Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo dobré vědět, že už sebou nevodí obří vlče s potenciálem hromadného ničení. Sice si rozhodně nedokázala omotat hlavu okolo toho jak se něco takového mohlo prostě stát, jak blesk z čistého nebe. Ale... vzhledem k tomu že předtím jaksi dostala do jiného světa, no. Usoudila že by si měla začít zvykat a prostě nad tím mávla packou.
"Přesně tak, ta voda která snad nemá konce," odpověděla zatím co dále pozorovala hladinu a Corinne nevěnovala plnou pozornost. Takže prskání a znechucení jí zprvu překvapilo. Až po zmatení, přišla realizace co že se vlastně stalo. V tu chvíli nedokázala udržet smích a rozchechtala se nad její reakcí. Nějaké snahy o to vlče nějak poučit byly ty tam. "Asi jsem ti to měla říct," dostala ze sebe, "je slaná."
Ve veselé náladě už pak dále neotálela a se šplouchnutím skočila do vln, kde začala drbat špínu z kožichu. Ne že by jí to teda šlo nějak slavně, když se na mělčině sotva mohla potopit a ve vodě se plácala jako ryba na suchu. Neměla se co smát, když i ona měla teď slané vody plnou tlamu.

<< Ovocný lesík (přes Jižní hory)

Cesta do neznáma evidentně vedla na pláž. Dobrý výsledek na to že vůbec netušila kam míří. Kdyby mohla, poplácala by se na rameni za dobrou práci, že vlče netahá z průšvihu do průšvihu. Tohle vypadalo spíše na dostačující zábavu pro to velké malé šídlo. "Viděla si už někdy moře?" zeptala se Thii s úsměvem, než se vydala přes jemný písek k hranici souše a vody. Tlapky se jí bořily a písek se lepil na místy ještě neuschlé bahno. Ne že by si z toho něco moc dělala. K vodě mířila s jistým cílem v hlavě a to se zbavit veškeré té špíny. Ne že by jí to vadilo nějak po vzhledové stránce, hnědá byla stejně, to moc změna nebyla, spíše že to svědilo, jak to schlo.
Neskočila ale do vody přímo, zastavila na břehu, tak aby jí voda lehce omývala packy, pohled upřený k oceánu. Byl nádherný, jako pro ni ostatně vždy. Zamlouvala se jí jeho proměnlivost a nestálost, fascinovala nezměrnost. A byla mu vděčná, že jí jeho vlny donesly sem a nepohřbily na dně.

Až když jí Thia upozornila svou poznámkou, si pořádně prohlédla svůj momentální zjev. Předtím se leda tak snažila dostat si bahno z očí a uší, jednoduše tam kde jí to vadilo. Jinak si myslela že je prostě trochu špinavá, nic moc víc. Teprve teď postřehla že je na ní vidět snad více špíny než chlupů. Ne že by si z toho něco moc dělala, nebyla to žádná katastrofa a dalo se to pak někde normálně umýt. Ale že se jí její, momentálně poněkud přerostlá, společnice smála, to si nemohla nechat jen tak líbit. Tím nejvíce špinavým bokem natočila k Thie a se širokým úsměvem se pořádně oklepala, tak že by byl téměř zázrak, aby na vlčeti alespoň něco nepřistálo.
"Ale jo, zábava to byla," to musela uznat. Sice celá tahle situace byla dost podivná, nepočítaje menší výlet na který si během toho zmizela, ale bylo to příjemné vzrušení. Teď tady ale zůstávala spoušť, se kterou, bohůmžel, nic nezmohla. Proti návrhu na to jít dál tedy nic neměla "Tak teda půjdeme, ty obříku, ale za to kde skončíme neručím." Prohodila než zvysoka vykročila dál, tam kde po cestě nebyly žádné stromy, který by šly porazit.

>> Irisin ráj (přes Jižní hory)

Tohle byl prostě chaos. Sice takový že dokázala z hlavy vytěsnit šok ze skoku, mezi světy či co to vlastně bylo a aspoň trochu se soustředit na situaci tady. Ale byl zázrak že měla ještě všechny končetiny a hlavu na krku. Jen o chlup se dokázala vyhnout stromu i zadku a osudu palačinky, tím že se svalila bokem. A sotva chvíli byla zpět na nohách už se prohnala bouře s vichřicí. Nejprve zcela a kompletně promokla a pak se pod nečekaným poryvem větru neudržela na kluzké, bahnité zemi. Vlčice tak teď vypadala spíše jako nějaká potvora z blátivých bažin, co se nejlépe jmenuje Jóžin.
"Pořádná spoušť to je," zamrmlala když se už podruhé sápala na nohy. Lesík už jen sotva připomínal místo kam ještě nedávno přišla. Aspoň že už to nehořelo. Co teď? byla naprosto vhodná otázka. "Možnáá..." začala, když si klepala bahno ze srsti, "by teď nejlepší bylo asi zůstat sedět na zadku, nějak se nevzrušovat, myslet třeba na kytičky, ptáčky a blankytnou oblohu a snažit se nezpůsobit takový menší konec světa." Sice to byla svým způsobem švanda, ale už toho začínalo být trochu moc a vlastně by jí vůbec nevadilo kdyby odsud mohla odejít živa.

Za akci děkuji, rozhodně mě bavila.
Odměny samozřejmě na Ásleif, tlapku prosím k zemi a procenta do vytrvalosti.

ZAPSÁNO

1.

Zkáza okolo poněkud... nabírala na rozměrech. Technicky to nebyl její problém a stalo se to prostě naprosto nečekaně, jako blesk z čistého nebe a rozhodně za to nemohla, tudíž by se měla starat maximálně o to nenechat se zašlápnout, zavalit, podpálit či něco v podobném rázu. Ale taky tady Corrine nechat v téhle šlamastyce či zábavě, záleželo nejspíš na úhlu pohledu, tak jako tak prostě nechtěla, aby se vlčeti něco stalo a možná aby tady do večera ještě zbyl nějaký kus nesežehnuté země. Ale co se to vlastně dělo jí hlava nebrala, "Nevím, v poslední době jsem viděla a zažila pár zvláštních věcí, ale tahle..." Zbytek věty ohledně toho, že tohle byla ta nejdivnější událost minimálně za poslední měsíc, už doříct nestihla. Hnědá vlčice totiž zmizela jako pára nad hrncem.
Ocitla se jinde, v jiném světě spolu s dalšími vlky. Některými poněkud více sympatickými než jinými, ale spojenými touhou dostat se pryč z té pustiny. Stalo se toho dost, setkání s tamějšími obyvateli, menší potyčka, za níž si stále stála, vesnice, tunely, další vlci, zřejmě odsud. Vše zakončeno čekáním, co bude dál, zatím co rýpala tlapou do suché hlíny, příchodem ne zrovna přátelských vlků, které vůbec nevěděla zařadit a pak... puf.
Zvláštní zkušenost, která se rozhodně nemohla udát v té krátké chvíli, jakou byla pryč. A přesto tomu tak bylo. Netrvalo dlouho, než se opět objevila v centru elementální zkázy. Bolela jí leda tak hlava ze snahy to nějak pobrat, fyzicky na tom byla stále lépe než jiní, co tam byli. A byť měla touhu hned zjistit proč, jak a co se to pořádně událo a proč uběhla sotva chvíle. Bylo to na jejím žebříčku priorit o stupínek níže pod touhle situací. Na nedořečenou větu si ani nevzpomněla. Spíše se snažila nedostat se do vody, o pohybujících se stromech ani nemluvě, a.… zažít další nezvyklou věc tohoto nádherného dne.
Země. vycítila spojení se svým živlem, od kterého byla v jiném světě odříznuta. Šepot, který jí říkal, co je potřeba. Nejspíše už bylo na čase trochu pohnout zadkem. Nebo spíše tlamou, sama nic nezmohla, ale ta bahnitá kaluž... Pokud Corrine zvládla i tenhle živel pak nemohlo být na splnění požadavku země zas něco tak těžkého, ne? "Hele, myslíš že by si to tady s tou vodou dokázala trochu uhasit? Možná by to tady nemuselo lehnout popelem." Zavolala nahoru, trochu nezvyk vzhledem k tomu že mluvila s vlčetem, u nich se kompaktní velikost poněkud předpokládala. Mohla jen doufat, že návrhu vyhoví.

Za akci děkuji, penízky samozřejmě na Ásleif c:

Zapsáno

Oklepala ze sebe to divné zmatení, které jí donutilo se přiblížit. Dobrá, obrovité štěně možná bylo o tu velikost roztomilejší, ale že až tak že neodolala. Ale momentálně se děla zvláštnější věci než to a tak to prostě hodila za hlavu a koukala se aby o tu hlavu spíše nepřišla. Ucouvla dozadu, jen tak aby se obříkovi omylem nezamotala pod tlapy, ale stále aby všechen ten chaos mohla pozorovat hezky z blízka.
Stromky zachvacovaly plameny a lesík se měnil k nepoznání. Ani se nesnažila to nějak zachraňovat. Možná se předtím rozhodla neničit krystaly v jeskyni v rámci nějakého zachování přírody, ale tohle, to byla jiná pohádka. Zaprvé, už to bylo celkem v pytli a zadruhé byla nějaká záchrana poněkud mimo její síly. Ta trocha magie, kterou zvládala nesahala tomuhle ani po drápek na pacce. Pokud se to tedy zničí o něco více... vyjde to skoro na stejno jako teď. "To teda je," křikla nahoru, tak aby jí Corrine slyšela. "Ale normálně se to zrovna nestává," něco takové viděla poprvé. Někteří vlci podobné věci magií zvládli, ale rozhodně se předtím z nenadání nezvětšili.

Nápodobně se procházela mezi květinami a stromy, prohlížela si tu nádheru a bující přírodu. Ať už ho zažila několikrát jaro jí vždy dokázalo fascinovat. Ani se nenadála a holé větve překypovaly životem. Mezitím zůstávala stále ale na dohled a hlavně doslech od Corrine, "Les ovocných stromů, řekla bych. Žádné plody tady teď nebudou, je na to brzo, ale kvete to nádherně." Osvětlila alespoň trochu, pak se ale usadila podrbala tlapou na bradě, "Jen zrovna tady bych ho teda nečekala. To spíše..." z mrmlání o nepřirozenosti tohohle sadu jí vytrhlo hromové pčíknutí a plamínky, co jí obšlehly vousky.
Spěšně otřela čumák aby nechytla celá a oběhla strom, který jí blokoval výhled. V ten moment by jí snad z údivu spadla tlama na zem. S tlamou dokořán a očima vyvalenýma pohlížela na výjev před sebou. Vlče nějak nabralo na velikosti... nějak dost. A okolo vznikala spoušť úměrných rozměrů. "Co to-" zamrkala a pak i protřela oči tlapou, když to nechtělo mizet. Nadýchala jsem se něčeho? koukla po kytkách okolo či spíše po tom co z nich zbylo. Ale opálené chlupy na to byly až trochu moc skutečné. Tohle byly nějaké pochybné čáry.
"Nevííím!" křikla v odpověď "zkus to ještě!" Místo toho aby se pokoušela spoušť zastavit jí spíše zajímalo co a proč se děje. Taky z toho nebyla nijak moudrá. Vlastě zcela vůbec. Ale ani nebylo třeba vlče pohánět, protože hned na to chaos začal nabírat na rozměrech a les na nich ubírat.
A Jako by všeho toho zmatku nebylo na jednom místě dost, přidal se nějaký i Ásleif do hlavy. Najednou se jí totiž ta přerostlá chlupatá kulička hromadné destrukce zdála naprosto neodolatelně roztomilá a prostě se s ní musela pomazlit. Poňuchňat se s tou huňatou srstí vlčete ničícího les. Přiskočila blíže, zastavila jen kousek před vypálenými otisky, snad díky mizivému zbytku racionality, který v ní zůstal a koukala na Corrine.

<<Křišťálové jezero (přes Luka)

"Dají, jsou vlastně i celkem dobré. Jen je trochu těžší je chytit," objasnila ještě k rybám. Dopřát si je mohla jen někdy, byly to obratné, kluzké potvůrky a i přes námahu na nich nebylo masa zrovna moc a ještě k tomu samá kost. Chutnaly jí, ale většinou se nevyplatily oproti nějakému králíkovi. Začínaly se jí i sbíhat sliny, ale cesta šla dál a jezero se ztrácelo za zády.
Přešla přes louku a před ní se objevil... sad? Nevěřícně zamrkala, jestli se jí to jakože náhodou nezdá. Ovšem obraz ovocných stromu stále zůstával, žádná vidina. Okamžik zmatení nahradilo nadšení. Takový lesík byl prostě neobvyklý a ještě k tomu nádherný. Hlavně teď zjara. "Pojď, výskla vesele ke Corinne a rozklusala se blíže ke stromům. Jakmile se ale dostala mezi kmeny, opět zpomalila. Nechtěla se vlčeti ztratit, nohy měla přeci jen poněkud delší. Z vůně květů se jí až točila hlava. Rozhlížela se po nějakých plodech, ale na ty bylo stále příliš brzo. Škoda

Otázka jasně vypovídala o tom, že se jí Corrine pořád držela a nezahučela někam do vody. Zastavila se rozhlédla se směrem, kterým se dívalo i štěně. Nevěděla co přesně myslí. Přehlédla jsem něco? Až po chvilce tupého zírání jí docvaklo, že malá vlčice možná ještě nikdy pořádně neviděla vnější svět. "Tohle?" napřáhla tlapu k vodní hladině, "To je jezero, velká plocha vody. Žijí v něm ryby a podobní tvorečkové, možná je uvidíš když se budeš pozorně dívat." Sama se zahleděla k vodě, pozorovala stříbřité odlesky šupin mezi vlnami. Bylo tady hezky, ale chtěla vidět ještě víc z téhle nové země. Když už jí tady to moře vyplivlo, musela toho využít.
A tak se nebylo čemu divit, když vesele zavrtěla ocasem, když se k ní vlče chtělo přidat. Možná nevědělo o něčem zajímavém, ale mohly spolu na něco narazit. "Tak půjdeme třeba... tudy," vykročila náhodným směrem, přičemž vůbec netušila co je tam bude čekat. Ale v tom bylo kouzlo dobrodružství.

>> Ovocný lesík (přes Luka)

<<Nerovy vodopády

Nebylo jí zrovna po srsti odmítnout žádost vlčete, ale to ani lámání krystalů. Byly hezké, to možná, ale ona nebyla vandal, vážila si výtvorů přírody... většinou. Ale co by pak mohla objevovat, kdyby si to všechno zničila, že. Špunt to navíc zřejmě vypustil z hlavy když prošla okolo vodopádu, takže čekala že dál s tím otravovat nebude. Nějak moc se ale neohlížela jestli v pořádku přešlo i vlče, dokud neslyšela šplouchnutí a křik, muselo být stále za ní.
Rozhlídla se přes jezero, ale nic už jí neupoutalo. Toužila se vydat dál. "Corrine, znáš nějaká hezká místa?" mrkla k vlčeti. "Mohly by jsem se někam projít. Jestli teda můžeš." Doufala že o něčem ví, jinak by musela jít na slepo. První ale bylo lepší vědět jestli to má od rodičů povolené. Ne tolik kvůli tomu že by za něj pak nesla zodpovědnost, spíše ať malá vlčka nemá problémy.

Potěšilo jí, že vlče při její otázce nevzalo roha, klidně ho mohla nějak vyplašit. Tušila že věta, nemluv z cizími, je mládeži do hlav vtloukána i teď. Ta byla snad věčná, i když ona sama se jí neřídila snad vůbec. Jestli vůbec kdy někdo. Alespoň že však Corinne, jak se představila, nebyla ztracená dušička. Teď byl ale čas na ní, aby sdělila své jméno "Těší mě. Jsem Ásleif," představila se ještě než začala olizovat zdi.
Evidentně nebyla jediná, kterou tenhle jev zaujal. "Nějaký krystal, asi..." doufala že vlče bude něco vědět, když už je zdejší, ale co se dalo čekat. Moudrost obvykle nepřebývala v chlupatých kuličkách. "K jídlu zrovna nebude," konstatovala, rádoby zkušeně, i když v téhle oblasti nebyla o moc chytřejší než vlče. Přeci jen, před chvilkou to sama ochutnávala.
"Mohly by jsme," přikývla na návrh, nezdálo se že by tahle skrýš mohla vydat více tajemství. A nějaká ta společnost na cestě byla u ní vždy vítaná. Bez nějakého většího otálení hned vykročila, tělo přilepené skoro na skalní stěně, tak aby byl její odchod co nejbezpečnější. Jindy by na to nebrala ohled, ale teď měla nepříjemný pocit, že kdyby skočila rovnou do vody, flekaté vlče by letělo hned za ní.

>>Křišťálové jezero

Ještě jednou si prohlédla vlče i tenhle skrytý prostor, jestli tady náhodou nemá špunt doprovod. Přeci jen, bylo stále malé a mohlo být stejně tak na vycházce jako ztracené. Zatím to nebyl její problém, někým tak roztomilým, by se ale nechala k pomoci i případně ukecat. "Co ty tady, jakpak ti říkají?" zeptala se stále přátelsky.
Pohled jí ale neustále ujížděl k svíticímu krystalu. Možná bylo zdvořilé se plně věnovat vlčeti, ale ona v tomto oboru zrovna nikdy nevynikala. Po krátkém vnitřním souboji vyhrál pozici objektu zájmu právě podivný nerost. A v rámci zachování ne zrovna mravního chování, dokonala to co měla v plánu i předtím a prostě ho olízla. K jejímu zklamání to chutnalo prostě... nijak. Leda tak mokře, ale za to si mohla sama.

<<Křišťálové jezero

Prostor skrývající se za vodopádem, rozhodně nebyl takový jaký očekávala, ovšem to neznamenalo zklamání. Ba naopak. Světélkující krystaly rozhodně nepatřily k věcem, které potkávala každý den a její pozornost se upřela přímo na ně. K jednomu takovému se přiblížila. Vypadal prostě jako normální krystal akorát, no... svítil. Natáhla se po něm tlapkou, aby ozkoušela jestli se jí to jen nezdá. Ale nebyla to iluze, objekt před sebou pouze zkrášlila mokrým otiskem. Naklonila hlavu na stranu a přičichla si. Stále nic divného, vrtalo jí hlavou jak něco takového fungovala. Byla by ho i olízla, kdyby nezpozorovala že tady není sama. Jazyk rychle zatáhla zpět a ustoupila od zdi. Jako by ale nebylo jasné co se chytala udělat.
Kecla na zadek a přejela si svou společnost pohledem. Flekaté štěně vypadalo prostě... roztomile. Takový hezký, malý špunt. "Zdravíčko prcku," s úsměvem pozdravila a zamávala ocasem.