Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlny již ledovou plošku zcela rozlámaly a hnědá jen pozorovala. Možná předtím vynesla k Tisse otázku, ale upřímně... začínalo jí to tady nudit. Bylo štěstí že tady narazila na obchodníčka, i když ani nevěděla s čím vůbec skončila. Jenže už tady nebyl a bledá se nezdála jako tak zajímavá osůbka. S křupnutí v kloubech se tedy Ásleif postavila a protáhla.
"No nic," obrátila se k ní, "já už zase půjdu k jihu," nic osobního, sama zjizvená v tom nic moc vážné neviděla a pomalu vykročila, "Pěkný zbytek dne a hodně štěstí přeju, věnovala jí ještě jeden úsměv, než zrychlila do poklusu a zamířila zpět k lesu, ze kterého přišly. Nevěděla kde přesně jí to dovede. Základní ponětí o tom, kde je co jí říkalo, že buď skončí na louce a nebo u moře. V zátočině, kde Wua potkala napoprvé. A vůbec, proč ho vždy potkávala někde u vody, respektive té mořské? Bylo to snad její osobní prokletí, nebo to byl nějaký byznys plán? A nebylo to vlastně jedno, třeba zabloudí a kdo ví kde skončí.

>> Tichá zátoka (př. Začarovaný les)

Měla pocit jak by se jí osud úmyslně snažil pokoonout tlapky. Prvně voda sladká, pak se jí led kapku... vymkne kontrole. Zlá voda, moc zlá. Si byla jistá že tady musí být přímý spoj s oceánem, ale he, nic. Voda sladká byla zcela normálně. Alespoň toho mohla využít k tomu se pořádně napít. Už úplně smýt kyselost z jazyka a trochu pomoci hrdlu, vyschlému z všeho toho mluvení. Příjemné, i když se stále cítila skutečností lehce zrazena.
Ovšem bledá Tissa tady dělala tichou vodu. Že by jí to snad nesežrala? Co by ale tím mohla být uražená, nevypadala jalo nějaká cíťa. Ledy by už jí tedy měla už dost a snažila se jí něco naznačit. Ale i to by hnědé prolétlo nad hlavou, "Co teď? Plánuješ jít někam dál?" uculila se k ní Ásleif, dále sedící na břehu, před svou zamrzlou plochou hladiny, která se začínala postupně na vlnách rozlamovat.

Pozorně pozorovala jak se, navzdory varováním, přibližuje světlá k vodní hladině a jak si i vody lízla. Byla už připravená se smát nad tím jak bude prskat a říct na to něco, stylu Že já ti to říkala! Jenže, k jejímu údivu tomu tak nebylo, i když si byla tedy skálopevně jistá že tady by měl být pás vody, která se jasně napojuje na celý širý oceán. Že by snad byla bílá tak otrlá? Zvědavost jí nedala, když sama přiklusala k vodě a taky v ní smočila jazyk. Nic. Lokla si. Pořád vůbec nic, žádné pálení, žádné prskání, jen sladká voda. "Podvód," zamručela hnědá nespokojeně a plácla tlapou o hladinu. Po menším rozhlédnutí to však dávalo smysl. Byly v místech, kde se řeka vlévala do moře. Ale podvedena se cítila stejně.
"To? Wu si říká. Proče? To nevím, asi ho to baví, občas se u něj najdou hezké věcičky, ale za nějakou tu cenu," demonstračně zase ukázala na brašničku, nyní už o jeden citron lehčí. "A nebo i magie," uculila se, než se začala soustředit na vodu okolo své tlapy. Pokoušela se o něco nové a značně odlišné, než volat o pomoc zemi. Ale po nějaké té snaze, nakonec konečně chytla tu správnou mentální vlnu a voda okolo její tlapky, kterou předtím o hladinu plácla, se začala měnit v led. Cítila se na sebe značně hrdá, než jí došlo, že jí to zas utíká z kontroly a mrzne toho už nějak moc, když už metrový kruh okolo se proměnil na led. Rychle zase vytrhla packu a než jí stihla zase položit na zem, námraza se již přestala dále šířit. A po bílé jen hodila pohled, který říkal, Samozřejmě že je vše podle plánů, rozhodně se mi to nevymklo kontrole nebo tak, nene, já jsem profesionál. Ale mentálně už jí nemusela mít jen jako bílou, když se konečně dozvěděla její jméno. "Ásleif, usmála se nazpět.

"Asi tak," přidala k reakci na souostroví. Pěkně obklopeno vodou, cesta zpět nejistá, možná neexistující. Jako, kdo ví, divností tu bylo dost, možná existovala cesta zpět na její rodný kontinent nějakým podivným způsobem. Ale když to neznala, tak co už, musela se s tím prostě smířit. Zatím to tu nebylo zdaleka tak špatné jak by v minulosti předpokládala od uvěznění na ostrovech. A navíc takových, jejichž jméno ani nezná. Jenže ještě méně světa znalá byla její společnice, "To nebude jezero, ale moře, nekonečně velké a naprosto nevhodné k pití." Tedy, pokud jeden netoužil po tom vyvrhnout obsah vlastního žaludku.
Pochybně vedený nákup však už měla za sebou a starý známý už byl zas pryč. Ještě mu zamávala packou na rozloučenou, než se zase obrátila ke své společnici. "Tak, to je vyřízené, se ještě uvidí s čím jsem to skončila," uculila se zjizvená. "Ještě něco tě o těhle krajích zajímá-" zadrhla se ve větě, když chtěla vlčici oslovit, "Jakpak ty se vlastně jmenuješ?" Jako, vždy jí mohla říkat prostě "Hej" ale zas, jméno bylo trošku lepší. I kdyby krycí, jako Bahno, tehdy v bažinách, to byla fajná přezdívka.

<< Kvetoucí louka (př. Začarovaný)

Kyselá pachuť se jí stále držela na jazyku, i když pokračovala dál. Nejlepší to v tu chvíli prostě jen zamluvit a nevnímat. "To ti nevím, klidně by mohla, já se o zdejší smečky upřímně moc nezajímám, ne dobrovolně minimálně." Nemusela ani chtít a dařilo se jí motat okolo vlků z jedné z nich. A dokonce snad skoro z celé jedné rodinky, jestli by chtěla věřit na osud, tohle by byl rozhodně přesvědčivý důkaz o tom, že jí to tam nějak táhla. Jaká škoda pak že ona na osud zatím jen vyplázla jazyk a skončila někde tu. I když teda smečky už z mysli nemohla pořádně dostat. "Tohle celé, jako myslíš tohle celé souostroví, nebo tak?... Jo, ty tu nebudeš dlouho, jsou to tady ostrovy a nuda tady nebývá." nějak moc se nestarala, jak jsou informace, které vyhazovala užitečné či srozumitelné, "Ale to teda nevím, nikdo se mi to neuráčil říct," pozoruhodný výkon na to, jak dlouho tu už musela být. Musela se pak taky příště někoho optat.
Ale to už byly u moře, nebo tak se to alespoň zdálo, co si pamatovala, jak se s Tiarou rozhlížely. Tyhle končiny jí byly ještě stále neznámé. A o to více kousek země, který viděla dále. Co však už neznámé nebylo, byl krámek ono vlka podivína. "Oo, s dovolením i bez něj se zaběhnu podívat," obrátila se na svou společnici, než si to odklusala k obchůdku. Nákup probíhal v jejím typickém lehkovážném přístupu, aneb. nechala si vnutit co si jen mohla dovolit a vlastně ani nevěděla co, než už bylo po všem a mohla se zas věnovat své společnici.

Nákup:

- změna vzhledu za 100 kšm
Po nákupu tedy stav 57/12/4

Schváleno

<< Poušť

Možná objasnila kabelu, ale její obsah byl už záhadnější. Sama zjizvená totiž tak nějak netušila o citronech nic moc víc. Ani to jak se jmenují, "Nějaké ovoce hádám, nějak se ke mě dostalo a jen se tak nosí. Bych s ním mohla něco udělat..." řekla zatímco znovu vytáhla onen předmět z brašny a slova z konce věty se tak stály spíše huhláním. Ale když už měla citron v tlamě přehodila si ho nad zuby a skousla, že si z něj udělá cestovní svačinku. O solidnosti toho nápadu ale brzy zapochybovala, když měla hned plnou tlamu kyselé šťávy a i něčeho nahořklého. Pěkný podkop, čekala sladké, jenže ho stejně nevyplivla a s grimasou v tváři ho ještě trochu rozmělnila, než ho konečně spolkla. "Trpké že to hezké není," prskla, když už měla zas prázdnou tlamu.
Trpký jako i realizace, že sníh na louce už poněkud roztál. Pořád byl, to nic, ale už to nebyly závěje jak obláčky z pohádky, jen prostě normální sníh. Co ale předtím mohla zrzkovi o sněhu mělo rozhodně víc vědění, než co měla o smečkách. "Jedna bude nějak k jihovýchodu, celkem fajn parta, další úplně na jih, o těch nevím nic, pak určitě ještě jedna nějaká ta parta, někde. Jo, a takový pískomil tady taky mlel něco o smečce a alfách, tak to bude tam odkud jsme přišly." Jela už zase jako kolovrátek, nehledě na to že měla stále celou kyselou hubu. A vzhledem k tomu, že tady to už znala a jak byla zabraná do řeči, prostě tlapala dále kamsi k severu.

>> Průliv (přes Začarovaný l.)

Bílá se nezdržovala nějakými zdvořilostmi, to se jí líbilo. A k tomu jí její otázka vrátila zpět k debatě, kterou měla předtím. To že to neznala, co už, mohla jí tak říkat co si jen chtěla, "Vítej na poušti," zazubila se, "s velkým potěšením ti představuji písek. Takovej hodně malej štěrk co se dostane všude, klouže pod tlapami a skřípe mezi zuby." Přeháněla, zase, ale co by bez toho bylo za srandu? A ideu že je písek otravný si za ten čas i zažrala do hlavy, jak si to pořád opakovala. Možná to bylo i tím, že se jí i zastesklo po zimě a chladu, který s takovou nelibostí opustila.
Stejně jí nejspíše zajímala i ta brašničkou, co odkoupila od Wua, to byla šikovná věc. "Brašna se tomu říká a jak by řekl jeden velmi přesvědčivý obchodník, nosit věci nikdy nebylo jednodušší," a jako velkolepou demonstraci vytáhla z kabely jeden celý citron v poměrně solidním stavu. Ani nevěděla, kde ho vůbec sebrala. Teď ale nebylo co moc s ním a tak ho zase schovala. Jenže její řeči nebyly zdaleka u konce. "A nyní bych bez dovolení navrhla, že by jsme se mohly posunout, kde je trochu chladněji a míň písku. Docela mi to tady začíná vadit." Důkazem těchslov bylo to, že se otočila vyrazila zpátky směrem k louce, ze které se stejně předtím zas tak nevzdálila a jen doufala že jí neznámá bude následovat.

>> Kvetoucí louka

Duna, písek, nebe, duna písek, nebe,... pořád dokola, nic nového, nic zajímavého, jen věčný koloběh zlatavé a šedomodré. Opravdu, co na to ten Zrzek viděl? Chvíli to možná bylo pěkné, jenže mohla si jít jak dlouho jen chtěla a přitom, jako by každé místo bylo stejné jako to předchozí. Kdyby zavřela oči a chvíli počkala, pak už by vůbec nevěděla, jestli náhodou nechodila v kruzích a nebyla zas na začátku. Ztratit se tu, to by měla na zábavu vystaráno až do konce života, což by bylo jen do chvíle, než by jí konečně dohnala dehydratace. Optimistický výhled, vskutku.
Jenže pak na ní někdo zařval. A písek neřve. Místo toho se k té nudné paletě přidala i bílá, barva kožichu vlčice, která na ní tak zavolala. Hned se zadrhla v kroku, uvolněná pozine přecházející v pozor, s jedním uchem nastraženým. Ne ze strachu či úleku, to proč by, byla jen ráda že tu byl někdo. I lehce zamávala ocasem než se ozvala nazpět, "Hej, stojím!"

<< Kvetoucí louka

Zrzavý byl pryč a s ním i zábava o písku a sněhu. Zase hezky osaměla a nebylo co dělat. Jako... mohla by tu sedět a přemýšlet nad argumenty pro sníh, ale to by nebylo ono. To byla ta spontánnost co vyhrávala debaty! Tedy, možná ne, ale co by bylo jet podle scénáře, když ne nuda? A stejně, už jen co tu premýšlela byl zrzek pryč už dost dlouho. O co že se v tom svém slavném písku ztratil, to by byla krásná ironie osudu. Zas tu měl hezky teplo oproti té zadky žeroucí zimě předtím. Takže využít šance se trochu vyhřát, to musela.
Ale jen tu tak sedět, mezi vším tím iritujícím pískem, jí nevydrželo nijak dlouho. Nebylo s kým se dát do řeči, nebo co tu objevovat kromě milionů a miliard zrnek písku. Někde tu byla i ta oáza, ale teď bylo dobře i tu a neměla se k tomu prostě jen bloudit středem pouště. Místo toho vyrazila jen trochu jiným směrem, hledající cokoliv co by narušilo monotónní zlatožlutou.

<< Zauberwald

"Vážně? Bych čekala že se spíše dáš do řeči s tím medvědem, než se mnou," věnovala mu další ze svých zubatých úsměvů. I když pak zuby zas rychle schovala, když jí tak hrdě ukazoval co že se mu to houpe na krku. Jen tak, pro jistotu, jestli jen tak neusoudil, že by se mu hodil k medvědovi nějaký doplněk. Vybitý zuby, to by jí štvalo více než utrhlý ucho. To zatím vadilo jen v málu, ale bez zubů, jo to by byla i večeře problém. " Velký hrdina vidím," z jejího tónu jestli ta poznámka náležela míšovi, nebo zrzavému a s takovou to už i nechala, ať si to přebere, možná se i nakrkne, bude jen víc srandy.
"Oho, kdyby jen to," zasmála se nad tím co říkal o cizácích. Ale neříkal nic o tom že by to znal, ani po ní nekoukal jak po švábu, takže to do něj klidně mohla mlít. I když druhý příklad by jí nezastavil i tak. "Tu ukradli vlče, tu magii, jednou v nečestném souboji utrhli jedné vlčici ucho..." pokusila se nějak zastříhat pahýlkem ucha, který jí na hlavě zůstal, aby dobře věděl, o kom že to mluví. "Tak se stalo, že se to nakonec slezlo v bažinách, kde si ti bastardi udělali bejvák a asi podnikali nějaké ďábelské plány, nebo něco takového. Informační schůzky tam žel nepořádali." Vykládala nadšeně, i když v jejím tónu bylo slyšet lehké zklamání, že se nikdy nedozvěděla, co že to plánovali. "Ukrutná bitva to byla, chaos, shon a otrava a pak- spláchlo je to jako obleva a z podlých padouchů, se stalo krmivo pro rybičky." Zakončila v základu, čekala jestli se nějak bude doptávat, nebo ho ztratila už tak v půlce první věty svého neprofesionálního vyprávění. Tohle nebylo jak s Rhaaxem, kdy se upřímně snažila.
Ale upřímně se snažila v jejich táhlé hádce písek vs. sníh - souboj století. "Takže chvilkové nepohodlí, je horší než smrt, chápu," úsměv se jí na chvíli zase skryl z tváře, v hrané vážnosti. Jenže hned se vrátil v ohrazení k jeho výroku, "Já? Ani náhodou, se nezaleknu nějakého sajrajtu. Nejsem jako někdo kdo utíká do tepla, protože ho vločky zebou na čenichu."
No a pak už byli na místě, tam kde začínal onen pověstný písek. Jako, nebyl špatný, ale mohla to uznat před ním? Takhle to celý vzdát? Nikdy. A tak na velkolepý výrok se ozvalo prachsprosté, "Hmpf..." než ho následovala dál.
>> Poušť

<< Bull meadow (př. Mlžné pláně)

"Nic nemůže být dokonalý," pohodila rameny, "ale mám nutkání nějakýho toho medvěda sehnat, abys neremcal." To že teď měla chuť pokoušet štěstěnu, mohlo zůstat jen v její hlavě. Ale že měl teda zájem poslouchat historky, nějaké otrhané vlčice, ještě k tomu takové, co neměla problém se zimou, nad tím se jí chtělo zasmát. "Tak třeba tu o hrozivých vlků z jiného světa, s přívěskami, co kradli vlčata a které jsme hrdiné porazili v bažinách?" Začla s tím co si pamatovala nejlíp. "Tedy, pokud si tam nebyl, to bych nemohla přehánět, v tu chvíli se už i zasmála sama nad sebou.
Ale s pískem to se s ním pořád nemohla jen tak shodnout, natož kapitulovat, "Nah, písek, ten je dobrý jen v rozumném množství, jak už je ho moc, tak je drsný, špinavý a nepříjemný. Dostane se všude a jeden ho ještě týden sype z kožichu." S tím se po něm pořádně podívala, "Nechceš se oklepat, že bychom na tu poušť nemuseli chodit?" Její argumenty, ale byly spíše už jen žert, tak osobní problém s pískem neměla, jen jí tahle celá debata bavila více, než by možná bylo zdrávo. A vlastně jí upřímně zajímalo co že může mezi těmi dunami a pustinou být.
Ale narozdíl od toho, jeho otázce na smečky nebrala nějak moc váhy, nějaký další úmysl jí v zábavě unikal. "Od mládí jsem jen tulák, jsem si myslela že tak to už zůstane" bez problémů prohodila o své minulosti, ale co jsem tu, nějak se mi okolo jedné daří nachomytat a asi nebudou ták hrozné. Třeba to někdy z nudy zkusím, když už jsem tu stejně zaseklá. Pomalu už si jen brebentila pod čumák a málem by zapomněla, že se jí na to zrzek vůbec ptal.

>> Kvetoucí louka

Na Sleifu prosím:
- zapsat moníze, ať je na nanuky
- tlapky do vzduchu
- magii Iluze
- slevu do Svatyně

Díky :3

Zapsáno

"Oh, historek by se našlo dost, ovšem medvědů v nich, to zas ne. Ještě na mě neskočila sebevražedná nálada," lehkovážnosti možná měla na rozdávání, ale medvěd byl stále trochu moc, jak velikostně tak silou. A i kdyby se občas našla nutná odvaha, naprostá ztráta rozumu ještě nenastala. Ale tahle jeho připomínka jí dávala nápady do budoucna, kdo ví co ještě bude. "Řekla bych, že tohle je docela to... subjektivní," přeměřila si jizvy na jeho těle s úsměvem na tváři, "a vůbec, kdo říká že jsou pro krásu." Koutky již téměř zamrzlé v pobavení a oči upřené na zrzavého. Bavila se, ale na chvíli se po něm odmlčela, netoužící opakovat svá slova. To by pak nebyla zábava, ale jen tupá urážka s veškerou elegancí padajícího šutru, i když její předchozí slova, by se jen těžko mohly zdát jako něco sofistikovaného.
Až když byla skryta za jeho bokem přes větrem a chladem, jí něco uniklo z tlamy. Prskavé pobavení, reakce vlka lehce předvídatelná, ale neméně příjemná pro tu chvilku škodolibosti. Hraná nevině nakloněná hlava a výraz, se změnilo ve stejně falešné pohoršení nad tím jak se na ni kouká. Bylo jasné že se jedná jen o hru, jen divadélko nijak dobré herečky, ale třeba že by to jen málokoho překvapilo, byla v tom jasná upřímnost, třeba že radosti. Riskovala, když si užívala vlastní dobré nálady v hloupostech vedle jasně většího vlka. Jenže strach necítila. Ani to riziko.
"A proč by ne, třeba se podívat i na druhou stranu barikády," pokrčila rameny, než se zase nadzvedla od sněhu, do kterého před chvíli doskočila, "třeba mi můžeš vysvětlit co na písku vidíš." Jako by se prvně ani nezajímala o tajemství, které on zmiňoval. Jenže sotva chvíli dokázala skrývat svou náturu, "Jestli je tam něco zajímavé, to bych se však rozhodně nečertila," při těch slovech zněla překvapivě mírně, zaujatě co se může skrývat ve zdánlivé pustině dun, sucha žáru. Vydala se za ním, nijak neotálela, třeba že se jí otevřenost sněhu tady líbila, až na ten fičák, který jí teď v následku zranění, létal přímo do ucha.

>> Zauberwald (přes Mlžné pláně)

Pokývla na jeho filozofování o plánech, to byla pravda, "Jo, byla by to pěkná nuda, kdyby vše šlo jak na drátkách," ale stejně se jí ta smrt zrovna nezamlouvala. Co bylo po ní, to jí nikdo neobjasnil a jestli to měla být věčná nuda, pak neměla ani špetku zájmu. Ale za to tenhle vlk, ten jí v její dobré, vyspané a zimní náladě přišel jako zajímavá společnost, třeba že ne příjemná. "Medvěd? Ten zrovna ne," tím si byla jistá, takovou horu chlupů a sádla, to by se pamatovala, "Jen... nechci ti to kazit, ale taky nevypadáš zrovna perfektně," usmála se, když jí došlo že mezi nimi by se dal dohromady jen jeden úplný pár uší. Možná že byl větší než ona a choval se... no jak se choval, v strachu, ani respektu k němu neměla, v jejím tradičním způsobu.
Úsměv se ale pak změnil ve výraz zmatení a nesouhlasu, "Problém?" Jenže pak mu zase opětovala zubatý úsměv, "Ty radši teplo, co, ještěrko?" Divila se že z něj ještě nebyl rampouch. Rozhodně si připadala lépe než on, zuby jí nedrkotaly a před poryvy větru se prvně jen skrčila, aby do ní nervaly tak silně, než dostala nápad. V pobavené škodolibosti poskočila bokem po větru a pak za bok zrzavého. Ne tak blízko, aby to mohl vzít jako útok, ale dost na to, aby mohl být chvilkový větrolam.

Zjizvená prohlédla k obloze. Kapky již byly pryč, jen vločky se už zachytávaly v srsti a nad hlavou tančily ve svých větrem hnaných poryvech. Fascinující, hypnotizující, s tím že neviděla žádného ptáka na obloze i vyplázla jazyk, aby si jednu chytla. Do krku jí jich vlétlo v tu chvíli snad deset, ale stále to byl úsměv, když kolem právě neprolétala vrána se střevními problemy, aby okusila i to. Na nebi bylo místo toho vidět něco víc, příslib silnějších větrů a mrazu. A na zemi... jako by se k ní blížila zrzavá šmouha.
A nakonec ne jen šmouha, ale i celý vlk. Zjevně nebyla jediným bláznem v tomhle nečasu. Usmála se, vyčkávala než bude tak blízko, aby jí slyšel a vítr jí neodtrhnul slova od tlamy. Promluvil však dříve, onen cizinec, a vskutku velmi optimisticky. Neodpustila si odfrknout, "Opravdu? To mi trochu kazí plány." Nepřipadala si zrovna na smrt, jen kapku přituhle. Zas z druhého vlka měla pocit rampouchu na výletě. Ona sice byla sprostě otužilá, ale zima jako by jí teď vadila míň než minule. Co v tom bylo zakopané, to bylo jedno, dokud si toho sama nějak nevšimla. O to víc jí tak pobavila i nabídka záchrany, "A zachránit, to ti nevím. Na potenciální mrtvolu si pořád připadám dost živě." Byla ze zimy v dobré náladě, i když etkání s kýmkoliv tady nečekala, spíš jen se sněhem. Ale tenhle velký spasitel, který se tak oháněl po nevinné vločce se zdál jako zajímavá společnost.