Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Nížina hojnosti (Hraniční pohoří)

Přes hřeben hor se jí stezkami podařilo přehoupnout, ještě než jí mraky sebraly většinu světla. V hlavě už jí hrála myšlenka že dolů to půjde lépe, než jí došlo že se možná přepočítala. Už byla mezi stromy, když jí podklouzla noha, štěrk sjel po skále jako skleněnky a ona s ním. Vyjekla, prudce se pokusila zadržet svůj sjezd, nyní už po zadku, ještě dřív než se překotí nebo narazí na strom. Její jediné štěstí bylo skutečně, že v její cestě nestálo nic pevnějšího a čumák zaryla až v kapradí.
Poněkud otřesená, omlácená, s hýžděmi, které jí to ještě chvíli budou připomínat, ale celá. Nebo spíše ve stavu před sjezdem, ucho jí během sešupu dorůst nestihlo. Po kontrole životních funkcí, nastala druhá a velice důležitá - viděl jí někdo? Přes vůni lesa a deště, který už nedočkavě visel ve vzduchu sice snad poznávala i něčí přítomnost, ne ale tak blízko, aby si povšimnul jejího sjezdu. Ani nevěděla jestli to tak nebyla spíše škody, musela by sice vymyslet nějaký žert aby ještě posunula humor situace, ale takhle se ani nemohla stát poučným příkladem pro budoucí generace. "Vidíte, děcka, proto se koukáme pod tlapy a nechodím po horách, když je prd vidět," oprášila nejvíce vážný tón než propukla ve smích. Jo, teď už jí bylo líto že ji nikdo neviděl.
Ale neplánovala trčet v lese za bouřky a tak i přes protesty všech tlapek vyrazila dál, do míst jí známějších.

>> Mlžné pláně (začarovaný les)

Jakkoli vzhlížela k nebesům, nedávaly jí jediné znamení. Žádný paprsek který by protnul šero nedopadl na její tvář ani hlas z nebe, který by vytrestal její pýchu - obracet se k něčemu mnohem silnějšímu než ona sama. Jestli však to tichu shůry nebylo trestem samo o sobě. Znamení by bylo něčím, provázkem, který by mohla následovat do útrob tohoto bludiště událostí a poznat jeho jádro. Ticho jen zachovalo status quo. Obrátila tvář opět níže. Zatím co rozhořčení druhého vlka slyšela jasně to v ní bylo něco jiného. Byla smířená se svou existencí zde, s tím že tohle místo funguje na jiném normálu než zbytek jí probádaného světa. Pro- těžko se obracet k bohů, když žádný neodpovídal, byla by možná i smířená najít si místo kde zapustit kořeny a to- To jí děsilo možná víc než to co zde zažila. Nevěděla co sem všechny přivedlo a s tím nevěděla ani jak se dostat odsud pryč a budoucno muselo skrývat chvíli kdy již prošla všechny zdejší stezky.
Ale Ásleif se sotva chtěla děsit budoucností, která ještě nenastala a radši se držet přítomnosti než se do toho bodu dostane. "Jestli najdeš stopu toho za tím, dej vědět, možná bych si taky rády vyměnila pár slov. Možná něco o svobodě a vůli- času hádám dost to dopilovat." Nějaké naděje na čajový dýchánek s bohem si po těch slovech zrovna nedělala. Ještě neslyšela o nadpřirozených entitách, které by si užívaly sprdnutí od pološílených vlčic.
Zrak jí znova padnul k nebesům, stále nic, krom docela přirozeně vypadající bouře na obzoru, cítila déšť ve vzduchu. "A tohle vezmu jako znamení pouze pro svůj obchod, hodně štěstí s hledáním prevítů," pronesla, bez té slušnosti aby odtrhla oči od mraků na severu, do večera čekala déšť. Rozumné rozhodnutí by bylo to obrátit na jih a najít místo kde to přečkat.
Vlčice vykročila k severu.

>> Tajga (přes Hraniční pohoří)

Po prvním mentální výlevu se již nebohé tečce na tváři druhého vlka dostálo klidu, když se čenich vlčice nakrčil v zamyšlení nad vším tím podivnem tady. Dokázala se mu přizpůsobit, tak že jeho hranice se začínaly v její hlavě mlžit. Klasické hlavu plnící prkotiny, jako zda je to ještě nenormální, když se v zdejších poměrech jedná o normální jev. Detaily, oproti tomu jakou důležitost dávala na vlastní prožitek. "Jestli za tím skutečně jsou nějací bohové, ani už nevím jestli bych se dokázala divit," začínala se už podobnými realizacemi unavovat. Stejně jako s tím být levná cestovní brožurka pro vyplaveniny. "A pokud, pak mě fakt zajímá co jako na tom vidí," buď v tom byly nějaké nadvlčí taktiky, nebo by skutečně pochybovala o jejich humoru a...
Zas. Zas tak docela snadno přijala existenci něčeho víc a další otázka byla jen úžasná šance to ze sebe vylít. "Překvapí tě když nevím? Je to tu samá otázka a odpovědí pramálo. To už snad ani nemá cenu je hledat a prostě to vzít." Cítila že dřív by se za podobná slova možná praštila, ale ta ona už byla minulost. "Leda že by se teď tak chtěl nějaký bůh zjevit a vše vykecat-" naklonila tvář k nebesům a věnovala mu dva mrknutí, pokud tam něco bylo, čas na dramatické entrée byl nyní. Jistá si ale byla jen vločkou, která jí přistála na víčku.

Zelenkavá očka pozorovala vlka skoro stejně tak pozorně jako on ji. A to na něm vlastně nebylo u ani tolik co na vykoukání. Měla to, že nevypadal zmateně jak včerejší ptáče, nějaká ta jizvička na něm byla ze všeho nejvíc jeden detail - ta světlá tečka nad pravým okem, o bohové jak ta jí v hloubi duše vytáčela. Sotva byla jedním pro symetrii, ale jeden mikroflek v té tmavé? Štvala se sama tím, jak jí to bralo zrak. V těhle končinách by možná na vlka kvůli zjevu trošku prskat mohla, ale... furt sprostý, nech to být.
Takže fakt že mu koukala do očí, byl teď sotva výsledek slušnosti, když k němu opět promluvila. "Přesně ty!" chápal ji, výborně, "Jeden není špatný, ale několik za sebou? Je ze mě cestovní průvodce ani z toho nic nemám," specifický problém, ano. Co jen bylo s těmihle ostrovy že se to dělo, bylo stále pevně na jejím, stále se zvětšujícím, seznamu záhad na vyřešení.
Ještě že s tím časem alespoň problém neměla, už poznávala pocit chladného vzduchu, jen čekala na sníh, těšila se. A věděla že tu dorazila koncem jedné, že další tu pak zažila, "Brzo snad dva roky, co ty?" otázka i její výraz s sebou nesl značnou dávku zájmu, než další myšlenka prolétla hlavou, "Sakra, to letí, nenaděju se a už si budu stěžovat na klouby."

Tempo nabrala poněkud bryskní, na potencionální rázu mu ale docela ubrala poskočením mezi kroky. Těžko skrývat tu trochu radosti, když potom, co už si jí určitě musel druhý všimnout, to taky hned neotočil. Zelená očka klouzala po té tmavohnědé vlčí šmouze, která se k dalšímu potěšení nezdála jako viditelně zmatená, že by se snad k ní štěstěna obrátila. I když už si ty zmatené i otrávené výrazy začínala užívat, že by se z toho měl stát denní chléb jí bylo poněkud proti srsti. Vůbec s kroky blíže už i viděla, že stejně jako ona, nebude bez nějakého toho šrámu. Stejně se ale její tváří prohnal výraz, jako když tehdá sežrala citron, když to na něm vše vypadalo poněkud... decentněji? Tak rychle jako se zjevil byl však taky pryč, nahrazen uvítacím úsměvem, když mu opětovala pozdrav, "Zdravíčko." Nasadila hned příjemný tón, pak krátce zvážila své otázky, než dospěla k bodu, že se optá hned, nebo jí to zas nedá. "Nová duše tady, nebos tu už něco viděl?" zvědavost a trošinka naděje se nedala schovat u někoho jako byla Ásleif. A natož to, že by to mohla být klidně i nepříjemná první otázka.

Vlčice zvedla zakrvácený čenich s prvním závanem pachu nově příchozího na tuto pláň, na chvíli se její hlava natočila na stranu, jestli se náhodou nejedná o nějakého ze známých. Jakmile jí ale došlo, že tohohle znát asi nebude, padla pozornost opět na rozkuchaného ušáka, který tak získal prioritu nad cizincem - alespoň na oněch pár soust co z něj zbylo. Spíše skromný pokrm už tak ale stačil na to, by zvedla zadek, s tím že dost energie se s někým zabývat má víc než určitě. A tiše doufala že se nebude jednat o další zmatenou dušičku, kterou to právě vyplavilo. Ne že by snad i z takovými by nebylo zábavy, ale už si připadala spíše jako profesionální průvodce než pochybný dobrodruh. A ještě by jí pak někdo zas nasadil brouky do hlavy, jako s tím Wuem. Panchart podivnej. Žádný osobní problém s obchodníčkem, ale jestli o něj zakopne bude mít v hlavě spíš otazníky než nákupní seznam.
Stejně, předchozím větrem rozcuchaná, Ásleif mašírovala směrem možná konverzace. V hlavě by už možná reptala pokud by se její obavy vyplnily, ale stejně si za tu chvíli tady navykla na častější společnost.

>> Hraniční pohoří

Hnědé vlčici se podařilo přejít hory i zpátky bez toho, aby si zlomila vaz či tlapu, ale obvyklá uvolněnost její nálady poněkud uvadla. Hlad byla otravná potvora, i když žádné plány neměla. Takže na pláni zjevně chvíli pobude, protože pátrat pro jiném místě kde by mohla najít kus žvance, by jí bylo příjemné asi jako bodláčí. Vzácná soustředěnost na jeden vážný cíl zalila zeleň očí, kroky byly opatrnější, než její divoká cesta přes hory. Pátrala po kořisti, takové, kterou by skolila i sama. V šeru pár, snad srn, lákavých, ale nevhodných pro tuto situaci. Jen dál, hledej šmudlo. Jak jen to sedělo k hnědému kožíšku, zaprášenému, rozcuchanému.
V barvách hnědi, se ale taky skrýval ušák. A ten už byl jejímu vkusu vhodnější. Jestli zajíc nebo králík, čert aby to vzal. Teď to bylo maso na nožičkách. Ale taky rychlé. Od chvíli co ho prvně zpozorovala, se jí podařilo sotva pár kroků, než se prozradila. Jako střela, do běhu a vlčice za ním. Nikdo kdo by jí ho nahnal, spoleh možná tak na sebe. Sakra, ženská, přeci umíš přežít! Jeden adekvátní mentální kopanec byl dosti k tomu, aby si sehnal svůj kus jídla a mohla si jít sednout někam, kde si užije svou večeři.
Skončila u vody. Za tu dobu si všimla i přítomnosti jiných vlků tady, ale teď jí byli docela u mechu. Měla svého ušáka a prázdný žaludek.

Černozrzka už byla v čudu, jak už to s cestovními známostmi bývá, docela pěkné to na nich bylo. Ale takhle? To se bude muset u Wua příště ozvat, jestli jí nedá něco zdarma za tu reklamu co mu teď dělala! Tedy, jestli ho vůbec najde, ale tak, když si počká... všechny cesty vedou k Wuovi. Kdyby ne, jak by ho jen sama našla. Ale o něj zas tak teď možná zájem neměla. Dobrá, nasadila si do hlavy množství otázek, ale racionality měla dost na to, aby nepočítala s tím, že na ně nějaké odpovědi dostane přímo. A jaká metoda zabírá, když nevyjde vyptávání ve stylu křížového výslechu? Náhodně bloumat, než o něco zakopne, přeci! Podobný způsobem přeci jen tehdy skončila v bažinách- ach, to byly krásné dny. Když vzpomínala na ta dobrodružství hraní si na zkušeného obyvatele zdejších ostrovů se zdálo přinejmenším nudné. Kde byly výbuchy, mrtvoly a obří vlny? Kouzelné šutry, jiné světa při bozích co ještě. Žij blaze. Řeklo se to snadno, když si jeden nezvykl na nadpřirozeno.
Hlavu tím měla těžkou, že jí radši složila na tlapy, než se měla vydat vstříc náhodným objevům. Ještě než docela usla problikla jí v hlavě myšlenka: Byla tohle nějaká krize středního věku?
Tento hororový myšlenkový výplod byl však pozřen příjemným ránem, které jí zašimralo na čenichu a probudilo s půvabným, "Hepčíí-!" Tak nepříjemné probuzení by jí mohl každý jen závidět. Ale sílu dát nepříjemným myšlenkám i příhodám do zubů? O ano, tu měla. Protřepala orosený kožich, blýskla očky po okolí a rozhodla se přejít hory k západu. Protože kdo kdy vymyslel, že by cesty měly dávat smysl, jasně postrádal fantazii.

>> Nížina hojnosti

Jméno vlka: Ásleif
Povolání: Zloděj či Bard (je příliš meme na to, aby to na ní nesedlo)
Délka pobytu na MG: tak rok a tři čtvrtě?
Počet postů: 174 na Sleifě
Proč právě mě:
Tak Ásleif je pro každý zážitek, s bohy se tu ještě nesetkala a tak by s nimi šla do paktu, jen aby zjistila jaký to vůbec je. A že nějací tady jsou, to by jí možná osvětlilo docela dost věcí a otevřelo nové možnosti.
A za mě? Nebudu zatloukat, že jsem měla slabé období, nemoci, škola, mentálně, prostě shame on me, teď jsem ožila. Já, velký sever, nadpleb atakdále, aktivity teď schopna jsem a za akce ještě víc. And oh damn, dračák!

Postovaná 3.

V něčem dokázala být Ásleif docela užitečným, i když ne nejpřehlednějším, zdrojem informací, jinde ale stále tápala. Sobě lehce k podivu, vzhledem k času, který tady strávila, ale možná ne zas tolik. Vlastní přístup ke všemu, jí byl docela jasný a nač se starat kde přesně takové šutry, "Občas ti je osud prostě hodí do cesty, říct že se o tohle zrovna moc starám... vidíš to sama," další úsměv a pokrčení v ramenou. Že jí tlapy ještě nebolely, opravdu. Se stejnou snadností, ale mohla jen těžko odhodit ten slib. Jaká by to pak jen byla zábava vidět ji, třeba s tou lebkou na hýždi. Třeba jednou v plamenech a s růžičkama, absolutně drsňácky. Zapomenout na ta slova by byl hřích, "Možná. A možná ne," neodpustila si lehké vypláznutí jazyka.
Tak tedy k Harpyji, lehce neobvyklé, ale jen těžko říct že se nezdálo příhodné. Brašničku si sama mohla připasat na seznam přezdívek někde vedle Bahna a Hnědky, ale vlastní jméno jí klidně prozradila, "Ásleif," s hranou a těžce falešnou poklonkou. Po zvednutí jí ale jen klidně dál vypověděla, "Možná by to nebylo odvěci," přikývla, jí samotné v hlavě rašící budoucí plány, "zas a znova - hodně štěstí. Ten starouš se tu tak různě potlouká," vědět směr, by jí ho i řekla. Nevěděla.
Alespoň že dokázala odhadnout Harpyjinu reakci, ne že by to bylo nějak těžké. Tohle místo bylo úchvatné, pro ni, čímž se tohle dalo docela hezky odvodit. "Asi kouzla," prohodila na její poslední slova. Klidně to v tom se vším všudy i mohlo být. Nebo nějaké větší entity, obří chobotnice, nebo bubáci. Dokud byl výsledek takový, jaký byl, zdálo se jí to vskutku jedno. Docela jak to, že se její společnost možná brala k odchodu, tak už to prostě bývalo.

Postovaná 2.

Dobrá, když to říkala takhle tak nějaké to právo mlít co se jí zachce měla, i když za následky takových keců od strany příjemce se neručilo. Ale tak, dokud se to už nechá hezky smrdět, kožich jí nechá kožichem bez rejpání, tak ničeho takového nebude zapotřebí. Chuť se rvát jen za hroudu chlupů se neměla. Vůbec, žádnou chuť se rvát neměla. Koho by to sakra bavilo, mlátit se jen tak, pro srandu králíkům? Dokud nešlo o vlče v nesnázích, záchranu světa či vlastního zadku. Černozrzavá byla prostě v bezpečné zóně. A s tím dalším pravdu měla, "Přesně tak, za všechno něco chce. Takový různý třpytivý šutry," s tím vlastně přibyla další otázka pro, nebo možná spíš okolo, Wua. Co s těmi třpytkami vůbec dělá? Sedí v jejich hromádce jak pohádkový drak? "Jestli tě někdy potkám s přebarveným kožichem, tak ti tahle slova připomenu," uculila se, když jí zase netaktně pozdě došel moc hezký fakt, "Jakpak tobě vůbec říkat?"
Dál, co jí na to vůbec říct. Jestli odsud nějaká cesta vedla - přesněji ta suchou nohou, pak spíš sama chtěla být ta, kdo jí najde. Jak krásné téma pro řeč by to bylo! "Říkám, hodně štěstí," s úsměvem a pohozením rameny, "tak krutý osud na tomhle místě," od tónu jasné, že tohle hnědá sotva myslela vážně. Většina toho podivna, o kterém tady spolu mluvily, bylo přesně to, co se jí na tom tady tak zamlouvalo.
O magiích toho nakonec z mozečku ještě něco vykutala, "Jestli se pamatuju, tak základ je voda, vzduch, země, oheň, nebo tak nějak. Jaký veškerý další magický binec existuje ale sotva vyjmenuju. Na to už je lepší Wuův sortiment," trochu divný že o tom její drahá společnice věděla tak mizerně málo, když se domnívala že se s ní všichni rodí, ale život je evidentně jen samé překvapení a zrovna tohle by se těžko vyčítalo. "Asi tě nepotěší odpověď - vlastně jo? Hádám správně?" uculila se na ní, tentokrát s lehce blbečkovským výrazem.

Postovaná 1

Tentokrát souhlasu s druhou vlčicí nenacházela, spíše jen docela jinou potřebu, „Snad moje věc, jak si nechám změnit vlastní kožich.“ Lehké otrávení jasné v jejím hlase, i přes zbytky úsměvu, které se jí dále držely. Na tohle si sahat nechat nechtěla, a tedy i nenechala, „necítila jsem potřebu vypadat jak papagája,“ cukla rameny, „vůbec, neslušela by ta lebka spíš tobě, barevně, víš jak?“ zakončila už zase lehčím hlasem.
„To tedy ne, pokud se ti odsud nepovede nějak vzít roha, to bych pak přála jen hodně štěstí s vší tou vodou,“ ale jestli by odsud skutečně vedla cesta, chtěla by o ní vědět. Nechtěla odejít, ale prostě, bylo by příjemné vědět že tu ta možnost je, ta skutečné svobody jít si, kam by se jí jen zachtělo. Vůbec, bylo na ní něco divného, že jí nevadilo se zvyknout? Zatím se jí to tady zdálo spíše rajsky, ať už tu zažila cokoliv, i tu v podstatě válku. To už ale bylo trochu příliš temný. „Vlastně se to všechno zdá možný, tady… ani bych se asi nedivila, kdyby Wu nebyl skutečně vlk,“ nadhodila další možnost, než na chvíli ztichla. Chtělo to trochu se zamyslet, fungování toho všeho nebyla její silná stránka, jen žití v tom, jakkoli to bylo divné, „Jako, je nějaké elementární dělení, jednou ti tu můžu nechat vyrůst kytku, nebo vykopat díru, jinou přimrazit packy, ale ocas ti zapálit nedokážu.“ Víc neměla pocit, že by dokázala nějak jasně objasnit, bez dalších otázek.

Zamručení na prokletý věci jí zaujalo, protože jednoduše proč. Ona sama byla jen ráda že u Wua neviděla něco co by jí třeba na čas proměnilo v mloka. K čemu by něco takové vůbec bylo, komu by to ten starouš vůbec prodal. Jí se spíš líbila všechna na užitečná cingrlátka, vlastně by jich do budoucna chtěla víc. Bylo to příliš důvěry v jednu pochybnou osobnost? Možná, ale pro ni se to sotva zdálo jako problém. Pochyby kolem změny zjevu ale ještě jakž takž chápala, i když se stejně musela ozvat, i když nejdřív kontrolně přehlédla vlastní hřbet, "Čvachtání v moři to vydrželo... jsem to taky zkusila," zazubila se s objasněním na druhou vlčici, "i když je to teda jen jiná hnědá než předtím," pohodila hlavou. Opravdu to nebylo nic moc na pana červenku.
"Zvykneš si," prohodila s tónem někoho, pro koho tohle všechno už ani nebylo zas tak divné. Proč se tomu měla navíc ještě snažit nějak vyhýbat, s takovou jí život proteče mezi drápy a už to všechno bude k ničemu. "Hm, houbičky jsem u něj neviděla, jen nějaké divné bobule od něj mám, ale ty na sobě zkoušet nebudu," nevoněly hezky. "Ale to všechno ostatní, teď mě docela zajímá kde to všecko bere," teď jí to nedá klid a sotva může počítat s tím že by jí to prozradil. Hrůza, zas samé otázky a odpovědí málo.

Myslela by si, že toho na zrzku vypálila dost, což ale, i k jejímu vlastnímu potěšení nebyla pravda. Pocit že někdy mele až příliš ji nebyl cizí, ale to aby se snažila nějak limitovat nebyla její obvyklá starost. Že tak mohla pokračovat bylo něco, při čem se jí našpicovalo to jedno zbývající ucho, on už jí ten starouš Wu nebyl vůbec cizí a spíš jen čekala kdy o něj zakopne příště. Oh, na to se těšila.
Ale teď už by měla odpovědět, "Žádný prokletý cetky se mu vnutit mi nepodařilo," pokrčila rameny, že k tomuhle nedokáže ona co moc víc říct, "ale tedy krom věcí jako je todle," kývla hlavou k brašně, "jsou tam i jiný zajímavosti. Představ si že ti dokáže změnit barvu srsti! Natrvalo a i úplně divně, jsem potkala jednoho co byl červený... divný vlk," naštěstí se ale u toho setkání ve vzpomínkách neudržela příliš. Změny kterými prošla sama nezmínila, co ona měla na červeného vlka. "A pak prodává i magie, nemám ani šajna jak to dělá, ale dělá to. By mě zajímalo jestli to ví i on sám. To je tak vše co vím o jeho nabídce," zakončila prozatím svou poučnou chvilku," došlo jí že se ani nepředstavila, než začala brebentit o někom jiném a hrát si na odborného průvodce po zdejších krajích. Zase. Bylo jediným štěstím že tohle zjizvenou upřímně bavilo.

S veškerou elegancí opilého kamzíka seskákala Ásleif skoro až k složeným tlapám černozrzavé vlčice. Téměř zázrakem, že tomu tak bylo, když její sestup byl vskutku výkonem v ukázce jak na to nejít. Kde byly pečlivé kroky, když svah slézala sama. I tlapka jí podklouzla, klidně mohla skončit s přeraženým vazem, kdyby jen o chvilku znova nenašla záchyt. A stejně zářila jako by to nebylo vůbec nic stresujcîho. Protože, upřímně, pro hnědou to nebylo, jen dobrodružství.
Neisha již byla úplně zapomenuta, když stála při druhé, jménem stále neznámé, vlčici. Očkama blýskala po jejím zjevu, než se na chvilku zastavila nad jejím čumákem. Připadal jí... roztomilý? Bylo to to správné slovo. Než ale mohla mít tu netaktní čest to vypustit nahlas, byla zastavena docela jasným gestem. Evidentně ta věcička docela poutala pozornost. Čekala by, že víc jí na sebe bude poutat, co ona věděla, třeba to urvané ucho. Ale tohle nebylo poprvé. "Jak tomu ten Wu říkal... brašna? Znáš ho?, hlavu měla chvíli nakloněnou v zamyšlení při odpovědi, než, místo aby zůstala jen u toho ,spustila dál, "Vůbec, strašně chytrá věc když chceš sebou tahat věci! I když tam tedy teď tedy jsou jen nějaké divné bobule, ále to tě už asi tak nezajímá co?" tlamka se jí konečně zavřela. Že by mohla působit, jako by tady dělala Wuovi promo, to jí do hlavy ani nevklouzlo. Spíš že bylo jen slyšet že i po nějaké té době má z téhle věcičky radost.