Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli i šedivá uznala že měla vzrušující život, pak asi dělala všechno správně. Příjemné potvrzení svého cíle, "Určitě by se to tak dalo říct, o to víc od té doby co jsem se dostala sem," řekla s radostí. Tady už teprve nemohla vědět co přinese další den.
"Hm," přejela přes ní ještě jednou pohledem, po její otázce. Nemuselo by to být špatné, ale druhá vlčice byla krásná i tak. Jeden na ní viděl viděl více než jen jizvy, jako na ní, "možná spíš nějakou drobnější... ale kde to si jeden jen tak nevybere," zasmála se, nad vlastní poznámkou i nad jejím předváděním. A co se týkalo toho vlka, kterého popisovala... takový popis zněl povědomě, ale bohové ví kolik takových vlků se může tady potloukat, "Svět je plný překvapení," pokrčila na to rameny. Ale stejně, muselo to být blbý nevidět, dvě oči jsou vždycky lepší než jedno, to rozhodně nezáviděla.
"A ne, nejsem v žádné smečce, nejsou nic pro mě," řekla s tónem naprosté samozřejmosti, třeba že ta mohla být jen na její straně, "Autority, hierarchie... ne děkuji," mávla packou jako by odmítala nabídku neviditelného vlka.

Kapku se jí oddechlo když se dostala přes první dojem z jizev, i když za ten jí rozhodně nesoudila. Asi by ze sebe taky neměla nejlepší dojem, vidět se očima někoho jiného. Možná že by přeci jen měla trochu více dbát na vzhled... možná. "Taky mě těší," oplatila její úsměv a snad ještě trochu rozehnala nějaké pochyby, pokud nějaké byly. Ale podle toho jak moc mluvila, to na to nehádala. "Já... no nejlepší nejsem," uculila se a poukázala na jizvy. Přeci jen by nebyla tak rozedraná kdyby jí to šlo líp."A o takových mi jen povídej," narazila na ty... konfliktní typy, "za dost můžou takoví, něco zvířata a blbá náhoda." s klidem objasnila původ všech těch jizev. Žádný hněv nad snad neslušností té otázky, vlastně jí to vůbec nevadilo. Spíš naopak, ocenila společnici která tak nedbala na nějaká pravidla slušného chování, nebo jak se tomu běžně říkalo. Obecně z Tiary měla zatím dobrý dojem, zatím tady měla na vlky rozhodně štěstí, když se sbírka znamení na jejím těle ještě nerozrostla.

Nespouštěla oči ze šedivé když se s každým krokem přibližovala a občas i šlápla do vody. Tak nějak nevěděla co čekat od někoho kdo potká tady, ale dalo se vůbec něco takového nějak předpovídat když byl každý vlk jiný. Ach. Jen si povzdechla nad tím kam se její myšlenky zase dostala. Proč vždy ty nejlepší věci na přemýšlení přicházely když nebyl čas? To snad bylo schválně a rozhodně ne fér. Div se cestou sem neudila a tehdy nic. Pfft. Jak sprosté od vlastní hlavy.
Ale zase, té si mohla nadávat později, teď se spíš snažila nevypadat naprosto zaskočeně ze všeho co na ni ta promočená vlčice vypálila. "Zdravíčko!" zavolala k ní nazpět. Chvilku jí zabralo než se zorientovala ve všem co zatím řekla a že tam bylo i představení. "Jsem Ásleif a..." musela se pousmát než dořekla i zbytek věty "ne, opravdu se nechci rvát. Pokud nemusím, tak ne." To opravdu vypadala jako takový rváč? Chvilku se jí tomu nechtělo věřit, ale stačilo aby jen pohlédla na vlastní nohy a bylo jasné že není o čem diskutovat. "O to ty zájem asi nemáš... co?" usmála se nejistě.

<< Poušť

Jak jen byla vděčná za tuhle oázu ani nedokázala pořádně vyjádřit, sice jí teda nebylo na umření, ale postřehla jak rychle se okolní krajina měnila a tak byly změny přeci jen poněkud... ostřejší. Portál ji dostal na mrazivé vrcholky, přes louku, k moři a teď byla kdesi v poušti, logicky to nedávalo zas tolik smysl, ale oproti tomu co se jí tady zatím dělo. Musela se zasmát nad tím že si s něčím takovým ještě dělá hlavu.
Spíš se teď měla starat o vyprahlé hrdlo, které bylo o něco důležitější než nějaké spekulace. Doklusala až do stínu zeleně, kde se jí viditelně oddechlo, tohle bylo rozhodně lepší. Navíc si mohla potvrdit že zemi cítila silněji. Pak musela něco zkusit, ale nejdřív voda, aby ještě nezapomněla.
Udělala pár kroků , tak aby ochladila i packy a dala se do pití. Až tehdy si všimla že hladinu čeří i někdo jiný než ona. Pohled jí padl na šedivou opodál a prudce zamrkala. Taky žádná iluze. Jaká jen byla šance že na někoho natrefí zrovna tady. To nemohla promeškat. Dopila a rozešla se po břehu za ní.

<< Tichá zátoka

Od svého nákupu u toho zvláštního obchodníčka cítila změnu. Spojení se zemí, které předtím nebrala na příliš velkou váhu, spíš jako něco navíc, bylo silně. Kdyby se snažila snad by dokázala víc než kdy dřív, což znělo vskutku lákavě, ovšem mnohem lepší by to bylo kdyby nestála veprostřed pouště.
Rozhodně to nebylo poprvé, ale i tak to bylo... vyčerpávající, lehce řečeno. Tmavá srst na jejich zádech totiž přitahovala sluneční zař vskutku nádherně a tak měla už po chvilce chůze pocit že se pomalu vaří. Ale přeci se nemohla jen tak otočit a jít jinam, jak jinak by zjistila co je dál, že? Tvrdohlavý hňupe. Hudrovala si, třeba že jen v duchu, aby šetřila síly a mohla trochu přidat do kroku. Na osud vybělené kostřičky byla stále příliš mladá.
Zjevení palem na obzoru zprvu nebrala vůbec vážně. Sprostá fata morgána. Zrovna když ji fakt nepotřebuju. Ale byla rovnou v cestě, takže kvůli ní rozhodně neplánovala měnit směr. Až když se dostala blíž začalo být jasné že to není žádná iluze ale skutečná voda. Rozběhla se blíž jak rychle jen mohla, teď když už nepotřebovala šetřit sil.

>> Oáza

>> Tichá zátoka

Ásleif si mířila kam se jí to jen v tu chvíli zachtělo, bez žádného plánu či cíle v hlavě, jen chtěla vypadnout z té pošahané louky, která teda již tak cáklá a zábavná nebyla a což byl i důvod proč vůbec zamířila sem. Nuda. Nebylo těžké být otrávená normálností světa po tom co se jí tady zatím dělo, bylo to jako kopanec. Sprostá podpásovka.
Navíc když teď vůbec neměla ponětí kde se vlastně nachází, ten portál jí úplně rozhodil pomyslnou mapu. Parchant! Cítila sůl ve vzduchu, takže si mohla být jistá že voda co vidí je moře, ale to v nějaké orientaci zrovna nepomohlo.
Vlastně už byla na odchodu když jí do oka trklo něco divného? Vážně měl támhleten vlk nějaký vozíček či co to bylo? To musela prozkoumat! Ze setkání s vlkem, který se nazvýval jako Wu měla celkem poťouchlý dojem, ale jeho nabídky... zněly výhodně. Tak proč jich nevyužít, co nejhoršího se mohlo stát? I když se tedy po nákupu cítila jinak než předtím, ale bylo to vlastně celkem příjemné.

Nákup:

Začínám s:
306 kšm 4 rubíny 17 mincí
Měním:
1 rubín a 1 minci na 50 kšm
Mám tedy:
356 kšm 3 rubíny 16 mincí
Nakupuji:
Tlapky do Země 3-10: 760 kšm
Magie Led: 180 kšm
Tlapky do Ledu: 2-10: 810 kšm
Celkem tedy: 1750 kšm
Sčítám své slevy 50 a 30, používám tedy 80%
Výsledná cena: 350 kšm
Stav účtu po nákupu: 6 kšm 3 rubíny 16 mincí

//A snad jsem nic neposmolila

>> Poušť

SCHVÁLENO

Ani si nematovala kdy svět ztemněl a ona upadla ve spánek, nejspíše byla příliš zaměstnána svou velebožskostí, která teď byla ta tam. Nahradila jí pouze bolest hlavy, jak kdyby dostala pořádnou ránu polenem a změť vzpomínek na předchozí události. Jeden velký guláš bláznivého chování a čmeláků. Ani neměla pochyby o tom že to bylo skutečné, sice už na obloze nebyly sprosťárny, ale břichabol stejně magicky nezmizel. Sakra. Poněkud nemotorně se vyvalila na nohy, jak se jí točila hlava a vydala se přes louku.
Rychlohra - Excel, Asaira, Meron, Black a kdo ví co ještě.
Ani nevěděla jak se přimotala ke skupince, jí zcela neznámých, vlků. Snad jen aby se zas trochu vzpamatovala. A rozhodně to nemohla považovat za špatné rozhodnutí. Krom jmen účastníků toho jejich slezu se dozvěděla i o Společenstvu Chaosu - první smečce tady o které zatím slyšela. Zjevně zajímavá parta, třeba že netoužila být její součástí. Excel se ale zdál jako sympaťák a tak mu svým způsobem popřála aby se jejich cesty zase zkřížily.
Konec rychlohry
Pak už jen šla dál, kam jí to jen táhlo. Tedy... ještě si mezitím zaskočila do křoviska ulevit svým útrobám, ne že by se ale toužila s tím někomu chlubit.

>> Tichá zátoka

Díky za akci ♥
Odměny samozřejmě na Ásleif a těch pár procent k rychlosti.

15. sólo, všechno

Byli to její pozemští druhové, děti jejího stvoření, i se všemi svými zobáčky, tlapami i ploutvemi! Jak jen je všechny milovala a záleželo jí na nich. Nemohlo se jim nic stát, za žádnou cenu! Nemohla tomu nikdy nechat dopustit, nikdy. Ale jak jen tomu docílit, aby byli zdrávi?
Hanlivě pohlédla k indigovému potoku, který ji tak podle zradil, třeba že byl taktéž jejím dílem. Dílo boží, které ji přeci jen chtělo píchnout vlnu do zad. Co kdyby tohle chtělo udělat i ostatním jejím dětem? Určitě by ho nějak zvládla ale co kdyby, "Co s tebou, co s tebou..." mrmlala si pod čenich, koukaje po onom zrádném toku, který ji tak trápil a nad kterým nyní kroužil její roj.
Tu její božskou pozornost upoutal list plující po hladině, "Heuréka!"
křikla radostně přes celou lučinu. Kdyby měli její děti na čem plout, pak by jim potůček nemohl nic udělat. Jak jen na něj určitě vyzrála. Chtělo to vor, pořádně velký, několikapatrový, vyhřívaný... zvažovala zda se nějakému ze svých zvířátek nezjevit, aby to bylo jeho dílo a měl být na co pyšný, ale jak jen by to udělalo, když by nemělo tak šikovné packy jako ona? Ne, takhle je nemohla namáhat a ulévat se ze své nebeské povinnosti.
Dala se do pečlivého mávání tlap ve vzduchu, kdy se z její moci tvořil onen vysněný vor, velký a dokonalý, takový že by se do něj vešla všecka zdejší zvířátka a byla v bezpečí před vodou, jak dlouho by jen bylo třeba. Jak jen byla na sebe pyšná!
Vyřídila problém s potůčkem, její věrné věrné zvířecí výtvory, její pozemské ovečky a klokani a všechno dalšího bylo ochráněno do časů budoucích a jak jen byla ráda! Přímo do tance a do skoku! Proč by taky ne! Dala se do ne zrovna elegantního skákavého pohybu a její hmyzí následovatelé s ní. Skotačila přes celou louku i nebe a proč by taky ne, byla bůh!

14. sólo, vzduch, bobule i voda, haháá

Nespokoje zamávala packou k obloze. To že zcela jasně byla božskou autoritou jí nijak neusnadňovalo výběr správného nebeského znamení, bylo to snad to s prasátkem, nebo v podobě jisté části samčího těla, nebo ten toho samičího? Bylo to těžké, být bohem... i když... Ona mohla vše, úplně vše! Proč jí to nenapadlo hned, zahihňala se, máchla tlapou a na nebi se zablyštěla všechna co jí jen mohla napadnout. Asi štěstí že to neviděl nikdo jiný, třeba že ne pro ni.
Chtěla se poplácat za tu dobrou práci, ale ještě nebylo vše hotovo, tohle byl svět její zábavy a musel být perfektní. V změti vln barev světa se zjevili čmeláci,stovky, tisíce. Její přátelé, Francisové jedna až pět tisíc, kteří se s ní točili v nebeském víru. Už si nemusela nikdy stýskat, hle! Chechtala se ve své dokonalosti, kde nebylo trápení a hopsala nemotorně přes trávu.
Tedy do chvíle, kdy její dokonalost nevzala na vědomí potok a tak do něj svedla éterický držkopád. Prskala vodu z tlamy, jak se snažila její nebeskost nezadusit, třeba že něco jí do krku stejně v teklo. Zvedla se a nespokojeně zaduněla k potoku "Víš s kýmsi zahráváš, ty, ty... vodo?!" zahalekala, přemýšleje zda tok zničit či ne, ale nakonec... proč to dělat, tohle musela být přeci nějak součást jejího božího plánu stejně jako to že se veškeří vlci okolo změnili ve zvěř. Moment... vážně?
Vskutku, všichni její poddaní, její vlci, ovečky jejího stáda a i medvědi a lvi a... byl támhleto tučňák? Určitě ano. Byli to byosti, které zcela určitě stvořila a nyní byly pod jejím božským křídlem a jak jen je měla ráda!

13. sólo, vzduch plus bobule

Ásleif, nyní spíše připomínající kozla hýkajícího smíchy, se válela v ožvýkané trávě, dále přemítající nad tou hmyzí příhodou. "Jakože, on vůbec nebyl špatnej čmelák, fakticky" brebentila si pod čumák, "vlastně byl skvělej na hmyzí poměry, to uznávám. Ale byl to prostě..." zastavila na chvíli ve svém drmolení, "... čmelák." Zakončila né zrovna tak jak toužila, ale stále to jasně vystihovalo její myšlenku. Neměla by se nad tím prostě trápit! Stalo se a co, nemohla tady zůstat ležet jako přežraný bochník vlka, den byl stále mladý!
Nemotorně se vyvalila zpět na nohy a s veškerou elegancí slona se rozhopsala přes louku, jak jen to s břichabolem šlo. Jak jen bylo krásné se takhle uvolnit! A hele, támhle byly i ty bobulky co předtím s Šedkou ohlodávala, Proč si z nich ještě nedat? Žaludek už na tom byl špatně i tak, jeden hlod to nemohl nijak zhoršit, že jo. Jen tak mohla zakončit jídlo sladkou tečkou. Takže si tedy uzobla jedné bobulky, které si řádně vychutnala.
Byla výborná! A byla její! Okolo ní zářila světla jako svatozář, kterou viděla jen ona. Všechno bylo její! Nebe i země a vše mezi tím. Ano, musela být bůh, jinak to nebylo možné! Svět se ohýbal tak jak si jen přála, jak by nezmohl nikdo jiný, tohle byl její ráj, stvořený k jejímu obrazu!
Mávla tlapou a hle! Paprsky světla tančily jako víly při měsíčku, to tak a tu onak, ve všech barvách duhy, skutečných i ne. Svět se točil a ohýbal v tvarech mimo běžné chápání a ona se smála. Hlasitě a vesele nad svou mocí, kterou teď tvořila ve vzduchu neslušné obrazce a zvažovala, který se tam bude nejlépe vyjímat.

12. sólo fretka, vzduch

Hnědá vlčice nespokojeně zaškubala packou v vzduchu a zaskučela nad svým žaludkem. Sice se po chvilce válení poněkud uklidnil, ale stále nebyl spokojený s přeplněností trávou, která se mu prostě nelíbila, ať se mu Ásleif snažila v duchu jakkoliv domluvit. Měl prostě svou hlavu, skvělé. Těžce vzdychla, vydechla a zas nadechla.
V čenichu jí zašimral vánek zdejšího vzduchu, kterého se nadýchla více než bylo radno. Efekt - téměř okamžitý. Najednou se nejevilo plné břicho jako zas taková potíž, nepříjemné ale pohodička, klídek, vždyť jí to přeci nemohlo zabít, ne? Prostě to hodila za hlavu, třeba že ne doslovně a začala se hihňat sama nad sebou.
Vážně adoptovala čmeláka? Čmeláka! Pomalu propadala v smích smíšený se skučením a přemítala jak byla vlastně celá estráda s Francisem jako pochybný vtípek. To nad čím byla tak zlomená, jak nad ztrátou nejdražšího synáčka bylo jen to že jí uletěl hmyzák. V tu chvilku už pomalu hýkala smíchy. Proč si z toho jen dělala takovou starost, vždyť čmeláků jako byl on, je přeci plná louka, proč nad něčím takovým brečet a útápět se v žalu. A jak i Šedka byla smutná, "To byla táková blbost!" Zvolala do éteru zatím co se stále válela na zemi ve svém smíchu.

no. 11, aneb kašlat na konzistentní číslování.

Žrala a žrala, jako nezavřená, jako černá díra, jako celé stádo srn. Šedka nechť je zapomenuta, ona měla trávu, ta byla lepší, přeci jen vlčice se nedala sežrat, tedy... dala, ale pro jednu stranu by to nebylo zrovna příjemné a určitě by nechutnala tak dobře jako místní vegetace. To ani náhodou, jak jen by mohlo být něco lepší. Tohohle býložravectví se hodlala držet, do konce věků, nekonečna a ještě dál, nebo tak něco.
Hověla si v kruhu ožrané trávy, někde až na holou hlínu a trhala dál. Nejspíš by takhle pokračovala celé hodiny, nebýt té prosté věci zvané žaludek. Ten, třebaže mu ze začátku byla rostlinná strava v celku jedno, se začal vzdouvat. Protestovat že už má dost a že se mu tráva na trávení nelíbí. To co se hnědá snažila ze začátku ignorovat, přerůstalo v řádný břichabol. A to už se jen tak snadno přehlídnout nedalo.
Bolestí z útrob se převrátila na bok a křečovitě se kroutila a kopala nožkama jako převrácený hovnivál, než jí došlo že nic nezmůže proti vlastnímu tělu a poraženě zůstala ležet. A třeba že se jí chtělo, nedokázala ani ožužlávat trávu co měla přímo před čenichem. Zbývalo jí jen přemítat nad životními rozhodnutími a kde jen udělala chybu. Že já jen to žrala tak rychle. Fňukala si v duchu, přeci kdyby to brala pomaleji, tak by jí křeče chytly třeba až za hodinu a mezitím si mohla klidně dál jíst. To nebylo fér. Proč jí jen zradilo vlastní tělo? Přemítala zatím co dělala smutnou hroudu uprostřed fialové louky.

10. w/ Nyctea

Cpala se a cpala a rozhodně neplánovala jen tak přestat, leda že by už z té trávy prostě praskla, což... neznělo tak nepravděpodobně. Sebekontrola jí nikdy nešla, o tom žádná. Dost bude mít jedině, až už bude příliš pozdě pro to, aby to její žaludek zvládl se ctí.
Proč se taky zabývat zdravím vlastního zažívacího traktu, když se mohlo řešit šíření tohoto úžasného objevu i k dalším vlků. Tohle bude stravovací revoluce! Ale Šedka měla pointu, proč to říkat našemu starému známému Sucharovi když si to nezaslouží, to byla holá hloupost. "Jo, těm neřekneme ani Ň! Jen ať závidí a lámou si hlavičky nad tím kde se my tak fajně krmíme" hlásala s vervou. "A ať se třeba udřou na lovu," zakončila s jasným odporem vůči těm dvěma morousům, až si z nich měla chuť odplivnout... Proč vlastně ne, že? Tak tedy řádně vypustila slinu na už sežvýkanou zem, než se vrátila k okusování ještě nespasených končin louky.

9. w/ Nyctea

S vervou trhala a žvýkala trávu a s úspěchem zajídala svůj smutek. Nad jídlem se zdály časy strávené s Francisem jako vzdálené vzpomínky a začínala být nad jeho ztrátou otupěla. Zřejmě to byl prostě úděl matek přijít o své děti vůči celému širému světu, který na ně volal. Tuhle úlohu přeci musela přijmout s nějakou ctí, důstojností a plným žaludkem. V duchu mu přála štěstí a že se jejich cesty ještě jednou zkříží.
A taky naprosto jednoduše, bylo těžké se soustředit na žal, když jí hlavou běželo jen jaké je to dobrota. Ano, Šedka měla pravdu, proč se namáhat s masem a lovem, když tady byl celý kraj lahodné trávy, která neměla žádný způsob úniku ani vzdoru. Tedy... nepočítaje nepraktičnost trhání jí vlčími zuby, které na to prostě nebyly stavěné. Jak ty jí jen štvaly! Co by teď dala za chrup takové srnky nebo zubra, to by pak nemělo tohle býložravectví nejmenší chybičku. "Až příště někoho potkám, budu mu o tomhle muset říct," mumlala s plnou tlamou, "celý vlčí svět neví oč přichází, tohle je průlom!" pronesla s takovým nadšením až se málem zadusila na svém soustu.