Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže si jí všimla! Z běhu tak přešla spíše do veselého hopsavého kroku a směřovala si to dolů k šedé, pravděpodobně vlčici, "Nejsem hej, jsem Ásleif," zavolala zvesela zase nazpět, když už se blížila . Sláva dalšímu pouštnímu setkání na zahnání nudy, když to i zatím vypadalo, že bude její společnost vítaná, ne že by tedy změnila kurz, kdyby nebyla, chtělo to zas trochu života, poté co se předtím tak velmi akčně jen povalovala na pláži. Projednou i uvítala sucho a teple, které i teď poušť poskytovala, vlhký písek, vlhký vzduch, vlhký kožich, ještě by tam pak začala pčíkat a s nudlí u čenichu je existence spíše otrava. Ono, sezóna na čachtání v moři ještě určitě nebyla, i když jí to předtím tedy nezastavilo... Ale kuš už s mořem a pískem, teď měla společnost a jen netrpělivě očekávala jestli se zas ozve, i když už teď se nadšení jasně podepisovalo na její tváři.

Slunce se muselo k její nemilosti pošoupnout na své cestě oblohou zas kousek k západu a to co zde v prvé řadě upoutalo její pozornost zmizelo v moři písku, záblesk, který byl jejím ukazatelem směru se na ní prostě vykašlal, jestli to tedy byl šutr, nebo něco více se už dozvědět neměla. Ale zase byla v poušti... jak se to vůbec stávalo, že se tady neustále ocitala? Paměť jí sloužila dobře, věděla jak se fajně hašteřili s tím hnědozrzavým vlkem o to, jestli je písek než sníh. A ona si věděla svoje, cokoliv si on mohl mlít, byla to taková drobnost a stejně mu to měla tak náramnou chuť prostě zařvat do tváře, zatím co ta její bude jen hrát úsměv. A proč bych nemohla? Tohle byl jeho rajón, takový z něj měla pocit a i když nikde necítila jeho pach, stále by se to tak mohlo počítat. Jen hluboký nádech tohohle teplého vzduchu... "A stejně je sníh lepší!" zavolala nad duny, než se nad tím dala do smíchu. Taková hloupost a kolik jí to jen dělalo radosti.
Až po téhle menší šarádě si všimla šedivé siluety, blížící se odkudsi z hlubin pouště. Jestli jí jen onen drahý cizinec zaslechnul, to by jí zajímalo. Jen krátce zaváhala, jestli nejít dál, než se nakonec rozběhla směrem potenciální společnosti.

>> Tichá zátoka

Moře a svou společnost nechala za sebou, slaný vzduch se i bez toho, že by jí sem něco vedlo, zdál už pro tu chvíli tak akorát. Víc a asi by se z ní taky stala nějaká ryba, možná třeba chobotnička, kdo ví, prostě suchý vzduch pouště byl vítáná změna. Pohled měla ale dále pevně upřený k tomu zdroji drobných záblesků, který jí vůbec donutil se zase zvednout na nohy a někam vyrazit. Dobré rozhodnutí, i kdyby se to nakonec mělo ukázat jen jako obyčejný kus kamene, nebo něco podobně banálního. Stejně by se už nevracela, pak by zas mohla najít někoho jiného, s kým prohodit pár slov. Ale to až to tady najde a pořádně prokoukne. Už se přeci jen pomalu, ale jistě blížila k místům, odkud by to mělo pocházet, ještě jen vidět jaké měla štěstím, pohledem tak brouzdala mezi pískem, jestli to už neuvidí i pořádně.

Chvilky s Anakhi rozhodně byly příjemnou zastávkou ve všem tom dobrodružství a akcí, možnost na nádech než byl čas zvednout kotvy a táhnout zase dál. Flekatá musela snad usnout, nebo prostě něco, fakt byl že nic neříkala a nic se nedělo, zaťim co na ní lezla chuť táhnout si to zase dál v nekonečno a ještě dál. Nebo, jak moc mohlo být nekonečno v několika ostrovech, kdesi v širých mořích. Stále místa zatím dost.
Možná by ještě chvilku čekala, pokud by jí něco nepadlo do zelených oček. Cosi se blyštilo kdesi dále, taková ťrpytka veprostřed ničeho, kde by se nemělo co třpytiti. To se už prozkoumat prosím muselo. Rozhodnuta se tedy už vysoukala zpět an nohy a věnovala ještě jeden pohled drobné vlčici, "Čas jít zas dál, měj se, s úsměvem na tváři řekla, než se obrátila zpět k tomu záblesku a vydala se na cestu, drżíc to místo pevně na očích, aby ho ještě byla neztratila.

>> Poušť

To omamné opojení emocí a citů k droboučké vlčici postupně zesláblo, svět a ona, ten po jahodách vonící anděl ztratil tón jako v růžových brýlích. Ale od zjizvené by byla chyba očekávat, že s odlivem kouzla se něco v mnohém změní, na to už byla příliš hluboká, příliš osobně zabraná, užívající pocit jemné srsti druhé vlčice a přívětivé blízkosti. Svět nemusel být jako růžová zahrada s občasnou chaluhou, aby byl nádherný. Občas se vlk zapletl do smradlavých bažin, aby se rval s mezi dimenzionální hrozbou, která kradla vlčata. Nebo ho popadlo něco táhnoucího k tomu aby chroupal trávu. A pak tu byly i chvilky, kdy ležela rozvalená v písku a jen si užívala té příjemné chvilky. Jen přemýšlející nad tím co jí skutečně dělá tak speciální v jejích pomněnkových očích, dříve než to uslyší.
Její odpověď jí dávala a nedávala smysl zároveň, z prostého důvodu že sama sebe zas tolik nedokázala posoudit. Měla tedy pravdu, že tady byli někteří chladní jako čumák, ale ti jejichž přítomnost zase přinášela zábavu. Ale skutečně žádné setkání zatím nedopadlo... takhle. "Tak nad tím jsem tedy nikdy moc nepřemýšlela," usmála se, "možná je mi to prostě jedno a jdu si životem jak se zachce, na nějaké přizpůsobování se názorům jiných je až hnusně krátký," vyřkla jednoduše to co jí vlezlo v tu chvíli na mysl a více se nestarala. I když tedy bylo zajímavé slyšet takhle naplno jak jí vidí jiní.
Vzpomínání na bývalý domov v návaznosti na to jak zmínila, však ale zabralo o něco delší chvilku, než se nakonec spokojila s tím, že na detaily bude muset být skromná. "Kde? Někde na severu, tedy od míst kdy jsem naposled na pevnině, kdo ví kde je teď, když jsem tady," och tyhle proklaté ostrovy, plné vzrušení a naprostého zničení i té trochy smyslu o vlastní poloze, "ani nevím zda bych tam zpět trefila i dříve, jsou to roky co jsem odtamaď vypadla," nelitovala, zněla jen zaujatě tématem a na tváři jí dále hrál úsměv. Žádný stesk, smutek, cokoliv co by mohlo kazit náladu.

Asi nad tím nemá cenu dále sedět a kdo ví jak plánovat jak dohnat oněch pár postů, když se to nejspíše na výsledku moc nepodepíše.
Chci tedy požádat o slot na třetí normální charakter, kdy by se jednalo o Ithial - sestru Meridii a Ikari.

Na Ásleif mám 147 z 150
Na Vidarovi 57 z 65
něco co by se dalo dohnat za pár dní aktivní hry za což se cítím poněkud blbě, ale to již fakt. Uznávám že moje aktivita umí pokulhávat, ale snažím se hrát, účastnit akcí jak jen stíhám a obecně se chci polepšit.
Za poslední měsíc mám celkem 20 postů
Alespoň ten rok tu ale jsem zcela jistě.

Povoleno, gratulujeme, ale sledujeme tě!

Ásleif s Anakhi, Tichá zátoka - obě 6
Vidar a Enzou, území daénské smečky - 8 Vidar, 7 Enzou

amorek 6

Nevyžadovalo si to žádného génia poznat jak nadšení tak náznak toho, co by jinak bylo zardění ve tváři, tedy spíše sklopení těch nádherných očí, jasných jako obloha sama při letním dni či jako luční kvítí. Poznala to i ona, obvykle tak tápající v hlubších emocích jiných, zaměřená hlavně na sebe a ani tam si mnohdy nemusela být jistá. Jenže teď v drobné vlčici viděla mnoho z toho, co cítila sama. A rozhodně to nebylo těžké, když její vlastní ocas teď zvedal drobné obláčky polosuchého písku a prachu. Stejně tak rozpaky, o které se však starala poněkud více. Neměla co se moc šťourat do života a pocitů jiných, ale u téhle vlčice, jí stále to podceňování lámalo srdéčko. Bylo to její velikostí, nějakými jinými problémy? To už na ní bylo moc aby to rozlouskla. A její slova, možná s nějakým účinkem, asi nemohla být vším co bylo potřeba, pro nějakou změnu. I když byla tou největší pravdou tohoto okamžiku.
Trápení však ve společnosti Anakhi byla tak pomíjivá jako mávnutí křídel motýla. Její úsměv, slova která hrála na duši a zvedala její vlastní tvář v radosti, zatím co cítila její srst tak blízko. Po čem více by mohla toužit? Možná bylo více, "Úžasná Ásleif a Fantastická Anakhi, ať je to hezky duo!" zasmála se, zatím co, jak pochopila od její tlačení tlapkami, se převalila na hřbet. Jen na chvilku zůstala ticho, když jí náraz na písek vyrazil dech. Ale sotva ho zase chytla, pokračovala v radostném smíchu, "Ale že by mě zajímalo v čem se mám tak lišit," jak asi jen vypadal v očích jiných vlků a nyní hlavně Anakhi.
"No není to svět zvláštní," pokračovala ve své radosti, když jí vypověděla onen krásný paradox. Ale jak by jen mohl pořádně vlk vonět pouští? A co z moře písku by vůbec k ní mohlo sedět, když jí její kožíšek stále více připomínal rozpůlenou jahodu? Kaktus? To ani náhodou. Ale rozpaky se zazračily i v smaragdových očích, znovu, když popsala jak by měla vonět sama. Než ale něco co by čekala, což by bylo pravděpodobně bahno a tlející listí, byl její popis podstatně více... poetický, snad bylo to chytré slovo. "Sluneční paprsky..." řekla si tiše pod čumák, "a to jich v rodném kraji na rozdávání nebylo," chlad, hory, mraky, lesy... to už její domov dávno nebylo.

amorek 5

Zjizvená se už nestarala o to, že by si s nějakou lochnesskou nemohla poradit, když jí slova drobné vlčice přinášela jen štěstí. A jestli říkala že to co má nyní bude bohatě stačit, pak měla pravdu a argumentovat nemělo smysl. Jen se usmívat, radostně a snad i rozpačitě, třeba že růženec se jí na tvářích zjevit nemohl. "Pak tedy tak," přikývla, jen aby nezůstávala potichu, zatím co jí mysl utíkala flekaté vlčici. Věci, které jí říkala byly nádherné, hudbou pro uši i duši samou a srdce se jí snad mělo rozpůlit. Ano, pro ni by se s tou potvorou porvala každý den, i kdyby jí to mělo stát kejhák.
Jenže s dalšími slovy, třeba že podobně příjemně znějících, konečně došlo i její, emočně ne té nejlepší mysli, jak se Anakhi podceňovala, třeba že ve smaragdových očích vypadala jako anděl. Nádherná, usměvavá a perfektní, oproti tulačce, rozedrané a rozcuchané. To, to jediné teď bylo problémem s tou pro kterou teď měla oči. "Huš, nepodceňuj se, jen se koukni na sebe," i s hlavou nakloněnou ke straně se v její tváři zjevila vzácná špetka vážnosti, "si to vše a ještě víc," snažila se aby to neznělo jen jako slova útěchy, ale jako to co to skutečně bylo - pravá upřímnost. Ale brzy se na tváři Ásleif zračil jen její klasický úsměv.
A jak jí o pravdivosti vlastních slov jen utvrdila ta krásná blízkost, její srst teď tak příjemná na dotek, vonící tak nádherně jako moře samotné a ještě něco více. Vůbec jí nevadilo že musela sklonit hlavu aby si to skutečně mohla užít. Široký úsměv pomalu upadal do mírnějšího, třeba že o nic méně radostného, výraz klidu. Možná v pokojnosti často nenacházela tu krásu, ale když tenhle den byl jedna velká výjimka, měla již problém spokojit se vším co jí srdce říkalo. "Ty sladce, krom tedy toho moře, snad... jsou to jahody?" lehce se zasmála, nejistá tím jak dobře to poznala a jestli by jí drobná vůbec nějak opravila. Zdálo se to pomalu jako paradox, sladká a slaná zároveň, ale pro ni to byla pravda.

amorek 4

Zrzavá uměla vskutku povzbudit, nebo to teď pro Ásleif tak bylo a to bylo to důležité. Hned se jí zase trochu vypla hruď, aby jako její udatná rytířka, která nakope sednici každé chaluze, která jen mohla pošpinit její kožich a zem okolo. I tu lochnesskou. "Nedokážu namítnout nic proti," zasmála se lehce, neschopna tomu už odporovat, "jen že budu muset sehnat zbroj," Slova drobné vlčice hřála v hrudi a ocas jí zase šťastně zakmital.
A když se zjevně rozplývala nad jejím jménem, tak ji ta nálada nemohla opustit. I když sama na něm neviděla zase nic tak zvláštní, jen že bylo její, že jí samotné se líbilo. "Ty snad ne? Anakhi, takové milé a krásné jak ty?" pokusila se o lichotku, úsměv na tváři plný naděje v to jestli na to nějak odpoví.
Jako by flekatá jen chtěla potvrdit to část o milosti, když ucítila teplý vítr a to jak její srst osychá - něco nač předtím zcela zapomněla a musela tu tak stát jako ještě více namoklé kuře. Být sama, asi by nebyl důvod se nad tím zamýšlet, jak asi vypala, jen ale jak musela vypadat v očích Anakhi? Namoklý trouba možná? I když to neznělo zas tak špatně. Teď ale byla suchá a více rozcuchaná než obvykle, výjimečně však s čistou srstí. Zaručeně, jsem jak nová, místo v něčem vonícím po kytičkách však ve vodě mořské. Jak byla brzy informována v nečekaném gestu. Šok z toho jak drobná vlčice zarazila čenich do jejích chlupů ale nevydržel ani chvilku, než si na místě kecla na zadek, užívající si toho pocitu a blízkosti. A beze starosti o to, že by jí mohla odstrašit opětovala ten pohyb, i když poněkud méně elegantně, když málem vypčíkla jak jí chlup polechtal na čenichu, "A ty taky," uculila se nazpět, chvost teď umetající písek.

amorek 3

Ach, jak jen příjemný pocit byl onen soucit, kterého se jí dostalo po tom co byla pravděpodobně napadena nějakým zákeřným krabem. I když už jí tedy sedací části nebolely vůbec a místo toho stála, stále slušně promoklá na pláži s potuleným úsměvem. Stejným, který měla i při povzbuzování do boje s chaluhou. To co by někdy bylo jen prostou zábavou, jí teď bylo něco trochu více, i když packu na to přesně položit nedokázala. To že se jí tahle vlčice sakra líbila, však bylo vším co potřebovala vědět aby si užívala tyhle chvíle. Byla šťastná, poctěná a po opravdu dlouhé době uváděna k rozpakům. "Je mi jen ctí," zasmála se s poklonkou. Připadala si přímo jako nějaký chrabrý hrdina z příběhů a nebylo to vůbec špatné.
Ona Lochnesska však tedy skutečně měla být ta vodní hadice a nikoli horská opice. A dle toho a posledních zážitků nemohla než souhlasit s názorem krásnoké zrzky. Vodní potvory byly prostě potvory, "Ha, další zla chaluha! I když tedy nevím zda bych jí rozcupovala taky tak snadno," prohlásila jako zklamaný obránce, ouško na chvíli sklopené, ocas se pozastavil ve svém mávání, zatím co naznačila k chaluze, která si udělala letecký den. Ale teď, čím dále se s radostnou tváří topila v pohledech a slovech strakaté, tak by si to rozdala i s tou lochnesskou. Toto zklamání však rychle přešlo s dalšími příjemnými slovy a jménem. Anakhi. Jak je to k ní nádherně sedělo, krásné a trochu roztomilé. "Ásleif," další i z poloviny vážně myšlená poklonka. V hlavě jí však během toho výjimečně šrotovalo o tom co říci dále. Něco hezky milého a sladkého, ale v tomhle byl její slovník však dosti suchý a tlamička hnědé tak vzácně nemlela jako splašený kolovrátek.

amorek 2

V celé své promoklosti jí po výběhu z moře i potěšila starost drobnější vlčice, i když snad více než kdy jindy, a to i když se o nic moc velkého nedělo, "Oh, jen mě něco štíplo do zadku, asi nějaký krab, nebo nějaká podobná potvora," usmála se na ni což byl momentálně asi ten nejlepší způsob jakým mohla vyjádřit svou vděčnost a že je v pořádku. I když tak musela vypadat spíše jako vytlemený idiot. Navíc když si krásná bezejmená všimla toho, jak na ní kouká, být to fyzicky možné, možná by se začervenala, takhle se jí ale jen sklopilo ucho a zrak na chvíli bokem, než se ale znovu musela na ni podívat, když slyšela i její další reakci a rychle oběhnout, zkontrolovat, jestli je skutečně čistá veškerých chaluh, "Neboj, ani jedna zlá chaluha v tvém kožichu. A jestli nějakou uvidíš, tak stačí říct a hned ji dám co proto," natrhala by jí na cimprcampr a schválně za trest vyhodilo daleko od moře, kdyby na ní nějaká byla. Ale takhle si všimla jen jedné na písku a i když stále na metry d zrzavé, přiskočila k ní a odkopla ten zelený plevel někam ještě dál. Jen pro jistotu.
Kompliment jí po tomhle výpadu uvedl kdesi někdy rozpaky a potěšení z její pozornosti. Ale i kdyby říkala o jejích očích co jen chtěla, stále by ty její pomněnkové přišly nejkrásnější na světě, málem by to i plácla nahlas, kdyby se nezeptala na něco, co jí mozek odvedlo zas někam jinam. Něco jí to říkalo, buď to byla potvora z jezera, nebo opice z hor, vzhledem k jejich lokaci to nasvědčovalo k prvnímu, ale co ona mohla vědět, lepší říct to co věděla. "Osobní zkušenosti žádné. Pročpak?" Na více se nezmohla, smaragdová očka upřena do těch modrých.

amorek 1

Drobná zrzka, která byla původcem tohohle šoku, se jí zdala už od tohohle sympatická mnohem více, než její předchozí společnice. Sice si tady prvně přišla pro nějaký ten klid a relax, ale život byl už zkrátka nevypočitatelný parchant a to se jí na něm víc než líbilo. Příjemné a zábavné překvapení? To bylo něco pro ni. Vysmátá jako měsíček na hnoji opětovala pohledy flekaté a z toho co se stalo před chvilkou si nic nedělala, ani bez jejích omluv. Stejně nevypadaly zas tak upřímně, ale v tom se jí ani nedivila. Sama musela vypadat jak zmoklé ptáče, třeba že už alespoň čisté. "Opravdu?" zazubila se k ní, tón tak přehnaný, že muselo být docela jasné, že to nemíní ani trošku vážně.
Než se ale menší vlčka vydala ke břehu, nedošlo jí, že studená voda asi není nejlepší místo na konverzaci. Což asi... dávalo smysl, otužilá byla, ovšem stát se rampouchem se nikdy nepočítalo mezi její sny. Pomalu a loudavě se už zvedala, aby vyšla na písek, bez nějakého spěchu, když jí něco velmi nepěkně štíplo do zadele. "Jau!" vykvíkla a místo pomalého tempa na břeh pomalu vysprintovala. Přes vlastní jek jí slova co se ozvala naprosto unikla. Určitě jen nějaký zlý krab co neměl rád její barvu srsti, nebo něco takového. Když se ale dostala do sucha, došla jí jedna moc podstatná věc - ta drobná vlčice se jí zdála sakra krásná. Úplně se zapomněla oklepat, voda z ní kapala jak z prádla na šňůře, jak pozorovala ji v písku. Ocas se jí podvědomě rozkmital, jedno ucho v pozoru. "Ten písek ti sluší, ladí ti k očím," usmála se, slova, která by se ale dala brát jako vtip, však z ní vyšla s plnou upřímností a okouzlením, které snad pomalu jiskřilo z smaragdových oček.

Vzduch od moře jí čechral lehce špinavou a olepenou srst, ve které se stály musely dát najít stopy bahna a krve, třeba že ne vlastní, ale té dobrého přítele. Měla by to vymýt, tušila to, ale jen poslouchat vlny a koukat k obzoru a krajinám, které se na něm skýtaly, bylo o dost příjemnější než hygiena či starost o něco tak pomíjivého jako vlastní zjev, stejně by tomu dala jen tak týden, možná dva, než bude vypadat úplně stejně, alespoň ta hněď vše skrývala. Nebylo však ani divo, že v takovém rozpoložení, kdy vnímala přírodu, si nevšimla tichých kroků mezi vlnami až do osudného momentu výkřiku, který jí v mžiku nastražil ono jedno zbývající ucho v pozor, než uskočila bokem, aby viděla onoho hlasitého útočníka.
Možná se přepočítala ve svých pohybech a kluzkých kamenech, když stačila jen spatřit záblesk světlé a zrzavé srsti, než taky zahučela pod hladinu, myšlenky na koupel vyplněné nečekanou pletkou osudu. Slaná v tlamě a čenichu, mokrá na kost, se pomalu zas vybrala na vzduch a s vlastním kašlem se rozhlížela, kdo že jí to tady chtěl způsobit infarkt. Až po chvilce dusivého kašle konečně viděla vlčici, promoklou jak ona sama, prskající, usměvavou. Skřítek. První myšlenka, na všelijaké bytůstky z příběhů a pohádek, kdovíjaké rarášky, kterým tahle flekatá osůbka mohla být. Ale ať už byla co byla, stále si tímhle u Ásleif začala docela dobře, když jí úsměv opětovala i s pozdravem, "Taky přeju pěkný den," slova zaštípala vodou na jazyku, ta už tentokrát byla, bohůmžel, náležitě osolená a tak si ještě otráveně odprskla bokem.

>> Průliv (př. Začarovaný les)

Možná si to sprostě přivolala, nebo jen podvědomě zamířila do míst, která jí ležela v mysli. Ne že by jí to však vadilo, tohle místečko bylo příjemné, i takhle na zimu. Slaný vzduch byl svěží, skutečně byl cítit mořem, na rozdíl od míst, ze kterých sem přišla. Chlad a slaná voda, čerstvý vítr, odlesky na vlnách. Milovala to, možná nejvíce ze všeho. Možná že jí to jen připomínalo kraje, okolo její domoviny, ty první, které kdy uzřela, možná že i tahle tulačka v sobě měla trochu romantika.
Ale jí tohle proč na srdci neleželo zrovna dlouho, důvody byly vedlejší oproti skutečnosti samotné, že se jí tady prostě líbilo, třeba že to tady bylo poněkud potichlé a možná i trochu nezajímavé oproti tomu, co běžně vyhledávala, žádná dobrodružství, žádný adrenalin. Vypadalo to, že tady byla sama, nemusela teď na nikoho brát ohled, když se rozběhla po hraně mokrého písku a moře, studená voda slepená zrnka se střídala pod tlapkami. Jo, tohle byl lepší píseček, než ten na poušti. Smála se jen protože mohla, zvesela, když zaběhla do poloviny tlap v moře a nakonec se zastavila, nedbaje ohledu na tu trochu chladu, kterou pociťovala, šťastná.