela roztomile. "No přece kvůli tobě, blbečku. A Citře a Melanis. Vydala jsem se vás hledat." Zašklebila se a žďuchla do bratra čumákem.

Kde se vzala, tu se vzala, na nehostinných ledových planích se objevila vlčice. No, vlčice, ona Amethy spíš než vlk vypadala jako sobík, alespoň zbarvením. Základní barvou, nacházející se na jejím těle, byla tmavě zrzavá s tmavě hnědou až černou náprsenkou, břichem, ponožkami na nohách a špičkou uší a ocasu. Po těle s výjimkou nohou měla volně poseté bílé skvrnky a jiné znaky. Srst kolem očí a nosu byla rovněž bílá. Nutno dodat ještě jednu anomálii, a to sice že vlčice stojící ve sněhu měla velmi krátký ocas.
Upřímně řečeno, vlčice nevypadala zrovna nadšená, že se nachází tam, kde zrovna byla. Sníh jí nedělal dobře na její krátkou srst, neboť se jí snadno prosákl a nepříjemně ji tak studil na kůži. Také nebývala zrovna ráda sama, což teď byla. To se ale mělo brzo změnit. Před horizontem si všimla siluety něčeho tmavého. Zezačátku se lekla, co kdyby to byl třeba medvěd, po chvíli se ale osmělila a vydala se za neznámou postavou. A dobře udělala, jakmile udělala jen několik kroků směrem k neznámému, dokázala rozpoznat, že se jedná o vlka, a po pár dalších metrech si všimla i jeho zbarvení. V tu chvíli zpozorněla, ono zbarvení jí bylo nějak povědomé. No to se mi snad zdá. Vykulila svá dvoubarevná očka. "Lapisi?" Vyhrkla a rozběhla se k druhému vlku.