Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ulov něco do zásoby 1/3
Najdi úkryt 1/5

Celkem jí otřásl fakt, že kvůli její kamenné tváři možná bude zdroj odhalení Chaosu. Ostatní s tím problém neměli, dokázali se přetvařovat, lhát, mít možnost manipulace skrze hranou vlídnost. Amygdala nevěděla ani jak se usmát. Naštěstí ji v tom sestra Lilith nenechala. Otočila se na ni a dala jí dobrou možnost, jak neřešit svůj ztuhlý výraz. "Nebýt zlá." zopakovala a převalovala v hlavě tuhle větu. Nakonec přikývla. "máš pravdu. Slova umí být stejně silné, jako činy." došlo jí. Sestra se zdála být skvělým empatem. Věděla jak se zachovat, co říct, jak někoho přesvědčit o tom, že její slova jsou čistá a bez postranních úmyslů. Manipulace cizími je důležitá. pomyslela si.
Lilith a Alastor řešili rituál rvačky, který se Amygdale vůbec nelíbil. Dělat takový caviky kvůli počasí? To by si musela hooodně rozmyslet. Alastor se na ni otočili. Již dávno si všimla, tak jako všichni z rodiny, že Alastor nebyl jen jedna osoba. Pomalu začala i přicházet na to, kdo zrovna mluví, i když nevěděla, co to vlastně pro ně znamená ani jak moc jsou odlišní. Tenhle byl ale přívětivý, ostatní totiž příliš nechválili, byli spíš destruktivní. Nic mu na to neřekla, jen ho rýpla čumákem do náprsenky, neboť na ni pohodlně dosáhla. Její jediný a zdaleka největší projev jakékoliv emoční roviny. Bylo jí jedno, že ji bratr pochválil. Ona na pochvaly neslyšela. Ale věděla, že to myslí vážně a bylo na místě ukázat reakci.
Hned jak matka promluvila, otočila na ni hlavu. Vždy říkala důležité věci a Amygdala nechtěla promeškat ani jednu jedinou. Nazvala ji rozeným špehem. Co to znamená? Napadlo ji hned. Zadívala se dlouze na matku se skrytou otázkou v očích. Rozhodně chtěla být užitečná. Musí být pro Chaos nepostradatelná, rozhodla se, že to bude její jediný skutečný cíl. Otec vytvoří nový a větší úkryt a oni půjdou na lov. Zazářila jí očka. Lov! To je teprve důležitá činnost! Poslouchala co vše můžou zkusit ulovit a přinést do nového úkrytu. půjdeme rovnou po něčem větším? Nebo budeme lovit víc malých živočichů? Ti malí nám zaberou víc času, ale budou jednodušší. Velcí... mohou být asi nebezpeční. přemýšlela usilovně o nejlepší možnosti. Schválně co vyberou. A i když to na ní nebylo navenek vidět, nemohla se dočkat!
Čvachtání ji donutilo se odtrhnout od matky a viděla Caina, jak si to štráduje celý mokrý k nim. Taky se mu povedlo se vykoupat. Ale on z toho měl mnohem větší radost, než Amy. Té se studená bahnitá voda moc nelíbila.

//Zubří pláň

//Sněžné přes zubří

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)

Cesta byla s deštěm poměrně náročná. Drobná Amygdala měla občas těžkou chvíli dostat se přes hluboké kaluže a nevyčerpat se. Nedala však na sobě nic znát, byla vidět jen její těžkopádná chůze. Ne že by chtěla dělat hrdinku. Ona vysloveně nevěděla, jak projevit nepohodlí a únavu. Tvářila se pořád stejně a i dech, byť byl kratší, nevykazoval zjevné známky stresu. To ale neznamená, že se to na ní nepodepsalo.
Většina přítomných vyřkla své obavy ohledně zatopení úkrytu. S tím souhlasila, vlastně kontrola úkrytu jí přišla jako ztráta času. Být to na ní, rovnou by šla hledat suché a klidné místo. A když ne suché, tak alespoň takové, kde by nemuseli spát napůl ponoření ve vodě. Nic však na to neřekla, matka i otec jistě vědí, co dělají. Měla v ně důvěru, zatím na nich byla závislá. Překvapení obou rodičů jí zmátly. Neřekla jsem nic, co by nebyla pravda. Pomyslela si nechápavě. Otec ji nazval chytrou, matka jedinečnou. Nezanechalo to v ní žádný pocit výjimečnosti, spíše se zaměřila na otázku zda tohle všechno vypozorovala 'jen tak'. "Ano." odpověděla prostě. "Pozorováním jevů, které znám." doplnila, ale neměla v plánu pokračovat. Nemyslela si, že je to důležité. Raději svou pozornost opět cílila na otázky a odpovědi jiných. Měla velké štěstí, že všichni její sourozenci byli zvědaví a mluvní.
Zatímco otec šel obhlédnout situaci, matka se věnovala vlčatům. Amygdala se rozhodla, že popojde kousek stranou a pokusí se vypozorovat, kterým směrem se voda drží nejméně. Dávalo by smysl, že tam by pravděpodobněji našli nevytopené jeskyně a jiné úkryty. Nory nemají smysl, ty budou všechny pod vodou. Prošla se kolem rozbouřené zátoky, obhlédla výšku vody a chování vln. Packy se jí propadaly do bahna a s každým krokem se ozvalo čvachtnutí, které zmizelo v hluku deště. Jejich rodná zátoka vypadala jako kdyby ji sundal Ragnarok. Jen místo ohně byla všude voda.
Jeden krok, druhý a žbluňk! Tahle louže byla propojená se zátokou, takže se v ní vyhloubila o mnoho větší prohlubeň plná vody. Amy zalapala po dechu a zahrabala drobnýma nožičkama. Bylo to pořádně náročné, voda asi nebude její oblíbený živel. Chytla se zoubky nejbližšího kořene a zatáhla. Vylezla z toho odporného bahna a pořádně se oklepala. Fuj. Koupání bylo pro dnešek víc než dost.
Vrátila se zpátky k matce, kde už stál otec a přinášel špatnou zprávu, která všem byla stejně už jasná. Jejich jeskyně byla neobyvatelná. Matka navíc vypadala, že se jí přihodilo totéž, co jí. Byla promočená a špinavá, jakoby se zřítila do opravdu velké kaluže. "Voda stoupá, kaluže se vlévají do zátoky. Tady nemůžeme zůstat." přinesla taky svůj díl poznatků svým rodičům. Matka navíc upozornila na nezpevněné kraje. Ještě že jsem nešla tak blízko. Upřímně doufala, že vypozoruje alespoň náznak toho, že se půjde dát někde schovat. Že když půjdou jedním směrem, voda nebude přibývat, ale bude odtékat směrem do údolí. Bohužel tentokrát byl déšť tak silný, že zaléval úplně všechno. Možná se dá něco vymyslet, možná je tu místo, o kterém neví, že je bezpečné. Ale neviděla toho dost na to, aby něco takového zhodnotila. Proto funguje s nejkatastrofičtějším scénářem - že v nejbližším okolí takové místo neexistuje.

Promluv si s vlkem o počasí
Reakce na Peisiu, Allavanté a sourozence+učení květiny

Amygdala bedlivě poslouchala vysvětlení vlčice jménem Peisia. Dávalo to smysl, ta evoluce zněla jako zajímavý nástroj k zlepšení. Ale i k potenciálnímu zhoršení. Pokud se tyhle vlčice vyvinuly k tomu, aby neměly přirozeně dlouhý ocas, je to spíš k dobru nebo k užitku? Možná je vážně nepotřebujeme, když umíme mezi sebou komunikovat slovy. Ale neverbální komunikace mi přijde taky velmi důležitá. Můžeme tím rozlišit náladu ostatních i bez nutnosti se jich na cokoliv ptát. Došla k názoru, že evoluje je velmi důležitá a prospěšná věc, ale tyto vlčice potenciál nevyužily. Ne že by to mohly ovlivnit. Asi.
Co bylo mnohem více potěšující, byla rostlina, kterou jim Peisia ukázala. Amygdala přestala rozjímat a ihned se hrnula dopředu. Trychtýřek. Odvar pomáhá, je léčivý, dezinfikuje rány. Velmi užitečná rostlinka. Vzhlédla k vlčici. Tahle vlčice je co k čemu. Bude z ní velký užitek. Peisia... to si musím zapamatovat. Kývla hlavou na znak, že rozumí, ale i díků. Sice se jí tvář jinak nezměnila, ale to kývnutí bylo snad všeříkající.
Vlčice se nakonec rozloučily a odešly. Amy jen zamávala ocasem na rozloučenou. Byla stále ještě ponořená v myšlenkách. Věnovala se slovům své matky. Allavanté je poučila o tom, že strojená vlídnost se vyplácí. Amygdala neměla problém s udržením tajnosti. Být vlídná ale nedokázala. Jak se to vlastně dělá? Musí se tak přiblble usmívat, jako ostatní? Vždyť to bolelo! Vrhla pohled k Lilith. Jen ona a pouze ona mohla poznat, že se v něm skrývalo zoufalství. Jak se mám tvářit přátelsky? Vážně musím u toho mluvit? Když je to tak nepříjemné... Ale jediné, co z ní vzešlo bylo prosté "Ano, matko." Jednoznačná odpověď. Chápala její instrukce. Jen ještě nevěděla, jak je má provést.
Raději se obrátila k sourozencům, kteří řešili neutichající déšť. Zvrátila hlavu, chvíli pozorovala hluboké temné mraky a nechávala kapky deště ji tu a tam oslepit. Vůně vlhka byla všudypřítomná a nezdálo se, že by mělo přestat pršet. "Bude pršet dlouho. Mraky jsou husté a těžké. Déšť je silný, ale ne tak silný, aby se z něj stala jen přeháňka. Je vydatný, vytrvalý. Náš úkryt je položen poměrně nízko, pokud tam ještě není vody po kolena dospělých, tak velmi brzy bude." vyřkla Amygdala své temné proroctví, které se vzalo bůh ví kde. To vážně tohle všechno odhadla ze situace, vzhledu mraků a charakteristiky deště? Je nutno říci, že celou dobu pečlivě sledovala své okolí, všímala si každého detailu, každé maličkosti a změny. Také si všimla, že interval deště se nezměnil po velmi dlouhou dobu a mračna spíše zhoustla, než naopak. Vypadalo to bledě.

// Tichá zátoka (přes Zubří pláň)

<- Rokle (Přes Nejvyšší horu, Červenou)

Otázka a reakce na Peisiu a Tundru

Přikráčela rozvážně a nezaujatě do vřavy kupy vlků. Dva noví, sourozenci, rodiče, nějaký stařík, kterému říkali Wu a tak vůbec tu byl chumel. Amygdalu rozbolela hlava. Nic závažného, jen malý diskomfort. Asi z toho vypětí a vřavy, bylo to opravdu hodně vjemů. Přesto se zaměřila na podivné vlky, co vypadali jako úplně jiný živočišný druh. Jakže to bylo? Peisia a Tundra? Přišla k nim a zvědavě si je prohlédla. Navenek to dozajista vypadalo jako skenování. I Astaroth ty dvě zaujaly, vyptávala se na jejich zbarvení a chybějící ocasy. Takhle se narodily? A jak fungují? Jak odhánějí mouchy? Jak po sobě zahlazují stopy? Sjela očima na nohy, ale ty nevypadaly kdoví jak speciálně. Možná jsou tak lehké, že nezanechávají stopy. Ale... já jsem malá a lehká a rozhodně stopy za sebou nechávám. "K čemu je to dobré?" zeptala se odměřeně, ale uvnitř hořela touhou po odpovědích. Hlas měla poměrně tichý, ale dost zvučný na to, aby upoutala jejich pozornost. Opravdu potřebovala vědět, proč by se vlci měli rodit s krátkými ocasy. Musí to mít nějakou výhodu, prostě musí!
Představení magie země bylo taky něčím, o čem Amygdala ani nevěděla, že nutně potřebuje. Dokážou díky tomu nechat vyrůst byliny? Napadlo ji hned. Nechtěla ale nikoho překřikovat. Navíc zjistila, že na mnoho otázek se pro ni většinou zeptají ostatní a ona jen nasává odpovědi a ukládá si je do paměti. Bez námahy, bez překřikování se, bez nutnosti se na nic ptát.

// Na Vyhlídce (přes Severní hory, Ostříží zrak)

Sestra se zdála být potěšena slovy Amygdaly. Jako mávnutím kouzelného proutku jí zmizel nešťastný výraz a slzy se vypařily. Lilith byla pro Amygdalu příjemně jednoduchá, otevřená, mohla naprosto přesně říct, co se v ní odehrává. Dodávalo jí to pocit komfortu. Lilith mi rozumí. Pomyslela si a podivně se jí ulevilo na hrudi. Jakoby tenze polevila a ona se už nemusela tolik snažit. Nechala sestru se přitisknut a neřekla ani půl slova na olíznutí mezi ušima. Otočila akorát na ni hlavu, aby zkontrolovala, že už je stabilní. Byla. To bylo správné. Dokonce odvrátila popíchnutí Samaela, který byl nejspíš nesvůj z toho, že mu sestra bulí. To také uměla pochopit.
Jedno ucho měla natažené k rodičům, kteří řešili magii. Artume má magii krve? Co to znamená? Jak to vypadá? Hmmm, výjimečná znamená, že je jediná. Co mám já? Ohlédla se a slyšela, jak matka přiřazuje sourozencům přiřazuje magii. Rudoocí mají prý oheň, modroocí vodu. Lilith tudíž měla vodu. Já musím mít oheň. Došlo jí. Jistě, měla v koutku oka modrou barvu, ale Lilith taky disponovala částečnou heterochromií. Zjevně to nebylo tak důležité.
Druhé ucho stočila zpět k sestře. Bude se usmívat za mě? Takže nemusím? "Dobrá." odpověděla jí a zlehka pohodila ocasem. Opět závan klidu a uvolnění tlaku v těle. Nemusím. Prolétlo jí hlavou. Ani si neuvědomovala, v jakém je celou dobu stresu. Tolik informací, tolik novinek. Nic jí nedělalo problém, ale tělo přesto reagovalo. Bylo to asi přirozené.

>> sněžné tesáky (přes nejvyšší horu a červenou louku)

Sledovala dění a zklidnila své srdce i svou mysl. Nebyl důvod k obavám. Vše bylo jak mělo být. Zaznamenala emotivní výlev svých sester Astaroth a Lilith. Ty dvě byly dost citlivé. Astaroth dostala od všech kázání, aby nebyla tak přecitlivělá. Amygdale však na jejím výlevu nepřišlo vůbec nic divného. Je jí zima, umí si říct. Pomyslela si rozvážně. Nesouhlasila s jednáním dospělých. Už teď, jako vlče, nehodlala souhlasit se vším, co kolem sebe vidí a slyší. Lilith si pofňukla, že už chce domů, a natiskla se mezi sourozence, kteří stáli nejblíž. Amygdala, tak jako vždy, byla spíš opodál. Zhodnotila situaci a došla k názoru, že kácející sourozenci nejsou něco, co by čemukoliv pomohlo. Přišla proto k hloučku vlčat, dávajíc jasně najevo, že si nepřeje žádný výraznější kontakt, a strčila do Lilith čenichem. "Půjdeme domů." řekla jí chladně. Sestře však mohlo být jasné, že to neříká jenom tak. Nevěděla ale jak jinak ji má utěšit, než ujištěním, že se už nic špatného dít nebude. V tu chvíli si všimla koutkem oka zrzavé skvrny na obloze. Prudce zvrátila hlavu, aby jí nic neuniklo. Byl to vlk. Zrzavý, okřídlený vlk. Otec i matka také zpozorněli a nevypadali vůbec nadšeně. Něco bylo špatně. Kdo byl ten létající cizinec? Měla se něčeho obávat? Bude se smět zeptat rodičů později na jeho existenci? Co tu chce? A proč je tak divně pozoruje? Naštěstí zase odletěl pryč, ale napjatá atmosféra prozrazovala potíže. Možná ne aktuální, ale rozhodně se v budoucnu projeví.
Zatímco se Amygdala snažila utřídit myšlenky, rodiče dali do kupy všechna vlčata. Někteří šli pěšky, jiní se nesli. Zaregistrovala otcův úsměv. Co to má znamenat? Pokusila se ho napodobit. Přece se všichni nekřenili jen tak, pro nic za nic, ne? Matka a Lilith se křenily furt. Otec občas protáhl tlamu a i ostatní členové smečky střídali hodně výrazů. Bylo potřeba, aby to dělala taky? Roztáhla tlamu, ale koutky měla svěšené a v křeči. Bolelo to. Vzdala snahu o "úsměv" a nervozně si zívla, aby protáhla svaly v obličeji. Tenhle pokus ji stál hodně nepříjemných vjemů. Už to nejspíš nikdy dělat nebude.

-> Rokle (přes Severní Hory, Ostříž)

Jakmile dorazil otec, Amygdala ihned dala prostor dospělým. Stejně jako ostatní sourozenci, věděla, že on matce pomůže mnohem lépe, než jeho malé genetické napodobeniny. Naslouchala všem skoro naráz, až ji z toho lehce rozbolela hlava. Ale stálo to za to. Viděla na vlastní oči jak plazivec působí na ošklivé rány. Dozvěděla se, že křečka nejen, že pomáhá s trávením, způsobuje silné křeče ve vyšší dávce a že roste všude, ale i že její listy jsou jedovaté. Pocítila touhu vidět to v praxi.
Milost zmínil další bylinu, kterou jí ale nemůže ukázat. Přikývla na znak pochopení a přemýšlela, zda bude mít příležitost se k ní v nejbližší době dostat. Ne že by věděla kde ji najít. Poměrně rychle se odřízla od dění kolem Allavanté, která navíc vypadala s každou chvílí lépe a silněji. Tohle je ta pověstná síla bylin? Velmi užitečné. Pomyslela si. Brala to jako malé vítězství.
Matka se zmátořila a projevila vděk bratrům a sestrám chaosu. Neopomněla ani své děti. Amygdale na tom nezáleželo, důležité bylo jen její přežití, nikoliv vřelé emoce, které mohla pociťovat. Chaos musí být ochráněn. Navíc Amygdala nyní došla k poměrně bodrému závěru. Alduin dokáže odvrátit smrt a Allavanté je nesmrtelná. Pocítila sebevědomou sílu, neboť i ona má kus jejich genů. Byla hodně malá, hubená. Ale zato pružná a věřila, že když se svým životem naloží správně, bude i velmi mocná. Moc jsou znalosti, znalosti jsou moc. Prolétlo jí hlavičkou.
Zaměřila svou pozornost trochu víc na Artume, která jí darovala slíbeného brouka s blýskavými krovky. Prohlédla si ho. Skutečně zářil jako perfektně uhlazený smaragd. Věnovala sestře prázdný pohled, ve kterém se krátce zablýsklo. Transakce byla úspěšně provedena. Na Artume je spoleh. Uložila si do paměti. Sledovala její počínání a pečlivě prozkoumala rostlinku, kterou Artume popsala, ze všech stran. Skutečně, měla trny. Zřejmě už nebyla plná sil, byla zkřehlá a povadlá, ale bylo dobře vidět, jak vypadá. Jedovatá rostlina. Existuje na ni protilék? Střelila po otci očima, ale nezeptala se. Teď není vhodná chvíle, zeptám se později. Pokud někdo bude o tom něco vědět, tak otec.
Zavelelo se k odchodu. Domů jít nepotřebovala, ale chápala, že matka dozajista ano. Nyní o ni musí být dobře postaráno, aby si doléčila i zbylé rány. Neprotestovala proto a jen rodičům přikývla na znak pochopení. Zda si toho všimli, na tom nezáleželo. I kdyby nesouhlasila, vlčata nemají na výběr.

Scar a Allavanté, na nikoho jiného vysloveně nereaguje

Amygdala se myšlením i emocemi kompletně odpojila od dění. Neřešila, nezapojovala se, přemítala. Někdo mohl poznamenat, že byla neskutečně nudné a nárazově nepředvídatelné vlče, ale opak byl pravdou. Poslouchala hlas rozumu. A momentálně i Scara, který jim ukazoval byliny. Fascinující. Naštěstí zvídavost vlčat donutila dospělé odpovídat a tak mohla jen nerušeně nasávat. Křečka, křeče, cizí vlčice, květiny od Ayshi, otec páchnoucí smrtí, naštvaná máma, která hubuje sourozence za skákání z útesu... spousta a spousta informací. Byla přehlcená.
Z tranzu ji vytrhl Scar, který jí nabídl, aby si květinu utrhla. Amygdala se přiblížila ještě víc, nasála vůni květu a zapamatovala si ho. Vzhlédla k černému vlkovi. Květina, která působí bolest. Květina, která léčí zranění. Kolik je dalších rostlin a k čemu se používají? Zaslechla něco o tom, že je otec léčitelem. Jistě bude vědět víc.
"Nepotřebuji. Stačí mi vědět, k čemu ji využít." odpověděla mu rozvážně.
V tu chvíli se vrátila matka a bylo znát, že je něco naprosto špatně. Ačkoliv vypadala stále jako němá panenka bez výrazu, přiskočila k matce zcela bez rozmyslu. Stejně jako sourozenci, šťouchala do ní a čichala k tlamě, aby se ujistila, že dýchá. "Matko." oslovila ji. Proč neodpovídá? kdo je zrádce Excelsior? Proč je matka v takovém stavu? Střelila pohled k ostatním z Chaosu. "Co je matce?" Stočila pohled ke Scarovi. "Jaká bylina uzdravuje... všechno?" zeptala se a očekávala, že dostane uspokojivou odpověď. S takovou situací ještě do kontaktu nepřišla.

Amygdala 38 b.
2x15 b - 2x tlapka do ohně
5 b - 1 mince
3 b - 1 rubín

Děkuji :)

Zapsáno

Reakce na Ayshi a Artume
Stalo se mnoho věcí, jednou z nich byla i negativní reakce parohaté vlčice na Amygdalin útok. S tím počítala samozřejmě. Také počítala s ochranou matky, která se také vyplnila. Vše šlo jak mělo, ale nějak to nebylo ono. Pochvala sestry by mnoho asi ostatní sourozence vyzdvihla do nebeských výšin blaha, ale Amygdala to nebrala jako důležitou součást této situace. Nicméně jí Artume slíbila pěkně lesklé krovky. A to se jistě bude hodit, stejně jako dobrý vztah se starší sestrou. Přikývla, že bere zřetel na vše, co řekla, a doprovodila ji pohledem když mizela v dáli s otcem. Tohle se povedlo. Ale nebyla spokojená. Jistě to muselo jít i snadněji. Navíc čelila i upoutání v šlahounech, což se jí nelíbilo. Nedala na sobě nic znát, možná ani strach necítila. Spíš byla zahloubaná do vlastních myšlenek. To není něco, co bych chtěla. Musí to jít lépe, snáz. Cizí vlk mě jistě jen tak nepustí. Tomu musím předejít. Ale... jak? A přesně na to Ayshi odpověděla. Takže... lze si o něco čistě jen říct? A ona to dostane? Hmmm... ale za jakých situací? Vskutku, každá situace byla jiná. Čím byla tahle tak specifická, že si mohla Amygdala o květinu říct? No... je členem Chaosu. Takže rodina. Rodina stojí při sobě, aspoň tak to říkala matka. Takže když je mi vlk blízký, můžu ho požádat o cokoliv? To asi není úplně správně. Myšlenky jí lítaly hlavou jako splašené. Ještě se musela hodně učit.
Přímá reakce na Ayshi a Allavanté
Pohlédla na kupu sedmikrásek, které vyrašily Aishi pod nohama. "Nechci." odpověděla vlčici, když k ní vzhlédla. Nebylo to drsné odmítnutí. Jen konstatování. Také moc nechápala, proč se matka o ni strachuje, však byla v bezpečí. "Ano." odpověděla jí nevzrušeně. Pohlédla jí přitom do očí, aby věděla, že jí odpovídá. Vrátila pohled zpět k parohaté a znovu se zamyslela. Vstřebávala opravdu hodně informací a tahle vlčice jí dala většinu z nich. Fascinující. Možná se pak doptá matky a otce, nebo klidně i starších sourozenců. Třeba budou mít odpověď, kterou hledá.
Scarova řeč o Plazivci
V tu chvíli ji ale odvlekla její pozornost ke Scarovi, který prohlásil cosi o Plazivci. Plazivec? Co je to? Přikročila blíž a pozorně poslouchala. Takže léčivá rostlina? Hojí mast? To je velmi důležitá informace! Jistě se bude hodit a bylo by dobré si velmi pečlivě zapamatovat vzhled a účinky rostliny. Zrovna hojení je něco, co považovala i v tomto mladém věku za vysoce důležité. Co je lepší než schopnost hojení, no ne? Kdokoliv zraněný se může vyléčit! Jistě, je to naivně hloupá myšlenka, ale cožpak se dá očekávat, že bude vlče realistické? Ani náhodou. Ale časem jistě pochopí. jak se byliny ve skutečnosti používají a po jaké době uvidí i jejich sílu. Přikráčela rozvážně ke květině a také si k ní přičichla. Udeřila ji silná vůně neznámé byliny. Tohle si zapamatuje.
Callid
Všimla si také nového vlka, jehož pach byl prokládán krví. Spíš to bylo kvůli boji v aréně, ale mozek Amygdali si pach krve ihned spojil s Chaosem. Přišla k němu a vzhlédla. Pozdravila ho svým podivně jedinečným způsobem. Ostrým pohledem a zarytým mlčením.

Rodion - kreslir
+
Sivatag - nekreslir

Nekreslíř Amygdala + kreslíř Lilith

//Reakce pro Ayshi a Artume

Sestra se k ní sklonila a zašeptala Amygdale směnný obchod. Malá vlčice upřela oči na květiny, které neznámé zdobily paroží. Proč by jí měla cokoliv přinášet? Ah, za blýskavé krovky. Jí k ničemu nejsou, koncept krásy jí byl poměrně vzdálený. Ale výhody získané hezkým úplatkem, to už je zcela jiná řeč.
Blýskavé věci se vlkům líbí. Když je budu mít, mohu je nabídnout někomu za jinou službu. Vyplatí se to, ale?
Zkontrolovala výšku vlčice, vzdálenost květin od Amygdaliina dosahu a možnosti se k nim dostat. Využít sestru? Ah, ne, ta odchází. Otec je daleko a malí sourozenci jsou... no... malí. Přemýšlela dál, musí tu být přece možnost. Kousknout vlčici, aby se k ní sklonila? Riskantní. Matka je daleko a zbytečně vyvolám potíže. Ona sama se ke mně sklonit vůbec nemusí, když nebude chtít. A to ani když jí řeknu. Proč bych jí vůbec měla o cokoliv říkat? Není potřeba. Otočila se na skalnatý útvar blízko nich. Výhřez kamenitého srázu, který vede dolů do zátoky. Trčel dost vysoko na to, aby se stal dobrým odrazovým můstkem.
Vylézt co nejblíž kraji, odrazit se, chytnou se paroží? Nene, moc daleko, navíc pak nezvládnu vzít květinu. Musím mít mezistupeň. Přikývla sama pro sebe a beze slova odešla z interakce s parohatou vlčicí. Vylezla na výběžek, otočila se k ostatním a chvíli pozorovala terén. Mohla působit prostě jako někdo, kdo se dívá na ostatní z povzdálí, má rozhled, ale nechce se zapojovat. I za normálních okolností se zdá být jako asociální introvert. Nicméně tento dojem nemohl být skutečnosti vzdálenější.
Z ničeho nic se odrazila a dopadla Aishe přímo na hřbet. Jak se její tlapy dotkly zad jejího zdroje zábavy, tělo šlo setrvačností vpřed, hlavu natáhla, čapla osamělou květinu a nechala gravitaci udělat zbytek práce. Uvolnila tlapy, lehce je pokrčila a slítla zpátky na zem. Dopad byl tvrdší, než chtěla. Udělala jsem chybu ve výpočtu. Pokárala se v mysli, když se jí podlomily přední nohy a ona se projela kousek po břiše a udeřila se i do brady. Květinu ale ochránila.
Žádné pardon, ani pohled, ani prosté bů směrem k vlčici, kterou právě teď přepadla ze zálohy. Štrádovala si to rovnou k Artume. Položila květinu přemo před ní a věnovala jí nic neříkající pohled. Sestra mohla pochopit její počínání a pravý motiv až když konečně promluvila.
"Přála sis květinu." Její slova byla kompletně zbavená emocí, stejně jako její tvář. Hlas měla tvrdý, zvučný, ale bezvýrazný a neměnný, také velmi dětský a poměrně vysoký. Však byla malá, ani výslovnost nebyla dokonalá. Ř bylo tvrdší než by mělo, slovo "sis" zasyčelo všem nejen v uších, ale možná i hluboko v hlavě, neboť jeho výslovnost přehnala. Nicméně řekla to. Její první slova patřily sestře, která ji požádala o květinu. A samozřejmě o rejpnutí si do vlčice, kterou ani Amygdala ani Artume neznaly. Byl to prostě normální projev Chaosu.

//přenesena otcem na zádech

(Okrajově otec a matka, výrazně víc Lilith a nejvíc asi na Ayshi - posledních pár řádků)

Amygdala se nechala vzít otcem na záda, neboť cítila, že na ni jde únava a nepohrdla nějakou tou pomocí. Zjevně vytrvalost nebyla její nejsilnější stránka, ale to jistě dožene. Vždyť je ještě malá. Navíc výhled z otcových zad byl báječný. Viděla všechno jako na dlani. Rozhlížela se po okolí a snažila se uložit si do paměti vše, co vidí. Jak jsou asi vysoko? Jak daleko jsou všechna ta území? Určitě to není naposledy, co se chce proletět, pohled tady shora je báječný zdroj informací, které by ze země sbírala výrazně složitěji a delší dobu.
Když se dostali na zem, Amygdala byla ještě stále zahloubaná ve svých myšlenkách. Skládala si v hlavince pomyslnou mapu, kam dosazovala vše, co za tuhle cestu viděla. Odhadovala, jak daleko je to od jeskyně pěší túrou a jak dlouho to může trvat vlčeti samotnému. Z myšlenek ji vytrhla až neskutečná vřava. Až teď si všimla, že tu byla i matka, Artume a ta nová vlčice Yrsi. A spousta, ale opravdu velká spousta dalších vlků. Chvíli se jen rozhlížela, analyzovala cizí těla, jejich pachy a došla k názoru, že jsou sice cizí, ale rozhodně patří do chaosu. Páchli krví a jílovitou půdou. Byl to příjemný pach, velmi známý. Voněli tak i rodiče a sourozenci.
Vydala se proto bez obav na průzkum a seznámení. Vcelku odignorovala všechny své sourozence, kromě Lilith, která ňafala na dospělce a snažila se mluvit. Amygdala moc tomu mluvení ještě moc nedala, ani se nechystala. Nebyl důvod. Přišla k sestře a věnovala jí pronikavý pohled. Co znamenal, to asi nikdo kromě Amygdaly neví. Otázka na matku byla trefná a Amygdalu to také zajímalo. U poslechu však zároveň stočila hlavu na vlčici s parožím, které matka říkala Kurážná. To bylo velmi zajímavé. Udělala k ní dva, možná tři menší kroky, natáhla krk a nasála do čeníšku její pach. Chtěla vědět, co to na té hlavě má, nic takového ještě neviděla. Nic však vlčici neřekla.

Převod z jednoho hráče na druhého

Z Amygdaly 1 mince na Rodiona

Počáteční stav: 20 kšm 5 rubínů 4 mince -> Konečný stav: 20 kšm 5 rubínů 3 mince

Převedeno