Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zubří pláň

Budiž tato cesta prvním krokem osvěžení toho, jak to ve smečkách chodívá. Tudíž že beta dělá pochůzky a chodí s dcerkama v mlhách alfa, inu to nedělá, tudíž asi sedí na pařezu a tváří se důležitě. Detaily ještě třeba dopilovat. A tady tedy na pařezu sedí Aet, motala se tu i dřív, táhla tady Rhaaxe, ne jako by její záda kdy mohla zapomenout, třeba po někom takovém hodila okem. Teď jí jen cukal koutek z Renbli, i když Barnatt vypadala na to, že má zodpovědnosti víc než ona a její, pomalu adoptovaná neteř, dohromady. Chytrá pěkná navíc, pokud se rodinní příslušníci dali využít jako svědci...
Jestli tady zůstane, to už byla otázka sama o sobě. Smečkám nikdy moc šanci nedala, to čirá pravda. A díky všem bohům nazlátlého listí za Barn, která jí zachraňovala od nepromyšlených závazků. "Zní to trochu lépe, než vše stvrdit kdesi cestou. Vašeho Aeta jsem možná tak letmo viděla, třeba ani to ne." Ještě aby to byl nějaký páprda, i kdyby měl milé děti, děcka vedení nespraví pokud mu do hlavy nevymluví díru jako Renbli. "Nevěděla, si toho budu muset trochu zjistit než se rozhodnu, ještě bych na vše výrala jak výr." Ale i když to nezmínila, dobře slyšela. Loupla očkem po Renbli, v tváři výraz 'jestli to je co si myslím že to je, pak máš zelenou'.

>> Zlatá

>> Mlžné pláně

"Nevadí, co se neví, do se dá vyzkoumat," nehezky se to poslouchá, takové zklamání. Kazí to dny, kazí to život a žere motivaci jak hladové kobylky. Takže by měla vyzkoumat i pravdivost toho čím jí Renbli teď plnila uši, klidně tu mohlo být něco neviditelné, vidět by to stejně nebylo, kdyby ale napadl sníh... V zimě se musí na lov neviditelna! "Pokud," ohlásila s důrazem, aby tady náhodou nešířila fámy velmi škodlivé, "tady ale něco neviditelné bloudí a chce je to sežrat, to pak dá rozum se tomu schovat. Tedy ale nepěkné, že už někoho dostaly," soud na příšery, soud na ně na tisíc zim! Kdo ale byl ten Ség? Žádného takového nepotkala, aby to byla solidní společnost... Ale tak, Renbli musela mít nějaký vkus a celá tu byla taky!
Co ale byla ta vlčata zač, i když odrostlá, a o ten chlup vyšší než by se líbilo... jedno jak to vyrostlo, domlouvat to umělo. A podhodit nabídku i těm, ne zcela zaujatým... Je tohle emoční vydírání?! Nejhorší, že jí to nutilo se nad tím zamýšlet. "To už bude pěkných pár let co jsem byla v nějaké té smečce, dost na to abych zapomněla na to jak to s tím chodívá," sama sobě byla teď leda tak k smíchu. "Vůbec, co jsem někde zakořenila..." a tu, jak z čistého nebe blesk, myšlenka, "teda pokud nepočítám, že tady okolo se už chvíli motám jak moucha nad mršinou..." Co to s ní bylo? Bolesti kloubů, vazby, senilita? Že nedokázala odpálkovat podobnou možnost jak mávnutím ocasu?

>> Zlatý les

Adoptovala si tehdy to vlče, nebo si vlče adoptovalo ji? Otázka, jejíž osudem, bylo zůstat navěky nezodpovězenou. Když to totiž Ásleif bylo docela jedno, tohle třeštidlo rostlo dle jejího gusta. A pokud teda nebudou námitky a nevyženou jí od tamaď, třeba by si jinak chtěli nechat to druhé ucho, "Pak nemám právo nesouhlasit," co by jinak mohla udělat? Utéct? Tady možná ano, ale stejně by jí ten postrach jednou dohnal, i kdyby ve snech.
Vykecávat se za cesty, to pak zvládne levou zadní. Zvlášť když Barnatt půjde vepředu... Barnatt to je to jméno, žádná Brambora! No, prostě nezabloudí, zatím co bude moct vést ty důležité konverzace s velkým prckem. Čím jí to jen krmí? Brouci to nebudou...
"Příšery? Říkaly něco, jako jestli nás budou chtít opečené, nebo tak?" lepší vědět preference, jestli na tom byl plk pravdy. Byla samá šlacha, celá potrhaná, to co by chtělo žrát? Vůbec, "Já žádné neviděla–" zarazila se. Jestli tu byly, byly to proradné příšery. Dobře je to Renbli prokoukla! A však se ani trochu nechumelilo.

>> Zubří pláň

He? Zmatení Renbli se zrcadlilo na Ásleif. To si snad to škvrně nikdy nezkoušelo hrát s ještěrkami? Nikdy jí nevyplácal utrhnutý ocas po čenichu? Co jen ta dnešní vlčata dělala, měla na to tolik času, od dob kdy jí nechala na hranicích smečky, ne tedy té správné, ale body za snahu si bude stejně počítat. Takže, musela být doučena, "Když ještěrce urveš ocásek, naroste jí nový!" zvířecí fakta jako dárek na uvítanou!
"Ah, zdravíčko," zazubila se k černé vlčici, jejíž jméno ještě oprašovala a to ho měla skoro na jazyku. "Bran- Bram... Bramnat? Což, to si vzpomene, než ji nazve kobzolem. Hlavně že si vzpomínala že to byla ctěná paní matka, "Rozhodně." Končetiny zůstaly všechny na správném místě a hlava taky. Takže když jí bylo oznámeno že jde domů mohla s ní kouknout na černou, jestli je jakože vítaná. Kdo už si měl pamatovat jaké s tím byly správné móresy. Ale Renbli, tou se odtáhnout nechá. "Z tohohle svinstva jdeme určitě, už mám z toho pocit že slepnu," to jí mohla slíbit bez nějakého potvrzení, "Takže se na tu nádheru budeš moct řádně podívat." Wu byl v jejích očích možná stále osobou nejvyšší pochybnosti, ale něco vkusu v té šedivé kebuli bylo.

Vstříc mlhavému neznámu, kde se měla skrývat ta co ji hledá! A znělo tamto jako tichý smích? Že by to nakonec byl nějaký démon či to bylo jen její zdání, byl tu stále jen ten jeden jistojistý způsob – pokračovat kupředu, než na tu věc narazí. Však už by ta Renbli měla být blízko, zas tak daleko od začátku být nemohla...
Tu náhle šedivá šmouha, která se velmi, velmi rychle přibližovala a– Brzdi, brzdni, brzdííí. Řekla a nedobrzdila. Zrádná to země a vše z čeho vzešla když jí něco smetlo s rychlostí chlupaté dělové koule. Nebo laviny, na ten kožich to sedělo. Ať to bylo co chtělo, narazilo jí to do hrudi, chvíli měla pocit že snad letí, než byl zakončen střemhlavým sestupem, samozřejmě, rovněž do bláta.
Nohy možná měla celé zamotané, ale jazyk si neukousla, "Renbli!" Koukala na druhý zablácený přelud, tak krásně informativní! "A ty si vyrostla!" vážně, kdy to stihlo vyrůst jak houby po dešti..."Co že jen já, ty máš taky jiný kožich!" sebrala hned všechny čtyři nohy na svou obranu. "A vůbec, nejsem ještěrka aby mi něco dorůstalo!" Jen to neznělo zrovna naštvaně, když vlčice pomalu propadala smíchu.

Bryce zanechaná v prachu jí nikterak netrápila, když tady šlo o událost vůbec té nejvyšší závažnosti. Jen to jedno ucho trhlo za odpovědí a už jako by nebyla. Se najde, jestli bude chtít. Jak jí vůbec to vlče našlo v těchto půvabných podmínkách? Míň myslet víc utíkat! Co že si sotva viděla pod nohy, jestli si nějaký kámen dovolí tohle přerušovat dá mu co proto, teď musela ještět do éteru, aby se našly!
"RENBLÍÍÍÍÍÍ! pištěla na oplátku svého jména- Moment, říkala jsem jí své jméno? Posledně to snad ještě ani řádně nemluvilo, co si to mohla pamatovat, spíš to jen ničilo sanitu, pokoušelo se lovit brouky a vůbec fungovalo tím záhadným způsobem jakám vlčata fungují. Jak to vůbec umí přežít? A vyrůst? ... stejně jedno, je to Renbli! "TAKY BĚŽÍÍÍM!" vyřvávala, nečekaně, při běhu. Už byly blíž! Už to slyšela! Jen čekala na to až na ní onen ukřičený démon mlh konečně vyskočí.

"Dlouho? " pousmála se hnědá vlčice, "Tohle bude moje třetí léto tady." Jo, to už byla chvilka. Prokletý čas, utíkal jako voda. "Míň než by se mi líbilo, dost na to abych se neztratila. vyžívala se v nespecifické odpovědi, jen jak by to přesně dokázala posoudit. Nebyla ptákem, aby viděla svět jako na dlani. A dokud někam trefila, to jí docela stačilo. Bonus že bylo stále co objevovat. Nevěděla, ale co teda Bryce z takových otázek měla, ale eh, bavilo jí to.
"Jo, jeden si na to i zvykne, občas je to i praktické," pokusila se v mlhách zahlédnout vrcholky hor, ovšem neměla to štěstí, "Kousek odtud, v horách je portál na jiný ostrov, chodívá tu takový pochybný obchodníček..." její tón nenapovídal, že by se tomu nějak udivovala, bylo to vyřčeno s takovou normálností, jako by povídala že veverky žijí na stromech. "Ale proč to tady všecky táhne, taky by mě zajímalo." Na to potřebovala taky nějakou teorii, kdyby se jí nezačínaly již hromadit. Nemohlo by se něco hezky vyřešit, aby měla na duši trochy klidu?
Snad příliš co si přát, když i fyzický svět jí ho nedopřával. Zvlášť když cosi hulákalo z mlh. Tak takhle jsem zněla... Koukla po Bryce, jestli to slyší taky a při jednom kontrolovala, "Hnědá vlčice s jizvou na oku..." ne Bryce neseděla, ta byla moc symetrická, "... To bude pro mě!"
Mohl to být nějaký přelud, příšera z mlh, co to vlastně to Renbli bylo... musela poněkud zašrotovat, než se jí to vybavilo jako jméno onoho strakatého vlčete a zkoušky rodičovství. "Volání z neznáma by se mělo odpovědět, bylo mi ctí nejdražší Bryce," uklonila se Ásleif teatrálně své společnosti, než jí napadlo, že by jí neměla nechat bez směru. "Hádám že budu někde u lesa s věčně zlatým listím," spiklenecky po ní mrkla a vyletěla do mlhy tak husté že by se dala krájet. Běžela směrem, odkud slyšela hlas, ten, kterému nyní svým vlastním odpovídala "RENBLI!"

Jméno vlka: Vidar
Počet postů: 10
Postavení: počítáme už delta?
Povýšení: pak tedy na deltu
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: účast na srazu, křik po Vé
Krátké shrnutí (i rychlohry): dotáhl se do úkrytu, dělal balvan, než se dostavil na Einarovo vytí, dozvěděl se o své misi do Zlaté smečky, zúčastnil se srazu kdy vymáhal z Vé respekt, pak si prošel krizí a nakonec přijal jako svého učedníka Mátu
Smečková minihra: takže hezky od začátku...
přidej se 'nově' do smečky, zúčastni se velkého lovu, nakresli alespoň dva členy smečky (aneb. obrázek nahoře to je 8 + bráchové + třezalka)

Jméno vlka: Hvozdík
Počet postů: 9
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: učedník
Aktivita pro smečku: účast na srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): vyrazil ven, plánující neplechu, potkal Shine, Třezalku a i svého tátu! Dozvěděl se o bozích, hranicích a pak vyrazili na sraz, kde sice půlku nedával pozor, ale pak se jako první přihlásil k učednictví a to u Cinder na obranáře a krátce se s ní i seznámil (a představil Podběla)
Smečková minihra: well, přidal se do smečky, ig. promluvil se Shine

Díky, díky za krmivo!

Hvozdík: 11% >> rychlost + 40kšm 1r
Ithial: 8% >> vytrvalost + 20kšm
Ásleif: 3% >> síla + 20kšm
Vidar: 3% >> schopnost lovu + 20kšm

Zapsáno

"Tolik věcí, které by mi měly být báchorkou tak už dávno nevidím," zasmála se zlehka vlčice. Život mimo tyto ostrovy byl již tak matný jako pohled skrze mlhy. Hranice normálna byla posunuta již v brzkých dnech její existence zde. "Bude to na úhlu pohledu," pohodila hlavou, rozčepýřená a možná poněkud rozjetá i ve svých myšlenkách. Krk se jí zastavil v úhlu s hlavou lehce nakloněnou, vzpomínky zdejší ostřejší než polední slunce, když Bryce zmínila propad do jiného světa.
Ásleif promluvila, hlas zabarven nostalgií, někde zpola přítomen, "Já ano, i když už tady," zelené oči zdvižené k nebesům, "do světa bez magie, mrtvého. A tamní táhli se, nebýt zastavení udatnými hrdiny!" prolomila se rázem její nepřítomnost s vítězným smíchem. Portály, Rhaax a Havo, to léto kdy přišla o ucho a zažila strast rodičovství, probůh, bylo to nádherné. Skutečné dobrodružství! Ale jak dlouho to již bylo? Neměla jiné odpovědi než příliš. Co byly dny od toho než chabou napodobeninou. Jsou nejlepší dny mého života už za mnou? Ta idea by horší, než ta že prozkoumá každý kout zde. To by ještě mohla vzhlížet k podobnému dobrodružství, ale pokud by bylo její poslední?
Otřásla se, Bryce nyní naštěstí kotvou k realitě. A i přes tíhu toho, co jí právě napadlo vyhrabala kdesi kousek optimismu. "Ani náhodou. Ve světě je toho příliš co k vidění, aby se o to jeden dobrovolně okradl!"

Oh, tohle se jí líbilo. Špicovala při vyprávění to jedno zbývající ucho a vstřebávala to jak houba po dešti. Na to jak to tu koho vyfluslo, si přehled nedělala. Ne ani že by o tom moc slyšela. "Při všem- ještě jsem neslyšela o bouři co by hůře pochopila co má dělat. Taková co se ti narve do jeskyně a stáhne si tě jako mravkolev do jamky?" Samým dramatem by si mohla hlavu ukroutit, ale neobtěžovala se s tím skrývat pobavení. Ale bouří by se chtěla taky projet, jestli by to bylo jako sjíždět v zimě po zadku. I když s větším množstvím písku v čenichu. Jak se asi má ten pouštní písečný páprda... To si vyřídí potom, zas tolik jí na něm nezáleželo.
"Vůbec, máš to ale víc zajímavé jak já. Jsem si jen stála na útesech, koukala po moři, trochu se přiblížila ke kraji, šplouch a u už jsem nikde nestála. A pak jsem tu, vyplavená a jak leklá ryba." Snad to poskytlo trochu uklidnění. Nebo pocitu důležitosti.
"Nevidím zas tolik jiných možností," zašklebila se než se rychle obrátila k zamyšlení, "tedy, pokud nechceš zkoušet nějaké... ponurejší metody." Každý svého štěstí strůjce. I kdyby to byly ty, které teď imitovala přepadlou hlavou ke straně, aspoň na tu chvíli kdy to bylo pohodlné. "Nemyslím že by něco takové pomohlo."

Jméno vlka: Vidar (toto je oficiální přihláška)
Glow up: Přívěsek
Preference: něco co sedí k charakteru, ale jinak žádné
Nechci: vtípky, jsem zoufalá, potřebuji actual přívěsek na něj (Kami has a pass)

Jméno vlka: Ithial
Glow up: kožíšek
Preference: inspirace ptáčky, možná zůstat v šedivých tónech
Nechci: -

Jméno vlka: Hvozdík
Glow up: přívěsek/kožíšek
Preference: aby zůstalo něco z jeho zbarvení, jinak, go wild once again
Nechci: -

Jméno vlka: Ásleif
Glow up: přívěsek
Preference: největší prkotina co tě napadne
Nechci: -

V téhle slotě dalo úsilí řádně vidět svou společnost. Ale alespoň to nebyl nikdo, koho by poznávala. To by i na ní bylo příliš humorně trapné. Cestovatel co si ani nepamatuje co viděl, ostudu na ni a na vlastní rod. Možná jí už byla. Jo, co by si teď její drahá rodina myslela o vlastní dcerce, kterou neviděli šest zim, rozdrásané, změněné, dle nich určitě pološílené. Trochu po tom toužila, jen z té zvědavosti, ale odsud? Sotva by trefila domů i bez toho, natož tady. A tady byla zatím v relativní spokojenosti.
Ale dáma před ní, nedoznělo to tak. Další naplavenina? Měla na ně dle všeho štěstí. "Ah, dostala ses sem, ani nevíš jak, co?" Zazubila se na ní a odhodila veškeré snahy o vykání. Tahle slušnost byla přeceňovaná. Slovíčko sem, slovíčko tam a hned máš úctu? Výmysl, i když občas nutný, přežití a tak. "Nicméně– vítej v partě," Kde jen byl ten bod kdy pro ní tohle přestalo být zajímavou novinkou a jen občasným vytržením, pokud jí někdo nenasadil bohy do hlavy. Samé staré zprávy. Začínalo... začínalo jí to nudit? "Ásleif, co ty?" pokusila se alespoň pozdravem odložit odpověď na otázku, kterou pomalu čekala, že nezná cestu odsud pryč. Nebo jen promítala své vlastní nespokojenosti na náhodné cizince, které potkala v mlhách.

Nalevo mlha, napravo mlha a přední, překvápko, taky mlha. V ní možná někdo, nebo něco. Třeba zajímavého, třeba nebezpečného, ale fakt byl, že vidět to nebylo. Úžasné, doufala že na dvacet kroků od ní je něco fantastického, co nikdy nenajde, jen aby se jí něco nahoře mohlo vysmívat. Takže- od teď jí ti je docela jedno. Kdo se dokáže bavit jen cizím utrpením je zasmolený zoufalec. Nejlepší si občas prostě něco nakecat, projedou sama sebou. Otázka božství už jí mohla přivést jen k šílenství, pokud by se fakt snažila, tak do brzkého hrobu.
Fakt byl, že se mlhavého šera, nyní i s bonusovou porcí deště, optávala na něčí přítomnost. A odpověď se k jejím uším nedostávala. Je to tady, měla pravdu, šílenství, mohla si gratulovat, už byla docela ztracený případ. Zpozorněla, donesla se k jejím uším slova, mohla odložit hysterii na neurčito? Znělo to tak. Rychle, dokud ví odkud se to vzalo, zrychlila do poklusu a vyhlížela něčí postavu. Stačilo jen to, aby se mohla ozvat nazpět, "Zdravíčko, děkuji za vaši skutečnost na tomto... zpropadeném místě," poslední slova barvilo zavrčení, ne snad k její nejnovější společnosti, když její směřovala k otevřenému prostoru.

<< Tajga

Temná mračna nad hlavou a před ní mlha tak hustá že by se dala krájet. Sotva co k vidění. Nebo taky spousta, pokud by spílala k nebesům a zemi aby přinesli štěstí a slušné přírodní podmínky. Ale vzývání k nadpřirozenu měla na nějaký čas až dost. Do té doby se to vyjasní, snad. A i kdyby ne, vsadila by druhé ucho, že se nic nestane. Leda že by obětovala svého prvorozeného, kterého by stejně musela sehnat a řešit vlče výměnou za mlhu, to nesmrdělo dobrým byznysem, to by si chtělo žádat mnohem více. A dost už! Těhle bohovatých myšlenek už stačilo, ještě aby tady propadla neskutečné melancholii a sestřelil jí blesk protože bude největší hrouda v okolí!
Lepší soustředěně výrat do mlhy a doufat že v iluzích jejího převalování a nejistého prostoru o něco nebo někoho zakopne. Měla pocit že možná někoho cítí, nebo to mohlo být jen tohle divné místo. Jak dlouho už tu vlastně bloudím? Krok sem, krok tam, hlava v pomyslných oblacích- naposledy šla na sever, ale co mohla vědět, třeba stočila kurz. Čas na jeden z nejstarších triků v knize. "Je tu někdo? Něco?!" houkla do neznáma, "a mlha ať se nahlásí," dodala trochu tišeji, ta by jí určitě slyšela.