Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. w/ Nyctea

Ještě jednou pořádně potáhla za Francise, "Je to šikovnej čmelák, určitě ve světě prorazí," věřila tomu. Byl to její kluk huňatá a tak určitě musel jednou nechat svou stopu v historii, třebas jen maličkou od hmyzí nožky. Možná z něj bude i hmyzí král, kdo ví, ale dotáhne to daleko. On i jeho rodinka, určitě byli taky celý on. "Ještě teď vidím ta jeho křidýlka, jak jimi třepotal..." zavzpomínala ještě než si zalepila tlamu bobulkami.
Že jen nepočkala na odpověď, stále žila i se svým žalem ani nebyly zas tak slaďoučké. Ale bylo to alespoň něco co jí dovolovalo zapomenout na svého drahého hmyzího synka. Tak tedy chroupala dál.
Tedy než jí bobulky na smuteční přežírání nestačily a tráva se najednou zdála jako ta největší delikatesa na ozkoušení. Kousek si zase utrhla a tentokrát to bylo příjemné překvapení. Ta je sakra dobrá! Jedno sousto zdaleka nestačilo, natož dvě. Tohle bylo výborné a klidně by spásla celou louku jen teď k obědu. "Měním názor, ty srny nejsou vůbec blbé," oznámila s plnou tlamou připomínku k jejich předchozí konverzaci. Pak se zas nemotorně dala na pastvu a záviděla býložravcům lepší zuby na tento úděl.

7. Nyctea, ňam ňam - bobule

Hupsla zas o kousek blíže k čmelákovi, tak aby ho mohla zahnat zpět, ale najednou - bum. Vidění jí ze zpomaleného skočilo do naprosto převráceného a vůbec, ale vůbec jí nedávalo ani špetku smyslu. Leda tak se jí nádherně zvedal žaludek a div z ní nevyletěly kousíčky její poslední večeře, kterou teď už zas pomalu cítila v krku. Blé.
A když uklidnila své útroby a situaci alespoň trochu vzala zjistila že stalo něco čemu nechtěla věřit. Francis byl pryč, naprosto si odbzučel kamsi do dáli, za západem slunce, včelí medvídek její milovaný. V očích se jí zaleskly slzičky. Snad Šedka měla pravdu a opravdu odletěl za rodinou, za svými roztomilými a huňatými dětičkami. "Určitě," potáhla sopel, který se jí táhl od čenichu. "Příliš rychle rostou, jeden se ani nenaděje," zafňukala ještě a kdyby to bylo možné snad by si i dramaticky zafrkala do kapesníčku, takhle hlen skončil jen v trávě.
Stále s žaludkem na vlnách a uslzenýma očima se přesunula k Šedce aby viděla co ona dělá, snad by se našel způsob, kterým by na chvíli dokázala zahnat svůj žal. Cosik chroupala z keříku. "Copak to máš?" zeptala a než se dočkala odpovědi ždibla si taky. Doufala že je to buď sladké aby si obalila nervy, nebo jedové, aby spáchala dramatickou sebevraždu smutkem. Oba výsledky byly vítány.

6. Nyctea, nechroupe nic, zatím...

Zelená očka se jí jen blyštila když z hrdostí a zájmem sledovala svého... co pro ni ten čmelák vlastně byl? Mazlíček, kamarád, náhodný známý, adoptovaný syn? To kdyby věděla. Zřejmě to byl prostě Francis, lord z Bzučákova a hlavně, byl její. Můj milášek! A jak jen jí dojímala Šedčina slova. Zřejmě i ona dokázala docenit tu bzukotavou dokonalost. I slzička dojetí se jí v oku zaleskla a nad svým úlovkem se ještě více dmula hrdostí jako kvočna. "Děkuji, děkuji," s vděkem přikývla.
Ale i tak, nemohla si pomoci a musela Šedku po očku pozorovat. Co kdyby jí chtěla vzít Francise? Věřila jí, ale i tak, nemohla tomu nechat dopustit, takové zradě a sandálu... nebo to měl být skandál? No... to už bylo asi jedno, hlavně že se to nesmělo stát.
Svým způsobem se jí i ulevilo když jí viděla koštovat trávu, tam určitě žádný čmelák nebyl, to spíše mravenec, nějaký zbloudilý Ferda. Ale na tom jí zas tolik nezáleželo, ale že by to fakt byl takový hnus? Taky si ukousla trochu trávy, aby si byla jistá. Rozhodně to nebyla žádná sláva, "ty srny fakt nemají vkus," oznámila než si všimla že čmelák odbzučel o kousek dál a tak se rozhopkala za ním, "Francisi, kampak to letíš?" zajímala se, jako by jí snad měl odpovědět.

5. Nyctea

Stále se dusila smíchem když Šedka oznámila svůj odchod. Jakákoliv snaha o ovládnutí toho záchvatu byly prostě marné, když si vždy vzpomněla na Sucharův držkopád. A jako hihňavá pištící mokrá koule by v potoce i zůstala sedět, kdyby byla sama. Ale s Šedkou byla sranda! Narozdíl od těch dvou, kteří nedokázali pochopit dobrou legraci... tedy asi, třeba jo. Ne že by jí to ale nějak moc zajímalo. Vyskočila na nohy a rozpelášila se za ní.
Přitom koukala jestli nějakého toho motýlka neuvidí, aby měla co lovit. A hele! Támhle něco letělo nad trávou, taková táhlá šmouha. Připlížila se blíž aby viděla co to je. Čmelák, velkej, tlustej a tak krásně huňatej, který se neohrabaně dral vzduchem. Ne to co hledala, ale přesto na něj zůstala čučet s vykulenýma očima a tlamou otevřenou. Plně zaujata tím jak zpomaleně mával křidýlkama na nějaké motýle zcela zapomněla. "Hustýýý..." táhle zapištěla "Šedko podívej jak máchá těma křidýlkama!" zavolala na vlčici o které ani nevěděla kde je. Jak se jí tenhle hmyzák líbil, když si ho mohla pořádně prohlédnout, "Budu ti říkat... Francis!" oznámila čmelákovi s tónem jako hrdá matka, která se pyšní svým děťátkem.

4. Liss, Wiss, Nyct

Stále byla trochu nakváknutá z toho že všechno bylo tak pomalé, ale dobrá nálada postupně přemáhala i to. Cákala si ve vodě a už spíše s fascinací a ne otrávením sledovala jak se všechno hýbe tak zvláštně. Začínalo se jí to až na ty hlasy celkem líbit. A tak s idiotským úsměvem plácala tlapkami, pozorovala kapky a vlnky a tiše se hihňala. O to víc když sledovala další hnědou vlčici jen o kousek dál a její zápolení. Všechny ty zpomalené pohyby a šmouhy byly tak zábavné, že ji nějaké zachraňování ani nepřišlo na mysl. "Že jo! A jak fajně se hejbe," nadšeně drmolila mezi hihňáním a přisvědčovala šedce.
A když viděla jak se další vlk, takový černý na ni šklebí jak kdyby právě snědl citron už se neudržela propadla ve smích, rozhodně ne příjemný zvuk vzhledem k zrychlenému hlasu. O to víc když sebou cákl. Ach, jak vtipné to bylo pozorovat takhle zpomaleně! "Jaktože to není legrační?" ptala se ho mezi hýkavým a pištivým smíchem, "Nebuď suchar!"

3. S Nycteou

Jen stěží se soustředila na to co říkala šedá, když se jí to vleklo jako smola. Zrak jí cukal po okolí, zatím co se snažila alespoň trochu vnímat, tu po trávě, tu po nebi, snad i někde támhle zahlédla takový hezký keřík. Všecko se to sice hýbalo nějak divně, šmouhatě, ale jak moc hezčí to bylo než nečinně čekat na konec věty. Nebylo pak divu že když se ho konečně dočkala, nejprve z ní vypadlo prosté: "Eh..." či spíše vysoké zvuk, který to jaksi připomínal. "Ty? Normálně?" podívala se na ní se zmatením, "mám pocit že se proti mě všichni spikli a mluví taak strašně pomalu!" Určitě proti ní něco kuli, šneci jedni! A schválně se pohybovali taky tak divně, aby jí zmátli, muselo to tak být. Rozhodně se nedalo říct že by šedé věřila v tom že zrovna ona mluví nějak rychle. Teď už jí to připadalo jako úplně běžné tempo.
Nebylo divu že se na ni zašklebila, když jí řekla ať zpomalí, "Jakože takhle pomalu?" pokusila se napodobit táhlost jejího hlasu. Jestli to pro ni bylo pomalu, tak pro ni to určitě musel být ten 'normál'. Ale tohle natahování jí vůbec nebavilo. Než měla ale šanci ještě něco namítnout, šedivá skočila do vody a ve vzduchu po ní zůstala viset šmouha kudy proběhl a na ní letěly mázlé kapky vody. To si nemohla nechat ujít. "Však už jdu Šedko!" křikla než taky hupsla do vody.

Asik 2. post, S Nycteou

Olízla si tlamu, zvedla hlavu od vody a během chvilka koukala po okolí jako kotě z podmáslí. Něco bylo zase jinak a tentokrát to nebyla jen violková trává, to byla pohodička. Cítila se jak by jí někdo mázl vidění a navíc bylo všecko... divný. Proč všichni ti vlci mluvili taaak pomalu? To snad měli tolik času se flákat? Vždyť jim s takovou proteče život mezi packami než dojdou ke konci věty. "Blázni," zamrmlala nad tím. Jo to ona se slovy rozhodně neprotahovala, šup šup a už to bylo. Móžná že mluvila krapet rychleji než obvykle, jakože o dost, ale v tom přeci nebyla žádná škoda. Den je krátký na chytání lelků.
V periferním vidění zahlédla jak se k ní blíží jakási šedivá šmouha. Mžouravě si jí prohlédla, přeci jen se jí ze všech těch protažených pohybů a zvuků dělalo trochu šoufl, ale rozhodně ne natolik aby jí nedokázala oslovit. "Že ty mluvíš normálně, že jo?" zabrebentila s nadějí v hlase. Tedy jestli to šlo v té rychlosti vůbec poznat. Měla pocit že i její hlas zněl nějak jinak než obyčejně, ale tohle určitě musela být chyba na straně ostatních. Určitě.

druhý do party: Nyctea, co koštujeme: vodu

<< Zauberwald

Tady. Jasně cítila že tady byl cíl její výpravy i když se jí zprvu nezdálo že by tady bylo něco výjimečného. Rozhodně ne po lese ze kterého právě vyšla. Leda tak jí kouzelně bolely packy z té štreky, toť vše. Tedy... jen do chvíle než jí přemohla zvědavost a vykročila dále od kraje louky.
Najednou bylo zase všechno jinak, svět změnil barvy jako chameleon, až se jí z toho zatočila hlava. Prudce zamrkala, jestli jen náhodou neblouzní z vyčerpání, ale ne. Okolí zůstávalo ve svém pestrém hábitu ze kterého jen přecházely zraky. Tohle rozhodně sebralo cenu za nejpodivnější věc tohoto dne a... vlastně jí to vůbec nevadilo. Líbilo se jí tady, bylo tady příjemně. Ani nějak nehloubala nad tím co se tady stalo a začala se rozhlížet okolo. Dva vlci na druhém konci louky jí teď snad zajímali ze všeho nejmíň, na všechno bylo času dost. Obzvlášť když jí do oko padl potůček tak pestrý a lákavý po té cestě a mořském vzduchu. Ach, jakou měla teď žízeň. A tak s naprostou přirozeností sklopila hlavu a dala se do hltavého pití aby zpražila hrdlo suché jako poušť.

<< Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Byla to snad přehlídka neobvyklých věcí, na kterou jí to tažení zvalo. Barevný les vypadal kouzelně, neuvěřitelně. Musela se lehce kousnout do packy aby se ujistila že to není sen. Donutil jí zpomalit byť jí to neústupně táhlo dál. Téměř si přála aby byl tady její cíl, aby se tady mohla porozhlédnout, prozkoumat každý kout a odhalit vše co se jen dá.
Nedokázala však vzdorovat té neznámé síle. Mohla jen následovat, tak pomalu jak to jen šlo, zatím co jí pohled cukal z místa na místo, ve snaze zahlédnout toho co nejvíce. Musela se tady vrátit, jednou. Ne teď, když cesta vedla dále. Tam kde se stromy začaly rozestupovat a lesu dávaly konce.

>> Kvetoucí louka

<< Portálem z Červené louky

Bylo to podivné, nové... divný pocit, jako by se jí zhoupl žaludek a celý svět se jí změnil před očima, když prošla něčím co by správně nemělo existovat. Ale vlastně už to nebylo nic tak neuvěřitelného po tom co se jí zatím událo. Jen další poznámka k tomu všemu. Spíše než to jí vadil chlad, který pronikal stále navlhlou srstí a kousal na kůži. Otřásla a vypčíkla. Když zvedla hlavu si teprve prohlédla místo kde se ocitla. Sníh, mráz a hory, po krvavě rudé louce ani stopy.
Ale tah byl zpět, silnější, jako by byla blíže svému cíli. Volal jí dolů a ona odpověděla. Tím že se po skalách vydala za ním, tak rychle jak to jen šlo, ale aby si zároveň nezlámala všecky kosti v těle. Byť bylo těžké odolat nutkání se rozběhnout plnou parou a kašlat na následky.

>> Zauberwald (přes Mlžné pláně)

<< Ostříží zrak (Rokle, Nejvyšší hora)

Přes hory a přes doly, jako z pohádky pro vlčata, jí to táhlo. Sem, na louku rudou vlčími máky, posetou tak že se zdála jako jedno krvavé moře, kterým teď procházela. Květy se jí ohýbaly pod tlapami a když se ohlédla zahlédla jak šla lehce zahlédnou brázda kterou prošla. Všechna ta vůně a pyl jí šimraly na čenichu, ale i tak si byla jistá, že tady nikoho nenajde. To volání muselo vést ještě dále. Umanula si, byť jestli skutečně ještě cítila nějaký tah, nebo to už byl jen výplod její mysli tak toužící po dobrodružství, již dávno nebylo tak jasné.
Ale cokoliv to bylo dovedlo jí to až tak kde se mezi květy skvěl... neměla pro to lepší pojmenování než portál. Zvláštní věc, neobyčejná a magická, která si získala její pozornost. Byl to snad právě on, který jí sem přivábil, nebo to co se skrývalo na druhé straně. Lehce do něj ťukla packou, než prošla celá. Riskovala se silami, které rozhodně převyšovaly ty její, když se rozhodla vejít do té zvláštní věci. Ale touha po poznání byla mnohem větší než li jakýkoliv strach, který se hluboko v jejím nitru mohl skrývat.

>> Sněžné tesáky (přes portál)

<< Irisin ráj

Vábilo jí to sem, jako provázek který jí táhl dál, pryč od vlčete i pláže, kterou dávno nechala za sebou. Ale její pohled se tady změnil z nadšení na zmatení. Dovedlo jí to sem, ale nic zas tak neobvyklého tady k vidění určitě nebylo. Jen vítr studil přes vlhkou srst a osamělý dravec jí kroužil nad hlavou. Zastavila, přemýšlela co jí sem dostalo a jestli nebude moudré se zase vrátit k vlčeti, které zanechala jen s letmým rozloučením. Tedy jen dokud neucítila další škubnutí, které jí zvalo ještě dále. Pryč. K neznámu. V okamžiku se zase rozběhla plným tempem dále, nemohla to nechat čekat.

>> Červená louka (přes rokli a nejvyšší horu, pádím na akci)

Ještě než dostala nějakou odpověď od Corinne pocítila... něco. Tedy kromě toho kýchnutí, to bylo něco zcela obyčejného, byť z něho vypadl celkem slušný sopel. Narozdíl od tahu který určitě nebyl jen závan mořského větru. Zval jí dál, pryč, do nekonečna a ještě dál. Volání cesty. Vesele zamávala ocasem a rozběhla se za ním, tam kam jí zval. Jen rychle se ještě obrátila k vlčeti, "Opatruj se, prcku!" A už mizela za oblakem písku který její spěch vyvolal. Mokro a špína jí bylo ukradené, když dobrodružství určitě nebyla daleko a nesměla jí utéct. A tak pospíchala jak jen jí tlapky a krajina dovolily.

>>Ostříží zrak

Přihlašuju Ásleifu
Obě části (snad to dám)
Zvířectvo: Tučňák

Zvesela mávala ocasem nad nadšením vlčete z moře. Měla ráda, když nebyla jediná, která se dokázala radovat ze zajímavého místa, o to víc když to bylo pro její společnici něco nového. Tenhle prcek se jí zamlouval stále víc. A to i když Corinne rozhodně nezněla nějak nadšeně z jejího smíchu. To by klidně nechala být, kdyby najednou neměla vodu i v očích a čenichu. Štípalo to, jak se dalo čekat a než se z toho nečekaného výpadu stihla vzpamatovat, bylo už pozdě na nějaký vodní protiútok. Co už. Pomyslela si, když škleb na tváři nahradil úsměv. "Řekla bych, že jsem si o to koledovala," uznala ještě než se dala do mytí.
Když už konečně vypadala zase trochu k světu a seschlé bahno vzala voda, vylezla Ásleif zase na břeh. To že se na mokrou srst bude písek tak krásně lepit v potaz nevzala. Stejně, mohla by se oklepávat vší silou, ale stejně by se na ní zrnka stále nalepila. To už asi byl jediný účel písku obecně. Stále, bylo to lepší než vypadat jako postrach bažiny. "Nějaké návrhy co teď?" optala se, aby nebyla stále tím kdo rozhodoval.