Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2. Alduin - Ellie - Rhaaxin

<< Mangrovy

Co se snažila zprovoznit přívěsek, si tak nějak moc nevšímala toho co se dělo mesi Rhaaxem a cizákem. Ona cetka jí momentálně zajímala trochu víc, když už jí do toho ostatní už dokopali, tak to přeci neudělá nějak polovičatě. Měla však chuť na tu věc zařvat, promluvit jí do duše, nebo něco, zdálo se totiž že naprosto nic nedělá, fakt nic. Proto jí snad zahodili i s vlkem tady do vody, aby se na ten krám nemuseli koukat? Ve svém rozhořčení si sotva všímala cesty a téměř by si ani nevšimla toho, že prošla skrze šutr. Ovšem to naštěstí zaregistrovala. Rychle se tlapkou rozmáchla po nejbližším kořenu a- puf, prošlo to. Takže to fungovalo. Neodolala a musela se sama pro sebe zasmát, třeba že to znělo spíš jako umírající zvíře, když stále držela řemínek v tlamě. Řemínek, vlastně! Zastavila se na pevnějším kousku, položila kamínek na zem a co nejrychleji to šlo v nějaké kvalitě, nahradila starou šňůrku za novou, magií vytvořenou ze šlahounu. Takhle to bylo lepší, dokonce už její schopnosti s magií nevypadaly naprosto otřesně, ale přijatelně.
Po chvilkovém zastavení přívěsek znovu chytla a doběhla pískového, který šťoural do toho cizího. To teď nebrala v potaz a radši se otočila na svého známého. "Na, vem si to, můžeš s tím procházet věcma!" vychrlila na Rhaaxe a už mu řemínek tahala na hlavu, nečekaje na odpověď. "Já si poradím i tak," uculila s k němu, stále si pamatovala že on o své magie přišel a že mu tohle chtěla dát i dřív. To jak na to mohli reagovat ostatní jejich malé skupinky, že to dává jemu, to jí bylo ukradený.
Ani se těm dalším dvěma nemohla nějak věnovat, když začal ten, kterého následovali hovořit. A s jeho slovy se stalo něco pro Ásleif poněkud neobvyklého. V hrudi se jí sevřelo. Skutečně tam Hava nechali, i zbytek. Poslední chvíle tam byly zmatečné, když to slyšela od vlčice, že mají právě onoho slepce a jejich bývalého průvodce, pořádně jí to nedošlo, ani jak se musela starat o vlče. A cítila se za to špatně, až když se pomalu blížili ke středu tohohle konfliktu. Třeba že však nepříjemně zachrčela jeho směrem, neoháněla se po jeho slovech. Měl... pravdu.
Cestou v ní rostlo znepokojení, které vyvrcholilo, když konečně dosáhli tábora. Věci v něm byly zajímavé, mnohé z nichž v životě nespatřila, ale nedokázala si je nějak prohlížet, když se jí z toho místa ježily chlupy. I tak však odpověděla mladému ostrým tónem, třeba že v šeptu, "Ne." I kdyby se měli padat sledi, tak už se neotočí, už jen kvůli tomu aby mladýmu ukázala že tentokrát je už ve sračkách nenechá. Zasloužil by si pochvalu, za to jí vytočit, třeba že holou pravdou. Pohledem střelila po Rhaaxovi, výraz říkal otázku, kterou se i chystala vyslovit. Jdem na ně? V tom to vyslovit ji však zabránil křik vycházející z davu. Nevěděla co se tam přesně dělo, ale vsadila by druhé ucho, že to nebylo nic hezkého.

2. Ellie - Alduin - Rhaaxin

S Rhaaxovou pomocí se nakonec zase postavila na všechny čtyři a sama chytla dech a odolala nutkáni kuckat jak na smrtelné posteli. Teď hlavně protože nechtěla z cizince spouštět oči a dávat mu šanci tím, že se tady minutu bude dusit. Takže se jen tvářila poněkud přidušeně a poněkud nevýznamně pokuckávala. Stále však nebyla z toho všeho kdo ví jak chytrá. Jaký Yalor, při všech bozích. Co byl Rhaax vlastně zač, jakože odjinud? Proč věci alespoň jednou nemohly dávat krásný smysl, alespoň jednou. A vzhledem k tomu že věděla o tom všem úplný prd a v cizinci poznávala někoho z jejího předchozího výletu... no ocitla se mezi kladivem a kovadlinou. Nechtěla se vzdát a přitom se fakticky neměla do toho s ním bojovat. I tak však kryla Rhaaxovi záda a snažila se nevnímat veškeré ty kecy o Yaloru.
Potřebovala se soustředit, vzhledem k tomu že černý na ní volal ať něco dělá s tím přívěskem a pískový zas k tomu docela zjevně dával znamení. Problém byl v tom, že k tomu kamínku nedostala návod. Ten mistr utopenec zjevně neobdržel. Navíc stále neměla chvíli klidu na to ho svázat, takže se s přívěskem napůl v tlamě snažila udělat... něco. Co přesně by měl umět, nedokázala odhadnout, takže se snažila soustředit jako při používání země, ale jednoduše teď neznala to, čeho chtěla dosáhnout. Funguj, funguj. Řvala v mysli na tu cetku. Než si ale byla jistá že se něco stalo, ozval se jakýsi zvuk, volání, které táhlo jako provázek. "A co je zase tohle?" zašišlala zatímco téměř nevědomky pomalu vykročila vpřed.

2. Ellie - Alduin - Rhaaxin

Každá vteřina pod vodou se zdála téměř nekonečná a měla pocit že se zmítá v marném boji. Musela se přemáhat aby se nenadechla vody a plíce jí začínaly bolet. Nevzdávala se, ale postupně si přestávala dávat naděje. I kořeny stále míjely neviditelného protivníka. Zuby se jí svíraly okolo přívěsku a doufala že se konečně něco stane. Že si třeba někdo všimnul jeho pádu. A pak se voda ještě více zatemnila, ne však protože by se jí zatmívalo před očima, jak si původně myslela. Barvila se krví.
Váha opadla a ona se prudce vynořila zpět, lapaje po vzduchu. I když stále otřesená, dokázala si všimnou pískového. Nejspíše právě on jí pomohl. "Díky," přecedila sípavě přes zuby, šňůrka stále visící z tlamy. Možná by jí pak mohla nějak spravit a dát tu věcičku Rhaaxovi. Teď si ale všimla že se mu toho vlka nepodařilo zcela zpacifikovat, nebo něco. Spíše ho jen zahnat. Ale ten útočník se zdál divný, měl pocit jako by jí přeskakoval zrak, nebo něco. A i když se jí ho konečně podařilo chytit... co s ním. Chytat je muselo být horší než lovit úhoře, o co že by se zase vysmekl. Navíc stále chytala dech. Po tom co říkal se však koukla na pískového, výraz jasně vyjadřující: Co? Vysvětli, nerozumím. Pak pohledem ještě jednou přejela útočníka a poněkud namáhavě svou otázku i vyjádřila, "Co, sakra? Já už zas ničemu nerozumím," i přes veškeré okolnosti, její otrávení nad všemi těmi neznámými věcmi už bylo nad slunce jasné.

2. Alduin - Rhaaxin - Ellie

Hrabat se v mrtvolách, jaká to úroveň. Bylo to znamenitě nechutné, ale za tu chvíli si vlastně už na ten zjev a puch zvykla. A navíc se to vyplatilo, kamínek na šňůrce jí skutečně připomínal ty které předtím viděla na těch cizincích. Výhra. Popadla provázek do tlamy, ať už byl špinavý nebo ne. "Mám, hele!" zavolala šišlavě na pískového přes zuby aby to nemusela pustit zpět někam do vody. Chtěla se vydat za ním, co věděla on o magii přišel, určitě by z toho měl víc užitku než ona.
To by se ale nemohly ozvat ty hlasy. Hned se zastavila a rozhlédla okolo, sotva si stihla všimnout otisků pacek, které určitě nebyly její, a už letěla pod vodu. Nestačila vykřiknout, nadechnout se, nic. Voda jí do krku nenatekla, vzhledem k tomu že stále v tlamě svírala šňůrku a tak měla tlamu výjimečně zavřenou. I když se však nelokala té vody od mrtvoly, stále byla pod vodou. Konečně se v ní nakopla nějaká snaha o přežití a boj. Všemi nohami se ze sebe snažila útočníka skopnout či se vykroutit a dostat na vzduch zatímco jí v hlavě probíhaly myšlenky jak na běžícím páse. Mít hlavu pod vodou bylo příliš blízko smrti. A ona... ještě nemohla, ještě nechtěla. Doufala že se jí někdo vydá na pomoc, ale nemohla spoléhat jen na to. Musela zkusit něco, cokoliv, jen ne se poddat.
Problém byl že útočníka neviděla, ani když mžourala kalnou vodou. Jako by tam ani nebyl. Pokusila se nějak posunout okolní kořeny, tak aby ho zachytily za nějakou část těla a mohla ho odtáhnout ze sebe, ale vzhledem k tomu že ani nevěděla kde je, muselo to být spíše sápání a chytání se stébel. Dostávala se tak blízko ke stavu paniky, jak jen toho byla schopna, stále však držela čelisti pevně stisknuté a slepě se po útočníkovi nesápala, jednak nechtěla pustit onen přívěsek a hlavně se nechtěla nadýchat vody.

Alduin - Rhaaxin - Ellie

"No dobrá," hnědá se nakonec po slovech pískového otočila zase zpět, aby se teda podívala jestli pan mrtvola skutečně nemá nějaký ty cetky. Přeci jen zažila co dokážou na vlastní kůži. Takže pokud by něco našla, bylo to výhra a kdyby ne... vlk byl už mrtvej a tak mu to mohlo klidně být putna. Šťouchla do utopence aby se trochu posunul a mohla ho prohledat. A jestli na něm skutečně něco bylo - její nyní. Nechuťárna, vskutku, to ať už byl výsledek jaký jen chtěl, jen díky za to že na pochybné puchu už si tady trochu zvykla a dokonce se jí ho podařilo nepoblít. Ať už něco našla, nebo ne, dala pak konečně mrtvole zasloužený odpočinek v pokoji.
Navíc, něco slyšela. Bylo to nepříjemné, jako by v její hlavě a ne z vnějšku. Cizí. Ale to co onen hlas říkal. Hodila pohledem po černém. On? Skutečně si o ní myslel právě to? Nebylo to ani překvapivé, její chování jí občas nepřinášelo nejlepší názory na její osobu. Přemýšlela co s takovou zprávou dělat. Záleželo na tom vůbec? Dokud jí nešel po hrdle, byl v téhle partě a cizáci se jí příčili mnohem víc. "To divný v hlavě? Až moc dobře." odpověděla hnědé. Jestli v tom nebyla sama pak to bylo teprve zajímavé. Byly to halucinace jako tehdy na louce, nebo něco jiného? Byla z toho že se to dělo více nesvá, než z toho co to říkalo a to natolik že si začala skutečně bedlivě prohlížet okolí.

Alduin - Rhaaxin - Ellie

<< Bažiny

Zjizvená zdrhala pryč spolu s jejich menší skupinkou, na to stát se uhlíkem se cítila ještě příliš mladá. Plahočila se bahnem a mezi větvemi, s tím že se občas o něco málem přerazila, třeba že k skutečnému pádu a pořádnému zdržení nedošlo. Mokrá jako vodník, ale byla. Od toho nadávat si pod čenich jí zadržovala jen skutečnost, že by tak leda tak plýtvala dech. Kořeny ani voda na urážky obyčejně nereagovaly. A ani plameny před kterými zdrhaly by pravděpodobně taky nic necítily a to na ně byla nakvašená stejně. Ani kvůli nim nemohla pořádně politovat svého ucha spolu s Rhaaxem. Zasloužilo si to, sloužilo jí dobře.
Z brození se taky rozhodně nebyla nadšená, ale lepší být mokrý, než uškvařený. Ani nic moc nenamítala, i když to bylo spíše tím, že se té vody zrovna nechtěla nalokat, zvláště poté co zjistila co v ní plavalo. Tlapka se jí zabořilo do čehosi měkkého, což nebylo nic nového oproti bahnu, ale tohle bylo... jiné. Až jí zamrazilo v kostech. I to jí donutilo se podívat co to je. "Ehh," zkrabatila čumák nad olezlou mrtvolou, "ble." Nebyla žádná velká citlivka, ale prosím, pomalu v něm měla nohu. Zjevně už tu byl nějakou chvilku, všimla si že ani pěkně nevoněl... jako obecně skoro všechno na tomhle všemi bohy poplivaném místě. Radši z něj packu hned zvedla a oklepala jí. "Tenhle ti může povídat," ozvala se na poznámku černého a ukázala na utopence, "už je z něj potrava pro rybičky." Takový byl její respekt k mrtvému. To jestli patřil k cizím, nebo byl jen nebohá zbloudilá duše nemohla vědět. Radši ho překročila a chystala se zase dál v tomhle zpropadeném pochodu do náruče kdo-ví-čeho.

Ásleif
První fáze:
- Zachraňte napadené vlče

Druhá fáze:
- Sejděte se u vstupu

Odměna:
Ásleif: 5%, 10kšm, 1 tlapka

Zapsáno

Ellie - Rhaaxin - Alduin

Ze tváře zjizvené bylo jen těžko poznat jestli je její lehkovážnost skutečná či jen maskou, ale pro ní, to bylo vlastně jen normální. Nedělat si z nebezpečí hlavu a případně mu ještě plivnout do tváře, a ani teď tomu nebylo jinak. Proč by se s tím měla trápit, když byli zatím v relativním bezpečí. Zadnice jim přece nehořely. Kdyby se měla stresovat, tak za chvíli bude šedivá. Byla ráda že tady potkala pískového, známou tvář, ale druhá vlčice jí byla cizí a ten vlk, kterého k nim Rhaax přitáhl, s tím si nebyla jistá. "Těší mě," usmála se na Mech i toho nového. Ale to bylo vlastně jedno že je nezná. Cíl byl stále stejný.
Se zájmem však poslouchala co říkají ostatní, jestli třeba nezná něco víc, ale zjevně ne. Škoda. Přikyvovala však, že to souhlasí a dokonce se uráčila jim neskočit do řeči. Tlamu sama otevřela, až když vycítila správnou šanci, "Souhlasí, taky jsem jim už jedno vlče tahala ze spárů," potvrdila i slovy, "zjevně kradou i uši," zazubila se. Teď už jim to ouško bude moct oplatit, cizákům. Ani si nějak moc neuvědomovala, že nějaké žertování, se do téhle situace nějak moc nehodí.
A to ani, když bylo podotknuto že něco smrdí, "Bažina?.. začala, než si toho všimla taky. Smrdělo to, ne že by to šlo moc cítit, jen takový závan mezi puchem močálovým, ale stále. Jako když něco hoří. Protože taky hořelo, že, jen si toho přes nos zrovna moc nevšimla. Ať už to bylo tím že země byla jejím vrozeným elementem či jen pouhou intuicí se jí z toho však ježily chlupy. A když už ho pořádně viděla, tak se její názor nezměnil. Oheň už viděla, kolikrát, a tenhle rozhodně nevypadal tak jak by měl. "Žádné námitky, berem roha! ozvala se než se vydala za černým, pryč a hlouběji.

>> Mangrovy

<< Mělká pláž (př. Baštu)

Už zdálky cítila, že tady musela být na správné stopě. Nebo minimálně na stopě něčeho. Pachy vlků se tady mísily a něco se tu dít muselo. Všechny byly čerstvé. Nepolevovala v tempu a pokračovala dále, i když vzhledem k terénu to nebyla zrovna švanda. Bažiny, smradlavé a bahnité, přesně takové jako by si je představovala, kdyby jí o nich někdo říkal. Na vlastní kůži byly však ještě dost nepříjemné a nakonec byla ráda, že se nikde neumývala. Protože po chvíli už byla stejně špinavá jako prase. Sladká výhoda hnědé srsti, na které to nešlo ani pořádně vidět. Škoda že to jen šlo cítit. Nemělo se ani cenu snažit nějak oklepat, když to takové bylo snad všude.
Stále však postupovala vpřed, blíže k zvukům které slyšela, až jí nakonec došlo, že jeden z pachů jí nebyl vůbec cizí. A právě ten začala následovat. Doufala tedy, že se jedná o vlka, kterého myslela. To by byla švanda kdyby narazila na nějakého toho cizince. Teď už si byla téměř naprosto jistá, že byla na správném místě. Její pochyby se však rozplynuly, když zahlédla známý světlý kožich vlka, kterého znala z... no prostě jak jí to někam přeneslo. Jednoduše to byl on a určitě věděl víc než ona. Opatrně se tedy vydala za nimi, nebyl sám, ale vlčici nepoznávala. Ozvala se až když byla blíže, i ona cítila že hulákat tady by nebyl ten nejlepší nápad. "Zdravíčko, znova se potkáváme," zakřenila se, "vskutku krásný den. Chápu dobře že se chceme zbavit těch cizích?" Její tón nezněl ani nějak moc ustaraně z téhle situace. Byl téměř nadšený, z toho že se jí to povedlo tady najít, i když vůbec netušila co se tady zatím pořádně děje.

<< Bull meadow (př. Baštu)

Po cestě, kterou určila za správnou, nikoho nepotkala. A ani nenašla žádnou stopu po těch dvou. Místo toho skončila na pláži, širé moře před ní. Rozhodně se nezdáli jako vodící, že by snad přišli s oceánu. Nesmrděli rybinou a žáber si taky nevšimla. Takže tady to bylo marný. Tady by se dost blbě schovával vlk, natož partička kradených vlčat. Nebylo tedy divu, že si již brzo všimla známého krámku. Právě Wu jí prodal to, co jí pomohlo se z té předchozí šlamastyky vysekat, třeba že s použitím to zrovna nevychytala. Ale to kde se stala chyba, to bylo jasné - u ní v palici.
Takže ji nic nebránilo se za starým vlkem zase vydat a zvědavě okukovat zboží. Moc hezké věcičky tady měl, moc hezké. A tudíž se neubránila tomu, když jí začal nějaké vnucovat a nakonec s několika skončila. A ani nebyla smutná, že se možná nechala oškubat. Byl to divný, ale sympatický vlk, ten Wu.
Pak se ale zase začala rozhlížet, kam teď. Zaujal jí tmavý stín stromů v dáli. Vypadalo to temně... takže tam. Pokud to byli padouši jako z příběhů, určitě měli sídlo tam. A kdyby ne, tak si prostě udělá hezkou zastávku a trochu si to tam prohlédne.

>> Bažiny (př. Baštu)


Nákup:
Stav před: 235kšm 6r 4m -> 375kšm 2m
Kupuju:
Brašna - 120kšm 2 mince
Mystery box - 50kšm
Element vzduch - 180kšm
Celkem: 350kšm 2m
Stav po: 25 kšm

Schváleno
Mystery box - číslo 2 - Bobule smrti

<< Červená louka (př. Tesáky)

A už tady byla znova. Šlo vidět jak moc vážně brala varování oněch cizinců, aby se nevracela. Byla to pěkná louka, to se muselo uznat, takže proč jí otravovali zrovna tady? Trochu jí to tady zkazili, i když divně se tady cítila už předtím. Takže odteď byla tahle pláň v jejích očích jen a pouze prokletá. Třikrát tfuj na to. Vlastně už tady sotva šly nalézt stopy předchozího zápolení. Určitě taky nějaká černá magie a ne zcela rozumné vysvětlení v podobě počasí. A to si tu slotu zažila na vlastní kůži. To že je to tady prokleté, přeci znělo o tolik zajímavě a zábavněji, ne?
Ale nebyla tady pro to, aby přemýšlela nad podstatou tohohle místa, ale aby našla nějakou stopu po těch cizácích. Což byl trochu oříšek, když počasí smylo většinu pachů. Takže se musela spolehnout na paměť a pokusit si vzpomenout, odkud že je to přepadli. Muselo to být... na východ, nebo jihovýchod, odkud přišli. Tak jí to aspoň připadalo, když se snažila najít své původní místečko a nějak to odvodit. Ale i taková nejistý ukazatel směru byl víc než nic, tak proč ne. Vyrazila oním směrem a doufala že něco najde.

>> Mělká pláž (př. Baštu)

<< Les Alf

Její tempo bylo rychlejší, než to od ní bylo zvyklé. Tentokrát se nekochala již známou krajinou, ale s jistotou mířila k portálu v poli odkvetlých máků. Vlče nechala již daleko za sebou, v onom lese snad blízko její rodiny, a tak měla o starost méně. Jak uvolňující jen bylo, nemuset se ohlížet se každým krokem, nemuset kontrolovat zda je prtě v pořádku. Nic osobního proti vlčeti, ale bylo to s ním prostě náročné, asi jako s každým v tom věku. Zřejmě to už byla podstata vlčat, dohánět dospělé k paranoie.
Cestou sice přemítala, do čeho se to zas dostala, co se to vlastně dělo, ale v konečném výsledku to už bylo jedno. Měla nutkání zjistit co vlastně byli zač a proč sakra chtěli vlčata. Věděli kolik práce to dalo, to dalo, zachránit to prtě? Blbá otázka... jasně že to museli vědět. Prostě by jí to už nedalo spát. Takže se zhluboka nadechla a prošla světlem portálu.

>> Bull meadow (přes tesáky)

Po nějaké té chvíli se už cítila dost odpočatá a byla připravená na to vyrazit zase dál. Ucho již nebolelo zdaleka tolik a stávalo se spíše jen nepříjemností. a to i v tom, že se ještě neměla šanci bez něj prohlédnout. Krom toho by se voda hodila i na to se napít a vymýt z srsti zaschlou krev. Takže... byl čas jít. Sice vlče jen tak opustit neznělo nejlíp s tím co se stalo předtím, její smečka musela být opravdu blízko a někdo by jí měl brzy najít. Určitě ji museli hledat a nepotřebovala aby někdo za zlodějku označoval jí.
Pomalu se zvedla a podívala na vlče, "Zatím prtě, opatruj se," zakřenila se na něj, "cesta volá." A pak vyrazila mezi stromy s tím že se za malou ještě párkrát ohlédla, než jí ztratila z dohledu. Než k flekaté došel další vlk, musel po Ásleif zůstat jen pach. Mířila zpět k portálu. A pak na louku, kde vlče prvně potkala. Tihle ti zloději... zajímali jí a neplánovala je nechat jen tak jí utrhnout ucho bez následků. Když nad tím přemýšlela... pravé bylo její oblíbené.

>> Červená louka (vžum na akci!)

Ásleif zvedá tlapku

Znovu to slovíčko - meška. Bylo jako úleva, tedy pokud dobře chápala jeho význam. Že už je doma, že třeba cítí někoho koho zná a komu jí třeba bude moct s lehkým srdcem předat. Ne že by měla něco oproti té malé, byla roztomilá, hezká, vlastně i učenlivá, jen ta práce... Starat se o někoho dalšího byl skoro cizí koncept, vždy to byla už jen ona a dočasná společnost. Která však obvykle jela na vlastní pěst.
Ale teď si v klidu hověla na její srsti a mohla si na chvíli oddychnout. "Jo vlastně, jsem Ásleif," zakřenila se, když jí došlo že se ani nepředstavila. Až teď a to už dostávala pocit že jejich putování je u konce. "Běž pak za nimi, za smečkou. Musí se jim stýskat," doufala že pochopí význam jejich slov. Táhlo jí to dál a... Chtěla pomstít své nebohé ucho.