Příspěvky uživatele

Ásleif se vzbudila. Nevěděla jak dlouho tady chytala lelky, ale bylo to až příliš dlouho. Podle jejího těla rozhodně. Protažení poskytlo ztuhlým svalům jen něco málo úlevy. Zamručela, potřebovalo to nějakou akci a tu jezero před ní mohlo poskytnout. Prvně krátké napití a pak... Voda vyšplíchla do všech směrů, když do ní hnědá vlčice skočila. Pár ze zdejších rybek pravděpodobně dostalo infarkt z neohlášené návštěvy. Ale to jí bylo úplně jedno, ani s chladem si nic nedělala. Pohyb ve formě plavání, bylo přesně to co hledala.
Zamířila blíže k vodopádu či spíše ke břehům vedle něj. Vlézt přímo pod proud byla příliš velká blbost i na ni. Po krátké koupeli se vyškrábala na kamení a vyklepala kožich. I tak však vypadala jako promočená myš. Víc než vzhled jí teď zaujalo něco jiného - prostor za vodopádem, který tenhle úhel prozradil. To bylo něco pro ni. Neztrácela čas a vykročila do neznáma.

>>Nerovy vodopády

Díky za akcičku ;3
Pokud dobře chápu, tak mám 11%, tak jestli to jde porozdělovat:
3 - síla, 4 - vytrvalost, 4 - obratnost

ZAPSÁNO

//Les u mostu

Hučení vodopádu poznala už z dálky. Tenhle možná nebyl ten největší ani nejvyšší s jakým měla čest, ale jezírko pod ním vřele uvítala. Ještě předtím něž svému společníkovi odpověděla se napila z ledové vody a spláchla poslední zbytky slané pachuti z úst. "Ze severu, z hor," odpověděla vágně, nečekala že by Na'arash znal její domovinu "ale už dávno jsem odešla." Usedlý život nebylo nic pro ni. Nad poznámku o samotě se pak pousmála "Už jsem s takovým magorem měla tu čest," lehce naklonila hlavu aby zdůraznila jizvu na tváři. "Chtěl mi vyškrábat oko," dodala ještě pobaveně. Nikdy si z té příhody nic nedělala, jen měla o historku co vyprávět navíc.

Kývla na jeho představení, jako že bere na vědomí. Další jméno do sbírky známostí, které za léta nasbírala. Většinu vlků už ale po jejich setkání nikdy nespatřila, snad jen jejich bohové vědí, kde skončili. No, pár z jejich osudů znala, ty, které skončily pod drnem. „Jo samota se čas od času omrzí,“ podotkla z vlastní zkušenosti. Už pár týdnů neměla tu čest s někým cestovat a pořádně si promluvit. Tudíž se ani nerozmýšlela a hned se vydala za ním. Poušť není něco, co by se jen tak zvedlo a odešlo do pryč. S vlky to byla jiná. Ti se mění, přichází a odchází, jak chtějí. Však ona nebyla jiná.

//Křišťálové jezero (přes Luka)

Zdálo se, že druhý vlk na tom s vědomostmi o tomhle místě nebyl lépe než ona, škoda. Ale i ta trocha informací, které podal stačilo k tomu, aby získal její zájem. „To zní zajímavě“ pronesla zatím co dumala nad všemi těmi možnostmi. Ten les zněl i pro někoho jako ona téměř neskutečně a podle jeho popisu přecházel hned do pouště. To musela vidět. A v tomhle počasí by bylo teplo pouštního slunce rozhodně vítané. Už teď byla její srst, jindy v barvě hořké čokolády, pokrytá bílým nánosem sněhu. Jak se těšila na jaro. Možná pocházela ze severu, ale i tak preferovala teplejší období. Ne snad kvůli kvítí a zpěvu ptáčků. Šlo o praktičnost. Závěje často blokovaly stezky a brzdily její postup.
Byť jí to lákalo vše vidět, neměla zatím v plánu druhého vlka opustit. Byl to jeden z těch sympatičtějších cizinců, které potkala a něco se jí na něm zamlouvalo. K lásce na první pohled to mělo na míle daleko, to pozor, šíp od amorka se jí do zadku nezapíchl. Ale nevypadalo to, že by s ním měla být na nože. „Jinak bych se asi mohla představit, co?“ ušklíbla se na zrzavého. „Jsem Ásleif.“

Až po chvilce jí došlo že hulákání na lesy, nebylo zrovna její nejzářnější nápad. Pravděpodobně se veškeré ptactvo z okolních stromů zvedlo a odletělo pryč a druhý vlk nevypadal taky štěstím bez sebe. Zamručela, co už teď s tím, prostě se nechala unést svým nadšením.
Teď měla ale pocit, že ji rezavý vidí až do žaludku. A tak ho si ho prohlížela taky aby nebyla s tím pocitem sama. Nezdál se ale nijak zvlášť vizuálně zajímavý, teda až na pravé oko, ale za život už viděla i mnohem podivnější zjevení. Nejspíše byla většina zajímavého na něm v osobnosti. Ale ať už byl jaký chtěl, byl to někdo a plán byl jasný – zjistit nějaké ty základní informace, o tomhle místě. Smečky, podivnosti, nebezpečí, jestli tu vůbec něco ze zmiňovaného je... „Hele, nebudu to nějak složitě okecávat… Prostě mě tady před chvílí vyplavilo moře a netuším kde jsem. Tak jestli bys náhodou nevěděl,“ optala se ho, tentokrát už přiměřenou hlasitostí

Tlapkala si lesem a prohlížela si své okolí. Hledala cokoliv, byť jen trochu zajímavého, ale to jí asi nemělo být dopřáno. Protože tenhle les se zdál prostě… normální. Nejvíc vzrušující věc, co zatím viděla byla divně tvarovaná větev tři stromy zpět, a to bylo prostě málo. Ale neztrácela naději, byla tady sotva pár minut a za takovou chvilku nic nevydá svá tajemství. I když jí by to rozhodně nevadilo.
Ale pak, hle, něco ucítila i přes svůj přesolený čenich. Či spíše někoho. Další vlk, to se jí hodilo. Mohla by se z něj pokusit vyždímat nějaké ty informace o tom kde je. A tak šla po čichu až ho našla. Zrzavý, na sněhu, pod stromem, razil tam jak pěst na oko. Netušila, jestli ví o její přítomnosti a nechtěla ho vyplašit. Tudíž už z dálky zahalekala: „Zdravíčko!“

//Mimo Mois Gris

Vysoké vlny se tříštily o bělostné útesy, mořští ptáci kvíleli ve větru a kapky vody dopadaly na srst vlčí cestovatelky. Stála při samotném okraji a pozorovala moře, fascinována jeho proměnlivostí. Ještě předchozího dne byla hladina jako zrcadlo, dnes se však rozbouřilo s příchodem větru a černých mračen. Toužila vidět pořádnou mořskou bouři, proto sem přišla a její přání bylo vyslyšeno. Hromy se přibližovaly a vlny dorážely na skaliska se stále větší vervou, ale ona neustupovala. Naopak se natahovala, aby viděla více, zcela hypnotizována čistou silou přírody. A to se jí stalo osudným. Silný příboj jí podemlel zem pod tlapami. Nestihla utéct, hladina se za ní uzavřela.
-
Ásleif otevřela oči. Ležela na pobřeží a ledová voda omývala její tělo. Pomalu se vyškrábala zpět na nohy. Slanou vodu měla snad úplně všude, a tak ji chvíli jen vykašlávala a plivala ven z těla. Nepříjemné, ale nic hrozného. Rozhlédla se okolo. Nic nepoznávala, vůbec to nevypadalo jako útesy, kde byla předtím. Vegetace, kameny, pachy, vše bylo jiné. I ti uřvaní ptáci zněli jinak.
Většina vlků by z takové situace nejspíše nebyla zrovna dvakrát nejšťastnější, jí to však v nejmenším nevadlo. Ba naopak, tohle bylo přesně to, co potřebovala. Něco mnohem, mnohem lepšího než mořská bouře. Jí nová a neznámá zem, plná nových míst, zvířat a vlků, skýtající nespočet příležitostí. Největší potíží byl teď akorát promočený kožich. Rychle ze sebe oklepala vodu, písek i chaluhy a s úsměvem na tváři se vydala do lesa, jako by se nikdy nic nestalo.