Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Svatyně

Pomalu vyšla z ruin. Její svaly bolavé a unavené, vlastně celé tělo jí připadalo jako jeden velký uzlíček zmožení a vyčerpání. Naprosto vyždímaná jako hadra. Ale i tak cítila že ten starouš nelhal, tedy... ne že by tedy nějakou lež mohl říct, když byl celou dobu výřečný asi jako pařez. Spíše to co naznačoval tím svým podivným pohledem se ukázalo jako naprosto pravdivé, v tom že si opravdu připadla že by mohla dokázat víc než předtím. Ovšem až poté co si trochu odpočine.
Mohla si teď v kroku ale mnohem lépe prohlédnout džungli. Všudepřítomné liány, podivné rostliny a jasnou absenci Tiary v tom všem. "Hej Tiaro, seš tu někde!?" vykřikla mezi stromy a naslouchala. Odpověď nepřišla, jen volání zvěře. Nebyla tady, nebyla tam, musela odejít. Opravdu jsem tam byla tak dlouho? Nezdálo se jí to, ale muselo tomu tak být. Mohla se třeba vrátit na území smečky, to znělo jako dobrý nápad, kdyby jen věděla kde se teď vůbec nachází oproti smečce, že? No dobrá, muselo to být na sever, koukala se z hory. Tak tedy tam.

>> Most (př. les u mostu)

<< Mlžná džungle

NÁKUP:

Mám 16 mincí = 128%; používám bonus 20%; celkem tedy rozděluju 153,6%
Síla: 11 + 21 = 32%
Vytrvalost: 23 + 60 = 83%
Rychlost: 7 + 21 = 28%
Obratnost: 6 + 31 = 37%
Sch. lovu: 3 + 20 = 23%


Stačilo jen pár kroků a pohledů aby jí toto místo zcela učarovalo. Tohle byl přesně ten typ záhad na které myslela když mluvila s... Tiarou. Stačilo krátké rozhlédnutí aby si byla naprosto jistá že šedou vlčici kdesi ztratila Skvělé, sakra skvělé, čertila se nad tím v duchu. Chvilku si nedávala pozor a už se jí podařilo ztratit, "Tiaro!" křikla a pak čekala jestli se ozve nazpět, ale neslyšela nic krom vlastní ozvěny. Ještě lepší. No nic, musela jít dál a doufat že na ní natrefí cestou a nebo na východ, prostě něco.
Ale bloudění v tomhle podivném místě nemělo chvíli žádných výsledků a pak zahlédla vlka. Chvilka naděje že našla druhou vlčici se ale rozplynula v tom samém momentě. Bylo jasné že tenhle už má nejlepší léta dávno za sebou a přitom... nevypadal jako úplně ten vetchý střeček, kterého povalí každý závan větru a bolest kloubů. "Náhodou jste tady neviděl vlčici, takovou malou, šedou, co?" zkusila to k němu - ticho. Ale jeho pohled říkal mnoho sám o sobě, nabídka něčeho po čem toužila, byť nyní mnohem méně než po nalezení Tiary. Nabídka toho dokázat více. Přikývla.
Následovala ho dřevěného ringu, chvíli zmatená co má dělat, brzy pochopila. Teď byl jejím oponentem, "Ha, tak tohle jsem opravdu nečekala," ušklíbla se ještě než jejich souboj započal. Nehodlala čekat až na ní skočí, nechtěla se s tímhle trápit děle než bylo nutno, souboje... nebyly její parketou. Vyrazila proti němu jak rychle jen mohla, ale tesáky nestiskly srst jak čekala, ale pouze vzduch. Uskočil, podcenila ho, starce. Znovu a znovu, vyhýbal se jejím výpadům s nečekanou lehkostí, jako by její rány byl jen štěněčí hra. Musel čekat na ten správný moment, který nastal když jí podklouzla tlapa. Rozhodně nečekal na to až se vyhrabe zpět na nohy. Ucítila váhu na boku, která jí strhla dále k zemi. Měl jí povalenou, ale nemínila se tady vzdát. Kroutila se, kopala jako vzteklý brouk povalený na krovky a občas i ucítila jak něco zasáhla. Něco, ne však moc. Stále jí byla na zemi a tenhle boj se chýlil ke konci. V posledním zoufalém pokusu vykroutila hlavu, čelisti mířené k jeho tlapě a - znovu se vyhnul. Jeho rozevřená tlama se v okamžiku ocitla nebezpečně blízko Ásleifina krku. "Dobrá, dobrá, vzdávám se," řekla a tlak byl pryč, ustoupil. "Jsi kluzkej jako úhoř," pronesla k němu, zatím co chytala dech.
Ne že by na to měla mnoho času, mistr ji již vyzýval k další výzvě. Ring byl pryč a vlk se rozběhl pryč a dál s lehkostí srny. To že byla poražena neznamenalo, že to teď nezkusí znovu. Rozběhla se za ním, rychle jak jen bylo v jejích silách. Ale to nebylo ani zdaleka dost. On byl rychlý jako přízrak, ona stěží stíhala. Jak jen mohla čekat že toto vyhraje, když jí porazila i šedivá vlčice v závodě k hoře a ta zdaleka neměla nějaké zvláštní schopnosti. Přesto se nehodlala vzdát, hnala svaly k limitům a měla pocit že se ke starci s každým záběrem tlap přibližuje, kousek po kousku, jako by už cítila chlupy z jeho ocasu na čenichu. Mám tě! Přidal, s naprostou ležérností, jako trik fae byl během chvíle daleko před ní, pryč, téměř z dohledu.
Zpomalila, její okolí se změnilo. Cesta vpřed již nebyla tak přímočará jako předtím, stál v ní padlý strom, kamení a další překážky a v dálce záblesk mistrovy srsti mezi stromy, "Parchante," procedila mezi zuby, však s upřímným úsměvem na tváři. Užívala si to. Vyrazila dál, proplétala tělo skrze zátarasy, chvílemi se plazila a chvílemi zase běžela po padlých kmenech, které tak snadno mohly vést k pádu. Nehleděla na to, ať jí to trvalo jak dlouho jen chtělo, hnala se za ním. Ze všech sil se drápala na větev, aby se dostala jen o kousíček dále k další překážce. Znova a znova, dostávala se přes jednu aby se to mohlo opakovat. Stále se ale nehodlala jen tak vzdát. Dále se drala džunglí až se okolí znova změnilo.
Skaliska, ostrá a strmá. Znovu zahlédla mistra jak jí vyzýval na cestu k vrcholu, který se zdál z její pozice jako téměř nedosažitelný cíl. "Děláš si ze mě... ach," vyprskla ještě než přijala i tenhle úkol. Byl jí známější než ty předchozí, kolikrát se už jen škrábala někam kam neměla. Nutno říci že tehdy jí k tomu nevybízelo snad božské stvoření. Tak jako tak se vydala do skal. Ze začátku se to zdálo i celkem snadné, až na bolavé svaly z předchozích zápoleních. Ale čím dále šlapala tím náročnější se výstup stával. Musela dávat pozor na každý krok aby se kamení pod jejími tlapami nezřítilo, i na to aby nedostala ránu šutrem z vrchu, které se předtím vyhla jen o fous. Postupně se stávala rutina, byť náročná a zdlouhavá a vrcholek se zdál už jen pár skoků na dosah. Přes své nadšení si nevšimla mávání ptačích křídel ani dravčího volání a tak málem spadla když jí pařáty sjely po hřbetě. "Ptačí mozečku, chceš mě zabít!?" zařvala za ním, než pokračovala v posledním úseku, kdy musela dávat pozor i na to aby jí nesmetly vytrvalé nálety dravce. Ale nakonec se i tak vyškrábala na vrchol, třeba že její kroky v tu chvíli byly mnohem náročnější než na začátku.
Triumfu si však užila jen chvíli, tentokrát jak by se hora složila jako harmonika se okolí naposled změnilo v džungli a před tlapkami se jí prokmitla myška. Tohle již nemohla být náhoda, ale jen další zkouška. Tentokrát se za svým cílem vydala pomalu a opatrně na každou křehkou větvičku. I proto že neměla sil na to běžet za ní celou dobu. Musela vyčkat svého okamžiku, nebýt příliš hr, kdo ví jestli by pak měla energii na další výpad. A vždy když už to vypadalo že se myška konečně zastaví, otočená zády k lovkyni, jako by něco jiného upoutalo její pozornost. Jak zdlouhavý to lov na něco tak titěrného. Ale nakonec se štěstěna obrátila na Ásleifinu stranu, kdy se myška konečně dala do hryzání čehosi co našla. I přesto že toužila po ní hned skočit, pomalu se plížila blíž, tak jak si jen mohla dovolit. A pak - konečně vyrazila a kořist byla během chvilky její. A taky v jejím žaludku, třeba že to byla jen taková jednohubka.
Když zvedla hlavu, byla zpět tam kde začala a mistr jí obdarovával vše a zároveň nic neříkajícím úsměvem, "Díky," hlesla k němu a vydala se pryč. Kdo ví kde teď byla Tiara a kolik času vůbec uběhlo. Čekala na ni, šla pryč, nebo se snad taky zapletla s tím starcem... tam jí rozhodně neviděla, takže musela být někde jinde. A tak tedy šla.

>> Mlžná džungle

SCHVÁLENO

<< Luka

Takže to nebyl jen její dojem a i šedá souhlasila s jejím názorem na všechny ty záhady. Bylo možné aby tady vůbec vlk žil a každý den nezakopl o nějakou novou? Tolik že se nemůže ani v klidu podívat pod keř, aby na něj nějaká nevybafla? To rozhodně znělo zajímavě, byť poněkud přehnaně, dřív by někomu takovému z toho praskla hlava. "Obávám se že nám nezbývá než jich ubrat a pár jich vyřešit," pronesla s afektovanou lítostí než se neudržela vyprskla smíchy. S tímhle tónem nedokázala brát ani samu sebe vážně. Ne že by jí ten smích vydržel dlouho. Radši s pochichtáváním přestala když si málem narazila hlavu na nízkou větev. Pak už se radši koukala po okolí aby nepřišla k úrazu. "Poklad, to by se mi líbilo," řekla zatímco následovala po větvi. Většinu cesty džunglí ale byla tišeji než obvykle, ne zrovna dobrovolně ale... no když mluvila nedávala pořádně bacha. Ve své velikosti, či spíše maličkosti, měla šedá rozhodně výhodu, tomu musela dát za pravdu. Nakonec pokračovala dál i do ruin, plně fascinovaná tímhle objevem.

>> Svatyně

<< Ostříží zrak (př. Severní hory)

Takže její nápad nebyl vůbec marný, z toho měla dobrý pocit. Alespoň nějak připojila tlapku v řešení té záhady a to ani nevěděla o jaké jeskyni kde přesně hovoří. Ale byla to stopa a tu už se dalo sledovat. Avšak... tak dlouhý tunel, jak by se tam vůbec ocitl. "Třeba se poštěstí." Ty tunely jí vrtaly hlavou, zjevně tady byl i nějaký jiný o kterém se šedá zmínila, ale proč tady byly? Něco tak dlouhého by vlk asi vykopat nedokázal, a ani tomu neříkala jeskyně... musela to potom prozkoumat, nebo jí to nedá spát. Ostatně stejně jako ten zatracený ostrov, "Uh, proč jsou záhady tak těžké!" vyhrkla najednou. Z toho přemýšlení už jí bolela hlava. "Dobrá, musí být trochu náročné, ale proč tolik?" stěžovala si částečně k Tiaře a taky protože prostě mohla. Divný les zněl o to víc lákavě protože ten určitě nebyl nikde skrytý ani v mlze. "To zní jako plán," řekla už podstatně nadšeněji a rozběhla se za ní. Nač otálet!

>> Mlžná džungle

<< Nevyšší hora (př. Rokle)

Tenhle mlžný ostrov, byl oříšek který byla více než rozhodnuta rozlousknout, tedy alespoň v tento moment. Ne že by toho o zdejších ostrovech zatím věděla mnoho, musela na to jít nějak logicky, "Tunel, tunel..." mumlala si pod čenich, "možná v jeskyni na nějakém fakt odlehlém místě? Jinak by už ho někdo našel ne?" navrhla. Přeci jen byli tady i další vlci, aspoň dvě smečky, tak nemohl být někde uprostřed louky s obrovskou šipkou, ukazující na něj. "Hm, víc se mi líbí věřit že tam něco vede," usmála se, "ale s tou mlhou to je fakt, vidět tam, tak si můžu říct jestli mi to za to stojí nebo ne," tajemství byla tak zajímavá a přitom otravná... Ale lepší myslet na to jídlo, byl fakt že poslední co měla v žaludku byla tráva, nepěkné množství trávy a divné bobule, chtělo to něco pořádného, "Chroupala bych i kamení," odpověděla s úsměvem, třeba že doufala že si to šedá nevezme doslovně, bezmasé stravy měla na nějaký čas až až.

>> Luka (př. Severní hory)

Stále výrala na ten ostrov v mlze, jako by se snad mělo změnit na tom že nešlo nic vidět a když už si konečně myslela že něco zahlédla, ukázalo se že to byl jen provazec deště. A jestli nešlo nic vidět ani odjinud, "Tak to je extra divné..." zamyslela se jestli někdy viděla někdy něco podobného. Připomínalo jí to horké prameny, jen ty by nepokryly celý ne zrovna malý ostrov, to byla hloupost. Štvalo jí to a zároveň nabádalo k tomu aby odhalila tajemství toho kousku pevniny, "I kdyby bylo moře klidné, tak doplavat tam by bylo... no ne jednoduché," přemýšlela nahlas. Ale stejně jí to nedávalo, tohle byla příliš velká záhada aby jí mohla nechat smrdět. Tajný průchod, to bylo ono "A my ho najdeme i kdybychom měly obrátit každý kamínek!" hlasitě sdílela její odhodlání. Nepřicházelo v úvahu že by se tam vůbec nedalo dostat, i když to byla naprosto logická úvaha. Ne, tohle prostě muselo jít! Hned vyrazila za Tiarou dolů z hor, jako by měly o ten tunel každou chvilkou zakopnout.

>> Ostříží zrak (př. Rokle)

>> Červená louka

Naprosto neúspěšně se snažila dohnat tu chichotavou šmouhu, která se držela kousek před ní. Vždyť běžela co jen mohla a Tiara byla menší, co to byly za pořádky? Ale byla to zábava, hnát se jako vítr, třeba že na výhru už neměla šanci. No a pak to bylo najednou u konce. "Jako blesk a tak uznávám že jsem zdechlý zajíc. Jen nevím jestli budu chutnat," zasmála se nad tím a možná trochu potupnou porážkou, tady nemělo cenu nějak argumentovat. Radši si šetřila dech na výšlap, z blízka ta hora vypadala ještě vyšší, až jí louplo za krkem jak kroutila hlavu. Už se těšila na ten výhled.
A rozhodně oprávněně, poté co dosáhly vyhlídky se chvíli jen kochala krajinou, vše jako na tlapce, dokonce poznávala i některá místa kde byla. Zatoužila po slunečném počasí aby vše bylo vidět ještě lépe, ale i takhle to byla krása. A mohla si i potvrdit že jí šedá nelhala, skutečně tři ostrovy a nekonečný oceán. Ale ten na který poukázala... "Takhle byl i předtím? To je divné." Mlha se tak obyčejně nechovala, ne? "Zajímalo by mě co tam je, pod všechnou tou clonou," řekla, oči upřené právě k tomu ostrovu ve snaze tam něco zahlédnout. Marně.

<< Sněžné tesáky

A pak že šedivá říkala že je tady ona tady s tím vzrušujícím životem, ten její jako nuda rozhodně nevypadal, spíše jako úplný opak. Ale co ona mohla vědět, třeba takhle pobíhala jen každý druhý den. "Nemůžu než souhlasit a to jsem ani neviděla všechno," zasmála se, ještě než prošla portálem, při vzpomínce na vše co se jí tady zatím přihodilo.
Zase po ní přešel ten zvláštní pocit z průchodu a ne zrovna slavně přistála na druhé straně, když jí to podklouzlo na všem tom kvítí a svalila se do něj. "Žijuu..." Žádné zranění ani újma, jen se chvíli mezi červenými kvítky kmitaly packy jak se zmateně snažila dostat na nohy a přijít na to co se vlastně stalo. Ale když už se jí podařilo vyhrabat na nohy, viděla jen jak se Tiara smála. Na ní, jen tak? Jak mohla vědět. Ale smála se taky, protože prostě mohla. Tedy jen dokud se druhá vlčice nerozběhla dál s jasnou výzvou, "Hej!" Zavolala ještě než se rozpelášila za ní, jak rychle jen mohla.

>> Nejvyšší hora

<< Zlatý les (př. Mlžné pláně)

S radostí šla s druhou vlčí do, ne zrovna neznáma, ale stejně to byla zábava. Potkat někoho kdo to měl s objevováním a zkoumáním stejně jako ona, v to ani nedoufala. Tiara byla snad tou nejlepší společností na kterou zatím natrefila a to že už se tady vyznala byl jen příjemný bonus, "Páni, to muselo být pořádné dobrodružství," řekla s lehkou závistí. Ale však ona taky jednou projde vše, jen všechno má svůj čas. Přeci jen už tohle byl nějaký postup. A když zmínila nějaká ta zajímavá místa, měla její plnou pozornost, "Zní to všechno skvěle," řekla, už vysmátá jako sluníčko a předchozí trápení už daleko za hlavou. Nakonec, ty ostrovy nemohly být zas tak malé aby stále nedalo najít něco nového a zatím se tady rozhodně nenudila. Ale to už byly na horském hřebenu a portál už byl na dohled, "Tak jdeme!" zvolala to naprosto zřejmé a přidala do kroku.

>> Portálem na Červenou louku

Portál teď nechávala portálem, tady šlo o vážným problém v jejích plánech. Ostrov! Dobrá, tři možná čtyři, ale stále je to hromádka pevniny kdesi v oceánu. Nějaké iluze že by vlastně mohla být i relativně blízko místa kde spadla do moře byly ty tam, natož že na pevnině. Což se zrovna nenabízelo jejímu typickému přístupu rozhlédnout se, prozkoumat a čau. Její návštěva tady bude mít rozhodně delšího trvání... Koukla ještě po lese jestli neuvidí nějaký vhodně dutý pařez, takový dobrý na to se vyřvat, ovšem nic. Klid. Pohoda, to pak nějak vyřešíš, teď Tiara. Napomenula se v duchu za okamžik vnitřní paniky.
"Díky za věci co jsem tedy rozhodně nevěděla," usmála se zase jako by se pomalu ani nic nestalo. Však co s tím teď nadělá. Navíc prohlídka by se jí líbila, "To zní zajímavě, tak tedy veď!" zvolala, třeba že odsud by do hor určitě trefila, jen takhle to byla větší zábava. "No, dlouho tady opravdu nejsem," uchechtla se, trochu nervózně. Její reputaci by zmatení po delším pobytu rozhodně nepomohlo a jak přesně dlouho tady byla... neměla pořádně ponětí.

>> Sněžné teskáky (př. Mlžné pláně)

Dále se točila ve svých bláznivých kruzích, plně zabraná do té veselé atmosféry, která panovala i v tomhle počasí, k dokonalosti opravdu chybělo jen to sluníčko. Ale co taky běžně bylo dokonalé? Svět byl o tolik zábavnější díky těm všem chybám a chybičkám, jaká by to bez nich byla nuda. Zkrátka si užívala okamžiku jak jen mohla. Než se konečně zastavila ve své radosti aby nabrala dech.
Přestože v tento moment neměla zájem přijmout, cenila si nabídky, která jí byla podána. "Budu na to pamatovat," usmála se k ní vřele, však to sama říkávala že osud je nevyzpytatelný a kdo ví kam jí nakonec dovede. "Hm?" poslouchala teď co dál Tiara zná za zajímavá místa. Jen malým zklamáním byla že to o čem hovořila, už znala, "Myslím že právě tím jsem se tady dostala, jakože téhle části ost..." zarazila se najednou ve svých slovech, jak přišel moment realizace se silou rány do břicha, "Moment, říkala si ostrov? Tohle je ostrov?" zaťukala packou o zem a čekala na nějaké potvzení.

<< Tichá zátoka

"To teda měly!" pronesla s vervou a nadšením, které však během chvilky poněkud opadlo pod přímým zásahem realitou. Stejně jako její společnice neměla ani tušení jak se něco takového zkouší, tohle byla premiéra i pro ni, "Uh, ne. Ale nějak vyjde, snad... prostě musí," Věděla že předtím mohla nechat povyrůst kytku, tak jí to teď třeba půjde líp, nebo něco. Ten podivín jim k tomu měl dát instruktážní manuál, nebo třeba i názornou ukázku. Jestli na něj ještě někdy narazí, tak mu tohle připomene. Ha.
Do lesa se ale dostaly dřív než stačila vymyslet nějaké plány na další řešení s obchodníčkem a tam... no poněkud je pustila z hlavy. I pod zataženou oblohou jí les jako ze zlata bral dech. "Je... nádherný,"zatočila se po okolí s úsměvem na tváři. Rozhodně se nedivila proč by si tohle místo nějaká smečka vybrala za svůj domov, mít takové plány udělala by to taky, jaká škoda že právě ty neměla.

<<Oáza (přes Poušť)

Takže to nebyl jen její dojem, že se choval jinak. Ale že by jeho dvojče mělo taky jen jedno oko a stejnou divnou jizvičku? Divný, ale třeba se domluvili že budou schválně mást vlky. Pokud jo, tak jim to šlo moc dobře. "Opravdu?" řekla nadšeně když zjistila že má Tiara takové dvojče, "budu pozdravovat jestli na něj natrefím." Vlastní sourozence už neviděla pár let, vzpomínky na to jak vůbec vypadali byly matné a aby se dostali sem, tak daleko od domova... téměř nulová šance že na ně takhle narazí. Ale asi by to bylo fajn a ještě více mít takovou partu. Gang Tiar... zajímavá představa. "Taková parta, to bych se nechtěla dostat na vaši špatnou stranu." A pak šedivá vyrazila dopředu a až tehdy hnědá uviděla že je tam odkud vlastně přišla, i ten podivín tady pořád byl. A její společnice teď s ním.
Nechala je být, nepotřebovala si nechat vnutit i něco dalšího a radši na ni počkala. "Před chvílí jsem s ním taky měla čest, i s jeho zbožím," to opravdu nebylo dobré. "Taky bych měla něco nového umět," pochlubila se, "jen než jsem to stačila zkusit, tak jsem potkala tebe." Jestli to ještě nezkusila pak... jí klidně mohl okrást, dát ten hnus a teď se hihňat v tom svém vagónku. V takovém případě byla ráda že šla za Tiarou, sice nebyla nijak agresivní typ, ale v tomhle za sebe opravdu nechtěla ručit.

>> Zlatý les

Trochu překvapeně zamrkala nad jejím výrazem po menší vložce o stylu jizev, kterou myslela spíše humorně, třeba že s trochou vlastní zkušenosti. Ale dokud se před ní její společnice nedusila, protože jí do tlamy vletěla moucha, tak to nebyl její problém, jak se tváří. Ale to ucho... přimhouřila oko a snažila se ji s ním představit, "To by vážně nemuselo být špatné," zkonstatovala nakonec. Ale taky, šedá měla dobrou připomínku "S uchem osobní zkušenost nemám, ale příjemné to být nemůže... jakože vůbec" až se jí ježily chlupy za krkem jak myslela nad tím jaké by to bylo, "Brr"
A měla pravdu i ohledně její vlastní jizvy, "Víc štěstí než rozumu, řekla bych," ať už to tehdá bylo jak přesně chtělo, rozhodně si za to alespoň trochu mohla. Na to se znala až příliš dobře. Jestli mu neukradla večeři, nebo něco takového. To by mohlo být ono. Ale že by nějaký králík stál za oko... asi byl i trochu cáklý.
Ale když už padla řeč na trochu jinou známost, "No, není to dlouho co jsem ho potkala, ani daleko, jen takové rychlé setkání," přiblížila svou známost s Excelem, "a jaký byl... bylo nás tam víc vlčic a rozhodně se snažil nějaké zalíbit," s úsměvem si vzpomněla na jeho pokusy. "Co teda nezní moc jako to co popisuješ ty, nemůže mít dvojče nebo něco?" nadhodila žertovně, jelikož moc šancí tomu nedávala. Kdo se přeci pořád choval stejně, že. Jak byla zabraná v myšlenkách nad tím vlkem, ani si pořádně nevšimla toho že jdou směrem odkud přišla.

>> Tichá zátoka (přes Poušť)

"Pravda,..." pokud to mělo vypadat drsně, chtělo to něco víc, zadumala se a pokračovala v jejím prohlížení a snažila se vymyslet něco co by jí slušelo. "Tak přes oko je stará dobrá klasika," taková zabírala na drsnost skoro vždy, "pro fajnšmekry se nabízí i natrhnuté ucho," začínala nabízet pomalu s obchodnickou vervou, třeba že takové služby rozhodně nenabízela.
No a pak zmínila tu přes oko. Svůj odraz ve vodní hladině dobře znala a tak i věděla jak špatně to vypadá, byl to zkrátka chaos na obličeji. Neměla problém jí její původ vypovědět, ale vzhledem k tomu že byla jednou z jejich prvních, byly už vzpomínky mlžné "Někdo mě napadl, kdo a proč, to už nevím," soukala z paměti jak z chlupaté deky, "chtěl mi vyškrábat oko a... no zrovna se mu to nepovedlo. Spíš si pamatuju jak to hrozně to pak bolelo a špatně zahojilo," zakončila své, pravděpodobně ne zrovna záživné, vyprávění. "A pojmenovanou ji teda nemám," zasmála se nad tím. Ale ten popis toho vlka, "X, to vypadá nějak takhle ne?" načrtla křížek do písku, "že já toho vlka i znám, takový bíločerný ne?" řekla nadšeně z toho že měla nějakou známost.
Jen co se smečky týkalo se zrovna moc nevyjadřovala. Dobrá, asi to nemohlo být tak špatné jak to popisovala, ale už byla prostě zvyklá, no. Starou vlčici už jen tak novým kouskům nenaučíš. Ale taková návštěva... určitě to tam museli mít hezké, proč by tam jinak byli. "Vážně? To bych brala, takovou prohlídku."