Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otec promlouval k velkému bratru, který vylezl z úkrytu. Dal nezapomněl okomentovat vzhled Amygdaly. Asi poprvé slyšela své jméno tak, aby se jí to vepsalo do paměti jako její vlastní. Amygdala. Zopakovala v mysli. Jméno se jí zamlouvalo. Bylo celkem složité, ale velmi zvučné. Otec z ničeho nic sebral několik sourozenců a poručil zbytku, tedy Amygdale, Lilith a Alastorovi, aby ho následovali ze země. Alastor se taky snažil zopakovat jména a oslovil i Amygdalu. Ta na něj koukla a i když se jí výraz nijak nezměnil, pozice hlavy ano. Natočila ji na stranu a koukala na něj. Řekl to špatně. Pomyslela si a ťukla do něj čenichem. Po své pravici viděla přibližující se Lilith, která její jméno výrazně zkrátila. Amy. Zopakovala v mysli. Není to její jméno. Ale nevadilo jí to. Nic z toho jí nevadilo. Na nic z toho neměla názor. Nebylo proč. Je to jak to je. Dospěláci odcházeli, otec s ostatními sourozenci odletěl pryč a ona, Lilith a Alastor se vydali po vlastních tlapkách za ním.

//// Sněžné tesáky (Přes Mlžné pláně)

Reakce hlavně na Alduina

Okolí se hýbalo, matka a její bezpečí se rozhodly odejít a vzaly všechny dospěláky s sebou. Všechny kromě vysokého vlka s křídly. Ten se tak podivně na ni zatvářil a zašklebil se. Zase to divné xichtění se. Co to znamená? Má radost? Začenichala a snažila se rozlišit emoce, které daný vlk měl. Byl asi... pobavený? Veselý? Ještě to neuměla identifikovat. Ale usmíval se, stejně jako matka, jako sestra, jako cizinka. Ale zároveň jinak. Každý se usmíval jinak, za jiným účelem. Zajímavé. Matka zmínila cosi o ostatních sestrách a bratrech chaosu, než se odebrala pryč. Takže nejsme sami" Věděla jsem to. Ale... kolik nás teda je? Na to už odpověď nezískala. Otec jí ťuknul čeníchem o ten její a zeptal se jí na prostou otázku. Amygdala se zamyslela, zda mu chce něco říct. Už dokázala identitikovat většinu slov. Některá slyšela mnohokrát a byla sschopná jim rozumět a možná je i použít. Navíc pochopila, že tenhle vlk je podobně důležitý jako matka. Nebylo to stejné, ale rozhodně mu mohla plně věřit. Zavrtěla rázně hlavou a šla se věnovat sourozencům. Ale jen tak, aby ji to neobtěžovalo. Pochopila, že se někam přemíští. Kam, to ještě nebylo jisté. Alespoň ne pro ni.

"Strach lže a ty mu věříš."

Dělo se toho opravdu hodně. Na jedné straně vrčela velká sestra, na straně druhé mluvila matka k vlčici, dále tu byla malá sestra (Lilith), kterou velká sestra špendlila k zemi a divně jí zírala do očí, malý bratr se málem utopil a na závěr toho všeho přiletěl otec. Magořinec. Amygdale šla z toho hlava kolem, nasávala informace a učila se všemu, co mohla, ale rozbolela ji z toho kedlubna. Takových věcí, takových pachů... ahhhh, bolí to, nestíhám! Navíc jak tak zírala na novou cizí vlčici, zaregistrovala její úsměv směrem k ní. Co mají všichni s tou divnou křečí ve tváři? Matka a Lilith se křenily jak šílené, Artume úsměv ujížděl do strany a hrozně se proto zubila. No a tahle? Ta stahovala a kroutila koutky tlamy. Divné. K čemu to bylo?
Jak tak zpracovávala to, co jí přišlo jako nejdůležitější - nebo spíš nejzajímavější - na chvíli se od okolí odpojila a koukala čistě do blba. Než Artume křikla kamsi za sebe. Dalliusi? To už jsem slyšela. To je určitě bratr. Otočila se směrem kterým velká sestra volala. Určitě šlo o něj. Zrak jí padl na Alduina. Ve světle slunce mohla konečně vidět celá jeho křídla. Byl jediný, kdo je má. Opustila své vyhřáté místo, kde už stejně matka dávno nestála, a přicapkala rozvážně k němu. Nová vlčice už nebyla zajímavá. Alespoň tedy pro teď. Zahleděla se do tváře vlkovi, kterého sice velice dobře znala, ale nebyla s ním tak propojená, jako s matkou. On nosil žrádlo z venčí, matka jim ho dívala přímo ze svého těla. Jistě že byl otec brán jinak. Ale voněl jako bezpečí. A to bylo důležité.
Nic neřekla, jen se před něj posadila s naprosto tvrdým, ztrnulým výrazem. Rudé oči s kapkou modré se upíraly na celou jeho postavu a ostře ho zkoumaly.

//Tiché útočiště

Malé tlapky Amygdaly směřovaly za matkou. Artume už byla dávno v čudu, ale mlékodárce nikam nespěchala. V klidu se protáhla, zkontrolovala vlčata a pomalým krokem se vydala ven. Ani Amygdala nikam nespěchala. Když vylezla z úkrytu, dopadlo ni ni posledních pár kapek deště. Vzhlédla nahoru aby zkontrolovala, odkud ta tekutina přichází. Nebylo to ani mléko ani sliny. Okolí zajímavě vonělo a ona si automaticky tu vůni spojila s chladnou tekutinou, která kapala z oblohy. Rozhlédla se Svět tam venku byl obrovský. Mnohem větší než jeskyně, ve které dosud žili.
Nevšímala si sourozenců, šla rovnou prohlédnout to nové, co neznala. Což bylo doslova a do písmene vše. Nasávala pachy a snažila se je přiřadit správným věcem. Všimla si, že matka zanechává za sebou pachovou stolu. Stejně jako Artume a Dallius. Jak zvláštní, ostatní červi nevoněli nijak. Nebo jako matka. Těžko říct, byli na sebe tak navyklí, že to dost možná ani není schopná poznat. Mokrá hlína, studená voda, tráva co lechtá do tlapek a spoustu, ale opravdu spoustu místa. Má co objevovat.
Jaké bylo překvapení, když zahlédla dalšího vlka. Tenhle ale nevoněl jako máma, ani jako sourozenci. Její pach byl tak jiný, že si Amygdala chvíli nebyla jistá tím, co vlastně cítí. Sestra se s cizincem hádala, šklebila se a v příští vteřině měla své dlouhé zuby v kožichu narušitele.
Amygdala instinktivně zalezla za matku. Avanté se jala ty dvě krotit. Jakmile přišla, cizí vlčice jako zázrakem přestala vyvádět, hrozit a její chování se výrazně změnilo. Matka je důležitá. Napadlo ji ihned. Jak jinak si mohla vysvětlit fakt, že Artume se s ní rvala, ale jak přišla Avanté, všichni se pomalu řadili do pozoru. To nebylo jen tak.
Malá bílá vlčice upřela své rudé oči na cizinku. Prohlížela si ji a zkoumala. Odhodlala se udělat pár kroků, ale držela si dostatečný odstup. Zajímal ji její pach Byl tak jiný, až to nechápala. S matkou po boku se však cítila v bezpečí a tak dala průchod své potřebě zkoumat a analyzovat.
Cizí vlčice (Yrsi) zněla jinak než vlci, které zatím potkala. Upřela na ni nic neříkající ostrý a nepříjemně zkoumavý pohled. Měla podivně prázdný bezemoční výraz, který neprozrazoval vůbec nic. Bylo ale vidět, že se nedívá skrz ni, ale spíš... dovnitř. Do hloubi její duše. Snažila se odhadnout co je vlčice zač a co v příštím pohybu udělá. Chtěla vědět jak se zachová. Ne, potřebovala to vědět. Bylo to dost důležité na to, aby nedbala na případné nebezpečí. Ještě byla moc malá na to, aby tyhle informace zkombinovala a vyhodnotila ku nejlepšímu výsledku. Zatím se držela jen velmi hrubých a nejasných výpočtů a spoléhala na to, že matka ji ochrání.

(5)

Šum se zvedal, vřava sílila, nadšení sestry (Lilith) bylo tak velké a natlakované, že občas vybuchla v náhlý štěkot a pískání. Amygdala raději učinila několik kroků bokem a blíž k díře. V tu chvíli však dovnitř vlezl další vlk (Dallius). Amygdala úlekem uskočila. Tohle nepředvídala. Nešlo primárně o nebezpečí, ale o diskomfort. To se mi nelíbí. Příště musím počítat i s tímhle. Pomyslela si. Prohlédla si vlka a zhodnotila jeho vzhled. Podobal se sestře i matce, ale byl světlejší. Páchl jinak, ale stále stejně podvědomě. Byl tam ten všudypřítomný náznak matky a jeskyně. Patřil sem a patřil k nim. On a velká sestra na sebe zvláštně peskovali, matka však zůstávala klidná a nečinná. Nic ji nerozhází. Napadlo ji. To obdivovala, díky tomu mohla jasně poznat, že se nic špatného neděje. Že kdyby něco, ona to vyřeší. Malá bílá o tom neměla pochyb. Otočila se zpět k sourozencům a pokračovala v chůzi jakoby nic. Jako kdyby se tu vůbec nic neodehrálo, nikdo nevešel dovnitř ani je málem nepošlapal. Nebezpečí nehrozilo, tak nač se vzrušovat. A i kdyby hrozilo... k čemu takové vzrušení je. K ničemu. Sestra (Lilith) se stále vesele culila a nedočkavě vrtěla ocasem. Amygdala na to nereagovala. Byla jen zvědavá, nic víc. Zvědavost se nemusí nijak projevovat.
V tu chvíli se velká sestra rozešla ven z jeskyně a cosi pronesla k vlčatům. Vzápětí se zvedla i matka a to byl jasný povel pro všechny malé chlupaté červy v jeskyni. Jdeme ven.

//(už ne tak) Tichá zátoka

(4)

Chvíli pozorovala velkou sestru, než ji to začalo nudit. Příliš mnoho hluku, podivné zvuky a rychlá mluva matky se sestrou Amygdale již nepřišly zajímavé ani potřebné. Stočila proto pohled směrem k sourozencům, kteří se pošťuchovali a tahali se za ocasy. Došla k názoru, že nechce být oslintána ani tahána za choulostivé části těla. Co ale malé vlčici přišlo jako hodno její pozornosti, byla tmavá sestra (Lilith), kterou zaujal otvor do jeskyně. Chvíli přemýšlela, zda je moudré opouštět bezpečí úkrytu. Ne že by tušila, že jim tam venku něco hrozí, ale vlci přicházeli a odcházeli tam a zpět, tudíž nebylo vyloučené, že je tam takových vlků mnohem víc. Matka nás krmí a dává teplo. Černá bytost s čímsi na zádech odešla a ještě se nevrátila. Velká bytost s matčiným vzezřením nás tahá tam a zpět. V hlavince jí to šrotovalo na 110%. Ale mně ani malému červu nic neudělala, matka ji nevyhání. Chová se pořád stejně, je klidná.
Lilith mezitím svolala červy k sobě a vedla je ven. Amygdala sledovala její počínání a po všech zhodnoceních a výpočtech došla k finálnímu názoru. S nejvyšší pravděpodobností je to bezpečné. Zvedla své mrňavé tělíčko, protáhla se, aby se jí chodilo líp, a vydala se za sestrou. Věnovala jí intenzivní, nicneříkající pohled. Lilith však překvapivě mohla odhadnout, že ji vyzývá k činům, i když kdokoliv jiný by řekl, že na ni jen prázdně čumí. Faktem je, že s ní sdílela stejné lůno. Chlupatí červi a matka se znali úplně jinak, než je kdy kdo tam venku bude znát.

Medvěd nevypadal, že by z žádosti měl dva krát velkou radost. Ale cožpak mohl odmítnout prosbu milého vlka a jeho bandu mladých svišťů? Zvlášť když na něj koukali tak dychtivě.
"Ale nejsem si jistý, jestli je vám známo co to obnáší." zavrtěl hlavou velmi vážně. "Vlčíšek vám páni a dámy není jen tak někdo. Nemůžete si to nakráčet na sever a očekávat, že se vám automaticky splní všechna přání."
Pětice mladých dobrodruhů zvědavě špicovala uši a dychtivě očekávala, co z velkého tvora vypadne. "Ale vím, kdo vám to přání splnit může. Vlčíšek žije daleko na severních pláních ve svém brlohu. Abyste ho ale našli, musíte nejdřív poprosit Polární záři."
Vlci se nechápavě zamračili. "Ale... není polární záře jen lámání světla a větru?" zeptal se opatrně Heřmánek.
Medvěd se zamračil. "Ty chásko drzá! Polární záře je mocná entita, laskavá bytost, která plní přání všem, kteří přicházejí s čistými úmysly. Najděte ji. Když budete mít štěstí, poradí vám, kde Vlčíška najít a možná ho přesvědčí, aby s vámi mluvil." ztěžka si povzdechl, měl pochybovačný výraz ve tváři. "Ale nic neslibuji." otočil se vlkům zády a uchopil kus sobího kopyta. Bez okolků ho začal chroustat, z toho praskavého zvuku běhal mráz po zádech.

(3) Hlavně pro Artume, Avanté a částečně Lilith

Sledovala počínání sourozenců a vyvozovala z toho důsledky. To už ji ale zatahala další síla za ocas. Otočila hlavu a uviděla svou sestru (Lilith), která se na ni podivně šklebila a v očích jí plály plamínky. Neco po ní chce. Kdyby tak věděla co. Naklonila se k ní a chystala se zkoumat malou červenou tečičku v jejím modrém oku, ale byla uchopena vyšší silou, mnohem mocnější a voňavější, než ti chlupatí červíci, se kterými trávila celé dny a noci. To něco (Artume) ji položilo na zem a zkoumalo malou Amygdalu ze všech stran. Malá vlčice ještě moc nerozuměla a neuměla se vyjádřit, ale pozorně naslouchala slovům mlékodárce a vyšší síly. Zjevně se bavily o ní. Amygdala zvedla k velké vlčici hlavu a zkoumavě se na ni zadívala. Bylo vidět, jak si ji prohlíží, studuje její tvář, srst, oči. Naklonila se k velké tmavé osobě a nasála její pach. Voněla jinak, ale povědomě. Necítila mléko a hlínu. Cítila trochu z vlčice, která je krmila, krev a spoustu dalších neznámých vůní. Bylo to zajímavé, zaujalo ji to.
Amygdala notnou chvíli na vlčici zírala bez jediného zvuku, změny výrazu či pohybu. A pak se zvedla a ztěžka se odbatolila k máminýmu struku. Dostala hlad a využila chvíle, kdy se ostatní sourozenci trapně rvali. Nejspíš si krátili dlouhou chvíli - to bylo něco, čemu Amygdala opravdu nerozuměla. Měla lepší věci na práci. Potřebuje se o svém okolí dozvědět víc. Nasávala mléko, mačkala okolí struku, aby teklo víc a rychleji. Málem se jím zalkla, jak spěchala. Jen co se napila, odvalila se od velkého teplého břicha a zahleděla se na matku. Poznávala ji nejvíc ze všech. Dokonce víc, než své sourozence, byla tváří, kterou si vtiskla do paměti nejdříve a nejlépe. Chápala, že cizí vlčice není matce podobná náhodou. Otočila se proto na ni a věnovala jí dlouhý nicneříkající pohled. Avanté si však jako jediná mohla všimnout, že její světlá dcera na svou velkou sestru kouká jinak. Zdálo se, jakoby ji svým zvláštním způsobem poznala.

(2)

Dny ubíhaly a Amygdala byla schopná poznat, že když bylo světlo, všichni byli mnohem čilejší a když tma, většinu času se spalo. Poměrně rychle si na tenhle režim navykla a dodržovala ho. Díky tomu se cítila mnohem odpočatější a brzo ráno, kdy vlčata teprve vstávala, ona už se kojila u mámy. Našla si perfektní stereotyp činností, který jí dával největší smysl. Ráno vstala jako první, napila se dosyta, ohřála se o těla matky a sourozenců, když ostatní vstali, odklidila se, pak v pauze znova vlezla k mléku a takhle pořád dokola. Zdálo se, že je neprůbojná a málo akční. V tak nízkém věku to mohlo některým připadat jako projev slabosti a nedovyvinuté nátury. Pravda ale byla mnohem složitější, než se u takového prcka mohlo zdát. Nepotřebuje být průbojná, když se jí každý klidí z cesty. To bylo něco, co jí vyhovovalo víc, než se k struku dostat jako první a bojovat po celou dobu krmení o místo. To nebyla její parketa. Malý vzrůst a málo agresivní povaha zkrátka byly charakteristiky, kvůli kterým byl boj a přetlak málo lákavým. Neexistovalo nic, co by ji motivovalo změnit názor, zvlášť když se k mléku tak či tak dostala a nic jí nechybělo. Očividně to šlo i jinak.

Jednoho dne z rána si všimla, že jí očka nějak víc slzí. Nejspíš z námahy a z věčného zaostřování. Zároveň však s výrazně vyšší hydratací oka se zdálo okolí být jasnější a zřetelnější. Obrysy dostávaly tvar, okolí barvy a kroutící se chlupatí červi tváře. Byli si navzájem dost podobní, převážně tmaví a zvláštně zavalití. Ona sama předpokládala, že tak také vypadá, ale nemohla to vědět s jistotou. Co ale věděla určitě byla její odlišnost ve velikosti. Byla menší. Teď už to viděla jasně a zřetelně, zvlášť když se někdo přes ni převalil, bylo náročné se z toho vyhrabat. Nic si ale o tom nemyslela. Byl to fakt, který je jasný a neměnný.
Zvlášť jeden z červů byl výrazně větší než všichni ostatní. Byl hnědý, hodně podobný velké osobě, která dávala jídlo. Uklouzl, upadl a vydal naštvané nepříjemné zvuky. Amygdala se podvědomě oddálila, aby nemusela řešit svého vzteklého sourozence. Ten se ale na ni vysloveně zaměřil. Přibatolil se k ní a čapl ji za ucho. Bylo to nepříjemné, v tomhle věku jejich uši byly jemné, nedovyvinuté a bez pořádné chrupavky. Škubla a vytrhla ucho z tlamy bratra. Bylo odporně uslintané. Hrábla pacičkou po uchu, aby prozkoumala podivnou slizkou tekutinu, kterou jí sourozenec opatlal. Zahleděla se na hnědou škubající pacičku, kterou se snažil do ní šťouchat. Co to vyvádí? Co po mně chce? Když se na mě svalí, bude to zase bolet, je velký a těžký. Prolétlo jí zmatenou hlavičkou. Navíc se přivalil i další chlupatý červ, který se rozhodl útočníka sám poslintat a spřeválcovat. Zcela bez varování a bez předchozí reakce strčila čumák pod bratrovo rameno (Alastor) a zahrabala zadníma nožkama. Odvalila tak velkého bratra na ještě většího, ale podobně zbarveného sourozence (Cain), který byl už tak částečně pod ním. Sedla si na zadek a koukala na to, jak se bráchové zachovají. Nebyl na ní vidět žádný náznak emoce, žádné uspokojení, vztek, smích, nic. Jen na ně koukala. Pozorovala reakci na akci, kterou způsobila. A čekala.

(1)

Být novorozencem znamená nic nevědět. Řídit se instinkty, poslouchat své tělo a udělat vše proto, aby dělo dostalo přesně to, co chce. Když tělo řekne pij, pijete. Když tělo řekne tlač se k teplu, tlačíte se. Když tělo řekne, že se nesmíte nechat odstrčit, bojujete. Ale jaký to má všechno smysl? Kolem čeho se to tak neobratně rochníte a co je ta tekutina, díky které se tělo cítí s každým douškem silnější?
Amygdala se chovala na malé vlčí novorozeně poněkud divně. Pila, tulila se, zahřívala se a štípala své sourozence, ale něco bylo jinak. Byla mnohem pomalejší než všichni ostatní. Nervala se k máminu břichu, spíš hledala cestu nejmenšího odporu. Když se zahřála, nebylo potřeba se dál tulit a tak si jen lehla bokem. A co bylo nejdivnější - nevydávala vůbec žádné zvuky. Nekňourala, neskučela, nevřískala hlady či zimou. Vůbec nijak se neprojevovala. Živá byla, to ano, pila poctivě a dosyta, její tělo bylo malé a hubené, ale ne vyloženě slabé ani vychladlé. Každý její pohyb vypadal, jakoby s něčím bojovala. Jako když jí instinkty velí se nějak chovat, ale ona místo okamžité reakce posečkala, až ta urgence zeslábne či úplně vymizí. Nebyla dravá, nehltala, necpala se mezi ostatní vlčata. Byla prostě... divná.

Ubíhaly dny, vlčata rostla a sílila. Amygdala sem tam pociťovala změny v oblastí očí, začala vnímat světlo a tmu. Začala mít pocit, že sluch a čich už nejsou jediné perfektně silné a věrohodné smysly, ale že velmi brzo bude mít možnost přidat na seznam i jeden další. Vždy, když zavládlo světlo a Amygdala měla pocit, že snad něco vidí, zastavila se, znehybněla a velmi silně se soustředila na ten podivný vjem, který zatím vůbec nechápala. Byla schopná takhle nehybně zůstat celé dlouhé minuty, než pocítila hlad nebo zimu. Ale bylo vždy vidět, jak neochotně se od novinky vzdaluje a ještě neochotněji jde pít. Podle hmatu jí došlo, že kolem sebe má tvory, kteří jsou větší než ona. Tlustší než ona. A silnější než ona. Proto vždy, když největší tělo šlo pít, vzdálila se a když se velké tělo šlo přitulit, zaujala jeho místo, o které se nemusela vůbec rvát. Proč se složitě někam cpát, když jí velký sourozenec doslova prorazil cestu, no ne?