Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby pokaždé měli niklák, měly by dva. Ale mincemi jim za srazy nikdo neplatil, alespoň že teď už si budou schopné ty drogy sehnat samy. To bylo zcela ekonomické řešení.
Prvně však musel skončit prokletý botanický kroužek, učitel huhla, žáci neposlušní a co byla tamta s tou krvavou hubou? Taky hluchá? Nebo příšera z podprůměrného hororu? Kdyby jen Sléfa znala koncept kinematografu. Ovšem s pohledem ale tahle ta to slyšet musela, se otočila na Nycteu. Co že její kumpán huhlal, ona ne!
To už ale zas musela rvát ucho Zinkovi pomalu až k tlamě aby slyšela co to mele o čudných hřibech. Nejradši by mu ji sežrala, když tohle se do tlamy mohlo, ale ta cérka jak lunt to potřebovala víc. Mládež– K tomu jí ta druhá hnědá příšerka postrčila, "bacha sakra, chcu slyšet," sykla ještě po ní.
Ovšem čas sbalit cirkus a vyrazit dál, "Jó Zinek, jdeme někam speciálně?" jo nebo ne, výlet byl i tak fajn. "Tak to je to Lissandra..." eh, proč to muselo dávat smysl, více se jí líbila Lissandra, kosmický horor, "to on to jméno vyvolával jako velkého vládce." Však jí smečky byly většinově putna. Jenom, nedaleko, nebylo to tam co odložila vlče na špatnou adresu. Asi lepší zjistit teď než nikdy.
A k houbám, snad se na tuhle hanzu bohové usmáli se vskutku unikátním poddruhem!

>> Rokle (nejvyšší hora)

hlavně Zinek, Nyctea, kinda Iona, ig Šalvěj

Smrti budiž pohroženo a stejně tak všem co by jí snad chtěli provozovat. Rekreačně i na plný úvazek. To byl zaručený lék na chmůry a podobné nešvary. Nebo možná pomohlo to potlapkání a být zcela na jiné mentální rovině. To budiž na soudu lokálního zdravotnického personálu, ten to dispenzoval, "Si umíme vybrat kdy to srazit, no!" a taky bral, "To on mi to dal! To je pravej kámoš, zaručené skvělej!" jen pozitivní recenze pro svého dealera. I když děti pojmenovával divně, ale to byla jeho věc. A těch děcek, jestli Šalvěj chtěla být Šalvějí... Ona měla jen čmeláka a ten se jmenoval Francis.
Jen to už Zinek něco vyřvával a co by byla zač aby si jeho nechala ujít, ne ne, protlačila se vedle Nyctey aby to dobře slyšela, "Huhlááš," zamrmlala ještě k Zinkovi a pokusila se tu kytku co nejlépe si prohlédnout než byla přestěhována dopryč. "Ta dnešní mládež, neumí poslouchat," postěžovala si Nyctee, než usoudila že Violka zaručeně potřebuje ještě víc propagace mezi místní populací, "Violka pichlavá, vážení!" ozvala se ještě do třetice s hlasem správného trubadůra či televizního marketéra, "kladivo na magie! Deset z deseti mágů nedoporučuje! Kupte ještě dnes!" pak pohled věnovaný Zinkovi, který přišel s opožděnou myšlenkou, "chtěl si tomu dělat promo, žeo? Ve jménu toho... Lissandry."

Zinek, Šalvěj, Peisia, Iona, Nyctea

<< Vlčí jezero

"Neschovávej se za portál, zbabělče!" prolétla v rychlosti namydleného blesku na louku a div nenarazila do zdejšího shromáždění jako do party kuželek. A i když to stihla vybrzdit s celkem fešným smykem, stějně jí to bylo prd k radosti protože Zinek se to vykecával s další mládeží. No v tom případě se směla vykecávat i ona!
"Konvalinka? Jako Šalvěj, Podběl a spol. Konvalinka? Zinek, ta je taky tvoje?" houkla na něj a přeměřila si to dítko pohledem, "Je ouplně zvadlá, krmíte jí vůbec?" špitla mu ještě do ouška, než z ní nejnovější kvítí dralo novinky, což, měla hlavně smůlu, v informovanosti byla Sléfa daleko za průměrem, kecat, to ke Konvalinčině neštěstí uměla. "Ti můžu povídat! Jsem si říkala, hele, klidná sezóna! Žádný konec světa, žádný invaze, jen zimní pohodička, co já vím půjdu si po zadnici sjet skálu." vecpala mezi slova nádech, "Tu potkám tvýho němýho bráchu, teda, jsem ještě nevěděla že je málomluvný, tak že se dám do řeči a v tom tenhle, ano tenhle, na tvého tátu ukazuju!" zamávala důrazně pacičkou, "Začne pořvávat že ho šikanuju, přičemž já ho nešikanovala, ale šla jsem s nimi pokecat, že co po mě jako řve a tu najednou znám kytku a táhnu to s nimi a naráz svítím!" To jí musela ukázat, jen najít ten správný kousek srsti– "Tu, koukej, tu to ještě trochu svítí! Aj tady! I když jsem několikrát padla do sněhu." A moment, ani to nebylo jen tak, "Nás totiž přepadly bludičky– víš co jsou to bludičky? A to je jedno, ségra ti to vysvětlí, ale přepadly nás a kousaly! Tvůj táta létal, Šalvěj taky, já ne. No jo a pak jsem si myslela že je Zinek mrtvej, což není, ale hádám že když jsem Šalvěje, tak jsem i tvoje, takže gratuluju máš novou tetku," zazubila se na Konvalinku. To bylo vše, zcela informována o tom, kde co se šustne! Ne, moment jedno důležité zapomněla, "jsem Ásleif."
A teď, čas začít se optávat po kytce, "Co to tu vůbec máš?" ukázala, výjimečně nerýpla, do kytky, "Je to nějak povadlé... Rumněnka? No červená na to bude dost. Červená jako krev na sněhu, to byla barevná kombinace, bylo potrhaná dost na to, aby jí už znala. Div že někde nevykrvácela. Od těch dob už se polepšila, tady na ostrovech jen přišla o ucho a to nebylo smrtelné, ale ta na stehně, jo... to bylo blízko. Utekla smrti ze spárků, ha, tu to máš zlodějský parchante, za kradení životů. Jsou snad tvoje, aby sis je jen tak bral? Co ti dává to autoritu? Velká čepička, velké ego nebo oboje. Beztak smrt měla taky křídla protože si něco mnohé kompenzovala.
No jo, ale co kdyby jí nevzala kramle a nehodila prach do tváře, co kdyby si jí vzala? Však to bylo riziko se kterým ve svém, budiž jak budiž, jak je to zajímavé tak to udělám, životě operovala. Zítra by si mohla na nějakém kopci podvrtnout kotník, nebo srazit vaz. Nebo by z toho válení ve sněhu chytla zápal plic a bylo by po švandě. Sprostě by pošla.
Odkud pocházelo, říkali že duše mrtvých se na věky prohání po nebi, věčný lov tomu snad říkali, za slovo by sama sebe nebrala, bylo to sakra dávno co ty pohádky slyšela, ale proto že je polární záře, to zrovna lovci běží okolo. Ale nikdy v paprscích světla neviděla lovce ani jejich kořist. Byla to jen světýlka, velmi pěkná, ale jen ta. Ne, tam by nešla, věčně honit srnky... však tady určitě museli věřit na něco jinýho, tak to tu muselo být jinak. Možná že by si jí pod tlapky vzali zdejší bohové a seděla by s nimi na výšinách a dělala naschvály těm dole. To by nemuselo být špatný, pokud by u toho mohla bohům taky trochu nafackovat. Mohly duše vůbec do někoho mlátit?
Třeba nebylo vůbec nic, než černá prázdnota, která vše pohltí. Jako jeskyně beze světla, kde je prostor zároveň nekonečný a stísněný. Nebo byl třeba další svět, nová dobrodružství a nová poznání. A když by zemřela v něm, byl by za ním další a pak další a další. Nekonečné množství poznání v její tlapce. To by bylo dle jejího gusta.
No jo, ale pak tu byly bludičky. Třeba měli ti tuláci pravdu a zbylo by z ní jen světýlko, protože by se zabila někde na cestách. A ona, vždy byla na cestě. Vždy z ní mohla být bludička. Být jí se Zinkem, to by možná nemuselo být nejhorší, ale kdyby byla sama? Svádět pocestné do mokřadů aby utonuli někde v rašelině? Brr, fuj. Svítila by možná hezky, ale co kdyby kvůli ní umřel nějaký kamarád. Nebo Renbli– té by se světýlka líbila. Ne, nikdy bludička, v žádném případě. To. By. Neunesla.
Kolik nevýhod mohl mít nevázaných život na cestách, byla mezi nimi jedna velká výhoda. Nikdy neviděla zemřít nikoho ze svých blízkých. Kdo po deseti letech života mohl říct to stejné? Bylo to super, dokud byla v širém světě. Každá z tváří, které potkala, každý pocestný, všichni byli nesmrtelní, pokud si je pamatovala jen živé. Úsměv či úšklebek na tváři, nebo vyceněné tesáky, přátelé, parchanti a všichni mezi tím, dala jim věčný život.
Ale tady. Nebylo cesty pryč, nemohla jen tak dál jít a jen připsat tváře jako další kousek cesty. Tady zůstávali v její blízkosti. Potkávala je, znovu a znovu, mohli jí přirůst k srdci, mohla některé z nich zvát rodinou, třeba že takovou do které se vkroutila jako červík. Tady měla koho ztratit. Trefilo jí to jako kopanec do ksichnu. Jednoho dne mohla vidět Zinka, nebo Renbli, nebo Šalvěj, nebo kohokoliv jiného umřít. Nebo o tom i jen slyšet. Co by dělala, co by sakra dělala? Jak se nakládá s takovým smutkem, jak?!
Chvilku koukala do prostoru, v prostoru kde by měl být mozek jen modrá smrt windows. A když se konečně restartovala, uslzenýma očkama koukla po srnce a sněhové hroudičce, "Nazdar omladino," usmála se trpce a popotáhla sopel, "opovažte se umřít jo? A TY taky! Žádné umírání!" obrátila se k další známé tváři "Nycteo, můžu ti povědět, ujetě a sjetě!" To určitě bude umět ocenit, "A ne, existenční krize se mi nevyhla," utřela slzy do kožíšku dřív než by jí v očích zmrzly.

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

Hrůza a děs, to nemohla do rodiny jen protože neuměla létat? Neměli čumáček moc nahoře? Z toho létání a tak, ale když tetka, "Tak tedy tetka! Ta nejtetkovatější!" to už byly dvě děcka co sehnala! A jednu pravděpodobnou mrtvolu, třebaže poměrně živou.
A ona na ní mrtvola byla i sprostá! Nevěděla co to je jílnatice, ale znělo to jako nějaká odporná exotická nemoc ze které vyschne mícha. Šišky byly jasný, ale jak to s tím souvisí... určitě fosilní cvok, Zinkovo mrtvola.
"Jo, zjišťuj pořádně! huhlala stále do neznámé srsti, identifikace Zinka nadvlčí úkol. A když se konečně mohla podívat, tak se ten parchant vysmekl ven a jediné co z toho měla, byla hubu plnou sněhu, zase, a obvinění z pokusu ho usmrtit. "Není to vražda, když je to mrtvola! Však se na sebe podívej, máš oči jak leklá ryb– Kam to běžíš! Vždyť to ani nemohla vidět, když měla sníh v očích. Mžourala jak zasněžená sovička, než konečně viděla kam ti dva peláší. "Počkejte na měé!" ozval se ještě jekot než se dala do závěsu za nimi.

>> Červená louka

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (4/4)

Tohle neznělo jako rodinná situace do které by se chtěla vměšovat. Během toho co se baví o asi ne zrovna příjemné, velice doporučuji, jen dobré ohlasy situaci. Jinak se do cizích rodin vměšovala docela ráda– Kdy se to stalo? Kdy jí to začalo bavit? Prostě se kousla do jazyka, aby se nezačala hihňat. Ne nad jejich neštěstím, samozřejmě. Ale to už byli Zinek, Podběl, Šalvěj a Heřmánek. Oni jsou úplně šílená rodina! Ani nevěděla že to šlo, pojmenovávat děcka po kytkách.
Zajisté, nenáviděla ho do posledního zákrutu jeho střev, určitě. A přesně proto se starala o to jak měl přistát, i během invaze bludiček. Jen jestli to ty bludičky fakt byly, protože ocas už jí nic nežralo a vlastně to teď svítilo docela krásně. Jako hvězdičky na zemi! Jen ty bublinky z jezera to trochu kazily. Až se utopí tak zmiznou. Jó, to byla vlastně pravda. Co snad měla, skákat tam za ním? Ani náhodou. Mohla by to za ním nechat zmrznout a vytáhnout ho v krychličce, ale vodu? Na tu jí Wu neukecal. I když příště už by se možná nechala. A možná když dá Wuovi nažrat té houby že jí poví něco o tom kde to haraburdí bere.
"Všichni tu umí lítat a já prd, tohle je nespravedlnost," zahudrovala a svalila se uraženě do sněhu, zaškubala nožičkama a nemít velice důležité věci na práci, ještě by na protest docela vytuhla. "Táta, tetka, ségra, jen syn bych asi nebyla nejlepší, ale to by šlo nějak skoulet. Co chceš." Vyber si Šalvěj, příbuzný na přání! I když mu házíš sníh na hlavu.
"Tak jsi měl přistát jinde, vybrat to nahoru! Jasně že je tam ZIMA ty vykopávko, je ZIMA–" ještěla nazpět než doještěla. "Pfffrt-!" Vyprskla sníh co se jí dostal do tlam. "Jaktože si živej?! Si umřel! A když umřeš, má to být na dlouho!" leda že– Šalvěj byla opět geniální, "Nejsi živý mrtvý, že ne, že ne?" Přidala se k Šalvěji v testování korporálnosti Zinka tou nejlepší možností. Valnou hromadou. "Jak živě se cítíš?" zahuhla napůl do něčího kožichu, napůl do sněhu.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (3/4)

Z hráče na hráče
Z Hvozdíka 6 mincí na Artume

//jdeš do dluhdeníčku//


Převedeno.

"Já ti ani nevím, jsem se nikdy žádné neptala–" jak by se vůbec ptala světýlka, co by jí, zablikalo v odpověď? "Všude kde jde přizabít pocestné beztak. " musela je někdy ulovit. Ať ví že neblábolí bludy.
Rodinné drama, nejlepší se jen zastat mladé dámy a pak pozorovat. Zajímavá to famílie. Bylo ta takhle normální, nebo natrefila jen na vskutku zajímavé případy? Lepší bylo děcka prostě nabírat do života někde na cestě. Tetky to mají lehčí.
On mě nemá rád!? Takovou přátelskou a výbornou osobnost? Tak proč jí ještě neposlal k šípku, co? A proč jí dával drogy a ukazoval kytky, vskutku někdo kdo jí nesnese –Ha! To mu tak věřila, "Se neboj, taky tě úplně nenávidím," vážnost onoho výroku mohla být souzena na základě toho, že se usmívala jak měsíček na hnoji a že tón připadal spíše: "Kámo bráško, ty si skvělej."
I když jí zavalil, Zinkobludička! Dále ve sněhu kopala nožičkama jak pravý hrdobec. Se jí to určitě snažilo sežrat. Tak proč to z ní slézalo? "Jauvajs!" vyjekla nad přišlápnutým ocasem, který ovšem v jejích očích byl zakousnut jednou velice divokou bludičkou s ukrutně ostrými zuby, "Pusť měééé!" zaječela a vydala se na zběsilé pelášení sněhem ve snaze černého pasažéra z ocasu setřepat. Byl div že vůbec zaznamenala nějakého Zinka, plavčíka pro světýlka, "Tak je nech zdechnout!" zapištěla. Však ta světýlka žrala, to byl takovej pošahanej milovník všeho živého?
Ale to bylo jedno, aj ta mrcha na jejím ocase. On letěl, docela letěl, horním obloukem! Což moment... on padal? Proč byl ve vodě když před chvílí letěl? To nedávalo smysl. "To máš vybrat nahoru, ne dolů!" ozvala se ještě k nejnovějšímu obyvateli jezera, než přeběhla k Šalvěji. Že ta tak nějak obráceně, to jí docela uniklo a tak s plnou seriózností pronesla k Šalvějino pozadí "Tvýho tátu dostaly bludičky. Upřímnou soustrast, hrozná smrt." No nic, "Chceš adoptovat?"

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (2/4)

>> Oblouky bohů

"Bludička–" no co byly ty mrchy zač, musela se předvěst teď, "to je takové zákeřné světýlko. V noci svítí, si řekneš, 'Hele, kámoš, zajdu říct nazdar' a pak zjistíš že to byl jen přízrak. A že ty teď stojíš v bažině a zapadáš do ní, takže můžeš říct světu sbohem." Velmi pozitivní prospekt, samozřejmě, "Snad zbloudilé duše co ti závidí že ty zbloudilý nejsi," smrt už v dnešních dobách kariéru nezkazí.
Tak nebyl všudebyl, všudeznal. Ha. Ale dobře, ty šutry, to mu mohla odpustit, ale že nevěděl kolik je tady šprotě Šalvěji– "To by měl! Jen mu za to vynadej!" že se sama musela zamyslet kolik jí to vlastně bude, o tom mohla taktně pomlčet. Výjimečně. Co to dávalo... skoro desátý rok tohohle cvoklého života? Kde se to ztratilo?? To už jí mělo táhnout na křížek a žádná síla osudu se jí to neráčila ohlásit. A popřát. Ještě dárek by mohlo dostat–
"No samozřejmě, co jiného!" ještě byl v nabídce morous a mrzout a kakabus a samozřejmě nudný fosil. Jen tím by si asi rezumé moc nevylepšila. A navíc, říkala že takovej nakonec nebyl. Byl milej! Dal jí drogy!
Takže proč šli k nějakému jezeru už jí taky začínalo být úplně uplavaný, "Já ti nevím. Za mě se spíš tak nějak třpytí, nebo září. Září! To je ono!" zkoumala výhled s téměř vědeckým zápalem. A pak zářilo ještě něco víc! "Bacha! Jestli to nejsou ty– Bludičky!" Však jedna jí dostala! Jak jinak by se najednou ocitla ve sněhu, nožičky kopající jako legendární brouk Řehoř otočený na krovky. Tlama plná sněhu, něco na ní, dokonalá poučná chvilka, "Šalvěj, koukaj! Takhle topí, i když tahle ve sněhu!"

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 1/4

<< Mlžné pláně

"Ptačí mozek," absolutně perfektní ohodnocení situace. Co si myslel? Že použije křídla jako ploutve? To by byla zajímavá teorie na prozkoumání, jestli někdy jeho výsost ptačí mozek potká, musí se optat jestli by se náhodou nenechal vyrachtat v nejbližším jezírku. Ona sice magii vody neměla a tak jestli by se začal topit, no to by byl jeho problém. Ale svět by mohl být zas o kousek hezčí. A vejtahu z chaosu míň. Vskutku katastrofa.
Věřila mu, nevěděla ani proč ale když už tak už? "Ale jestli se to nesmyje dojdu tě tou kytkou taky omlátit," a tím si mohl být setsakramentsky jistý "a budeme do konce našich bídných dní svítit jak bludičky na blatech." Jen jestli by to pro Zinka nebyla ještě zábava, topit pocestné v močálu... nu co, nebyla by nuda. Mrzutější bludičku určitě svět ještě neviděl.
Náhodou! čertila už by se. Ona žádné šutroví nepotřebovala, ona mlátila dav–! To tedy nebylo taky zavírání portálů ale nebyla straka. Tehdy. Teď mohla. "Se říká snadno, někomu kdo se nemůže utopit–" a Šalvěj... "Jo, hrdinství je těžce přeceňovaný, děvenko."
Byl to parchant kol dokola! Jak tohle měla vyhrát, neukáže, je jasné že nevía k tomu neumí, a ukáže, pak možná umí, ale jen ty co jí ukázal. Zmetku šedivá, liško podšitá Ale nakonec v mysli zvítězila kompetence nad blbostí a Šedivku, vskutku jak příznačné, mu vyrůst nechala. A bodlák. By mohl ocenit něco pichlavého. "Rubín si nech," a třeba si strč někam...
"Oho! Tohle je zajímavé," nezklamala Ásleif a začla mlít pantem, "šutry. S obrázky. Beztak víš přesně co jsou zač nebo tak něco," ale jako obvykle sázela na božské vlivy. Byla to jistota, jako kroužkovat B v testu. "Ale mohli to udělat jasnější, srdce poznám, ale to ostatní? Měli k tomu nechat návod. Nebo průvodce," Měla by i pár nápadů, čítající nějakého vlka nechaného tu na pospas osudu co by to všem okolojdoucím vysvětloval–
"Co to sakra–" proč jí rval houbu pod čenich?? Kterým směrem vítr vál? Kdyby jí chtěl otrávit, přece by to nerobil před cérkou. A nenabízel by se na ochutnání. Nebo by přesně to udělal kdyby jí chtěl otrávit? Ono to bylo docela jedno, hryzne si i tak. "Nemyslím že je to jedovatý, ale říkám ať je to, co je to, jedem v tom spolu," jestli mrknutí k tomu bylo spiklenecké nebo příznakem chaotického zla, to už bylo na interpretaci. Každopádně si kousla. A pražila Zinka pohledem aby tak udělal taky. Ukaž že máš koule.
On jí... sjel. On to udělal, ten šílenec, "Jsi menší suchar než vypadáš! Zákeřné," a tak Zinek malé bezvýznamné plus získal. A Sléfa nekonečný zdroj drog. Konec světa klepal na dveře.

> > Vlčí jezero

<< Modrák

"Abych se začala bát, jestli takových nemáš víc. Co jsou taky výřeční a špiclují pro tebe," že by se ale měla moc o co bát? Které tajemství by nevypovídala půlce ostrovů. Té druhé ne jen proto, že by jí zrovna nezastihla. Tak ať si třeba klidně má armádu sojek bonzaček.
Od označení 'náhodná' a 'ze sněhu vyhrabaná' se zásadně distancovala, ona byla zaprvé někdo, zadruhé do sněhu na louce zajel po hubu ten daněk, ne ona. Tetka, to už byl bohužel fakt jejího života. Ale u tohohle zkyslého šedého fleku bylo tohle uznání jejího názoru asi to nejlepší co mohla čekat. Žádné poplácání po zádech pro tetku. "Křídla?" o tomhle exotovi ještě neslyšela, jaktože, "Ten si musí něco řádně kompenzovat." Ještě teda záleželo jak velká ona křídla byla. Rozdíl jestli to byla takový tetřev nebo albatros.
Co se ksichtíš? Páprdo? Si mě tím ty plesknul přes ksicht! vracela Zinkovi pohledy ostré že by štípaly žulu na dlažební kostky. "Velmi dobrá otázka od mladé dámy!" Šalvěj sbírala malá, ne zas tak bezvýznamná plus, " Zhasnu někdy?" Jako, mohlo by to být praktické jestli někdy spadne do nějaké díry, ale taky by mohla docela dobře chcípnou hladem, protože by jí viděl i slepý zajíc. Proč by mě neudivovalo, kdyby to nešlo vyprat...
"To si byl ty?!" moment, moment, to nebude krotit hlas s tím má co pořešit, "Jsem jednoho měla už takhle," kdyby se jen mohla chopit nějakého dobrovolníka pro praktickou ukázku... "takhle pod zubama a najednou rána jak– no velká voda! A já že by se ti zdejší bohové chtěli konečně ukázat a ono nee, to ty. Moc fajné bahno z toho bylo." Dokonce šutr měl na památku. Parchant. "Příště zlé velké interdimenzionální portály zavírám sama..." zamrmlala si pod čumák.
"Jo to bylo ještě před tím velkým hurá, kde nás nakonec někdo vytopil jak myši. Jsem tu kousek potkala také malé flekaté vlče co se dvě podezřelé cizácké entity pokoušely unést," jo té malé, kde té teď byl konec. Snad ne ve zlaté. "No došlo k 'velmi' fér souboji dva na jednoho, nějak se stalo že mě jeden chyt za ucho a já se... vytrhla." pokusila se vyhnout větším detailům, bylo to dávno přeci. A z toho co si ještě pamatovala zůstával pocit hlavně že to byla zoufalá a zmatečná tahanice než nějak epický střet dobra a zla.
Jestli umí?! Hrozný tenhle Zinek, vskutku. Suchá větev jí byla úplně někde, však už byla i Bahno. "Chceš kytku nebo rovnou strom? Nebo tě můžu uložit k ledu, to bych taky svedla."

>> Oblouky bohů

<< Kvetoucí louka

Vejtaha. Prvně si přivolává kytky, pak ptactvo, které mu nosí předpověď počasí. Co je snad? Zdejší bůžek přírody zpívající s ní kumbaya? Ne. Zpěv ne, na to vypadal mrzutý jak medvěd probuzený veprostřed zimy který na to ještě spadl do trní. Bylo téměř fascinují jak nepříjemně dokázal působit. Bavilo jí to. A ta jeho cerka, musela to být, působili tak i když tedy Ásleif neměla moc co povídat co se rodičovské výchovy týkalo. No prostě Šalvěj. Měla dobrou otázku, to bylo to, jen jestli pro ní byl spokojený úsměv hnědé vlčice nějakou odměnou. "Mě by spíš zajímalo jak tvá opeřená zní, slovní zásoba a tak," ani nečekala že jí odpoví.
"Toho druhého záprdka znám!" určitě to byl hodnotný přínos pro konverzaci, "no, znám je trochu silné slovo. Nejsme kámoši než se na něco takového beztak zeptáš. A na ten jejich chaos jim zvysoka hrabu," ať se opováží jí k nim hodit. Věděla o nich možná tak věc a půl a ani to ne, ale to stačilo, "Co chci říct je to, že ten parchant je docela cáklej." Hele šedivko! Potvrzuji tvůj otcovský názor! Ne že by Šalvěj dle jejího skromného názoru, a toho jak se brzy ohýbala smíchem, potřebovala další přesvědčování. Ta děvucha je geniální.
"Zrádče nezrádcovatější–!" prskala. Vzteky, smíchem i svítivé kapičky co jí dostaly do tlamy. Rostlinka možná zajímavá, dobrá, svítí to moc hezky, ale musel jí to prsknout přímo do ksichtu? Se dělá, nebohým pocestným! "Klidně zajdu posvítit," zamrmlala k Šalvěji a pokusila se otřít do Zinkova kožichu. Ať si taky trochu posvítí. Třeba ho osvítí.
A třeba jí nebude osočovat z něčeho co není. Nádech, Sleifo, nádech– "Ti dám takového cízáka. Pár jich vlk pobije, vlče zachrání, o ucho příjde a oni ho takhle obviní!" Děs a hrůza vskutku. "Ten šutr jsem sebrala z mrtvoly mimochodem, víš jaký to je, šlápnout do mrtvoly..." druhá část byla tišší. Hlavně nekazit mládež. "A ne děkuji, Podběla nepotřebuji," už se na ní přilepilo jedno dítě a to stačilo.
"Trochu tady fouká, co?" doufala že jí vítr neurval slova hned od tlamy. Zasraná zima a zasraný vítr.

>> Mlžné pláně

Hvozdík
- Nakresli 2 členy smečky – Hvozdík a Vidar

Vidar
- Nakresli 2 členy smečky(3) – ZDE

Že se s ní vybavoval někdo, koho sotva chvíli zpět nazvala páprdou a fosilem? Zinek možná působil příjemně asi jako bodláčí na hýždích, ale tímhle si docela pevně získal její respekt. Na jeho místě... inu, možná by už postrádala i to druhé ucho. S jedním? To vypadala drsně! Jako hrdina! To že většina jizev byla od toho když dostala od někoho řádně na hubu a musel zvolit taktický ústup, to zmiňovat nemusela... Nicméně, bez uší by vypadala jako blbec, tak byla ochotná držet hubu, i když jen co se dalších urážek týče, a krok a to druhé si nechat.
"Dobrý, dobrý, jak není rozbitý tak je všechno dobrý," už se zase zcela obyčejně křenila. Pokání a omluvy, to její tváři neslušelo, úsměv a zvědavost, ty v zelených očkách vypadaly mnohem lépe. A k té bylo dost důvodů. Zajímavé to kvítko, tedy... asi tak jak mohlo být něco šedivé stejně jak zimní obloha. Ale tak, jestli se Zinek ukázal míň mdlý než jak vypadal, mohla Šedivce dát šanci. Prozatím. "Ty něco víš o kytkách co? Věc nebo sto?" nebyla to ani řádně otázka, když mu nedala moc šance odpovědět, "Mi jednou, asi Wu vecpal takovou podivnou věc? Ovoce to snad bylo? Žluté, oválně i když tak do šišata a trpké to bylo jak smrt? Náhodou nevíš co to bylo?" Koukla do brašničky, jestli se tam náhodou neobjevil další. Ale ne. "Eh, teď už tam jsou jen nějaký divný bobule– bych jinak ukázala."
Jenže když byla mentálně u toho co bylo, blýsklo jí v paměti konečně něco když výrala na Šalvějino kamínek. "Sluší ti," prohodila k ní, krást, to už ho nepotřebovala, když tušila že by to mohlo být něco s čím už se setkala, "Připomíná mi ty co už jsem jednou viděla, pár let zpátky," mrkla tentokrát po Zinkovi, jestli potvrdí nebo vyvrátí její spekulace. "Jeden jsem dala svému..." byl vlastně pořád? Snad jo, i když k němu stále chovala cosi hořkého, "kamarádovi, by mě zajímalo jestli ho pořád má–" A jestli na ní myslí, nebo se mu sama příliš zprotivila.
V hlavě jí to na chvíli zašrotovalo, "víš co možná i jo." chtěla toho ze Zinka vytahat co nejvíc. A pak začala pohledem přehazovat mezi ním a Podbělem. Asi spadal víc pod něj? Podběl, Šalvěj, Zinek... působili jako velice podivná rodinka. A nebo to byla nějaká krycí jména a v tom případě- Proč taky nemám jedno?

>> Modrák

Docela nevinně pokukovala po šedivém vlčkovi. Co odpoví, kdy odpoví. Pomalu se to stávalo je hluchý, takže neodpoví, když najednou Sleifa nadletěla jako by jí bodla včela. Přinejmenším do zadku, dle toho jak vysoko. "Co po mě pořváváš , páprdo? Šikanuju tu snad někoho? rozječela se mu nazpět s krátkou odbočkou k, nyní pojmenovanému, Podbělovi, "nešikanuju tě, že né?" špitla, trocha paniky v jejím hlase možná byla ale zmizela hned s dalším výkřikem, "Jen si to zkus, fosile!" A s tímto prohlášením spokojená sedla zase na zadek a zavýrala na Podběla.
Co s ním? ono, spousta jejích plánů padlo pokud byl, no, němej. To jí neřekne kde se co šustne a co nového a odkud vlastně je a jestli náhodou neví něco o Wuovi a vůbec. A co ho mohla, poučovat o těhle ostrovech? O všech šílenostech co viděla? Ještě lépe – do nějaké ho zatáhnout. Nemohl by říct ne! Kdo by ho ale řekl, to by byl ten páprda opodál. Otec? Spiše Děd, jestli na ni pořvával o mládeži, to musel být už řádná vykopávka. Ironie té myšlenky na ní byla zcela ztracena.
Po chvíli tichého okounění to už nedala, "Dobře, dobře! Vyhrál si bobříka mlčení... promiň, já– vyčerpané povzdechnutí zaplnilo odmlku, "nejde mi to s mládeží, nejde mi to nemluvnými, neber si nic z toho vážně, jo?" Vůbec, neber život příliš vážně, pak ti unikne všechna zábava, zatím co ty se budeš hnát za... bohové ví čím. A další starou vlčici co tě bude otravovat kousni, ju?" spiklenecky na něj mrkla, načež se zvedla a našrádovala si to... k vlkovi na kterého před chvílí pořvávala. Však on si začal.
"Zdravíčko, Ásleif, krásný den, krásné krystaly–" pozornost byla tu tam, v očkách se blyštil zájem, jako straka, alespoň měla narozdíl od toho ptáka nějaké vychování a nekradla. Jen tak někomu tedy. Vůbec– teď se přišla trochu omluvit, "S tím mladým," hodila pohledem přes rameno k Podbělovi, "neměla jsem žádný špatný úmysly, jo? Nechtěla jsem ho nějak rozbít nebo tak..." Zvláštní to den kdy se Ásleif kála nad vlastními činy, někdo by měl zkontrolovat zda nezamrzlo peklo.

Sleifa jen kroutila hlavou, zcela pobaveně ovšem. Se diví, že jim říká omladino a pak tady lítají jak vlaštovky před deštěm– A ne že by snad neměla nutkání se rozběhnout za nimi, to by nebyla ona aby ne. Ale nevypadalo to, že by pro ni byl zrovna prostor. Nu což, alespoň kroutila hlavou jak na obrtlíku, než ty dvě střely zmizely z dohledu. Vůbec, všimla si při tom někoho dalšího. Další co se prostě zjevil? Nějaký tichý–
Sníh zakřupal pod packami, když se přesunula blíže k němu. Nějak na ní koukal a ona koukala na něj. V jejím pohledu by sotva šlo najít nějakou přísnost, zvědavost, to bylo to hlavní. A zájem o něčí společnost, když ty dvě vzaly roha. "Nazdar!" naklonila hlavu jako sovička, "Taky si jdeš zarýt do závěje jako lumík, nebo nějaké jiné plány?"